74 Co 107/2021-107

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa], o zaplacení částky 41 398 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. dubna 2021, č. j. 12 C 35/2020-82, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 830 Kč od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 300 Kč, splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 486 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 726 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému zaplatit žalobci částku 13 830 Kč, a to ve splátkách po 800 Kč měsíčně splatných vždy k 20. dni toho kterého měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 27 568 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 900 Kč (III. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] (dále jen„ [příjmení] [příjmení] [jméno]“), a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva 1“), jejíž nedílnou součást tvořily Smluvní podmínky, na jejímž základě [příjmení] [příjmení] [jméno] žalovanému téhož dne poskytla částku 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 120 Kč (úroková sazba činila 23,72 % ročně), poplatkem za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč a poplatkem za sjednané životní pojištění ve výši 232 Kč (celkem s částkou 6 152 Kč) v 58 týdenních splátkách po 244 Kč, s datem poslední splátky dne [datum]. Podle smluvních ujednání měla [příjmení] [příjmení] [jméno] v případě nesplnění povinnosti žalovaného uhradit příslušnou splátku právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. V případě prodlení žalovaného se účinnost smlouvy prodlužovala do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením Smlouvy 1 vycházela [příjmení] [příjmení] [jméno] z žalovaným vyplněné Karty zákazníka ze dne [datum], podle které žil žalovaný ve vlastním bydlení s partnerkou a třemi nezaopatřenými dětmi, příjmy jeho domácnosti činily 16 503 Kč a výdaje 10 322 Kč. Příjmy žalovaného byly doloženy oznámením [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne [datum] a výpisem z účtu žalovaného vedeného [právnická osoba], podle kterých žalovaný k [datum] pobíral invalidní důchod ve výši 11 483 Kč měsíčně a vyrozumívacími dopisy [právnická osoba], ze dne [datum], [datum] a [datum], podle kterých byla žalovanému z pracovního úrazu ze dne [datum] přiznána výplata za ztrátu na výdělku od [datum] do [datum] ve výši 5 920 Kč (po zdanění 5 020 Kč). Žalovaný na Smlouvu 1 uhradil celkem 9 616 Kč (poslední splátku uhradil dne [datum]). [příjmení] [příjmení] [jméno] a žalovaný dále uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva 2“), jejíž nedílnou součást tvořily Smluvní podmínky, na jejímž základě [příjmení] [příjmení] [jméno] žalovanému téhož dne poskytla částku 11 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 540 Kč (úroková sazba činila 23,72 % ročně), poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč a poplatkem za sjednané životní pojištění ve výši 290 Kč (celkem s částkou 8 430 Kč) v 58 týdenních splátkách po 335 Kč, s datem poslední splátky dne [datum]. Podle smluvních ujednání měla [příjmení] [příjmení] [jméno] v případě nesplnění povinnosti žalovaného uhradit příslušnou splátku právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. V případě prodlení žalovaného se účinnost smlouvy prodlužovala do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením Smlouvy 2 vycházela [příjmení] [příjmení] [jméno] z žalovaným vyplněné Karty zákazníka ze dne [datum], podle které žil žalovaný ve vlastním bydlení s partnerkou a třemi nezaopatřenými dětmi, příjmy jeho domácnosti činily 28 329 Kč a výdaje 11 700 Kč. Příjmy žalovaného byly doloženy oznámením [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne [datum], podle kterého žalovaný k [datum] pobíral invalidní důchod ve výši 11 792 Kč měsíčně, pracovní smlouvou a mzdovým výměrem ze dne [datum], podle kterých byl žalovaný od [datum] zaměstnaný u [právnická osoba], s.r.o. na dobu určitou s dohodnutou pracovní dobou 40 hodin týdně a čistou mzdou 66 Kč za 1 hodinu (dále byly ujednány příplatky za práci v noci, v sobotu a v neděli, ve svátek a přesčas). Žalovaný na Smlouvu 2 uhradil celkem 9 614 Kč (poslední splátku uhradil dne [datum]). Dne [datum] uzavřela [příjmení] [příjmení] [jméno] a žalovaný smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva 3“), jejíž nedílnou součást tvořily Smluvní podmínky, na jejímž základě [příjmení] [příjmení] [jméno] žalovanému téhož dne poskytla částku 17 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 380 Kč (úroková sazba činila 23,72 % ročně), poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 400 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 800 Kč a poplatkem za sjednané životní pojištění ve výši 406 Kč (celkem 12 986 Kč) v 58 týdenních splátkách po 517 Kč, s datem poslední splátky dne [datum]. Podle smluvních ujednání měla [příjmení] [příjmení] [jméno] v případě nesplnění povinnosti žalovaného uhradit příslušnou splátku právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. V případě prodlení žalovaného se účinnost smlouvy prodlužovala do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením Smlouvy 3 vycházela [příjmení] [příjmení] [jméno] z žalovaným vyplněné Karty zákazníka ze dne [datum], podle které žil žalovaný ve vlastním bydlení s partnerkou a třemi nezaopatřenými dětmi, příjmy jeho domácnosti činily 16 886 Kč a výdaje 11 000 Kč. Žalovaný na Smlouvu 3 uhradil celkem 2 940 Kč (poslední splátku uhradil dne [datum]). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] [příjmení] [příjmení] [jméno] postoupila pohledávky za žalovaným z titulu Smlouvy 1, 2 a 3 na žalobce a postoupení pohledávek žalovanému oznámila přípisem ze dne [datum]. Předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzval žalobce žalovaného k zaplacení dlužné částky. Po provedeném dokazování vzal soud dále za prokázané, že dne [datum] žalovaný získal od [právnická osoba] Czech, a.s., úvěr ve výši 87 000 Kč a revolvingový úvěr ve výši 45 082 Kč, které byl povinen splácet v 30 měsíčních splátkách po 6 591 Kč (celkem měl uhradit 197 730 Kč), a dne [datum] uzavřel smlouvu o úvěru se [právnická osoba], na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 168 197 Kč na pořízení automobilu od prodejce AAA auto International a.s., který měl žalovaný splácet v osmdesát čtyřech měsíčních splátkách po 3 989 Kč od [datum]. Z výpovědi žalovaného u jednání vzal soud za prokázané, že v době uzavření Smluv 1, 2 a 3 bydlel žalovaný ve vlastním domě (který byl následně prodán v exekuci) ve společné domácnosti s partnerkou a třemi nezletilými dětmi, jeho měsíční příjmy sestávaly z invalidního důchodu ve výši 11 000 Kč a renty za pracovní úraz ve výši 5 000 Kč, u [právnická osoba], s. r. o. byl zaměstnán jen 2 až 3 měsíce, měl půjčku od [právnická osoba], a.s. ve výši 40 000 Kč a splácel [právnická osoba] měsíční splátky po 4 000 Kč. Po uzavření Smlouvy 2 přestal žalovaný zvládat splácení závazků. Při právním hodnocení věci soud závazkové vztahy vzniklé mezi [příjmení] [příjmení] [jméno] a žalovaným posoudil jako smlouvy o spotřebitelském úvěru, které se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem („ o. z.“) a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a konstatoval, že právní předchůdce žalobce před uzavřením předmětných smluv nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť výdělkové a majetkové poměry žalovaného, který měl vyživovací povinnost ke třem dětem, se pohybovaly v hluboce podprůměrné výši. Žalobce ani na výzvu soudu s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení a důkazního nedoplnil žalobu o tvrzení a důkazy, jak [příjmení] [příjmení] [jméno] splnila zákonnou povinnost ověřit tvrzení žalovaného uvedená v Kartě zákazníka o jeho příjmech. Pokud právní předchůdce žalobce lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, žalobce nesdělil, jak žalovaný kterou databází prošel, s jakým výsledkem a jak to ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je dostatečně solventní. [příjmení] [příjmení] [jméno] muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (že se jedná převážně o klienty, kteří takový produkt od banky nedostanou kvůli špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Ve vztahu k tomuto závěru soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, ve kterém Ústavní soud vysvětlil, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod … Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka – spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. … Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). … Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačně povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl dne [datum] ve věci C [číslo] tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem. Cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal odpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky, stanovené vnitrostátním právem. Na tomto základě soud uzavřel, že bylo povinností [příjmení] [příjmení] [jméno] odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), a že při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalovaného nebylo možné dospět k závěru, že je objektivně schopen řádně a včas splácet po sobě krátce uzavřené úvěry, když v době uzavření všech smluv činil jeho celkový měsíční příjem 16 000 Kč (ve [právnická osoba] – CE byl zaměstnaný jen 2-3 měsíce). Žalovaný na Smlouvu 1 uhradil 2 940 Kč a na Smlouvu 2 uhradil 9 614 Kč, vše do [datum]. Přesto s ním [příjmení] [příjmení] [jméno] dne [datum] uzavřela Smlouvu 3. V době uzavření všech smluv navíc žalovaný splácel poskytnuté půjčky věřitelům [právnická osoba], a ESSOX, měl vyživovací povinnost ke třem dětem a bydlel s partnerkou v domě, který již byl prodán v exekuci. Proto soud posoudil Smlouvy 1, 2 a 3 jako absolutně neplatné ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Důsledkem této neplatnosti je povinnost žalovaného vydat žalobci pouze bezdůvodné obohacení z titulu přijatého plnění (soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [příjmení] [příjmení] [jméno] žalovanému na základě Smlouvy 1 poskytla částku 8 000 Kč a pokud jí žalovaný zaplatil 9 616 Kč, přeplatil o částku 1 616 Kč. Na základě Smlouvy 2 poskytla [příjmení] [příjmení] [jméno] žalovanému 11 000 Kč a pokud jí žalovaný vrátil 9 614 Kč, je povinen žalobci z titulu bezdůvodného obohacení vydat částku 1 386 Kč. Na základě Smlouvy 3 poskytla [příjmení] [příjmení] [jméno] žalovanému částku 17 000 Kč a pokud jí žalovaný vrátil 2 904 Kč, je povinen žalobci vydat částku 14 060 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný je ze Smlouvy 2 a 3 povinen žalobci zaplatit 14 060 Kč a 1 386 Kč a na Smlouvu 1 přeplatil 1 616 Kč, uložil soud žalovanému zaplatit žalobci z titulu bezdůvodného obohacení poskytnutou jistinu ve výši 13 830 Kč, a to dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v době přiměřené jeho tíživým majetkovým poměrům a schopnostem, ve splátkách po 800 Kč měsíčně. Ve zbytku soud žalobu zamítl. Žalovaným vznesenou námitkou promlčení posoudil soud jako rozpornou s dobrými mravy ve smyslu § 8 o. z., podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá ochrany. Žalovaný přistoupil k uzavření smluv jako svéprávná osoba, u níž se ve smyslu § 4 odst. 1 o. z. má za to, že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, proto věděl či vědět mohl a měl, že nebude schopen platební povinnosti, k níž se zavázal, řádně a včas plnit. S vysokou pravděpodobností tak lze dospět k závěru, že žalovaný se [příjmení] [příjmení] [jméno] jednal účelově, bagatelizoval své majetkové poměry, využil formálního a povrchního zjišťování jeho úvěruschopnosti, ač mu muselo být zřejmé, že nasmlouvané úvěry nebude schopen splácet. Proto považoval soud žalovaným vznesenou námitku promlčení za zneužití práva žalovaného, která v demokratickém právním státě nemůže požívat právní ochrany.

3. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a převážně neúspěšnému žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 900 Kč, sestávající ze tří paušálů po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, za podání odporu a účast na jednáních soudu konaných dne [datum] a [datum].

4. Proti části II. výroku rozsudku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 830 Kč od [datum] do zaplacení, a proti výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Vytýkal soudu, že mu přiznal právo na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 13 830 Kč bez zákonného úroku z prodlení, aniž rozhodnutí o zamítnutí tohoto nároku odůvodnil. Proto považoval rozsudek v této části za nepřezkoumatelný. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v důsledku neplnění smluvních povinností dostal do prodlení, měl žalobce s odkazem na § 1970 o. z. požadavek na zaplacení zákonného úroku z prodlení za oprávněný. Zdůraznil, že hlavní funkcí úroku z prodlení je zákonem předpokládaná sankce za to, že dlužník neplní svůj závazek řádně a včas, jak bylo ujednáno. Poukázal též na funkci kompenzační, která zajišťuje, aby se věřiteli alespoň částečně nahradila újma za to, že nemůže disponovat penězi, které mu měl dlužník vrátit. Nárok na zákonný úrok z prodlení vyplývá přímo ze zákona, jedná se tedy o nárok, který je zcela po právu.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Usnesením ze dne 13. 12. 2021, č. j. 74 Co 107/2021-101, odvolací soud vyzval účastníky řízení k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby podle § 214 odst. 3 o. s. ř. bylo o projednávaném odvolání rozhodnuto bez nařízení jednání. Pro případ, že se nevyjádří, je poučil, že se bude předpokládat, že s uvažovaným postupem odvolacího soudu souhlasí. Žalobce ani žalovaný se v poskytnuté lhůtě nevyjádřili. Odvolací soud proto rozhodl o podaném odvolání dne [datum] bez nařízení jednání.

7. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným k soudu prvního stupně dne [datum], domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 41 398 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 327,08 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 140,98 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 27 882,44 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 27 882,44 Kč od [datum] do zaplacení. Tvrdil, že [příjmení] [příjmení] [jméno] uzavřela s žalovaným dne [datum] Smlouvu 1, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 1 120 Kč a poplatky za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč a za životní pojištění ve výši 232 Kč v 58 týdenních splátkách po 244 Kč s datem poslední splátky [datum]. Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaný zaplatil pouze 9 616 Kč (poslední platbu uhradil [datum]), z této částky [příjmení] [příjmení] [jméno] započetla 4 564,12 Kč na jistinu, 1 120 Kč na úrok, 1 600 Kč na poplatek za administrativní činnost, 2 174,24 Kč na poplatek za hotovostní inkaso a 157,64 Kč na poplatek na životní pojištění. Požadoval proto zaplacení částky 27 046 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 755,25 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 704,47 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 17 000 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 17 000 Kč od [datum] do zaplacení. Dále tvrdil, že [příjmení] [příjmení] [jméno] uzavřela dne [datum] s žalovaným Smlouvu 2, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 11 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 1 540 Kč, poplatky za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč a za životní pojištění ve výši 290 Kč v 58 měsíčních splátkách po 335 Kč s datem poslední splátky [datum]. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a za dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze 9 614 Kč s datem poslední platby [datum]. Ze zaplacené částky [příjmení] [příjmení] [jméno] započetla částku 3 553,40 Kč na jistinu, 1 540 Kč na úrok, 2 200 Kč na poplatek za administrativní činnost, 2 177,07 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek a 143,49 Kč na poplatek za životní pojištění. Požadoval proto zaplacení částky 9 816 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 035,59 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 924,25 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 7 446,56 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7 446,56 Kč od [datum] do zaplacení. [příjmení] [příjmení] [jméno] uzavřela dne [datum] se žalovaným Smlouvu 3; před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr výplatními páskami a pracovní smlouvou, a poskytnuté informace zaznamenala do Karty zákazníka. Na základě Smlouvy 3 poskytla žalovanému částku 17 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 2 380 Kč, poplatky za administrativní činnost ve výši 3 400 Kč, za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 800 Kč a za životní pojištění ve výši 406 Kč, v 58 měsíčních splátkách po 517 Kč, s datem poslední splátky [datum]. Za dobu smluvního vztahu žalovaný uhradil pouze 2 940 Kč (poslední platba byla uhrazena [datum]); tuto platbu započetla [příjmení] [příjmení] [jméno] v částce 2 194,56 Kč na úrok, v částce 703,44 Kč na poplatek a v částce 42 Kč na životní pojištění. Požadoval proto zaplacení částky 4 536 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 536,24 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 512,26 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 3 435,88 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 3 435,88 Kč od [datum] do zaplacení. Pohledávky z titulu Smlouvy 1, 2 a 3 postoupila [příjmení] [příjmení] [jméno] na žalobce smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum]. V průběhu řízení žalovaný pohledávku žalobce neuznával. Namítal, že [příjmení] [příjmení] [jméno] neověřila před poskytnutím půjček jeho příjmy a spokojila se pouze s uvedením jejich výše žalovaným. Na jednání konaném dne [datum] soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise a žalovaný vznesl námitku promlčení odůvodněnou tím, že Smlouva 3 byla uzavřena v srpnu 2016. Na jednání konaném dne [datum] soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise a dne [datum] vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

9. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 13 830 Kč, a z pravomocné (odvoláním nenapadené) části II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 27 568 Kč„ s příslušenstvím“, jež dle obsahu spisu sestávalo z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 327,08 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 140,98 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 14 052,44 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 27 882,44 Kč od [datum] do zaplacení.

10. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z listin, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto odůvodnění), a pro stručnost na ně odkazuje.

11. Odvolací soud se ztotožňuje také s právním posouzením soudu prvního stupně, že s ohledem na datum uzavření Smluv 1, 2 a 3 je nutno dané vztahy posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala [datum], jakož i v tom, že žalobce řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a poskytl žalovanému úvěr, proto jsou předmětné smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatné. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. Soud první stupně správně zjistil, že žalobce žalovanému poskytl úvěry v celkové výši 36 000 Kč a žalovaný mu zaplatil 22 170 Kč. Proto postupoval správně, když žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 13 830 Kč.

12. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byla otázka, zda žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 830 Kč od [datum] do zaplacení.

13. V rozsudku ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007, Nejvyšší soud vysvětlil, že„ Povinnost platit úroky z prodlení vyplývající z vedlejšího (akcesorického) závazkového právního vztahu nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. … Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému) …. Promlčení úroků může běžet samostatně, v případě důvodně uplatněné námitky promlčení týkající se jistiny lze však věřiteli přiznat úroky z prodlení pouze do okamžiku, k němuž je jistina promlčena, nejsou-li již vzhledem k okamžiku počátku prodlení (a vzniku práva na jejich úhradu) také promlčeny. Při splnění právě uvedeného je zajisté lze přiznat pouze za dobu, v níž byl dlužník v prodlení.“ 14. Při přezkumu pohledávky žalobce z titulu zákonného úroku z prodlení z částky 13 830 Kč od [datum] do zaplacení proto musel odvolací soud nejprve posoudit, zda došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění z titulu neplatných smluv.

15. Odvolací soud předesílá, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaným vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a zjevným zneužitím práva, proto dle § 8 o. z. nepožívá právní ochrany.

16. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, vysvětlil, že„ Uplatnění námitky promlčení by bylo možno posoudit jako rozporné s dobrými mravy jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“ 17. V rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, Nejvyšší soud shrnul, že:„ za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné pod [číslo] Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).“ 18. Za zjevné zneužití výkonu práva tak lze považovat pouze takové chování, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníku. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, [číslo] pod [číslo] obdobně tak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C [číslo]).

19. Za okolnosti takové intenzity však nelze považovat skutečnost, že žalovaný bagatelizoval své majetkové poměry a využil formálního a povrchního zjišťování jeho úvěruschopnosti právním předchůdcem žalobce (ač mu muselo být zřejmé, že nasmlouvané úvěry nebude schopen splácet), neboť takové skutečnosti nemohou odůvodnit tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

20. Odvolací soud tedy musel zkoumat, zda došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení.

21. Občanský zákoník v případě bezdůvodného obohacení stanoví dvojí promlčecí lhůtu - subjektivní (§ 621) a objektivní (§ 638). Jejich počátek je upraven odlišně a tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020). Subjektivní promlčecí lhůta přitom nemůže započít svůj běh dříve než objektivní, jejíž počátek je vázán k vzniku bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, a ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, či usnesení ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3836/2018).

22. V posuzovaném případě je zřejmé, že objektivní lhůta k právu na vydání bezdůvodného obohacení žalobci neuplynula, neboť k bezdůvodnému obohacení žalovaného došlo v den uzavření Smlouvy 1, 2 a 3, tedy dne [datum], [datum] a [datum], a žaloba v této věci byla podána dne [datum], tedy dříve než 10 roků před vznikem bezdůvodného obohacení žalovaného.

23. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srov. rozsudky ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srov. rozsudky ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016, či usnesení ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014).

24. Odborná literatura pro případ plnění na absolutně neplatný právní úkon dovozuje, že“ Skutečnosti potřebné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby se v těchto případech oprávněný subjekt může, avšak nemusí, dozvědět již v době učinění absolutně neplatného právního úkonu.” (srov. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, [obec a číslo], 608 s.)

25. V předmětném řízení se z obsahu spisu se nepodávají žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že žalobce před datem úhrady poslední splátky žalovaným (přede dnem [datum]) zjistil všechny potřebné skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit, že žalovanému poskytl plnění bez právního důvodu a že se na jeho úkor (a v jaké výši) žalovaný obohatil (že se dozvěděl všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, včetně aktuální výše nesplněného závazku žalovaného). Žalovaný totiž do [datum] pravidelnými splátkami plnil svou zákonnou povinnost vracet věřiteli poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, aniž bylo tvrzeno, že tak nečinil v době přiměřené jeho možnostem (srov. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce, uplatněný žalobou dne [datum], není promlčen.

26. Odvolací soud se dále zabýval odvolací námitkou, že žalobci náleželo kromě práva na vydání bezdůvodného obohacení též právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z poskytnuté jistiny od [datum] do zaplacení.

27. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1).

28. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

29. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

30. Odvolací soud má za to, že bylo v možnostech žalovaného (spotřebitele) a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu žalovaného a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, vrátit žalobci poskytnutou jistinu ze Smlouvy 2 a 3 (jistina ze Smlouvy 1 byla zaplacena) ve výši 13 830 Kč do [datum], tedy v době delší než jeden rok od žalovaným akceptované (dohodnuté) lhůty splatnosti posledně poskytnutého úvěru ([datum]), a více než dva roky od zaplacení poslední splátky ([datum]). V této souvislosti odvolací soud pouze připomíná, že pokud by žalovanému bylo schváleno oddlužení, musel by na ně z čistého měsíčního příjmu ve výši 16 000 Kč měsíčně splácet v roce 2017 částku 2 400 Kč, v roce 2018 částku 2 366 Kč a v roce 2019 částku 2 094 Kč. V možnostech žalovaného a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, tak jistě bylo splácet žalobci od [datum] alespoň částku 500 Kč měsíčně.

31. Odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nepovažuje odvolací soud za přiléhavý, neboť se v něm Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce, jakým způsobem je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, aby dostál požadavku pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí a nevystavil se riziku neplatnosti smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává, přičemž vyslovil, že„ Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“; nárokem žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení se Nejvyšší soud vůbec nezabýval.

32. Proto odvolací soud dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně změnil a zavázal žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 830 Kč od [datum] do zaplacení (I. výrok tohoto rozsudku).

33. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni [datum] (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Hodnota předmětu řízení činí součet žalobou uplatněné částky 41 398 Kč (jistiny) a příslušenství – v žalobě požadovaných kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 3 327,08 Kč a kapitalizovaných úroků ve výši 9 140,98 Kč (celkem 53 866,06 Kč), dále úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 27 882,44 Kč od [datum] kapitalizovaného do [datum] částkou 3 533,81 Kč a úroků ve výši 23,72 % ročně z částky 27 882,44 Kč od [datum] kapitalizovaných do [datum] částkou 9 313,55 Kč; tj. z částky předmětu řízení ve výši 66 713,42 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 15 582,81 Kč (13 830 Kč přiznáno soudem prvního stupně a 1 752,81 Kč přiznáno soudem odvolacím jako úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 830 Kč od [datum] kapitalizovaný k [datum]) a jeho neúspěch ohledně těch částí předmětu řízení, v nichž byla žaloba zamítnuta, činí částka 51 130,61 Kč. Celkový úspěch žalobce je tak představován 23 % předmětu řízení, neúspěšný byl žalobce v 77 % předmětu řízení. V řízení před soudem prvního stupně tak byl úspěšnější žalovaný, jehož úspěch činí 54 % celkového předmětu řízení. Žalovaný má proto právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení v rozsahu 54 %. Účelně vynaložené náklady žalovaného v řízení před soudem prvního stupně spočívají v paušální náhradě, která náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, podle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za tři úkony (podání odporu a účast na jednáních soudu dne [datum] a [datum]) po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky. Na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně pak z částky 900 Kč přiznal odvolací soud žalovanému 54 %, tedy částku 486 (II. výrok tohoto rozsudku).

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal plně úspěšnému žalobci náhradu odměny advokáta za jeden úkon právní služby (podané odvolání) dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve výši 300 Kč, počítaný z tarifní hodnoty věci 54,56 Kč (výše peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby, spočívající v úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 830 Kč od [datum] kapitalizovanému k [datum]) a náhradu hotových výdajů za tento úkon dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, v součtu částku 600 Kč, navýšenou o 21 % DPH, celkem 726 Kč, a náhradu zaplaceného soudního poplatku za podané odvolání ve výši 1 000 Kč. Proto odvolací soud uložil žalovanému nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 726 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).

Poučení