74 Co 142/2019-208

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], jako insolvenční správce dlužníka [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení částky 108 310 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 3. 2019, č. j. 11 C 115/2018-91, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném I. a III. výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 36 902 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen, zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Zlíně soudní poplatek za dovolání podané žalobcem dne 12. 6. 2021 ve výši 5 416 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozhodnutím soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 108 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 9. 10. 2018 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu zčásti o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108 310 Kč za dobu od 9. 12. 2015 do 8. 10. 2018 (II. výrok) a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 859,35 Kč (III. výrok). Po skutkové stránce soud prvního stupně vzal za prokázané, že se žalovaný v jiném soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], na podkladě žaloby ze dne 29. 7. 2009, domáhal proti žalobci zaplacení částky 323 258 Kč s příslušenstvím. Žalovaný byl na základě plné moci z 14. 7. 2009 zastoupen JUDr. [jméno] [příjmení]. Krajský soud v Brně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. [číslo jednací], který byl doručen dne 30. 1. 2015 JUDr. [jméno] [příjmení]. Dne 9. 2. 2015 oznámila soudu JUDr. [jméno] [příjmení] výpověď plné moci. Dne 17. 12. 2015 pak sám žalovaný prostřednictvím svého jednatele podal odvolání proti vydanému rozsudku. U Vrchního soudu v Olomouci se dne 24. 9. 2015 uskutečnilo jednání o odvolání, kterého se zúčastnil jednatel žalovaného, Mgr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení]. Mgr. [jméno] [příjmení] po vstupu do jednací síně předložil plnou moc udělenou žalovaným [příjmení] [jméno] [příjmení] a substituční plnou moc pro jeho osobu. Téhož dne byl vydán rozsudek, kterým byla žalobci uložena povinnost nahradit žalovanému prvostupňové náklady řízení ve výši 108 310 Kč. V písemném vyhotovení rozsudku ze dne 24. 9. 2015 byla jako zástupkyně žalovaného uvedena JUDr. [jméno] [příjmení] a této byl rozsudek také doručován. JUDr. [jméno] [příjmení] i JUDr. [jméno] [příjmení] byl rozsudek doručen 19. 10. 2015. Přípisem ze dne 19. 10. 2015 oznámila JUDr. [jméno] [příjmení] žalobci, aby uhradil náklady řízení ve výši 108 310 Kč na jí specifikovaný bankovní účet. Požadovanou platbu žalobce učinil dne 23. 10. 2015. Podáním ze dne 3. 11. 2015 Mgr. [jméno] [příjmení] požádala o opravu rozsudku. Vrchní soud v Olomouci vydal dne 19. 11. 2015 opravné usnesení, kterým označení zástupkyně žalovaného opravil z JUDr. [jméno] [příjmení] na Mgr. [jméno] [příjmení]. Přípisem ze dne 4. 12. 2015 Mgr. [jméno] [příjmení] oznámila žalobci, aby provedl úhradu nákladů řízení na účet č. [bankovní účet]. Tuto platbu žalobce učinil dne 8. 12. 2015. Dne 5. 10. 2018 pak žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení ve výši jedné ze dvou provedených plateb. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3314/09, dovodil, že ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení. Advokát je pouze platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastupovanému účastníku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2659/2006, soud uvedl, že účet advokáta představuje pouze platební místo, advokát nemůže nárok na náhradu nákladů řízení úspěšně vlastním jménem exekučně ani jinak vymáhat. Dle soudu prvního stupně má být při běžném běhu věcí náhrada nákladů řízení zaplacena jedinému (poslednímu) advokátovi, jenž by měl následně odměnu vyúčtovat s klientem a se svým předchůdcem. Uzavřel, že částka 108 310 Kč, která byla žalobcem vyplacena JUDr. [jméno] [příjmení], představovala náhradu nákladů služby právní pomoci, kterou tato advokátka poskytla. Konstatoval, že primárním problémem v dané věci je nedořešený vztah žalovaného s jeho tehdejší právní zástupkyní, která ve své úvaze vyšla z toho, že nárok na náhradu nákladů řízení má právě ona, přičemž tyto náklady se týkaly jejích služeb v prvním stupni řízení. Současně hodnotil situaci, kdy rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako platební místo určoval skutečně JUDr. [jméno] [příjmení]. Stalo se tak dle soudu prvního stupně zjevně nesprávně, současně však soud prvního stupně odkázal na zásadu presumpce správnosti soudního rozhodnutí. Uvedl, že v daném případě došlo ke kombinaci nesprávného právního názoru bývalé zástupkyně, která měla za to, že náklady mají být placeny k jejím rukám, a chyby soudu, jenž v záhlaví uvedl nesprávného zástupce. Uzavřel, že platební místo pro úhradu nákladů řízení bylo až do vydání opravného usnesení (doručeného právním zástupkyním účastníků dne 25. 11. 2015) u JUDr. [jméno] [příjmení]. Jestliže tedy žalobce dne 23. 10. 2015 provedl úhradu na účet sdělený JUDr. [jméno] [příjmení], plnil na místo určené soudním rozhodnutím. Námitku žalovaného, že žalobce plnil předčasně (před právní mocí rozhodnutí) hodnotil jako nedůvodnou, když dovodil, že žalobci nic nebránilo náhradu poskytnout před právní mocí, při vědomí, že právní moc nemůže být zvrácena. Stejně tak hodnotil námitku žalovaného, že žalobce měl vědomost o změně právního zastoupení. Uvedl, že není povinností účastníka zjišťovat, kdo je aktuální zástupce a dovozovat, že rozhodnutí obsahuje chybu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, uvedl, že platbu poskytnutou na vymezené platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele účtu na úkor zasílající osoby. Uzavřel, že žalobce uhradil náhradu nákladů řízení dvakrát, a to na účet sdělený JUDr. [jméno] [příjmení] a poté na účet Mgr. [jméno] [příjmení]. Za dané situace je žalovaný povinen v jednom případě dle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.) plnění vydat. Prodlení žalovaného odvíjel od výzvy ze dne 5. 10. 2018 (§ 1970 o. z.). Žalobu proto částečně zamítl co do části požadovaného příslušenství za období, ve kterém nebyl žalovaný v prodlení. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. V návaznosti na zjištěný poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení soud prvního stupně přiznal žalobci právo na náhradu 64 % vzniklých nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 416 Kč, paušální náhrady 600 Kč, odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po 5 460 Kč, ze dvou náhrad hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč, náhrady za promeškaný čas 1 200 Kč, cestovného 4 078,96 Kč a náhradě DPH v sazbě 21 % ve výši 3 527,79 Kč.

2. Proti I. a III. výroku rozsudku podal odvolání žalovaný dne 18. 4. 2019. Konstatoval, že soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalovaným a k jím označeným důkazům. Neúplně tak zjistil skutkový stav věci, přičemž na podkladě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, které nesprávně právně posoudil. Vytkl soudu prvního stupně, že své rozhodnutí založil toliko na obsahu nepravomocného písemného vyhotovení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2013, č. j. [číslo jednací], obsahujícího zjevnou písařskou chybu v označení právního zástupce žalovaného. Zdůraznil, že žalobci byla známa skutečnost, že JUDr. [jméno] [příjmení] není advokátem žalovaného a tudíž platebním místem, neboť jednání u Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015 se zúčastnil již nový právní zástupce. V této souvislosti poukazoval zejména na vzájemnou komunikaci účastníků v době od 20. 10. do 22. 10. 2015, v rámci které byla žalobci předložena plná moc nové advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] a žalobce byl vyzván k úhradě přiznané náhrady nákladů řízení na její účet. Žalobce tak byl opakovaně a náležitě informován o tom, že žalovaného již JUDr. [jméno] [příjmení] nezastupuje a bylo mu sděleno platební místo, na které žalovaný požadoval náklady řízení uhradit. Žalovaný nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že primárním problémem v dané věci je nedořešený vztah žalovaného s původní advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení]. Žalovaný zdůraznil, že JUDr. [jméno] [příjmení] dne 19. 10. 2015 bez jakéhokoliv oprávnění či právního důvodu kontaktovala právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení]. Z textu výzvy k úhradě nákladů řízení nevyplývá, že by JUDr. [jméno] [příjmení] tuto činila jménem žalovaného ani, že by dokládala své zmocnění jednat za žalovaného, jediného oprávněného příjemce nákladů řízení. V této situaci žalobce zcela bezdůvodně odmítal akceptovat požadavky žalovaného na vyplacení nákladů řízení a bez jakékoliv obezřetnosti a existence oprávněnosti svého počínání dne 23. 10. 2015 zaslal platbu částky 108 310 Kč na účet JUDr. [jméno] [příjmení], čímž sám zapříčinil, že byl nucen následně uhradit náklady řízení na správné platební místo. Žalovaný dále zdůraznil, že žalobce navíc učinil platbu v době, kdy příslušný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nenabyl právní moci, tedy v době, kdy nevznikl nárok na náhradu nákladů řízení, který vzniká teprve na podkladě pravomocného rozhodnutí. Je tak přesvědčen, že obdržel náhradu nákladů řízení pouze jednou, a to úhradou na účet svého právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení]. Vytkl soudu prvního stupně, že žádným právně relevantním způsobem neodůvodnil závěr, že platba nákladů řízení provedená žalobcem byla skutečně platbou ve prospěch žalovaného. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

3. Žalobce se v replice k odvolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. S argumentací žalovaného nesouhlasí, neboť není jeho povinností ověřovat si a zjišťovat si, kdo je aktuálním právním zástupcem. Žalobce provedl platbu JUDr. [jméno] [příjmení] v souladu se zásadou legitimního očekávání, že soud v písemném vyhotovení uvedl posledního a správného právního zástupce. Požadavek žalovaného předpokládat písařskou chybu v rozhodnutí soudu je nepřípustný. Poukaz žalovaného na skutečnost, že příslušný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nenabyl v době platby právní moci, považuje za zcela lichý, neboť se jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému nelze podat řádný opravný prostředek. Uvedl, že nedořešené vztahy žalovaného a jeho právního zástupce nelze přikládat jakkoli k tíži žalobce. V té to souvislosti zdůraznil, že je zcela proti advokátní etice, aby advokát zpochybňoval existenci zastoupení jiného advokáta, který jedná za klienta, navíc v situaci, kdy byla advokátka JUDr. [jméno] [příjmení] uvedena v záhlaví rozhodnutí. Žalobce při svém postupu nepochybil, neboť se řídil rozhodnutím soudu a pravidly advokátní etiky. Souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že došlo ke kumulaci špatného postupu soudu a nesprávného postupu JUDr. [jméno] [příjmení]. Platbu uhrazenou JUDr. [jméno] [příjmení] považuje za jednoznačnou úhradu nákladů řízení, přičemž není rozhodné, zda se dostala do dispozice žalovaného. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 22. 10. 2018 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 108 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108 310 Kč od 9. 12. 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že se žalovaný žalobou vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] domáhal proti žalobci zaplacení částky 323 258 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně vydal ve věci dne 30. 10. 2014 rozsudek, který byl napaden odvoláním. Následně ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. [číslo jednací], ve kterém byla uložena [právnická osoba], a.s. povinnost nahradit [právnická osoba] [právnická osoba] prvostupňové náklady řízení ve výši 108 310 Kč. Dne 19. 10. 2015 vyzvala JUDr. [jméno] [příjmení], advokátka, která byla uvedena na obou rozsudcích jako právní zástupkyně společnosti [právnická osoba] k zaplacení částky 108 310 Kč na jí určený účet. Žalobce tuto částku uhradil 23. 10. 2015. Žalovaný poté oslovil žalobce, že jeho právní zástupce dosud neobdržel náhradu nákladů řízení. Následně vyšlo najevo, že na jednání odvolacího soudu se dostavil nový právní zástupce žalovaného - Mgr. [jméno] [příjmení] (resp. její substitut). Následně na žádost žalovaného Vrchní soud v Olomouci vydal dne 19. 11. 2015 opravné usnesení, kterým změnil v odvolacím rozsudku označení právního zástupce z JUDr. [jméno] [příjmení] na Mgr. [jméno] [příjmení]. Dne 4. 12. 2015 zaslala Mgr. [jméno] [příjmení] novou výzvu k úhradě nákladů ve výši 108 310 Kč, které žalobce dne 8. 12. 2015 vyhověl. Žalobce tak uhradil ve prospěch žalovaného dvakrát částku 108 310 Kč, jednou na účet určený JUDr. [jméno] [příjmení] dle v době platby pravomocného a vykonatelného rozsudku, podruhé na účet určený Mgr. [jméno] [příjmení], zástupkyní žalovaného dle opravného usnesení. Žalovaný tedy inkasoval od žalobce dvakrát stejnou částku náhrady nákladů řízení. Žalovaný výzvám k vrácení jedné z uhrazených částek nevyhověl. Soud prvního stupně žalobě vyhověl platebním rozkazem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 11 C 115/2018-37. V podaném odporu žalovaný nárok žalobce neuznal. S odkazem na rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 314/2006, zdůraznil, že v souladu se stěžejní zásadou soukromého práva – autonomii vůle má právo změnit platební místo pro úhradu nákladů řízení. Uvedl, že žalobce záměrně neuvádí, že změna právního zástupce mu byla známa před provedením platby, když u jednání Vrchního soudu v Olomouci, kterého se žalobce účastnil, již žalovaného zastupovala nová zástupkyně Mgr. [jméno] [příjmení], resp. advokátní koncipient Mgr. [jméno] [příjmení]. Žalobci tak muselo být zcela zřejmé, že při vyhotovení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci došlo k písařské chybě. Poukázal dále na e-mailovou komunikaci ze dne 21. 10. – 22. 10. 2015, v rámci které žalovaný opakovaně (před provedením platby) požadoval, aby žalobce provedl platbu náhrady nákladů řízení na konkrétní bankovní účet Mgr. [jméno] [příjmení]. Zdůraznil, že žalobce, přestože věděl, že JUDr. [jméno] [příjmení] již není oprávněným zástupcem žalovaného, vedl s ní jednání ve věci bez jakékoliv žádosti o prokázání oprávnění za něj jednat, přičemž po oprávněném zástupci žalovaného toto žalobce striktně požadoval. Tvrzení žalobce v žalobě považuje za zavádějící a neúplná. Jednání žalobce pak za nepoctivé. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, [číslo jednací] ([anonymizována dvě slova] [číslo], byl zjištěn úpadek žalobce. Insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. [jméno] [jméno], [IČO] sídlem [adresa]. Soud prvního stupně provedl na jednání 5. 3. 2019 dokazování účastníky předloženými listinnými důkazy, a rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem. Posléze byl na majetek žalobce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2019, č. j. [insolvenční spisová značka], prohlášen konkurs. Řízení tak bylo podle § 263 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, přerušeno. K výzvě soudu prvního stupně insolvenční správce Ing. [jméno] [jméno] podle ustanovení § 264 insolvenčního zákona navrhl pokračování v řízení.

6. Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 74 Co 142/2019-147, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2021, č. j. 74 Co 142/2019-158, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 108 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 9. 10. 2018 do zaplacení (I. výrok prvního rozsudku odvolacího soudu), žalobci uložil nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 28 886,33 Kč (II. výrok prvního rozsudku odvolacího soudu) a náklady odvolacího řízení ve výši 21 438,95 Kč (III. výrok prvního rozsudku odvolacího soudu). Na podkladě zopakovaní části dokazování (popsaného v právě citovaném rozhodnutí) odvolací soud v úplnosti přisvědčil argumentaci žalovaného. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ve svém prvním rozsudku ve věci k závěru, že žalobce nahradil žalované náklady řízení pouze jednou, a to platbou ze dne 8. 12. 2015 zaslanou na účet Mgr. [jméno] [příjmení] Částku 108 310 Kč připsanou na účet JUDr. [jméno] [příjmení] odvolací soud nepovažoval za platbu náhrady nákladů řízení dle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. [číslo jednací], jelikož žalovaná upozornila žalobce na změnu v jí požadovaném platebním místě, pročež chyba v označení právní zástupkyně žalované v záhlaví označeného rozhodnutí byla v době uskutečnění platby na účet JUDr. [příjmení] oběma účastníkům řízení zřejmou. Odvolací soud proto nepovažoval popisovanou platbu za plnění ve prospěch žalovaného.

7. Nejvyšší soud, k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 28 Cdo 20402021-175, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2021, č. j. 74 Co 142/2019-147, ve znění opravného usnesení ze dne 3. května 2021, č. j. 74 Co 142/2019-158, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).

9. Konstatoval dále, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019).

10. Připomněl současně, že z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. [příjmení] povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2491/2013). Nerozhodné je taktéž to, pro jaký účel byla předmětná finanční částka použita, jelikož předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1904/2018).

11. Uvedl dále, že rozhodovací praxe dovolacího soudu pak je ustálena i v závěru, že ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze tzv. platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníku. Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se tím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že nositelem přisouzeného práva, je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 686/2020, a ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3966/2019). Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2506/2012, a dále v něm citovaná rozhodnutí).

12. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu nepřihlédl, omezil-li se na posouzení, zda chyba v označení právní zástupkyně žalované v záhlaví rozhodnutí byla chybou známou oběma účastníkům řízení. Ve svých úvahách tak odvolací soud při svém prvním rozhodnutí ve věci dostatečně nezohlednil objektivní povahu vztahu z bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví. [příjmení] vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 409/2020). Jestliže v projednávané kauze odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které bylo mezi účastníky řízení nesporné, tj. že dne 23. 10. 2015 žalobce zaslal žalované na účet JUDr. [jméno] [příjmení] částku ve výši 108 310 Kč, aniž by žalovaná tvrdila a prokázala existenci právního důvodu, na jehož základě si smí poukázané prostředky ponechat, byl tím zjednán adekvátní podklad pro naplnění pojmových znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2080/2019).

13. Ve světle právního názoru Nejvyššího soudu, kterým je odvolací soud vázán (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.), nelze než bez dalšího hodnotit skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jako správné a lze na ně odkázat.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Žalobce zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení dvakrát částku 108 310 Kč. Dne 23. 10. 2015 byla uhrazena v důsledku výše popsaných okolností předchozí právní zástupkyni žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení]. Dne 8. 12. 2015 byla tato částka opětovně uhrazena právní zástupkyni žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení]. Příjemcem obou plateb byl žalovaný jako zastupovaný účastník. Subjektivní okolnosti na straně ochuzeného významné nejsou.

17. Platbu na účet JUDr. [jméno] [příjmení] je třeba považovat za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného spočívající v získání majetkového prospěchu bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., přičemž takové plnění musí žalovaný ochuzenému žalobci vrátit.

18. Žalovaný v podání ze dne 1. 2. 2022, které předložil u jednání odvolacího soudu, rekapituloval veškerou svoji dosavadní argumentaci a zopakoval dosavadní důkazní návrhy. Současně nově k důkazu navrhl (v rámci dříve k důkazu označeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka]) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2015, č. j. [spisová značka], a vyjádření žalovaného k odvolání žalobce ze dne 12. 5. 2015 ve věci vedené Krajským soudem v [obec] pod č. j. [spisová značka], kterými prokazoval vědomost žalobce o tom, že JUDr. [příjmení] není právní zástupkyní žalovaného. Odvolací soud opětovně navrhované důkazy neopakoval, když soud prvního stupně z nich učinil odpovídající skutková zjištění. Dva citované nové důkazy pak zjevně znovu směřovaly k prokázání vědomosti žalobce o tom, že JUDr. [příjmení] nebyla v době úhrady právní zástupkyní žalovaného. Tato skutečnost však již vyplynula z jiných důkazů a s ohledem na právní hodnocení Nejvyššího soudu nebyla ani rozhodující. Odvolací soud proto důkazy z důvodu nadbytečnosti neprovedl. Navíc se nejednalo o důkazy přípustné ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř.

19. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o správné výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (I. výrok tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl se svým odvoláním a úspěšný. Žalobci proto náleží vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení spočívající v : i) odměně za zastoupení advokátem za čtyři úkony právní služby ve výši 5 460 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 108 310 Kč; sepis vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu 16. 3. 2021, sepis dovolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 1. 2. 2022) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ii) čtyřech náhradách hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč k úkonům ad i) dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., iii) cestovném ve výši celkem 2 549 Kč k jednání odvolacího soudu dne 16. 3. 2021 osobním vozidlem [registrační značka] na trase [obec] - [obec] a zpět v celkovém rozsahu 420 km při průměrné spotřebě 6 l benzinu Natural 95 na 100 km, ceně 27,80 Kč PHM a sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., iv) cestovném ve výši celkem 2 909 Kč k jednání odvolacího soudu dne 1. 2. 2022 osobním vozidlem [registrační značka] na trase [obec] - [obec] a zpět v celkovém rozsahu 420 km při průměrné spotřebě 6 l benzinu Natural 95 na 100 km, ceně 37,10 Kč PHM a sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., v) náhradě za promeškaný čas s cestou na jednání soudu prvního stupně dne 16. 3. 2021 a dne 1. 2. 2022 v celkovém rozsahu 20 půlhodin po 100 Kč, tj. celkem 2 000 Kč, dle ustanovení § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vi) náhradě DPH v sazbě 21 % ve výši 6 404 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.), celkem tedy 36 902 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení úspěšným žalovaným. Současně neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (II. výrok tohoto rozsudku).

21. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Žalobce jako insolvenční správce byl v řízení osvobozen od placení soudního poplatku za podané dovolání. Odvolací soud proto zavázal neúspěšného žalovaného k úhradě soudního poplatku za dovolání na účet Okresního soudu ve Zlíně, který ve věci rozhodoval v prvním stupni (III. výrok tohoto rozsudku).