74 Co 152/2020-586

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], jako insolvenční správce dlužníka [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] [anonymizováno] [obec], zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení 2 460 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 6. 2020, č. j. 14 C 365/2016-504, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 69 550,80 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2 460 000 Kč s úrokem ve výši 8 % ročně od 31. 7. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 175 000 Kč (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 260 820 Kč (II. výrok). Po skutkové stránce ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku dospěl k závěru, že dle smlouvy o půjčce ze dne 29. 7. 2013 poskytla společnost [právnická osoba] (dále jen„ dlužník“) žalovanému finanční půjčku ve výši 3 460 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit do 31. 12. 2013 s úrokem ve výši 8 % ročně. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč za každý měsíc prodlení se splacením. Finanční prostředky byly zaslány na účet žalovaného dne 30. 7. 2013. Žalovaný byl opakovaně upomínán k úhradě dlužné částky, naposledy předžalobní upomínkou ze dne 17. 3. 2014. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako vztah dvou podnikatelů ze smlouvy o půjčce dle § 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, na základě níž dlužník půjčil žalovanému částku 3 460 000 Kč a žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit v dohodnutém termínu včetně sjednaného úroku ve výši 8 % v souladu s § 659 obč. zák. Svou povinnost si však neplnil, když poskytnuté finanční prostředky nevrátil a ocitl se v prodlení ve smyslu § 517 obč. zák. Jelikož byla část pohledávky ve výši 1 000 000 Kč postoupena na třetí osobu, má dlužník právo na vrácení (zbývající) žalované částky včetně úroků, úroků z prodlení a požadované smluvní pokuty (§ 544 obč. zák.) Na podkladě závěru o důvodnosti žalovaného nároku, zabýval se soud prvního stupně započtením žalovaného ze dne 16. 12. 2013. S odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu posoudil započtení jako neplatné ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák., když z předmětného právního úkonu nebylo při pluralitě započítávaných pohledávek zřejmé, která pohledávka proti které je započítávána, a v důsledku toho ani to, které vzájemně se kryjící pohledávky započtením zanikly. Poté přistoupil k posouzení kompenzační námitky žalovaného, který proti pohledávce žalobce, která ke dni započtení dne 28. 2. 2019 činila s úroky, úroky z prodlení a smluvní pokutou celkem 4 756 005 Kč, provedl zápočet své pohledávky ve výši 4 756 005 Kč, která představuje část ceny hydrolyzéru, který nebyl žalovanému v rozporu se smlouvou o dílo ze dne 11. 5. 2012 dodán, avšak jeho cena byla žalovaným uhrazena. Skutečnost, že hydrolyzér nebyl dodán, byla mezi stranami nesporná. Soud se v návaznosti na argumentaci žalovaného dále zejména zabýval otázkou, zda hydrolyzér byl součástí dodávky technologie na základě smlouvy o dílo ze dne 11. 5. 2012 či nikoliv. Po skutkové stránce dospěl na podkladě podrobného dokazování listinnými důkazy, zejména smlouvou o dílo ze dne 11. 5. 2012, jejími dodatky (předloženými stranami v různých verzích) a výpověďmi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] k závěru, že hydrolyzér byl součástí dodávky technologií dle smlouvy o dílo, avšak nebyl dlužníkem nikdy dodán. Z porovnání vystavených faktur na cenu díla a dokladů o úhradách dospěl k jednoznačnému závěru, že hydrolyzér byl zcela vyfakturován předešlými fakturami a zcela uhrazen. Dospěl tak závěru, že žalovaný má v souladu se smlouvou právo na odpočet ceny hydrolyzéru z ceny díla. Vznesenou kompenzační námitku proto hodnotil jako oprávněnou. Uzavřel, že pohledávka žalobce za žalovaným tak v souladu s § 580 obč. zák. zanikla ke dni, kdy se pohledávky setkaly. Námitky žalobce směřující ke kompenzační námitce shledal nedůvodné. Ve vztahu k námitce promlčení práva vznést kompenzační námitku s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, č. j. 33 Odo 630/2002, dovodil, že právo vznést kompenzační námitku se nepromlčuje. Současně konstatoval, že žádná z pohledávek nebyla promlčena. Žalovaný navíc svou pohledávku za dlužníkem uplatnil v insolvenčním řízení přihláškou ze dne 29. 12. 2014, čímž se běh promlčecí doby přerušil a po dobu trvání řízení neběží. Ke dni vznesení kompenzační námitky tak nemohla být promlčena ani samotná pohledávka žalovaného. Nedůvodnou shledal i námitku žalobce, že kompenzační námitka byla vznesena opožděně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, konstatoval, že koncentrace řízení nebrání tomu, aby soud přihlédl k existenci započtené vzájemné pohledávky, která měla vzniknout a stát se splatnou před koncentrací řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, jako nepřiléhavou hodnotil soud prvního stupně i žalobcem vznesenou námitku nezpůsobilosti pohledávky žalovaného k započtení z důvodu její spornosti dle § 1987 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). To vše za situace, kdy pro způsobilost pohledávek k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla. Učinil závěr, že nárok žalobce byl oprávněný, nicméně zanikl na základě započtení učiněného žalovaným. Žalobu proto zamítl. O náhradě nákladů rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Plně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastoupení advokátem za jedenáct úkonů právní služby po 18 860 Kč (z tarifní hodnoty 2 635 000 Kč), jedenácti náhrad hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč, cestovného ve výši 4 793,49 Kč a náhrady DPH v sazbě 21 % ve výši 45 266,23 Kč.

2. Proti rozsudku podal žalobce dne 6. 8. 2020 odvolání. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že jím uplatněný důvodný nárok zanikl kompenzační námitkou žalovaného ze dne 28. 2. 2019. Vytkl soudu prvního stupně, že nepřisvědčil jeho námitce promlčení práva vznést kompenzační námitku. Odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002, označil za nepřípadný, neboť Nejvyšší soud v jím souzené věci řešil spor podřízený občanskému zákoníku. Právní závěr soudu prvního stupně o nepromlčitelnosti práva vznést kompenzační námitku odporuje zákonu. Podle ustanovení § 387 odst. 2 obchodního zákoníku podléhají promlčení všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu na dobu určitou. S odkazem na komentářovou literaturu má žalobce za to, že dle obchodního zákoníku se tak promlčují jak práva na plnění, tak právo učinit právní úkon. Podle ustanovení § 390 obchodního zákoníku jestliže se promlčí právo uskutečnit právní úkon, účinky tohoto právního úkonu nenastanou vůči osobě, která namítne promlčení. Dle komentářové literatury se tato právní úprava vztahuje zejména k právu odstoupit od smlouvy a započíst pohledávku. Byla-li pohledávka dle žalovaného splatná 5. 12. 2013, právo započíst žalovaným tvrzenou pohledávku tak bylo promlčeno ke dni 5. 12. 2017. Soud tak dle přesvědčení žalobce nemůže ke kompenzační námitce přihlédnout, a to zcela v souladu s ustanovením § 390 obchodního zákoníku. Skutečnost, že pohledávka žalovaného ve výši 13 895 531 Kč promlčena není, nezpochybňoval. Zákonem daná možnost započíst za určitých okolností i pohledávky promlčené nijak nevylučuje právo protistrany bránit se učinění právního úkonu započtení námitkou jeho promlčení. Žalobce je dále přesvědčen, že provedené dokazování vyvrátilo samotnou existenci pohledávky žalovaného ve výši 13 895 531 Kč použité k započtení. Hydrolyzér nebyl součástí dodávky uskutečněné v rámci smlouvy o dílo a nebyl nikdy žalovaným dlužníku zaplacen. Zrekapituloval, že pro toto tvrzení předložil žalobce k důkazu dodatek [číslo] ke smlouvě o dílo, jehož příloha dodávku hydrolyzéru neobsahuje a e-mail ze dne 9. 9. 2013, kterým se sám žalovaný domáhá opravy faktury [číslo] ve směru vypuštění odkazu na hydrolyzér. Žalobce je tak přesvědčen, že žalovaný nemá právo na vrácení částky 4 756 005 Kč jakožto zaplacené ceny za dodání hydrolyzéru. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyhoví v celém rozsahu žalobě.

3. Žalovaný v replice k odvolání zopakoval, že považuje námitku promlčení vznesenou žalobcem za nedůvodnou. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1852/2007, argumentoval tím, že započtení jako projev vůle směřující k zániku závazku je možno učinit kdykoli, dokonce i po promlčení pohledávky. Podstatné je, že pohledávky nemohou být promlčené v době, kdy se setkaly. Z toho plyne, že je-li možné učinit projev vůle po delší době, kdy už byla pohledávka promlčena, nemůže být v žádném případě promlčeno učinění projevu vůle k započtení. Navíc v tomto řízení je nesporné, že pohledávka žalovaného promlčena není. Disponuje-li žalovaný nepromlčenou pohledávkou, nemůže být promlčeno ani právo uplatnění této pohledávky k započtení. Opačný závěr by vedl k absurdním důsledkům, kdy by pohledávku jako takovou bylo možné uplatňovat u soudu a domáhat se jejího plnění, ale uplatnit tuto pohledávku k započtení by nebylo možné. Dle žalovaného žalobce ve své argumentaci zcela pomíjí ustanovení § 388 odst. 2 obchodního zákoníku, které určuje výjimky z účinků promlčení. [příjmení] oprávněná (zde žalovaný) je podle tohoto ustanovení oprávněna i po uplynutí promlčecí doby uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže právo mohlo být použito kdykoliv před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou. Námitka promlčení je pak dle žalovaného v daném případě neúčinná i z pohledu ustanovení § 173 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen„ insolvenční zákon“). Námitka promlčení je rozporná i s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku, když žalovaný všechny své pohledávky řádně a včas uplatnil a neměl žádného legitimního důvodu uplatňovat kompenzační námitku před 5. 12. 2017, což má být dle žalobce datum promlčení práva. Žalovaný nadto zdůraznil, že v soudní praxi je otázka, zda se právo vznést kompenzační námitku promlčuje, jednoznačně vyřešena, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002, na který v napadeném rozhodnutí odkazuje soud prvního stupně, a z něhož se podává:„ právo vznést kompenzační námitku (učinit projev směřující k započtení) se nepromlčuje.“ Závěry dovolacího soudu jsou dle žalovaného plně použitelné i na poměry podle obchodního zákoníku. Soud prvního stupně se tak, dle žalovaného, s námitkou žalobce, na které je založeno jeho odvolání, řádně a správně vypořádal. Zdůraznil, že z provedeného podrobného dokazování jednoznačně vyplynulo, že pohledávka žalovaného na vrácení zaplacené ceny za nedodanou část díla (hydrolyzér) je jednoznačně existentní a je zcela po právu. Z dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že hydrolyzér byl součástí dodávky technologie dle smlouvy o dílo, avšak dodán nebyl (což ani nebylo mezi stranami sporné). Dále bylo prokázáno, že v ceně díla byl hydrolyzér bezezbytku uhrazen (prokázáno účetními doklady dlužníka a úhradami na cenu díla). Soud prvního stupně tak dle žalovaného správně uzavřel, že žalovanému vznikl nárok na odpočet ceny díla v souladu s uzavřenou smlouvou o dílo a vznesená kompenzační námitka je tak oprávněná. Žalobcem v odvolání označené dva důkazy nemohou ve světle rozsáhlého dokazování obstát, k tomu žalovaný odkazuje zejména na bod 36. a 37. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný navrhl rozsudek jako věcně správný potvrdit.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. V souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. posuzoval odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) daný závazkový vztah podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ obchodní zákoník“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), obojí ve znění do 31. 12. 2013, neboť se jedná o právní poměr vzniklý před 1. 1. 2014.

6. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti žalobou uplatněného nároku z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným (jako podnikateli při podnikatelské činnosti) dle ustanovení § 658 obč. zák., včetně příslušenství a smluvní pokuty dle § 544 obč. zák. a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

7. S ohledem na právě uvedené se odvolací soud zabýval závěry soudu prvního stupně ve vztahu ke kompenzační námitce žalovaného uplatněné v podání ze dne 28. 2. 2019.

8. Z detailu insolvenčního řízení vedeného [anonymizována dvě slova] [obec], sp. zn. [spisová značka], plyne, že vůči společnosti [právnická osoba], [IČO], je vedeno insolvenční řízení od [datum]. [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], insolvenční soud rozhodl o zjištění úpadku dlužníka. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Insolvenčním správcem dlužníka je Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa]. Z přihlášky pohledávky ze dne 17. 12. 2014 bylo zjištěno, že žalovaný přihlásil v insolvenčním řízení sedm pohledávek, přičemž jako pohledávku [číslo] uplatnil nárok na vrácení přeplatku ceny díla (BPS [obec]) ve výši 13 895 531 Kč. Nárok definoval tak, že dlužník dle smlouvy o dílo ze dne 11. 5. 2012 nedodal část díla v rozsahu 37 585 782 Kč Smluvní cena díla činila částku 172 517 000 Kč. Žalovaný uhradil dlužníkovi 155 519 000 Kč. Po zohlednění nároku na slevu 37 585 782 Kč činí přeplatek na ceně díla 20 587 782 Kč, přičemž částka ve výši 6 692 251 Kč již byla uplatněna zápočtem. Žalovaný tak v insolvenčním řízení uplatnil nárok ve výši 13 895 531 Kč. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek plyne, že dlužník popřel pravost pohledávky. Jako důvod popření dlužník uvedl, že dle účetnictví faktury [číslo] [číslo] nebyly věřitelem uhrazeny a na uplatňovanou slevu není nárok, neboť nedodané části nebyly předmětem díla, přeplatek tedy dle dlužníka nevznikl. S ohledem na právě uvedená zjištění ve vztahu k probíhajícímu insolvenčnímu řízení dlužníka má odvolací soud za to, že žalovaný se stal ohledně své započitatelné pohledávky přihlášeným věřitelem dlužníka. Ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2, 3 insolvenčního zákona kompenzační námitce konkurs dlužníka nebránil.

9. Odvolací soud poté přezkoumal závěr soudu prvního stupně o tom, že právo žalovaného vznést kompenzační námitku nebylo v této věci promlčeno. Možností promlčení kompenzační námitky, jak správně poukázal soud prvního stupně, se zabýval Nejvyšší soud rozsudku ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002, ve kterém uvedl:„ Při posouzení otázky promlčení kompenzační námitky je nutno vyjít ze smyslu institutu promlčení v našem právním řádu. Jeho cílem je stimulace oprávněného subjektu k tomu, aby vykonal svá práv včas, tj. ve společensky přiměřené době (promlčecí době) tak, aby po časově neomezenou dobu nebyli dlužníci ohledně svých povinností vystaveni donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností. Z toho důvodu se v občanském právu v souladu s povahou upravovaných právních vztahů promlčují podle § 100 odst. 2 ObčZ zásadně všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Avšak ani všechna majetková práva se podle občanského zákoníku nepromlčují. Z těchto jiných – svou povahou – nepromlčitelných práv by bylo možno příkladmo jmenovat právo věřitele na určení doby splnění, právo spoluvlastníka žádat o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, právo domáhat se absolutní neplatnosti právního úkonu. Pro úplnost je nezbytné v této souvislosti uvést, že se nepromlčuje právo na žalobu (resp. žaloby), jakožto objektivním právem zajištěná možnost obrátit se na příslušný soud s uplatněním svého skutečného či domnělého práva. Právě tak jako právo na žalobu se – důsledně jako rub toho – nepromlčují ani práva na námitku (resp. námitky) jako objektivní právem zajištěná možnost bránit se proti uplatnění jiných práv; vedle námitky promlčení, námitky nesplnění smlouvy, lze uplatnit také kompenzační námitku. U kompenzační námitky přitom platí, že se promlčuje právo, k jehož obsahu kompenzační námitka jako možnost obrany proti uplatnění jiných práv zásadně patří (výjimky srov. § 581 odst. 1, 2 a 4 ObčZ). Promlčí-li se proto právo, odpadá tím mj. i možnost jeho úspěšného vynucení kompenzací (srov. J. Švestka, Z. [příjmení] a J. [příjmení] – Promlčení a prekluze v československém právním řádu, Orbis [obec], 1967, str. 36 a násl.). Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, neboť právo vznést kompenzační námitku (učinit projev směřující k započtení) se nepromlčuje.“ 10. S ohledem na popsaný procesní princip založený na možnosti bránit se jakékoli žalobě kompenzační námitkou plyne, že tyto závěry se musí logicky prosadit jak v občanskoprávním závazkovém sporu, tak samozřejmě i v předmětném obchodně závazkovém vztahu. Závěr soudu prvního stupně, že právo žalovaného učinit kompenzační námitku nebylo promlčeno je správný a odvolací soud se s ním ztotožňuje. Skutečnost, že pohledávka žalovaného jako taková promlčena nebyla, pak nebyla mezi stranami sporná.

11. S ohledem na právě uvedený závěr odvolací soud přistoupil k přezkoumání samotné existence započítávaného nároku.

12. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování Smlouvou o dílo ze dne 11. 5. 2012, její přílohou [číslo] dodatkem [číslo] včetně aktualizace rozpočtu ze dne 11. 5. 2012 (předloženým žalovaným), dodatek [číslo] ze dne 11. 5. 2012 (předloženým žalobcem), uplatněním odpočtu ze dne 5. 12. 2013 (včetně dodejky), zápisem o odevzdání a převzetí stavby ze dne 3. 9. 2013, souhlasem s odstraňováním závad ze dne 3. 10. 2013, dodatkem [číslo] ze dne 11. 5. 2012 předloženým žalovaným (č. l. 483-486) a výslechy [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

13. Smlouvou o dílo ze dne 11. 5. 2012 se dlužník jako zhotovitel zavázal pro žalovaného jako objednatele provést dílo bioplynové stanice v rozsahu cenové nabídky, která byla přílohou smlouvy. Z čl. 2 vyplývá, že dílo zahrnovalo vypracování projektové dokumentace, provedení stavebních prací, dodání a montáž technologických zařízení, autorský investorský dozor, provedení zkoušek funkčnosti, uskutečnění zkušebního provozu, zabezpečení kolaudace a záruční servis atd. V čl. 2 se smluvní strany dohodly na parametrech zkušebního provozu, kdy bylo třeba dosáhnout minimálně 90 % instalovaného výkonu po dobu 14 dnů. Dle čl. 3 byl místem zhotovení areál objednatele – farma [obec] v k. ú. [obec]. Termín odevzdání do zkušebního provozu byl stanoven do 16. 11. 2012. V čl. 3 se zhotovitel zavázal předat dílo plně funkční, tj. po úspěšně ukončeném zkušebním provozu a po předání pravomocného kolaudačního rozhodnutí. V čl. 3 smlouva předpokládala předání stavební a technologické části díla v okamžiku ukončení prací na stavbě a montáže a instalací všech stavebních a technologických celků a zahájení zkušebního provozu bioplynové stanice. Dle čl. 3 funkční dílo bude ukončeno protokolárním předáním a převzetím díla. Podmínkou předání díla bylo úspěšné ukončení zkušebního provozu, prokázání provozuschopnosti a předání pravomocného kolaudačního rozhodnutí. V článku 6.1 si smluvní strany dohodly cenu díla 175 704 000 Kč Cena byla dohodnuta jako fixní. Současně se dohodly na nároku na odpočet ceny neprovedených prací a dodávek. V čl. 6 se dále dohodly na zádržném ve výši 10 % z ceny díla bez DPH. V čl. 9 si smluvní strany dohodly, že smlouva automaticky zaniká dnem prohlášení konkurzu na majetek dlužníka. Dle čl. 10 změny smlouvy je možné učinit písemnou formou, číslovanými dodatky.

14. Z dodatku [číslo] ke smlouvě o dílo datovaného dnem 11. 5. 2012 předloženého žalovaným (č. l. 404) bylo zjištěno, že dodatek obsahuje změnu specifikace zkušebního provozu, přičemž strany se dohodly na dosažení 90 % instalovaného výkonu po dobu 30 dní. Smluvní strany dále prodloužily termín odevzdání do zkušebního provozu na 31. 12. 2012 Cena díla byla ponížena na 172 517 000 Kč. Dodatek obsahoval, stejně jako smlouva, ujednání o nároku na odpočet ceny díla pro případ neprovedení prací a dodávek. Smluvní strany se dále dohodly na zvýšení zádržného na 33 % z ceny díla. Na první straně dodatku je umístěno razítko„ ověřeno dle originálu“ s podpisem„ [jméno] [příjmení]“ (dle zjištění soudu prvního stupně byl [právnická osoba]). Nedílnou součástí dodatku je příloha [číslo]„ Aktualizace rozpočtu“ obsahující mimo jiné hydrolyzér s cenou 14 750 000 Kč.

15. Z dodatku [číslo] ke smlouvě o dílo datovaného dnem 11. 5. 2012 předloženého dlužníkem (č. l. 355) bylo zjištěno, že dodatek neobsahuje žádnou změnu specifikace zkušebního provozu. Dodatek obsahuje ujednání o prodloužení termínu odevzdání do zkušebního provozu do 30. 8. 2013 Cena díla byla ponížena na 172 517 000 Kč. Dodatek obsahoval stejně jako smlouva ujednání o nároku na odpočet ceny díla pro případ neprovedení prací a dodávek. Nedílnou součástí dodatku je příloha [číslo]„ Aktualizace rozpočtu“. Rozpočet neobsahuje hydrolyzér.

16. Z dodatku [číslo] ke smlouvě o dílo datovaného dnem 11. 5. 2012 předloženého žalovaným (č. l. 483-486) nadepsaným jako„ neplatný originál“ bylo zjištěno, že smluvní strany dále prodloužily termín odevzdání do zkušebního provozu na 31. 12. 2012 Cena díla byla ponížena na 172 517 000 Kč. Dodatek obsahoval stejně jako smlouva ujednání o nároku na odpočet ceny díla pro případ neprovedení prací a dodávek. Smluvní strany se dále dohodly na zvýšení zádržného na 33 % z ceny díla. Dodatek neobsahuje změnu specifikace zkušebního provozu. Nedílnou součástí dodatku je příloha [číslo]„ Aktualizace rozpočtu“ obsahující mimo jiné hydrolyzér s cenou 14 750 000 Kč.

17. Podle zápisu o odevzdání a převzetí stavby ze dne 3. 9. 2013 dlužník předal žalovanému soubor staveb a technologie a tento je převzal. Z přílohy [číslo] obsahující popis hotové stavební části hydrolyzér neobsahuje. Hydrolyzér není uveden ani v příloze [číslo] obsahující výčet závad.

18. Z listiny nadepsané„ Uplatnění nároku na odpočet ceny díla“ ze dne 5. 12. 2013 včetně příslušné doručenky bylo prokázáno, že žalovaný vyzval dlužníka k úhradě částky 37 585 782 Kč za nedodaná plnění dle smlouvy o dílo. [příjmení] mimo jiné obsahovala položku hydrolyzér s cenou 14 750 000 Kč. Výzva byla dlužníkovi doručena dne 9. 12. 2013.

19. Z listiny ze dne 3. 10. 2013 nadepsané jako souhlas s odstraňováním závad a nedodělků objednatelem na akci bylo zjištěno, že dlužník jako zhotovitel souhlasil s tím, aby objednatel pracoval na odstraňování závad a nedodělků a dodání chybějících částí díla, a to z důvodu spuštění bioplynové stanice do plného výkonu a kolaudace. 20. [jméno] [příjmení], bývalý statutární orgán žalovaného, ve své výpovědi k okolnostem uzavření dodatku [číslo] uvedl, že z důvodu rizikovosti banka požadovala změny ve smlouvě o dílo formou dodatků. Požadovala změnit zádržné z 10 % na 33 % ceny díla. Dále požadovala prodloužení zkušebního provozu ze 14 dnů na 30 dnů a posunutí termínu dokončení výstavby na konec roku 2012. Z důvodu malé únosnosti podloží byla rozpuštěna rozpočtová rezerva 5 milionů Kč a rozpočet se navýšil o 3 miliony Kč na vápnění. Tak se změnil rozpočet ze 175 milionů Kč na 172 milionů Kč. Dodatek [číslo] se podepisoval v měsíci září 2012. [příjmení] následně zjistila, že zde chybí bod upravující délku zkušebního provozu. Opravený druhý dodatek [číslo] už banka akceptovala s tím, že ten první dodatek se nestornoval. [jméno] [příjmení] potvrdil pravost svého podpisu na dodatku [číslo] s termínem dodání do 31. 12. 2012. Vyloučil podpis jiného dodatku. Dodatek [číslo] s datem zhotovení díla do 30. 8. 2013 nikdy neprojednával, ani jej nikdy nepodepsal. Takový dodatek by žalovaný neodsouhlasil stejně jako úvěrující banka. Uvedl, že hydrolyzér byl součástí technologických celků, které jsou uvedené ve smlouvě o dílo. Reálně dodán nebyl. Nebyl později instalován ani žalovaným. V roce 2013 se podepisoval dodatek [číslo] kde se řešila dostavba bioplynové stanice, na které byl žalovaný existenčně závislý. Žalovaný nechtěl z obavy o další průběh stavby uložit dlužníku sjednané sankce. Přistoupil na nestandardní řešení, a uvolnil zádržné proti bankovní garanci. Úvěr splácí od 30. 6. 2013, vše mělo být hotové do konce roku 2012. Byť nebyl schopen specifikovat, kterou konkrétní fakturou byl hydrolyzér vyúčtován, jednoznačně však uvedl, že vystavenými čtyřmi či pěti fakturami zaplatil celé dílo. Dále uvedl, že dne 3. 9. 2013 byla předána stavba a 4. 9. 2013 byl zahájen zkušební provoz. Po 14 dnech došlo k velké havárii, kdy vytekl digestát a zatopil celou bioplynovou stanici. V listopadu došlo k druhé havárii. Řešilo se odklízení následků a dlužník dělal„ mrtvého brouka“ a situaci neřešil. Zkušební provoz nebyl z jeho strany dokončený, ani nezajistil kolaudaci. Žalovaný proto oslovil firmy, které dělaly pro dlužníka jednotlivé subdodávky, a současně požádal dlužníka písemně o to, aby žalovaný mohl tyto opravy sám provést. Všechny čerpací, topné, plynové a míchací systémy se musely opravit. Bioplynová stanice začala fungovat až v létě roku 2014.

21. S ohledem na možnost bezprostředního vnímání se odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně) jevila výpověď [jméno] [příjmení] jako přesvědčivá, vnitřně logická, prostá výrazných nesrovnalostí.

22. Naopak výpovědi pana [jméno] [příjmení] odvolací soud v rozhodných bodech neuvěřil. Stejně jako při výpovědi před soudem prvního stupně se projevily nesrovnalosti ohledně popisu smluvního dodatku, jeho obsahu a o důvodech jeho sepisu. [jméno] [příjmení] vypověděl, že na počátku vztahu bylo zřejmé, že ve smluvních ujednáních omylem zůstal hydrolyzér a že se stavba nemůže stihnout ve smluveném termínu. Popsal, že prvním dodatkem [číslo] se odstraňoval ze smlouvy hydrolyzér. Tomu ale obsah žalovaným předloženého prvního dodatku [číslo] neodpovídá, neboť v něm je hydrolyzér zahrnut. Nejeví se pravděpodobné, aby takový dodatek byl sjednán v den uzavření smlouvy o dílo tedy 11. 5. 2012 (či pár dnů poté). [jméno] [příjmení] navíc uvedl, že hydrolyzér se odstraňoval z druhé verze prvního dodatku (s termínem plnění do 30. 8. 2013, uzavíraného dle [jméno] [příjmení] dne 29. 8. 2012) teprve na podkladě e-mailu z října roku 2013. [příjmení] [jméno] [příjmení] pak nekoresponduje s obsahem jím předloženého dodatku [číslo] ani v otázce zkušebního provozu. Z této listiny bylo zjištěno, že dodatek neobsahuje žádnou změnu specifikace zkušebního provozu oproti původní smlouvě. [jméno] [příjmení] ale vypověděl, že jedním z důvodů přijetí dodatku [číslo] bylo právě to, že banka požadovala i garanci výkonu bioplynové stanice, aby měla jistotu, že bude fungovat. Tomu odpovídal i obsah e-mailu pana [jméno] [příjmení] z 31. 8. 2012, dle kterého bylo potřeba ve smlouvě o dílo navýšit garanci výkonu ze 14 na 30 dnů. Uvedl-li, že hydrolyzér byl nahrazen separátorem a granulátorem, pak je nutné konstatovat, že z dopisu dlužníka ze dne 22. 11. 2014 (jak správně zjistil soud prvního stupně) plyne, že dlužník ani jedno z těchto zařízení nedodal.

23. S ohledem na výše uvedené, odvolací soud uvěřil [jméno] [příjmení], že mezi žalovaným a dlužníkem nebylo jednáno o obsahu dodatku [číslo] ve znění, v jakém byl předložen dlužníkem a uvěřil i tomu, že jmenovaný dodatek nepodepsal. Odvolací soud má z výslechu [jméno] [příjmení] prokázáno, že dodatek [číslo] byl dohodnut ve verzi předložené žalovaným, tedy ve verzi obsahující ujednání o zkušebním provozu při dosažení 90 % instalovaného výkonu v délce 30 dní a termínu plnění do 31. 12. 2012.

24. Ke stejnému závěru ve vztahu k dodatku [číslo] předloženému žalovaným dospěl (jak správně poznamenal soud prvního stupně) i Okresní soud v Hodoníně v rozsudku ze dne 18. 10. 2018, č. j. 4 C 294/2017-205, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v [obec] ze dne 19. 5. 2020, č. j. 47 Co 5/2019-231.

25. Na podkladě zopakovaného dokazování ve spojení s ostatními skutkovými zjištěními soudu prvního stupně tak má odvolací soud za prokázané, že hydrolyzér byl součástí dodávky dlužníka a žalovaný jej zcela uhradil. Nedodání hydrolyzéru nebylo mezi stranami sporné. Odvolací soud pak neuvěřil dlužníkovi, že by za něj dodal něco jiného, resp. toto bylo vyvráceno listinou vyhotovenou samotným dlužníkem. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně na podkladě jejich podrobného hodnocení obsaženého v bodu 36 odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a v plném rozsahu na ně odkazuje.

26. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že dne 3. 9. 2013 se uskutečnilo smlouvou předpokládané předání stavební a technologické části postavené v areálu žalovaného – farma [obec]. Dlužník tento okamžik označil za ukončení díla. Taktomu ovšem být nemohlo, neboť předmět díla byl dle smlouvy o dílo výrazně širší. Jak vyplynulo z výpovědi pana [jméno] [příjmení], v průběhu následného smlouvou předpokládaného zkušebního provozu, jehož úspěšný průběh byl předpokladem pro předání díla, došlo v bioplynové stanici k havárii. Dlužník následně nepřistoupil k opravě poškozeného díla a žalovaný byl de facto nucen dílo opravit sám prostřednictvím původních dodavatelů dlužníka. Za tímto účelem si vyžádal od dlužníka souhlas. Žádným dalším konkrétním způsobem si svá práva a povinnosti ze smlouvy neupravili a vzájemně se nevypořádali. Smlouva zjevně nebyla ukončena splněním. K zániku smlouvy došlo v létě roku 2014, kdy se stala bioplynová stanice (dle výpovědi [jméno] [příjmení]) plně funkční, nejpozději k zániku smlouvy došlo prohlášením konkursu na společnost [právnická osoba] dne 29. 9. 2016.

27. Odvolací soud uzavírá, že zhotovitel (dlužník) nedokončil a nepředal objednateli stavbu bioplynové stanice v [obec]. Nebyl dokončen zkušební provoz a již z tohoto důvodu nebylo možné dílo považovat za dokončené (srov. § 555 odst. 1 obchodního zákoníku). Objednateli nevznikla povinnost zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě dílo (srov. a contrario § 546 odst. 1 obchodního zákoníku). Závazky ze smlouvy o dílo zanikly v důsledku dodatečné nemožnosti plnění (srov. § 352 a násl. obchodního zákoníku). Za nesplnění smlouvy, resp. za její zánik, objednatel (žalovaný) neodpovídá.

28. Podle ustanovení § 544 odst. 1 obchodního zákoníku, má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá.

29. Kompenzační nárok uplatněný žalovaným odvolací soud hodnotí jako část nároku z nedokončené smlouvy. Vychází z toho, že žalovaný jako objednatel bioplynové stanice byl povinen uhradit zhotoviteli (dlužníku) to, o co se obohatil.

30. Nelze však nijak dojít k závěru, že se žalovaný mohl obohatit o hodnotu hydrolyzéru, který byl zaplacen, avšak nebyl dodán. Žalovanému svědčí proti žalobci (zřejmě mimo další pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení) právo na vrácení dříve uhrazené ceny nedodaného hydrolyzéru ve výši 14 750 000 Kč, neboť o jeho hodnotu se neobohatil. Uplatnil-li žalovaný v řízení svůj nárok proti žalobcovým nárokům ve výši 2 460 000 Kč s příslušenstvím a 175 000 Kč, učinil tak po právu a uvedené nároky nelze žalobci přiznat. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, má za to, že kompenzační námitka je důvodná, a proto nárok uplatněný žalobou zanikl.

31. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o správné výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (I. výrok tohoto rozsudku).

32. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalovanému proto náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení spočívající v : i) odměně za zastoupení advokátem za tři úkony právní služby ve výši 18 860 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 2 635 000 Kč; sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 23. 11. 2021 a 25. 1. 2022) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, ii) třech náhradách hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč k úkonům ad i) dle § 13 advokátního tarifu, iii) náhradě DPH v sazbě 21% ve výši 12 070,80 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 69 550,80 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení plně úspěšným žalovaným. Současně neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (II. výrok tohoto rozsudku).

Poučení