74 Co 160/2021-115

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], jako insolvenční správce dlužníka [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení], LL.M., sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení částky 2 103 455 Kč, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. června 2021, č. j. 33 C 37/2020-86, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 103 092 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 42 773,50 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též jen„ soud“) zamítl žalobu o zaplacení částky 2 103 455 Kč (I. výrok) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 82 474 Kč (II. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že jediným jednatelem [právnická osoba], s. r. o., [IČO] (dále jen„ Společnost [anonymizováno]“) byl v době od 27. 12. 2013 do 22. 1. 2019 [jméno] [jméno], který byl současně od 15. 1. 2014 do 2. 3. 2015 členem představenstva žalovaného. V exekučním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], ve věci oprávněné [příjmení] [jméno] proti povinné [jméno] [příjmení] [příjmení], byl pověřen provedením exekuce soudní exekutor [exekutorský úřad] [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (dále jen„ Soudní exekutor [anonymizováno]“), který pravomocným usnesením ze dne 3. 1. 2014, č. j. [číslo jednací], rozdělil podstatu dražby tak, že uspokojil pohledávku Společnosti [anonymizováno] co do částky 2 103 455 Kč. Dne 5. 2. 2014 [jméno] [jméno], jako jednatel [příjmení] [jméno], dal Soudnímu exekutorovi [anonymizováno] pokyn, aby vymožené plnění zaslal na účet žalovaného číslo [bankovní účet]; na tento účet byla částka 2 103 455 Kč připsána dne 10. 2. 2014 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 4. 2014 postoupila Společnost [anonymizováno] pohledávky za [jméno] [příjmení] [příjmení] (vymáhané v exekučním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka]) ve výši 295 000 Kč, 479 000 Kč a 334 356 Kč (celkem 1 108 356 Kč) na [právnická osoba], s. r. o., [IČO] (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“). Soudní exekutor [exekutorský úřad]. [jméno] [příjmení] (dále jen„ Soudní exekutor [anonymizováno]“) vydal dne 4. 11. 2014 exekuční příkaz č. j. [číslo jednací], kterým ve věci oprávněného [titul] [jméno] [příjmení] proti povinné [příjmení] [jméno] postihl výtěžek exekuce vedené Soudním exekutorem [anonymizováno], a zakázal oprávněné [příjmení] [jméno] nakládat s pohledávkou za [jméno] [příjmení] [příjmení]. V rámci exekučního řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] proti povinné [jméno] [příjmení] [příjmení] Krajský soud v Brně jako soud odvolací (v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Co 24/2015) usnesením ze dne 21. 1. 2016 připustil vstup Společnosti [anonymizováno] do řízení na místo oprávněné [příjmení] [jméno]. Městský soud v Brně pravomocným rozsudkem č. j. [číslo jednací], vyhlášeným dne 26. 9. 2018, uznal [jméno] [jméno] vinným, že jako jednatel [příjmení] [jméno] vyvedl v únoru 2014 z majetku této společnosti finanční prostředky, aby znemožnil uspokojení věřitele [titul]. [jméno] [příjmení], když dne 5. 2. 2014 dal Soudnímu exekutorovi [anonymizováno] písemný pokyn, aby plnění vymožené v exekuci po povinné [jméno] [příjmení] [příjmení] ve výši 2 103 455 Kč vyplatil na účet žalovaného. V trestním řízení bylo zjištěno, že smlouva o postoupení pohledávek za [jméno] [příjmení] [příjmení] ze dne 20. 11. 2013, jež měla být uzavřena mezi Společností [anonymizováno] (jako postupitelem) a [jméno] [příjmení] (jako postupníkem), byla opatřena padělanými podpisy [jméno] [příjmení]. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2017 byl zjištěn úpadek Společnosti [anonymizováno] a insolvenčním správcem této společnosti byl ustanoven žalobce (usnesení nabylo právní moci 28. 11. 2017). Rozsudkem č. j. [číslo jednací], vyhlášeným dne 16. 7. 2019, Krajský soud v Brně zamítl žalobu podanou žalobcem (jako insolvenčním správcem [anonymizována dvě slova]) na určení, že smlouva o postoupení pohledávek za dlužnicí [jméno] [příjmení] [příjmení] uzavřená dne 20. 11. 2013 mezi [anonymizována dvě slova] a [jméno] [příjmení] je neplatná, a uvedené právní jednání označil za zdánlivé, neboť dospěl k závěru, že na smlouvě o postoupení pohledávek byl podpis [jméno] [příjmení] zfalšován. Soud shrnul, že v předmětném řízení se žalobce domáhá zaplacení částky 2 103 455 Kč do majetkové podstaty Společnosti [anonymizováno] na základě tvrzení, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 11. 2013, uzavřená mezi [anonymizována dvě slova] a [jméno] [příjmení], je neúčinným právním úkonem. Soud dospěl k závěru, že v době vydání exekučního příkazu Soudního exekutora [anonymizováno] (dne 4. 11. 2014) nebyla majitelem pohledávky za [jméno] [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení], ale (od 9. 4. 2014) Společnost [anonymizováno]. Na tomto základě soud uzavřel, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť pohledávku, jež měla být uspokojena v exekučním řízení vedeném Soudním exekutorem [anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] proti povinné [jméno] [příjmení] [příjmení], Společnost [anonymizováno] postoupila na Společnost [anonymizováno]. [příjmení] [jméno] [příjmení] (jako jednatele [příjmení] [jméno]) při uzavření smlouvy o postoupení pohledávek se Společností [anonymizováno] považoval soud za rozporné s § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť bylo učiněno v situaci, kdy byl výtěžek exekuce již zaslán na účet žalovaného, přesto za osobu oprávněnou domáhat se po žalovaném bezdůvodného obohacení nepovažoval žalobce, ale Společnost [anonymizováno], která vstoupila do exekučního řízení vedeného Soudním exekutorem [anonymizováno] na místo Společnosti [anonymizováno]. Žalobce se navíc v předmětném řízení nedomáhá neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi Společnostmi [anonymizováno] a [anonymizováno], přičemž pouze tehdy by bylo možné zahrnout výtěžek exekučního řízení do majetkové podstaty Společnosti [anonymizováno]. Soud nepovažoval za důvodný nárok žalobce také proto, že výtěžek zpeněžení byl zajištěn exekutorským příkazem vydaným Soudním exekutorem [anonymizováno], a měl být vydán věřiteli Společnosti [anonymizováno] [titul]. [jméno] [příjmení]. Z uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení za čtyři úkony právní pomoci po 16 740 Kč, čtyři režijní paušály (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu) a náhradu daně z přidané hodnoty (DPH).

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu, že není aktivně legitimován k podání žaloby, neboť změna oprávněné osoby v exekučním řízení na skutečnosti, že bezdůvodné obohacení náleží žalobci, nic nemění. Společnost [anonymizováno] nemohla část pohledávky za [jméno] [příjmení] [příjmení] postoupit na Společnost [anonymizováno], neboť v době postoupení již tato pohledávka zanikla zaplacením částky 2 103 455 Kč na účet žalovaného určený Společností [anonymizováno]. Až na základě podané obžaloby proti [jméno] [příjmení] žalobce zjistil, že se v majetkové podstatě Společnosti [anonymizováno] měla nacházet předmětná částka, proto podal žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu a pro případ zdánlivosti právního jednání na vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že sporované právní jednání bylo insolvenčním soudem označeno za zdánlivé, byla žaloba o vydání bezdůvodného obohacení vyloučena k samostatnému projednání. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že účet, na který Soudní exekutor [anonymizováno] zaslal dne [datum] částku 2 103 455 Kč, patří žalovanému. O návrhu na změnu oprávněné osoby v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] (kdy na místo Společnosti [anonymizováno] vstoupila Společnost [anonymizováno]), podaném dne 5. 11. 2014, bylo rozhodnuto až dne 21. 1. 2016 v rámci odvolacího řízení. Pohledávka Společnosti [anonymizováno] však nemohla být postoupena, neboť dluh ve výši 2 103 455 Kč zanikl splněním ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z., když poukázání vymožené částky v rámci exekuce Soudním exekutorem [anonymizováno] na účet označený oprávněným způsobuje splnění a následně zánik závazku přesto, že nebylo plněno na účet oprávněného v exekučním řízení (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4264/2009). Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi Společností [anonymizováno] a [anonymizováno] navíc nevyplývá, že byla postoupena i žalovaná pohledávka, neboť jejím předmětem byly pohledávky za společnými a nerozdílnými dlužníky [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Pokud by smlouva o postoupení pohledávek obsahovala i předmětnou (splněnou) část dluhu, byla by v této části neplatná, neboť nikdo nemůže převést víc práv, než mu náleží. K podání žaloby je aktivně legitimován žalobce, z jehož majetkové dispozice byla vyvedena částka 2 103 455 Kč v důsledku trestně právního jednání jednatele [příjmení] [jméno], za které byl také odsouzen; předmětná částka se fakticky dostala do dispozice žalovaného, čímž je dána jeho pasivní věcná legitimace. Žalovaný neprokázal, že existoval důvod, pro který by mu předmětné finanční prostředky měly být poukázány, pouze poukazoval na majetkovou propojenost se Společností [anonymizováno], což žalobce považoval za irelevantní. Exekuční příkaz vydaný Soudním exekutorem [anonymizováno] po postoupení pohledávky na Společnost [anonymizováno] není relevantní, a žalobce ho v řízení použil pouze v návaznosti na trestní rozhodnutí ve věci [jméno] [příjmení]. Soud se nezabýval ani otázkou, zda bylo právně možné, aby byla pohledávka postoupena na Společnost [anonymizováno], když byla již dříve postoupena, byť zdánlivou smlouvou o postoupení pohledávek.

5. Proti druhému výroku o náhradě nákladů řízení podal odvolání žalovaný. Namítal, že mu byla přiznána náhrada nákladů řízení za čtyři úkony právní služby přesto, že mu náleží odměna za pět úkonů: přípravu a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 25. 8. 2020, vyjádření k doplnění důkazů ze dne 15. 6. 2021 a účast na jednáních soudu dne 15. 3. 2021 a 21. 6. 2021. Z odůvodnění nákladového výroku nevyplývá, za jaký úkon nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení, proto žalovaný považoval tento výrok za nepřezkoumatelný.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací / § 10 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 23. 10. 2018 podal žalobce (jako insolvenční správce [právnická osoba]) ke Krajskému soudu v Brně odpůrčí žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu: smlouvy o postoupení pohledávek za dlužnicí [jméno] [příjmení] [příjmení], uzavřené dne 20. 11. 2013 mezi postupitelem Společností [anonymizováno] a postupníkem [jméno] [příjmení], na jejímž základě měla být předmětná částka zaslána na účet žalovaného. Žalobce navrhoval, aby soud uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty Společnosti [anonymizováno] plnění získané z neúčinného právního úkonu ve výši 2 103 455 Kč, a pro případ, že soud shledá učiněný právní úkon zdánlivým, aby uložil žalovanému vydat žalobci bezdůvodné obohacení ze zdánlivého právního úkonu ve stejné výši. Žalobce popsal, že Společnost [anonymizováno] měla pohledávku ve výši 3 117 701 Kč za [jméno] [příjmení] [příjmení], kterou vymáhala v exekučním řízení vedeném Soudním exekutorem [anonymizováno], ve kterém získala částku 2 103 455 Kč. Společnost [anonymizováno] byla současně dlužníkem [titul]. [jméno] [příjmení], a uvedený výtěžek exekuce byl zajištěn exekučním příkazem ve prospěch tohoto oprávněného. Poté, co Společnost [anonymizováno] v rámci exekuce získala částku 2 103 455 Kč, dal její jednatel [jméno] [jméno] dne 5. 2. 2014 pokyn, aby tato částka byla zaslána na účet žalovaného, jehož jediným akcionářem byla Společnost [anonymizováno], a za něhož byl [jméno] [jméno] rovněž jedinou osobou oprávněnou jednat. Rozsudkem vyhlášeným dne 16. 7. 2019, č. j. [číslo jednací] ([insolvenční spisová značka]), Krajský soud v Brně podanou žalobu zamítl, a uvedené právní jednání označil za zdánlivé. V rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 103 455 Kč, věc vyloučil k samostatnému projednání pod sp. zn. [spisová značka]. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. [spisová značka], [číslo jednací] ([insolvenční spisová značka]), rozhodl, že v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 103 455 Kč, je k projednání a rozhodnutí věci příslušný okresní soud a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně. Žalovaný namítal nedůvodnost žaloby a vznesl námitku promlčení, neboť písemný pokyn k zaslání finančních prostředků na účet žalovaného byl učiněn 5. 2. 2014, a žaloba byla podána 23. 10. 2018. Dále namítal, že majitelem předmětných finančních prostředků a osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby je [titul]. [jméno] [příjmení], a osobou pasivně legitimovanou [jméno] [jméno], kterému byla v trestním řízení uložena povinnost předmětnou částku [titul]. [jméno] [příjmení] nahradit. Žalobce se nemůže domáhat předmětné částky také proto, že by se ve smyslu § 8 o. z. jednalo o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, neboť nepoctivé jednání [jméno] [příjmení] nemůže být přičítáno žalovanému. Na jednání konaném u soudu dne 15. 3. 2021 a 21. 6. 2021 soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise a dne 21. 6. 2021 vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

8. Ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud prvního stupně správně posuzoval práva a povinnosti vzniklé ode dne 1. 1. 2014 podle právních předpisů účinných od tohoto data, tj. zejména podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.).

9. Vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně žalovaný vznesl námitku promlčení, odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, neboť obecně platí, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; žalobu v takovém případě zamítne, aniž by se zabýval skutkovým základem nároku, vede-li posouzení promlčení práva rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021).

10. Pro další úvahy odvolacího soudu tak byla rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: 11. § 2991 o. z., podle kterého, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

12. Dle ustanovení § 609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

13. Dle ustanovení § 610 odst. 1 věta první o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

14. Dle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2).

15. Ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů.

16. Dle ustanovení § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

17. Dle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

18. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (objektivní lhůta). Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (§ 638 odst. 1 a 2 o. z.).

19. U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí lhůta, a to subjektivní, která je tříletá, a objektivní desetiletá, respektive patnáctiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně; počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. doba objektivní a v jejím rámci doba subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto dob se nárok promlčuje, i když ochuzenému ještě běží i druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006).

20. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 638 odst. 1 a 2 o. z. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo, a to bez zřetele k tomu, zda ochuzený o svém právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení věděl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1965/2013).

21. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se ochuzený v konkrétním případě skutečně dozví, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, či ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1965/2013).

22. V posuzovaném případě bylo prokázáno (a je nesporné), že jediným jednatelem Společnosti [anonymizováno] byl v době od 27. 12. 2013 do 22. 1. 2019 [jméno] [jméno], který byl současně od 15. 1. 2014 do 2. 3. 2015 členem představenstva žalovaného. Dne 5. 2. 2014 dal [jméno] [jméno], jako jednatel [příjmení] [jméno], Soudnímu exekutorovi [anonymizováno] pokyn, aby plnění vymožené v exekučním řízení ve prospěch Společnosti [anonymizováno] zaslal na účet žalovaného, na který byla částka 2 103 455 Kč připsána dne 10. 2. 2014.

23. Na takto ustaveném skutkovém základě je zřejmé, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta začala běžet dne 10. 2. 2014 (kdy byla na účet žalovaného připsána předmětná částka), neboť počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je v posuzovaném případě vázán na okamžik, kdy se Společnost [anonymizováno] (prostřednictvím svého jednatele [jméno] [příjmení], jež byl současně členem představenstva žalovaného) dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. Posledním dnem tříleté subjektivní promlčecí lhůty dle § 629 odst. 1 o. z. tak byl pátek 10. 2. 2017. Žaloba podaná k soudu dne 23. 10. 2018 tak byla podána po skončení tříleté subjektivní promlčecí lhůty.

24. V rozsudku ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, Nejvyšší soud vysvětlil, že ohledně pohledávky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení nezačíná běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění tohoto nároku znovu jen proto, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění s touto pohledávkou nakládat na jejího insolvenčního správce; i zde platí, že změna v osobě věřitele nemá vliv na běh promlčecí lhůty. Nejvyšší soud vyšel z toho, že insolvenční správce je správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka, přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněný pod číslem 72/2019 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněné pod číslem 73/2020 Sb. rozh. obč.). Z toho, jak jedná insolvenční správce při výkonu funkce a v jakých případech tak činí, však žádné závěry na téma počátku běhu promlčecí doby nelze přijmout. Tím, že na něj přejde prohlášením konkursu na majetek dlužníka oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, vstupuje insolvenční správce do těch práv a povinností, jimiž byl k okamžiku prohlášení konkursu nadán dlužník; to platí i ohledně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky, lhostejno, zda vzešly ze smluv nebo z jiných právních důvodů. Neurčuje-li insolvenční zákon jinak (srov. např. úpravu obsaženou v ustanovení § 263 a násl. insolvenčního zákona), neliší se postavení insolvenčního správce, jenž prohlášením konkursu vstoupil (jako správce majetkové podstaty) na místo dosavadního věřitele (dlužníka) od postavení případných jiných právních nástupců (sukcesorů) na místě původního věřitele (původního majitele pohledávky). Tomu odpovídají i závěry, jež Nejvyšší soud zformuloval k výkladu § 249 odst. 2 insolvenčního zákona v rozsudku ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, uveřejněném pod číslem 71/2022 Sb. rozh. obč. Tam vysvětlil, že i v těch případech, kdy osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníku, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, je pro posouzení námitky promlčení vznesené touto osobou ve sporu, v němž po ní insolvenční správce vymáhá plnění na dlužníkovu pohledávku (pro počátek běhu promlčecí doby), určující, kdy pohledávku mohl poprvé vymáhat dlužník. Platí-li uvedený závěr v situaci, kdy dlužníkův dlužník uhradil svůj dluh po prohlášení konkursu způsobem, jímž se závazku nezprostil, pak se logicky uplatní i tam, kde dlužníkův dlužník svůj dluh dosud neuhradil vůbec.

25. Z uvedeného vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta začala běžet od okamžiku, kdy se o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání dozvěděla Společnost [anonymizováno], a počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty není vázán na okamžik, kdy se o existenci předmětné pohledávky dozvěděl žalobce (jako insolvenční správce Společnosti [anonymizováno]).

26. Odvolací se soud se dále zabýval otázkou, zda je možné odepřít žalovanému výkon práva vznést námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy z důvodu majetkové propojenosti Společnosti [anonymizováno] a žalovaného (jež trvala do 4. 11. 2014), či skutečnosti, že za obě společnosti do 2. 3. 2015 jednal [jméno] [jméno], který vznik bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor Společnosti [anonymizováno] zavinil.

27. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, vysvětlil, že„ Uplatnění námitky promlčení by bylo možno posoudit jako rozporné s dobrými mravy jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“ 28. V rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, Nejvyšší soud shrnul, že:„ za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).“ 29. Za zjevné zneužití výkonu práva tak lze považovat pouze takové chování, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníku. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 11, pod číslem 126, obdobně tak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1058).

30. V posuzovaném případě byla natolik výjimečná intenzita, aby mohl být odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, časově omezena do 2. 3. 2015, kdy [jméno] [jméno] jednal za žalovaného. Od 3. 3. 2015 Společnost [anonymizováno] žalovaného neovládala a [jméno] [jméno] za žalovaného nejednal. Odvolací soud tak nemůže při nedostatku jakýchkoliv tvrzení v tomto směru (přes vyjevení svého názoru na věc na jednání odvolacího soudu) počínaje dnem 3. 3. 2015 odůvodnit odepření práva uplatnit námitku promlčení žalovanému. I pokud by však začala promlčecí lhůta běžet až od 3. 3. 2015, nezměnilo by to nic na závěru, že žaloba podaná k soudu dne 23. 10. 2018 byla podána po skončení tříleté subjektivní promlčecí lhůty, a žalobci proto nelze promlčené právo přiznat.

31. Protože se žalobci prostřednictvím podaného odvolání nepodařilo zpochybnit I. výrok napadeného rozhodnutí a ze spisu se nepodávají ani vady uvedené v § 212 odst. 5 o. s. ř., k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném I. výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

32. K II. výroku odvoláním napadeného rozsudku odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení správně aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení, učinil tak ale ve výši, která neodpovídá obsahu soudního spisu. Žalovaný v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložil náklady sestávající z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, vyjádření k žalobě a k doplnění důkazů a účast na jednáních soudu konaných dne 15. 3. 2021 a 21. 6. 2021) podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu po 16 740 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 1 500 Kč za 5 režijních paušálů po 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), a náhrady 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 17 892 Kč. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve II. výroku tak, že uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 103 092 Kč (II. výrok tohoto rozsudku).

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl před odvolacím soudem zcela úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, sestávajících z odměny advokáta za dva úkony právní služby dle § 7 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání žalobce a účast na jednání odvolacího soudu) po 16 740 (počítáno z tarifní hodnoty věci 2 103 455 Kč), jeden úkon právní služby ve výši jedné poloviny (podání odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení) dle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu ve výši 970 Kč (počítáno z tarifní hodnoty věci 20 618 Kč, ve které odvolací soud vyhověl návrhu žalovaného na zvýšení náhrady nákladů řízení) a náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu po 300 Kč ve výši 900 Kč Tyto položky byly navýšeny o 21 % DPH ve výši 7 423,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem přiznal odvolací soud žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 42 773,50 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).