74 Co 172/2021- 96

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], LL. M., sídlem [adresa], o zaplacení částky 68 229,10 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. května 2021, č. j. 10 C 197/2020-64, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10 067,20 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též jen„ soud“) zamítl žalobu o zaplacení částky 68 229 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 9. 2017 do zaplacení (I. výrok) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 21 058 Kč (II. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že usnesením soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno JUDr. [jméno] [jméno] ze dne 30. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], byla dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř“.), zastavena exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 3. 2011, č. j. [číslo jednací], proti povinnému [jméno] [příjmení] pro neplatnost exekučního titulu (z důvodu nicotnosti rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky), a to na základě návrhu povinného na zastavení exekuce, doručeného soudnímu exekutorovi dne 16. 8. 2017. Po zastavení exekuce se žalovaný (jako žalobce) domáhal po [jméno] [příjmení] zaplacení (v exekuci vymáhaného) dluhu (z titulu smlouvy o úvěru ze dne 18. 5. 2004) v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 33/2019, ve kterém bylo rozsudkem vyhlášeným dne 3. 6. 2020 řízení co do částky 39 928,60 Kč zastaveno a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. [jméno] [příjmení] postoupil dne 28. 8. 2018 pohledávku za žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z nezákonně vedeného exekučního řízení na [jméno] [příjmení], který pohledávku dne 18. 10. 2019 postoupil na žalobce, který vyzval před podáním žaloby žalovaného k zaplacení částky 99 132,10 Kč výzvou ze dne 8. 10. 2018, odeslanou téhož dne. Při právním hodnocením věci soud konstatoval, že zastavení exekuce je nutným předpokladem pro podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení z titulu vrácení plnění vymoženého v exekuci ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3331/2017. K žalovaným vznesené námitce promlčení soud konstatoval, že objektivní promlčecí doba začala běžet od okamžiku vymožení plnění; u plnění vymožených do 31. 12. 2013 se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen„ obč. zák.“), a u plnění vymožených po 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb. (o. z.). Objektivní promlčecí doba činila dle § 107 odst. 2 obč. zák. tři roky, dle § 638 odst. 1 o. z. činí promlčecí lhůta deset roků. U obou právních úprav je subjektivní promlčecí doba vázána na okamžik, kdy se povinný dozvěděl o tom, že vzniklo bezdůvodné obohacení a kdo za něj odpovídá; dle § 107 obč. zák. činí dva roky a dle § 629 odst. 1 o. z. tři roky. Pro obě zákonné úpravy také platí, že pojem„ dozvědět se“ zahrnuje poznatek o skutkových okolnostech zakládajících nárok na vrácení plnění, nikoliv okamžik, kdy si povinný (či jeho právní nástupce) opatřil odbornou právní poradu o svých nárocích, či okamžik zastavení exekuce. Vzhledem k tomu, že o vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení si povinný musel být vědom nejpozději dne 16. 8. 2017, kdy byl soudnímu exekutorovi doručen jeho návrh na zastavení exekuce, začala nejpozději od tohoto data běžet subjektivní promlčecí doba, která v případě (delší) tříleté promlčecí lhůty dle § 629 odst. 1 o. z. uběhla dne 16. 8. 2020. Vzhledem k tomu, že žaloba podaná k soudu dne 28. 8. 2020 byla podána po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu obou právních úprav, soud žalobu zamítl.

3. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu odměny advokáta za čtyři úkony právní služby dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, sepis podání ze dne 4. 3. 2021 a 18. 5. 2021 a účast u jednání soudu) po 3 860 Kč, čtyři režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhradu ztráty času na cestě k jednání soudu v rozsahu šesti půlhodin po 100 Kč dle §14 odst. 3 advokátního tarifu, náhradu daně z přidané hodnoty (DPH) dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 620 Kč a náhradu jízdného za cestu vlakem z [obec] do [obec] na [jméno] a zpět ve výši 198 Kč.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že v posuzovaném případě došlo ke stavění promlčecí doby od 2. 11. 2018 do 3. 6. 2020, kdy bylo vedeno řízení o žalobě podané žalovaným o zaplacení pohledávky z titulu smlouvy o úvěru u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Žalobce nesouhlasil s názorem soudu, že subjektivní promlčecí doba začala běžet dříve, než objektivní promlčecí doba (před vznikem bezdůvodného obohacení) a v zamítnutí žaloby spatřoval porušení práva na ochranu majetku zaručeného v § 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud soud názor na promlčení nároku z důvodu uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 o. z. založil pouze na předpokládané, nikoli skutečné, vědomosti oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a v čí prospěch k tomu došlo, nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu a porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je-li exekuce provedena na základě titulu, který byl po jejím nařízení zrušen, může být vymožené plnění identifikováno s bezdůvodným obohacením. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který následně v důsledku další právní skutečnosti odpadl. Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu v případě, že ochuzený plnil povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím soudu, které bylo posléze zrušeno, vzniká bezdůvodné obohacení na straně příjemce plnění až okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě plnění proběhlo, pravomocně zrušeno. Právní mocí se zde nepochybně míní právní moc absolutní nikoliv relativní. Soud bez bližšího zdůvodnění aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení, aniž vyložil, které skutkové podstatě odpovídá. Neposoudil-li soud řádně, zda plnění proběhlo bez právního důvodu, na základě neplatného právního úkonu, či v souladu s právním důvodem platným, který posléze odpadl, nemohl řešit otázku promlčení, neboť počátek promlčecí doby je u jednotlivých skutkových podstat určován odlišně. V důsledku těchto skutečností považoval odvolatel rozsudek za nepřezkoumatelný.

5. Ve vyjádření k odvolání považoval žalovaný rozsudek za správný. Odkázal na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 237 C 16/2020, který v obdobné věci dospěl ke stejnému závěru, že rozsah bezdůvodného obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, muselo být povinnému zřejmé již v den sepisu návrhu na zastavení exekuce. Názor žalobce, že promlčení doba běží až od právní moci usnesení o zastavení exekuce, nepovažoval za správný, neboť tato otázka byla vyřešena v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, podle kterého pravomocné zastavení exekuce není pro počátek běhu promlčecí doby podstatné. Stejný názor zopakoval Nejvyšší soud také v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 5328/2018 a 25 Cdo 968/99.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobu podanou k soudu dne 28. 8. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši 68 229,10 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že na návrh jeho právního předchůdce ze dne 15. 8. 2017 byla usnesením soudního exekutora [exekutorský úřad] [anonymizováno] [jméno] [jméno] ze dne 30. 8. 2017, [číslo jednací] [spisová značka], zastavena exekuce pro nevykonatelnost exekučního titulu (nicotného rozhodčího nálezu). Před zahájením exekuce právní předchůdce žalobce zaplatil žalovanému z titulu smlouvy o úvěru 60 000 Kč, v průběhu exekuce byla vymožena částka 115 012,90 Kč (celkem bylo zaplaceno 175 012,90 Kč). Po zastavení nezákonné exekuce je vymožené plnění identifikováno jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. (plnění poskytnuté na základě právního důvodu, který odpadl) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. z. 20 Cdo 2520/2016 a 20 Cdo 1503/2016. Žalobce má (jako právní nástupce povinného) právo na vrácení vymoženého plnění ve výši 115 012,90 Kč, ze kterého požadoval pouze 68 229,10 Kč. V průběhu řízení žalovaný potvrdil, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. [spisová značka] (pro pohledávku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 5. 2004), byla soudním exekutorem [exekutorský úřad] [anonymizováno] [jméno] [jméno] zastavena dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro nevykonatelnost a neplatnost exekučního titulu. Uvedl, že po zastavení exekuce podal proti povinnému [jméno] [příjmení] žalobu k Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, kde bylo vedeno řízení pod sp. zn. 8 C 33/2019. Zdůraznil, že návrh na zahájení exekuce na základě neplatného rozhodčího nálezu podal před tím, než byla známa konstantní judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, podle které pokud žalobce uplatnil rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, činil tak v období neustálé změny judikatury obecných soudů a aplikuje se na něj ustanovení o stavění promlčecí doby. Žalovaný uvedl, že plnění vymožené v exekuci nelze samo o sobě považovat za bezdůvodné obohacení, když platnost uzavřené smlouvy o úvěru nikdo nerozporoval. Žalovaný vznesl námitku promlčení. Na jednání konaném dne 11. 5. 2021 soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise a dne 20. 5. 2021 vyhlásil odvolání napadený rozsudek.

8. Odvolací soud předesílá, že odvolací námitka, že odvoláním napadený rozsudek není přezkoumatelný, není důvodná, neboť soud (v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř.) v odůvodnění rozsudku uvedl, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud také dbal na to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

9. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z listinných důkazů, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto odůvodnění), a pro stručnost na ně odkazuje.

10. Odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně správně ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, posoudil právní vztah účastníků z titulu plnění vymoženého do 31. 12. 2013 (přede dnem nabytí účinností zákona č. 89/2012 Sb.), jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, podle dosavadních právních předpisů, tj. zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (obč. zák.), a ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. práva a povinnosti vzniklé ode dne 1. 1. 2014 podle právních předpisů účinných od tohoto data, tj. zejména podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.).

11. Vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně žalovaný vznesl námitku promlčení, soud prvního stupně se správně nejprve zabýval tím, zda došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, neboť obecně platí, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; žalobu v takovém případě zamítne, aniž by se zabýval skutkovým základem nároku, vede-li posouzení promlčení práva rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021).

12. Odvolací soud vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla mezi účastníky sporná, že usnesením soudního exekutora [exekutorský úřad] [anonymizováno] [jméno] [jméno] ze dne 30. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], byla dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena exekuce nařízená usnesením [název soudu] ze dne 29. 3. 2011, č. j. [číslo jednací], proti povinnému [jméno] [příjmení], pro neplatnost exekučního titulu (z důvodu nicotnosti rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky), a to na základě návrhu povinného na zastavení exekuce, doručeného soudnímu exekutorovi dne 16. 8. 2017. Po zastavení exekuce se žalovaný (jako žalobce) domáhal po [jméno] [příjmení] zaplacení dluhu z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 18. 5. 2004 v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 33/2019, ve kterém bylo řízení částečně zastaveno a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. [jméno] [příjmení] postoupil dne 28. 8. 2018 předmětnou pohledávku za žalovaným na [jméno] [příjmení], který pohledávku dne 18.10. 2019 postoupil na žalobce.

13. Pro další úvahy odvolacího soudu byla rozhodná především následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) a zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.):

14. Podle § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

15. Podle § 107 obč. zák., právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2).

16. Změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá na běh promlčecí doby vliv (§ 111 obč. zák.).

17. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

18. Dle ustanovení § 609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

19. Dle u § 610 odst. 1 věta první o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

20. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2).

21. Dle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

22. Dle ustanovení § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

23. Podle § 638 o. z., právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (odst. 1). Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (odst. 2).

24. U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí lhůta, a to subjektivní, která je dvouletá (§ 107 odst. 1 obč. zák.) či tříletá (§ 629 odst. 1 o. z.), a objektivní tříletá, respektive desetiletá (§ 107 odst. 2 obč. zák.), či desetiletá, respektive patnáctiletá (§ 638 o. z.). Jejich počátek je stanoven odlišně; počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. doba objektivní a v jejím rámci doba subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto dob se nárok promlčuje, i když ochuzenému ještě běží i druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006).

25. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se ochuzený v konkrétním případě skutečně dozví, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, či ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1965/2013). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001). Takovou vědomostí přitom se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006).

26. Ohledně pohledávky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení nemá změna v osobě věřitele vliv na běh promlčecí lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021).

27. V posuzovaném případě je nesporné, že návrh povinného [jméno] [příjmení] na zastavení exekuce (odůvodněný neplatností exekučního titulu) byl doručen soudnímu exekutorovi dne 16. 8. 2017.

28. Na takto ustaveném skutkovém základě je zřejmé, že subjektivní promlčecí lhůta začala běžet nejpozději dne 16. 8. 2017, kdy již povinnému (právnímu předchůdci žalobce) musela být zřejmá výše částky, o kterou se jeho majetek v důsledku exekuce snížil. Posledním dnem dvouleté subjektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 obč. zák. tak byla středa 16. 8. 2017, a tříleté subjektivní promlčecí lhůty dle § 629 odst. 1 o. z. pondělí 17. 8. 2020. Žaloba podaná k soudu dne 28. 8. 2020 tak byla podána po skončení dvouleté (pro plnění vymožená do 31. 12. 2013) i tříleté (pro plnění vymožená od 1. 1. 2014) subjektivní promlčecí lhůty.

29. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že okamžik vydání (či právní moc) usnesení o zastavení exekuce nejsou pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podstatné (shodně též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 19 Co 9/2022).

30. Na otázku běhu promlčecí doby (lhůty) nemá vliv ani skutečnost, že oprávněný v exekučním řízení po zastavení exekuce podal k soudu žalobu na zaplacení pohledávky z titulu smlouvy o úvěru, neboť jde o zcela jiný nárok, než je předmětem tohoto řízení. Podání takové žaloby by mohlo mít vliv na stavění promlčecí doby pouze ve vztahu k tam žalovanému nároku, nikoliv ve vztahu k nároku žalobce v předmětném řízení o vydání bezdůvodného obohacení z důvodu nezákonně vedené exekuce.

31. Na tomto základě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl před odvolacím soudem zcela úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, sestávajících z odměny advokáta za dva úkony právní služby dle § 7 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 3 860 Kč a náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu po 300 Kč Tyto položky byly navýšeny o 21 % DPH ve výši 1 747,20 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem přiznal odvolací soud žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 10 067,20 Kč (II. výrok tohoto rozsudku).

Poučení