74 Co 177/2024 - 101

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Zuzany Břízové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 29 799 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. února 2024, č. j. 41 C 316/2023-33, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 15 585,39 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 000 Kč od 28. 12. 2022 do 2. 9. 2024, úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 25 000 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 350 Kč a částky 4 799 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 25 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 585,39 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 000 Kč od 28. 12. 2022 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 350 Kč a částky 4 799 Kč (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané následující skutečnosti: a) Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 2. 8. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [Anonymizováno] č. [Anonymizováno] (dále jen „Smlouva“), na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit v 18 měsíčních splátkách ve výši 3 744 Kč, včetně sjednaného úroku ve výši 161,10 % ročně. b) Z účtu u [právnická osoba]., vedeného na jméno žalobce, byla dne 4. 8. 2022 odeslána na účet č. [č. účtu] s variabilním symbolem [var. symbol] a zprávou pro příjemce „spotřebitelský úvěr [právnická osoba]“ částka 25 000 Kč. c) Žalobce předložil mzdový list žalovaného za období 6/2022, příjem žalovaného v daném měsíci činil 19 700 Kč. d) Žalobce prověřoval úvěruschopnost žalovaného v centrální evidenci exekucí, NRKI, BRKI, interní databázi a z pohybu na účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od 1. 6. 2022 do 31. 7. 2022. e) Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky 7. 9. 2022, 22. 9. 2022 a 3. 11. 2022. f) Žalovaný byl vyzván předžalobní upomínkou ze dne 6. 4. 2023 k zaplacení vymáhané částky.

3. Při právním hodnocení věci vyšel soud z § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a dospěl k následujícím závěrům: a) Uzavřená smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru. b) Žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Vyšel z objektivně nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. c) Žalobce netvrdil, ani neprokázal, že by informace o příjmech a výdajích žalovaného ověřoval. Povinností poskytovatele úvěru je využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva dle databáze českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi. d) Žalobce nesplnil povinnost stanovenou mu v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je proto absolutně neplatná pro rozpor s § 588 o. z. e) Žalobce neprokázal, že se finanční prostředky dostaly do dispozice žalovaného a že žalovaný úvěr převzal, a to přesto, že soud žalobce vyzval usnesením ze dne 21. 12. 2023, č. j. 41 C 316/2023-14 k označení důkazů k prokázání tvrzení o převzetí úvěru žalovaným.

4. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž dospěl k závěru, že úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Namítl, že rozsudek soudu je nesprávný jak po skutkové, tak po právní stránce. V jiných skutkově i právně zcela obdobných případech byl žalobce úspěšný, důvodně tak očekával, že bude projednávaný případ rozhodnut obdobně. Před uzavřením smlouvy žalobce splnil svou zákonnou povinnost a dostatečným a průkazným způsobem prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet. Prověřil údaje žalovaným uvedené v žádosti o spotřebitelský úvěr. Tyto porovnal s údaji v doložených dokladech (výplatní páska, centrální evidence exekucí, centrální registr dlužníků CCB), přičemž dospěl k závěru, že své závazky žalovaný plní a jeho doložený měsíční příjem a zjištěné měsíční výdaje nebrání poskytnutí úvěru v předmětné výši. Vycházel rovněž z prohlášení žalovaného ve smluvních podmínkách a ve Smlouvě, kde uvedl, že zvážil svou finanční situaci a své možnosti být vázán Smlouvou, a dále z obecných ustanovení občanského zákoníku (např. § 4, § 6 o. z.). Dle žalobce současná praxe klade na věřitele neoprávněné a ničím zdůvodněné nároky, které nemají oporu v právním řádu, a vede ke vzniku skupiny dlužníků zcela zbavených odpovědnosti a skupiny profesionálních dlužníků, kteří tohoto stavu zneužívají. Současně je na dlužníky touto praxí pohlíženo bez rozdílu, de facto i de iure, jako na nesvéprávné subjekty, lháře a podvodníky, jejichž tvrzení je třeba detektivní a jinou činností ověřovat. Ustanovení o. z. a Ústavy ČR jsou pak jen proklamace, které v praxi neplatí.

6. Žalobce poukázal na to, že dlužné částky se žalovanému již nezvyšují, s výjimkou zákonného úroku z prodlení, a s délkou prodlení se naopak zvyšuje přiměřenost sjednaných a uplatněných nároků. Uplatněné položky nepřekračují žádnou hranici stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru. Uplatnění sankcí a nákladů ve výši a za podmínek stanovených zákonem o spotřebitelském úvěru je pak jedinou možností, jak motivovat dlužníka k řádnému a včasnému splnění povinností. Úrok byl stanoven s ohledem na rizikovost a krátkodobost úvěru v horní hranici přípustnosti, s ohledem na dnešní poměry je adekvátní, nelze jej chápat jako roční úrok, protože úvěr je krátkodobý. Žalovaný měl přitom dostatek času ke splnění své povinnosti, neučinil tak ani v rámci mimosoudního vymáhání.

7. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle nějž platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná pouze v případě, že spotřebitel není schopen splácet úvěr na základě materiálního posouzení věci. Nejvyšší soud se dle žalobce s poukazem na jazykový, systematický a teleologický výklad zákona o spotřebitelském úvěru přiklonil k materiálnímu pojetí povinnosti posoudit spotřebitelovu úvěruschopnost a důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) se projeví pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Dále namítl, že rozhodnutí je zatíženo nepřiměřeně formalistickým a subjektivním posouzením soudu, jedná se o exces, neboť ve stovkách analogických případů prakticky žádný soud nezpochybnil poskytnutí finančních prostředků žalovanému. K tomuto odkázal na judikaturu Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Ostravě a doplnil, že za situace, kdy číslo účtu dlužníka bylo prokazatelně uvedeno v uzavřené smlouvě a na tento účet byla poukázána smlouvou sjednaná finanční částka, je dostatečně prokázáno, že úvěr se dostal do dispozice dlužníka. Případný opak by měl prokazovat dlužník. Z výše uvedených důvodů navrhl žalobce, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví v celém rozsahu.

8. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

9. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil. Žalobce svou neúčast u jednání odvolacího soudu omluvil. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodnul v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků.

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

11. Předmětem odvolacího řízení bylo na podkladě odvolacích námitek žalobce posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o neplatnosti Smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet a o neprokázání poskytnutí plnění žalobcem žalovanému.

12. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování Smlouvou, potvrzením o provedení tuzemské odchozí úhrady, úvěrovou zprávou NRKI-BRKI, lustrací v centrálním registru exekucí, mzdovým listem za červen 2022, editací profilu klienta a výpisy z účtu za období od 1. 6. 2022 do 30. 7. 2022.

13. Ze Smlouvy ze dne 2. 8. 2022 odvolací soud zjistil, že jsou v ní jako strany uvedeny žalobce (úvěrující) a žalovaný (klient), který je mimo jiné identifikován bankovním účtem ([č. účtu]). V článku I. bod 1 se účastníci dohodli, že žalobce poskytne žalovanému v jeho prospěch peněžní prostředky v dohodnuté výši, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit žalobci spolu s veškerými úroky a dalšími platbami spojenými s poskytnutím úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách uvedených v čl. III. Smlouvy. V článku I. bod 3 si pak strany sjednaly, že s ohledem na to, že smlouva je uzavírána se žalovaným jako spotřebitelem bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran, bude doručena žalovanému k podpisu provozovatelem poštovních služeb nebo jiným doručovatelem. Jedno vyhotovení Smlouvy náleží žalobci, druhé vyhotovení Smlouvy opatřené jeho vlastnoručním podpisem je žalovaný povinen zaslat na adresu žalobce uvedenou v záhlaví Smlouvy. Smlouva obsahuje podpis za úvěrujícího i podpis klienta.

14. Z článku II. Smlouvy soud zjistil specifikaci poskytovaného úvěru, jenž byl sjednán jako neúčelový, s jistinou ve výši 25 000 Kč, úrokovou sazbou 161,10 % ročně, dobou trvání 18 měsíců a celkovou výší ke splacení 67 392 Kč. V bodě 2 tohoto článku se žalobce zavázal zaslat jistinu žalovanému nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy bude ověřen účet žalovaného uvedený v záhlaví Smlouvy. V článku III. se strany dohodly na výši splátek (3 744 Kč), počtu splátek (18), jejich periodicitě (měsíční), splatnosti první splátky (2. 9. 2022) a následujících splátek (do 1 měsíce ode dne splatnosti předchozí splátky). V článku IV. pak žalovaný prohlásil, že veškeré informace, údaje a podklady, které žalobci poskytl, jsou správné, pravdivé a úplné, nezamlčel žádné skutečnosti podstatné pro uzavření Smlouvy, před uzavřením Smlouvy mu byly poskytnuty veškeré informace a náležitá vysvětlení, na základě kterých byl schopen posoudit, zda Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Dále podpisem Smlouvy prohlásil, že neshledal žádnou hrozící či existující překážku zabraňující plnění povinností a závazků ze Smlouvy plynoucích. Současně se zavázal neučinit nic, co by mohlo negativním způsobem ovlivnit jeho schopnost úvěr splatit.

15. Z potvrzení [Anonymizováno]., o provedení tuzemské odchozí úhrady bylo zjištěno, že z účtu žalobce číslo [č. účtu] byla na účet příjemce č. [č. účtu] dne 4. 8. 2022 odeslána částka 25 000 Kč s variabilním symbolem [var. symbol] a zprávou pro příjemce: “spotřebitelský úvěr [právnická osoba]“. Listina dále obsahuje údaj o stavu transakce: „Provedeno“.

16. Z úvěrové zprávy NRKI – BRKI má odvolací soud za prokázané, že žalobce si při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného opatřil informace o úvěrech čerpaných žalovaným, přičemž zjistil, že žalovaný měl ke dni uzavření smlouvy o úvěru (2. 8. 2022) 2 již existující splátkové úvěry, 2 ukončené a jednu žádost. Dle výpisu činily celkové měsíční splátky žalovaného 5 828 Kč, celková nesplacená částka činila 121 640 Kč. Z přehledu bylo dále zjištěno, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 23 605 Kč, částka byla splacena v měsíci březnu 2019, žalovaný byl od května 2017 do února 2019 v prodlení. Stejně tak byl v prodlení s úhradou úvěru ve výši 19 830 Kč, který byl uhrazen v měsíci červnu 2022. Žalovanému byl dále poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč s měsíční splátkou 1 349 Kč, přičemž tento úvěr byl zesplatněn a žalovaný byl v červenci 2020 v prodlení s úhradou částky 72 219 Kč, v červnu 2022 byl 2 148 dní po splatnosti a nesplacená částka činila 72 593 Kč. Žalovanému byl rovněž poskytnut úvěr ve výši 238 000 Kč se splátkou 4 479 Kč měsíčně, tento úvěr byl zesplatněn, žalovaný byl v červnu 2022 celkem 2 171 dnů po splatnosti a nesplacená částka činila 49 047 Kč.

17. Listina nazvaná „Editace profilu klienta/[IBAN]“ obsahuje identifikační údaje žalovaného, dále je v ní uvedeno, že žalovaný je řezník, jeho čistý měsíční příjem činí 23 000 Kč čistého, měsíční výdaje 12-13 000 Kč, je svobodný, žije v pronájmu, nesplácí žádné půjčky.

18. Ze mzdového lístku žalovaného za období června 2022 bylo zjištěno, že mu byla za tento měsíc vyplacena společností [právnická osoba] čistá mzda ve výši 23 382 Kč, základní mzda činila 19 700 Kč hrubého a prémie 8 439 Kč hrubého.

19. Z výpisu z bankovního účtu [právnická osoba]., č. [č. účtu] za období od 1. 6. 2022 do 30. 6. 2022 bylo prokázáno, že byl veden pro žalovaného. Počáteční zůstatek na účtu činil 179,40 Kč, konečný zůstatek 1 168,28 Kč. Na účet byla od společnosti [právnická osoba]., připsána dne 15. 6. 2022 částka 21 147 Kč. Téhož dne na základě trvalého příkazu byla odeslána částka 10 000 Kč fyzické osobě. Žalovaný uhradil částku 1 778 Kč společnosti [Anonymizováno]. Další platby byly provedeny kreditní kartou, zejména se jednalo o platby v celkové výši 6 526,05 Kč ve prospěch online kasina [Anonymizováno]. Z výpisu z téhož účtu za období od 1. 7. 2022 do 31. 7. 2022 vzal odvolací soud za prokázané, že počáteční zůstatek na účtu činil 1 168,28 Kč, konečný zůstatek 487,48 Kč. Celkové příjmy byly ve výši 60 382 Kč a celkové výdaje ve výši 61 062,80 Kč. Z účtu je dále zřejmé, že příjem žalovaného od společnosti [právnická osoba]., činil 23 382 Kč. Z tohoto příjmu žalovaný okamžitě zaslal dne 13. 7. 2022 na účet [jméno FO] částku 10 000 Kč. Následně došlo dne 14. 7. 2022 k vrácení částky 2 000 Kč a 6 000 Kč [jméno FO] na účet žalovaného. Současně došlo ke vkladu hotovosti debetní kartou ve výši 26 000 Kč, přičemž z této částky bylo 24 000 Kč odesláno s poznámkou kauce + nájem. Dalším příjmem na účtu byla platba 1 000 Kč od [jméno FO], 500 Kč od [jméno FO], 500 Kč od [jméno FO] a 1 000 Kč vložených v hotovosti. Postupnými platbami (někdy několika v jediném dni) bylo z účtu žalovaného odesláno 21 294,29 Kč na účet online kasina [Anonymizováno].

20. Z listiny označené jako „Lustrácie v Centrálnom registri exekúcií“ bylo zjištěno, že k datu 2. 8. 2022 neměl žalovaný žádné exekuce.

21. Jednou z otázek odvolacího řízení bylo posouzení, zda žalobce jako poskytovatel úvěru splnil povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného či nikoli. Odvolací soud po zopakovaní výše uvedených důkazů dospěl k závěru, že závěr soudu o tom, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná z důvodu, že žalobce nesplnil řádně povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

22. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásada lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.). Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

23. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

26. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

27. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut.

28. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že „Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že: „Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti.“ Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [právnická osoba] v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [Anonymizováno] (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice [Anonymizováno], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [Anonymizováno] (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl: „Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 29. Odvolací námitky žalobce důvodné nejsou. Odvolací soud souhlasí se žalobcem, pokud odkazuje na princip přiměřenosti při zkoumání úvěruschopnosti. Žalobce však zjevně přistupuje k jednotlivým otázkám zkoumání úvěruschopnosti zjednodušeně a pomíjí účel zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

30. Odkazuje-li na prohlášení žalovaného obsažená ve Smlouvě, odvolací soud konstatuje, že tato nezbavují žalobce jako věřitele povinností stanovených v zákoně o spotřebitelském úvěru. Smyslem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalobcem – profesionálem) je totiž mimo jiné právě ochrana spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Zákonodárce při regulaci dopadů vysokého úvěrového zatížení jednotlivců, jež má negativní dopad nejen na jednotlivce, ale i společnost jako takovou, přenesl část odpovědnosti související s vyhodnocením úvěrových rizik na poskytovatele úvěrů, a to právě uložením povinností uvedených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Zakomponováním prohlášení dlužníka o jeho schopnosti splácet poskytovaný úvěr do smluvních ujednání není účel ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru naplněn. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Bez významu je dle odvolacího soudu, zda se tato prohlášení nacházejí v žádosti o uzavření úvěrové smlouvy, kartě klienta, úvěrové smlouvě samotné či v jiném obdobném dokumentu.

31. Ač žalobce v této věci prezentuje přesvědčení o bezvadném splnění povinnosti dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, z provedeného dokazování plyne, že objektivně svým povinnostem zkoumat úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí nedostál. Byť si od žalovaného i vlastní činností opatřil podklady pro posouzení jeho úvěruschopnosti, tyto řádně nehodnotil a jeho závěr o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet neodpovídá obsahu předložených podkladů.

32. Odvolací soud má za to, že žalobce nevzal dostatečným způsobem do úvahy dosavadní úvěrové zatížení žalovaného ani jeho nedobrou platební morálku.

33. Předmětná smlouva byla uzavřena 2. 8. 2022. Z úvěrové zprávy z téhož dne plyne, že žalovaný měl v té době dva existující splátkové kontrakty s celkovou dlužnou částkou 121 640 Kč (splátky ve výši 5 828 Kč), přičemž z výpisů k jednotlivým úvěrům je zcela zřejmé, že neplnil své splátkové povinnosti, byl dlouhodobě v prodlení s úhradou svých závazků, jeho úvěry byly zesplatněny. Tyto skutečnosti nelze vykládat tak, že „dlužník hradí pravidelně své závazky bez větších problémů“, jak uvedl žalobce. Naopak, tyto skutečnosti měly v daném konkrétním případě vést žalobce k pochybnostem o schopnosti žalovaného dluh splatit.

34. K obdobným závěrům pak měly žalobce vést rovněž výpisy z účtu žalovaného za období dvou měsíců předcházejících poskytnutí úvěru. Z těchto výpisů je zcela zřejmé, že žalovaný vše, co vydělal, utratil. Nadto vynakládal částky, jež neodpovídaly jeho příjmům, na online hry. Měsíčně tak utrácel tisíce v hazardních hrách. Z výpisů je přitom zřejmé, že ve chvíli, kdy měl na účtu peníze, tyto po zaplacení nájmu investoval právě do online her. Žalobce se však bez dalšího výdaji žalovaného nezabýval.

35. Důkazy předložené žalobcem tak vypovídají nikoli o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, ale naopak o zcela neodpovědném úvěrování žalovaného žalobcem.

36. Jako nepřiléhavý za této skutkové situace považuje odvolací soud odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Tento rozsudek nemá do projednávané věci judikatorní přesah.

37. Žalobce nedostál povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud proto považuje předmětnou úvěrovou smlouvu v souladu se soudem prvního stupně za neplatnou dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

38. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je přijetím bezdůvodného obohacení (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

39. Z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohou žalobci náležet žádné smluvní nároky (úroky, poplatky či smluvní pokuty), když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

40. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi žalovaným nabytými hodnotami a tím, co žalovaný věřiteli vrátil.

41. V posuzovaném případě se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání, že se finanční prostředky dostaly do dispozice žalovaného a že žalovaný fakticky finanční částku převzal. Závěr soudu v této části je nepochopitelný a zcela pomíjí důkazy, které v řízení provedl, a skutečnosti, které z nich zjistil (tak, jak uvedl ve svém odůvodnění).

42. Dle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

43. Ze Smlouvy, jež byla žalovaným podepsána a podpis na ní nebyl zpochybněn, bylo prokázáno, že obsahuje údaj o čísle účtu žalovaného ([č. účtu]). Ze Smlouvy bylo rovněž zjištěno, že na tento účet měla být do 5 dnů od jeho ověření zaslána jistina úvěru ve výši 25 000 Kč. Na stejný účet pak byla dle potvrzení [právnická osoba]. zaslána žalobcem dne 4. 8. 2022 částka 25 000 Kč s údajem, že se jedná o spotřebitelský úvěr [právnická osoba] a banka potvrdila, že transakce byla provedena. Z výpisů, předložených k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, bylo mimo jiné prokázáno, že účet č. [č. účtu] byl veden právě pro žalovaného. Odvolací soud tak konstatuje, že z těchto provedených důkazů v jejich souhrnu vyplývá, že žalobce žalovanému poskytl částku 25 000 Kč dne 4. 8. 2022 na žalovaným uvedený účet ve Smlouvě, když tento účet je veden bankou právě pro žalovaného. Provedení transakce banka potvrdila, nejednalo se tedy o pouhý příkaz k úhradě, který by mohl být odvolán. Měl-li přesto soud za této situace pochybnosti o tom, že finanční prostředky byly na účet žalovaného připsány, měl v souladu s § 120 odst. 2 o. s. ř. učinit dotaz na banku žalovaného. Odvolacímu soudu není zřejmé, jak jinak by dle soudu měla být možnost žalovaného disponovat s finančními prostředky prokázána.

44. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že žalovanému plnil 25 000 Kč. Žalovaný žalobci nevrátil ničeho. Za této situace má žalobce nárok na vrácení celé poskytnuté částky.

45. Dle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

46. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný měl čistý příjem ve výši okolo 22 000 Kč měsíčně. Současně měl v době poskytnutí předmětného spotřebitelského úvěru další závazky ve výši 121 640 Kč. V případě, že by žalovaný vedl řádný život, neholdoval hazardu, bylo by v jeho možnostech hradit z jeho příjmu celkové měsíční splátky ve výši 6 000 Kč. Takto nastavená měsíční splátka odpovídá rovněž výši splátky, kterou by žalovaný hradil v případě oddlužení. Na posuzovaný úvěr by pak připadla poměrná část této maximální měsíční splátky ve výši 1 000 Kč. V možnostech žalovaného by tak bylo dlužnou částku uhradit v 25 splátkách. První splátka měla být uhrazena dne 2. 9. 2022, poslední splátka by tak připadla na 2. 9. 2024. Od 3. 9. 2024 se tak žalovaný ocitl v prodlení se splácením poskytnuté jistiny a žalobci od tohoto data náleží požadovaný zákonný úrok z prodlení. Výše zákonného úroku z prodlení k datu 3. 9. 2024 činila 12,75 % ročně.

47. Odvolací soud proto I. výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení (II. výrok tohoto rozsudku).

48. Ve zbylé části odvolací soud I. výrok rozsudku dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

49. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství kapitalizované ke dni rozhodnutí soudu, tj. ke dni 20. 2. 2024. Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 51 049,45 Kč. Úspěch žalobce je dán částkou 25 000 Kč, představující 48,97 % předmětu řízení, jeho neúspěch představuje 51,03 %. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je v zásadě stejný, proto odvolací soud právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků (III. výrok tohoto rozsudku).

50. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. I zde při posouzení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci zohlednil požadavek na odvoláním uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ke dni 28. 5. 2025 (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Předmětem odvolacího řízení byl žalobcem uplatněný nárok v celkové výši 55 806,30 Kč. Úspěch žalobce je pak představován částkou 27 340,41 Kč, představující 48,99 % předmětu řízení, jeho neúspěch tak představuje 51,01 %. I v případě odvolacího řízení je tedy poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v zásadě stejný, proto odvolací soud ani v odvolacím řízení nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok tohoto rozsudku).