74 Co 182/2021- 137

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo], zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [země], zastoupený opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení částky 53 134,16 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, č. j. 94 C 14/2019-109, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 15. 6. 2018 do zaplacení a částku 489,65 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku mění tak, že žaloba o zaplacení částky 2 644,51 Kč a úroku ve výši 4,8 % ročně z částky 50 000 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 15 433,80 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Usnesení soudu prvního stupně se v III. výroku mění tak, že ustanovenému opatrovníkovi žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 8 724 Kč, která mu bude po právní moci tohoto usnesení vyplacena z účtu Městského soudu v Brně.

V. Rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku mění tak, že žádnému z účastníků se povinnost nahradit České republice náklady řízení vzniklé státu neukládá.

VI. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6 202,94 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému zaplatit žalobci částku 53 134,16 Kč s úrokem ve výši 4,8 % ročně z částky 50 000 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení (I. výrok), nahradit žalobci náklady řízení ve výši 21 435,84 Kč (II. výrok), opatrovníkovi přiznal náhradu nákladů za zastoupení žalovaného ve výši 5 816 Kč (III. výrok) a uložil žalovanému tuto částku zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně jako náhradu nákladů za jeho zastoupení (IV. výrok).

2. Soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že v žádosti ze dne 8. 11. 2017 požádal žalovaný právního předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Sberbank“), o spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč. V žádosti žalovaný uvedl, že je zaměstnaný jako vysoce kvalifikovaný specialista u společnosti [právnická osoba], jeho měsíční příjem činí 37 299 Kč a má nulové výdaje. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr v 96 měsíčních splátkách po 630 Kč spolu s úrokem ve výši 4,8 % ročně a pojištěním ve výši 5 % ze sjednané splátky. Sberbank přijala návrh na uzavření smlouvy akceptačním dopisem ze dne 9. 11. 2017; v tento den byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.). Dne 30. 11. 2017 [anonymizováno] zaslala žalovanému částku 50 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný neuhradil žádnou splátku, proto byl úvěr přípisem ze dne 28. 3. 2018, odeslaným žalovanému dne 6. 4. 2018, zesplatněn k 28. 3. 2018, na základě bodu IX., odst. 2 písm. a) smlouvy, z důvodu porušování smluvních povinností žalovaným od splatnosti první splátky. Vzhledem k tomu, že žalovaný se dostal do prodlení ve smyslu § 1968 o. z., vznikla mu povinnost zaplatit [anonymizováno] zesplatněnou jistinu ve výši 50 000 Kč, poplatky dle sazebníku ve výši 1 250 Kč (za upomínku 250 Kč, za zesplatnění 1 000 Kč), kapitalizované smluvní úroky ve výši 1 394,51 Kč a kapitalizované úroky z prodlení ve výši 489,65 Kč. Sberbank postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce dne 15. 6. 2018 a žalovanému oznámila postoupení přípisem odeslaným dne 28. 6. 2018, proto má žalovaný povinnost zaplatit požadovanou jistinu, poplatky, kapitalizovaný smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., žalobci. Námitku, že [anonymizováno] před uzavřením smlouvy dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, soud posoudil jako nedůvodnou, když žalovaný při sjednávání úvěru uvedl, že dosahuje příjmu, který za 2 měsíce činil výši poskytnutého úvěru, a měsíční splátky úvěru činily [číslo] měsíčního příjmu žalovaného. Vzhledem k příjmové situaci žalovaného, který byl zaměstnán na kvalifikované pozici specialisty u počítačové firmy, proto bylo reálné splacení dluhu a nebylo nezbytné údaje uvedené spotřebitelem prověřovat z jiných zdrojů, ani se zabývat výdaji žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud měl za to, že ochrana dopadá zejména na nemajetné osoby, u nichž se neschopnost úvěr splácet netýká jen jich samotných, ale společnosti jako celku (odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

3. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř“.) a plně úspěšnému žalobci přiznal odměnu advokáta za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání) po 3 260 Kč dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za 1 úkon dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 1 630 Kč, náhradu hotových výdajů advokáta za 4 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhradu za promeškaný čas strávený na cestě k jednání soudu z Hradce Králové do Brna a zpět v rozsahu 12 půlhodin po 100 Kč, náhradu cestovného za tuto cestu (304 km) osobním automobilem o průměrné spotřebě 4,5 l /100 km, ceně nafty 27,2 Kč za 1 l a sazbě základní náhrady 4,4 Kč, ve výši 1 709,70 Kč, náhradu daně z přidané hodnoty (DPH) ve výši 3 259,14 Kč a náhradu zaplaceného soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 2 657 Kč.

4. Opatrovníku žalovaného, jež je advokátem, soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby (vyjádření k žalobě a účast u jednání) po 2 608 Kč dle § 7 bod 5 ve spojení s § 12a advokátního tarifu a náhradu dvou režijních paušálů po 300 Kč. Soud nepřiznal opatrovníkovi žalovaného požadovanou odměnu za přípravu a převzetí věci, neboť neproběhla první porada s klientem (odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2138/11) a za vyjádření ze dne 10. 9. 2021, které mělo být obsaženo již v jediném řádném vyjádření k věci samé.

5. Neúspěšnému žalovanému soud uložil zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení za jeho zastoupení opatrovníkem dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podal žalovaný (prostřednictvím svého opatrovníka) odvolání. Namítal, že [anonymizováno] při uzavření smlouvy nedostála povinností zakotvených v § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Nesouhlasil se závěrem soudu, že vzhledem k dobré příjmové situaci žalovaného nebylo nezbytné spotřebitelem uvedené údaje prověřovat z jiných zdrojů a zabývat se výdaji. Jedinými informacemi, kterými [anonymizováno] pouze teoreticky naplnila povinnost uvedenou v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, bylo prohlášení žalovaného o jeho zaměstnání, čistém měsíčním příjmu a měsíčních výdajích ve výši 0 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný současně uvedl, že bydlí v pronájmu, měl již tento fakt [anonymizováno] upozornit na to, že prohlášení o výdajích neodpovídá skutečnosti, a o to víc se měla zaměřit na detailnější zjišťování skutečností rozhodných pro možné posouzení úvěruschopnosti a dostání povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že [anonymizováno] žádné kroky k ověření uvedených prohlášení žalovaného nepodnikla (nevyžádala si potvrzení o příjmu, pracovní smlouvu ani nájemní smlouvu), nemohla ověřit pravost prohlášení žalovaného a její jednání nelze považovat za dostatečné. Podle žalovaného soud učinil závěr, že ochrana dle zákona o spotřebitelském úvěru dopadá zejména na nemajetné osoby, kdy neschopnost splácet úvěr se týká celé společnosti, pouze na základě jednostranných, neověřených a pochybných prohlášení spotřebitele. K argumentu, že měsíční příjem žalovaného několikanásobně převyšoval výši měsíční splátky, žalovaný uvedl, že [anonymizováno] ani soud nezkoumali, zda toto prohlášení odpovídá realitě. Pokud tedy ani k tomuto elementárnímu přezkumu uvedených prohlášení ze strany poskytovatelů úvěru nedojde a tento postup bude aprobován soudy, bude v praxi zcela zapomenut smysl a účel § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k nedostatkům zkoumání úvěruschopnosti považoval žalovaný smlouvu o úvěru za neplatnou a navrhoval změnu odvoláním napadeného rozsudku ve formě zamítnutí žaloby.

7. Ve vyjádření k odvolání žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Na jednání odvolacího soudu doplnil, že [anonymizováno] jako banka jistě řádně zkoumala úvěruschopnost, což vyplývá také ze smluvních ujednání a obchodních podmínek. Vzhledem k zániku [anonymizováno] si však žalobce nemůže příslušné listiny vyžádat.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je z části důvodné.

9. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 28. 1. 2019 (ve znění doplnění ze dne 2. 7. 2019) domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 53 134,16 Kč (jistina 50 000 Kč, poplatky 1 250 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 1 332,90 Kč, sankční úrok 61,61 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 489,65 Kč) z titulu předmětné smlouvy. Usnesením ze dne 26. 7. 2021, č. j. 94 C 14/2019-90, soud ustanovil žalovanému, jako osobě neznámého pobytu, dle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka - advokáta Mgr. [jméno] [příjmení]. V řízení učinil opatrovník následující úkony: v podání ze dne 27. 8. 2021 požádal soud o prodloužení lhůty k vyjádření a v podání ze dne 10. 9. 2021 se ve věci vyjádřil. Na jednání konaném dne 12. 10. 2021, jehož se účastnil právní zástupce žalobce i opatrovník žalovaného, soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise a vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nikdo nesporoval, podle kterých [anonymizováno] a žalovaný uzavřeli dne 9. 11. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě [anonymizováno] poskytla žalovanému na účet částku 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr v 96 měsíčních splátkách po 630 Kč spolu s ročním úrokem ve výši 4,8 %. Žalovaný neuhradil žádnou splátku, proto byl na základě smluvního ujednání účastníků úvěr zesplatněn přípisem odeslaným žalovanému dne [datum]. Pohledávku za žalovaným postoupila [anonymizováno] na žalobce dne 15. 6. 2018.

11. Odvolací soud zopakoval dokazování žádostí o spotřebitelský úvěr, listinou označenou jako„ Zesplatnění úvěru“ a poštovní dodejkou a dospěl k závěru, že pro právní posouzení dané věci jsou rozhodující následující skutková zjištění:

12. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr č. [anonymizováno] [číslo] odvolací soud zjistil, že [anonymizováno] převzala dne 8. 11. 2017 žádost žalovaného o spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč. V žádosti žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v pronájmu a počet členů domácnosti je 1. Dále uvedl, že je od 6. 4. 2009 zaměstnaný jako vysoce kvalifikovaný specialista u společnosti [právnická osoba], na dobu neurčitou a jeho čistý měsíční příjem činí 37 299 Kč. V části„ Výdaje“ uvedl v kolonce nájem/údržba nemovitosti 0, celkové splátky včetně splátek leasingu 0, výše limitu na kreditních kartách 0, výše limitu kontokorentních úvěrů 0 a další výdaje (závazky vůči dalším institucím/osobám, nařízené srážky ze mzdy, výživné)

0. Zápůjční úroková sazba byla uvedena 4,8 % ročně, výše měsíční splátky 630 Kč, datum první splátky 6. 12. 2017, datum poslední splátky 6. 11. 2025. Bod IX., odst. 2, písm. i) obsahoval ujednání, podle kterého nastane-li jakýkoliv případ porušení, je [anonymizováno] oprávněna kdykoliv poté prohlásit nesplacenou část poskytnutého úvěru včetně příslušenství za splatnou ke dni uvedenému v oznámení zaslaném klientovi. Klient je povinen dlužnou částku včetně příslušenství uhradit ve lhůtě stanovené v písemném oznámení, jinak do 15 dnů od jeho doručení. Za případy porušení se dle čl. IX. odst. 1 písm. vi) považovalo prodlení se zaplacením jakéhokoliv dluhu klienta vůči [anonymizováno].

13. Z listiny označené jako„ Zesplatnění úvěru“ odvolací soud zjistil, že [anonymizováno] v přípise ze dne 28. 3. 2018 oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala ho k zaplacení částky 51 331,98 Kč do 15 dnů od převzetí tohoto prohlášení.

14. Z poštovní dodejky odvolací soud zjistil, že [anonymizováno] odeslala žalovanému na adresu [adresa], [země], Zesplatnění úvěru dne 28. 3. 2018.

15. Odvolací soud se ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně potud, že s ohledem na datum uzavření Smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 31. 12. 2017), jakož i v tom, že účastníky řízení byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 4,8 % ročně v 96 měsíčních splátkách po 630 Kč.

16. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče, jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

17. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1).

21. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. 22. „ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“ (rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/2018).

23. V rozsudku Soudního dvora (druhý senát) EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 Soudní dvůr rozhodl, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 tedy musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

24. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

25. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

26. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

27. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. Odvolací soud proto nejprve zkoumal, zda právní předchůdce žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr.

29. Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že právní předchůdce žalobce nijak neověřil tvrzený příjem žalovaného (například výplatním lístkem, či výpisem z účtu) a spolehl se pouze na údaje zaznamenané v žádosti o poskytnutí úvěru. Vůbec se nezabýval ani tvrzenými výdaji, jež žalovaný uvedl ve výši 0 Kč, což samo o sobě mělo vzbudit podezření, že žalovaným uváděné výdaje nejsou pravdivé. Lze totiž jen těžko uvěřit, že žalovaný neměl žádné výdaje, a to ani na bydlení v pronájmu. Z uvedeného plyne, že právní předchůdce žalobce se dostatečným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezabýval jeho příjmy ani výdaji.

30. Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že právní předchůdce žalobce řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a poskytl žalovanému úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná.

31. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné smluvní úroky, poplatky ani pokuty, když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

32. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

33. V posuzovaném případě odeslal právní předchůdce žalobce žalovanému výzvu k zaplacení prostřednictvím poštovních služeb na adresu v jiném státu dne 28. 3. 2018.

34. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

35. Odvolací soud má tedy za to, že výzva byla žalovanému doručena ve čtvrtek 12. 4. 2018. Posledním dnem patnáctidenní lhůty k zaplacení tedy byl pátek 27. 4. 2018. Od soboty 28. 4. 2018 je tedy žalovaný v prodlení s vydáním poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru.

36. Odvolací soud proto poté, co zjistil, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, na který žalovaný nic neuhradil, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil I. výrok rozsudku v části, ve které soud žalobci přiznal částku 50 000 Kč (jež žalobci náleží z titulu bezdůvodného obohacení) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 15. 6. 2018 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 489,65 Kč (I. výrok tohoto rozsudku).

37. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud změnil zbývající část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalobu o zaplacení částky 2 644,51 Kč (sestávající z poplatků a kapitalizovaného smluvního úroku) a smluvního úroku ve výši 4,8 % ročně z částky 50 000 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, zamítl (II. výrok tohoto rozsudku).

38. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni 12. 10. 2021 (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Hodnota předmětu řízení činí součet žalobou uplatněné částky 53 134,16 Kč a příslušenství - úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 15. 6. 2018 kapitalizovaných do 12. 10. 2021 částkou 14 158,90 Kč a úroků ve výši 4,8 % ročně z částky 50 000 Kč od 15. 6. 2018 kapitalizovaných do 12. 10. 2021 částkou 7 995,61 Kč; tj. částku 75 288,67 Kč.

39. Žalobce byl úspěšný co do částky 50 489,65 Kč a úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 15. 6. 2018 kapitalizovaných částkou 14 158,90 Kč a jeho neúspěch ohledně těch částí předmětu řízení, v nichž byla žaloba zamítnuta, činí částka 10 640,12 Kč. Celkový úspěch žalobce je tak představován 86 % předmětu řízení, neúspěšný byl žalobce v 14 % předmětu řízení. Celkový úspěch žalobce je tak představován částkou 54 008,43 Kč, která činí 72 % celkového předmětu řízení. Žalobce má proto právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení v rozsahu 72 %. Z účelně vynaložených nákladů žalobce v řízení před soudem prvního stupně, jak jsou správně vyčísleny v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a úvodní části tohoto rozsudku, ve výši 21 435,84 Kč přiznal odvolací soud žalobci 72 %, tedy částku 15 433,80 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).

40. Odvolací soud přezkoumal rovněž správnost určení výše odměny opatrovníka (advokáta), který byl žalovanému ustanoven jako osobě neznámého pobytu.

41. Podle § 6 odstavec 1 advokátního tarifu výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.

42. Podle § 7 bod 5. advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1 500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč.

43. Podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. 12. 2021) sazby mimosmluvní odměny podle § 7 za úkony právních služeb ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení, ustanoveného opatrovníka v občanském soudním řízení, ustanoveného obhájce v trestním řízení, ustanoveného zmocněnce v trestním řízení, opatrovníka dítěte podle jiného právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže, určeného advokáta pro řízení před orgánem veřejné správy nebo řízení před Ústavním soudem se snižují o 20 %.

44. Podle odstavce 2 téhož ustanovení sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení, ustanoveného opatrovníka v občanském soudním řízení, ustanoveného obhájce v trestním řízení, ustanoveného zmocněnce v trestním řízení, opatrovníka dítěte podle jiného právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže, určeného advokáta pro řízení před orgánem veřejné správy nebo řízení před Ústavním soudem snížená podle odstavce 1 činí nejvýše 5000 Kč.

45. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.

46. Ustanovenému opatrovníkovi žalovaného náleží za řízení před soudem prvního stupně odměna advokáta dle § 7, § 11 odst. 1 a § 12a advokátního tarifu za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ve věci samé a účast na jednání soudu) po 2 608 Kč (odměna ve výši 3 260 Kč snížená o 20 % dle § 12a advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů za tři úkony po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu Odvolací soud nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že ustanovený opatrovník nemá právo na úkon příprava a převzetí věci proto, že tento úkon neobsahuje první poradu s klientem, neboť úkon příprava a převzetí věci obsahuje také přípravné práce, tedy složku, která slouží k seznámení se s problematikou věci. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2138/11 odvolací soud nepovažuje za případný, neboť v tam posuzovaném případě Ústavní soud vycházel ze situace, kdy ustanovený opatrovník v řízení neučinil žádný úkon, a po skončení řízení vyúčtoval odměnu pouze za úkon převzetí a přípravu zastoupení.

47. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 o. s. ř. odvoláním napadený III. výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že ustanovenému opatrovníkovi žalovaného přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 8 724 Kč (IV. výrok tohoto rozsudku).

48. Dle § 149 odst. 2 o. s. ř. zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování.

49. V rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněném pod číslem 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen„ R 109/2010“), Nejvyšší soud vysvětlil, že osobou oprávněnou k přisouzení náhrady nákladů řízení je podle hledisek uvedených v ustanovení § 142 o. s. ř. účastník řízení i tehdy, byl-li v řízení zastupován advokátem, kterého mu ustanovil soud ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch státu. K závěrům tohoto rozsudku se Nejvyšší soud přihlásil např. též v rozsudku ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4150/2018, uveřejněném pod číslem 32/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a aplikoval jej (pro rozhodování o nákladech dovolacího řízení) např. též v usnesení ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1527/2021.

50. V literatuře není pochyb o tom, že stejný postup se uplatní nejen tehdy, půjde-li o zastoupení advokátem podle § 30 o. s. ř., nýbrž i tehdy, zastupoval-li ve sporném řízení účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení opatrovník pro řízení ustanovený soudem z řad advokátů (v obou případech jde o zastoupení na základě rozhodnutí soudu); srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen„ Komentář“), str. 1003. Z ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. tedy plyne, že právo na náhradu hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování, které platil (platí) advokátu, jehož soud ustanovil zástupcem účastníka podle § 30 o. s. ř., nebo opatrovníkem účastníka podle § 29 odst. 4 o. s. ř., má stát ve sporném řízení jen vůči protistraně takového účastníka (nikoli vůči takto zastoupenému účastníku), i to jen za předpokladu že takové protistraně byla uložena náhrada nákladů řízení zastoupenému účastníku (srov. opět Komentář, str. 1003). V takovém případě soud rozhodující o nákladech řízení nevydává samostatné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu, nýbrž (v souladu s § 149 odst. 2 o. s. ř. a závěry R 109/2010) v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi spornými stranami zaváže protistranu zaplatit tu část náhrady nákladů řízení zastoupeného účastníka, kterou tvoří náhrada hotových výdajů a odměny za zastupování ustanoveného advokáta, státu (České republice) srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1527/2021.

51. Jestliže účastníku řízení, jehož opatrovníkem soud ve sporném řízení ustanovil dle § 29 odst. 4 o. s. ř. advokáta, nevznikne vůči protistraně právo na náhradu nákladů řízení (nebo jejich poměrnou část), nemá stát právo na náhradu hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování, které platil (platí) takovému opatrovníku (nebo právo na náhradu jejich poměrné části) vůči žádnému z účastníků řízení (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2021, sp, zn. 74 Co 18/2021, uveřejněné pod číslem 44/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

52. O takový případ jde i v této věci, když žalobci povinnost hradit (zastoupenému) žalovanému náklady řízení nevznikla a žalovaný sám povinnost k náhradě takových nákladů státu nemá. Odvolací soud proto změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. IV. výrok odvoláním napadeného rozsudku tak, že žádnému z účastníků se povinnost nahradit České republice náklady státu neukládá (V. výrok tohoto rozsudku).

53. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Rovněž předmětem odvolacího řízení byla částka 50 489,65 Kč, ze které byl žalobce úspěšný v částce 14 158,90 Kč a jeho neúspěch ohledně těch částí předmětu řízení, v nichž nebylo odvolání vyhověno, činí částku 10 640,12 Kč. Celkový úspěch žalobce je proto také v odvolacím řízení představován 72 % celkového předmětu řízení.

54. Žalobcem účelně vynaložené náklady odvolacího řízení sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby (sepis odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 3 260 Kč dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradě DPH z odměny a náhrad ve výši 1 495,20 Kč. Z částky 8 615,20 odvolací soud přiznal žalobci 72 %, proto uložil žalovanému nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6 202,94 Kč (VI. výrok tohoto rozsudku).

55. O odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka za odvolací řízení rozhodne soud prvního stupně, z jehož účtu také bude odměna a náhrada hotových výdajů zaplacena.

Poučení