74 Co 212/2020-198

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], Spojené království [příjmení] [jméno] a [anonymizováno] [země], zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph. D, sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení částky 54 721,45 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 2020, č. j. 46 C 141/2020-154, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 16. 11. 2021, č. j. 46 C 141/2020-177, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a), I. b) a v doplněném III. výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 54 721,45 Kč s úrokem v kapitalizované výši 68 798,70 Kč, s úrokem ve výši 21,90 % ročně z částky 54 721,45 Kč od 28. 5. 2014 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 54 721,45 Kč od 27. 3. 2009 do zaplacení (I. a výrok) a náhradu nákladů řízení 8 808,75 Kč (I. b výrok). K úhradě stanovil žalované měsíční splátky ve výši 5 000 Kč. Žalobu zčásti o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 54 721,45 Kč od 17. 3. 2009 do 26. 3. 2009 zamítl (II. výrok). Usnesením ze dne 16. 11. 2021, č. j. 46 C 141/2020-177, soud doplnil rozsudek o III. výrok, kterým České republice – Okresnímu soudu ve [obec] nepřiznal náklady vynaložené na odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce. Po skutkové stránce měl z předložených listin za prokázané tvrzení žalobce, že jeho právní předchůdce, [právnická osoba], uzavřel s žalovanou dne 2. 7. 2008 smlouvu o osobní kreditní kartě, kterou se zavázal vydat žalované kreditní kartu [anonymizována dvě slova] a poskytnout jí ke kreditní kartě úvěr vedený na účtu [číslo] s limitem 60 000 Kč. Žalovaná se oproti tomu zavázala splácet vyčerpanou jistinu úvěru spolu se sjednaným úrokem z vyčerpané jistiny v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [číslo] z vyčerpané jistiny. Součástí smlouvy bylo ujednání o rozhodčí doložce, dle které majetkové spory, které vzniknou ze smlouvy, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeného [právnická osoba] podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení. Žalovaná na úvěr čerpala od 11. 7. 2008 do 19. 9. 2008 celkově částku 61 791 Kč. Dlužná jistina ke dni 27. 3. 2009 činila 54 721,45 Kč. Dopisem ze dne 16. 3. 2009 právní předchůdce žalobce od úvěrové smlouvy odstoupil. Dle zesplatňujícího výpisu ze dne 26. 3. 2009 činil celkový dluh žalované 62 070,53 Kč (čerpaná částka 54 721,45 Kč, úroky od předchozího výpisu 1 697,73 Kč, úroky po splatnosti 4 072,19 Kč, úroky z prodlení 399,16 Kč a správa a vedení účtu 1 180 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2014 postoupila [právnická osoba] předmětnou pohledávku společnosti [právnická osoba], která s účinností od 17. 10. 2016 změnila právní formu na [právnická osoba] Dopisem ze dne 2. 4. 2019 oznámila společnost [právnická osoba] žalované, že postoupila pohledávku z úvěrové smlouvy na žalobce. Na podkladě rozhodčí žaloby podané [právnická osoba] dne 11. 12. 2009 vydal rozhodce JUDr. [jméno] [jméno] dne 7. 4. 2010 rozhodčí nález, sp. zn. K [číslo], ve kterém žalované uložil uhradit [právnická osoba] částku 73 720,53 Kč s úroky ve výši 21,9 % ročně z částky 54 721,45 Kč od 8. 12. 2009 do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 54 721,45 Kč od 8. 12. 2009 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 14 125,45 Kč od 8. 12. 2009 do zaplacení. Rozhodčí nález nabyl právní moci 28. 6. 2010. Na podkladě návrhu [právnická osoba] ze dne 25. 8. 2010 Okresní soud ve [obec] usnesením ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 9. 11. 2010, nařídil exekuci podle předmětného rozhodčího nálezu k uspokojení pohledávky ve výši 73 720,53 Kč s příslušenstvím, nákladů předchozího řízení ve výši 24 530,40 Kč a k úhradě nákladů exekuce. Okresní soud ve [obec] usnesením ze dne 10. 2. 2015, č. j. [číslo jednací], exekuci zastavil. V odůvodnění uvedl, že rozhodce, jenž vydal předmětný rozhodčí nález, podle kterého byla exekuce nařízena, nebyl vybrán podle transparentních pravidel, neboť byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. K odvolání oprávněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 3. 2016, č. j. [číslo jednací], posledně citované usnesení Okresního soudu ve [obec] zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodu, že usnesení bylo vydáno, aniž bylo soudem rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně oprávněného a nebyl tak najisto postaven okruh účastníků řízení. Usnesením ze dne 30. 11. 2018, č. j. [číslo jednací], připustil soudní exekutor, aby do řízení namísto společnosti [právnická osoba], nastoupila [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Usnesením ze dne 14. 12. 2018, č. j. [číslo jednací], došlo k opravě předchozího usnesení tak, že označení nového oprávněného se opravuje na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Okresní soud ve [obec] poté usnesením ze dne 4. 3. 2019, č. j. [číslo jednací], zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu ve [obec] ze dne 17. 9. 2010, č. j. [číslo jednací]. V odůvodnění uvedl, že rozhodce, jenž vydal předmětný rozhodčí nález, podle kterého byla exekuce nařízena, nebyl vybrán podle transparentních pravidel, neboť byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 4. 2019. Na právní poměr mezi účastníky vzniklý před 1. 1. 2014 ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud prvního stupně aplikoval zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ ObchZ“) a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“). Žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok ze smlouvy o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku. Uzavřel, že v návaznosti na zjištěné prodlení žalované s úhradou svých závazků právní předchůdce žalobce zcela oprávněně odstoupil od úvěrové smlouvy a docílil zesplatnění závazku. Žalobou uplatněný nárok shledal jako důvodný krom požadovaného úroku z prodlení za období od 17. 3. 2009 do 26. 3. 2009, když v tomto období nebyla dle zjištění soudu prvního stupně žalovaná v prodlení. Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal po podrobném rozboru a aplikaci příslušné judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu jako nedůvodnou. Dovodil, že závazek žalované z úvěrové smlouvy se stal splatným dne 26. 3. 2009, přičemž od tohoto okamžiku počala v souladu s § 392 odst. 1 věty první obch. zák. běžet čtyřletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku. Právní předchůdce žalobce uplatnil pohledávku dne 11. 12. 2009 v rámci rozhodčího řízení, přičemž na podkladě následně vydaného pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu vedl na podkladě návrhu ze dne 28. 6. 2010 exekuci. Tyto úkony právní předchůdce žalobce učinil zjevně před 11. 5. 2011, kdy došlo usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 k ustálení judikatury ve vztahu k platnosti rozhodčích doložek. Uzavřel proto, že podáním rozhodčí žaloby došlo ke stavení promlčecí lhůty. S ohledem na skutečnost, že žalobce v daném případě podal žalobu k civilnímu soudu ve lhůtě bez zbytečného odkladu od skončení exekučního řízení (na základě analogické aplikace § 16 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů – dále jen„ zákon o rozhodčím řízení“) uzavřel, že účinky zahájeného rozhodčího řízení se vztahují též na toto soudní řízení. Současně konstatoval, že na uvedeném ničeho nemění ani poukaz žalované na § 408 ObchZ, neboť podle poslední věty tohoto ustanovení nelze námitku promlčení uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Odkázal rovněž na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Konstatoval, že žalobce zaznamenal neúspěch pouze v nepatrném rozsahu předmětu řízení, ve kterém byla žaloba zamítnuta. Za současné aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. přiznal žalobci 50 % z plné náhrady nákladů sestávajících z odměny za zastoupení advokátem za tři úkony právní služby po 3 300 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 54 721,45 Kč, převzetí příprava zastoupení, sepis žaloby a replika k vyjádření žalované), za jeden úkon právní služby ve výši 1 650 Kč (1/2 z 3 300 Kč, jednoduchá předžalobní výzva), čtyř náhrad hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč, z náhrady DPH v sazbě 21% DPH ve výši 2 677,50 Kč, a zaplaceného soudního poplatku 2 190 Kč Lhůtu ke splnění povinnosti stanovil v souladu s návrhem žalobce ze dne 15. 10. 2020 v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč, když shledal tento způsob (s ohledem na zjištěné majetkové poměry žalované) jako příznivější pro žalovanou, než ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. předpokládaná úhrada dluhu v zákonné lhůtě tří dnů. Doplněný výrok o náhradě nákladů řízení vzniklých státu soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na ustanovení § 148 o. s. ř.

2. Proti rozsudku podala žalovaná dne 24. 11. 2020 odvolání. Zopakovala, že považuje žalobou uplatněný nárok za promlčený, neboť od splatnosti předmětného dluhu (26. 3. 2009), do podání žaloby (9. 4. 2019) uplynulo již více než deset roků. Vytkla soudu prvního stupně, že námitku promlčení posuzoval nesprávně dle ustanovení § 403 odst. 1 ObchZ. Dle žalované je vznesenou námitku promlčení nutno posoudit výlučně podle § 408 odst. 1 ObchZ, dle kterého obecná desetiletá promlčecí doba uplyne bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku. Jakékoli úvahy okresního soudu o tom, že zahájením rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí doby, jdou proti výslovnému znění § 408 odst. 1 věty první zák. č. 513/1991 Sb. Z pohledu § 408 odst. 1 věty třetí ObchZ je dle žalované podstatné, zda je soudní řízení, zahájené na základě žaloby ze dne 9. 4. 2019, totožné s rozhodčím řízením, zahájeným na základě žaloby ze dne 11. 12. 2009. Má za to, že jde o rozdílná řízení, která byla zahájena na základě odlišných návrhů, která na sebe nijak nenavazují a která nepojí účinky § 16 odst. 1 a 2 nebo § 34 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb. Rozhodčí řízení bylo skončeno vydáním rozhodčího nálezu, proto nelze obcházet řízení o zrušení rozhodčího nálezu pouhým konstatováním, že účinky rozhodčí žaloby zůstávají zachovány i pro další soudní řízení. Ustanovení § 408 odst. 1 ObchZ nelze dle žalované aplikovat již jen z pohledu věty třetí, jejímž účelem je skutečně ochrana věřitele před nepřiměřeně dlouhým nalézacím řízením. Smyslem citovaného ustanovení je motivace věřitelů k tomu, aby v souladu se zásadou„ vigilantibus iura scripta sunt“ včas dbali o svá práva, zakotvuje princip právní jistoty, dává dlužníkům možnost zbavit se nákladného skladování starých dokladů a odbřemeňuje soudy od problematického prokazování skutečností starých více než 10 roků. Z pohledu § 408 odst. 1 věty třetí ObchZ tak dle žalované neplatí zákaz uplatnit námitku uplynutí desetileté promlčecí doby. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007, má žalovaná za to, že soud prvního stupně zcela pominul, že dříve vedená řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) nemohou obecnou desetiletou promlčecí dobu podle § 408 odst. 1 ObchZ prodloužit. Veškeré úvahy okresního soudu o dalším prodloužení této lhůty o 30 dnů podle § 16 zákona o rozhodčím řízení jdou dle žalované přímo proti znění tohoto ustanovení i proti smyslu právní úpravy promlčení. Vytkla dále soudu prvního stupně, že pominul skutečnost, že žalobce si byl neplatnosti rozhodčí doložky a nedostatku pravomoci rozhodce vědom ode dne doručení usnesení Okresního soudu ve [obec] ze dne 10. 2. 2015, č. j. [číslo jednací]. Musí jít tedy zcela k tíži žalobce, pokud se zahájením tohoto soudního řízení vyčkával. Výklad, k němuž se přiklonil okresní soud, ve svém důsledku znamená nepromlčitelnost nároků, jež byly na základě neplatné rozhodčí doložky v minulosti vymáhány prostřednictvím rozhodčího řízení, čímž zcela rozvrací princip právní jistoty. Věřitele navíc nijak nemotivuje k tomu, aby své nároky uplatnili včas u soudu, a právě naopak dává jim možnost vymáhat příslušenství, které jen v důsledku plynutí času mnohonásobně překračuje původní jistinu. To vše za situace, kdy žalovaná vystupuje jako spotřebitel, který nijak nezavinil neplatnost rozhodčí doložky, zatímco žalobce je profesionální podnikatel v oblasti vymáhání pohledávek. Žalobce si navíc byl vědom neplatnosti rozhodčí doložky a nedostatku pravomoci rozhodce, přesto pokračoval ve vedení exekučního řízení a toto soudní řízení zahájil až po uplynutí desetileté promlčecí doby. Je tedy zjevné, že sám zavinil její marné uplynutí. Upozornila dále na to, že není v jejích možnostech hradit dluh v měsíčních splátkách po 5 000 Kč měsíčně. Zrekapitulovala své majetkové poměry. V současné době je proti ní nařízena exekuce pro jinou pohledávku a jsou jí prováděny srážky z důchodu ve výši 2 326 Kč měsíčně. Je jí vyplácen důchod ve výši pouze 12 424 Kč měsíčně, z něhož hradí nájemné a zálohy na služby ve výši 6 100 Kč měsíčně. Pokud by žalovaná měla vyhovět napadenému rozsudku a splácet žalobkyni 5 000 Kč měsíčně, zbylo by jí na živobytí pouze 1 324 Kč měsíčně. Není proto v jejích silách zaplatit ani první stanovenou splátku v této výši. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

3. Žalobce se v replice k odvolání žalované ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. K nemožnosti aplikovat na danou situaci § 408 ObchZ pak žalobce citoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2652/2017. Poukázal dále na závěry uvedené v rozsudku ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, v rámci kterého Nejvyšší soud dovodil, že„ ze srovnání účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že podal-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, žalobu, jíž uplatnil právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, bez zbytečného odkladu, k promlčení nedošlo.“ Zdůraznil dále, že otázku promlčení v případě neplatného rozhodčího nálezu za situace, kdy žaloba byla podána po uplynutí 10 let od splatnosti pohledávky, řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4510/2018 ze dne 25. 7. 2019, přičemž právě s ohledem na výše citovaný právní závěr přijatý v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5258/2016 dospěl k závěru, že nárok promlčen není. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že žalovaná do dnešní doby vědomě na existující dluh ničeho neuhradila, a právě proto se žalobce musí svého nároku opětovně domáhat před obecným soudem. Žalovaná vědomě porušila úvěrovou smlouvu, získala peněžní prostředky a tyto prostředky doposud nevrátila a nyní se opětovně snaží vrácení těchto peněžních prostředků vyhnout. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, považuje žalobce vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Navrhl odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit.

4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 9. 4. 2019 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 54 721,45 Kč s úrokem v kapitalizované výši 68 798,70 Kč, s úrokem ve výši 21,90 % ročně z částky 54 721,45 Kč od 28. 5. 2014 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 54 721,45 Kč od 17. 3. 2009 do zaplacení. Žalobní nárok uplatnil z titulu Smlouvy o osobní kreditní kartě ze dne 2. 7. 2008. Žalovaná uplatněný nárok neuznala. Usnesením ze dne 30. 6. 2020, č. j. 46 C 141/2020-111, bylo žalované přiznáno osvobození od soudních poplatků a současně jí byl ustanoven zástupcem advokát Mgr. [příjmení] [příjmení]. Ve vyjádření ze dne 16. 7. 2020 sepsaném ustanoveným právním zástupcem vznesla žalovaná námitku promlčení s odůvodněním, že žaloba byla podána po uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení § 397 ObchZ. V podání ze dne 27. 7. 2020 žalobce v reakci na zmíněnou námitku zrekapituloval průběh uplatňování předmětného nároku, kdy soudnímu řízení předcházelo jeho uplatnění v rozhodčím řízení a následné vymáhání v soudem nařízené exekuci, která byla pravomocně zastavena teprve ke dni 10. 4. 2019. Na podkladě rozboru soudní judikatury uvedl, že došlo ke stavení promlčecí doby podle ustanovení § 403 ObchZ. V podání ze dne 4. 8. 2020 žalovaná oproti tomu argumentovala ustanovením § 408 ObchZ, podle kterého promlčecí doba skončí nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet a setrvala na vznesené námitce promlčení. V podání ze dne 15. 10. 2020 žalobce vyslovil souhlas úhradou dlužné částky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 000 Kč. Soud prvního stupně postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř. Rozsudek vyhlásil 27. 10. 2020. Soud prvního stupně neučinil součástí rozhodnutí výrok o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, ani o této otázce neučinil žádné závěry v odůvodnění svého rozhodnutí. K výzvě odvolacího soudu proto usnesením ze dne 16. 11. 2021, č. j. 46 C 141/2020-177, v tomto směru své rozhodnutí doplnil a současně opravil zjevné nesprávnosti v psaní obsažené ve výroku rozsudku.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

6. Podle ustanovení § 497 ObchZ smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 387 ObchZ právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem (odst. 1). Promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou (odst. 2).

8. Podle ustanovení § 391 odst. 1 ObchZ, u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

9. Podle ustanovení § 397 ObchZ nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

10. Podle ustanovení § 403 odst. 1 ObchZ promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.

11. Podle § 408 odst. 1 ObchZ bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

12. Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, rozhodčí řízení se zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu.

13. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, zůstávají účinky podané žaloby zachovány, pokud strana podá znovu u soudu, u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci.

14. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, účinky podané žaloby zůstávají zachovány i tehdy, pokud strana po zrušení rozhodčího nálezu podala u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu, nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodčího nálezu.

15. Podle ustanovení § 34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a) nebo b), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne. Věc již nelze projednat v rozhodčím řízení.

16. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k důvodnosti nároku přiznaného v prvním výroku odvoláním napadeného rozsudku z titulu úvěrové smlouvy, včetně závěru o aktivní legitimaci žalobce. Důvodnost tohoto nároku ostatně nesporovala ani žalovaná v podaném odvolání. Pro stručnost odvolací soud na tyto závěry soudu prvního stupně v plném rozsahu odkazuje.

17. Odvolací soud rovněž souhlasí se skutkovými zjištěními podstatnými pro posouzení námitky promlčení, jakož i s jejím právním posouzením jako námitky nedůvodné.

18. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] Nejvyšší soud dovodil, že účastníci smlouvy si nemohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení.

19. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že„ nevydal-li rozhodčí nález takový rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem; rozhodce takto určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc. Byla-li exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost zastavit.“ 20. V logické návaznosti dále soud prvního stupně přiléhavě odkázal na nález ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud věřitelé uplatnili svůj žalobní nárok na základě neplatné rozhodčí doložky před 11. 5. 2011, činili tak v období neustálené změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavení promlčecí lhůty.

21. V rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, Nejvyšší soud uvedl:„ v témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení exekučním soudem nebo insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Jinak řečeno, dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Pokud formálně nezrušený rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá v exekučním řízení žádné právní účinky, pak věřitel„ nemůže mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb.“ 22. V rozsudku ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, Nejvyšší soud uzavřel, že„ ze srovnání účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že podala-li žalobkyně poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatnila právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedošlo.“ 23. Na podkladě rozboru výše uvedené judikatury soud prvního stupně zcela přiléhavě posoudil otázku namítaného promlčení podle ustanovení § 408 ObchZ. To vše za užití závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4510/2018, ve kterém Nejvyšší soud v jiné věci žalobce (za obdobných časových okolností) jednak popsal účel právní úpravy obsažené v ustanovení § 408 odst. 1 věty druhé ObchZ a za užití výše zmiňované judikatury dovodil, že k promlčení nedošlo.

24. Závěr soudu prvního stupně, že uplatněním takového nároku bez zbytečného odkladu po skončení exekučního řízení došlo i k přenesení účinků zahájeného rozhodčího řízení na předmětné soudní řízení, je zcela správný.

25. Argumentace žalované o promlčení nároku podle ustanovení § 408 obchodního zákoníku tváří v tvář judikatuře Nejvyššího soudu jako celek neobstojí. Argumentace žalované o odlišnosti uplatněných nároků v rozhodčím a soudním řízení, jakož i řízení samotných přiléhavá není. Závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007, pak nejsou v této věci aplikovatelné, neboť byly dovozeny ve skutkově odlišném případě.

26. K argumentaci žalované, že žalobce neměl vyčkávat pravomocného ukončení exekučního řízení a měl včasným podáním žaloby k soudu zabránit uplynutí desetileté promlčecí doby, je třeba doplnit, že ze skutkových zjištění plyne, že žalobce se (i přes předchozí letitý návrh na procesní nástupnictví) stal účastníkem exekučního řízení objektivně teprve na podkladě usnesení ze dne 14. 12. 2018, přičemž k pravomocnému zastavení exekučního řízení došlo teprve 10. 4. 2019 Odvolací soud se naopak domnívá, že právní postavení žalobce by bez takového rozhodnutí bylo při zahajování soudního řízení (ve světle celého komplexu závěrů výše uvedené judikatury) významně nejisté. Je pak skutečností, že žalobce podal žalobu ve lhůtě bez zbytečného odkladu po doručení usnesení o zastavení exekučního řízení a vyhověl tak bezezbytku závěrům judikatury Nejvyššího soudu.

27. Současně nelze přehlédnout skutečnost, že byť žalovaná vyčítá žalobci, že neuplatnil včasně svůj nárok žalobou, po celé předmětné období nikdy nepřistoupila k úhradě dluhu.

28. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku I a). a výroku I b)., kterým bylo rozhodnuto o správné výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (I. výrok tohoto rozsudku). Odvolací soud neshledal podmínky pro úpravu lhůty k plnění. Výše pohledávky činí ke dni rozhodování odvolacího soudu cca 271 000 Kč a je stále úročena. Úhrada dluhu v soudem prvního stupně stanovených splátkách tak zjevně přesáhne dobu 5 let, která je na samé hranici akceptovatelnosti z pohledu práv žalobce na úhradu dluhu v přiměřené době. Žalobce s takovou úhradou přesto souhlasil. Žalovanou prezentované majetkové poměry neumožňující úhradu dluhu ve splátkách, by případně mohly pouze vést ke stanovení třídenní lhůty k plnění. Stanovení nižších splátek nepřipadalo do úvahy, neboť by dostatečným způsobem nepokrývaly úročení dluhu a nebyly by tak v zájmu žalované. Soudem prvního stupně stanovený způsob úhrady dluhu je přívětivým vůči žalované a jde zjevně o poskytnutou poslední šanci soudů obou stupňů uhradit reálně předmětný dluh, přičemž žalovaná měla dostatek prostoru, aby uspořádala své majetkové poměry tak, aby byla schopna dluh stanoveným způsobem uhradit. Práva žalobce jsou pak adekvátně chráněna výhradou ztráty výhody splátek.

29. Odvolací soud dále dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil závislý doplněný III. výrok respektující výsledek řízení, ve kterém žalovaná zastoupená ustanoveným zástupcem nebyla úspěšná, a proto ve smyslu § 142 a 149 o. s. ř. nevzniká státu právo na náhradu nákladů, které vynaložil na její právní zastoupení (I. výrok tohoto rozsudku).

30. Takový závěr je třeba přijmout s ohledem na výsledek řízení i ve vztahu k odvolacímu řízení, přičemž odvolací soud nerozhodoval o této náhradě negativním výrokem a zmiňuje tuto skutečnost postačujícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla se svým odvoláním ani zčásti úspěšná. Žalobci proto náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení spočívající v : i) odměně za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby ve výši 3 300 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 54 721,45 Kč; vyjádření k odvolání ze dne 23. 2. 2022) dle § 7, § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, ii) náhradě hotových výdajů po 300 Kč k úkonu ad i) dle § 13 advokátního tarifu, iii) náhradě DPH v sazbě 21% ve výši 756 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 4 356 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení plně úspěšným žalobcem. S ohledem na nízkou výši přiznané náhrady nákladů řízení (nedosahující ani výše jedné stanovené splátky pro úhradu jistiny s příslušenstvím) odvolací soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a k úhradě stanovil ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. lhůtu tří dnů (II. výrok tohoto rozsudku).

Poučení