74 Co 63/2025 - 92

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Martiny Polákové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 65 848,11 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2025, č. j. 104 C 140/2024-39, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 50 602,72 Kč od 22. 2. 2024 do 6. 2. 2025 a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 50 602,72 Kč od 7. 2. 2025 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající odvoláním napadené části II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 602,72 Kč od 7. 2. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 181,43 Kč, k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalované zaplatit žalobci částku 50 602,72 Kč (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 15 245,39 Kč, úroku a úroku z prodlení (II. výrok) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 894,6 Kč (III. výrok).

2. Soud prvního stupně vzal z listinných důkazů předložených žalobcem za prokázány následující skutečnosti: a) Žalobce uzavřel s žalovanou dne 23. 3. 2022 smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno] (dále jen „Smlouva“), ve které se zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 69 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 242 Kč společně se sjednaným úrokem 14,9 % ročně. b) Žalobce před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalované tak, že vyšel z informací žalovanou sdělených v žádosti o úvěr, z jejího prohlášení o zdravotním stavu, z údajů zjištěných z bankovních registrů a z výpisu z běžného účtu žalované za 6 měsíců předcházejících poskytnutí úvěru. Žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí v nájmu, má 1 dítě a pobírá peněžitou pomoc v mateřství ve výši 10 000 Kč měsíčně, příjmy rodinných příslušníků činí 35 000 Kč měsíčně, náklady spojené s bydlením 4 500 Kč měsíčně, spoření 500 Kč měsíčně. Splátky úvěrů v rámci [právnická osoba] činí 7 403 Kč měsíčně, u jiných peněžních ústavů 4 000 Kč měsíčně. c) Žalovaná čerpala částku 69 000 Kč a uhradila 18 397,28 Kč. d) Žalobce vyzval žalovanou k okamžitému splacení dluhu výzvou ze dne 3. 1. 2024 ve lhůtě nejpozději do 21. 2. 2024 a předžalobní upomínkou ze dne 20. 3. 2024.

3. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované je uzavřená Smlouva neplatná a žalobci přísluší pouze bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to ve lhůtě dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud stanovil lhůtu k plnění dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku.

4. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), kdy poměr úspěchu a neúspěchu účastníků vyčíslil dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, přičemž žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 14,75 % v částce 2 152,5 Kč.

5. Proti části II. výroku rozsudku podal odvolání žalobce. Namítal, že žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by nebyla schopna dlužnou částku zaplatit, neprokázala nijak své majetkové poměry. Úrok z prodlení měl být přiznán žalobci od 22. 2. 2024, tj. od marného uplynutí lhůty k plnění dané výzvou k okamžitému splacení dluhu. Soud prvního stupně porušil rovnost stran, když neaktivitu žalované suploval tím, že vnesl do řízení tvrzení v její prospěch.

6. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

8. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. provedl níže uvedené důkazy, z nichž soud prvního stupně neučinil všechna relevantní skutková zjištění a dokazování doplnil ke zjištění možností a schopností žalované dlužnou částku zaplatit v době počínající dnem 22. 2. 2024.

9. Ze selektivního výpisu z účtu žalované (v řízení nebylo zpochybněno, že se jedná o její účet) bylo zjištěno, že pobírala rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení a přídavek na dítě narozené v roce 2019. Dále byly na její účet zasílány i další dávky státní sociální podpory, a to dávky pěstounské péče, včetně dalšího příspěvku na bydlení a přídavku na dítě narozené v roce 2007 a další přídavek na dítě narozené v roce 2004. Větší částka přišla žalované na účet dne 7. 10. 2021 (385 000 Kč od plátce [právnická osoba]), na její účet byly dále pravidelně zasílány platby [jméno FO] (shodné jméno jako jméno otce žalované), z nichž jedna byla označena jako „táta“ a některé další „za májka“. Dále na účet přicházely drobné platby od různých osob v různé výši, kdy u některých plateb lze z údajů k platbě uvedených zjistit, že se jednalo o částky utržené za prodej oblečení. Na účet byla připsána i částka 8 400 Kč z účtu [jméno FO]. Ze selektivního výpisu z účtu, co se týče výdajových položek, byly zjištěny platby mobilnímu operátoru (od 1 754 do 2 190 Kč měsíčně) a společnosti [Anonymizováno] (ve výši 80 Kč měsíčně).

10. Z návrhu na poskytnutí úvěru bylo zjištěno, že žalovaná poskytovateli úvěru lhala o svém úvěrovém zatížení ve výši 0 Kč, když žalobce zjistil, že údaje žalovanou uváděné se neshodují s informacemi vyplývajícími z příslušných registrů (měsíční splátky u žalobce 7 403 Kč, u jiných peněžních ústavů 4 000 Kč).

11. Z výpisu z CEO bylo zjištěno, že žalovaná je svobodná, má dceru [jméno FO], narozenou v roce 2019. Rodiči žalované jsou [jméno FO] a [jméno FO].

12. Z náhledu do katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalovaná nevlastní žádnou bytovou jednotku na adrese svého trvalého pobytu, nevlastní nemovitost, na které měla hlášen trvalý pobyt dříve, nevlastní ani nemovitost, kterou uvedla bance jako korespondenční adresu.

13. Práva a povinnosti stran je třeba posoudit podle právních předpisů platných a účinných v době uzavření Smlouvy. Soud prvního stupně věc nesprávně posoudil podle zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022, přestože k uzavření Smlouvy došlo dne 23. 3. 2022. Tato skutečnost však nemá vliv na výsledek sporu, neboť zákonem č. 96/2022 Sb. bylo nově pouze stanoveno, že k neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, nikoliv až k námitce vznesené spotřebitelem. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření Smlouvy sice upravovalo neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní, nicméně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ale především z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, vyplývá že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Nároky z neplatné smlouvy musí být posuzovány podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, vyplývá, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za úpravu speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru. Obecná ustanovení o splatnosti bezdůvodného obohacení se v daném případě neuplatní, neboť dobu vrácení je třeba určit s ohledem na možnosti spotřebitele, když s případným plněním povinnosti vrátit plnění z neplatné smlouvy bez zbytečného odkladu mohou pro spotřebitele vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Uvedená rozhodnutí pak uvádějí, že takové vrácení plnění z neplatné smlouvy může být rozloženo i do budoucích splátek, neboť spotřebitel má vrátit jistinu úvěru podle svých možností, přičemž nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze postupovat podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy.

20. Ochrana jedné ze smluvních stran úvěrového vztahu před následnou neschopností druhé strany úvěr splácet není jediným důvodem, pro který je posuzování úvěruschopnosti s odbornou péčí vyžadováno. Tato povinnost má významný veřejný přesah. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd., jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 7 As 444/2019.

21. V případě prodlení žalované se splácením spotřebitelského úvěru se neuplatní § 1970 občanského zákoníku, ale úprava speciální (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Určení doby prodlení je odvislé od zjištěných možností spotřebitele, nikoliv od lhůty k plnění uvedené ve výzvě žalobce. Břemeno důkazní a tvrzení ohledně možností a schopností spotřebitele zaplatit dluh k datu, od něhož žalobce dluh požaduje, aniž by lhůtu k zaplacení odvíjel od možností a schopností spotřebitele, žalovanou netíží. Okamžik, kdy se spotřebitel dostane do prodlení, vyplývá ze zákona. Na jinou skutečnost prodlení nelze vázat ani při nedostatku procesní aktivity spotřebitele, ani při nesprávných skutkových tvrzeních žalobce v návaznosti na jeho nesprávný právní názor o tom, kdy nastalo prodlení. Soud není vázán právním hodnocením účastníka učiněným v žalobě (žalobcem tvrzený okamžik prodlení se odvíjí od jeho nesprávného právního názoru).

22. Žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu uvedla, že je svobodná, má jednu vyživovací povinnost k dítěti do deseti let, bydlí v nájmu. Jejím příjmem je peněžitá pomoc v mateřství, ve výši 10 000 Kč měsíčně, kterou doložila čestným prohlášením, stejně jako další tvrzený příjem v domácnosti ve výši 35 000 Kč měsíčně. Tvrdila náklady spojené s bydlením ve výši 4 500 Kč a náklady na spoření ve výši 500 Kč, jako celkové měsíční výdaje domácnosti. Dále uvedla, že nemá žádné aktivní úvěrové produkty.

23. Žalobce v řízení tvrdil a prokázal, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházel, co se týče osobních a majetkových poměrů žalované, z jejího sdělení a čestných prohlášení, přičemž ohledně úvěrového zatížení z úvěrových registrů ověřil, že mu žalovaná nesdělila pravdu, a proto vycházel z údajů z nich získaných. K dispozici měl i údaje o pohybu peněžních prostředků na jejím účtu. Ostatní žalovanou tvrzené příjmy a výdaje neověřoval, vycházel ze statistických údajů. Takto postupoval i přesto, že mu žalovaná neuvedla pravdu ohledně úvěrového zatížení, přesto, že mu muselo být zřejmé, že kromě tvrzených nákladů na bydlení musí mít i náklady spojené s živobytím, s péčí o nezletilé dítě. Žalobce měl sice k dispozici výpis z účtu žalované, nicméně z něho zjistil jen pravidelné výdaje mobilnímu operátorovi a platby dodavateli energií v minimální výši 80 Kč. Žalobci muselo být zřejmé, že pravidelné výdaje žalované na bydlení a živobytí nemá nijak ověřeny.

24. Odvolací soud, při svém závěru o době přiměřené možnostem a schopnostem žalované splácet dlužnou částku, vycházel z dosavadního obsahu spisu a z důkazů, které opatřil. V daném případě se jedná o řízení sporné, nicméně soud musí přihlížet při svém rozhodnutí k tomu, co vyšlo v řízení najevo. Jestliže je hmotněprávní lhůta k plnění stanovena dle možností spotřebitele, nelze uzavřít, že se toto hmotněprávní ustanovení bez dalšího neuplatní v případě, kdy není spotřebitel aktivní, takto předmětné ustanovení není koncipováno. Žalobce tvrdil splatnost závazku žalovaného spotřebitele s ohledem na jinou skutečnost (uplynutí lhůty k plnění dané v předžalobní výzvě) než je skutečnost, s níž zákon spojuje splatnost závazku v případě neplatné smlouvy o úvěru. Za této situace nelze soudu vyčítat, že se snažil zjistit, zda a kdy bylo v možnostech spotřebitele dlužnou částku zaplatit. Žalobou požadované peněžité plnění lze přiznat tehdy, je-li závazek splatný. Není-li splatný, protože je třeba lhůtu k plnění teprve určit, nelze žalobě vyhovět v plném rozsahu a žalobci přiznat úrok z prodlení za dobu předcházející splatnosti závazku.

25. Ze selektivního výpisu z účtu žalované, který byl v řízení žalobcem předložen, vyplývá, že v době od 7. 10. 2021 do 21. 3. 2022 byly příjmem žalované dávky státní sociální podpory (vyjma úhrady od [adresa] ze dne 7. 10. 2021), finanční prostředky zasílané [jméno FO] (jméno se shoduje se jménem otce žalované, kdy jedna z plateb byla označena jako „táta“), dále drobné příchozí úhrady od různých osob, které nebyly pravidelné, přičemž u některých plateb byla poznámka, že se jedná o částky utržené z prodeje oblečení. Z dávek státní sociální podpory byl žalované před poskytnutím úvěru a v době jeho poskytnutí vyplácen příspěvek na bydlení, přídavek na dítě rok 2019 a rodičovský příspěvek, a to souhrnně, tudíž výši rodičovského příspěvku lze jen odhadovat. Žalovaná má dítě narozené v roce 2019. U dalších dávek státní sociální podpory, které prochází jejím účtem, není zřejmé, zda účet nebyl jen platebním místem pro výplatu dávek (dávky pěstounské péče a přídavky na děti narozené v roce 2004 a 2007 a další příspěvek na bydlení). Jedna z příchozích plateb je označena jménem žalované (není zřejmé, zda se jednalo o úvěrový produkt či platbu z jiného účtu žalované vedeného u peněžního ústavu s označením 3050). Z předloženého selektivního výpisu z účtu vyplývají pravidelné výdaje na platby mobilnímu operátorovi a úhrada [právnická osoba] v měsíční výši 80 Kč, kdy poskytovateli úvěru muselo být zřejmé, že se nejedná o veškeré náklady spojené s bydlením a živobytím. Z obsahu spisu nejsou známy, a žalobce nezkoumal, jaké jsou výdaje žalované za nájemné, za energie, za plnění poskytovaná s užíváním bytu, jaké pobírá výživné na nezletilé dítě, či zda s otcem dítěte žije ve společné domácnosti a jaké jsou její výdaje na živobytí. Žalobce neověřoval, zda žalovaná uvádí pravdu o příjmech a výdajích své domácnosti, přestože mu muselo být zřejmé, že údaj o nákladech na bydlení ve výši 4 500 Kč měsíčně a celkových výdajích 5 500 Kč měsíčně, nemůže skutečným výdajům odpovídat. Sám žalobce stanovil měsíční výdaje domácnosti žalované dle statistických údajů na částku 21 397 Kč a vyšel ze souhrnné výše splátek úvěrů ve výši 11 403 Kč, celkem výdaje 32 800 Kč. Další tvrzený příjem v domácnosti neověřoval, přestože žalovaná deklarovala svůj vlastní příjem (při kalkulovaných výdajích) ve výši 10 000 Kč, peněžitá pomoc v mateřství (správně rodičovský příspěvek), tudíž jí tvrzený příjem nepokrýval žalobcem kalkulované výdaje.

26. Co se týče současných poměrů žalované, z obsahu spisu vyplývá, že má jedno dítě, narozené v roce 2019, s nímž už není (nemůže být) na rodičovské dovolené a je svobodná. O jejích současných příjmech, výdajích, osobních a majetkových poměrech se nepodařilo zjistit další informace než ty, které jsou obsahem spisu. Závěry provedeného dokazování neodůvodňují uzavřít, že žalovaná byla v prodlení se splácením dlužné jistiny úvěru už od data 22. 2. 2024, jak tvrdí žalobce.

27. Soud prvního stupně určil pravomocně lhůtu k plnění nesplacené dlužné jistiny úvěru do tří dnů od právní moci svého rozsudku. Žádný z účastníků nepodal proti stanovené lhůtě k plnění odvolání, ani z provedeného dokazování na základě obsahu spisu nevyplynulo, že by žalovaná nebyla schopna ke stanovenému okamžiku dlužnou jistinu vrátit. Rozhodnutí v této části nabylo právní moci. Třídenní lhůta k plnění byla vázána na právní moc rozhodnutí a uběhla dne 6. 2. 2025 (čtvrtek). Žalovaná se ocitla v prodlení marným uplynutím lhůty k plnění. Dle tvrzení žalobce dlužnou částku ve stanovené lhůtě nezaplatila. Toto tvrzení nebylo žalovanou, která se k jednání nedostavila, zpochybněno. Žalobci proto přísluší úroky z prodlení z této částky ode dne následujícího po marném uplynutí stanovené lhůty, a to dle § 1970 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kdy výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

28. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil, přičemž předpokladem pro částečný úspěch žaloby v části požadovaných úroků z prodlení bylo, aby pravomocně stanovená lhůta k plnění rozhodnutím soudu již marně uplynula v průběhu odvolacího řízení, tj. aby žalovaná byla v době rozhodování odvolacího soudu již v prodlení. Odvolací soud dodává, že závěry provedeného dokazování neodůvodňují změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části tak, že by úroky z prodlení mohly být přiznány za dobu předcházející lhůtě k plnění stanovené soudem prvního stupně, za dobu předcházející pravomocnému přiznání jistiny nesplaceného úvěru.

29. Na základě výše uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části podle § 219 o. s. ř. potvrdil ve vztahu k požadovaným úrokům z prodlení za období od 22. 2. 2024 do 6. 2. 2025 a v části úroku z prodlení za období od 7. 2. 2025 do zaplacení ve výši 2,75 % ročně, neboť prodlení žalované nastalo až dne 7. 2. 2025 a úrok z prodlení činil k prvnímu dni prodlení 12 % ročně, nikoliv 14,75 % ročně.

30. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil v části odvoláním napadeného II. výroku podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve vztahu k požadovaným úrokům z prodlení z částky 50 602,72 Kč ve výši 12 % ročně od 7. 2. 2025 do zaplacení, protože žalovaná dlužnou částku v pravomocně stanovené lhůtě k plnění nezaplatila.

31. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně sice správně vyčíslil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení, nicméně ve vzájemném poměru úspěšnějšímu žalobci přiznal za předžalobní výzvu k plnění odměnu advokáta odpovídající jednoduché výzvě k plnění, přestože žalované byla zaslána výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Při novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud tuto vadu jeho postupu napravil a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 181,43 Kč.

32. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšnější než žalobce, dle vzájemného poměru úspěchu a neúspěchu v odvolacím řízení by jí příslušelo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 33,27 %. Žalované však žádné náklady odvolacího řízení dle obsahu spisu nevznikly, tudíž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení