74 Co 95/2021-132

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [ulice a číslo], [PSČ] [obec], o zaplacení částky 26 018 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 7. 2020, č. j. 9 C 183/2019-81, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2022, č. j. 9 C 183/2019-114, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části III. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku ve výši 20 % ročně z částky 19 867,35 Kč od 24. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 94 464 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části IV. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 388,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení, potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve V. výroku mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 19 857,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení (I. výrok) a částku 8 198,46 Kč (II. výrok), zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 95,95 % ročně z částky 19 867,35 Kč od 24. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do výše 94 464 Kč (III. výrok) a o zaplacení částky 6 160,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení (IV. výrok) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 944,83 Kč (V. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že účastníci řízení platně uzavřeli dne 15. 2. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“) ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobce dne 16. 2. 2018 poskytl na účet žalované částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 151,7 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 1 640 Kč, splatných vždy nejpozději k 18. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem březnem 2018. V případě prodlení žalované s úhradou splátky 15 dnů měl žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením, ve výši 200 Kč u každé splátky, splatnou 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení (bod 6.2). Ve Smlouvě byly sjednány smluvní pokuty, podle kterých byla žalovaná povinna za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů, zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 499 Kč (bod 6.1) a pro případ, že po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu úvěru, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (bod 6.5). Smluvní pokuty byly splatné do deseti dnů ode dne vzniku povinnosti k jejich zaplacení. Souhrn veškerých smluvních pokut, které byl žalobce oprávněn požadovat, činil maximálně 2 999 Kč za kalendářní rok. Při prodlení s hrazením jakéhokoliv peněžitého dluhu byl žalobce oprávněn požadovat zaplacení zákonných úroků z prodlení z dlužné částky (bod 6.7). Žalobce zjišťoval schopnost žalované splácet úvěr Potvrzením Úřadu práce ČR ze dne 15. 2. 2018, Prohlášením klienta ze dne 15. 2. 2018 a výpisem záznamů z registru [příjmení] ze dne 14. 2. 2018. Žalovaná žalobci zaplatila splátky po 1 640 Kč pouze dne 15. 3. 2018, 17. 4. 2018 a 17. 5. 2018. Upomínkami ze dne 19. 7. 2018 a 22. 8. 2018 žalobce vyzýval žalovanou k úhradě dlužných splátek a upozorňoval ji na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky v délce 65 dnů. Vzhledem k tomu, že žalovaná dlužné částky neuhradila, žalobce v předžalobní výzvě ze dne 3. 7. 2019 požadoval okamžitou úhradu veškerých dlužných nároků. Při právním hodnocení věci soud s odkazem na § 2395, § 2399, § 1968 a § 1970 o. z. považoval požadavek žalobce na zaplacení dlužné původní jistiny úvěru ve výši 19 867,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 (data sepisu žaloby) do zaplacení a na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 Smlouvy v kapitalizované výši 8 198,46 Kč za oprávněný. Vzhledem k tomu, že si žalobce ve Smlouvě prosadil vysoký úrok a současně několik ustanovení o smluvních pokutách a poplatcích, jejichž následnou kumulací došlo k nepřiměřenému zatížení žalované, posoudil soud ujednání o úroku (který o více než polovinu přesahuje poskytnuté plnění) a body 6.1 a 6.2 Smlouvy za nepřiměřené, lichevní a odporující dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 o. z., proto za neplatné. Proto požadavek žalobce na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 Smlouvy v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím, náhrady nákladů dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím, a úroku za poskytnutí úvěru (požadovaného v sazbě 95,95 % ročně), jako nedůvodný zamítl.

3. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V daném případě byl žalobce úspěšný v rozsahu 82 % (co do částky 28 055,81 Kč) a žalovaná v rozsahu 18 % (co do částky 6 160,65 Kč). Soud proto žalobci přiznal 64 % účelně vynaložených nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 711 Kč, odměny advokáta za tři úkony právní služby po 300 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a jeden úkon ve výši 2 180 Kč dle § 7 advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za tři úkony po 100 Kč dle § 14b advokátního tarifu a za jeden úkon ve výši 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu a náhrady daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 772,80 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Z částky 6 163,80 Kč soud přiznal žalobci k tíži žalované 64 %, tedy částku 3 944,83 Kč. Aplikaci § 14b o. s. ř. soud odůvodnil tím, že se v dané věci jedná o opakovaně uplatňovaný nárok téhož žalobce ustáleným žalobním návrhem ve skutkově i právně shodných věcech.

4. Proti části III. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku ve výši 20 % ročně z částky 19 867,35 Kč od 24. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 94 464 Kč, a proti části IV. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 388,71 Kč (z toho 990,71 Kč kapitalizovaný úrok ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % ročně, 998 Kč smluvní pokuty dle bodu 6.1 a 400 Kč náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení, podal žalobce odvolání. Měl za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho ani částečně nepřiznat. Zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, podle kterého„ sjednaný úrok 109,45 % ročně nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %“ a Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého„ nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Nejvyšší soud zde vyzdvihl, že má být přihlédnuto k „ nejvyšším úrokovým sazbám“, proto by úrok měl být srovnáván s úroky úvěrů z kreditních karet, poskytovaných bankovními subjekty, kde sazba v únoru 2018 činila 24,16 % ročně. Žalobcem požadovaná roční úroková sazba 95,95 % tak činí pouze 3,97 násobek částky 24,16, proto není nepřiměřená, natož lichevní. Sjednané úroky jsou ovlivněny celou řadou faktorů, a pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků, mají smluvní strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11). Rovněž podle stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl ÚS – ST .20/05, publikovaného pod č. 1/2005 Sb. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, platí, že„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“. Žalobce byl přesvědčen, že Smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém rozsahu zavazuje. V případě sjednané sazby úroků se nejedná o nepřiměřené ujednání (§ 1813 o. z.), neboť žalovaná byla se sazbou úroků seznámena v předsmluvním formuláři, ve Smlouvě i v oznámení o schválení úvěru. Dle názoru žalobce je úroková sazba přiměřená a odpovídající situaci na trhu v nebankovních úvěrech. K tomuto závěru odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], 16 VSOL 656/2018, podle kterého není úrok ve výši 137,51 % ročně u smlouvy uzavřené v roce 2015 nepřiměřeně vysoký„ za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý.“ a„ argumentace žalobce obvyklou výší úroků ve smyslu ustanovení § 1802 o. z., z níž dovozoval rozpor s dobrými mravy, je nepřípadná, neboť uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy výše úroků není výslovně sjednána“. I pokud by měl soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak by takto sjednaná výše představovala pouze nezákonné množstevní určení dle § 577 o. z. Pokud tedy soud považoval dohodnutý úrok za příliš vysoký, měl žalobci podle § 2395 o. z. přiznat úrok obvyklý poskytovaný v daném místě a čase u nebankovních spotřebitelských úvěrů. Navíc podle žalobce nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy s ohledem na § 1813 o. z., neboť občanský zákoník zná v tomto případě neúměrné zkrácení podle § 1793 o. z., kterého by se musela žalovaná dovolat, což neučinila. Ke stanovení obvyklé úrokové míry spotřebitelských úvěrů by však soud neměl použít databázi [příjmení], která zahrnuje americké hypotéky (což snižuje úrokovou míru) a nerozlišuje mezi úvěry podle jejich výše. Uvádí proto hodnoty nižší, než je obvyklá výše úroků u spotřebitelských neúčelových úroků poskytovaných bankami. Obvyklé úročení spotřebitelských úvěrů se např. u [právnická osoba] či [právnická osoba] v roce 2013 pohybovalo mezi 15 – 35 %, když [právnická osoba] v lednu 2013 poskytovala hotovostní neúčelový úvěr ve výši 35 000 Kč na dobu splatnosti 48 měsíců s průměrnou sazbou 18,9 %, tedy vyšší, než uváděnou v databázi [příjmení]. Zdůraznil, že žalovaná měla možnost k uzavření smlouvy nepřistoupit, jestliže by měla výhrady ke smluvním podmínkám. Podle § 574 o. z., rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 625/03 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1705/2008 měl soud na právní jednání hledět spíše jako na platné, než jako na neplatné. Podle žalobce nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat neomezeně a zanedbávat zásadu proporcionality, ale je třeba vycházet z principu právní jistoty a zásady, že každý občan může činit, co zákon nezakazuje, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Normy občanského práva jsou zásadně dispozitivního charakteru, jen tak může být subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence, souhrn práv a povinností smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku, a realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami. Žalobce se navíc v podaném odvolání domáhá přiznání úroku pouze ve výši 20 % ročně, který nedosahuje průměrné výše úroků při poskytování půjček v nebankovním sektoru. Nepřiznání práva na náhradu smluvních pokut a účelně vynaložených nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s prodlením žalované, měl žalobce za rozporné s § 122 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkázal na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1599/2010).

5. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 23. 7. 2019 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 26 018 Kč (nová jistina 24 620,27 Kč /sestávající z původní jistiny ve výši 19 867,35 Kč a úroku ke dni zesplatnění úvěru ve výši 4 752,92 Kč, smluvní pokuta dle bodu 6.1 Smlouvy 998 Kč a náhrada nákladů dle bodu 6.2 Smlouvy 400 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu 6.5 Smlouvy ve výši 8 198,46 Kč (0,1 % z nové jistiny 24 620,27 Kč za každý den prodlení od 24. 8. 2018 do data vyhotovení žaloby) a úroku ve výši 95,95 % ročně z původní jistiny ve výši 19 867,35 Kč od 24. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 94 464 Kč. Tvrdil, že dne 15. 2. 2018 uzavřel se žalovanou Smlouvu, na jejímž základě dne 16. 2. 2018 poskytl žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 151,7 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 1 640 Kč od března 2018 dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu Oznámení o schválení úvěru. Schopnost žalované řádně hradit úvěr žalobce prověřil doklady a informacemi získanými od žalované, databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, doklady o příjmech, výpisy z bankovních účtů, prohlášením žalované a ověřil úvěrovou historii žalované v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaná zaplatila žalobci pouze tři dohodnuté splátky po 1 640 Kč dne 15. 3. 2018, 17. 4. 2018 a 17. 5. 2018. V důsledku prodlení žalované se zaplacením čtvrté splátky splatné dne 18. 6. 2018 došlo dle bodu 6.3 Smlouvy automaticky k zesplatnění úvěru k 22. 8. 2018. K tomuto dni se stala splatná nesplacená jistina a nezaplacené úroky. Žalobci v souvislosti s prodlením žalované se zaplacením čtvrté a páté splátky vzniklo právo na úhradu náhrady vzniklých nákladů (po 200 Kč) v celkové výši 400 Kč a smluvních pokut dle bodu 6.1 Smlouvy (po 499 Kč) ve výši 988 Kč a dále smluvní pokuty dle bodu 6.5 Smlouvy ve výši 8 198,46 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Na jednání konaném dne 15. 7. 2020 soud provedl důkazy listinami založenými v soudním spise a dne 27. 7. 2020 vyhlásil odvoláním napadený rozsudek. Usnesením ze dne 7. 1. 2022, č. j. 9 C 183/2019-114, opravil soud I. výrok vyhlášeného rozsudku tak, že namísto chybně uvedené částky„ 19 857,35 Kč“ správně má být uvedeno„ 19 867,35 Kč“ a IV. tak, že namísto chybně uvedené částky„ 6 160,65 Kč“ správně má být uvedeno„ 6 150,65 Kč“ 8. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. a II. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalované zaplatit žalobci požadovanou„ původní jistinu“ ve výši 19 867,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení a smluvní pokutu dle bodu 6.5 ve výši 8 198,46 Kč, a z pravomocné (odvoláním nenapadené) části III. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku ve výši 75,95 % ročně z částky 19 867,35 Kč od 24. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 94 464 Kč, a z pravomocné (odvoláním nenapadené) části IV. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 761,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení.

9. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o (částečné) neplatnosti úvěrové smlouvy a od toho odvislé posouzení, zda žalobci vznikly žalobou uplatněné smluvní nároky (v rozsahu, jež učinil předmětem odvolacího řízení) či nikoli.

10. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 15. 2. 2018 žalobce dne 16. 2. 2018 poskytl na účet žalované částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 151,7 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 1 640 Kč, splatných vždy nejpozději k 18. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem březnem 2018. Žalovaná zaplatila žalobci pouze tři splátky po 1 640 Kč dne 15. 3. 2018, 17. 4. 2018 a 17. 5. 2018. Na prodlení a na možnost zesplatnění byla žalovaná žalobcem opakovaně písemně upozorňována. Úvěr byl pro prodlení žalované zaplacením čtvrté splátky zesplatněn dne 4. 3. 2019. Žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 3. 3. 2019 Tyto skutečnosti nebyly v řízení sporné.

11. Při posuzování platnosti úvěrové smlouvy odvolací soud nemohl pominout otázku, zda žalobce jako poskytovatel úvěru splnil povinnost podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda zkoumal úvěruschopnost dlužníka.

12. Závěr soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku, že„ Žalobce zjišťoval schopnost žalované splácet úvěr Potvrzením Úřadu práce ČR ze dne 15. 2. 2018, Prohlášením klienta ze dne 15. 2. 2018 a výpisem záznamů z registru [příjmení] ze dne 14. 2. 2018“ postrádá podrobnější zdůvodnění a nemůže bez dalšího objektivně obstát.

13. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování listinou nazvanou hodnocení klienta, potvrzením Úřadu práce, platebním rozpisem Úřadu práce, historií transakcí z účtu žalované, výpisem z registru NRKI a záznamem z registru [příjmení].

14. Z hodnocení klienta vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházel z jejího pravidelného čistého příjmu označeného jako„ rodičovská“ ve výši 7 600 Kč a z ostatních příjmů (výživné, sociální dávky apod.) ve výši 4 807 Kč. Na výdaje žalované pak započítal životní minimum ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení 1 400 Kč, ostatní náklady 500 Kč (doprava, kurzy, záliby, apod.) a náklady na jedno dítě v domácnosti ve výši 2 000 Kč. K souhrnu uvedených výdajů ve výši 7 310 Kč připočetl rezervu ve výši 1 000 Kč. Volné zdroje žalované dle žalobce činily 3 790 Kč. Žalovaná uvedla, že nežije s manželem (partnerem) ve společné domácnosti. V rámci formy bydlení byla zaškrtnuta kolonka„ družstevní“. Listina obsahuje rukou psanou poznámku„ inkaso nedoloženo“.

15. Z potvrzení Úřadu práce ČR - Krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště [obec], ze dne 15. 2. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná pobírá od 31. 10. 2017 rodičovský příspěvek na jedno dítě.

16. Z platebního rozpisu ze dne 15. 2. 2018, má odvolací soud prokázané, že za období od 1. 10. 2017 do 14. 2. 2018 byly Úřadem práce ČR - Krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště [obec], žalované vyplaceny následující platby: dne 30. 10. 2017 příspěvek na bydlení ve výši 2 937 Kč; dne 7. 11. 2017 příspěvek na bydlení ve výši 3 927 Kč, dne 21. 11. 2017 rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč, dne 28. 11. 2017 doplatek příspěvku na bydlení ve výši 1 281 Kč; dne 7. 12. 2017 rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč, dne 13. 12. 2017 příspěvek na nezaopatřené dítě ve výši 1 000 Kč a porodné ve výši 13 000 K; dne 8. 1. 2018 rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč a příspěvek na nezaopatřené dítě ve výši 500 Kč, dne 23. 1. 208 příspěvek na bydlení ve výši 8 614 Kč a dne 6. 2. 2018 rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč a příspěvek na nezaopatřené dítě ve výši 500 Kč.

17. Z historie transakcí na bankovním účtu žalované [číslo] vedeném u [právnická osoba], za období od 18. 11. 2017 do 15. 2. 2018, odvolací soud zjistil, že obsahuje pouze úhrady od Úřadu práce ČR - Krajská pobočka v Olomouci: dne 21. 11. 2017 částku 7 600 Kč (rodičovský příspěvek), dne 28. 11. 2017 částku 1 281 Kč (doplatek příspěvku na bydlení), dne 7. 12. 2017 částku 7 600 Kč (rodičovský příspěvek), dne 13. 12. 2017 částku 14 000 Kč (porodné a příspěvek na nezaopatřené dítě), 8. 1. 2018 částku 8 100 Kč (rodičovský příspěvek a příspěvek na nezaopatřené dítě), dne 23. 1. 2018 částku 8 614 Kč (příspěvek na bydlení) a dne 6. 2. 2018 částku 8 100 Kč (rodičovský příspěvek a příspěvek na nezaopatřené dítě). Účet žalované vykazoval konečný zůstatek 5 856,40 Kč.

18. Z výpisu z registru NRKI, bylo zjištěno, že žalované byl přidělen příznak„ 14“, odpovídající kategorii klientů„ příliš nový nebo má rozpracované žádosti“.

19. Ze záznamu z registru [příjmení] nebyl zjištěn žádný závazek po splatnosti.

20. S ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1. 12. 2016.

21. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

22. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

25. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

27. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

28. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že:„ nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [ulice] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ theburdenofproving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl:„ Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 29. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl:„ Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele-zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“ 30. Odvolací soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contralegem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46).

31. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

32. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

33. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

34. Po zopakování části důkazů má odvolací soud za to, že žalobce (poskytovatel úvěru) neposoudil řádně úvěruschopnost žalované (spotřebitelky).

35. Především nelze akceptovat způsob, jakým žalobce zjistil příjmy žalované, neboť není bez významu, že nezohlednil, že příjmy žalované sestávají z dávek státní sociální podpory dle § 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, z nichž některé jsou poskytované v závislosti na výši příjmu (přídavek na dítě a na bydlení a porodné). Příspěvek na bydlení je navíc určen výhradně k tomu, aby jeho příjemci zvládli zaplatit výdaje spojené s bydlením (proto také nepodléhá výkonu rozhodnutí dle § 317 odst. 2 o. s. ř.) a přídavky na dítě nejsou příjmem rodiče (dlužníka), ale jedná se o příjem dítěte. Jediným příjmem žalované, ze kterého mohla splácet dohodnuté splátky, tak byl rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč, ze kterého by však svobodné žalované, která měla ve výchově jedno nezaopatřené dítě, po zohlednění finanční částky ve výši nezbytných finančních prostředků sloužících k zajištění základních životních potřeb dlužníka a jeho rodiny (7 888 Kč), nezbylo na splátky úvěru ničeho.

36. Žalobce neprověřil ani životní náklady žalované, která tvrdila pouze náklady 1 400 Kč na bydlení, 500 Kč na ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby apod.) a 2000 Kč na nezletilé dítě, neboť nelze uvěřit, že by žalovaná (samoživitelka s jedním dítětem) neměla žádné jiné životní náklady.

37. Žalobce zjevně zcela rezignoval na zjišťování základních (reálných) příjmů i výdajů žalované. Nahrazení zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima odvolací soud neakceptuje. Žalobce měl zcela jistě požadovat doložení reálných výdajů žalované, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady.

38. K pečlivému prozkoumání poměrů žalované měla žalobce vést i skutečnost, že z registru NRKI plynulo, že se jedná o nového klienta bez (pozitivní) úvěrové historie.

39. Z uvedeného plyne, že žalobce se dostatečným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalované nezabýval jejími příjmy ani výdaji. Na tomto základě má odvolací soud za to, že žalobce řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a přesto poskytl žalované úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

40. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

41. Z neplatné smlouvy o úvěru však nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky, které jsou předmětem odvolacího řízení.

42. Žalobci se prostřednictvím podaného odvolání tedy nepodařilo zpochybnit správnost odvoláním napadené části III. a IV. výroku rozsudku a ze spisu se nepodávají ani vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části III. a IV. výroku, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen (I. a II. výrok tohoto rozsudku).

43. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, když nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o převažujícím procesním úspěchu žalobce. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení před soudem prvního stupně; vycházel přitom z hodnoty předmětu řízení stanoveného jako součet žalobou uplatněných částek s příslušenstvím, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Výchozí veličinou pro výpočet (ne) úspěchu žalobce je celková výše předmětu řízení vymezeného žalobou. Tímto předmětem byla celkem částka 73 370,55 Kč (žalobou uplatněná částka 26 018 Kč; úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 26 018 Kč kapitalizovaný za období 22. 7. 2019 do 27. 7. 2020 částkou 2 386,52 Kč, smluvní pokuta ve výši 8 198,46 Kč, úrok ve výši 95,95 % ročně z částky 19 867,35 Kč kapitalizovaný za období od 24. 8. 2018 do 27. 7. 2020 částkou 36 767,55 Kč). Úspěch žalobce je pak představován částkou 29 887,81 Kč (jistina 19 867,35 Kč, úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z 19 867,35 Kč kapitalizovaný za dobu od 22. 7. 2019 do 27. 7. 2020 částkou 1 822,35 Kč a smluvní pokuta 8 198,46 Kč) představující pouze 40,73 % předmětu řízení, jeho neúspěch tak představuje 59,27 %. Žalované tak vznikl nárok na poměrnou část nákladů řízení. Žalované však žádné účelné náklady řízení nevznikly. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně (III. výrok tohoto rozsudku).

44. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalované však v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok tohoto rozsudku).

Poučení