75 A 16/2015 - 42

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: M. Č., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.6.2015, č.j. 1987/DS/2015, JID: 75724/2015/KUUK/Bre, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 1.6.2015, č.j. 1987/DS/2015, JID: 75724/2015/KUUK/Bre, se pro vadu řízení zrušuje a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se včasně podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 1.6.2015, č.j. 1987/DS/2015, JID: 75724/2015/KUUK/Bre, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Teplice, odboru správních činností – oddělení přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9.1.2015, č.j. MgMT-SČ 094498/PŘ/3649/2014/Lo, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2.500,- Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů správního řízení ve výši 1.000,- Kč. Přestupku se měl dopustit tím, že dne 4.8.2014 ve 22:51 hodin v obci Srbice na silnici I/13 u BČS jako řidič vozidla zn. BMW, r.z. „X“, jel nedovolenou rychlostí v obci, kde je zákonem povolena nejvyšší rychlost jízdy 50 km/h, přičemž mu byla Policií ČR naměřena rychlost 84 km/h, a při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h mu byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 81 km/h. Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutí žalovaného považuje za nepřezkoumatelné pro vnitřní rozpornost a nedostatek důvodů, neboť se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce. V odvolání namítal, že správní orgán I. stupně neprovedl výslech svědků (zasahujících policistů). Nezbytnost výslechu svědků pro dostatečné zjištění skutkového stavu žalobce zdůraznil odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2011, č.j. 7 As 83/2010-63, a ze dne 22.1.2009, č.j. 1 As 96/2008-115. Ve vztahu ke správnímu orgánu I. stupně pak žalobce napadl způsob doručování písemností, který je podle žalobce pro něj účelově nevýhodný, neboť neobdržel předvolání k ústnímu jednání, které mu nebylo vhozeno do schránky, ačkoli se zdržoval v místě trvalého bydliště a chtěl se jednání zúčastnit, přičemž dodal, že oznámení o zásilce se zřejmě ztratilo mezi spoustou nevyžádaných reklamních letáků. Dále žalobce namítl, že mu správní orgán I. stupně v rozporu se zákonem odmítl na jeho žádost poskytnout kopii spisu, po jehož prostudování chtěl žalobce doplnit své odvolání. Správní spis mu však dosud nebyl poskytnut, ačkoli žalovaný uložil správnímu orgánu I. stupně povinnost, aby mu spis poskytl. Dle žalobce jeví správní orgán známky podjatosti vůči němu. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí s tím, že skutkové závěry v jeho rozhodnutí mají oporu ve spisovém materiálu, který neobsahuje žádná protichůdná zjištění, a správní orgán I. stupně měl pro vydání rozhodnutí všechny potřebné podklady, kdy vycházel z listinných důkazů, jimiž bylo prokázáno, že se žalobce dopustil daného přestupku. Žalobce podle žalovaného výslovně nenavrhl výslech policistů ani nezmínil, jaké skutečnosti by jejich výslechem měly být upřesněny či objasněny. K námitce účelově nevýhodného doručování pro žalobce žalovaný uvedl, že fikce doručení nastává ze zákona i v případě, že písemnost není po úložní době vložena do schránky adresáta, a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.10.2014, č.j. 4 As 158/2014-25. Rovněž dodal, že žalobce během správního řízení nedoložil, že by při doručování zásilky s předvoláním k ústnímu jednání došlo k pochybení ze strany poskytovatele poštovních služeb. Ohledně neposkytnutí správního spisu žalovaný uvedl, že žalobce požadoval kompletní kopii spisového materiálu, proto byl správním orgánem I. stupně informován, že mu ji lze jako účastníkovi řízení poskytnout v případě, že se osobně nebo v zastoupení dostaví ke správnímu orgánu za účelem nahlédnutí do spisu, a to v průběhu celého řízení i po podaném odvolání, kdy se mohl za tímto účelem dostavit i k žalovanému. Pokud se ze zdravotních důvodů nemohl dostavit sám, mohl dle žalovaného k tomuto úkonu zmocnit svého zástupce. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně vyjádřili souhlas. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s.ř.s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného (dle ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.), dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba je důvodná. Ze správního spisu soud zjistil, že poté, co žalobce podal odpor proti příkazu správního orgánu I. stupně o uložení pokuty za přestupek, vydanému dne 20.11.2014, zaslal mu správní orgán I. stupně předvolání k ústnímu jednání na den 7.1.2015 s informací o pokračování řízení o přestupku a o možnosti žalobce vyjádřit své stanovisko k věci a vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Dle doručenky bylo předvolání dáno k poštovní přepravě prostřednictvím České pošty dne 10.12.2014 a bylo doručováno na adresu trvalého pobytu žalobce. Z této doručenky dále plyne, že žalobce byl vyzván k vyzvednutí uložené zásilky s poučením o důsledcích jejího nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí a že zásilka byla k vyzvednutí na poště připravena ode dne 15.12.2014. Žalobce si však uvedenou písemnost v zákonné lhůtě 10 dní nevyzvedl, a zásilka tak byla dne 30.12.2014 vrácena zpět odesílateli s uvedením důvodu „nevyžádáno – zpět“. Zásilka tedy nebyla vložena do domovní schránky žalobce, přičemž správní orgán I. stupně dle doručenky nevyloučil vložení této zásilky do domovní schránky. Následně byl přestupek žalobce správním orgánem I. stupně projednán v ústním jednání konaném v nepřítomnosti žalobce coby obviněného s odůvodněním, že se k němu žalobce bez náležité omluvy nedostavil, ačkoli byl řádně předvolán, byly při něm sumarizovány použité podklady a provedeno dokazování listinami. Správní orgán I. stupně pak shledal žalobce rozhodnutím ze dne 9.1.2015, č.j. MgMT-SČ 094498/PŘ/3649/2014/Lo, vinným ze spáchání shora popsaného přestupku a uložil mu sankci v podobě pokuty ve výši 2.500,- Kč. Ve včas podaném odvolání proti uvedenému rozhodnutí, doplněném ve stanovené lhůtě, žalobce namítal, že neobdržel předvolání k ústnímu jednání ani výzvu k vyzvednutí zásilky s poučením a že jeho zájem na projednání přestupku ve správním řízení trvá. Dále namítal, že mu správní orgán I. stupně odmítl poskytnout kopii spisu, o kterou žádal dne 28.1.2015 na základě § 14 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a že se proti jeho rozhodnutí odvolal. Žalobce v odvolání rovněž upozorňoval na vážný nedostatek prvoinstančního rozhodnutí, který má vyplývat z citovaných právních vět rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2011, č.j. 7 As 83/2010-63, a ze dne 22.1.2009, č.j. 1 As 96/2008-115, týkajících se použití úředního záznamu jako důkazu ve srovnání se svědeckou výpovědí osoby, která jej sepsala, a ve vztahu k naplnění požadavku dostatečného zjištění skutkového stavu. Žalovaný pak napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalovaného a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Soud se nejprve zabýval námitkou žalobce, zda je žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelné, neboť k meritornímu přezkumu může soud přistoupit pouze v případě rozhodnutí, které je mimo jiné srozumitelné a opřené o dostatek důvodů. Jelikož se žalovaný vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce, které byly řádně formulovány, aniž by v jeho argumentaci byly jakékoli rozpory, tedy jak s námitkou doručování předvolání k ústnímu jednání správním orgánem I. stupně žalobci, kdy dospěl k závěru, že žalobce byl řádně předvolán na základě uplatnění fikce doručení dle ust. § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tak s námitkou neposkytnutí kopie správního spisu, kterou shledal jako neopodstatněnou, neboť žalobce nevyužil možnosti nahlédnout do spisu, s čímž je spojeno vydání jeho kopie, na což byl žalobce dvakrát upozorněn, lze napadené rozhodnutí v tomto ohledu označit za plně přezkoumatelné. Co se týče neprovedení výslechu svědků (zasahujících policistů), žalobce v odvolání nenavrhoval výslech žádné konkrétní osoby jako svědka ani neoznačil žádné konkrétní skutečnosti, k nimž by výslech svědků požadoval, pouze citoval právní věty rozsudků Nejvyššího správního soudu. Kromě toho se žalovaný ve svém rozhodnutí zabýval i jednotlivými podklady shromážděnými správním orgánem I. stupně před vydáním rozhodnutí a dospěl k závěru, že byly shromážděny všechny potřebné podklady pro vydání prvostupňového rozhodnutí a že tyto podklady dokazují spáchání projednávaného přestupku žalobcem. Námitku nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí žalovaného tedy soud vyhodnotil jako neopodstatněnou, aniž by ovšem současně posuzoval věcnou správnost závěrů v něm obsažených. Dále se soud zabýval žalobní námitkou ohledně způsobu doručování předvolání k ústnímu jednání žalobci správním orgánem I. stupně, kdy žalobci nebyla do domovní schránky vložena zásilka s předvoláním a výzva k vyzvednutí zásilky s poučením se mu zřejmě ztratila mezi nevyžádanými reklamními letáky. Podle ust. § 51 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích), není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení. Podle ust. § 73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován. Podle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích koná správní orgán v prvním stupni o přestupku ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Podle ust. § 59 správního řádu správní orgán předvolá osobu, jejíž osobní účast při úkonu v řízení je k provedení úkonu nutná. Předvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání musí být uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se nedostaví. Předvolaný je povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit. Podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Dle ust. § 20 odst. 1 věty první správního řádu se fyzické osobě doručuje písemnost na adresu pro doručování, na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Dle ust. § 23 odst. 1 správního řádu nebyl-li v případě doručování podle ust. § 20 adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle ust. § 20, písemnost se uloží. Podle odst. 3 písm. b) citovaného ustanovení se písemnost uloží u obecního úřadu nebo v provozovně provozovatele poštovních služeb, pokud se doručuje jejich prostřednictvím. Dle ust. § 23 odst. 4 správního řádu se adresát vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Dle ust. § 24 odst. 1 správního řádu jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Ve vztahu k možné ztrátě výzvy k vyzvednutí zásilky s poučením mezi nevyžádanými reklamními letáky soud podotýká, že četnost a míra důkladnosti, s níž žalobce postupuje při vybírání domovní schránky, je čistě záležitostí žalobce, který navíc může nápisem na domovní schránce vyloučit vhazování reklamy. Žalobce přitom ani nenamítá, že by mu tato výzva nebyla do schránky vložena vůbec, a z doručenky plyne, že k zanechání výzvy ve schránce došlo. Jako nesprávný však soud shledal další postup poštovního doručovatele, který po marném uplynutí úložní doby 10 dní nevložil zásilku s předvoláním domovní schránky, aniž by správní orgán I. stupně toto vložení do schránky vyloučil a aniž by doručovatel řádně zdůvodnil případnou nemožnost jejího vložení do schránky. Na základě tohoto nesprávného postupu pak správní orgán I. stupně i žalovaný uplatnili fikci doručení této písemnosti ve smyslu ust. § 24 odst. 1 správního řádu dne 29.12.2014. Zamýšleným účelem vkládání písemností do schránky, byť po jejich doručení nikoliv fakticky, ale pomocí právní fikce uložením, je možnost, aby se adresát alespoň dodatečně mohl s jejich obsahem seznámit. Úkon následného vložení do schránky sice nemá pro okamžik doručení význam, neznamená to však, že by jej bylo možno považovat toliko za fakultativní. Správní řád totiž vložením do schránky umožňuje adresátu písemnost převzít alespoň ex post, přestože k jejímu doručení již došlo. Lze tedy dovodit, že je nezbytné, aby po uplynutí lhůty pro uložení písemnosti tato byla adresátu vložena do schránky, opačný postup svědčí pro vadu v jejím doručení. V rozsudku ze dne 27.11.2013, č.j. 3 As 58/2013-46 (dostupném též na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud dovodil, že: „Ze zákonné úpravy ust. § 23 odst. 4 správního řádu lze jistě dovodit nejen to, že k vložení zásilky do domovní schránky adresáta může dojít později než ihned 11. den po uložení zásilky, nýbrž také to, že prodleva není neomezená, jinak by uložení zásilky opravdu ztrácelo smysl.“ Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě konstatoval, že pro účely stanovení data, v němž došlo k fikci doručení písemnosti prostřednictvím jejího uložení po dobu 10 dní, není vhození do schránky relevantní. Na druhou stranu ale písemnost vhozena být do schránky musí, jinak by ust. § 23 odst. 4 věta druhá správního řádu pozbylo na významu. Protože ale v daném případě byla nakonec zásilka adresátu do schránky vložena, nezabýval se Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí právními následky porušení tohoto úkonu. Odlišné skutkové okolnosti však nastaly v případě rozsudku ze dne 31.3.2015, č.j. 2 As 165/2014-27 (dostupném též na www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud judikoval: „Vložení do schránky nutnou podmínkou účinnosti fikce doručení zásadně je, avšak tato podmínka může být splněna i s menší časovou prodlevou (v řádu jednotek dní) od konce úložní doby. Jen výjimečně vložení do schránky nutnou podmínkou účinnosti doručení fikcí nebude. V první řadě půjde o situaci, že doručení nebude možné pro existenci objektivní překážky na straně osoby, které má být doručeno, přesněji řečeno „na straně“ adresy, kam se doručuje. Není-li na této adrese schránka, kam by bylo možno zásilku vhodit, nelze po doručujícím orgánu požadovat, aby ji do neexistující schránky vhodil. Dalším důvodem výjimky je, že správní orgán vyloučí vhození do schránky. K tomu může ovšem přistoupit jen výjimečně, existují-li k takovému kroku závažné a skutkově substancované důvody na straně toho, komu je doručováno; typicky se může jednat o situace, kdy je doručováno někomu, kdo sdílí poštovní schránku s jinou osobou, jež má protichůdný zájem v řízení, ve kterém je doručováno, a jež by např. neoprávněným otevřením zásilky či jejím zašantročením mohla poškodit práva či zájmy toho, komu je doručováno. Důkazní břemeno k prokázání skutečností podmiňujících účinnost doručení fikcí, tedy i důkazní břemeno ohledně existence důvodů, pro které výjimečně nebyla zásilka do schránky vhozena, je na straně správního orgánu.“ Z uvedeného rozhodnutí vyplývají dva závěry, s nimiž se zdejší soud ztotožnil. Jedná se především o požadavek na vložení písemnosti do schránky adresáta po uplynutí úložní doby pro účely nabytí účinků fikce doručení (nikoliv tedy určení data, k němuž k fikci došlo, jak tomu bylo v případě prvního citovaného judikátu), a dále stanovení výjimek z této povinnosti. K nim může dojít zejména, pokud vhození do schránky není možné – např. proto, že adresát schránku nemá – a taktéž, pokud z právně významného důvodu by vhození do schránky mohlo být na újmu účastníku správního řízení. Postup ve druhém jmenovaném případě by však musel správní orgán na písemnosti výslovně označit a následně prokázat, což se v tomto případě nestalo. V přezkoumávané věci správní orgán I. stupně možnost vrácení písemnosti bez jejího vložení do schránky nevyloučil a z doručenky připojené k předvolání žalobce k ústnímu jednání ani nevyplynulo, že by žalobce nedisponoval domovní schránkou. Namísto toho byla zásilka neprodleně druhý den po uplynutí úložní doby vrácena provozovatelem poštovních služeb prvostupňovému orgánu toliko s poznámkou „nevyžádáno – zpět“. Lze proto uzavřít, že v rozporu s ust. § 23 odst. 4 věty druhé správního řádu nedošlo k řádnému doručení předvolání žalobce k ústnímu jednání, když nebyl splněn zákonný požadavek na vložení písemnosti do jeho domovní schránky. Konáním ústního jednání v nepřítomnosti žalobce coby obviněného z přestupku a následným vydáním rozhodnutí ve věci tak byla žalobci ve správním řízení upřena jeho procesní práva, konkrétně právo zúčastnit se ústního jednání, vyjádřit se na něm k věci a seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Toto procesní pochybení správního orgánu I. stupně přitom mohlo mít vliv na náležité zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a tím i na zákonnost vydaného rozhodnutí, potvrzeného rozhodnutím žalovaného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro podstatnou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. a věc mu podle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení bude správní orgán podle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku, přičemž zejména bude nucen zabezpečit řádné doručení předvolání k ústnímu jednání žalobci dle ustanovení zákona o přestupcích ve spojení s ustanoveními správního řádu. Další námitku uvedenou v žalobě týkající se neposkytnutí kopie správního spisu hodnotí soud jako neopodstatněnou, neboť žalobce má coby účastník řízení o přestupku právo nahlížet do spisu podle ust. § 38 odst. 1 správního řádu, a to i v případě, že rozhodnutí ve věci je již v právní moci, s nímž je dle odst. 4 téhož ustanovení spojeno právo činit si výpisy a právo na to, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho části. Pokud tedy žalobce požadoval kopii celého správního spisu, měl se dostavit ke správnímu orgánu I. stupně, resp. následně k žalovanému za účelem nahlédnutí do spisu a v souvislosti s tím by na žádost kopii spisu obdržel. Pokud se ke správním orgánům nemohl dostavit sám, mohl si k tomuto úkonu zvolit zmocněnce dle § 33 odst. 1, odst. 2 písm. a) správního řádu. Námitku podjatosti správního orgánu pak soud nepovažuje za řádně formulovaný žalobní bod, neboť z žaloby neplyne, která úřední osoba a z jakého důvodu by měla být právě vůči žalobci podjatá. Jelikož měl žalobce v projednávané věci plný úspěch, uložil soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč, která představuje žalobcem zaplacený soudní poplatek.

Poučení