75 A 30/2016 - 30

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černý, Ph.D. v právní věci žalobců: a) S. S., nar. „X“, b) M. S., nar. „X“, c) A. S., nar. „X“, všichni bytem „X“, všichni umístěni v ZZC Bělá-Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, zastoupeni Mgr. Tomaszem Heczkem, advokátem, sídlem v Brně, Holandská 1, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2.9.2016, č.j. KRPU-183557-13/ČJ-2016-040022 a č.j. KRPU-183550-13/ČJ-2016-040022, takto:

Výrok

I. Žaloba se ve vztahu k žalobci c) odmítá.

II. Rozhodnutí Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 2.9.2016, č.j. KRPU-183557-13/ČJ-2016-040022, č.j. KRPU-183550-13/ČJ- 2016-040022, se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení v částce 6728,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) náhradu nákladů řízení v částce 6728,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobce c) a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2.9.2016, č.j. KRPU-183557-13/ČJ-2016-040022, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobkyně a) zajišťuje podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie, kterým je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26.6.2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“), s tím, že doba zajištění byla stanovena podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody a dále se domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného, ze dne 2.9.2016, č.j. KRPU-183550-13/ČJ-2016-040022, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce b) zajišťuje podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za účelem předání podle Dublinského nařízení s tím, že doba zajištění byla stanovena podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Žalobci namítali, že žalovaný porušil ustanovení čl. 3 odst. 2 a čl. 28 Dublinského nařízení ve spojení s ustanovením § 129 zákona o pobytu cizinců a s ustanovením § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalovaný nedostatečně a nesprávně posoudil otázku, zda předpoklad pro předání žalobců do jiného členského státu EU ve lhůtách stanovených Dublinským nařízením je reálný. V tomto směru nedostatečně zjistil skutkový stav a své rozhodnutí v tomto ohledu nedostatečně odůvodnil. Na podporu své argumentace odkázali na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 91/2016, sp. zn. 2 Azs 149/2016, sp. zn. 9 Azs 98/2016 a rozsudky Krajského soudu v Praze sp. zn. 49 Az 109/2015. Žalovaný se byl povinen zabývat tím, zda v případě Maďarska a Bulharska nejsou naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Žalovaný měl tyto skutečnosti zjišťovat z úřední povinnosti a řádně své závěry odůvodnit. Žalovaný se však existencí relevantních důvodů pro aplikaci čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení ve vztahu k Maďarsku zabýval jen povšechně a nedostatečně. Žalovaný sice uzavřel, že Maďarsko je bezpečná země, avšak z napadeného rozhodnutí není vůbec zjevné, na základě jakých důkazů a myšlenkových úvah žalovaný k tomuto závěru dospěl. Za podstatné žalobci považují to, že Maďarsko považuje Srbsko za bezpečnou třetí zemi a vrací do ní žadatele o azyl, kteří přišli ze Srbska. Poukázali na zprávy UNHCR o situaci žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku, kde se uvádí, že srbský azylový systém trpí závažnými nedostatky a žadatelé o azyl by neměli být vraceni do Srbska. Po další rozsáhlé argumentaci žalobci shrnuli, že v současné době nepovažuje Srbsko za bezpečnou třetí zemi kromě Maďarska žádný z členských států EU. Ze zprávy organizace Hungarian Helsinki Committee vyplývá, že je-li žádost o mezinárodní ochranu maďarskými orgány meritorně přezkoumána a není-li shledána jako důvodná, může se cizinec obrátit se žádostí o přezkum takového rozhodnutí na soud. V takovém případě však platí, že podání žaloby nemá ze zákona odkladný účinek, čímž se žaloba jako prostředek nápravy stává neúčinnou. Ve vztahu k Bulharsku se žalovaný tím, zda neexistují důvody pro aplikaci čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení vůbec nezabýval. Žalobci navíc výslovně upozorňovali na nelidské zacházení ze strany bulharských policistů již během výslechu u správního orgánu. Dokladem o systematických nedostatcích azylového systému v Bulharsku pak mohou být např. zprávy UNHCR z roku 2014, nebo zpráva organizace ECRE/ELENA. Pokud jde o zranitelné skupiny žadatelů o azyl, mezi které patří i žalobci, coby rodina s nezletilým dítětem, v Bulharsku nedochází k žádné identifikaci specifických potřeb zranitelných skupin a například potřeby rodin s dětmi či osob potýkajících se s psychickými problémy nejsou vůbec zohledňovány. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Dle jeho názoru postupoval zcela v souladu s Dublinským nařízením, kdy po zjištění shody v systému EURODAC učinil veškeré zákonné kroky k následnému zahájení řízení o předání žalobců zpět do státu, kde požádali o azyl, těmito státy jsou Bulharsko a Maďarsko. Bez zajištění by nebylo možno samotné řízení o přemístění žalobců do Bulharska nebo Maďarska vůbec provést. Žalovaný se dostatečným způsobem zabývala otázkou potencionální možnosti předání žalobců v rámci Dublinského řízení do obou států, které pro ni vyplynuly ze shody v systému EURODAC, tedy do Bulharska a Maďarska. V době rozhodování o napadených rozhodnutích o zajištění vzal žalovaný v úvahu veškeré známé skutečnosti z vlastní činnosti i z předcházejících obdobných případů a především zohlednil i sdělení žalobců, která učinili v rámci podaných vysvětlení. Nic nenasvědčovalo skutečnosti, že by žalobci nemohli být do žádné z obou zmíněných zemí předáni. Žalovaný v daném případě ozajištění žalobců za účelem jejich předání zpět do Bulharska (v době vydání napadených rozhodnutí nebylo zcela jasné, do jaké země budou žalobci vydáni) samostatné řízení nevede. Jelikož žalobci vstoupili a pobývali na území České republiky neoprávněně, sami dobrovolně nevyhledali ochranu v ČR, měli jasný úmysl cestovat dále nelegálním způsobem do SRN, kde hodlali opětovně požádat o mezinárodní ochranu, byla zjištěna shoda v systému EURODAC (pozitivní pro Bulharsko a Maďarsko), nedisponují žádnými prostředky k pobytu na území ČR a nemají žádnou možnost si sami nebo zprostředkovaně zajistit ubytování v ČR, na území ČR nemají žádné známé ani příbuzné osoby, a ani nechtějí na území ČR zůstat, došlo k naplnění všech podmínek zajištění žalobců za účelem jejich předání dle Dublinského nařízení. Při prvotním zajištění žádný orgán o tomto zajištění rozhodující neví, zda a do jakého státu bude cizinec v rámci Dublinského nařízení předán. Není v silách žádného správního orgánu rozhodujícího o zajištění cizince za účelem jeho předání dle Dublinského nařízení zkoumat pro každý potencionální stát aktuální stav jeho azylového systému a dotazovat se ve lhůtě max. 48 hodin od prvotního omezení osobní svobody na stav azylového systému nejen na Ministerstvu zahraničních věcí, ale i u příslušných orgánů daného odpovědného státu. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobci nenavrhli ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s. která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Nejprve se soud zabýval podmínkami řízení a mimo jiné tím, zda jsou všichni žalobci oprávněni podat žalobu vůči napadeným rozhodnutím. Žalobou napadenými rozhodnutími došlo k zajištění pouze žalobkyně a) a žalobce b), nikoliv žalobce c). Žalobu podle § 65 odst. 1 s.ř.s. je oprávněn podat pouze ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. V daném případě je nutno konstatovat, že žalobce c) v žalobě ani netvrdil, že by byla porušena jeho práva, neboť zajištěn nebyl a žalobní body se vztahují pouze k posouzení možnosti předání žalobkyně a) a žalobce b) do Bulharska a Maďarska. Žalobce c) tedy nijak procesně své postavení nevymezil, ani netvrdil, v čem zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti žalobou napadená rozhodnutí. Soud není oprávněn za žalobce žalobní tvrzení domýšlet, neboť by tím byla porušena rovnost stran před soudem. Za uvedené procesní situace nezbylo soudu, než výrokem I. rozsudku žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c), neboť byla podána osobou zjevně neoprávněnou. Soud interpretuje žalobu tak, že žalobkyně a) a žalobce b) napadají žalobou pouze to rozhodnutí žalovaného, které se týká jejich osoby, nikoliv též rozhodnutí ve vztahu k druhému žalobci. Jde sice o skutečnost, kterou v žalobě výslovně nevyjádřili, nicméně soud nemá žádných pochyb o tom, že úmysl žalobců byl přesně takový. Ze správních spisů soud zjistil, že žalobci byli ztotožněni v systému EURODAC, z něhož plyne, že žalobci podali žádost o mezinárodní ochranu nejprve v Bulharské republice a následně v Maďarsku. Součástí spisu je odpověď ze dne 23.9.2016 na žádost Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, z níž vyplývá, že Bulharsko akceptuje svoji příslušnost k posouzení žádostí žalobců o mezinárodní ochranu. Součástí správních spisů není žádná zpráva, která by se zabývala aktuálním stavem azylového systému v Bulharsku nebo v Maďarsku, a to ať již na úrovni legislativní, tak na úrovni faktických podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Součástí každého spisu je spisový přehled, z něhož soud zjistil, že předložené správní spisy jsou úplné, žádná listina v nich nechybí. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Podle čl. 3 odst. 1 Dublinského nařízení členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Podle čl. 3 odst. 2 pododstavce prvého Dublinského nařízení pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Podle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého Dublinského nařízení není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Podle čl. 3 odst. 2 pododstavce třetího Dublinského nařízení pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem. Správní soudy se opakovaně vyjádřily k povinnostem správních orgánů při rozhodování o zajištění. Žalobci správně odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.8.2016, sp. zn. 1 Azs 91/2016, ve kterém je uvedeno (odst. 18 až 20), že: „

18. Při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření.

19. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu „povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“ Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti.

20. Shodné závěry opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud v případě zajištění za účelem správního vyhoštění (za všechny srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2016, č.j. 1 Azs 5/2016 – 25, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26.8.2013, č.j. 8 As 33/2013 - 35.) Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 23.11.2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, se stejné požadavky uplatní i na zajištění za účelem předání cizince po dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III: „[s]právní orgán […] povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Například z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.5.2016, sp. zn. 42 Az 3/2016, vyplývá, že pro účely posouzení, zda azylový systém jiného členského státu Evropské unie, do něhož má být žadatel o mezinárodní ochranu přemístěn na základě Dublinského nařízení nevykazuje systematické nedostatky, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení (čl. 3 odst. 2 pododstavec druhý tohoto nařízení), musí správní orgán shromáždit relevantní, věrohodné a aktuální informace o právním rámci azylového systému členského státu Evropské unie příslušného k posouzení žádosti a o jeho reálném fungování. Z odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný zabýval tím, zda azylový systém v Maďarsku a Bulharsku nevykazuje systematické nedostatky, které by bránily předání žalobců do Maďarska a Bulharska podle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého Dublinského nařízení. Žalovaný uvedl, že Maďarská i Bulharská republika jako právoplatní členové EU zcela jednoznačně postupují v souladu s platnou legislativou EU včetně Dublinského nařízení. V obou státech státní moc dodržuje lidská práva a je schopna jejich dodržování zajistit, umožňuje činnost nezávislým právnickým osobám, dohlížejícím právě na tato práva. Maďarská republika ratifikovala Ženevskou úmluvu včetně Protokolů a svými kroky značně eliminovala příliv nových migrantů na své území a tím i značně odpadlo zatížení azylového systému, co se týká nových případů. Maďarská republika se vyrovnává s přetížeností z minulého roku a rozhodně plně spolupracuje s ostatními státy EU v rámci Dublinského nařízení. Z vlastní činnosti je žalovanému známo, že Česká republika cestou Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra zahajuje a vede Dublinská řízení o předání žadatelů o mezinárodní ochranu podanou v Maďarské i Bulharské republice neoprávněně pobývajících na území České republiky. Dále žalovaný uvedl, že z vlastní činnosti v obdobných případech má za prokázané na základě výpovědí cizinců, že přijímací i pobytová střediska jim poskytují ubytování, základní hygienické zázemí i stravu. Žalovanému jsou i z dřívějších případů známé námitky ohledně možného předání cizinců přicházejících ze Srbska do Maďarska maďarskými orgány zpět do Srbska. Zde žalovaný podotkl, že není možné předjímat budoucí rozhodnutí kohokoli kýmkoli. Dále konstatoval, že Srbsko je i Českou republikou dle vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, považováno za bezpečnou zemi původu. K uvedeným závěrům soud konstatuje, že je z nich na jedné straně patrný závěr žalovaného o tom, zda existují nedostatky v azylovém řízení v Maďarsku a Bulharsku, ovšem na druhé straně žalovaný neuvedl, z čeho své závěry dovozuje a důkazy, které by se vztahovaly k uvedené otázce, nejsou založeny ani ve správním spise. Jako zdroj, z něhož plynou závěry žalovaného, nemůže sloužit uvedená „vlastní činnost“, pokud není zachycena ve správním spise, stejně jako blíže neurčené „výpovědi cizinců“, neboť pro svou neurčitost nejsou tyto zdroje přezkoumatelné, zvláště když nejsou ani součástí správního spisu. Rovněž ani ostatní závěry nejsou podloženy relevantními doklady, například není zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že Maďarsko a Bulharsko umožňuje činnost nezávislým právnickým osobám dohlížejícím na zachování lidských práv. Dále soud musí konstatovat i nevyrovnanost jednotlivých závěrů o azylovém systému v Maďarsku a Bulharsku, když Maďarsku je věnována podstatně větší pozornost, ačkoliv k předání žalobců má dle oznámení ministerstva vnitra ze dne 23.9.2016 dojít do Bulharské republiky. Povinností žalovaného bylo shromáždit jako podklad pro vydání rozhodnutí co nejaktuálnější zprávy popisující reálný stav azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarské a Bulharské republice, aby na základě těchto informací sám mohl posoudit, zda azylový systém nevykazuje systematické nedostatky takového charakteru, že odůvodňují hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení. To žalovaný však neučinil. Dle rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne ze dne 22.1.2004, sp. zn. 4 Azs 55/2003, rozhodnutí správního orgánu, v jehož odůvodnění nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své závěry je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.]. Nejsou-li důkazy obsaženy ani ve správním spise, nemá skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, oporu ve spise [§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.]. Vzhledem k tomu, že žalovaný své závěry neopřel o důkazy, které by učinil součástí správních spisů, zatížil své rozhodnutí vadou, neboť skutkový stav, který vzal za základ napadeného rozhodnutí nemá oporu ve spise a vyžaduje zásadní doplnění. Účelem oprávnění soudu zopakovat důkazy provedené ve správním řízení a provést dosud neprovedené důkazy (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) je umožnit přezkum skutkových otázek v plné jurisdikci, nikoliv však odstraňovat vady správního řízení. Z tohoto důvodu soud výrokem II. podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadená rozhodnutí žalovaného zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je dle § 78 odst. 5 s.ř.s. právním názorem shora vysloveným v dalším řízení vázán. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. výrokem III. a IV. tohoto rozsudku. Žalobkyně a) a žalobce b) byli v řízení zcela úspěšní, a mají tak právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobcům vznikly v tomto řízení náklady na zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za zastupování se stanoví v souladu s § 35 odst. 2 s.ř.s. dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Zástupce žalobců provedl v souvislosti s tímto řízením dva úkony právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, a to převzetí zastoupení a sepis žaloby. Odměna za jeden úkon právní služby činí 2 480,- Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu], neboť jde o společné úkony učiněné při zastupování 2 osob, výše odměny tak u žalobkyně a) a žalobce b) činí stejně 4 960,- Kč. Vedle odměny přísluší žalobcům rovněž náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 600 Kč za jednoho žalobce. Jelikož je zástupce žalobců plátcem DPH, je součástí nákladů účastníků i náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je jejich zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů, tj. 21 %, což činí 1168,- Kč, tedy celkem 6728,- Kč vůči každému žalobci (po zaokrouhlení dle § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Náhrada nákladů řízení je splatná ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Z důvodu odmítnutí žaloby ve vztahu k žalobci c) soud současně v souladu s ust. § 60 odst. 3 věty první s.ř.s. ve výroku ad V. rozsudku nepřiznal žalobci c) ani žalovanému vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení