75 A 6/2023–26

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: V. Ž., narozen X, bytem X, zastoupen advokátem JUDr. Petrem Janem Bakešem, sídlem U Olší 280, 277 31 Velký Borek, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2023, č. j. KUUK/045627/2023 /Kub, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2023, č. j. KUUK/045627/2023/Kub, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Litoměřice (dále jen „městský úřad“) ze dne 7. 12. 2022, č. j. MULTM/0087792/22/DOPPŘ/PLe (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupků z nedbalosti dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o silničním provozu“) a § 34e odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, čl. 34 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 165/2014 o tachografech v silniční dopravě a čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy. Za uvedené přestupky byla žalobci uložena pokuta dle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč dle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.

2. Přestupků se žalobce z nedbalosti dopustil tím, že dne 5. 4. 2022 v 13:09 hodin při řízení jízdní soupravy tvořené nákladním automobilem Iveco, registrační značky X, a přívěsem Agados, registrační značky X, na silnici č. II/261 v obci Polepy v blízkosti domu č. p. 109, byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Dopravní inspektorát Litoměřice, přičemž při kontrole byla na přívěsu zjištěna nebezpečné závada. Některé předepsané ovládací prvky provozní brzdy chyběly, z přívěsu byla demontována pravá strana a brzdové lanko od pravého kola přívěsu bylo přerušeno. Dále byla na přívěsu zjištěna vážná závada v podobě třech nesvítících obrysových světel na pravé straně přívěsu. Rovněž bylo vyčtením digitální karty tachografu zjištěno, že v kontrolovaném období od 8. 3. 2022 do 5. 4. 2022: od 21. 3. 2022, 04:21 hodin do 21. 3. 2022, 16:46 hodin překročil prodlouženou denní dobu řízení (délka řízení 10 hodin 13 minut), od 9. 3. 2022, 15:33 hodin do 14. 3. 2022, 09:30 hodin zpětně nedoplnil záznamy na záznamový list, od 25. 3. 2022, 11:14 hodin do 28. 3. 2022, 07:29 hodin zpětně nedoplnil záznamy na záznamový list, od 31. 3. 2022, 07:52 hodin do 1. 4. 2022, 08:29 hodin zpětně nedoplnil záznamy na záznamový list, od 1. 4. 2022, 13:57 hodin do 5. 4. 2022, 07:48 hodin zpětně nedoplnil záznamy na záznamový list.

3. Žalobce rovněž navrhl, aby soud zrušil prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 4. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný se nevypořádal s odvolacími důvody, neboť zamítl odvolání a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, ačkoliv žalobce poukazoval na nedostatky v dokazování a spekulace městského úřadu, pro které nebylo objektivní opory v dokazování, ani ve spisovém materiálu.

5. Žalovaný podle žalobce nesprávně zhodnotil skutkový stav, neboť žalobce svým jednáním nenaplnil znak skutkové podstaty dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu v podobě bezprostředního ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Podle žalobce tento znak nelze presumovat, ale musí tvořit skutkový děj protiprávního jednání. Žalobce podotkl, že nefunkční provozní brzda na pravé straně přípojného vozidla sama o sobě nezpůsobuje přímé ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Podle žalobce by ohrožení ostatních účastníků silničního provozu nastalo např. nestandardním způsobem jízdy vozidla řízeného žalobcem v důsledku závad na brzdévém systému – vybočování vozidla, smýkání vozidla ze strany na stranu, neovladatelnost vozidla. Dodal, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že vozidlo řízené žalobcem bylo ovladatelné, žalobce bez obtíží vozidlo zastavil a jinak manévroval, tedy zjištěná vada brzdného systému se nijak neprojevila na ovladatelnosti a bezpečnosti provozu vozidla.

6. Podle žalobce musí být dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu kumulativně naplněny podmínky, že fyzická osoba řídí vozidlo, které je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, a to tak závažným způsobem, že bezprostředně ohrožuje ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Technická nezpůsobilost tedy musí dosáhnout závažné míry za současného splnění podmínky bezprostředního ohrožení ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích během jízdy vozidla. Na podporu uvedeného tvrzení žalobce poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 7 As 35/2010–94, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1600/2011.

7. Dále žalobce uvedl, že žalovaný ani městský úřad nepostupovali dle § 3 ve spojení § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť neučinili předmětem dokazování, zda byla provozní brzda skutečně nefunkční, do jaké míry a jak konkrétně se nefunkčnost brzdy projevovala v silničním provozu a jaký vliv měla na jízdu soupravy vozidel řízených žalobcem.

8. Žalobce konstatoval, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní spis neobsahuje žádný objektivní důkaz, že by žalobce naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný konstatoval, že přestupkové jednání žalobce bylo náležitě kvalifikováno na základě důkazů z místa silniční kontroly, neboť bylo prokázáno poškození brzdného systému a osvětlení přípojného vozidla. Nejednalo se o skrytou závadu, která by nebyla zjistitelná řádnou prohlídkou vozidla, neboť na fotodokumentaci je viditelné, že poškozený lanovod brzdy byl přimontován stahovacími páskami k rámu vozidla. Žalobce se tedy neměl spoléhat na sdělení provozovatele vozidla, že přívěs má platnou technickou kontrolu, jak uvedl žalobce. Závadu na brzdném systému představovala chybějící část lanovodu provozní brzdy na pravé straně přípojného vozidla. Žalovaný závadu klasifikoval jako závadu C, která bezprostředně ohrožuje bezpečnost jízdy silničního vozidla nebo provoz na pozemních komunikacích, dle klasifikace vyhlášky č. 82/2012 Sb. (žalovaný ve vyjádření i v žalobě mylně uvedl č. 82/2021 Sb. – pozn. soudu), o provádění kontrol technického stavu vozidel a jízdních souprav v provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o technických silničních kontrolách“). Žalovaný se neztotožnil s námitkou, že ze strany žalobce nedošlo k bezprostřednímu ohrožení ostatních účastníků silničního provozu během jeho jízdy, a proto se nemohl dopustit daného přestupku, neboť poškození lanovodu brzd, který je jediným brzdným systémem přípojného vozidla, značně ovlivňuje chování vozidla v provozu. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří–li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

11. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.

12. Po zvážení skutkového a právního stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Soud předesílá, že napadeným rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání několika přestupků. Žalobní námitky však směřují pouze proti jedinému přestupku, a to přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu. V tomto rozsahu se bude soud věcí zabývat.

14. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů, což žalobce spatřoval v tom, že správní spis neobsahuje žádný objektivní důkaz o naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu.

15. V této souvislosti soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010–53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jak o nich uvážil a proč neakceptoval jednotlivé odvolací námitky. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů rozhodnutí či pro jeho nesrozumitelnost skutečně toto rozhodnutí nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64); taková situace však v projednávané věci nenastala. Zdejší soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí. Soud podotýká, že absence důkazů o přestupkovém jednání žalobce, byť by byla odůvodněná, nemůže mít za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, ale představovala by vadu řízení dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutkový stav, který by byl základem rozhodnutí by byl v rozporu se spisy, nebo by v nich neměl oporu. Výhrady žalobce stran absence důkazů o přestupkovém jednání, stejně jako velmi obecně formulované výhrady o nevypořádání odvolacích důvodů, podle soudu představují nesouhlas s věcnými závěry žalovaného, jimiž se soud bude zabývat níže.

16. Podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu platí, že „[f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, které je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích tak závažným způsobem, že bezprostředně ohrožuje ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích[.]“ 17. Dále žalobce namítal, že správní orgány nepostupovaly dle § 3 ve spojení § 50 odst. 3 správního řádu, neboť neučinily předmětem dokazování, zda byla brzda přípojného vozidla skutečně nefunkční, do jaké míry a jak konkrétně se nefunkčnost brzdy projevovala v silničním provozu a jaký vliv měla na jízdu soupravy vozidel řízených žalobcem.

18. K tomuto soud konstatuje, že skutková zjištění stran poškození (nefunkčnosti) brzdového systému pravého kola přípojného vozidla byla dostatečná. Ve fotodokumentaci z průběhu silniční kontroly založené ve správním spise, kterou žalobce nezpochybnil, jsou mj. fotografie brzdového systému přípojného vozidla, a to pravého i levého kola. U levého kola je vidět souvislá bužírka s lankem (z fotografií není zřejmé, zda se jednalo o lanko, či hadici se vzduchem či brzdící kapalinou, tato skutečnost však nebyla zpochybněna a na funkčnosti brzdy nic nemění) vedoucí od brzdového mechanizmu kola dále směrem k tažnému vozidlu. U pravého kola je zachycen toliko pahýl vyčnívající z brzdového mechanizmu kola bez souvislé brzdové bužírky propojující brzdový mechanizmus s tažným vozidlem. Z uvedeného vyplývá, že řidič vozidla nemohl brzdový mechanizmus pravého kola přípojného vozidla během jízdy ovládat. Již ze samotné fotodokumentace z průběhu silniční kontroly je tedy zřejmé, že brzdový mechanizmus na pravém kole přípojného vozidla byl nefunkční, neboť žalobce jej nemohl během jízdy aktivovat. Správní orgány tedy při zjišťování skutkového stavu nepochybily.

19. Co se týče dokazování, do jaké míry a jak konkrétně se nefunkčnost brzdy přípojného vozidla projevovala v silničním provozu a jaký vliv měla na jízdu soupravy vozidel řízených žalobcem, soud konstatuje, že s ohledem na skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu záleží na povaze technické nezpůsobilosti (nefunkčnosti, poškození) vozidla, jak rozsáhlé dokazování má být prováděno. Není pravidlem, že by technicky nezpůsobilé vozidlo muselo při jízdě za jakýchkoliv podmínek (rychlost, stav vozovky) automaticky vykazovat viditelné nedostatky a známky bezprostředního ohrožení ostatních účastníků provozu – smýkání vozidla ze strany na stranu či jeho neovladatelnost. Technická nezpůsobilost vozidla může představovat bezprostřední ohrožení ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích tím, že např. značně zvýší riziko neočekávaného a nepředvídatelného chování vozidla (změnou rychlosti, stavu vozovky apod.). Správní orgány tedy nepochybily, když neprováděly dokazování, do jaké míry a jak konkrétně se nefunkčnost brzdy přípojného vozidla projevovala v silničním provozu a jaký vliv měla na jízdu soupravy vozidel řízených žalobcem, neboť zjistily skutkový stav věci v nezbytném rozsahu pro vydání rozhodnutí, když zjistily mechanickou nefunkčnost brzdy přípojného vozidla.

20. Dále se soud zabýval námitkou, že žalovaný nesprávně zhodnotil skutkový stav, neboť žalobce svým jednáním nenaplnil znak skutkové podstaty přestupku v podobě bezprostředního ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Podle žalobce nefunkční brzda na pravé straně přípojného vozidla nedosahovala závažné míry a sama o sobě nezpůsobila bezprostřední ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Podle žalobce by ohrožení ostatních účastníků silničního provozu nastalo např. nestandardním způsobem jízdy vozidla v důsledku závad na brzdovém systému (vybočování vozidla, smýkání vozidla ze strany na stranu, neovladatelnost vozidla), což se nestalo.

21. Podle čl. 95 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů platí, že „[s]oudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.“ 22. V poznámce k § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu je odkazováno na § 37 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podmínkách provozu“).

23. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu platí, že „[s]ilniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud pro závady v technickém stavu bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích[.]“ 24. Vyhláška o technických silničních kontrolách ve své preambuli stanoví, že je prováděcím předpisem ve vztahu k § 137 odst. 2 a § 6a odst. 4 (náklady technické silniční kontroly) zákona o silničním provozu.

25. Podle § 137 odst. 2 zákona o silničním provozu platí, že „[m]inisterstvo vydá prováděcí právní předpis k provedení § 5 odst. 1 písm. d), § 6 odst. 6, § 6a odst. 7, § 6b odst. 6, § 10 odst. 5, § 43 odst. 6, § 43a odst. 6, § 45 odst. 6, § 52 odst. 10, § 56 odst. 8, § 62 odst. 5, § 63 odst. 2, § 65 odst. 3, § 66 odst. 3, § 67 odst. 1, § 67 odst. 11, § 68 odst. 3, § 75 odst. 7, § 78 odst. 5, § 79 odst. 9, § 87a odst. 9, § 87b odst. 5, § 92 odst. 8, § 104 odst. 5, § 105 odst. 4, § 106 odst. 4, § 107 odst. 3, § 109 odst. 10, § 110 odst. 8, § 111 odst. 9, § 113 odst. 7, § 115 odst. 7, § 116 odst. 4 a 7, § 118b odst. 6, § 122b, § 123 odst. 4, § 124 odst. 3, § 125b odst. 3 a § 125j odst. 4.“ 26. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3 As 221/2014–46, uvedl: „Z uvedeného je zcela zjevné, že v daném případě krajským soudem i správními orgány aplikovaný § 36 odst. 1 a 3 písm. a) prováděcí vyhlášky nevychází ze zákonného zmocnění; v jeho případě tak není dodržen princip secundum et intra legem, tedy že odvozená normotvorba musí vycházet z explicitního zákonného zmocnění a zákon smí provádět jen v jeho rozsahu (stejně je tomu i v případě § 40 nyní účinné prováděcí vyhlášky č. 341/2014 Sb.). Lze v této souvislosti odkázat například na závěr vyslovený k této otázce Ústavním soudem v nálezu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 43/13 (publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 77/2014 Sb.): „Ustanovení čl. 79 odst. 3 Ústavy svěřuje ministerstvům a jiným správním úřadům pravomoc k vydávání podzákonných právních předpisů, k jejíž realizaci však může dojít jen na základě a v mezích zákona, jsou–li k tomu zákonem zmocněny. Uvedené ustanovení je třeba vykládat restriktivně v tom smyslu, že toto zmocnění musí být konkrétní, jednoznačné a jasné“. Krajský soud proto pochybil, pokud neaplikovatelnost citovaného ustanovení prováděcí vyhlášky přehlédl a při právním posouzení věci z něj vycházel; možnost neaplikovat podzákonný předpis (jsou–li pro takový postup shledány opodstatněné důvody) přitom pro soud vyplývá z čl. 95 odst. 1, věty za středníkem Ústavy České republiky.“ 27. „Důsledkem konstatované neaplikovatelnosti § 36 odst. 1 a 3 prováděcí vyhlášky je, že pokud by krajský soud při hodnocení závažnosti poškození čelního skla ve smyslu technické nezpůsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích (§ 37 zákona o podmínkách provozu) vycházel pouze ze zjištění, že zjištěná prasklina ve stíratelné ploše překročila 2 mm, nemohly by jeho závěry o spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. a) bod 3. zákona o silničním provozu obstát (konsekventně by stejné důsledky dopadaly i na obě správní rozhodnutí; správní orgány sice při svém rozhodování musí bezvýjimečně vycházet i z podzákonných předpisů, ovšem pouze v případě, kdy takový předpis skutečně aplikované ustanovení zákona provádí). Krajský soud ovšem i přes chybnou aplikaci prováděcí vyhlášky konstatoval, že je–li čelní sklo (1) prasklé uprostřed, a to (2) od spodu až nahoru, činí takové poškození vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Jakkoli je tato úvaha velmi stručná, je zřejmé, že krajský soud neustal pouze na zjištění, že prasklina na čelním skle přesahuje 20 mm, ale zhodnotil celkovou velikost praskliny a její umístění. Za situace, kdy stejným způsobem postupovaly i oba správní orgány (městský úřad – kromě odkazu na důsledky plynoucí z § 36 odst. 1 a 3 prováděcí vyhlášky – zdůraznil, že „prasklina takového rozsahu může podstatně změnit odraz světel protijedoucích vozidel a ovlivnit reakce řidiče na tato vozidla“ obdobně se na str. 6 svého rozhodnutí vyjádřil i žalovaný, s poukazem na zvýšené nebezpečí poranění z takového skla při dopravní nehodě a snížení percepčních schopností řidiče v důsledku možného zkreslení výhledu z vozidla), je zřejmé, že také ve správním řízení byl předmětný defekt čelního skla hodnocen i mimo kritéria předpokládaná prováděcí vyhláškou. Přestože si lze ve všech případech jistě představit podrobnější a preciznější argumentaci důvodů, pro které právě v tomto případě představoval rozsah poškození čelního skla důvod pro označení této závady jako bezprostředně ohrožující bezpečnost silničního provozu, lze i tyto stručné závěry považovat za přezkoumatelné a z věcného hlediska za logické a udržitelné.“ Jak plyne z citované části rozsudku, závěry Nejvyššího správního soudu se vztahují na rozhodnutí soudů i správních orgánů.

28. Soud ve světle výše uvedeného konstatuje, že aplikace podzákonných právních předpisů je omezena zásadou secundum et intra legem, a tedy je podmíněna zákonným zmocněním. Při posuzování přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu nebylo možné aplikovat vyhlášku o technických silničních kontrolách, neboť zákonné zmocnění dle § 137 odst. 2 zákona o silničním provozu, na jehož základě byla uvedená vyhláška podle své preambule vydána, neobsahuje zákonné zmocnění k provedení uvedeného ustanovení o přestupku. Při hodnocení uvedeného přestupku je tedy nutné hodnotit, zda (1) nastala technická nezpůsobilost vozidla a současně (2) jaká je míra závažnosti této technické nezpůsobilosti a její vliv na bezprostřední ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Při provádění úvah stran druhé podmínky není možné se toliko omezit na konstatování, že závada je určitým způsobem klasifikována dle vyhlášky o technických silničních kontrolách, ale je třeba, aby si samy správní orgány učinily úsudek o míře závažnosti technické nezpůsobilosti vozidla a jejím vlivu na bezprostřední ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. K první podmínce soud sděluje, že technická nezpůsobilost vozidla se posuzuje v intencích § 37 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu, tedy se musí jednat o závadu vozidla, která ohrožuje bezpečnost silničního provozu. Nutno podotknout, že úvahy stran první podmínky s ohledem na znění § 37 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu a druhé podmínky se do značné míry překrývají, a tudíž není třeba je provádět odděleně.

29. Soud při vypořádávání žalobní námitky dbal rovněž zásady jednotnosti správního řízení, dle níž tvoří napadené a prvostupňové rozhodnutí jeden celek a jako takový jej soud přezkoumal.

30. Žalovaný na str. 9 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce použil přípojné vozidlo, které mělo poškozený brzdový systém. Závadu na brzdovém systému (chybějící část lanovodu brzdy u pravého kola) klasifikoval dle vyhlášky o technických silničních kontrolách jako závadu C, která bezprostředně ohrožuje bezpečnost jízdy silničního vozidla nebo provoz na pozemních komunikacích pod č. 1.1.2.6.2, aniž by v daném směru doplnil jakoukoliv vlastní úvahu. Uvedená úvaha žalovaného je v rozporu se zákonem, neboť se zakládá na aplikaci podzákonného právního předpisu, ke kterému však v posuzovaném případě neexistovalo zákonné zmocnění. Napadené rozhodnutí samo o sobě by tedy neobstálo. S ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení však soud zkoumal i úvahy městského úřadu zaznamenané v prvostupňovém rozhodnutí. Městský úřad na str. 6 a 7 provedl úvahy stran závady brzdy a usoudil, že pokud by pro bezpečnou funkčnost přípojného vozidla nebyly potřeba dvě brzdy (jedna na každém kole), již sám výrobce by dvě brzdy neinstaloval. V důsledku absence funkčnosti jedné brzdy na přípojném vozidle by se v případě prudkého brždění vozidlo mohlo dostat do smyku, jelikož by brzdila pouze jedna strana vozidla, čímž by přívěs mohl zablokovat pozemní komunikaci nebo její část, a došlo by tak k bezprostřednímu ohrožení života, zdraví a majetku ostatních účastníků silničního provozu. Uvedená úvaha městského úřadu je opodstatněná a soud se s ní ztotožnil. Nefunkčnost brzdy přípojného vozidla byla závažnou technickou nezpůsobilostí představující bezprostřední ohrožení ostatních účastníků silničního provozu.

31. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

32. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.