75 A 8/2024–27

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: A. T. T., narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 1957/13 , 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2024, č. j. MV–68197–5/SO–2024, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 23. 5. 2024, č. j. MV–68197–5/SO–2024, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2024, č. j. MV–68197–5/SO–2024, kterým bylo jako opožděné zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 22. 7. 2016, č. j. OAM–1014–6/ZR–2016. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně zrušil žalobci platnost povolení k trvalému pobytu na území podle § 77 odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle § 77 odst. 3 téhož zákona mu byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal, že jeho odvolání nebylo podáno opožděně, neboť s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně se seznámil nejdříve dne 8. 4. 2024, kdy do příslušného správního spisu nahlédl jeho právní zástupce. Uvedl, že v době řízení před správním orgánem prvního stupně byl nezletilý, jeho matka a biologický otec byli ve vězení a veškeré písemnosti byly doručovány pouze jemu, a to výlučně fikcí, protože byly doručovány na adresu, kde se nezdržoval. Podotkl, že tuto argumentaci uplatnil již v dovolání a žalovaný tato tvrzení v napadeném rozhodnutí nijak nerozporoval.

3. Dle žalobce si správní orgán prvního stupně musel být vzhledem k povaze věci vědom toho, že se v té době na adrese hlášeného bydliště nezdržoval a doručování jím prováděné bylo nezákonné a v rozporu a nejlepším zájmem dítěte. V době vydání a doručování rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyl procesně způsobilý, a proto měly být veškeré písemnosti doručovány buď jeho zákonným zástupcům nebo opatrovníkovi, který mu měl být ustanoven. Měl za to, že s doručováním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přímo jemu tedy nejsou spojeny žádné právní následky a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemohlo dne 22. 8. 2016 nabýt právní moci.

4. Žalobce dále poukázal na § 178 zákona o pobytu cizinců, ke kterému uvedl, že schopnost samostatně jednat je nutno vykládat ve vztahu k závažnosti věci a možným důsledkům procesních úkonů nezletilého cizince. Dle žalobce je nezletilý cizinec staří 15 let nepochybně schopný samostatně jednat podle zákona o pobytu cizinců například při hlášení změny místa pobytu. Ovšem v případech, kdy nesprávné samostatné procesní jednání nezletilého cizince může vést k zásadním zásahům do jeho života, jeho práv a povinností, jakým je i zrušení povolení k trvalému pobytu a s tím související povinnost opustit území České republiky, není nezletilý cizinec, byť starší 15 let, schopen samostatně procesně jednat, protože není natolik zralý, aby chápal důsledky svého procesního jednání. V této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I ÚS 1041/14, dle kterého dítě musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze jej považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým, a které je dle žalobce možno aplikovat i na jeho věc. Konstatoval, že s doručováním písemností, včetně rozhodnutí, pouze a přímo nezletilému žalobci nejsou v tak závažné věci spojeny žádné právní důsledky, včetně zahájení plynutí lhůty pro odvolání.

5. Za významnou žalobce označil otázku povahy zrušení povolení k trvalému pobytu z hlediska mezinárodního práva, neboť je klíčová pro výklad a aplikaci norem vnitrostátního práva, které upravují vyhoštění. Dle žalobce je zrušení jeho povolení k trvalému pobytu třeba z hlediska mezinárodního práva považovat za vyhoštění, protože je jím nucen k opuštění území České republiky, k čemuž mu i v rozhodnutí byla stanovena lhůta. Žalobce zastával názor, že se na něj vztahují veškeré mezinárodní i vnitrostátní záruky práv, které se vztahují na cizince, který je vyhošťován, a tedy i procesní záruky podle čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z pohledu vnitrostátního práva je pak podstatný § 119 odst. 9 a § 180c zákona o pobytu cizinců.

6. Žalobce uvedl, že správnímu orgánu prvního stupně bylo známo, že jeho matka a biologický otec jsou ve vězení a tedy, že byl v obdobném postavení jako cizinec bez doprovodu. Žalovaný měl tedy povinnost ustanovit mu opatrovníka podle § 119 odst. 9 zákona o pobytu cizinců, a to na základě analogie, protože zákon tuto kompetenci výslovně přiznává policii. Následně mělo být prvostupňové rozhodnutí doručováno tomuto opatrovníkovi. Jelikož mu opatrovník nebyl ustanoven, nemohlo dne 22. 8. 2016 nabýt prvostupňové rozhodnutí právní moci. Dle žalobce je z citovaného ustanovení rovněž zřejmé, že podle zákonodárce je vyhoštění nezletilého cizince natolik zásadním zásahem do jeho života, že není schopen samostatně procesně jednat a je třeba k ochraně jeho práv, aby byl ustanoven a jednal za něj opatrovník. Žalobce rovněž poznamenal, že správnímu orgánu prvního stupně bylo již od roku 2012 známo, že se v místě hlášeného pobytu nezdržuje, a přesto mu zcela formalisticky na tuto adresu doručoval, ačkoli si byl vědom, že žalobce je jakožto nezletilý zranitelnou osobou, která se nachází pod ochranou Úmluvy o právech dítěte.

7. S ohledem na výše uvedenou situaci si měl žalovaný ověřit, zda se nadále nacházel na území České republiky, popřípadě, zda byl svěřený do náhradní výchovy nebo byl umístěn do ústavu. Žalobce uvedl, že v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl svěřen do náhradní rodinné péče, což správní orgán prvního stupně mohl a měl zjistit na základě uvedené právní úpravy. Nic mu nebránilo, aby zjistil, které osobě byl svěřen do náhradní rodinné péče a rozhodnutí mu doručit do místa skutečného faktického pobytu a zároveň jej doručit osobě, které byl svěřen do péče a která měla hájit jeho zájmy místo jeho zákonných zástupců. Postup správního orgánu byl dle žalobce v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, dle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

8. Žalobce dále namítal, že ve svém odvolání podrobně argumentoval, z jakých důvodů nemohlo rozhodnutí správního orgánu právního stupně nabýt právní moci. Žalovaný však na tuto argumentaci nijak nereagoval a napadeném rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. Na podporu své argumentace žalobce navrhl provést důkaz správním spisem a rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, ze dne 6. 1. 2014, č. j. 10 Nc 152/2013–19. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém písemném vyjádření navrhl, aby soud žalobu zamítl pro nedůvodnost a odkázal na napadené rozhodnutí. Zdůraznil, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalobci doručováno na adresu místa jeho tehdy hlášeného pobytu na území. Z obálky doručované písemnosti je zřejmé, že žalobce, byl vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo mu na uvedené adrese zanecháno poučení. Předmětná písemnost byla následně uložena u provozovatele poštovních služeb. V daném případě tak byly splněny podmínky § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 S., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tzn., předmětná písemnost byla žalobci doručena fikcí dne 5. 8. 2016. Žalovaný podotkl, že žalobce nebyl v předmětném řízení osobou, které se nedařilo doručovat a ani nebylo rozhodováno o jeho vyhoštění z území a pobyt na území mu nebyl napadeným rozhodnutím zakázán. Konstatoval, že rozhodnutí ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu bylo žalobci doručováno v souladu s § 178 zákona o pobytu cizinců, dle kterého se za procesně způsobilého pro účely tohoto zákona považuje cizinec starší 15 let, který je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat. Současně nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by znemožňovaly, aby mu bylo podle tohoto ustanovení doručováno. Dospěl tedy k závěru, že správní orgán prvního stupně při doručování rozhodnutí v předmětné věci nepochybil a odvolání podané dne 22. 4. 2024 bylo opožděné. Posouzení věci soudem 10. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

11. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

12. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval ve skutečnosti, že žalovaný nijak nereagoval na jeho argumentaci týkající se důvodů, z jakých nemohlo rozhodnutí správního orgánu právního stupně nabýt právní moci.

13. Soud předně poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010–53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu však zároveň po odvolacím orgánu nelze požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007–100). Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jak o nich uvážil a proč neakceptoval jednotlivé odvolací námitky. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost rozhodnutí skutečně nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64); taková situace však v projednávané věci nenastala.

14. K námitce žalobce, že žalovaný nijak nereagoval na jeho argumentaci týkající se důvodů, z jakých nemohlo rozhodnutí správního orgánu právního stupně nabýt právní moci, soud uvádí, že ačkoliv se žalovaný k žalobcem uváděným důvodům jednotlivě nevyjádřil, je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považoval za řádně doručené a tedy pravomocné. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí a tato žalobní námitka tudíž není důvodná.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že cizinec mladší 18 let svěřený do náhradní výchovy rozhodnutím příslušného orgánu je oprávněn trvale pobývat na území, je–li alespoň jedna fyzická osoba, jíž je cizinec svěřen, přihlášena k trvalému pobytu na území nebo se na území nachází ústav, ve kterém je cizinec umístěn.

16. Podle § 178 zákona o pobytu cizinců se za procesně způsobilého pro účely tohoto zákona považuje cizinec starší 15 let, který je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat.

17. Podle § 32 odst. 1 správního řádu platí, že v rozsahu, v jakém účastník nemá procesní způsobilost, musí být zastupován zákonným zástupcem. Podle odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení ustanoví správní orgán opatrovníka účastníkovi uvedenému v odstavci 1, pokud nemá zákonného zástupce nebo nemůže–li ho zákonný zástupce zastupovat a nemá–li opatrovníka podle zvláštního zákona.

18. Podle § 30 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník") plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Podle § 31 občanského zákoníku každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.

19. Podle § 858 občanského zákoníku zahrnuje rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

20. Podle článku 1 Úmluvy o právech dítěte se pro účely této úmluvy dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Podle článku 3 odst. 1 citované úmluvy musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se smluvní státy zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.

21. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že správní orgán prvního stupně oznámením o zahájení správního řízení z moci úřední ze dne 5. 5. 2016 zahájil s žalobcem správní řízení ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť byla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu tomu, kdo o žalobce pečoval. Z výpisu z Cizineckého informačního systému ze dne 29. 4. 2016 plyne, že žalobce měl na území České republiky matku T. T. T., které byl dle výpisu z Cizineckého informačního systému dne 20. 10. 2015 ukončen trvalý pobyt. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že matka žalobce i její manžel byli rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 2 T 2/2014–5846, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 12 To 64/2015–6203, odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti, resp. čtrnácti let a rovněž k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

22. Následně správní orgán právního stupně vydal výzvu k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 31. 5. 2016. Dne 22. 6. 2016 poté vydal prvostupňové rozhodnutí. Ze správního spisu je zřejmé, že všechny písemnosti, tj. oznámení o zahájení řízení, výzva k seznámení s podklady i rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu, byly doručovány toliko žalobci na adresu hlášeného pobytu. Žalobce si žádnou z písemností nevyzvedl a byly mu vždy doručeny fikcí.

23. Pro posouzení opožděnosti odvolání považuje soud za stěžejní skutečnost, zda bylo nezletilému žalobci napadené rozhodnutí řádně doručeno, a tedy zda nabylo právní moci a začala plynou lhůta pro podání odvolání.

24. Soud v této souvislosti připomíná, že žalobci bylo v době řízení vedeném před správním orgánem prvního stupně, a i v době doručování prvostupňového rozhodnutí 16 let.

25. Soud si je vědom, že podle § 178 zákona o pobytu cizinců, je cizinec starší 15 let v řízeních podle tohoto zákona procesně způsobilý, a proto se mu má ve správním řízení doručovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2022, č. j. 8 Azs 89/2021–40). Podle občanského zákoníku jsou však osoby mladší osmnácti nezletilé a nemají plnou svéprávnost. Do nabytí plné svéprávnosti mají rodiče za dítě rodičovskou odpovědnost, která zahrnuje i určení místa bydliště dítěte a jeho zastupování. Současně osoba mladší osmnácti let je považována za dítě podle Úmluvy o právech dítěte a soudy i správními orgány má být chráněn její nejlepší zájem.

26. K procesní způsobilosti nezletilých se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14, ve kterém, uvedl, že „[s]oudní řízení je mnohem komplexnější a komplikovanější proces než samotné právní jednání. […] Procesní způsobilostí je způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení, čili například podávat podání (žaloba, důkazní návrhy), nahlížet do spisů, klást otázky svědkům apod. Nelze tedy bez dalšího předpokládat, že pokud nezletilé dítě má hmotněprávní způsobilost k danému jednání, má také plnou procesní způsobilost v řízení, jehož předmětem je dané jednání. Z těchto důvodů se Ústavní soud domnívá, že v případě nezletilých dětí by pravidlem měl být závěr, že tyto nemají plnou procesní způsobilost ve smyslu § 20 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit. […] Uvedený závěr je i v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, který v odstavci 1 stanoví, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a v odstavci 2 se státy zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho. Dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze jej považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým. Situace, kdy by dítě bylo s odkazem na § 20 občanského soudního řádu považováno za plnoprávného účastníka řízení, by vedla k odepření jakékoli zvláštní ochrany.“ Ústavní soud v této souvislosti v nálezu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 2891/24, rovněž uvedl, že „[v] případě nezletilého účastníka řízení je při posuzování rozsahu jeho procesní způsobilosti nutno hodnotit, zda je k učinění toho, kterého procesního úkonu dostatečně rozumově a volně vyspělý.“ Výše uvedené závěry vyjádřil Ústavní soud ve vztahu k soudnímu řízení. Dle názoru soudu lze tyto závěry vztáhnout i na řízení před správními orgány, neboť článek 3 Úmluvy o právech dítěte se aplikuje i na činnost správních orgánů. V rámci správního řízení pak podle § 32 správního řádu platí, že v rozsahu, v jakém nemá účastník procesní způsobilost jej zastupuje zákonný zástupce nebo opatrovník.

27. Směrem k plné procesní způsobilosti cizinců starší 15 let dle § 178 zákona o pobytu cizinců soud zdůrazňuje, že toto ustanovení současně stanoví, že takový cizinec musí být schopen projevit svou vůli a samostatně jednat. Z jazykového výkladu ustanovení § 178 zákona o pobytu cizinců tudíž vyplývá, že musí být kumulativně splněny všechny podmínky uvedené v předmětném ustanovení. Tedy nepostačuje jen minimální věk 15 let, ale je nutné, aby cizinec byl schopen projevit svou vůli a samostatně jednat a až při splnění i těchto podmínek je možné cizince považovat za způsobilého k právním úkonům (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2017, č. j. 30 A 102/2016–56).

28. Ze shora uvedeného vyplývá, že na cizince starší 15 let nelze paušálně hledět jako na způsobilé podle § 178 zákona o pobytu cizinců. Před stanovením procesní způsobilosti by měl správní orgán nejdříve posoudit, zda cizinec starší 15 let je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat (srov. zpráva Veřejné ochránkyně práv ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 6610/2015/VOP/HL).

29. Soud dále podotýká, že správní orgány musí rovněž zvažovat, zda za sebe může nezletilý cizinec samostatně jednat nejen v rámci vedeného správního řízení, ale i ohledně jiných skutečností. Žalobce jakožto nezletilý s omezenou způsobilostí k právnímu jednání, tedy například nemohl rozhodovat ani o místě svého pobytu. Z doručenek založených ve správním spise vyplývá, že žalobce v místě hlášeného pobytu nepřebíral poštu. Matka žalobce i její manžel byli odsouzeni k dlouhodobým trestům odnětí svobody, přičemž z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 12 To 64/2015–6203, jenž je součástí správního spisu, je rovněž zřejmé, že ani oni před svým zatčením nebydleli na adrese jejich trvalého pobytu (tj. na adrese hlášeného pobytu žalobce, na kterou mu bylo doručováno). Z informací obsažených ve správním spise tedy vyplývá, že žalobce se na místě hlášeného pobytu nezdržoval. Současně výše uvedené skutečnosti jakož i další podklady obsažené ve správním spise naznačovaly, že žalobce mohl být nezaopatřeným dítětem, vyžadující okamžitou pomoc podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně–právní ochraně dětí. O tom svědčí i výpis z evidence cizinců s povoleným pobytem v České republice, který si opatřil žalovaný v rámci odvolacího řízení, ze kterého vyplývá, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně č. j. 10 P 24/2014–61 svěřen do náhradní výchovy, na základě čehož mu byl udělen trvalý pobyt podle § 87 zákona o pobytu cizinců.

30. V projednávané věci však správní orgán prvního stupně s žalobcem jednal jakožto s plně procesně způsobilým bez toho, aby nějak blíže zkoumal, zda byl žalobce schopen samostatně jednat. S ohledem na výše popsané skutečnosti týkající se situace žalobce, tedy správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl způsobilý sám procesně jednat, aniž by pro tento závěr měl ve správním spise podklady.

31. Soud v souladu s § 52 s. ř. s. pro nadbytečnost neprovedl žalobcem navrhované dokazování správním spisem a rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, ze dne 6. 1. 2014, č. j. 10 Nc 152/2013–19, neboť v rámci správního soudnictví se dokazování správním spisem neprovádí a skutečnost, že žalobce byl do doby své zletilosti svěřen do náhradní výchovy vyplývá i z výpisu z centrální evidence cizinců, který si opatřil žalovaný v rámci odvolání.

32. Soud tak vzhledem k veškerým shora konstatovaným skutečnostem napadené rozhodnutí výrokem I. rozsudku zrušil, a to pro vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť závěr o způsobilosti žalobce samostatně procesně jednat nemá oporu ve spise. Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud zároveň rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V něm pak bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku, zejména věc znovu posoudí i s přehlédnutím ke změnám skutkového stavu věci v mezidobí.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud uložil procesně neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 11 228 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč, z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce žalobce po 3 100 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“) [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a) AT; podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d) AT] a z částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [dva režijní paušály po 300 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 AT] a dále z částky 1 428 Kč, která činí 21 % DPH z uvedených částek bez soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobce výši požadovaných nákladů řízení nevyčíslil a nedoložil, rozhodl soud o nákladech řízení toliko na základě skutečností zřejmých ze soudního spisu.