75 Ad 14/2015 - 33

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobkyně: P. W., nar. „X“, bytem „X“, zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem Boženy Němcové 70, 432 01 Kadaň, proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.4.2015, sp.zn. SZ/837/2015/4S-ÚSK, č.j. MPSV-UM/6960/15/4S-ÚSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra a sociálních věcí ze dne 29.4.2015, sp.zn. SZ/837/2015/4S-ÚSK, č.j. MPSV-UM/6960/15/4S-ÚSK, se pro vadu řízení zrušuje a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3.146,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhala přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 29.4.2015, sp.zn. SZ/837/2015/4S-ÚSK, č.j. MPSV- UM/6960/15/4S-ÚSK, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Most (dále jen „správní orgán I. stupně), ze dne 25.3.2015, sp.zn. UP/172343/2014/HN, č.j. 74807/2015/MOS, jímž byla žalobkyni ode dne 1.3.2015 snížena dávka doplatku na bydlení dle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), z částky 6.467,- Kč na částku 2.350,- Kč měsíčně. Žalobkyně v žalobě uvedla, že s napadeným rozhodnutím i rozhodnutím orgánu I. stupně nesouhlasí. Dle ní měl prvoinstanční orgán rozhodnout o změně dávky tak, že se od 1.3.2015 poskytuje v částce 3.595,- Kč, jež odpovídá odůvodněným nákladům žalobkyně na bydlení. Správní orgány však neuznaly žalobkyní požadovaný náklad na úhradu domovníka ve výši 300,- Kč měsíčně, z předepisované zálohy na dodávku elektřiny ve výši 1.400,- Kč přijaly jako odůvodněný náklad toliko částku 675,12 Kč a z předepisované zálohy na dodávku plynu ve výši 400,- Kč pak jako odůvodněný náklad přijaly pouze částku 179,42 Kč. V důsledku toho tak žalobkyni chybí k úhradě nákladů na bydlení měsíčně částka 1.245,- Kč. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že nemá samostatně na svou osobu uzavřenou smlouvu na dodávku elektřiny a plynu, neboť ty dle nájemní smlouvy zajišťuje přímo pronajímatel bytu, v němž žalobkyně a s ní společně posuzované osoby bydlí. Správní orgán I. stupně ale nesprávně podřadil úhradu těchto energií pod položku ust. § 34 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle kterého se však má posuzovat toliko elektřina a plyn, na které nájemce samostatnou smlouvu má. V daném případě je proto nutné uvedené energie subsumovat pod položku ust. § 34 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi spolu s úhradami za vodu, teplo, teplou vodu aj. Dle žalobkyně rovněž z napadeného rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházejícího vyplynulo, že správní orgány provádí korekci zálohy na elektřinu na úroveň 675,- Kč za měsíc a zálohy za plyn na úroveň 179,- Kč za měsíc u každého žadatele o doplatek na bydlení. Uvedené částky jsou dle sdělení správních orgánů konstantou vypočtenou prostřednictvím jejich interní aplikace, potažmo se má jednat o sdělení příslušných poskytovatelů energií, v obou případech nicméně není zohledněna velikosti bytu a počet členů rodiny. Je přitom nepochybné, že náklady na energie jsou ve vícečlenné rodině s malými dětmi vyšší, než u rodin menších. Takovýto postup je však nesprávný, neboť u spotřeby vody či tepla se takto normované spotřební kritérium neužívá a správní orgány reflektují skutečnou spotřebu. Správní orgán I. stupně navíc nikterak neuvedl, jak k těmto nižším hodnotám záloh na energie dospěl, když ve spisu nejsou uvedena konkrétní sdělení dodavatelů ve vztahu k energetické náročnosti bytu s ohledem na počet osob a instalované spotřebiče. Správní orgán I. stupně taktéž pochybil, pokud žalobkyni jako odůvodněný náklad na bydlení ve smyslu ust. § 34 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi nepřiznal úhradu za domovníka v částce 300,- Kč měsíčně. Ta je přitom obvyklou položkou v takřka každém bytě v městě Most, a to bez ohledu na to, zda se jedná o bydlení nájemní, družstevní či vlastní. Byty totiž ke svému užívání vyžadují společné rozvody teplé a studené vody, elektřiny, plynu a kanalizace, přičemž jednou z funkcí domovníka je jejich pravidelná údržba, drobné opravy aj., které by v případě jejich zajištění prostřednictvím externího dodavatelského vztahu několikanásobně vzrostly. Jedná se tedy nepochybně o odůvodněný náklad na bydlení. Prvostupňový orgán se na základě správního uvážení rozhodl tuto položku žalobkyni nepřiznat, své rozhodnutí však odůvodnil nedostatečným způsobem a navíc i chybně, když výčet odůvodněných nákladů dle ust. § 34 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi považoval za taxativní, ačkoliv se jedná o výčet demonstrativní. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že náklady na energie nelze ve smyslu zákonného ustanovení § 34 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi hodnotit jako pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu dle písm. b) citovaného ustanovení. Vlastník bytu nedokládá, jaké jsou pro konkrétní byt stanoveny zálohy na energie, neboť zákon stanoví, že jejich úhradou se rozumí úhrada v místě obvyklá. Tu dle zadaných podkladů stanoví programová aplikace, jíž je úřad práce povinen při svém rozhodování dle ust. § 65 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi používat, a její výpočet zohledňuje průměrnou cenu za dodávku elektrické energie pro bytovou jednotku určité velikosti podle sdělení příslušných dodavatelů energií, nejvýše však ve výši skutečných úhrad. Za tímto účelem je používána cena energie stanovená Energetickým regulačním úřadem jako cena energie poslední instance na základě ceníku příslušného dodavatele a distributora elektřiny či plynu a odhadu spotřebovaného množství energií dle způsobu vytápění, ohřevu vody a přípravy jídel užívaných posuzovanou osobou. Pro případ užívání energie ke svícení a pro provoz ostatních elektrických spotřebičů se spotřeba energie stanoví ze statistiky roční spotřeby elektřiny v sazbě D02d jako průměr spotřeby přes všechny jističe a průměrné spotřeby uváděné všemi dodavateli. Takto zjištěná průměrná spotřeba se sníží o 80 % spotřeby energie na vaření. Výsledná částka se použije jako paušální bez ohledu na počet osob a velikost bytu. Co se týče částky 300,- Kč na úhradu nákladů za domovníka, zde žalovaný konstatoval, že se dle něj nejedná o nezbytnou a prokazatelnou službu spojenou s bydlením – jde toliko o službu, jež majitelům bytů usnadňuje jejich správu, byt ale lze užívat i bez vynaložení nákladů na tuto položku. S ohledem na uvedené žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného zopakovala, že zákon o pomoci v hmotné nouzi neopravňuje dle jejího názoru limitovat spotřebu elektřiny a plynu na základě paušalizovaného výpočtu, když spotřeba jiných médií (vody, tepla aj.) limitována takto normativním kritériem není. Nadále proto setrvala na podané žalobě. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s.ř.s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu v následném řízení ve věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil tyto rozhodné skutečnosti. Dne 18.3.2015 proběhlo u správního orgánu I. stupně ústní jednání s žalobkyní za účelem ověření trvání jejího nároku na dávky hmotné nouze za měsíc březen 2015. Za tímto účelem žalobkyně předložila potvrzení úhrady nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu za měsíce leden a únor 2015 v celkové výši 2x 14.900,- Kč. Dne 19.3.2015 zahájil správní orgán I. stupně správní řízení ve věci změny výše dávky doplatku na bydlení a dne 25.3.2015 vydal prvostupňové rozhodnutí, jímž rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora. Při stanovení výše doplatku na bydlení vyšel prvostupňový orgán z nájemní smlouvy žalobkyně uzavřené dne 1.8.2014, ze které vyplývá, že výše nájemného a služeb s užíváním bytu spojených bude vymezena v přepisu nájemného, který je její přílohou. Ten s účinností od 1.12.2014 stanovil žalobkyni nájemné v částce 3.800,- Kč, úhradu za energie společných prostor v částce 200,- Kč, výtah v částce 300,- Kč, úklid v částce 200,- Kč, společnou televizní anténu v částce 200,- Kč, domovníka v částce 300,- Kč, studenou vodu, vodné a stočné v částce 1.300,- Kč, teplou užitkovou vodu, vodné a stočné v částce 1.200,- Kč, ohřev teplé užitkové vody v částce 3.200,- Kč, teplo topení v částce 2.400,- Kč, zálohu na elektřinu v částce 1.400,- Kč a zálohu na plyn v částce 400,- Kč – celkem tedy 14.900,- Kč. Dle sdělení pronajímatele bytu žalobkyně ze dne 15.2.2015 jsou přitom odběry elektřiny a plynu vedeny na jeho osobu a jako takové součástí měsíčního předpisu nájemného. Přívod elektřiny v distribuční sazbě D02d je osazen hlavním jističem v hodnotě 16 A. Dále správní orgán I. stupně vycházel i z tiskopisu Informace o užívaném bytu ze dne 2.1.2015, z něhož vyplývá, že podlahová plocha bytu obývaného žalobkyní a s ní společně posuzovanými osobami činí 56 m2, výše nájemného 3.800,- Kč měsíčně a výše měsíčních úhrad za služby spojené bezprostředně s užíváním bytu 8.800,- Kč – ostatní položky (energie používaná k vaření, k vytápění, ohřevu teplé vody a informace o energiích) však žalobkyně nevyplnila. Dle ust. § 33 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok na doplatek na bydlení vlastník bytu, který jej užívá, nebo jiná osoba, která užívá byt na základě smlouvy, rozhodnutí, nebo jiného právního titulu, jestliže by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení snížených o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu byl příjem společně posuzovaných osob zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí společně posuzovaných osob. Dle ust. § 34 písm. a) – c) zákona o pomoci v hmotné nouzi se do odůvodněných nákladů na bydlení započítávají: a) nájemné, popřípadě obdobné náklady spojené s vlastnickou nebo družstevní formou bydlení nebo obdobné náklady při užívání bytu v jiné než nájemní, družstevní nebo vlastnické formě bydlení; nájemným nebo obdobnými náklady při užívání bytu v jiné než nájemní, družstevní nebo vlastnické formě bydlení se rozumí nájemné hrazené v nájemních bytech, a to až do výše, která je v místě obvyklá; obdobnými náklady spojenými s vlastnickou nebo družstevní formou bydlení se rozumí výše prokazatelných nákladů, maximálně však do výše nákladů uvedených v zákoně o státní sociální podpoře, b) pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu; úhradou služeb bezprostředně spojených s užíváním bytu se rozumí úhrada za ústřední (dálkové) vytápění a za dodávku teplé vody, za úklid společných prostor v domě, za užívání výtahu, za dodávku vody z vodovodů a vodáren, za odvádění odpadních vod kanalizacemi, za osvětlení společných prostor v domě, za odvoz tuhého komunálního odpadu, za vybavení bytu společnou televizní a rozhlasovou anténou, popřípadě další prokazatelné a nezbytné služby související s bydlením, c) úhrada prokazatelné nezbytné spotřeby energií; úhradou prokazatelné nezbytné spotřeby energií se rozumí úhrada dodávky a spotřeby elektrické energie, plynu, případně výdaje na další druhy paliv, a to ve výši, která je v místě obvyklá; výše úhrady za prokazatelnou nezbytnou spotřebu energií se stanoví jako průměrná cena za dodávku energií pro bytovou jednotku určité velikosti podle sdělení příslušných dodavatelů těchto energií, nejvýše však ve výši skutečných úhrad; v odůvodněných případech lze navýšit takto zjištěné částky až o 10 %; za odůvodněný případ se považuje zejména dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav. Dle ust. § 35 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi činí výše doplatku na bydlení za kalendářní měsíc rozdíl mezi částkou odůvodněných nákladů na bydlení, sníženou o příspěvek na bydlení vyplacený v měsíci bezprostředně předcházejícím aktuálnímu kalendářnímu měsíci, a částkou, o kterou příjem osoby a společně posuzovaných osob (ust. § 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí převyšuje částku živobytí společně posuzovaných osob; pokud však v rámci společně posuzovaných osob, které jsou posuzovány pro účely pomoci v hmotné nouzi, není některá z osob považována za osobu v hmotné nouzi nebo není oprávněnou osobou, stanoví se výše doplatku na bydlení s poměrnou částí příspěvku na živobytí připadající na osobu, která není považována za osobu v hmotné nouzi nebo není oprávněnou osobou. V daném případě žalobkyně rozporovala výši doplatku na bydlení, na nějž jí dle rozhodnutí správního orgánu I. stupně vzniknul nárok. Protože však své námitky směřovala toliko k částečně nepřiznaným úhradám za elektřinu a plyn a dále za domovníka, soud se nezabýval posuzováním celé výše dané dávky v hmotné nouzi, ale toliko její nepřiznanou částí. Žalobkyně předně namítla, že správní orgány v jejím případě nesprávně subsumovaly úhrady záloh na energie pod ust. § 34 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi, ačkoliv s ohledem na skutečnost, že na jejich odběr neuzavírá vlastní samostatnou smlouvu, a jsou tedy součástí ostatních pravidelných úhrad za služby spojené s užíváním bytu, by měly být podřazeny pod písm. b) uvedeného ustanovení. S uvedeným právním názorem nelze souhlasit. Zákon o pomoci v hmotné nouzi jednoznačně řadí úhradu energií (elektřiny, plynu aj.) pod ust. § 34 písm. c) předpisu, aniž by rozlišoval, zda posuzovaná osoba disponuje vlastní smlouvou či nikoliv. Uvedená skutečnost ostatně není pro následný výpočet výše doplatku na bydlení rozhodná, neboť pro stanovení započitatelné výše plateb za energie se užijí odlišná pravidla, než pro ostatní služby spojené s užíváním bytu. Je proto zcela irelevantní, zda posuzovaná osoba hradí zálohy na energie přímo v důsledku vlastní smlouvy či jsou jí tyto zálohy pravidelně „přefakturovány“ pronajímatelem na základě stanovených záloh, které musí sám dle smlouvy uzavřené s poskytovatelem energií odvádět. Důvod, proč zákon o pomoci v hmotné nouzi odlišuje úhrady za vodu, vytápění a další pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu od úhrad energií, je ryze praktický. Zatímco u nákladů na vytápění, na společnou přípravu teplé vody aj. se tyto zjišťují pro celý dům a následně jsou poměrně rozúčtovány mezi jednotlivé příjemce služeb v souladu s konkrétní zúčtovací jednotkou, v případě energií disponuje každá tato jednotka vlastními měřidly, u nichž se spotřeba ostatních uživatelů domu nezohledňuje. Je proto nasnadě, že okolnost, která osoba je pro poskytovatele energií oficiálně jejím odběratelem (pronajímatel či nájemce) nemůže na uvedeném principu nic změnit, a nelze tak dospět k závěru, že by toliko sama o sobě mohla být důvodem pro podřazení úhrady energií pod ust. § 34 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Soud dále posuzoval námitku žalobkyně ohledně nepřiznání nákladů na domovníka, jakožto služby, jež má být spojena s užíváním bytu ve smyslu ust. § 34 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dle již citovaného ust. § 34 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi se za pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu považují úhrada za vytápění, dodávku teplé a studené vody a jejich odvod kanalizační sítí, úklid společných prostor v domě, užívání výtahu, osvětlení společných prostor v domě, odvoz tuhého komunálního odpadu či vybavení bytu společnou televizní a rozhlasovou anténou. Uvedený výčet však není taxativním, neboť zákon hovoří i o dalších prokazatelných a nezbytných službách souvisejících s bydlením. Soud proto musel zejména zhodnotit, zda úhrada za služby domovníka v daném případě odpovídá podmínce nezbytnosti v souvislosti s bydlením či nikoliv. Dle sdělení žalobkyně v žalobě je jedna z funkcí domovníka v domě, kde se nachází její byt, pravidelná údržba společných rozvodů a prostor. Žalobkyně však nikterak netvrdí, natož dokládá, v čem by uvedené činnosti měly být považovány za nezbyté a neoddělitelné služby související s bydlením, nadto takové, které je třeba zajišťovat pravidelně. Namítané pravděpodobně vyšší náklady při zajištění uvedených služeb externím dodavatelským vztahem o nezbytnosti nesvědčí. V tomto smyslu se proto soud zcela ztotožňuje s argumentací žalovaného obsažené v napadeném rozhodnutí, v němž jmenovaný uvedl, že zřízení funkce domovníka toliko usnadňuje vlastníku správu domu a jeho společných prostor, o nezbytnou činnost pro řádné užívání bytu se nicméně nejedná. Soud rovněž neshledal uvedené náklady potřebnými, resp. nezbytnými, neboť přímo nesouvisí s užíváním bytu, nýbrž s péčí o dům. Z uvedeného důvodu námitku jako nedůvodnou zamítl. Konečně se soud zabýval i namítaným nedostatečným zdůvodněním výpočtu prokazatelné nezbytné spotřeby energií, pokud žalobkyně uplatňovala úhradu za elektřinu ve výši 1.400,- Kč měsíčně a za plyn 400,- Kč měsíčně, odůvodněné náklady jí však byly ze strany správních orgánů vyčísleny toliko na částku 675,12 Kč měsíčně za elektřinu a částku 179,42 Kč měsíčně za plyn. Obecný způsob výpočtu úhrady prokazatelné nezbytné spotřeby energií pro účely stanovení výše doplatku na bydlení stanoví již shora uvedené ust. § 34 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Úhradou prokazatelné nezbytné spotřeby energií se přitom má na mysli úhrada dodávek energií v místě obvyklé výši. Ta se stanoví jako průměrná cena za dodávku energií pro bytovou jednotku určité velikosti podle sdělení příslušných dodavatelů těchto energií, nejvýše však ve výši skutečných úhrad; v odůvodněných případech lze navýšit takto zjištěné částky až o 10 %; za odůvodněný případ se považuje zejména dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav. V daném případě dospěl správní orgán I. stupně k závěru o výši započitatelné úhrady za elektřinu a plyn blíže neodůvodněným způsobem. Žalovaný pak tuto úhradu v odůvodnění napadeného rozhodnutí konkretizoval tak, že ji dle zadaných podkladů stanoví programová aplikace, jíž je úřad práce povinen při svém rozhodování dle ust. § 65 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi používat. Uvedl, že výpočet zohledňuje průměrnou cenu za dodávku elektrické energie pro bytovou jednotku určité velikosti podle sdělení příslušných dodavatelů energií, nejvýše však ve výši skutečných úhrad, nicméně nejčastěji je za tímto účelem užívána přímo „paušální“ cena energie stanovená Energetickým regulačním úřadem. Současně je nutné zohlednit způsob vytápění, ohřevu vody a přípravy jídel užívaných posuzovanou osobou. Pro případ užívání energie ke svícení a pro provoz ostatních elektrických spotřebičů se spotřeba energie stanoví ze statistiky roční spotřeby elektřiny v sazbě D02d jako průměr spotřeby přes všechny jističe a průměrné spotřeby uváděné všemi dodavateli. Takto zjištěná průměrná spotřeba se sníží o 80 % spotřeby energie na vaření. Výsledná částka se použije jako paušální bez ohledu na počet osob a velikost bytu. Z uvedeného vyplývá, že pro stanovení výše prokazatelné nezbytné spotřeby energií je mimo jiné třeba, aby správnímu orgánu bylo zřejmé, jaký druh energie užívá posuzovaná osoba k vaření, jaký k vytápění a ohřevu teplé užitkové vody a z kolika procent. Z tiskopisu Informace o užívaném bytu ze dne 2.1.2015 však uvedené údaje dovodit nelze, neboť je žalobkyně nevyplnila, když uvedla toliko rozměr bytu 56 m2. Není tedy zřejmé, jaká vstupní data správní orgán I. stupně, potažmo žalovaný, pro výpočet nezbytné spotřeby prostřednictvím programové aplikace užil. Jak přitom dovodila i judikatura soudů (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.6.2014, č.j. 1 Ad 57/2011-81, dostupný též na www.nssoud.cz): „Použije-li správní orgán k výpočtu výše úhrady za prokazatelnou nezbytnou spotřebu energií (§ 34 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi) aplikační program automatizovaného zpracování údajů, nezbavuje ho tato skutečnost povinnosti ozřejmit, jakým způsobem dospěl k výsledné částce, tedy např. uvést z jakých dat systém vycházel, jaký matematický vzorec využívá či s jakým srovnávacím vzorkem při stanovení konečné částky pracoval. Nutnost použití určitého systému pro výpočet dávky ještě sama o sobě nezbavuje správní orgány povinnosti, aby konkrétní dosažený výsledek také náležitě odůvodnily.“ S uvedeným názorem se soud ztotožňuje. Za situace, kdy není z napadeného rozhodnutí (rozhodnutí správního orgánu I. stupně) ani ze správního spisu zřejmé, na základě jakých skutečností byla žalobkyní uplatněná úhrada záloh elektřiny a plynu krácena a jakým způsobem a z jakých údajů o způsobech vytápění, vaření aj. správní orgány k výši tohoto krácení dospěly, je nutné jejich postup označit za nepřezkoumatelný. S ohledem na to proto soud napadené rozhodnutí žalovaného bez jednání ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušil a věc mu podle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil k dalšímu řízení. Protože však lze uvedené pochybení napravit i v řízení před odvolacím orgánem, nepřistoupil současně ve smyslu ust. § 78 odst. 3 s.ř.s. i ke zrušení rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. V dalším řízení po zrušení rozhodnutí bude žalovaný podle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku – bude tedy zejména povinen doplnit, na základě jakých dat a jakým způsobem stanovil výši prokazatelné nezbytné spotřeby elektřiny a plynu. Výrok ad II) o náhradě nákladů řízení byl stanoven na základě ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně měla ve věci úspěch, má proto právo na náhradu nákladů řízení, a soud tudíž žalovanému uložil zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení o předmětné žalobě v celkové výši 3.146,- Kč. Tato částka se sestává z částky 2.000,- Kč za dva úkony právní služby uskutečněné právním zástupcem žalobkyně, JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, po 1.000,- Kč podle ust. § 7, § 9 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (převzetí a příprava zastoupení – ust. § 11 odst. 1 písm. a), sepis žaloby – ust. § 11 odst. 1 písm. d)), dále z částky 600,- Kč za dvě s tím související náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 1, odst. 3 citované vyhlášky, a z částky 546,- Kč odpovídající 21% DPH, kterou je advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Soud však žalobkyni nepřiznal náhradu za úkon podání repliky k vyjádření žalovaného, neboť náklady na ni nebyly vynaloženy důvodně, jak požaduje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když právní zástupce v replice toliko zopakoval námitky uvedené již v žalobě.