75 Az 14/2016 - 31

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: M. I., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou LL.M. eur., advokátem se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8 – Karlín, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.4.2016, č.j. OAM-9/LE-LE05-LE05-PS-2016, E.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15.4.2016, č.j. OAM-9/LE-LE05- LE05-PS-2016, E.č. „X“, jímž bylo ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se žalobci podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), tato ochrana neuděluje, neboť pro vyhovění žádosti nebyly splněny zákonné předpoklady. Žalobce v žalobě uvedl, že napadeným rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech, neboť žalovaný porušil ust. § 12, § 14, § 14a zákona o azylu ve spojení s ust. § 2, § 3, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), a čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13.12.2011 (dále jen „kvalifikační směrnice“). Žalobce připomněl, že žalovaný je povinen dodržovat základní zásady uvedené v ust. § 2 až § 8 správního řádu. Zejména poukázal na zásadu individualizace správního řízení a povinnost správního orgánu zjistit stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Veškeré skutečnosti, které vyjdou ve správním řízení najevo, je žalovaný povinen podle ust. § 68 odst. 3 správního řádu uvést ve svém rozhodnutí. Žalobce se domnívá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikoval ust. § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Žalobce připomněl, že žalovaný nepostupoval eurokonformním způsobem, když nezohlednil požadavky vyplývající z čl. 4 kvalifikační směrnice. V této souvislosti žalobce upozornil na to, že Nejvyšší správní soud tyto závěry podporuje a odkázal na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na jeho rozhodnutí ze dne 24.2.2004, č.j. 6 Azs 50/2003-89, ze dne 30.9.2008, č.j. 5 Azs 66/2008, ze dne 14.1.2009, č.j. 9 Azs 69/2008-79, ze dne 21.12.2005, č.j. 6 Azs 235/2004-57, ze dne 24.7.2008, č.j. 2 Azs 49/2008-83. Podle žalobce tedy platí, že je především na správním orgánu, aby zajistil všechny důkazy nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu a na samotném žadateli o mezinárodní ochranu je, aby na takové důkazy upozornil a při jejich získání poskytl nezbytnou součinnost. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.3.2008, č.j. 4 Azs 103/2007-63. Žalobce uvedl, že důkazní břemeno ve věci mezinárodní ochrany je vychýleno ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu a nedostatek důkazů nemůže být přičítán jeho nevěrohodnosti či účelovosti podané žádosti. Podle žalobce tedy správní orgán a žalovaný pochybil, když řádně nezohlednil všechny azylově relevantní skutečnosti, které žalobce v průběhu správního řízení tvrdil a neprovedl k nim žádné důkazní prostředky, v důsledku toho tak porušil svou povinnost vykládat shora uvedená ustanovení eurokonformním výkladem. Žalobce se dále domnívá, že vydáním žalobou napadeného rozhodnutí došlo k porušení ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) a d) zákona o azylu, a to samostatně i ve spojení s ust. § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce uvádí, že hlavním důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu byla obava z nutnosti nastoupit do armády a tím i povinnost účastnit se bojů na východě Ukrajiny. Žalovaný však tuto obavu vyhodnotil tak, že vyhýbání se vojenské službě nemůže být samo o sobě důvodem pro udělení azylu, ani doplňkové ochrany. Žalovaný se však nezabýval situací, která by žalobci hrozila, pokud by vojenskou službu nenastoupil. Nenastoupení vojenské služby je na Ukrajině považováno za trestný čin a alternativní možnost splnění vojenské služby neexistuje, žalobci tak v případě nenastoupení vojenské služby hrozí trest vězení za vyhýbání se vojenské služby. Žalobci tedy hrozí v zemi původu uvěznění, přičemž žalovaný měl posoudit podmínky, za kterých by byl trest odnětí svobody vykonán. Za těchto podmínek by podle žalobce jeho vyhoštění bylo v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“), jenž je do právního řádu České republiky promítnuta právě v ust. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, a s čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy, jenž je do právní úpravy České republiky promítnuta v ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, přičemž tento názor podporuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), zejména v rozhodnutích ze dne 30.7.1998, Aerts v. Belgie, ze dne 26.10.2000, Kudla v. Polsko, ze dne 25.10.1996, Chahal v. Velká Británie či ze dne 29.1.2008, Saadi v. Velká Británie. Vzhledem k tomu, že žalobce v řízení o mezinárodní ochraně uvedl, že nehodlá povolávací rozkaz respektovat, měl se žalovaný zabývat otázkou opodstatněnosti jeho uvěznění, což neučinil. Žalobce nepochybuje o tom, že by se obava z uvěznění ukázala jako reálná a žalovaný se tak měl zabývat otázkou slučitelnosti podmínek v ukrajinských věznicích s navrácením žalobce na Ukrajinu. Žalovaný však toto neučinil a žádné podklady pro své rozhodnutí si v tomto směru neobstaral. Žalobce připomněl, že možnost špatného zacházení v ukrajinských věznicích není hypotetická. V tomto směru odkázal na zprávu Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání ze dne 29.4.2015 a judikaturu ESLP ze dne 15.7.2002, Kalashnikov v. Ruská federace, ze dne 1.7.2010, Davydov a ost. v. Ukrajina či ze dne 15.5.2012, Kaverzin v. Ukrajina. Závěrem žalobce uvedl, že považuje obavu ze špatného zacházení za neslučitelnou s čl. 3 a čl. 5 Evropské úmluvy, bylo povinností žalovaného obstarat si relevantní podklady pro rozhodnutí a tím, že tak neučinil, zatížil podle žalobce rozhodnutí vadou, pro kterou by mělo být rozhodnutí vyhodnoceno jako nezákonné, a navrhnul, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí nevykazuje nezákonnost. V rámci řízení o posouzení žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany vycházel žalovaný především z výpovědi žalobce a dále z informací, které nashromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnosti situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Tyto informace, jež jsou součástí spisového materiálu žalobce, vyhodnotil a dospěl k závěru, že skutečným motivem žalobce pro přiznání azylu je jeho obava z války a možnosti, že by byl povolán k výkonu vojenské služby a poslán bojovat. Žalobce dále uvedl, že chce normálně legálně žít v České republice a vydělávat peníze. K námitkám žalobce dále žalovaný uvedl, že řádně zjistil skutkový stav a opatřil si k daným zjištěním podklady. Při svém rozhodování dbal na to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu. Se žalobcem byl za účelem zjištění skutečného stavu veden pohovor, při němž měl žalobce možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jej vedli k opuštění země původu. Žalovaný k tomu doplnil, že žalobce byl s protokolem seznámen, nedoplňoval jej a s obsahem protokolu souhlasil, což stvrdil svým vlastnoručním podpisem. Žalobce byl rovněž podle ust. § 36 odst. 3 zákona o azylu seznámen s opatřenými podklady, bylo mu umožněno se k nim vyjádřit a navrhnout jejich doplnění. Tohoto práva žalobce nevyužil. K námitce žalobce k vnitropolitické situaci na Ukrajině, nastoupení vojenské služby a následného uvěznění, žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a na spisový materiál, tj. správní spis. Žalovaný zastává názor, že branná povinnost je legitimní občanskou povinností, což uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (dále jen „Ženevská konvence“), ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Evropská úmluva. Žalovaný připomněl, že podle Ženevské konvence není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, a to ani za situace, že by toto jednání bylo trestné. V Příručce procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíků, vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v září roku 1979 je uvedeno, že „člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě či strach z boje.“ K tomu žalovaný doplnil, že nenastoupení vojenské služby je trestným činem i v České republice, třebaže zde byla povinnost absolvovat vojenský výcvik zrušena. Podle žalovaného je povinností každého občana účastnit se základní vojenské služby nebo v rámci mobilizace výcviku či bojových operacích, pokud je zaměřená na bojeschopné muže bez ohledu na jejich rasu, národnost či náboženství, a nemůže být chápána jako pronásledování jednotlivců ze strany státu, a to ani v případě nasazení vojáků do konfliktní oblasti. Z těchto důvodů žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany u žalobce za relevantní. Podle žalovaného žalobce ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce se nikdy neangažoval a ani nebyl vystaven jednání, které lze považovat za pronásledování. Žalovaný nedospěl ani k závěru, že by žalobci v zemi původu hrozilo pronásledování z důvodu uvedených v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Důvody uvedené žalobcem nelze považovat za pronásledování či odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu ust. § 12 zákona o azylu. Žalovaný se dále zabýval tím, zda žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání azylu podle ust. § 13 zákona o azylu, za účelem sloučení rodiny a podle ust. § 14 zákona o azylu, pro přiznání humanitárního azylu, a dospěl k závěru, že žalobce podmínky nesplňuje. Žalovaný dále uvedl, že o tom, že žalobce odjel ze země původu s cílem vyhledání ochrany v zahraničí, nesvědčí jeho další postup na území České republiky a v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2006, č.j. 2 Azs 137/2005-51, v němž je uvedeno, že o azyl je nutné žádat bezprostředně poté, kdy k tomu má žadatel příležitost. Žalobce uvedl, že legalizaci pobytu nelze považovat za důvod udělení mezinárodní ochrany a že právní úprava pobytu cizinců na území České republiky je obsažena v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jejichž institutů mohl žalobce využít. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003. Závěrem žalovaný uvedl, že se nedopustil žádné nezákonnosti při posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a rozhodnutí bylo dle jeho názoru vydáno v souladu s právními předpisy České republiky, zejména se zákonem o azylu. S ohledem na uvedené proto žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), neboť žalovaný s tímto postupem souhlasil a žalobce s tímto postupem vyjádřil konkludentní souhlas, když ve lhůtě stanovené mu za tímto účelem soudem neuvedl, že na projednání věci trvá. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 3.2.2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní uvedl, že žádá o azyl v České republice, protože nechce jít na vojnu, nechce se vrátit na Ukrajinu, protože by musel do války. Chce žít normální život, pracovat, vydělávat peníze, mít děvče. Nechce zabíjet lidi či sám zemřít. Podle poskytnutých údajů dle ust. § 10 odst. 2 zákona o azylu je žalobce svobodný, vyznání má pravoslavné, nezajímá se o politiku, nemá vyživovací povinnost k žádným osobám, na území České republiky vstoupil dne 23.5.2015, v průběhu svého pobytu Ukrajinu nenavštívil a v minulosti o azyl v České republice či jiném státě EU nežádal. K dalším důvodům pro udělení mezinárodní ochrany pak sdělil, že na Ukrajině není dobrá situace kvůli válce. Obává se, že by ho vzali do války. Dostal již tři povolávací rozkazy, ale dosud je oficiálně nepřevzal. Při dalším doručování povolávacího rozkazu by přišli osobně a rovnou by ho odvedli. Je zdravý, mladý, chce vydělávat peníze, mít dívku. Nechce do války, nechce zabíjet, nechce sám umřít. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce dále doplnil, že z Ukrajiny odjel kvůli válce, dosud nebyl na vojně, oficiálně mu nebyl povolávací rozkaz doručen, neboť jej převzaly matka s babičkou, ale nic nepodepsaly. To již byl u otce, předpokládal, že tam ho hledat nebudou, protože jeho rodiče jsou rozvedení a on je hlášen k pobytu u matky. Dále uvedl, že polovinu jeho kamarádů již odvedli a druhá polovina jsou narkomani. Tím má namysli, že spoustu kamarádů odvedli do armády, kdy z jeho a dalších dvou vesnic povolali asi 230 mužů a vrátilo se jich pouze 65 a víc než polovina z nich je nezvěstná. Závěrem požádal o jakoukoliv pomoc. Z rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 5.2.2016, č.j. OAM-9/LE-LE05-LE05-PS-2016, Ev.č. L010224, soud dále zjistil, že žalobce byl ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. c) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců do 23.5.2016 za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že byl dne 31.1.2016 zadržen při krádeži zboží v obchodě C&A na Náměstí republiky v Praze. Při následné kontrole hlídkou Policie České republiky předložil cestovní doklad Ukrajiny, v němž nebylo vlepeno žádné platné vízum. Žalobce také předložil identifikační kartu Rumunska na jméno H. L. M., nar. “X”. Pro podezření, že cizinec pobývá na území České republiky neoprávněně a předložený doklad může být padělaný nebo falešný, byl žalobce zajištěn. Dle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Dle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, jež má dle žalobce spočívat zejména ve skutečnosti, že se žalovaný dostatečně nevypořádal se zjištěným skutkovým stavem, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, o co opíral své úvahy, z jakých podkladů vycházel a k jakým závěrům dospěl. Jak vyplynulo z žalovaným předloženého správního spisu a žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný v rámci své úvahy vycházel zejména z informací poskytnutých žalobcem jednak v samotné žádosti o udělení azylu, a dále z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z uvedených listin vyplynulo, že žalobce o azyl žádá zejména z důvodu, že nechce nastoupit a vykonat vojenskou službu, neboť se obává, že po výcviku by jej poslali bojovat do Doněcké či Luhanské oblasti, na jejichž území probíhají nepřátelské boje, a rovněž z obavy, že by mohl být za vyhýbání se nástupu vojenské služby v jeho domovském státě trestně stíhán. Současně konstatoval, že chce vést normální život, vydělávat peníze, mít dívku a nechce do války, kde by musel bojovat a mohl sám být zabit. Dále si žalovaný jako podklad svého rozhodnutí vyžádal informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, posouzení mezinárodní ochrany (15. leden 2015 – aktualizace č. 2, září 2015 – aktualizace č. 3), výroční zprávu organizace Human Rights Watch z ledna 2015, informace z Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, o stavu lidských práv na Ukrajině (1. prosince 2014 až 15. února 2015, 16. února 2015 až 15. května 2015, 16. května 2015 až 15. srpna 2015), informace Ministerstva zahraničních věcí o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti ze dne 21.5.2015, č.j. 98848/2015-LPTP, informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1.8.2014, č.j. 110105/2014-LPTP, informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9.10.2015, č.j. 115045-LPTP, zprávu organizace Freedom House – Svoboda ve světě 2015 – Ukrajina, výroční zprávu organizace Amnesty International ze dne 25.2.2015 a k trestu smrti (duben 2015). Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20.1.2006, č.j. 4 Azs 111/2005-58, který je dostupný na www.nssoud.cz, „řízení o udělení azylu je totiž specifické tím, že tvrzení žadatele o azyl hrají zcela zásadní roli a správní orgán z nich vždy vychází. Obsahují-li skutečnosti obecně podřaditelné azylovým důvodům, hodnotí je z hlediska pravdivosti a opatří si objektivní informace o zemi původu, které pak porovná s údaji sdělenými žadatelem a učiní celkový závěr.“ V napadeném rozhodnutí se žalovaný zabýval jednotlivými předpoklady udělení mezinárodní ochrany a doplňkové ochrany dle ust. § 12 - § 14b zákona o azylu, kdy postupně dospěl k závěru, že uvedené podmínky žalobce nesplňuje, neboť žalobce v průběhu celého správního řízení nevrdil, že by mu hrozilo nějaké pronásledování či že by z pronásledování měl odůvodněné obavy. Napadené rozhodnutí samo o sobě je tak nutno posoudit jako přezkoumatelné, neboť žalovaný v něm podrobně rozvedl, z jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel. Soud hodnotí zjištěný skutkový stav za dostatečný a z uvedeného důvodu považuje žalobcem vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti za nedůvodnou. Dále se soud zabýval námitkou, jež dle žalobce odůvodňuje oprávněnost jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce uváděl, že v případě, že by byl vrácen do své vlasti, by mu hrozil trest odnětí svobody za vyhýbání se vojenské službě a žalovaný se tak měl zabývat podmínkami ve věznicích na Ukrajině. Jak bylo ale soudem zjištěno ze správního spisu, žalobci nebyl dosud oficiálně povolávací rozkaz ani doručen. K této problematice se již několikrát vyjádřil Nejvyšší správní soud, například v rozsudku ze dne 15.12.2005, č.j. 3 Azs 8/2005-49, který je dostupný na www.nssoud.cz, uvedl, že „je-li vojenská služba v zemi původu žadatele o udělení azylu povinná a za její nenastoupení hrozí přiměřený trestní postih, není pouhá snaha vyhnout se nastoupení této vojenské služby důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, byť je odůvodněna obavou z trestního stíhání a trestu.“, přičemž zdejší soud neshledal důvod, proč by se měl v daném případě od judikatury Nejvyššího správního soudu odchýlit a považuje tak předmětnou námitku žalobce za nedůvodnou. K námitce žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí je zatíženo vadou, neboť se žalovaný nezabýval podmínkami ve věznicích na Ukrajině, považuje soud v projednávané věci a s ohledem k výše uvedené za nerelevantní. V daném případě žalobce neuvedl žádné relevantní skutečnosti, jež by nasvědčovaly závěru, že by byl příslušníkem určité sociální skupiny, jež je pronásledována za svou příslušnost, názory či přesvědčení, a proto žalovaný správně vyhodnotil, že žalobce nemá pro udělení mezinárodní ochrany z uvedeného důvodu nárok. Lze proto uzavřít, že se žalovaný nedopustil žádného pochybení, neboť na základě zjištěných skutečností nezjistil žádnou rozhodnou skutečnost, jež by odůvodňovala udělení azylu ve smyslu ust. § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b zákona o azylu. Pokud řádně posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, bylo takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména, když žalobce ani ve správním řízení netvrdil, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod (naopak uvedl, že nemá politické přesvědčení a o politiku se nezajímá), nepociťoval ani odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů, nebylo zjištěno, že by byl příbuzným osoby, jíž byl azyl udělen a neuvedl žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Soud k dané problematice konstatuje, že situaci, kterou si žalobce způsobil svým jednáním, nelze řešit pomocí mezinárodní ochrany – řízení o udělení azylu v žádném případě nesupluje pobytové řízení cizinců, opačný závěr by svědčil o obcházení zákona. Jak uvedl sám žalobce, na území České republiky pobývá od 23.5.2015, přičemž o azyl požádal až za situace, kdy mu reálně hrozí, že bude v důsledku neoprávněného vstupu a pobývání na území České republiky, vyhoštěn. Na tuto skutečnost taktéž poukázal v napadeném rozhodnutí již žalovaný a soud se s jeho názorem zcela ztotožňuje – poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami legálního pobytu a účelově jej zneužívat. Závěrem soud konstatuje, že se žalovaný podrobně zabýval politickou a společenskou situací, jež panuje na Ukrajině, a byť dospěl k závěru, že úroveň ochrany základních lidských a občanských práv a svobod se nenachází na srovnatelné úrovni s Českou republikou, nehrozí žalobci žádné reálné nebezpečí pronásledování, nelidského či ponižujícího chování, pro které by byla jeho žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany důvodnou. Stejně tak není důvodná obava žalobce z vyhýbání se nástupu vojenské služby, neboť se jedná o občanskou povinnost povolané osoby. Soud tedy s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení