75 Az 17/2016 - 35

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: O. R., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajinská republika, t.č. v ZZC Drahonice, Drahonice u Lubence 41, 441 01 Podbořany, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, adresa pro doručování poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2016, č.j. OAM-12/LE- LE05-LE05-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2016, č.j. OAM-12/LE-LE05- LE05-2016, jímž žalovaný rozhodl tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 9.12.2015 (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, neboť pro vyhovění žádosti nebyly splněny zákonné předpoklady. Žalobce v žalobě uvedl, že napadeným rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech, když žalovaný porušil ust. § 12, § 14a zákona o azylu, ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení. Ve správním řízení uváděl žalobce jako jeden z hlavních důvodů podání žádosti o azyl obavu z povolání do armády, neboť mu bylo doručeno předvolání, aby se dostavil na ukrajinskou vojenskou správu. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí konstatoval, že branná povinnost patří k základním povinnostem občanů vůči státu, přičemž v tomto smyslu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, jenž dovodil, že obava z výkonu vojenské služby, z jejího nenastoupení či z trestu v důsledku dezerce není azylově relevantním důvodem. Uvedené závěry žalobce rozporuje, v tomto smyslu proto poukázal na odlišné rozsudky Nejvyššího správního soudu, ze kterých plyne, že i branci mohou být považováni za specifickou sociální skupinu, jež může mít obavu z pronásledování, pokud jsou v rámci výkonu vojenské služby nuceni čelit hrozbě násilí ze strany teroristických skupin, stát jim však není schopen zabezpečit dostatečnou ochranu. Ve stejném duchu pak hovoří i judikatura Soudního dvora Evropské unie, podle níž lze za důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany považovat i případy, kdy dochází k pronásledování vojákům odpírajícím vojenskou službu, při níž jsou nuceni páchat válečné zločiny, zločiny proti lidskosti aj. Jak dle žalobce vyplývá ze zpráv mezinárodních organizací, např. Human Rights Watch, Amnesty International či Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů, v případě konfliktu na Ukrajině k porušování mezinárodních válečných práv pravidelně dochází, včetně toho, že jsou mladí lidé k výkonu služby nuceni proti své vůli. Lze proto rozporovat i tvrzení žalovaného, že k bojům dochází toliko ve dvou oblastech státu, zatímco zbytku území se boje netýkají, neboť v důsledku plošné mobilizace se ani přesídlením nelze účasti ve střetu vyhnout. S ohledem na to se žalobce oprávněně obává svého návratu na Ukrajinu, kde by byl vystaven násilnému jednání a pronásledování ze strany státních orgánů pro nenastoupení vojenské služby. I pokud by nicméně žalovaný dospěl ke správnému závěru o nesplnění důvodů pro udělení azylu, měla být žalobci přiznána tzv. doplňková ochrana ve smyslu ust. § 14a zákona o azylu v důsledku hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy v podobě nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Za tuto vážnou újmu považuje žalobce právě obavu z trestní represe za nenastoupení vojenské služby a ohrožení života v bojích proti protivládním povstalcům na východě země. Ponižujícím zacházením se dle judikatury Evropského soudního dvora má na mysli takové, jež oběť pokořuje, snižuje nebo u ní jinak vyvolává pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, jež zároveň mohou narušit její morální a fyzickou odolnost, anebo pokud donutí oběť k jednání v rozporu s její vůlí a přesvědčením. Žalobce v této souvislosti namítá, že výkon vojenské služby se absolutně příčí jeho přesvědčení a s ohledem na to, že mu byl již několikrát doručen povolávací rozkaz, nelze vyloučit, že při svém návratu bude trestně stíhán. Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky Organizace spojených národů v daném kontextu v metodické Příručce k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků uvedl, že i dezertér či člověk vyhýbající se vojenské službě může být považován za uprchlíka, pokud by bylo prokázáno, že může být vystaven nepřiměřeně přísnému trestu či že účast na vojenských akcích je v rozporu s jeho politickým či morálním přesvědčením nebo oprávněnými pohnutkami svědomí. To je i případ žalobce, jenž je zastáncem míru a odmítá ozbrojené konflikty, a to i s ohledem na své náboženské přesvědčení. Závěrem žalobce poukázal na to, že má v České republice dceru, které chce být nablízku. Nechce se proto stát účastníkem konfliktu, o který se z důvodu integrace do české společnosti ani nezajímá, a který v něm pouze vyvolává pocity úzkosti a bezradnosti. S ohledem na uvedené proto navrhnul, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobcem uváděné námitky nedokládají porušení zákonných ustanovení. Při svém rozhodování vzal v úvahu veškeré žalobcem tvrzené skutečnosti, shromáždil aktuální informace o situaci v zemi jeho původu a má proto za to, že přijaté řešení odpovídá konkrétním okolnostem daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno. Žalobce měl dle žalovaného možnost ve správním řízení sdělit veškeré skutečnosti, jež považuje z hlediska své žádosti o azyl za podstatné. Z protokolu o výslechu vyplývá, že se v případě svého návratu do vlasti obává nuceného odvodu do armády, osobně ale žádné předvolání dosud nepřevzal, povolávací rozkaz mu proto nebyl doručen. Jiné problémy na Ukrajině neměl. Rovněž tak neuvedl, že by vyhýbaní se výkonu vojenské služby bylo v rozporu s jeho morálním či náboženským přesvědčením nebo s obavou z účasti na válečných zločinech a způsobu boje odporujícímu zásadám mezinárodního či válečného práva. Dovolává-li se žalobce uvedených důvodů až v rámci žaloby, jeví se žalovanému takováto argumentace jako účelová. Žalovaný tak zohlednil zjištěný stav věci ke dni vydání rozhodnutí a neshledal žádných okolností opravňujících k důvodné obavě z pronásledování žalobce ze strany soukromých osob ani státu. Ve vztahu k zájmu žalobce být oporou dceři, žalovaný podotknul, že jmenovaná je již plnoletá a s žalobcem nesdílí společnou domácnost. Vztahem k ní se navíc zabýval i Nejvyšší správní soud v souvislosti se správním vyhoštěním žalobce z území České republiky. Závěrem žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že řízení o mezinárodní ochraně nemůže sloužit k legalizaci pobytu cizince. Navrhnul proto zamítnutí žaloby. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili svůj konkludentní souhlas, když ve lhůtě stanovené jim za tímto účelem soudem neuvedli, že na projednání věci trvají. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 5.2.2016 podal žalobce v ZZC Drahonice žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou zdůvodnil tím, že má v České republice dceru, o kterou se stará, a na Ukrajině mu hrozí, že bude povolán k výkonu vojenské služby v rámci probíhajícího střetu s protivládními silami. V Protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 8.2.2016 pak doplnil, že ze svého domovského státu odešel pouze z důvodu nedostatku pracovních příležitostí. Od poloviny roku 2014 mu byly opakovaně doručovány povolávací rozkazy do armády, z nichž žádný dosud nepřevzal, obává se však, že kdyby se do svého domovského státu vrátil, byl by odveden. Současně byl žalobce téhož dne seznámen i s podklady, které žalovaný shromáždil za účelem rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, a jež zahrnují zprávy mezinárodních organizací týkající se stavu lidských práv a situace na Ukrajině v souvislosti s jejím posledním vnitrostátním vývojem – např. Výroční zprávou organizace Amnesty International 2014/2015 ze dne 25.2.2015, Zprávou OHCHR o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 15.8.2015, Zprávou UNHCR Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině ze září 2015, informacemi Ministerstva zahraničních věci České republiky aj. Žalobce měl možnost se ke zdrojům uvedených informací vyjádřit, přičemž výslovně uvedl, že je nechce žádným způsobem doplnit či uvést nové informace, které by měl žalovaný vzít v úvahu. Z citovaných podkladů soud zjistil, že situace na Ukrajině v souvislosti s dohodou o příměří deeskalovala, stále však zůstává napjatá. Pro osoby žijící ve dvou separatistických regionech existují určitá bezpečností rizika a dochází zde k porušování lidských práv a svobod, která pramení z bojů mezi oběma znepřátelenými stranami. Osobám neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti obecně postih nehrozí, je nicméně třeba vždy zohlednit individuální situaci žadatele. Podmínky výkonu základní vojenské služby jsou standardní, vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není jako trestný čin kvalifikováno, pokud ale povolaný rozkaz převezme a nenastoupí do služby, hrozí mu trest odnětí svobody v rozmezí 2 – 5 let. Vedle přímého výkonu vojenské služby je možná i služba alternativní, tzv. civilní, např. s ohledem na náboženské důvody brance. Dlouhodobě v zahraničí žijící ukrajinští občané pak nejsou do služby povoláváni, neboť jim nelze doručit rozkaz. Dne 5.5.2016 rozhodl žalovaný o žádosti žalobce tak, jak bylo uvedeno shora. V odůvodnění uvedl, že zohlednil jeho výpověď i zprávy mezinárodních organizací o současné situaci na Ukrajině. K žalobcem uváděné obavě z nástupu k výkonu vojenské služby uvedl, že se jedná o státoobčanskou povinnost, kterou uznává i tzv. Ženevská konvence z roku 1951, přičemž ani vyhýbání se službě nebo dezerce, pokud by byla trestná, není důvodem udělení mezinárodní ochrany, i pokud by důvody pro ně byly dány averzí žadatele vůči vojenské službě nebo strach z boje. Ve stejném duchu odkázal žalovaný i na judikaturu českých soudů. Ačkoliv to žalobce přímo nenamítal, žalovaný se rovněž zabýval zhoršenou bezpečnostní situací v jeho domovském státě, kdy uvedl, že tato panuje pouze ve 2 z celkových 24 oblastí – žalobce ale v žádné z nich nežije a v minulosti ani nežil. Dále žalovaný neshledal azylově relevantní důvody či splnění podmínek tzv. doplňkové ochrany ani v dalších skutečnostech týkajících se žalobce, včetně jeho rodinných vazeb na dceru žijící v České republice, a proto jeho žádost o azyl zamítnul. Soud se nejprve zabýval posouzením žalobcem uváděných důvodů pro udělení azylu dle ust. § 12 zákona o azylu. Dle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Žalobce spatřoval důvod pro udělení mezinárodní ochrany zejména ve skutečnosti, že mu v případě jeho návratu na Ukrajinu hrozí povolání do armády. K tomu soud konstatuje, že judikatura soudů je v této otázce poměrně ustálená, když i v souladu s mezinárodními úmluvami, jimiž je Česká republika vázána (např. Ženevská úmluva, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod aj.), dovozuje, že obecně není možné požadavek státu na brannou povinnost považovat za nelegitimní, naopak její odmítání nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu ust. § 12 zákona o azylu, a to ani v případě, že by dotčená osoba mohla být pro nenastoupení ke službě nebo dezerci trestána (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.8.2012, č.j. 2 Azs 17/2012-44, dostupný též na www.nssoud.cz). Na druhou stranu lze však souhlasit s žalobcem, že brannou povinnost nelze za nerelevantní důvod pro poskytnutí mezinárodní ochrany považovat paušálně, neboť správní orgány musí k námitce žadatele zohlednit i další okolnosti jejího výkonu. Těmi může být např. neschopnost státu ochránit brance před nebezpečím, které jim hrozí ze strany teroristických skupin (blíže k tomu srov. např. žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.6.2008, č.j. 5 Azs 18/2008-83, dostupný též na www.nssoud.cz), vynucování účasti ve válečných operacích odporujících mezinárodnímu právu nebo hrozící trest v důsledku odmítání účasti na takovýchto operacích, jehož intenzita či způsob výkonu porušení lidských práv zakládá (vizte již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.8.2012, č.j. 2 Azs 17/2012-44 nebo žalobcem uváděný rozsudek Soudního dvora ze dne 26.2.2015, sp.zn. C-472/13). V daném případě žalobce poukazoval na aktuální zprávy mezinárodních organizací, jež mají prokazovat porušování závazků vyplývajících z mezinárodního práva týkajícího se bojových operací, a to oběma stranami konfliktu probíhajícího na Ukrajině. Soud relevanci uvedených informací nikterak nezpochybňuje a nevylučuje, že v průběhu bojů může k určitým excesům docházet. Jak nicméně uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16.12.2015, č.j. 6 Azs 254/2015-24 (dostupném též na www.nssoud.cz): „není prokázané, zda by po stěžovateli při jeho výkonu branné povinnosti bylo skutečně požadováno jednat namítaným způsobem, tedy používat nelegální prostředky. [Soud] zároveň připomíná, že [stěžovateli] svědčí právo občana Ukrajiny i kterékoliv jiné země odmítnout výkon vojenské služby, v rámci níž by byl sám nucen porušovat normy mezinárodního práva.“ S uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu se zdejší soud ztotožňuje, když současně uvádí, že ani z žalobcem citovaných zpráv mezinárodních organizací nevyplývá, že by porušování lidských práv či páchání válečných zločinů na Ukrajině mělo docházet paušálně či cíleně. Nelze proto jako důvodnou posoudit jeho obavu, že by při výkonu branné povinnosti mohl být k předmětným mezinárodně protiprávním jednáním nucen, ale i v případě, že ano, svědčilo by mu nezpochybnitelné právo je odmítnout. Žalobce dále poukazoval na irelevantnost argumentace žalovaného týkající se zhoršené bezpečnostní situace na Ukrajině ve 2 oblastech z celkových 24. Namítnul, že není podstatné, zda pochází z lokality, jež je od místa bojů vzdálena, neboť mobilizace se týká v zásadě celé mužské populace v produktivním věku a nasazení ve válce se tak nelze vyhnout ani přesídlením v rámci země. Soud uvádí, že uvedené tvrzení žalobce je nepochybně pravdivé. Jmenovaný však zřejmě přehlédl, že se žalovaný v této části odůvodnění zabýval nikoliv vztahem zhoršené bezpečnostní situace v zemi k branné povinnosti, ale bezpečnostní situací jako takovou. Pokud tedy dovodil, že okolnost probíhajícího konfliktu (nerozhodno, zda toliko lokálního či zahrnujícího větší území) není azylově relevantním důvodem dle ust. § 12 zákona o azylu, je nutno mu dát za pravdu, neboť uvedené ustanovení se dotýká toliko pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů – zhoršená bezpečnostní situace sama o sobě tímto důvodem není. Může být nicméně důvodem pro udělení tzv. doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a zákona o azylu – k tomu vizte dále. Lze proto uzavřít, že probíhající boje v zemi, odkud žadatel o azyl přichází, nejsou obecně považovány za důvod pro udělení mezinárodní ochrany – tím by se mohly stát pouze v případě, že by v rámci nich docházelo k pronásledování osob např. s ohledem na příslušnost k určité sociální skupině, rase, náboženskému vyznání aj. Uvedené se však týká zejména otázky postavení civilistů a žalovaný ji také v tomto smyslu hodnotil. Ve vztahu k brancům je samozřejmě zcela nerozhodné, z jaké oblasti státu pochází, neboť mohou být nasazeni i do míst, kde jim aktuálně nebezpečí zranění či smrti hrozí. Ani výkon vojenské služby spojený s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu však odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu ust. § 12 zákona o azylu nezakládá (srov. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.8.2012, č.j. 2 Azs 17/2012-44, dostupný též na www.nssoud.cz). Námitka žalobce v tomto smyslu je tudíž nedůvodná. Rovněž tak soud neshledal oprávněnou ani námitku obavy, že by žalobci v případě jeho návratu na Ukrajinu mohlo hrozit násilné jednání a pronásledování ze strany státních orgánů pro nenastoupení vojenské služby. Ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.3.2004, č.j. 5 Azs 4/2004- 49 (dostupného též na www.nssoud.cz) vyplývá, že: „Odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.“ K uvedenému soud konstatuje, že žalobce sice v žalobě namítal, že výkon vojenské služby je v rozporu s jeho morálním přesvědčením, svědomím i náboženskými principy, současně je ale nutno přihlédnout i k tomu, že zmiňované rozpory svědomí neuplatnil ve správním řízení, když jako jediný důvod uváděl obavu z bojového nasazení, resp. vstupu do armády. Jeho námitku vznesenou v tomto směru až v řízení před soudem proto soud hodnotí jako účelovou, neboť dostatečně neprokázal, že by jeho přesvědčení bylo opravdové, a tedy důvodné pro přiznání statusu uprchlíka. Dále se soud zabýval námitkou žalobce týkající se uplatnění tzv. doplňkové ochrany dle ust. § 14a zákona o azylu. Dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje: a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Předně je třeba říci, že žalobce v žalobě směšuje předpoklady pro poskytnutí doplňkové ochrany s důvody, pro které je možné udělit azyl. Podmínky doplňkové ochrany jsou ust. § 14a vymezeny taxativně a nelze za ně proto považovat skutečnosti, jež by mohly být předmětem mezinárodní ochrany. Obavu z nastoupení do vojenské služby, účast v bojích, ohrožení života v souvislosti s nimi či rozpor s morálním, náboženským či jiným přesvědčením tedy tak ve vztahu k doplňkové ochraně hodnotit nelze. Jak ostatně k této otázce uvedl např. Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 8.1.2016, č.j. 33 Az 14/2015-29 (dostupném též na www.nssoud.cz): „Pokud žalobce uváděl, že důvodem, proč se obává vrátit zpět na Ukrajinu je probíhající ozbrojený konflikt, kvůli němuž by musel na základě povolávacího rozkazu nastoupit vojenskou službu v armádě, pak lze sice tento argument lidsky pochopit, nicméně se nejedná o okolnost odůvodňující udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a zákona o azylu.“ Za relevantní námitku dle žaloby by proto mohlo být považováno toliko ponižující trestání, např. v souvislosti s nenastoupením do vojenské služby, nebo vážné ohrožení života civilisty v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu. V daném případě však žalobci žádná takováto vážná újma nehrozí. Dle zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9.10.2015, č.j. 115045-LPTP, lze za nenastoupení vojenské služby na Ukrajině uložit trest 2 – 5 let nepodmíněného odnětí svobody, ovšem pouze v případě, kdy si povinná osoba převezme povolávací rozkaz. K tomu soud poznamenává, že takto vymezená trestní sazba zcela odpovídá obdobným trestům ukládaným jinými státy, včetně České republiky (srov. např. trestný čin nenastoupení mimořádné služby v ozbrojených silách dle ust. § 373 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dle něhož lze obviněnému uložit trest odnětí svobody v rozmezí 1 – 5 let). Žalobce si však dosud žádný z doručovaných povolávacích rozkazů nepřevzal a reálné nebezpečí mu tak nehrozí, zvláště když sám ani netvrdil, že by s případným výkonem trestu bylo ze strany ukrajinských orgánů spojeno nelidské či ponižující zacházení. Nelze rovněž nezmínit, že na Ukrajině rovněž došlo ke znovuzavedení tzv. alternativní služby namísto přímého výkonu branné povinnosti, zejména s ohledem na náboženské důvody brance – žalobce se proto může služby v armádě zprostit i zákonem předpokládaným způsobem, aniž by byl za nenastoupení k branné povinnosti trestán. V daném případě rovněž nepřichází v úvahu ani ohrožení života žalobce jako civilisty z důvodu svévolného násilí v situaci, kdy na Ukrajině probíhá střet mezi vládními silami a separatistickými regiony na východě země. Zejména je třeba vycházet z toho, že se zde vlastně ani o vnitřní ozbrojený konflikt ve smyslu, jak jej chápe ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, nejedná. Podle Nejvyššího správního soudu (vizte jeho rozsudek ze dne 30.4.2015, č.j. 7 Azs 70/2015-35, dostupný též na www.nssoud.cz) „nelze v současné době situaci na Ukrajině klasifikovat jako „válečný stav“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná se o izolovaný konflikt pouze probíhající na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Ale i pokud by soud závěry o skutečnosti, že uvedenou vnitrostátní situaci lze válečným stavem nazvat, přijal, přesto by v případě žalobce jakožto civilisty (nikoliv brance, na kterého se citované usnesení nevztahuje), nebyly naplněny důvody pro přiznání doplňkové ochrany. Právě zde se totiž uplatní argumentace užitá žalovaným v napadeném rozhodnutí, v němž jmenovaný poukázal na to, že žalobce pochází z oblasti, jež je místu bojů dostatečně vzdálená, nadto mu ani v případě ohrožení nic nebrání přesídlit do jiné části země. Soud jeho závěry o nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany hodnotí jako správné, a proto uvedenou námitku žalobce jako nedůvodnou zamítnul. Závěrem se soud zabýval existencí rodinných vazeb žalobce na území České republiky k jeho zletilé dceři, které chce být dle svého tvrzení nablízku a oborou. Právo na rodinný život je nepochybně jedním z chráněných zájmů, jenž je Česká republika v duchu mezinárodních tradic i závazků povinna respektovat. Na druhou stranu nemůže být jeho ochrana absolutní a nadřazená ostatním zájmům chráněných zákonem, o čemž ostatně svědčí dosavadní judikaturní praxe. Potřebu rodinného života má proto žalobce možnost realizovat prostřednictvím jiných právních institutů, zejména k tomuto účelu určených pobytových oprávnění, nikoliv však formou azylové ochrany. Řízení o udělení azylu v žádném případě nesupluje pobytové řízení cizinců, opačný závěr by svědčil o obcházení zákona. Poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami legálního pobytu a účelově jej užívat v případě, že ostatní možnosti obnovy pobytového oprávnění jsou již vyčerpány. Bez významu není rovněž ani to, že dcera žalobce je již zletilá a není na něm závislá, žalobce s ní nadto nesdílí ani společnou domácnost. Jeho vztah žalobce k dceři proto nelze za dostatečný důvod pro udělení doplňkové ochrany považovat. S ohledem na vše výše uvedené soud konstatuje, že žalobce žádné relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany neprokázal a žaloba tudíž není důvodná. Proto ji výrokem ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení