75 Co 106/2024 - 185

Rubrum

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci zástavní věřitelky: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená [Anonymizováno] [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [jméno FO] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [adresa] [právnická osoba] proti zástavní dlužnici: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0][Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o nařízení soudního prodeje zástavy, k odvolání zástavní dlužnice proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2024, č. j. 17 C 175/2023-145, takto:

Výrok

I. Usnesení okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Usnesení okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že o náhradě nákladů řízení se nerozhoduje.

Odůvodnění

1. Napadeným usnesením okresní soud nařídil k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši celkem 2.713.541,31 Kč soudní prodej zástavy ve vlastnictví zástavní dlužnice, a to pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba[Anonymizováno][Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [hodnota], oba v katastrálním území [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno], v [Anonymizováno] [adresa], zapsané na listu vlastnictví č. [hodnota] u [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa] (výrok I). Ve výroku II. okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení částku 25.030 Kč k rukám zástupce zástavní věřitelky [tituly před jménem] [jméno FO], přičemž uspokojení této pohledávky se může zástavní věřitelka domáhat toliko z výtěžku z realizace soudního prodeje zástavy.

2. Okresní soud vzal za doložené, že zástavní věřitelka uzavřela dne 26. 8. 2013 s [jméno FO], jako zástavcem, zástavní smlouvu k nemovitostem č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]. [jméno FO] v této zástavní smlouvě prohlásil, že byl vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba [Anonymizováno].[Anonymizováno]. [Anonymizováno], rod. dům, a pozemku parc. č. [hodnota], oba v kat. území [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Zástavním právem k nemovitostem, zřízeným na základě uvedené zástavní smlouvy, byla zajištěna pohledávka zástavní věřitelky za [jméno FO] ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne 26. 8. 2013, na jejímž základě byl [jméno FO] jako úvěrovanému poskytnut zástavní věřitelkou jako úvěrující úvěr ve výši 2.560.000 Kč. Podle čl. [Anonymizováno] odst. [Anonymizováno] zástavní smlouvy ze dne 26. 8. 2013 byl zástavce v případě porušení povinností podle smlouvy nebo v případě nepravdivého prohlášení povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 5 % z výše jistiny zajištěné pohledávky. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 8. 6. 2023 byl jako vlastník pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], rod. dům, a pozemku parc. č. [hodnota], oba v kat. území [adresa] u[Anonymizováno][Anonymizováno], zapsán [jméno FO], a to na základě kupní smlouvy ze dne 26. 4. 2013. Dále byly mezi zástavní věřitelkou a [jméno FO] uzavřeny dne 15. 4. 2013 zástavní smlouva č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] k zajištění pohledávky ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] a dne 11. 4. 2014 zástavní smlouva č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] k zajištění pohledávky ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Zástavní věřitelka úvěry poskytnuté [jméno FO] na základě výše uvedených smluv o poskytnutí hypotečního úvěru zesplatnila ke dni 30. 3. 2016. Vůči [jméno FO] bylo zahájeno u Krajského soudu v [adresa] – [Anonymizováno] v [Anonymizováno] zahájeno insolvenční řízení pod sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [insolvenční spisová značka]. Zástavní věřitelka do insolvenčního řízení přihlásila svou pohledávku za [jméno FO] z titulu nesplacených úvěrů. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, č. j. [incidenční spisová značka], 13 [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-403 ([Anonymizováno] [Anonymizováno] [insolvenční spisová značka]), byl změněn rozsudek Krajského soudu v [adresa] – [Anonymizováno] v [Anonymizováno] ze dne 22. 3. 2018, č. j. [incidenční spisová značka], a pozemek parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], rod. dům, a pozemek parc. č. [hodnota], oba v kat. území [adresa] u Olomouce, byly vyloučeny z majetkové podstaty konkursu dlužníka [jméno FO], ve věci Krajského soudu v [adresa] – pobočky v Olomouci pod sp. zn. [Anonymizováno] [insolvenční spisová značka]. Svůj závěr odůvodnil Vrchní soud v Olomouci tím, že shledal kupní smlouvu ze dne 26. 4. 2013 uzavřenou mezi [Jméno zainteresované osoby 0/0] (v tomto řízení zástavní dlužnicí) a [jméno FO], jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, jako lichevní, tedy absolutně neplatnou.

3. Okresní soud za aplikace ust. §§ 354, 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (z. ř. s.), vyložil, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích, v první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o celé věci rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej do druhé fáze, která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle § 358 odst. 3 z. ř. s. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné skutečnosti nejsou, jak vyplývá z § 358 odst. 1 z. ř. s., v tomto daném typu řízení významné. Navíc rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány, tedy postaveny zcela najisto, pro nařízení prodeje zástavy postačí, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné, že zástavní právo k zástavě vzniklo. Jiné další skutečnosti pak mohou být důvodné pouze v další fázi, tedy v řízení o výkon rozhodnutí, a to například prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, nebo excindační žaloby apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019). Přeneseno na projednávanou věc okresní soud uzavřel, že zástavní věřitelka požadovala nařízení soudního prodeje zástavy za účelem uspokojení její pohledávky za [jméno FO] ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne 26. 8. 2013, která byla na základě zástavní smlouvy ze dne 26. 8. 2013 zajištěna zástavním právem k nemovitostem. Zástavní věřitelka v řízení předloženými listinami osvědčila, že má vůči [jméno FO] pohledávku z titulu smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne 26. 8. 2013, že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne 26. 8. 2013 a že tyto nemovitosti jsou aktuálně ve vlastnictví zástavní dlužnice. Zástavní věřitelka tedy podle okresního soudu osvědčila veškeré skutečnosti, které jsou v této fázi soudního prodeje zástavy významné. Proto návrhu okresní soud vyhověl.

4. Pokud zástavní dlužnice v řízení zejména namítala, že se zástavní věřitelkou neuzavřela žádnou zástavní smlouvu a nikdy se zřízením zástavního práva nevyslovila souhlas a dále, že nikdy nepozbyla vlastnické právo k nemovitostem, neboť kupní smlouva, kterou převedla nemovitosti na [jméno FO], byla shledána absolutně neplatnou a nemohla být tedy platně uzavřena ani zástavní smlouva mezi zástavní věřitelkou a [jméno FO], pak se okresní soud s touto procesní obranou vypořádal tak, že argumentoval tím, že v této fázi soudního prodeje zástavy nemohl k námitkám zástavní dlužnice přihlédnout, což odůvodnil s ohledem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019, podle jehož závěrů, zjednodušeně řečeno, není v této fází řízení o soudním prodeji zástavy prostor pro odstranění sporných skutečností souvisejících s otázkou platnosti zástavní smlouvy, když v projednávané věci okresní soud současně nedovodil, že by neplatnost zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 26. 8. 2013 vyšla přímo z obsahu smlouvy nebo jinak, aniž by bylo provedeno další dokazování, najevo. Ze skutečnosti, že kupní smlouva uzavřená dne 26. 4. 2013 mezi zástavní dlužnicí a [jméno FO], jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem, byla shledána jako lichevní, tedy absolutně neplatnou, nelze bez dalšího dovodit (uzavřít), že absolutně neplatnou je i zástavní smlouva k nemovitostem uzavřená dne 26. 8. 2013 mezi zástavní věřitelkou a [jméno FO]. K otázce platnosti/neplatnosti této zástavní smlouvy k nemovitostem bude případně potřebné provést další dokazování (k otázce dobré víry zástavní věřitelky apod.). K tomu však může dojít v souladu s ustálenou judikaturou až v druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci výkonu rozhodnutí.

5. Proti uvedenému usnesení brojí odvoláním zástavní dlužnice, domáhajíc se jeho změny tak, že návrh bude zamítnut. Odvolatelka okresnímu soudu vytýká přílišný formalismus, když dle jejího názoru v první fází řízení o soudním prodeji zástavy jí není umožněna řádná obrana, což považuje za rozporné s principy právního státu. Podle ní současně zástavní věřitelka nedoložila své zástavní právo k předmětu zástavy. V tomto směru opakovala již snesenou procesní obranu o tom, že kupní smlouvy mezi ní a [jméno FO] byla shledána jako neplatná, z čehož dále vyplývá, že jmenovaný nebyl oprávněn uzavřít zástavní smlouvu se zástavní věřitelkou. Zástavní dlužnice nikdy žádnou zástavní smlouvu se zástavní věřitelkou neuzavřela a nikdy se zřízením zástavního práva nevyslovila souhlas. To, spolu s předloženými rozhodnutí o neplatnosti uváděné kupní smlouvy, jednoznačně zpochybňuje uplatněný nárok. Tyto okolnosti vyšly v řízení najevo, jsou z obsahu spisu zřejmé, nevzbuzují pochybnosti a nevyžadují provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků, neboť absolutní neplatnost kupní smlouvy nebyla zástavní věřitelkou zpochybňována.

6. Zástavní věřitelka se k odvolání zástavní dlužnice vyjádřila tak, že navrhovala potvrzení napadeného usnesení a přiznání nákladů odvolacího řízení. Podle ní okresní soud postupoval důkladně dle § 358 odst. 1 z. ř. s., když na základě provedených důkazů shledal, že byly splněny zákonem vyžadované podmínky pro nařízení soudního prodeje zástavy. Zástavní věřitelka totiž minimálně osvědčila, že má pohledávku zajištěnou zástavním právem k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Zákon přitom stanoví, že tyto skutečnosti je zástavní věřitel povinen doložit, což znamená, že tyto skutečnosti nemusejí být prokázány (postaveny najisto), neboť postačuje, jestliže zástavním věřitelem předložené listiny rozhodné skutečnosti osvědčují, tedy že se na základě předložených listin rozhodné skutečnosti jeví jako pravděpodobné. Zástavní věřitelka přitom zásadně odmítá, že by v první fázi řízení o soudní prodej zástavy mělo být vedeno dokazování k tvrzené neplatnosti zástavní smlouvy. Zástavní dlužnicí uplatněná námitka neplatnosti zástavní smlouvy nemůže být předmětem řízení o soudním prodeji zástavy, nýbrž ji zástavní dlužnice může vnést až do druhé fáze tohoto řízení, tj. do exekučního řízení. Uvedené ostatně potvrzuje i komentářová literatura (k tomu viz např. Komentář k § 358 z. ř. s., C. H. Beck, 2020, 2. vydání). Zástavní věřitelce je známo, že Nejvyšší soud připustil z uvedeného pravidla jisté výjimky, a to např. v situaci, kdy neplatnost samotné zástavní smlouvy vyplyne jednoznačně z jejího obsahu či jinak za řízení vyjde najevo (viz zástavní dlužnicí citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009). Navazující judikatura Nejvyššího soudu však upřesnila, co se míní tím, že neplatnost smluv vyšla z obsahu smluv nebo jinak za řízení najevo. Nejvyšší soud ve svém klíčovém rozhodnutí ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3127/2012, totiž uvedl, že: „To, že důvod neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v § 200z odst. 1 OSŘ, neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným tvrzením.“ Z předložené zástavní smlouvy se však zřejmý, evidentní a pochybnosti nevzbuzující důvod neplatnosti zástavní smlouvy nepodává. Ač zástavní smlouva ze dne 26. 8. 2013 byla skutečně podepsána panem [jméno FO], zástavní dlužnice s uzavřením takové zástavní smlouvy souhlasila, a tudíž taková zástavní smlouva musí být shledána jako platná. Dle § 161 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., totiž platilo, že: „Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví.“ Pokud jde o možnost zastavení cizí věci se souhlasem vlastníka zástavy, tak tato otázka byla mnohokrát judikována i Nejvyšším soudem, a to vždy zcela konstantně, když lze poukázat např. na tato rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5188/2014 („Za předpokladu, že žalobce se zastavením pozemku souhlasil, mohlo vzniknout zástavní právo i na základě zástavní smlouvy, která by byla uzavřena jménem žalobce bez plné moci. Protože tím, zda nemovitost byla dána do zástavy se souhlasem žalobce, se soudy nezabývaly, nemůže být jejich závěr, že zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví žalobce nevzniklo, správný. Souhlas může být dokonce i konkludentní.“), sp. zn. 21 Cdo 2494/2016 („V této věci došlo k uzavření zástavní smlouvy na základě zfalšované plné moci. Soudy proto zkoumaly, zda vlastníci souhlasili se zřízením zástavního práva. Nakonec Nejvyšší soud rozhodl, že zástavní právo nevzniklo, protože vlastník se zástavní smlouvou nesouhlasil. Pokud by však vlastník takový souhlas dal, zástavní právo by bylo platně zřízeno). Zástavní věřitelka poukazovala na to, že zástavní dlužnice podepsala s úředně ověřeným podpisem dne 17. 5. 2023 prohlášení, ve kterém potvrdila, že jí kupní cena ve výši 3.500.000 Kč byla ze strany [jméno FO] uhrazena, přičemž tato věděla, že pan [jméno FO] uvedené prohlášení potřebuje za účelem získání hypotečního úvěru ze strany zástavního věřitele, s čímž zástavní dlužnice souhlasila. Pokud by zástavní dlužnice takové potvrzení nevystavila, samozřejmě by banka žádný hypoteční úvěr panu [jméno FO] neposkytla. Podpis zástavní dlužnice byl přitom ověřen dne 17. 7. 2023, tedy ve stejný den, kdy proběhla níže popsaná prohlídka nemovitosti ze strany odhadce. Před samotným uzavřením zástavní a úvěrové smlouvy (tj. 26. 8. 2013) navíc proběhla dne 17. 7. 2013 prohlídka nemovitosti znalcem, ing. Václavkem za účelem odhadu pro poskytnutí hypotečního úvěru, při které byla paní [jméno FO] přítomna. I při samotné prohlídce nemovitosti byla paní [jméno FO] upozorněna na to, že znalec přišel ohodnotit nemovitost za účelem poskytnutí hypotečního úvěru panu [jméno FO], s čímž tato byla srozuměna a souhlasila s tím. Navíc i ze samotné žaloby zástavní dlužnice na vyloučení nemovitostí vyplývá, že tato vyslovila souhlas se „zhodnocením“ svých nemovitostí tím, že tyto budou převedeny na pana [jméno FO]. Z procesní opatrnosti proto zástavní věřitel navrhl v řízení před soudem prvního stupně výslech pana [jméno FO], jakož i odhadce ing. Václavka. Zástavní věřitel si je však vědom toho, že judikatura Nejvyššího soudu (k tomu viz citované rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3127/2012) stojí na tom, že právní úprava soudního prodeje zástavy zapovídá v první fázi řízení provádět dokazování ke sporným skutečnostem. Pokud zástavní dlužnice argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, je nutno uvést, že takové rozhodnutí je přitom naprosto souladné s již citovaným judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3127/2012, které dovysvětlilo dřívější judikaturu, neboť i v zástavní dlužnicí citovaném judikátu Nejvyšší soud uvádí, že: „Dokládá-li zástavní věřitel při podání žaloby o nařízení soudního prodeje zástavy zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou, z jejíhož obsahu je bez dalšího zřejmé, že jde o smlouvu absolutně neplatnou, je soud při zkoumání podmínek pro nařízení prodeje zástavy povinen k této neplatnosti přihlédnout.“ O uvedený případ přitom v projednávané věci na rozdíl od Nejvyšším soudem řešené věci nejde, neboť v Nejvyšším soudem řešené věci byl důvod neplatnosti zástavní smlouvy zřejmý bez dalšího pro rozpor s § 161e odst. 1 obchodního zákoníku. V projednávané věci je však třeba vést ke sporným tvrzením účastníků stran platnosti či neplatnosti zástavní smlouvy dokazování, pro které v této fázi řízení zákon žádný prostor neposkytuje. Uvedené ostatně soud prvního stupně velmi správně identifikoval, když odkázal na velmi přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019, z něhož i správně citoval.

7. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal usnesení okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání zástavní dlužnice není důvodné.

8. Z obsahu spisu, v rozsahu potřebném pro posouzení věci odvolacím soudem, vyplývá, že návrhem doručeným soudu dne 26. 6. 2023 se zástavní věřitelka domáhala proti zástavní dlužnici nařízení soudního prodeje zástavy s odůvodněním, že dne 26. 8. 2013 byla mezi zástavní věřitelkou a [jméno FO] uzavřena smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno], na jejímž základě byl [jméno FO] poskytnut úvěr ve výši 2.560.000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 2,89 % ročně. Z důvodu nehrazení řádných úvěrových splátek byl úvěr ke dni 30. 3. 2016 zesplatněn, přičemž dlužná jistina činila 2.450.266 Kč, dlužné úroky z úvěru činily 119.218,49 Kč a dlužné úroky z prodlení činily 5.987,97 Kč. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného na [jméno FO] u Krajského soudu v [adresa], [Anonymizováno] v [Anonymizováno], pod sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [insolvenční spisová značka]. Žalobkyně v rámci insolvenčního řízení ničeho neinkasovala. Dne 26. 8. 2013 byla dále k zajištění pohledávky uzavřena mezi zástavní věřitelkou a [jméno FO] zástavní smlouva č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] k pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [hodnota], oba v k. ú. [adresa] u [Anonymizováno] (dále jen „nemovitosti“). V insolvenčním řízení byly tyto nemovitosti zapsané do majetkové podstaty. Následně se zástavní dlužnice žalobou domáhala vyloučení těchto nemovitostí z majetkové podstaty s odůvodněním, že kupní smlouva, na základě které převedla vlastnické právo na [jméno FO], je neplatná. Usnesením [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne 20. 7. 2021, č. j. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], právní moc dne 20. 8. 2021, bylo rozhodnuto tak, že nemovitosti se vylučují z majetkové podstaty dlužníka [jméno FO]. Vlastníkem nemovitostí tak aktuálně je zástavní dlužnice. Jelikož pohledávka [jméno FO] nebyla dosud uhrazena, domáhá se zástavní věřitelka nařízení soudního prodeje zástavy. Zástavní dlužnice se ve věci vyjádřila tak, že s návrhem nesouhlasí, což odůvodňovala tím, že se zástavní věřitelkou neuzavřela žádnou zástavní smlouvu a nikdy se zřízením zástavního práva nevyslovila souhlas. Nemovitosti byly ve vlastnictví zástavní dlužnice a následně došlo dne 26. 4. 2013 k uzavření kupní smlouvy s [jméno FO] o prodeji nemovitostí. Pravomocným rozsudkem [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne 20. 7. 2021, č. j. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], však bylo rozhodnuto, že nemovitosti se vylučují z majetkové podstaty dlužníka [jméno FO] z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. 4. 2013, když se jednalo o lichevní smlouvu. Zástavní dlužnice tedy nikdy nepozbyla vlastnické právo k nemovitostem. Jestliže byla kupní smlouva shledána absolutně neplatnou, nemohla být platně uzavřena ani zástavní smlouva zatěžující nemovitosti. Dále zástavní dlužnice namítala, že zástavní věřitelka neuvedla, z jakého důvodu nebyla uspokojena v rámci insolvenčního řízení. Zástavní dlužnice navrhla, aby návrh byl zamítnut. V situaci, kdy účastníci nesouhlasili, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, pouze na základě listin, okresní soud věc projednal u jednání dne 11. 1. 2024, kdy o věci rozhodl napadeným unesením.

9. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených listinných důkazů uvedená pod bodem 3. písemného odůvodnění usnesení (dále jen odůvodnění), která přejímá a pro stručnost na ně odkazuje. Současně odvolací soud akceptuje závěr okresního soudu o skutkovém stavu věci, jak jej okresní soud vyložil v bodu 4. odůvodnění, na což se pro stručnost rovněž odkazuje.

10. Jde-li o právní hodnocení, pak rovněž stran uvedeného lze zcela aprobovat závěry okresního soudu, který správně na věc aplikoval ust. § 353a a násl z. ř. s., které správně v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu vyložil. Proto lze zcela odkázat na přiléhavé odůvodnění uvedené v napadeném usnesení (a citované shora) v bodech 10. až 13. odůvodnění napadeného usnesení.

11. Zásadně tak nelze akceptovat odvolací argumentaci zástavní dlužnice o formalistickém způsobu rozhodování okresního soudu, který neměl připustit procesní obranu zástavní dlužnice, když naopak okresní soud postupoval zcela v souladu se zákonnou konstrukcí zpeněžování zástavy prostřednictvím řízení o soudním prodeji zástavy, jak vyloženo výše.

12. Obrana zástavní dlužnice v tzv. první fázi řízení o soudním prodeji zástavy byla založena na tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ní [jméno FO], což ostatně mezi účastníky nebylo sporné, z čehož dále zástavní dlužnice dovozovala neplatnost samotné zástavní smlouvy. Zástavní dlužnice však pomíjí, že zástavní smlouva byla uzavřena v režimu tzv. starého práva, tj. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který připouštěl vznik zástavního práva, i k nemovitostem, smlouvou uzavřenou s nevlastníkem za souhlasu vlastníka. O to v právě projednávané věci jde, kdy zástavní dlužnice tvrdí, že z její strany jako vlastnice souhlas nebyl dán, kdežto zástavní věřitelka tvrdí okolnosti, z nichž dovozuje souhlas zástavní dlužnice se zřízením zástavního práva na její nemovitosti. Jsou zde tedy sporné skutečnosti, k nimž je třeba vést dokazování, na jehož základě lze učinit závěr o platnosti či neplatnosti předmětné zástavní smlouvy. Takové dokazování však není přípustné provádět v této fází řízení a náleží jej provádět až v tzv. druhé fází, tedy v řízení o výkon rozhodnutí, bude-li k návrhu zástavní věřitelky vůbec zahájeno (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019).

13. S ohledem na vyložené tedy nelze přijmout závěr, který se zástavní dlužnice snaží prosadit, tedy že je třeba návrh zamítnout, když z obsahu spisu lze sice dovozovat neplatnost kupní smlouvy výše zmiňované (s ohledem na stav zápisu v katastru nemovitosti odůvodněný rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 14 C 154/2023-43, který evidentně deklaroval vlastnické právo zástavní dlužnice), avšak nelze s ohledem na spornost rozhodných tvrzení účastníků bez prováděného dokazování učinit závěr o neplatnosti samotné zástavní smlouvy, resp. uzavřít, že zástavní právo nevzniklo a zástavní věřitelce toto nesvědčí.

14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení okresního soudu dle ustanovení § 219 o. s. ř. ve výroku I. jako věcně správné potvrdil.

15. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., § 1 odst. 3 z. ř. s. tak, že tuto přiznal zástavní věřitelce, když tento postup stejně jako způsob formulace nákladového výroku (uspokojení této pohledávky až z výtěžku prodeje zástavy) odůvodnil rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. ve věci sp. zn. 21 Cdo 1520/2009.

16. Nutno konstatovat, že citovaná rozhodovací praxe dovolacího soudu byla již překonána jím samotným (viz níže), ale i rozhodovací činností Ústavního soudu, který ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 114/06 (a dále ve svých pozdějších nálezech sp. zn. III. ÚS 68/16, sp. zn. I. ÚS 2246/17 a dalších), deklaroval, že v souladu s požadavkem spravedlnosti je, aby o nákladech řízení bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodováno až v tzv. druhé fázi soudního prodeje zástavy – ve vykonávacím řízení, tedy poté, co bude najisto postaveno, zda bylo v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu. Ústavní soud vyjevil názor, že řízení o soudním prodeji zástavy je řízením zvláštním a nelze podobně jako u ostatních řízení zařazených do části třetí občanského soudního řádu (nyní zákona o zvláštních řízeních soudních) náklady řízení poměřovat podle úspěchu ve věci. Vychází z toho, že vzhledem k tomu, že zástavní dlužník nemá v podstatě žádnou možnost obrany, nelze v této fázi řízení, přestože je žalobě (dnes návrhu) vyhověno a soudní prodej zástavy nařízen, uvažovat o tom, že žalobce (zástavní věřitel) byl v řízení plně úspěšný a neúspěšný žalovaný (zástavní dlužník) má povinnost k náhradě nákladů řízení. Řízení o soudním prodeji zástavy není řízením zcela samostatným a teprve po skončení vykonávacího řízení lze rozhodnout podle pravidel úspěchu či neúspěchu ve věci o celkových nákladech řízení, včetně nákladů řízení o soudním prodeji zástavy. Je-li výkon rozhodnutí, na základě vykonatelného usnesení o soudním prodeji zástavy, nařízen a proveden, přizná soud úspěšnému oprávněnému jak náklady vykonávacího řízení, tak i náklady předchozího řízení o soudním prodeji zástavy. Jelikož náklady vzniklé v řízení o soudním prodeji zástavy tvoří příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. 12. 2013), na něž se vztahuje i zástavní právo, sdílí tyto náklady osud pohledávky. Při zastavení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy se naopak uplatní režim zakotvený v § 271 o. s. ř., neboť tyto náklady lze zařadit mezi náklady, které vznikly prováděním výkonu rozhodnutí, a soud bude zkoumat, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo, tedy bude posuzovat, zda se oprávněný nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí nebo při jeho provádění procesního zavinění.

17. Nejvyšší soud ČR v současné době již postupuje zcela v souladu s uvedenými právními názory Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3126/2018, sp. zn. 21 Cdo 2046/2018, sp. zn. 21 Cdo 213/2019, sp. zn. 21 Cdo 2957/2019, sp. zn. 21 Cdo 1114/2020).

18. V situaci, kdy odvolací soud sdílí výše uvedené závěry stran rozhodování o náhradě nákladů řízení v tomto typu řízení, změnil za použití ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí okresního soudu v nákladovém výroku tak, že o nákladech řízení se nerozhoduje a nerozhodoval ani o nákladech odvolacího řízení.

Poučení