75 Co 124/2022-613

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupena advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupena advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 327.098,72 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2022, č. j. 20 C 470/2014-537, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, to je vyjma výroku v odstavci II., potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 153.695,41 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 271.458,39 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 271.458,39 EUR od 3. 6. 2014 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 55.640,33 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 55.640,33 EUR od 3. 6. 2014 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 567.040,76 Kč (výrok III.), povinnost zaplatit státu - České republice na náhradu nákladů řízení částku 6.847,17 Kč (výrok IV.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu - České republice na náhradu nákladů řízení částku 1.571,83 Kč (výrok V.) a žalované povinnost zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 329.212 Kč (výrok VI.).

2. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 333.780,19 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že původní žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2013 ustanoven insolvenčním správcem dlužníka [anonymizováno] - [právnická osoba], a usnesením insolvenčního soudu ze dne 17. 10. 2013 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Žalobkyně sepsala dne 3. 9. 2013 do majetkové podstaty podnik dlužníka. Dne 28. 5. 2014 doplnila žalobkyně specifikaci podniku o pohledávku za žalovanou ve výši 333.780,19 EUR vzniklou z titulu náhrady za zpeněžené movité věci a vyzvala žalovanou k úhradě této pohledávky. Žalovaná na výzvu ničeho neuhradila a insolvenčnímu soudu zaslala sdělení, že kupní smlouvou ze dne 2. 8. 2013 převedla část rozpracovaných výrobků dlužníka na společnost [právnická osoba] Tato společnost podala k insolvenčnímu soudu žalobu na vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka a přílohou této žaloby byly i tři kupní smlouvy mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, kterými žalovaná převedla na společnost [právnická osoba] rozpracované výrobky dlužníka. Kupní smlouva ze dne 2. 8. 2013 uvádí kupní cenu ve výši 184.729,58 EUR, kupní smlouva ze dne 2. 8. 2013 uvádí kupní cenu ve výši 65.156,51 EUR a kupní smlouva ze dne 2. 9. 2013 uvádí kupní cenu ve výši 83.894,19 EUR. Podle žalobkyně žalovaná neměla oprávnění k převodu majetku dlužníka na společnost [právnická osoba], neboť nebyla vlastníkem předmětných rozpracovaných výrobků, a je zřejmé, že rozpracované výrobky již nelze do majetkové podstaty dlužníka vydat, proto se žalobkyně domáhá zaplacení žalované částky, kterou žalovaná obdržela od společnosti [právnická osoba] jako kupní cenu za rozpracované výrobky. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o částečné důvodnosti žaloby, když posoudil nárok, kterého se žalobkyně domáhala, po právní stránce jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované na úkor majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] - [právnická osoba] Okresní soud vzal za prokázané, že dne 25. 4. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení proti dlužníku [anonymizováno] - [právnická osoba], přičemž dne 2. 8. 2013 a 2. 9. 2013, tedy až po zahájení insolvenčního řízení, převedla žalovaná třemi kupními smlouvami rozpracované výrobky dlužníka na společnost [právnická osoba] za kupní cenu v celkové výši 333.780,19 EUR. Žalovaná dovozovala své právo převést předmětné movité věci ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru věcí uzavřené dne 28. 6. 2011 mezi dlužníkem a žalovanou, kde si účastníci v článku 3.7 dotčené smlouvy ujednali, že„ stejný účinek jako prodlení dlužníka k rozhodnému dni 31. 12. 2013 (tj. nepodmíněný a definitivní převod vlastnického práva k souboru movitých věcí, jež sloužily k zajištění pohledávky žalované vůči dlužníku) má i zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníkovi ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., pokud k němu dojde před rozhodným dnem (tj. dne 31. 12. 2013)“. Okresní soud aplikoval závěry vyjádřené v rozhodnutí R 45/2009, ve kterém Nejvyšší soud popsal mechanismus uplatnění nároků ze zajištění zřízeného prostřednictvím zajišťovacího převodu vlastnického práva v úpadkovém řízení (pro poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Tyto závěry podle okresního soudu se bezezbytku uplatní též pro insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona, kdy i v insolvenčním řízení platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou; vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka z titulu takového vlastnictví se úspěšně domoci nemůže. Nadto okresní soud odkázal na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 a ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 29 ICdo 24/2016. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud doplnil, že věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zajišťovacím převodem vlastnického práva, není od zahájení insolvenčního řízení oprávněn uplatnit právo na uspokojení ze zajištění jiným způsobem než přihláškou zajištěné pohledávky. Možnost zpeněžit zajištěný majetek způsobem sjednaným ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva tak věřiteli zaniká nastoupením účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení. Na základě těchto závěrů posoudil okresní soud smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru věcí ze dne 28. 6. 2011, konkrétně její ustanovení článku 3.7, jako neplatné pro obcházení zákona, a to obcházení ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Sjednání rozvazovací podmínky ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva spočívající v tom, že vlastnické právo k souboru movitých věcí přechází na žalovanou nepodmíněně a definitivně v momentu zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku je podle okresního soudu evidentně v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Ze stejných důvodů pak okresní soud posoudil, že i tři kupní smlouvy ze dne 2. 8. 2013 a 2. 9. 2013, jimiž žalovaná majetek dlužníka neoprávněně zpeněžila, jsou neplatné. Okresní soud se vypořádal s argumentací žalované, že není v řízení pasivně legitimována s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2611/2016, a uzavřel, že žalované vzniklo na základě neplatného ustanovení článku 3.7 smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva bezdůvodné obohacení na úkor majetkové podstaty dlužníka, a to ve výši obvyklé ceny movitých věcí, kterými žalovaná disponovala jako vlastník a které by jinak, nebýt jednání žalované, měly být vydány do majetkové podstaty dlužníka. Pokud se týká výše nároku, pak až po přibrání znalce do řízení bylo podle okresního soudu zjištěno, že stanovit obvyklou cenu těchto věcí znaleckým posudkem na základě srovnávací metody, která je běžně používána, je velmi obtížné, když se v daném případě jedná o specifickou komoditu - rozpracované výrobky, které se obvykle neprodávají, ale jsou určeny k dalšímu zpracování. Dokazování dalším znaleckým posudkem se okresnímu soudu v projednávané věci jevilo jako neúčelné z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení, a proto okresní soud přistoupil k určení výše nároku postupem dle ustanovení § 136 o. s. ř. a určil ji podle své úvahy, když měl za to, že v daném případě je možno vyjít z ceny, za kterou byly rozpracované výrobky žalovanou reálně prodány, když kupní cena byla stanovena dohodou mezi spřízněnými subjekty bez jakékoliv ingerence žalobkyně, a nelze předpokládat, že by žalovaná měla jakýkoli zájem na nadhodnocení kupní ceny, navíc smluvní strany v kupních smlouvách prohlásily, že kupní cena byla s přihlédnutím ke všem okolnostem sjednána jako cena tržní v místě a čase obvyklá. Kupní cena pak byla stanovena tak, že k cenám, za něž byly rozpracované výrobky vedeny ve skladové evidenci dlužníka, byla přičtena přirážka ve výši 3 %. Okresní soud tak obvyklou cenu rozpracovaných výrobků, za něž se žalobkyně domáhá peněžité náhrady, určil částkou 224.345,78 EUR a k této částce je podle okresního soudu nutno přičíst 21% DPH, tedy částku 47.112,61 EUR, když kupní cena v jednotlivých kupních smlouvách byla stanovena včetně DPH a žalovaná potvrdila, že takto stanovenou kupní cenu od společnosti [právnická osoba] obdržela. Podle okresního soudu tak celkem náleží žalobkyni za neoprávněně zcizené rozpracované výrobky částka 271.458,39 EUR a v tomto rozsahu okresní soud žalobě vyhověl včetně zákonného úroku z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu pak okresní soud shledal žalobu nedůvodnou, když se žalobkyně domáhala rovněž zaplacení marže ve výši 22 %. Pokud se týká žalovanou vznesené námitky promlčení ve vztahu k části nároku žalobkyně, kde se žalobkyně domáhá náhrady za neoprávněně zpeněžené movité věci na stranách 2 a 4 přílohy kupní smlouvy ze dne 2. 8. 2013, shledal okresní soud za nedůvodnou, když z kontextu všech podání a listin je zcela zřejmé, že žalobkyně se již podanou žalobou domáhala peněžité náhrady za všechny rozpracované výrobky zpeněžené kupní smlouvou ze dne 2. 8. 2013, přičemž žaloba byla podána dne 15. 12. 2014 a nedílnou součástí kupní smlouvy byl seznam nedokončených výrobků, který je zcela totožný se seznamem výrobků uvedených v příloze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 28. 6. 2011, kde jsou všechny výrobky specifikovány.

3. Proti tomuto rozsudku, vyjma zamítavého výroku v odstavci II., podala žalovaná včasné odvolání a domáhala se jeho změny a zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Žalovaná v prvé řadě namítala nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť mezi ní a žalobkyní neexistuje a neexistoval žádný právní ani faktický poměr, z něhož by vyplývala povinnost žalované kompenzovat žalobkyni náhradu za movité věci, které měly opustit dispoziční sféru žalobkyně. Mezi žalobkyní, resp. [právnická osoba] - [právnická osoba] na straně jedné a žalovanou na straně druhé nebyla nikdy uzavřena žádná smlouva, na jejímž základě by došlo k faktickému plnění (předání) movitých věcí mezi žalobkyní a žalovanou, tedy na jejímž základě by přešly tvrzené movité věci z držení žalobkyně do držení žalované. Žalovaná nikdy neměla dotčené movité věci ve svém držení ani ve svém vlastnictví a nikdy neproběhlo žádné faktické mimosmluvní plnění, v jehož rámci by byly movité věci předány žalované nebo by se někdy ocitly v její faktické dispozici. Mezi žalobkyní a žalovanou se tak objektivně nemůže jednat o vztah z bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, neboť na základě žádné (platné ani neplatné) smlouvy si strany vzájemně fakticky nic neplnili. Nemůže se podle žalované jednat ani o jiný typ bezdůvodného obohacení, neboť žádné faktické mimosmluvní plnění nebylo mezi účastníky tohoto řízení realizováno. Pokud [právnická osoba] - [právnická osoba] třetímu subjektu vydala některé své věci do jeho držení, aniž k tomu měla právní důvod, měla by své nároky uplatňovat vůči tomuto subjektu, který s jejími věcmi neoprávněně disponoval, resp. je měl či doposud má ve svém držení. Navíc je podle žalované podstatné, že všechny dotčené věci jsou dosud zapsány v majetkové podstatě dlužníka. Dále žalovaná namítala neunesení důkazního břemene žalobkyní, která by musela prokázat, že dotčené věci skutečně opustily její dispoziční sféru. Měla by prokázat, že se dotčené věci v [obec] skutečně nacházely a že věci nacházející se ve [obec] tento závod skutečně opustily, nic z toho však žalobkyně v potřebném rozsahu a kvalitě prokázat schopna nebyla. Argument žalobkyně, že již prostým pořezáním (zpracováním) surovin, které si společnost [právnická osoba] objednala a zaplatila, došlo ke zničení věcí a bezdůvodnému obohacení, je neudržitelný. Žalobkyně musí v tomto řízení prokázat, že dotčené movité věci nejen pro jiného opracovala, ale že mu je také předala, což v drtivé většině případů prokázáno nebylo. Veškeré dokumenty předložené žalobkyní svědčí maximálně o tom, že [anonymizováno] - [právnická osoba] nedokončenou výrobu opracovaly, nikoliv však o tom, že by si výsledné výrobky společnost [právnická osoba] skutečně odebrala, resp. jí byly dodány, a že došlo tedy k „ ochuzení“ žalobkyně. Podle odvolatelky rovněž do dnešního dne nebyla objektivizována cena dotčených věcí, a tedy ani výše potenciálního nároku žalobkyně, když zpracovaný znalecký posudek se v tomto ohledu ukázal zcela nepoužitelným. Podle žalované nebyl okresní soud oprávněn způsobem, jakým učinil, stanovit rozsah tvrzeného bezdůvodného obohacení, neboť mu bylo vysvětleno, že žalovaná i společnost [právnická osoba] v době uzavření kupních smluv věděly, že těmito smlouvami mělo být realizováno zpeněžení movitých věcí coby předmětu zajišťovacího převodu práva, a proto dbaly na to, aby nemohly být v budoucnu nařčeny z toho, že cena je účelově podhodnocená. Proto strany ke skladovým cenám připočetly marži 3 % a nastavily tak cenu, za kterou by nikdo jiný na trhu nikdy srovnatelné movité věci (nedokončené výrobky) nekoupil. Žalovaná rovněž navrhovala k tvrzení o nízké tržní využitelnosti dotčených věcí výslech svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], [příjmení], jednatele společnosti [právnická osoba], a navrhla také ustanovení nového znalce z oboru ekonomika se specializací na papírenský průmysl ke stanovení obvyklé ceny dotčených movitých věcí. Okresní soud tyto důkazy neprovedl, aniž by tento svůj postup adekvátně odůvodnil. Právní posouzení věci okresním soudem je dále nesprávné v tom smyslu, že obecnou cenu předmětných movitých věcí pro účely stanovení nároku žalobkyně navýšil o částku odpovídající 21% DPH. Takovýto postup neodpovídá zákonu, neboť mezi stranami neproběhlo žádné zdanitelné plnění, které by podléhalo DPH. Žalobkyně v minulosti žádné DPH neodvedla a pokud žalovaná přijala v souvislosti s následně uzavřenými kupními smlouvami od společnosti [právnická osoba] platbu s DPH, pak DPH také řádně odvedla. Vzhledem k tomu, že k jakémukoliv nakládání s výrobky mělo dojít někdy v roce 2013, nemohla by si žalovaná uplatnit ani nárok na odpočet DPH a žalobkyně by DPH nemohla řádně odvést. Podle odvolatelky se také okresní soud řádně nevypořádal s uplatněnou námitkou promlčení.

4. K odvolání žalované se písemně vyjádřila žalobkyně, uvedla, že se ztotožňuje s rozhodnutím okresního soudu a navrhla jeho potvrzení. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalované o údajném nedostatku její pasivní legitimace, když je zjevné, že žalovaná si navzdory svým tvrzením neoprávněně přivlastnila majetek dlužníka, se kterým následně neoprávněně nakládala, a žalované se tedy nepochybně dostalo jako obohacenému subjektu majetkové hodnoty minimálně v takovém rozsahu, že by žalovaná předmětné movité věci mohla převést na třetí osobu. Argumentace žalované, že předmětné movité věci nikdy nebyly v jejím vlastnictví z důvodu neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, obstát nemůže, neboť tím spíše se žalovaná bezdůvodně obohatila, když ve vztahu k předmětné nedokončené výrobě jednala jako vlastník a v úmyslu převést ji uzavřela kupní smlouvy se společností [právnická osoba], za což následně inkasovala kupní cenu. Okresní soud také podle žalobkyně správně aplikoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2611/2016. Žalobkyně je přesvědčena, že v případě neoprávněného zpeněžení je vždy oprávněna požadovat peněžitou náhradu, a to s ohledem na povinnost obohaceného vydat bezdůvodné obohacení nebo peněžitou náhradu tak, jak je stanovena v ustanovení § 458 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud jde o údajné neunesení důkazního břemene, v posuzovaném případě došlo k situaci, kdy žalovaná neoprávněným převodem movitých věcí, náležejících do majetkové podstaty dlužníka, znemožnila dlužníkovi s předmětnými věcmi disponovat. Žalobkyně zdůrazňuje, že k převodu vlastnického práva se nevyžaduje, aby prodávající movitou věc kupujícímu osobně„ odnesl“. V projednávané věci došlo k tomu, že žalovaná vystupovala jako vlastník movitých věcí, které převedla na společnost [právnická osoba], která s nimi následně začala disponovat. Většina předmětných movitých věcí byla v době jejich převodu na [právnická osoba] mimo dispoziční sféru dlužníka, konkrétně právě v dispozici společnosti [právnická osoba] U zbylých věcí bylo v době převodu vlastnické právo společnosti [právnická osoba] akceptováno všemi zúčastněnými. Nedokončenou výrobu nacházející se v závodě dlužníka ve [obec] zpracoval dlužník na základě objednávky společnosti [právnická osoba] vystupujícího jako vlastník předmětných movitých věcí. Žalobkyně přitom opakuje, že právě toto zpracování a nic dalšího je zásadní pro poměry přítomného řízení. Skutečnost, že předmětné movité věci (nedokončená výroba) byly pořezány, tj. zpracovány způsobem, pro který již nebylo možné uvést je do původního stavu, žalobkyně prokázala. Již samotný zánik těchto věcí odůvodňuje požadavek žalobkyně na poskytnutí peněžité náhrady. Rovněž v případě movitých věcí nacházejících se v závodě v [obec] dospěl soud prvého stupně ke správným skutkovým zjištěním, když skutečnost, že movité věci neoprávněně zpeněžené kupní smlouvou ze dne 2. 8. 2013 se nacházely v závodě v [obec], prokázala žalobkyně i skladovou evidencí dlužníka předloženou v podání ze dne 20. 9. 2019 a výstupy z elektronické evidence sledování výroby dlužníka v závodě v [obec] předloženými podáním ze dne 14. 7. 2021. Identifikace nedokončené výroby se v uvedených dokumentech shoduje s vymezením předmětu prodeje v kupní smlouvě ze dne 2. 8. 2013, kterou žalovaná neoprávněně převedla nedokončenou výrobu v [obec] na [právnická osoba] Pokud se týká údajně nesprávného zjištění ceny věcí, má žalobkyně za to, že soud prvého stupně stanovil obvyklou cenu neoprávněně zpeněžených movitých věcí správně postupem dle § 136 o. s. ř., když vyšel při stanovení obvyklé ceny z obsahu spisu, když z vypracovaného znaleckého posudku vyplynulo, že použití srovnávací metody je obtížné pro absenci obdobných transakcí. Rovněž zamítnutí dalších důkazních návrhů na ustanovení nového znalce nebo na výslech svědka [příjmení] [příjmení], [příjmení] bylo ve světle výše uvedených skutečností správným postupem. Stanovení obvyklé ceny na základě kupní ceny uvedené ve smlouvách ze dne 2. 8. 2013 a 2. 9. 2013 bylo s ohledem na absenci srovnání jediným správným postupem. Navíc předmětné kupní ceny mají reálný základ, když vycházejí z hodnoty jednotlivých položek uvedených ve skladové evidenci dlužníka a byly rovněž řádně zaplaceny. Okresní soud rovněž správně k ceně obvyklé přičetl daň z přidané hodnoty, když podle ustálené praxe je obohacený povinen vydat ochuzenému vše, co neoprávněně získal. Rozhodující je přitom stav k okamžiku obohacení, přičemž nezáleží na tom, co obohacenému zbylo k okamžiku vydání obohacení ochuzenému. Protože v okamžiku obohacení inkasovala žalovaná celou kupní cenu včetně DPH a navíc v řízení před soudem prvého stupně neprokázala, že by DPH skutečně odvedla, je třeba výši DPH v obvyklé ceně zohlednit. Závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na které v tomto směru žalovaná odkazuje, nelze v přítomném případě aplikovat, neboť se týkají jiného skutkového stavu, když v projednávané věci se nejedná o vrácení plnění ze synallagmatických smluv. Okresní soud se také správně podle žalobkyně vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovanou.

5. Odvolatelka dále v průběhu odvolacího jednání argumentovala ve vztahu k nedostatku své věcné pasivní legitimace nepravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 29 ICm 3715/2013.

6. Krajský soud při konstatování, že odvolání žalované je včasné a přípustné, podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. vyjma výroku v odstavci II., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou okresnímu soudu dne 15. 12. 2014 domáhá vůči žalované zaplacení částky 333.780,19 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že původní žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2013 ustanoven insolvenčním správcem dlužníka [anonymizováno] - [právnická osoba] a usnesením insolvenčního soudu ze dne 17. 10. 2013 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Žalobkyně sepsala dne 3. 9. 2013 do majetkové podstaty podnik dlužníka a dne 28. 5. 2014 doplnila specifikaci podniku o pohledávku za žalovanou ve výši 333.780,19 EUR vzniklou z titulu náhrady za zpeněžené movité věci a vyzvala žalovanou k úhradě této pohledávky. Žalovaná na výzvu ničeho neuhradila. Dne 27. 9. 2013 zaslala žalovaná do insolvenčního řízení sdělení, že kupní smlouvou ze dne 2. 8. 2013 převedla část rozpracovaných výrobků dlužníka na společnost [právnická osoba], která dne 31. 10. 2013 podala k insolvenčnímu soudu žalobu na vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka a přílohou této žaloby byly i tři kupní smlouvy mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, kterými žalovaná převedla na společnost [právnická osoba] rozpracované výrobky dlužníka. Kupní smlouva ze dne 2. 8. 2013 uvádí kupní cenu ve výši 184.729,58 EUR, kupní smlouva ze dne 2. 8. 2013 uvádí kupní cenu ve výši 65.156,51 EUR a další kupní smlouva ze dne 2. 9. 2013 uvádí kupní cenu ve výši 83.894,10 EUR Celkem tedy žalovaná obdržela za rozpracované výrobky dlužníka částku 333.780,19 EUR. Žalovaná neměla oprávnění k převodu majetku dlužníka na společnost [právnická osoba], neboť nebyla vlastníkem předmětných rozpracovaných výrobků, a je zřejmé, že rozpracované výrobky již nelze do majetkové podstaty dlužníka vydat. Žalobkyně se tedy domáhá zaplacení částky 333.780,19 EUR, kterou žalovaná obdržela od společnosti [právnická osoba] jako kupní cenu za rozpracované výrobky. Okresní soud ve věci rozhodl platebním rozkazem dne 7. 1. 2015, proti kterému podala žalovaná odpor a tvrdila, že byla vlastníkem předmětných nedokončených výrobků, a byla tedy oprávněna je zpeněžit. Poukazovala na smlouvu o zajišťovacím převodu práva ze dne 28. 6. 2011 s argumentací, že majetek, který byl předmětem tohoto převodu, nespadá do majetkové podstaty dlužníka. Rozporovala dále výši žalované částky. Usnesením ze dne 20. 2. 2015 okresní soud přerušil řízení do skončení tří řízení vedených u Krajského soudu v Českých Budějovicích. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka potvrdil přerušení řízení do skončení řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Usnesením ze dne 16. 1. 2019 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Podáním ze dne 29. 1. 2019 doplnila žalobkyně skutková tvrzení, přičemž usnesení o pokračování v řízení bylo k odvolání žalované usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrzeno. Usnesením ze dne 17. 6. 2019 okresní soud zastavil řízení co do částky 6.681,47 EUR pro částečné zpětvzetí žaloby. Dne 15. 8. 2019 ve svém vyjádření vznesla žalovaná námitku nedostatku pasivní legitimace a rozporovala nárok na žalobkyní uplatněnou nerealizovanou marži ve výši 48.747,95 EUR. Dne 22. 8. 2019 proběhlo první jednání ve věci, kde byly čteny listinné důkazy a žalobkyně byla poučena dle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ohledně prokázání obvyklé ceny movitých věcí. Dne 20. 9. 2019 žalobkyně skutková tvrzení ohledně identifikace věcí a jejich ceny doplnila. K tomuto doplnění se vyjádřila žalovaná v podání ze dne 3. 10. 2019, v němž nově vznesla námitku promlčení. Usnesením ze dne 9. 1. 2020 okresní soud ustanovil znalce [příjmení] [příjmení] a dne 8. 9. 2020 byl okresnímu soudu doručen znalecký posudek. Obě strany sporu se vyjádřily ke znaleckému posudku a okresní soud při jednání dne 26. 5. 2021 vyslechl znalce a řízení koncentroval. Dne 4. 6. 2021 žalovaná ve svém vyjádření předložila okresnímu soudu důkazní návrhy na výslech svědka [příjmení] a na vypracování nového znaleckého posudku. Dne 7. 6. 2021 se k těmto důkazům vyjádřila žalobkyně s tím, že z opatrnosti navrhla provedení důkazu novým znaleckým posudkem, přičemž apelovala na okresní soud, aby postupoval při určení ceny movitých věcí dle § 136 o. s. ř. Při jednání dne 24. 6. 2021 proběhl neúspěšný pokus o smír mezi stranami sporu a při jednání dne 8. 12. 2021 okresní soud provedl listinné důkazy, poučil účastníky dle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., zamítl ostatní důkazní návrhy a dne 6. 1. 2022 vyhlásil napadený rozsudek.

8. Odvolací soud se v prvé řadě ztotožňuje se závěrem okresního soudu o skutkovém stavu věci tak, jak byl okresním soudem zjištěn z provedených důkazů a tak, jak jej okresní soud rekapituluje v bodech 33. až 47. napadeného rozsudku. Podle odvolacího soudu okresní soud provedl v řízení veškeré účastníky navržené důkazy, s jejichž hodnocením se řádně vypořádal v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů a na skutkové závěry okresního soudu lze zcela odkázat. V tomto směru neobstojí odvolací argumentace žalované, že okresní soud neprovedl jí navržené důkazy výslechem svědka [příjmení] a novým znaleckým posudkem, když z hlediska právního posouzení věci se jednalo o důkazy nadbytečné a okresním soudem byly správně procesním postupem zamítnuty.

9. Odvolací soud doplnil dokazování sdělením podstatného obsahu znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] (č. l. 389 až 406 spisu) a podstatným obsahem protokolu o jednání, u něhož byl znalec vyslechnut (č. l. 450 spisu). Z těchto důkazů krajský soud zjistil, že znalec uvedl, že obvyklou metodou ocenění movitých věcí je metoda porovnávací, která spočívá ve srovnání cen oceňovaných věcí s obvyklými cenami, tj. cenami, které by byly dosaženy při prodeji obdobného majetku, tedy srovnatelných věcí v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Tato metoda je nejpouživatelnější metodou ocenění a vzhledem k tomu, že cena je tvořena na trhu, kde rozhodujícím faktorem je vztah nabídky a poptávky, odhad ceny touto metodou se nejvíce přiblíží cenám dosaženým při prodeji majetku. Odhad touto metodou je tedy nejpřesnější. Pro použití porovnávací metody je však nezbytné mít k dispozici dostatečný počet porovnávacího materiálu, zejména ceníky a znalost skutečně dosahovaných cen při prodeji obdobného majetku. V daném případě byl k dispozici pouze jeden list anglicky psaného ceníku, který není přehledný. Rovněž není známo, zda se zboží z rozpracované výroby v cenách podle ceníku skutečně prodalo. Dalším problémem při zjišťování obvyklé ceny zpeněžených výrobků je absence cen porovnatelného zboží, a to zejména pro specifičnost výrobky papírenského podniku, jehož produkce se odlišuje od produkce ostatních papírenských podniků v České republice. Ceníky ani informace k realizovaným obchodním případům nebyly dostupné z veřejně přístupných zdrojů a dalším problémem byla i neaktuálnost zjišťovaných prodejních cen. Ze všech těchto důvodů nebylo možné k odhadu cen porovnávací metodu použít. Předmětem obchodu byla nedokončená výroba podniku [anonymizováno] - [právnická osoba], přičemž se jednalo o výrobky, které již prošly jedním nebo více výrobními stupni a nejsou již pouhým materiálem, ale také ještě nejsou hotovými výrobky. Polotovary, tj. nedokončené výrobky, byly určeny nejen k dokončení do finální podoby, ale v některých případech se mohou i samostatně prodávat. Cena takto nedokončeného výrobku sestává z pořizovací ceny materiálu včetně souvisejících nákladů a z vlastních nákladů, což jsou přímé náklady na výrobu či jinou činnost, např. mzdy apod. Znalec vyšel z předpokladu, že tyto dva faktory jsou v prodejní ceně nedokončené výroby zahrnuty, avšak není v ní zahrnuta zisková přirážka, tedy marže, kterou znalec odhadl v rozsahu 8 % až 11 %. Dále znalec uvedl, že i za situace, kdy by měl k dispozici konkrétní údaje o ceně konečných výrobků a o ceně nákladů na jejich dopracování ze stadia nedokončené výroby, nebyl by schopen přesně obvyklou cenu nedokončených výrobků stanovit. I v tomto případě by musel, pokud jde o výši marže, tuto pouze odhadovat.

10. Takto doplněné dokazování v průběhu odvolacího řízení a jeho výsledky nic nemění na správnosti skutkových zjištění okresního soudu.

11. Pokud jde o námitku žalované týkající se právního posouzení věci, pak obecně platí, že toto je nesprávné, jestliže okresní soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu sice správně určil, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

12. Okresnímu soudu nelze vytknout nesprávné použití právních norem nebo jejich vadnou aplikaci v této věci. Okresní soud správně posoudil nárok žalobkyní uplatněný jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 451 občanského zákoníku a správně také aplikoval předchozí právní úpravu, tedy zákon č. 40/1964 Sb. Odvolací soud akceptuje závěr okresního soudu, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalované došlo, když převedla třemi kupními smlouvami rozpracované výrobky dlužníka na společnost [právnická osoba] za kupní cenu 333.780,19 EUR. Lze akceptovat závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 28. 6. 2011, když ve světle okresním soudem zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu je její ustanovení článku 3.7 neplatné pro obcházení insolvenčního zákona. V tomto směru lze na argumentaci okresního soudu v celém rozsahu odkázat. Okresní soud správně vyřešil i námitku nedostatku pasivní legitimace na straně žalované, když správně vyšel ze závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2611/2016. Je třeba v tomto směru vzít v úvahu, že nepochybně došlo k přesunu majetkových hodnot, v důsledku čehož se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila. Ačkoliv vstupem dlužníka do insolvenčního řízení nedošlo k aktivaci neplatného ustanovení článku 3.7 smlouvy o zajišťovacím převodu práva, a nedošlo tak k reálnému přesunu hodnot, tato situace nepochybně nastala ve dnech 2. 8. 2013 a 2. 9. 2013, kdy žalovaná vykonala své neplatně nabyté vlastnické právo k předmětným movitým věcem a tyto prodala společnosti [právnická osoba] celkem třemi kupními smlouvami. Bez ohledu na to, zda žalovaná fyzicky disponovala s předmětnými movitými věcmi, došlo uzavřením uvedených smluv k dispozici právní. Žalovaná si tak neoprávněně přivlastnila majetek dlužníka, se kterým následně neoprávněně nakládala a nepochybně se jí dostalo jako obohacenému subjektu majetkové hodnoty minimálně v takovém rozsahu, že převedla předmětné movité věci na třetí osobu. Žalobkyni navíc nezbývá, než uplatnit nárok na peněžitou náhradu, neboť předmětné věci již neexistují, není možná jejich naturální restituce. Na závěru o existenci pasivní legitimace žalované nic nemění její poukaz na dosud nepravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 29 ICm 3715/2013.

13. Neobstojí ani námitka žalované o údajném neunesení důkazního břemene, když v posuzovaném případě došlo k situaci, kdy žalovaná neoprávněným převodem movitých věcí náležejících do majetkové podstaty dlužníka znemožnila dlužníkovi s předmětnými věcmi disponovat. Došlo k tomu, že žalovaná vystupovala jako vlastník movitých věcí, které převedla na společnost [právnická osoba], která následně začala s těmito movitými věcmi disponovat. Jak bylo v řízení prokázáno, většina předmětných věcí byla v době jejich převodu na [právnická osoba] mimo dispoziční sféru dlužníka, konkrétně v dispozici [právnická osoba], přičemž u zbylých věcí bylo vlastnické právo společnosti [právnická osoba] akceptováno všemi zúčastněnými a s věcmi bylo zacházeno jako s vlastnictvím společnosti [právnická osoba] Z provedeného dokazování vyplývá, že nedokončenou výrobu nacházející se v závodě dlužníka ve [obec] zpracoval dlužník na základě objednávky [právnická osoba] vystupujícího jako vlastník movitých věcí, a skutečnost, že movité věci byly pořezány, tj. zpracovány způsobem, pro který již nebylo možné je uvést do původního stavu, žalobkyně v řízení prokázala. V případě movitých věcí nacházejících se v závodě v [obec] dospěl okresní soud rovněž ke správným skutkovým zjištěním, a skutečnost, že movité věci byly neoprávněně zpeněžené kupní smlouvou ze dne 2. 8. 2013, se nacházely v závodě v [obec], bylo žalobkyní prokázáno skladovou evidencí dlužníka a výstupy z elektronické evidence sledování výroby, přičemž identifikace nedokončené výroby se v uvedených dokumentech shoduje s vymezením předmětu prodeje v kupní smlouvě ze dne 2. 8. 2013, kterou žalovaná neoprávněně převedla nedokončenou výrobu v [obec] na [právnická osoba] Okresní soud správně také vyšel z dokumentů předložených společností [právnická osoba], z nichž vyplynulo, že tato společnost předmětné movité věci již neeviduje.

14. Pokud tedy okresní soud uzavřel, že žalované vzniklo na základě neplatného ustanovení článku 3.7 smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva bezdůvodné obohacení na úkor majetkové podstaty dlužníka, odvolací soud tento závěr akceptuje. Pokud jde o otázku výše bezdůvodného obohacení, tu okresní soud vyřešil tak, že k bezdůvodnému obohacení došlo ve výši obvyklé ceny movitých věcí, se kterými žalovaná neoprávněně disponovala. Obvyklou cenu se okresní soud snažil určit prostřednictvím znaleckého dokazování, přičemž po zopakování dokazování v odvolacím řízení je zřejmé, že ze znaleckého posudku ani z výslechu znalce nelze při určení obvyklé ceny věcí vycházet. Znalec přitom jasně uvedl, že zjištění obvyklé ceny srovnávací metodou je v této konkrétní věci značně problematické, neboť se jedná jednak o specifickou komoditu papírenského průmyslu, a jednak o rozpracovanou výrobu, tedy ne již ani o materiál ani o hotové výrobky, a obchodovatelnost s těmito produkty není v takové míře, aby bylo lze stanovit srovnávací metodou cenu obvyklou. Za této situace lze akceptovat postup okresního soudu, který nevyhověl důkaznímu návrhu žalované na výslech svědka [příjmení] a na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem. Lze také akceptovat postup okresního soudu, který určil obvyklou cenu dle své úvahy podle § 136 o. s. ř. a vyšel přitom z ceny, za kterou byly rozpracované výrobky třemi kupními smlouvami prodány, a to včetně daně z přidané hodnoty. I podle názoru odvolacího soudu bylo stanovení obvyklé ceny na základě kupní ceny uvedené ve smlouvách ze dne 2. 8. 2013 a 2. 9. 2013 s ohledem na absenci srovnání jediným správným postupem. Navíc je třeba akceptovat argument žalobkyně, že kupní ceny mají reálný základ, když vycházejí z hodnoty jednotlivých položek uvedených ve skladové evidenci dlužníka a jednotlivé kupní ceny byly rovněž reálně zaplaceny. Je rovněž zřejmé, že společnost [právnická osoba] byla subjektem, který mohl předmětné položky nedokončené výroby v další výrobě využít. Pro tuto společnost tak měly předmětné movité věci hodnotu, kterou za ně jako kupní cenu zaplatila, a tudíž na kupní cenu lze hledět jako na cenu obvyklou, což koneckonců obě smluvní strany (žalovaná a společnost [právnická osoba]) prohlásily ve všech třech kupních smlouvách.

15. Odvolací soud se neztotožňuje ani s argumentací žalované, pokud se týká daně z přidané hodnoty. Zde krajský soud poukazuje na to, že jednak byla daň z přidané hodnoty v jednotlivých kupních smlouvách sjednána jako součást kupní ceny, přičemž podstatné je, že cena obvyklá byla určena právě jako cena prodávaného zboží dle těchto kupních smluv, tedy jako cena obvyklá, která v sobě ve vztahu mezi podnikateli vždy zahrnuje daň z přidané hodnoty. Shodně s žalobkyní krajský soud konstatuje, že závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které žalovaná ve svém odvolání odkazuje, nelze v této konkrétní věci aplikovat, neboť se týkají jiného skutkového stavu. V přítomném řízení jde totiž o specifický způsob a druh bezdůvodného obohacení související s insolvenčním řízením, na rozdíl od případů uvedených v žalovanou odkazované judikatuře se nejedná o vrácení plnění ze synallagmatických smluv. Je tedy nutno podle odvolacího soudu vycházet z reálného plnění, které žalovaná získala v okamžiku obohacení, tedy plnění včetně daně z přidané hodnoty.

16. Pokud jde o námitku promlčení vznesenou žalovanou, konstatuje odvolací soud, že s tou se v průběhu řízení řádně okresní soud vypořádal, přičemž lze v celém rozsahu na konkrétní odůvodnění rozsudku okresního soudu v bodě 78. zcela odkázat.

17. Okresní soud tak správně dovodil, že se žalovaná bezdůvodně obohatila o částku 271.458,39 EUR s příslušenstvím, tedy úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 6. 2014 Odvolací soud tento závěr okresního soudu zcela akceptuje, a uzavírá, že právní hodnocení a posouzení věci, jak našlo svůj výraz ve vyhovujícím verdiktu napadeného rozsudku, je zcela správné. Závěr okresního soudu je logickým výsledkem správně zjištěného skutkového stavu, který ani v odvolacím řízení změn nedoznal. Okresní soud se se všemi pro posouzení věci rozhodnými skutečnostmi vypořádal v návaznosti na veškeré v průběhu řízení před soudem prvého stupně uplatněné a v odvolání fakticky zopakované námitky žalobkyně.

18. Ze shora uvedených důvodů byl rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 219 odst. 1 o. s. ř., vyjma výroku II., jako věcně správný potvrzen, a to včetně všech výroků o nákladech řízení a o soudním poplatku, kde okresní soud rovněž nepochybil a správně určil jejich rozsah a výši.

19. Výrok o nákladech odvolacího řízení je dle ustanovení § 224 a ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn skutečností, že žalovaná nebyla s odvoláním úspěšná, a je tedy povinna zaplatit žalobkyni vzniklé náklady odvolacího řízení, které představují náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 9. 3. 2022, vyjádření k odvolání ze dne 21. 10. 2022, účast na jednání odvolacího soudu dne 3. 11. 2022). U každého tohoto úkonu právní služby je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016 třeba vyčíslit tarifní hodnotu přepočtem dle kurzu ČNB ke dni zahájení úkonu, což při vyjádření ze dne 9. 3. 2022 představuje tarifní hodnotu 8.296.859,03 Kč, tedy odměnu ve výši 41.500 Kč, u vyjádření ze dne 21. 10. 2022 tarifní hodnotu 8.017.190,63 Kč, tj. výši odměny 40.380 Kč a za účast u jednání odvolacího soudu tarifní hodnota představuje částku 8.025.367,10 Kč a odměna 40.420 Kč. Žalobkyni také přísluší náhrada hotových výdajů advokáta za uvedené tři úkony právní služby ve výši 900 Kč, náhrada doložených cestovních výdajů za jízdné k jednání odvolacího soudu dne 3. 11. 2022 ve výši 734 Kč, náhrada promeškaného času ve výši 1.200 Kč. Důvodný je i požadavek žalobkyně na náhradu za ubytování před konáním ústního jednání před odvolacím soudem, tj. ode dne 2. 11. 2022 do 3. 11. 2022, ve výši 1.887 Kč, když s ohledem na skutečnost, že jednání bylo nařízeno v 09.00 hodin ráno a právní zástupce má sídlo v [obec], bylo účelné z hlediska minimalizace rizika zmeškání jednání z důvodu nepředpokládaných dopravních komplikací přenocování na místě konání jednání. K těmto nákladům je také třeba připočíst 21% DPH ve výši 26.674,41 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení tak představuje částku 153.695,41 Kč. 20. [obec] plnění náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty splatnosti či splátek.

Poučení