75 Co 283/2025-263

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované . Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pod č. Anonymizováno sídlem Adresa žalované /a, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o nahrazení projevu vůle, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2025, č. j. 10 C 112/2024-212,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10 043 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalované.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované, tj. aby žalovaná byla povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy – směnky vlastní výstavce , právnická osoba, , štátny podnik, , adresa, /a, , Anonymizováno, , IČO , IČO, na částku 100 mil. Kč, společnosti , Jméno žalobkyně A, ., IČO , IČO žalobkyně A, , sídlem , Jméno žalobkyně B, , Anonymizováno, , , adresa, (výrok I.) a dále pak zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení ve výši 35 676 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že žalobkyně svou žádost o vydání směnky z úschovy podala dne 28. 5. 2020, tedy ještě v rámci jednoroční kaduční lhůty stanovené usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2019, č. j. 66 Sd 10/2016-79, vyhlášeným dne 4. 7. 2019. Tato žádost byla tudíž včasná. Jelikož v zákonné lhůtě nedošlo k pravomocnému rozhodnutí, jímž by byla žádost zamítnuta, nenastala žádná z podmínek předvídaných v § 301 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, pro přechod předmětu úschovy na stát. Směnka proto dosud nemohla propadnout státu, soud se proto dále zabýval otázkou včasnosti samotné žaloby na nahrazení projevu vůle z pohledu vznesené námitky promlčení, přičemž dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen, když tato žaloba byla podána více než 3 roky poté, co byla žalobkyně prokazatelně soudem informována o tom, že žalovaná tento souhlas neudělila. Žaloba byla podána dne 22. 3. 2024, tedy 3 roky, 4 měsíce a 11 dnů poté, co se žalobkyně dozvěděla, že žalovaná nesouhlasí s vydáním předmětné směnky z úschovy. Žalovaná vznesla námitku promlčení důvodně a soud k ní musel přihlédnout, když námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky (33 Odo 631/2004) a závěr o promlčení práva vyplynul ze skutečností, jež byly zjištěny před soudem prvního stupně (před tím, než došlo ke zrušení a vrácení věci odvolacím soudem). Právo domáhat se nahrazení projevu vůle k vydání věci ze soudní úschovy je pak dle okresního soudu majetkovým právem, které podléhá promlčení. Neplyne-li ze zákona ani z povahy tohoto práva, že by promlčení bylo vyloučeno, uplatní se obecná tříletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud žalobkyně namítala stavění promlčecí lhůty po dobu, kdy běželo řízení vedené u okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 46/2023, pak okresní soud uzavřel, že ke stavění běhu lhůty po dobu 10 měsíců a 5 dnů, co řízení trvalo, nedošlo. Žalobkyně skutečně dne 17. 4. 2023 podala u Okresního soudu v Olomouci žalobu o nahrazení souhlasu s vydáním směnky z úschovy, kdy žalovanou byla mimo jiné osoby i společnost , Jméno žalované, . a jednalo se i o stejný předmět řízení. V tomto řízení však řádně nepokračovala, kdy neuhradila soudní poplatek z žaloby, ani soudem vyměřený, ani ten, o němž se žalobkyně domnívala, že správně vyměřený být měl. Proto bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, jak bylo potvrzeno odvolacím soudem. Následně o žalobkyní podaném dovolání rozhodoval taktéž Nejvyšší soud, který dovolání žalobkyně odmítl, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (23 Cdo 4438/2015), dle níž poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Jinak řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná. Pokud však poplatník na soudním poplatku nezaplatí ničeho (nezaplatí soudní poplatek ani zčásti), soud rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, i když výše soudního poplatku byla ve výzvě soudu stanovena nesprávně. Žalobkyně nezaplatila ani dle ní správný poplatek ve výši 2 000 Kč a zůstala v tomto smyslu nečinnou. Ačkoliv tedy žalobkyně své právo uplatnila u orgánů veřejné moci řádným návrhem, proti pasivně věcně legitimované osobě, nemá soud za to, že žalobkyně v zahájeném řízení řádně pokračovala. K naplnění uvedené podmínky se zásadně nevyžaduje procesní aktivita účastníka a vynaložení součinnosti s orgánem veřejné moci. Postačuje, pokud účastník svým postupem nezabránil, resp. nezmařil skončení sporu rozhodnutím ve věci samé (NS SR 4 Cz 8/76 = Rc 32/1978). Pokud věřitel v zahájeném řízení řádně nepokračuje, skončí promlčecí lhůta bez ohledu na to, že právo bylo vykonáno. Promlčení běží v tomto případě i po dobu vedení řízení (NS 20 Cdo 3291/2011).

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, kterým se domáhala, aby krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Namítala, že okresní soud se nesprávně vypořádal s otázkou promlčení nároku ve vztahu ke stavění promlčení lhůty, kdy právní závěr soudu, že navrhovatelka nepokračovala v řádně zahájeném řízení není správný, neboť žalobkyně podala námitky proti nesprávně vyměřenému soudnímu poplatku, následně proti usnesení o zastavení řízení podala odvolání a proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Soud prvního stupně zastavení řízení odůvodnil nečinností žalobkyně, avšak ta vyvinula veškerou relevantní procesní iniciativu, která by v případě, že by soud prvního stupně postupoval procesně správně a vyměřil soudní poplatek v souladu se zákonem, vedla k projednání uplatněného nároku. Není to účastník řízení, kdo může určovat výši soudního poplatku, pokud jeho výši nesprávně určil soud. Bylo to tedy nesprávné vyměření soudního poplatku soudem, co způsobilo zastavení řízení. Existuje jasná příčinná souvislost mezi chybným vyměřením soudního poplatku soudem a zastavením řízení sp. zn. 26 C 46/2023. Navrhovatelka sice byla přesvědčená, že má zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, pravomocné usnesení soudu jí však ukládalo, aby zaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč. Nezaplacení soudního poplatku, který byl soudem vyměřen v nesprávné výši, za situace, kdy navrhovatelka využila všechny dostupné opravné prostředky jak proti nesprávnému vyměření výše soudního poplatku, tak proti zastavení řízení, není procesním jednáním, které lze důvodně hodnotit jako relevantní nečinnost navrhovatelky, jež vykazuje znaky nepokračování v řízení. Soud prvního stupně tedy dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že navrhovatelka nepokračovala řádně v řízení sp. zn. 26 C 46/2023 a z toho důvodu po dobu jeho vedení nedošlo ke stavení běhu promlčecí lhůty. Navrhovatelka řízení sp. zn. 26 C 46/2023 řádně vedla, když v důsledku pochybení na straně soudu došlo k jeho zastavení. Právo na podání žaloby na nahrazení projevu vůle tak není promlčeno, a to nejen z tohoto důvodu, ale rovněž z důvodu jeho nepromlčitelnosti, kdy se nejedná o majetkové právo. Pokud se tedy v důsledku úspěšného uplatnění práva na uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy navrhovatel zprostředkovaně v jiném řízení domůže práva převzít si z úschovy její předmět, neznamená to, že se jednalo o uplatnění majetkového práva. Právo majitele věci nebo jiné majetkové hodnoty, která se nachází v úschově soudu, domáhat se nahrazení projevu vůle – souhlasu s vydáním předmětu úschovy osoby, jejímž souhlasem soud podmínil vydání předmětné hodnoty z úschovy, je procesním derivátem vlastnického práva. Jedná se sice o právo odvozené od vlastnického práva, o majetkové právo se však nejedná. Za správný nelze považovat ani závěr soudu prvního stupně, že by se případný úspěch navrhovatelky bezprostředně projevil v majetkové sféře navrhovatelky. Soud prvního stupně ve svých právních závěrech zaměnil právo na vydání předmětu úschovy z úschovy a právo domáhat se nahrazení projevu vůle v podobě uložení souhlasu s vydáním věci z úschovy. Právo na vydání předmětu úschovy z úschovy soudu se uplatňuje v nesporném řízení, které nemá podobu návrhu na zahájení řízení či dokonce žaloby, naopak právo domáhat se nahrazení projevu vůle v podobě uložení povinnosti souhlasit s vydáním věci z úschovy se uplatňuje žalobou proti osobě, která v úschovním řízení vyjádřila nesouhlas s vydáním předmětu úschovy navrhovateli. Soud prvního stupně se nevypořádal s právní argumentací navrhovatelky, že návrh na nahrazení projevu vůle souhlasit s vydáním předmětu úschovy z úschovy je procesní žalobou, která je vyvolána průběhem úschovního řízení, když výsledek touto žalobou zahájeného řízení se nepromítá do majetkové sféry navrhovatele, ale do procesního postavení navrhovatele v jiném řízení. Soud prvního stupně ve vztahu k ustanovení § 634 občanského zákoníku aplikoval analogii legis, pro jejíž uplatnění nejsou splněny předpoklady. Absence zakotvení promlčitelnosti práva na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu z úschovy není mezerou v právní úpravě. Právní úprava promlčitelnosti práva požadovat, aby soud určil obsah budoucí smlouvy, má natolik kazuistickou povahu, že je nezbytné považovat ji za výjimku z pravidla, nikoli za úpravu obecnou. Pokud zákon zakotvuje promlčení jen jednoho konkrétního práva na nahrazení projevu vůle, je zjevné, že ostatní práva na nahrazení projevu vůle promlčení nepodléhají. Ustanovení § 634 občanského zákoníku je nezbytné vyložit s využitím výkladového pravidla a contrario, nikoli na něj aplikovat analogii legis. Je tak zjevné, že soudem prvního stupně uvedená právní úprava (ustanovení § 634 občanského zákoníku) nedopadá na právo podat návrh na nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy. Pokud soud prvního stupně uzavírá, že právo domáhat se nahrazení projevu vůle k vydání věci ze soudní úschovy je majetkovým právem, které podléhá promlčení, pak tento závěr je nesprávný, neboť odporuje doktríně, když , tituly před jménem, , adresa, , , tituly za jménem, k výkladu ustanovení § 611 občanského zákoníku uvádí, že: „Mezi nepromlčitelná práva je třeba zařadit i právní jednání, která stojí na pomezí hmotného a procesního práva a na která pro jejich specifičnost nedopadají ustanovení § 609 a násl. (právo podat žalobu, právo uplatnit námitku promlčení).“ Právo na podání návrhu na nahrazení projevu vůle není právem majetkovým, a tedy vůči němu nelze úspěšně uplatnit námitku promlčení. I pokud by se však jednalo o právo podléhající promlčení, k jeho promlčení nedošlo, neboť návrh na zahájení tohoto řízení byl podán v promlčecí lhůtě, když navrhovatelka řádně vedla řízení sp. zn. 26 C 46/2023, v jehož průběhu došlo ke stavění promlčecí lhůty. Dále žalobkyně namítala, že nemožnost domoci se svého vlastnictví v důsledku uplatnění námitky promlčení, považuje za v rozporu s dobrými mravy a žádá, aby ohledně namítnutého promlčení byl uplatněn korektiv dobrých mravů.

4. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla rozsudek okresního soudu potvrdit s tím, že jej považuje po skutkové i právní stránce za zcela správný a s argumentací okresního soudu se plně ztotožňuje. Způsob, jakým se okresní soud s otázkou včasnosti podání předmětné žaloby vypořádal, je zcela správný, v souladu se zákonem, ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR a ostatně i v souladu s předchozím kasačním rozhodnutím odvolacího soudu. Okresní soud v Olomouci zcela správně vyložil jednání žalobkyně jako nečinnost v tomto původním řízení s tím, že v řízení řádně nepokračovala, když neuhradila vůbec žádnou částku na soudním poplatku po obdržení usnesení soudu č. j. 26 C 46/2023-25 ze dne 2. 8. 2023, a to ani ve výši 2 000 Kč, kterou sama deklarovala jako správnou. V okamžiku, kdy nedojde k uhrazení žádné částky na soudním poplatku, musí soud řízení ze zákona zastavit uplynutím stanovené 15denní lhůty bez ohledu na to, zda žalobce podá odvolání proti usnesení o zastavení řízení či nikoliv. V tomto ohledu musí být žalobkyni, resp. jejímu právnímu zástupce velmi dobře známá ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR. Bylo zcela v dispozici žalobkyně, zda uhradí soudní poplatek alespoň ve výši, kterou sama považovala za správnou a která byla nakonec aprobována rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, který rozhodoval o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Olomouci o zastavení řízení. Správnost postupu Okresního soudu v Olomouci potvrdil i Nejvyšší soud ČR na základě dovolání žalobkyně. Pokud žalobkyně neuhradila vůbec žádný soudní poplatek, dopustila se zcela zjevně zanedbání základní povinnosti, konkrétně poplatkové povinnosti dle § 4 zákona o soudních poplatcích, a projevila tak flagrantní porušení povinností, které nemůže požívat jakékoliv ochrany. Je tedy zcela správné posouzení věci ohledně toho, že k podání předmětné žaloby na nahrazení projevu vůle žalované žalobkyní (dne 22. 3. 2024) došlo až po uplynutí promlčecí lhůty. Ohledně tvrzení žalobkyně o principiální nepromlčitelnosti nároku na podání žaloby na nahrazení projevu vůle, když se údajně nejedná o majetkové právo, žalovaná uvádí, že opět považuje argumentaci Okresního soudu v Olomouci obsaženou v rozsudku za správnou. Podání žaloby na nahrazení projevu vůle, kterou předpokládá § 299 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, je jednáním, které vede a neoddělitelně souvisí s realizací práva na vydání předmětu úschovy, které beze sporu majetkovým právem je. Jedná se tedy o právo, které nelze od majetkového práva oddělit, přičemž podle dostupné komentářové literatury „za výkon majetkového práva v širším smyslu je třeba pokládat i právní jednání, která sama o sobě nevedou k přímému prosazení konkrétního majetkového práva, avšak jsou nezbytným předpokladem jeho další realizace“ (ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-12-1]. ASPI_ID KO89_a2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.). Pokud by byla přijata argumentace žalobkyně, že se právo na podání žaloby na nahrazení projevu vůle dle § 299 zákona o zvláštních řízeních soudních nepromlčuje, znamenalo by to de facto, že by stačilo podat návrh na vydání předmětu úschovy v jednoroční lhůtě ode dne vydání usnesení dle § 301 zákona o zvláštních řízeních soudních a i kdyby nebyl dán souhlas ostatních účastníků, nikdy by nemohl předmět úschovy připadnout státu, protože by zůstala navždy otevřená možnost podat žalobu na nahrazení projevu vůle. Argumentace rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je pak zcela nepřiléhavá, kdy žalobkyně byla v předchozím řízení právně zastoupena a byla si dobře vědoma, že zaplacení soudního poplatku je podmínkou projednání žaloby.

5. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou, podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 22. 3. 2024 domáhala vydání vlastní směnky výstavce , právnická osoba, , štátny podnik , adresa, /a, , Anonymizováno, , IČO , IČO, na směnečnou sumu 100 000 000 Kč, která je uschována u Okresního soudu v Olomouci podle ustanovení § 300 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, a to pod sp. zn. 66 Sd 10/2016. Navrhovatelka požádala v uvedeném řízení sp. zn. 66 Sd 10/2016 o vydání předmětu úschovy, a to dne 28. 5. 2020. , jméno FO, , narozený , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, jako příjemce č. , hodnota, vyslovil souhlas s vydáním předmětu úschovy navrhovatelce. , jméno FO, , narozený , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, jako příjemce č. 2 rovněž vyslovil souhlas s vydáním předmětu úschovy navrhovatelce. Žalovaná nesouhlasila s vydáním výše popsané směnky z úschovy navrhovatelce, kdy tato je vlastníkem předmětu úschovy. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, kdy trvá na tom, že nesouhlas s vydáním předmětu úschovy v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 66 Sd 10/2016 ve vztahu k žalobkyni byl důvodný. Žalovaná rozporovala pravost směnky i tvrzení žalobkyně ohledně vlastnictví směnky. Po provedeném řízení rozhodl okresní soud ve věci poprvé rozsudkem ze dne 14. 11. 2024 pod č. j. 10 C 112/2024-140 ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2024, č. j. 10 C 112/2024-145 tak, že žalobu žalobkyně zcela zamítl a zavázal ji k náhradě nákladů řízení žalované. Okresní soud dospěl k závěru, že předmětná směnka propadla do vlastnictví státu v souladu s ust. § 301 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a nelze ji tedy vydat. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 6. 2019, č. j. 66 Sd 10/2016-79, které bylo vyhlášeno dne 4. 7. 2019 (deset dní od uveřejnění usnesení na úřední desce soudu /§ 50l odst. 1 OSŘ/) rozhodl o tom, že předmět úschovy – směnka, připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do l roku ode dne vyhlášení tohoto usnesení nebo jestliže pravomocným usnesením soudu nebude vyhověno žádosti o vydání předmětu úschovy, podané v této lhůtě. Stát nabude vlastnictví k předmětu úschovy marným uplynutím uvedené lhůty. Ačkoliv se žalobkyně přihlásila o předmět úschovy dne 28. 5. 2020, nedošlo do 1 roku od vyhlášení usnesení č. j. 66 Sd 10/2016-79 (ani nikdy poté) k vydání pravomocného rozhodnutí, kterým by bylo včas podané žádosti o vydání předmětu úschovy vyhověno. Na základě odvolání podaného žalobkyní, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 5. 2025 pod č. j. 75 Co 24/2025-176 rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud pak vyslovil závazný právní názor, že žalobkyně se přihlásila o předmět úschovy dne 28. 5. 2020, tedy včas, a podstatné je, že dosud nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí, jímž by bylo žádosti vyhověno či nevyhověno. Podle § 301 odst. 3 z. ř. s. připadne úschova státu, nebyla-li žádost podána, nebo je-li pravomocně zamítnuta; žádná lhůta, do kdy musí být o včas podané žádosti rozhodnuto, stanovena není. Stát tedy nabývá věc marným uplynutím lhůty bez podané žádosti, popřípadě dnem právní moci rozhodnutí o jejím zamítnutí, k čemuž však v této věci nedošlo. Argument okresního soudu, že žalobkyně mohla běh lhůty zastavit jen podáním žaloby o nahrazení souhlasu, nemá oporu v § 299 z. ř. s., který pouze umožňuje nahradit souhlas pravomocným rozsudkem. Žalobkyně byla o této možnosti vyrozuměna až 11. 11. 2020, tedy po uplynutí lhůty, což vylučovalo, aby žalobu podala ještě v jejím rámci. Bylo by tak zcela v kompetenci soudu, kdy a jak rychle k takovému vyrozumění (rozhodnutí) dojde a to, zda by žadatel stihl či nestihl žalobu o nahrazení projevu vůle podat stále ještě i v rámci kaduční lhůty. Uvedené by pak záviselo na rychlosti postupu soudu, a ne na objektivních skutečnostech. Takovýto právní názor tedy jistě nemůže obstát. Krajský soud pak vyslovil názor, že podání takové žaloby limitováno je, shodně jako u jiných žalovatelných nároků, nikoli však svým způsobem prekluzivní kaduční lhůtou, ale jinými instituty občanského zákoníku. Důvody pro shledání žaloby okresním soudem jako nedůvodné, protože by věci již propadla státu, jsou tedy prozatím předčasné a je nutno se nejprve zabývat včasností podané žaloby ze všech hledisek a následně případně meritem věci. Rovněž tak bylo okresnímu soudu uloženo zabývat se nejprve ve věci se vyskytnuvším cizím prvkem z hlediska aplikace procesních a hmotněprávních předpisů, kdy žalovaná je slovenskou právnickou osobou, což neučinil. Žalovaná podáním ze dne 3. 9. 2025 namítla, že nárok žalobkyně na podání žaloby na nahrazení projevu vůle je promlčen. Žalobkyně namítala, že promlčení podléhají jen majetková práva a právo domáhat se nahrazení projevu vůle vydat předmět úschovy z úschovy soudu není majetkovým právem; právo domáhat se nahrazení projevu vůle vydat předmět z úschovy se tak nepromlčuje. Navíc i pokud by tomu tak bylo, 3letá promlčecí lhůta do podání této žaloby neuplynula, neboť došlo k jejímu stavění, kdy žalobkyně již dříve vedla řízení u téhož soudu pod sp. zn. 26 C 46/2023 u Okresního soudu v Olomouci, kterým se domáhala téhož, když tak činila po dobu 10 měsíců a 5 dnů, ačkoli řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Okresní soud následně ve věci znova projednal u jednání konaného dne 6. 10. 2025, kde došlo k rekapitulaci procesních stanovisek, provedení listinných důkazů a vydaní napadeného rozsudku.

7. Předně krajský soud konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a jeho závěr o skutkovém stavu věci pod body 9.-19. odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tato zcela odkazuje.

8. Co se pak týká právního hodnocení věci, okresní soud s ohledem na ve věci se vyskytnuvší cizí prvek správně vyhodnotil svou mezinárodní pravomoc a příslušnost k projednání a rozhodnutí věci, rovněž tak správně určil pro věc rozhodné právo, jak rozvedl pod body 20.-28. odůvodnění.

9. Pokud jde o učiněné právní závěry okresního soudu, tyto krajský soud akceptuje, kdy na zcela vyčerpávající právní argumentaci okresního soudu lze beze zbytku odkázat a k této v podstatě není čeho doplnit. Pokud jde o propadnutí předmětu úschovy státu, k tomuto dle názoru krajského soudu nedošlo, jak popsal ve svém kasačním rozhodnutí (viz výše) a okresní soud tento závazný právní názor akceptoval – viz bod 29.-34. odůvodnění napadeného rozsudku. Dále se okresní soud dle pokynu krajského soudu a k námitce promlčení žalované zabýval včasností podané žaloby, jak popsal v bodech 35.-54. odůvodnění, kde se podrobně vypořádal s otázkou, zda právo na nahrazení projevu vůle vydat předmět úschovy je právem majetkovým, tudíž podléhá promlčení, přičemž dospěl k závěru, že ano, a krajský soud se s tímto závěrem ztotožňuje, když jej sám již dříve naznačil ve svém kasačním rozhodnutí. S ohledem na jistotu v právních vztazích je absurdní, aby uvedené právo nepodléhalo promlčení, což by v konečném důsledku mohlo vést k tomu, že by předmět úschovy mohl zůstat v soudní úschově nekonečně dlouho, což popírá smysl tohoto institutu.

10. Pokud jde o ne/stavění promlčení, zde je možno zcela odkázat na přiléhavou argumentaci a rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná okresním soudem, kdy k uvedenému není čeho doplnit a krajský soud nemá důvod se od závěrů Nejvyššího soudu v obdobné věci odchylovat.

11. Pokud pak dále v průběhu odvolacího řízení žalobkyně namítala, že nemožnost domoci se svého vlastnictví v důsledku uplatnění námitky promlčení, je v rozporu s dobrými mravy a žádá, aby ohledně namítnutého promlčení byl uplatněn korektiv dobrých mravů, pak tuto námitku neshledává krajský soud důvodnou. Judikatura je ustálena v názoru, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017). Institut promlčení tak nelze obcházet poukazem na rozpor s dobrými mravy, nebyly-li podmínky pro jeho uplatnění splněny (shodně nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3358/20).

12. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku II. o nákladech řízení, kde okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ohledně úspěchu ve věci na straně žalované a správně vypočetl jejich výši.

13. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení z procesního hlediska neúspěšná, neboť jejímu odvolání nebylo vyhověno. Žalobkyně tedy má povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) ve výši 7 400 Kč za 2 úkony po 3 700 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání dne 31. 3. 2026), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobce ve výši 2x 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 AT, a 21% DPH z částek odměny a náhrad ve výši 1 743 Kč. Žalobkyně je tedy povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení celkovou částku 10 043 Kč. Jiné náklady se z obsahu spisu nepodávají a zástupkyně žalované nevyčíslila.

14. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalované s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.