75 CO 383/2022 - 190

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupena advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] o nahrazení projevu vůle, k odvolání žalované proti rozsudku pro uznání Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2022, č. j. 11 C 19/2022-152, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 111.804 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem pro uznání okresní soud nahradil projev vůle žalované k uzavření kupní smlouvy s žalobci, kterou dojde k prodeji pozemku parc. č. st. [anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům a pozemku parc. [číslo] zahrada, vše [list vlastnictví], k. ú. [ulice], [územní celek], zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc, přičemž obsah kupní smlouvy pojal do výrokové části I. napadeného rozsudku. Ve výrokové části II. pak okresní soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky, když žalovanou, jako zcela procesně neúspěšného účastníka řízení, zavázal k náhradě nákladů řízení žalobců, kterou kvantifikoval částkou 226.519 Kč Okresní soud v napadeném rozsudku vyšel ze závěru, že stran v řízení uplatněného nároku nastala fikce jeho uznání ve smyslu ust. § 114b odst. 5 o. s. ř., a to v situaci, kdy se žalovaná písemně k žalobou uplatněnému nároku včas nevyjádřila na základě soudem vydané a doručené výzvy dle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř., přičemž současně s ohledem na předmět řízení šlo o věc, jejíž povaha připouštěla vyřízení smírem, z čehož plyne, že zákonné předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání byly v celku splněny.

2. Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podala včasné odvolání žalovaná, která se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná nezpochybňovala skutečnost, že lhůtu k vyjádření stanovenou ve smyslu § 114b o. s. ř. promeškala, bránila se však argumentací, že k promeškání došlo z omluvitelného důvodu. K tomu tvrdila, že žalovaná má jediného jednatele pana [příjmení], který je současně jedinou osobou, která obsluhuje datovou schránku žalované. Onen omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k podání kvalifikovaného vyjádření ve věci pak dle žalované souvisí právě s nepříznivým zdravotním stavem jmenovaného jednatele, který v době od 27. 2. 2022 prodělal s vážným průběhem onemocnění Covid-19, kdy byl i hospitalizován ve Fakultní nemocnici [obec]. Po prodělání tohoto onemocnění se u jednatele žalované rozvinul postcovidový syndrom, který spočíval v tzv. vestibulární neuronitidě, kdy jednatel nebyl schopen v důsledku zhoršení vidění a potíží se závratěmi řídit motorové vozidlo, či pracovat na počítači. Pro tyto své zdravotní potíže vyhledal jednatel žalované několikrát lékařské ošetření a byl medikován ke zmírnění zdravotních obtíží. V rámci svého zdravotního stavu byl jednatel žalované objednán i na MR mozku. Je tedy zřejmé, že se nejednalo o žádné„ lehké“ onemocnění, ale o zdravotní stav silně omezující běžný život, tedy i po pracovní stránce. Skutečnost, že žalovaná podává své vyjádření po lhůtě, nebyla žalované známa. Dle jednatele žalované předmětnou kvalifikovanou výzvu obdržel dne 7. 4. 2022, kdy v důsledku svého zdravotního stavu – zhoršení vidění – identifikoval první číslici určující datum doručení výzvy do datové schránky jako [číslo]. Vyjádření žalované, které bylo soudu odesláno dne 3. 5. 2022 prostřednictvím datové schránky právní zástupkyně žalované, tak bylo dle žalované podáváno ve lhůtě. Žalovaná dále uváděla, že v rámci svého podání (vyjádření ve věci) dostatečně vylíčila svoji skutkovou obranu, vylíčila, z jakého důvodu žalobní návrh neuznává a toto doložila mnohými přílohami. Žalovaná vyvíjela dostatečnou aktivitu, kdy před podáním žaloby jednala s právním zástupcem žalobců, vždy dávala najevo své stanovisko, komunikovala se žalobci i jejich právním zástupcem. Postup žalované tak byl ve sporu aktivní, kdy soudu sdělila své stanovisko k věci před vydáním rozhodnutí, tedy že nárok žalobců neuznává a na podporu svých tvrzení přiložila listinné důkazy. Promeškání lhůty nastalo z omluvitelného důvodu, a to z důvodu podstatně zhoršeného zdravotního stavu jednatele žalované. Ke zdravotní indispozici jako omluvitelnému důvodu zmeškání soudcovské lhůty stanovené v kvalifikované výzvě k vyjádření podle § 114b o. s. ř. žalovaná odkazovala na rozhodnutí Ústavní soud ČR ve věci sp. zn. I. ÚS 3263/13 ze dne 12. 9. 2016, v němž Ústavní soud konstatuje, že v případě zdravotní indispozice na straně žalovaného by soud měl posuzovat aktivitu žalovaného a také by měl při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného. Žalovaný svým jednáním neměl v úmyslu působit průtahy v řízení, či jakkoli oddalovat rozhodnutí soudu. Je totiž v zájmu žalovaného, aby soud v dané věci po provedeném dokazování rozhodl. Dále žalovaná odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 628/2013 ze dne 13. 12. 2013, v němž byl vyjádřen názor, že:„ Vážný důvod ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. představuje jednak překážka (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabránila písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost. Nastal-li u žalovaného takový vážný důvod, nelze mít za to, že by uznával nárok, který je vůči němu žalobou uplatňován, a že by proto bylo možné rozhodnout v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.“; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016, kde Nejvyšší soud uvedl, že:„ Fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastává, jestliže žalovanému vážný důvod zabránil nejen v podání včasného vyjádření k doručené výzvě, ale též v tom, aby soudu, byť jen sdělil existenci okolností, jež mu dodržení stanovené lhůty znemožnily.“ a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 532/2010 ze dne 21. 9. 2011 se závěrem, že nedojde k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě tehdy„ jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu, byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal.“ Žalovaná se tak domnívá, že zdravotní indispozice jednatele žalované, která u něj nastala, je, v souladu s citovanými rozhodnutími, oním vážným důvodem. Žalovaná pro dokreslení celé situace dále uváděla, že vede obdobný spor jako se žalobci u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 81/2022, kdy rovněž ve věci obdržela tzv. kvalifikovanou výzvu. Na tuto výzvu žalovaná reagovala v soudem stanovené době. Žalovaná si je po přiloženém poučení soudu vědoma důsledků spojených s touto výzvou, proto by stanovenou lhůtu za normálních okolností nepromeškala, neboť nárok uplatněný v žalobě neuznala a neuznává, shodně jako v případě žalobců, manželů [příjmení]. Konečně uváděla, že v případě žalobců byla navíc z její strany podána žaloba na vyklizení, která je vedena pod č. j. 17 C 166/2022 u Okresního soudu v Olomouci, z čehož plyne, že pokud by jejich nárok uznávala, nepodnikala by kroky k vyklizení žalobců ze svých nemovitostí.

3. Žalobci se k odvolání žalované vyjádřili tak, že toto považují za nedůvodné, když dle jejich názoru byly v posuzované věci splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Ve věci vydaný rozsudek pro uznání tak považují za správný a navrhovali jeho potvrzení. Poukazovali na to, že žalovanou předestřené závěry z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3263/13 byly učiněny za skutkově odlišné situace, než v projednávané věci, a to, kdy žalovaný v tam posuzované věci byl v průběhu řízení aktivní a podal návrh na prominutí zmeškání lhůty, kdežto v právě posuzované věci žalovaná v průběhu řízení žádný omluvitelný důvod netvrdila a ani tedy nedokládala. Dle žalobců tak žalovaná fakticky jako omluvitelný důvod označuje chybné určení data doručení kvalifikované výzvy soudem a že po stanovené lhůtě podala vyjádření, v němž neuznávala žádný z nároků žalobců. Žalobci považují žalovanou prezentovaný důvod, který by měl být natolik vážný, aby omluvil zmeškání lhůty stanovené v kvalifikované výzvě soudu, za zcela nedostatečný. Žalobci mají za to, že zdravotní stav jednatele žalované nebyl natolik vážný, aby bránil žalované se ve stanovené lhůtě řádně vyjádřit, natož případně sdělit, že u žalované měla nastat překážka, která jí znemožňuje se ve stanovené lhůtě vyjádřit. Poukazovali na to, že žalovaná byla od počátku řízení právně zastoupena, samotná skutečnost, že se nejednalo o natolik vážnou překážku lze dovozovat již ze samotného faktu, že se k věci vyjádřila den po skončení lhůty k vyjádření (srov.: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5040/2008). V souvislosti s tvrzením žalované, že z její strany nemohlo dojít k uznání nároku vzhledem k následně podanému vyjádření, žalobci odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1452/2019, v němž Nejvyšší soud uvedl následující:„ … Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe při rozhodování rozsudkem pro uznání, avšak k takovému postupu v projednávané věci nedošlo. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala …“. Rovněž žalobci poukazovali na závěr přijatý v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, podle něhož:„ Má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byt' jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal …“. Podle žalobců se v posuzované věci nejedná o přepjatý formalismus ze strany soudu prvního stupně, neboť proti žalované nestojí a ani nestála závažná překážka, která by zabránila žalované se ve stanovené lhůtě skutečně vyjádřit. Naopak vyhovění odvolání žalované by vytvořilo nebezpečný precedent, který by do budoucna zcela eliminoval možnosti vydání rozsudku pro uznání a současně neuváženě rozšiřoval důvody k odvolání vůči rozsudku pro uznání. Pokud sama žalovaná ve svém odvolání navíc uvádí další probíhající soudní řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 166/2022, v němž je naopak žalobcem, a dále řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 13 C 81/2022, kde ve stanovené lhůtě řádně reagovala na kvalifikovanou výzvu, pak podle žalobců tato„ další aktivita“ žalované prokazuje, že žalované nebránila jakákoli překážka, aby byla řádně aktivní i v rámci tohoto soudního řízení a mohla se vyjádřit ve stanovené lhůtě. Konečně žalobci uváděli, že je jim známo, že činnost žalované nebyla v inkriminované době v důsledku údajného onemocnění jejího jednatele [jméno] [příjmení] nijak omezena či utlumena. Žalovaná nadále právně jednala, např. podepisovala dokumentaci související s realitními obchody a předávala nemovitosti. Z toho žalobci dovozují, že v inkriminované době byl zajištěn řádný chod společnosti, a žalovaná měla tedy dostatečnou možnost na výzvu soudu řádně a včas reagovat. U odvolacího jednání pak žalobci dále uváděli, že v důsledku trestního oznámení třetí osoby ze dne 26. 4. 2022 měl jednatel žalované před policejním orgánem podávat vysvětlení a dále, že na základě plné moci udělené jednatelem žalované její zástupkyni, tato dne 28. 4. 2022 činila výzvu ve vztahu k třetím osobám; tato tvrzení žalobci snášeli na podporu své argumentace o tom, že zdravotní stav jednatele žalované nebyl tak neuspokojivý, aby bránil žalované ve vyjádření se ve věci.

4. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

5. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobou podanou u okresního soudu dne 28. 2. 2022 se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované k uzavření kupní smlouvy o obsahu uvedeném ve výroku I. napadeného rozsudku. Svou žalobu odůvodnili tím, že dne 13. 3. 2020 uzavřeli se žalovanou smlouvu o smlouvě budoucí kupní (dále též jen„ SOSBK“), jejímž předmětem byl závazek stran k uzavření kupní smlouvy o převodu rodinného domu a souvisejících nemovitostí v k. ú. [ulice], obci [obec]. Příslušné nemovité věci jsou aktuálně v katastru nemovitostí označeny jako pozemek parc. č. st. [anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, a dále jako pozemek parc. [číslo]. V čl. II bodu 2 SOSBK si strany dohodly, že do 30 kalendářních dnů ode dne vyznačení kolaudace domu a přidělení čísla popisného v katastru nemovitostí zašle budoucí prodávající (žalovaná) budoucím kupujícím (žalobcům) výzvu k uzavření kupní smlouvy. V čl. II. bodu 3 SOSBK si pak strany sjednaly závazek uzavřít kupní smlouvu do 30 kalendářních dnů od data odeslání výzvy k uzavření smlouvy. V souladu s citovanými smluvními ujednáními dospěla povinnost žalované vyzvat žalobce k uzavření kupní smlouvy, když č. p. bylo domu přiděleno nejpozději v listopadu 2021. Žalovaná však svou povinnost učinit řádný návrh smlouvy doposud nesplnila a obrátila se na žalobce toliko s návrhem, který byl v příkrém rozporu se SOSBK a občanským zákoníkem. Následně probíhala mezi účastníky jednání ohledně uzavření smlouvy, která byla bezvýsledně ukončena v lednu 2022. Žalobci návrhu učiněnému žalovanou vytýkají, že obsahoval nesprávné vyčíslení ceny nadstandardních úprav (141.147,67 Kč namísto správně uvedených 123.484,67 Kč), kdy navíc nebyl dodržen ani sjednaný postup týkající se sjednávání těchto úprav, a že si v něm žalovaná nárokovala i další peněžní částky, o nichž nebyla v SOSBK žádná zmínka (např. částku odpovídající výši příspěvku na napojení rodinného domu na hlavní kanalizační řad, který měla po kolaudaci domu žalovaná vyřídit pro žalobce u [územní celek]). Z takto popsaných důvodů proto žalobcům nezbylo, než se obrátit na soud s návrhem na určení obsahu kupní smlouvy dle § 1787 o. z. Usnesením ze dne 30. 3. 2022, č. j. 11 C 19/2022-45, okresní soud uložil žalované dle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve lhůtě 30-ti dnů písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí je doručována společně s tímto usnesením. Ve vyjádření měla žalovaná uvést, zda nárok uplatněný žalobou uznává, a pokud jej zcela neuzná, měla vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, označit důkazy k prokázání svých tvrzení a připojit listiny, na něž se odvolává. Žalovaná byla poučena, že v případě, že se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává a soud ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. s tím, že pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. Usnesení spolu s žalobou bylo žalované doručeno do vlastních rukou dne 1. 4. 2022. Žalovaná se ve věci písemně vyjádřila podáním doručeným okresnímu soudu dne 3. 5. 2022 tak, že nárok neuznává s tím, že vyložila důvody, na nichž staví svou procesní obranu ve věci. Současně označila a předložila důkazy k prokázání svých tvrzení. Podání žalované bylo učiněno její pro řízení zvolenou zástupkyní, advokátkou, přičemž současně s vyjádřením ve věci samé byla předložena plná moc, z níž vyplynulo, že tuto dne 19. 4. 2022 udělila žalovaná jednající jednatelem [jméno] [příjmení] advokátce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] Okresní soud vyjádření žalované zaslal žalobcům s požadavkem na repliku k tomuto, čemuž žalobci vyhověli podáním ze dne 15. 7. 2022, když předtím do spisu nahlížela osoba pověřená zástupcem žalobců. Dne 18. 8. 2022 pak okresní soud vyhlásil napadený rozsudek pro uznání. Vedle toho z obsahu spisu vyplývá, že dne 31. 3. 2022 podali žalobci za řízení návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhali, aby se žalovaná zdržela nakládání s tam specifikovanými nemovitostmi a dále, aby žalovaná byla povinna strpět užívání tam specifikovaných nemovitostí žalobci. Unesením ze dne 6. 4. 2022, č. j. 11 C 19/2022-96, okresní soud vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření potud, že žalované uložil povinnost zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi. Co do požadavku uložení povinnosti strpět užívání nemovitostí žalobci návrh zamítl. K odvolání žalobců krajský soud napadený zamítavý výrok ve věci předběžného opatření usnesením ze dne 5. 5. 2022, č. j. 75 Co 187/2022-113, potvrdil.

6. Podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu. Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci. Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

7. Podle ustanovení § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách. Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.

8. Dle ustálené judikatury vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování, a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce uznání žalobního nároku žalovaným, je soud povinen rozhodnout podle této fikce uznání rozsudkem pro uznání. Soud tak činí bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Zákon v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil. Zjistí-li však soud, že uznání žalovaného odporuje kogentním právním předpisům, nelze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, stejně tak, pokud je žaloba pro vady neprojednatelná nebo zjevně bezdůvodná. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. I. § 1 až 200za. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1044). Žalovaný se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze pokládat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, dostupná z www.nsoud.cz).

9. V prvé řadě se odvolací soud s ohledem na vymezený předmět odvolacího přezkumu zaměřil na to, zda povaha věci či okolnosti případu umožňovaly ve věci postup dle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř., přičemž v tomto směru se krajský soud zcela ztotožňuje s názorem okresního soudu, jak je tento vyložen v bodu 12 napadeného rozsudku a pro stručnost na tento odkazuje s tím doplněním, že i v řízení o nahrazení projevu vůle lze rozhodovat rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání nároku (srovnej obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1411/2017). Je tomu tak nepochybně proto, že i v tomto typu řízení, které směřuje ke vzniku právního vztahu, je možno uzavřít smír, pokud dohoda účastníků zahrnuje všechny podstatné náležitosti, které hmotné právo požaduje pro příslušné právní jednání (smlouvu). Přeneseno na projednávanou věc, v situaci, kdy žalobní žádání obsahovalo všechny podstatné znaky kupní smlouvy, u níž mělo dojít k nahrazení projevu vůle žalované, pak lze o věci rozhodovat rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání nároku. Pokud v právě projednávané věci bylo usnesení okresního soudu obsahující výzvu dle § 114b o. s. ř. (včetně všech poučení) žalované doručeno dne 1. 4. 2022 a žalovaná se ve věci vyjádřila až dne 3. 5. 2022, když lhůta jí uplynula dne 2. 5. 2022 (neboť 1. 5. 2022 byla neděle a současně státní svátek), nastala marným uplynutím uvedené lhůty fikce uznání nároku. Pokud pak o věci okresní soud rozhodl dle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, nelze tomuto zákonnému procesnímu postupu okresního soudu upřít správnost.

10. Pokud žalovaná svoji odvolací argumentaci staví na tvrzení o existenci vážného důvodu, který měl žalované zabránit v podání písemného vyjádření ve věci ve lhůtě (popř. byť jen ve lhůtě sdělit existenci tohoto důvodu), založeného na tvrzení o nepříznivém zdravotním stavu jednatele žalované v důsledku postcovidového syndromu, který se projevil zhoršením jeho zraku, když pak vnímal datum doručení kvalifikované výzvy jako den 7. 4. 2022 a nikoli den 1. 4. 2022, kdy byla tato skutečně doručena, pak této argumentaci přisvědčit nelze. Žalovaná totiž zcela pomíjí zásadní skutečnost, která vyplývá z obsahu spisu a kterou namítají i žalobci, a to, že žalovaná byla (je) zastoupena advokátkou. Obsahem spisu je totiž procesní plná moc, kterou žalovaná prostřednictvím svého jednatele udělila již dne 19. 4. 2022 v řízení jí zastupující advokátce. Zastoupení žalobkyně zástupcem z řad advokátů tak nejpozději vzniklo v době 12-ti dnů před uplynutím lhůty pro písemné vyjádření ve věci. Ve světle uvedeného tak ze snesené argumentace žalované nemůže být dovozován jakýkoliv vážný důvod, který měl žalované bránit v podání vyjádření ve věci, když v běhu lhůty již žalovaná byla zastoupena právním profesionálem a měla nepochybně dostatečný časový prostor prostřednictvím svého zástupce se ve věci požadovaným způsobem vyjádřit. Jestliže tedy žalovaná, jak sama uvádí, vycházela z toho, že jí výzva byla doručena dne 7. 4. 2022 a její zástupkyně z tohoto zřejmě vycházela, jak je možné dovozovat z vyjádření ve věci (jinak by jistě podala včasné vyjádření), aniž by si takovouto zásadní procesní skutečnost relevantním způsobem ověřila, pak toto pochybení musí mít výlučně průmět v právní sféře žalované. V tomto směru lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016. S ohledem na uvedené pak již bylo nadbytečné zabývat se skutečnostmi tvrzenými žalobci, a to že žalovaná, resp. její jednatel, ve lhůtě běžící pro vyjádření byl běžně obchodně činný, když uděloval plné moci a účastnil se úkonů před orgány moci veřejné. Pokud rovněž žalovaná v rámci odvolání dále argumentovala svou aktivitou v době před zahájením řízení v této věci, z níž mělo vyplývat, že nárok neuznávala, že vede obdobný spor, v němž aktivně vystupuje a že proti žalovaným vede řízení o vyklizení předmětných nemovitostí se záměrem zdůraznit, že uplatněný nárok neuznává, pak tyto okolnosti pro posouzení věci dle odvolacího soudu nejsou relevantní, neboť aktivitu, z níž mělo vyplynout neuznání v řízení uplatněného nároku řízení, měla/mohla žalovaná řádně vyjádřit právě v tomto řízení (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/2015 a tam uváděné okolnosti věci). Pokud tak žalovaná neučinila, musí nést procesní důsledky s tím spojené. Akceptace názoru žalované, že účinky fikce uznání nároku nemohou nastat, i přes marné uplynutí stanovené lhůty k vyjádření a pasivitu žalované, by ve svém důsledku (bez existence mimořádných okolností viz např. jako v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu) vedla k tomu, že by se ust. § 153a odst. 3 o. s. ř. stalo ustanovením obsolentním, a to přesto, že toto zákonné ustanovení bylo Ústavním soudem v plenárním rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 13/15 shledáno jako souladné s ústavním pořádkem.

11. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek pro uznání vydaný okresním soudem dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný zcela potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o nichž okresní soud rovněž správně rozhodl.

12. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla se svým odvoláním úspěšná. Žalobci tak mají nárok na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v sazbě mimosmluvní odměny (dále jen odměna) dle ustanovení § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen AT). V tomto směru je třeba zdůraznit, že při určení náhrady na odměnu advokáta žalobců v této věci muselo být aplikováno ust. § 12 odst. 4 AT, neboť šlo o společné úkony při zastupování dvou osob, což vede ke snížení odměny o 20 % ve vztahu ke každému z úkonu právní služby u každého z žalobců. Advokát žalobců v odvolacím řízení účelně učinil dva úkony právní služby ve prospěch každého z žalobců, tedy 2x 2 úkony, (vyjádření k odvolání - § 11 odst. 1, písm. k) AT, účast u odvolacího jednání dne 29. 11. 2022 - § 11 odst. 1, písm. g) AT), což po snížení odměny (§ 12 odst. 4 AZ) představuje sazbu 22.800 Kč za jeden úkon právní služby, tedy celkem 91.200 Kč (4x 22.800 Kč, tarifní hodnota činí 5.041.865,67 Kč, tj. z výsledná kupní cena převáděných nemovitých věcí vč. nadstandardních úprav, když ve věci není možné vycházet z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 3 písm. b) AT, neboť předmět právního jednání, ve vztahu k němuž byl soudem nahrazen projev vůle žalované, je penězi ocenitelný a jeho hodnota – kupní cena – je známa). Dále žalobcům na náhradě nákladů řízení náleží náhrada hotových výdajů advokáta v paušální výši 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 4 AT, což při 4 úkonech přestavuje částku 1.200 Kč. Konečně v situaci, kdy zástupce žalobců z řad advokátů osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, tvoří náhradu nákladů řízení i náhrada na tuto daň počítaná sazbou 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů, a která tak činí 19.404 Kč. Žalobci tedy proti žalované mají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 111.804 Kč, která představuje účelně vynaložené náklady. Pokud žalobci dále požadovali na náhradě nákladů řízení přiznat náklady právního zastoupení za uskutečněnou poradu se svým zástupcem konanou dne 28. 11. 2022, pak v tomto směru se dle odvolacího soudu v posuzované věci nejedná o náklad potřebný k účelnému uplatnění práva, neboť veškerou relevantní argumentaci s ohledem na nikoliv právní a skutkovou složitost věci žalobci již snesli ve vyjádření ve věci samé a u jednání doplněná argumentace neměla žádný vliv na posouzení věci.

13. Místo plnění náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.

Poučení