75 Co 46/2022-125

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Markéty Pokorné a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 58.423 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2021, č. j. 20 C 229/2021-71, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 10.482 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10.482 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení, částky 12.378 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 34.297,85 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 106.704 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26.974 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 26.974 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 31.449 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41.921 Kč od 24. 3. 2020 do 20. 8. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14.947 Kč od 21. 8. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 26.974 Kč od 21. 8. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 90,02 % ročně z částky 34.297,85 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 106.704 Kč pak žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 138,22 % ročně (stejně jako požadovaná sazba 90,02 % ročně) se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tato neplatnost pak způsobuje dle ustanovení § 576 o. z. neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky ve výši 26.974 Kč se zákonným úrokem z prodlení v návaznosti na odeslanou předžalobní výzvu. Ve zbytku pak okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. ohledně částky 10.482 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10.482 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení, částky 12.378 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 34.297,85 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 106.704 Kč; a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tím, že by smlouva byla neplatná z důvodu rozporu ujednané výše úroků s dobrými mravy. Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou„ pacta sunt servanda“. Sjednané úroky (často sjednané ve formě úrokové sazby) jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků (úrokovou sazbu), mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí, a to se všemi důsledku z toho plynoucími. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy, která obecně vyplývá ze zásady„ in favorem negotii“, která je zakotvena v § 574 OZ. Má-li soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký (s tím se ale žalobkyně neztotožňuje), pak takto sjednaná výše úroků by teoreticky představovala nezákonné určení množstevního rozsahu. Nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. To lze dovodit mimo jiné např. i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, v jehož odůvodnění je uvedeno:„ Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu § 39 obč. zák. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže.“ Uvedený judikovaný názor se následně projevil v ustanovení § 1793 OZ, který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného krácení. Z dikce § 1793 OZ je tedy evidentní, že právní řád explicitně počítá s existencí platného právního jednání, které je stiženo„ pouze tou vadou“, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru k plnění druhé smluvní strany. Dále poukazovala na ust. § 1802 OZ, kdy„ Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.“ Je tedy zřejmé, že žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí. Žalobkyně je toho názoru, že není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný, soud má vždy posuzovat alespoň přiznání obvyklého úroku. Žalovaný se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodl uzavřít s žalobkyní takovouto smlouvu, a to za podmínek v ní uvedených, ačkoli, pokud by nesouhlasil s jednotlivými ujednáními, mohl se rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a o poskytnutí peněžních prostředků požádá jinou osobu. Dále se žalobkyně domnívá, že jí vznikl nárok na přiznání požadované smluvní pokuty, kdy tato je v souladu s ust. § 122 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru. Rovněž rozporovala způsob vypořádání bezdůvodného obohacení okresním soudem, kdy takové vypořádání není možno provést bez návrhu žalovaného, což se nestalo, kdy právní úprava vyžaduje aktivitu žalovaného, aby došlo k vypořádání i veškerých plnění, které žalobkyni poskytl, a to námitkou vzájemného plnění. Vzhledem k výše uvedenému nebyl prvostupňový soud oprávněn plnění, které žalovaný žalobkyni poskytl, sám započíst na vyplacenou jistinu úvěru. V případě neplatnosti smlouvy o úvěru tak měla být žalobkyni z důvodu vypořádání bezdůvodného obohacení přiznána částka ve výši 34.297,85 Kč odpovídající zbývající původní dlužné jistině úvěru, se zákonným úrokem z prodlení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 41.921 Kč (tj. 34.297,85 Kč jistina, 5.728,62 Kč úrok přirostlý do zesplatnění, 998 Kč smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy za prodlení se splátkami, 600 Kč náhrada nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy) spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 16.502 Kč (tj. smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 40.026,17 Kč od [datum] do [datum]) a úroku ve výši 90,02 % ročně z částky 34.297,85 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 106.704 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci, když dne [datum] ji podepsal žalovaný, a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 35.000 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne [datum] vyhlásil napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 35.000 Kč na 30 měsíců v říjnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno] - [anonymizováno].

8. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 35.000 Kč na 30 měsíců v říjnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno] - [anonymizováno] dle typu a parametrů úvěru.

9. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 35.000 Kč na 30 měsíců v říjnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno] - [anonymizováno] dle typu a parametrů úvěru.

10. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 35.000 Kč na 30 měsíců v říjnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno] - 13,9 % dle typu a parametrů úvěru.

11. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 35.000 Kč na 30 měsíců v říjnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno]. 12. [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 35.000 Kč na 30 měsíců v říjnu 2019 požadovala úrokovou sazbu [anonymizováno].

13. S ohledem na doplnění dokazování, přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 16. napadeného rozsudku s tím doplněním, že obvyklá výše úroků u bezúčelných úvěrů poskytovaných bankami ve výši 35.000 Kč na dobu 30 měsíců v říjnu 2019 pak činila [anonymizováno] - [anonymizováno] ročně.

14. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

15. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 o. z. z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy, neboť ujednaná výše úroku 138,22 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (ke stejnému závěru by pak bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní v řízení původně požadovaného úroku ve výši 90,02 % ročně). Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že tak neučinil okresní soud (tento pouze porovnal požadovanou úrokovou sazbu s úrokem vyplývajícím z Databáze časových řad [příjmení] [jméno], kde dle okresního soudu činila horní hranice výše úroku 8,41 % ročně, avšak takový důkaz v řízení ani neprovedl), učinil krajský soud dotazy na bankovní ústavy ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěrů se stejnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že úrokové sazby se pohybovaly v rozmezí [anonymizováno] - [anonymizováno] ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. Z těchto důvodů je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

16. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 138,22 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a předsmluvním formuláři. Pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 90,02 % ročně před okresním soudem nebo 20 % ročně v odvolacím řízení). Při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel krajský soud jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil, a to při poskytnutí částky 35.000 Kč o 53.920 Kč.

17. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., když o. z. zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 o. z., které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byla žalovaná jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. [příjmení] zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ 1721–2054 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 314-328), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 a ustanovení § 588 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 o. z. upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 -2069). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

18. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru bylo tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Především však je ale smlouva o úvěru jako celek neplatná z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného.

19. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. [ulice] právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká.

20. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovaným, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry, tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 26.974 Kč (žalovanému předala částku 35.000 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku 8.026 Kč, o kterou se snížil prospěch žalovaného jako obohaceného), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině přiznal správně částku 26.974 Kč. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že by v době první výzvy k plnění nebylo v jeho možnostech dlužnou jistinu vrátit (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru), za přiměřenou dobu k jejímu vrácení je tedy třeba považovat nejpozději lhůtu určenou v předžalobní výzvě, když doručení oznámení o zesplatnění úvěru žalovanému žalobkyně netvrdila, ani nedoložila. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum], když výzvou odeslanou žalovanému dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení mimo jiné i nevrácené jistiny úvěru do 15 dnů od odeslání výzvy; splatnost nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení tedy nastala dne [datum] Okresním soudem pak byl zákonný úrok přiznán od data [datum], tj. bylo přiznáno na úroku více, tento výrok nabyl právní moci a není odvoláním napaden. Pokud jde o výši úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tato činila ke dni prodlení 8,5 % ročně, jak bylo přiznáno.

21. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty, poplatek za pojištění ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, ohledně kterých žalobkyně rovněž podala odvolání.

22. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud zcela správně, když správně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu s tím, že žalovanému v řízení před okresním soudem dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a krajský soud pro stručnost na tyto závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela odkazuje. Pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je pak třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.