75 CO 81/2022 - 113

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená opatrovnicí [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátkou sídlem [adresa] 2. [jméno] [jméno], [datum narození] bytem [adresa] o zaplacení 100.039,24 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně i žalované 1. proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 18. října 2021, č. j. 19 C 250/2020-65, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se výroku I. ve vztahu k žalované 1. co do povinnosti zaplatit žalobkyni částku 6.050 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.050 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení a co do povinnosti zaplatit žalobkyni částku 704,36 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 704,36 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. Ve zbývající části se rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve vztahu k žalované 1. potvrzuje.

II. Žalovaná 1. a žalovaný 2. jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 45.553,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného.

III. Žalovaný 2. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 7.415,73 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaná 1. je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 14.499,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovaným 1. a 2. povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.039,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.800,60 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.800,60 Kč od 16. 12. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.800,60 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 529 Kč od 6. 1. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.050 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.058,44 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávek ve výši 7.200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I.). O nákladech řízení pak rozhodl tak, že žalovaná 1. je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 28.439,47 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (výrok II.), a dále tak, že žalovaný 2. je povinen zaplatit žalobkyni 28.439,47 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (výrok III.) a konečně žalovaní 1. a žalovaný 2. nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Proti uvedenému rozsudku, a to výrokovým částem I., II. a IV., brojila včasným odvoláním žalovaná 1., která se domáhala změny rozhodnutí tak, že žaloba bude vůči ní zamítnuta. Namítala, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a dále, že neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Konkrétně namítala, že je toho názoru, že žalobkyně v řízení neprokázala nárok na zaplacení dlužných leasingových splátek (3x 29 800,60 Kč), když byla toho názoru, že za skutkových tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná 1. nezaplatila uvedené splátky, je rovněž její procesní povinnosti prokazovat nezaplacení dlužných částek. Dále namítala, že žalobkyně neprokázala nárok na zaplacení částky 529 Kč z titulu dlužného pojistného na tzv. povinném ručení, když závěr o důvodnosti tohoto nároku nemůže vyplynout pouze z faktury. Odmítala rovněž důvodnost přiznané částky 6.050 Kč jako nákladů spojených se zajištěním automobilu, když smluvní podmínky v [číslo listu] [číslo] sice stanovují právo na náhradu těchto nákladů, avšak neurčují jejich výši. Poukazovala současně na rozpor mezi datací faktury vystavené žalobkyni na vrub žalované 1., která předcházela faktuře vystavené společností [právnická osoba], tedy jinak řečeno, že žalobkyně vystavila fakturu na vrub žalované 1. dříve, než byl tento náklad žalobkyni vyúčtován třetí osobou. Konečně odmítala i důvodnost částky 4.058,44 Kč jako tzv. propadu, tedy rozdílu zůstatkové ceny vozidla a ceny dosažené prodejem vozidla žalobkyní třetí osobě, když podle ní nebyl prokázán vůbec prodej vozidla a když karta vozidla, jako účetní doklad žalobkyně, z níž se stanovila zůstatková cena vozu, byla vystavena až dne 21. 1. 2020 a z tohoto tak nelze vycházet jako podkladu pro účetní hodnotu k 31. 12. 2019.

3. Žalobkyně se k odvolání žalované 1. vyjádřila tak, že rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I. a IV. považuje za věcně správné. Zopakovala svá tvrzení stran dluhu žalované 1. z titulu nehrazení leasingových splátek, přičemž současně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, argumentovala tím, že procesní břemena ve vztahu k zániku dluhu leží právě žalované 1. a nelze je přenášet na žalobkyni. K nároku na zaplacení pojistného za tzv. povinné ručení odkazovala na příslušná ustanovení smluvních podmínek s tím, že žalovaná 1. toto platila na základě vystavených faktur a do prodlení se dostala až s fakturou [číslo] splatnou [datum]. Jde-li o náklady spojené se zajištěním vozidla, odkazovala na smluvní ujednání ve smluvních podmínkách, a to [číslo listu] [číslo] c) všeobecných smluvních podmínek (dále jen VSP). K namítanému rozporu mezi daty faktur uváděla, že toto není pro posouzení věci rozhodující, když výše částky zná žalobkyně na základě zavedené praxe se [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a že částky touto společností, která pro žalobkyni provádí inkasní činnosti a zajišťovaní vozidel, účtované zná a tyto pouze přefakturuje. K částce tzv. propadu argumentovala tak, že z důkazů v řízeních provedených vyplývá, že k prodeji vozidla došlo, a rovněž vyplývá, jaká byla zůstatková hodnota k 31. 12. 2019.

4. Rovněž žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu, avšak jen co do výroků II. a III., tedy stran rozhodnutí o nákladech řízení, když nesouhlasí, jakým způsobem se okresní soud s touto otázkou vypořádal. Podle žalobkyně je nesprávný postup okresního soudu, pokud náklady řízení žalobkyně rozdělil na poloviny a každého z žalovaných zavázal k úhradě právě jedné poloviny. V tomto směru pak navrhovala změnu rozhodnutí tak, že způsob úhrady nákladů řízení žalovanými bude vyplývat ze způsobu, jakým je dán jejich vztah k dluhu.

5. Žalovaná 1. se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že trvá na své argumentaci o nedůvodnosti žaloby, z čehož v prvé řadě plyne, že by neměla být zavázána k náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí o nákladech řízení tomuto vytýká nesprávné určení a výpočet nákladů jako takových, zejména poukazovala na nedůvodnost cestovních nákladů substituta zástupce žalobkyně, který má sídlo ve [obec], avšak cestovní náklady byly počítány za cestu z [obec] do [obec]. Odmítá rovněž argumentaci nákladového výroku vycházející ze způsobu vypořádání vztahu mezi žalovanými z titulu ručení.

6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti, a to jak odvolání žalované 1., tak i odvolání žalobkyně a jejich podání oprávněnými osobami přezkoumal rozsudek okresního soudu ve vymezeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované 1. je v podstatné části nedůvodné a odvolání žalobkyně ve vztahu ke způsobu úhrady nákladů řízení žalovanými jako důvodné shledal.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou u okresního soudu dne 19. 10. 2020 původně proti žalované zaplacení částky 100.039,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.800,60 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.800,60 Kč od 16. 12. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.800,60 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 529 Kč od 6. 1. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.050 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.058,44 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávek ve výši 7.200 Kč, a to na základě skutkových tvrzení, že mezi ní jako leasingovým pronajímatelem a právní předchůdkyní žalované ([právnická osoba] – [právnická osoba]) byla dne [datum] uzavřena smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci [číslo] (dále jen leasingová smlouva). Předmětem leasingové smlouvy byl pronájem vozidla [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení] [anonymizováno 5 slov] [příjmení] [anonymizována čtyři slova], číslo karoserie: [anonymizováno] (dále také jen„ vozidlo“) za nájemné v měsíční výši 29.800,60 Kč. Společnost [anonymizováno] – [právnická osoba], vozidlo od žalobkyně převzala dne [datum]. Na základě dodatku k leasingové smlouvě ze dne 1. 8. 2017 došlo ke změně osoby nájemkyně vozidla na žalovanou 1. Jelikož se žalovaná 1. dostala do prodlení s úhradou závazků dle leasingové smlouvy, žalobkyně s účinností od 21. 1. 2020 leasingovou smlouvu vypověděla v souladu se smluvními ujednáními. V důsledku uvedeného se žalobkyně domáhala po žalované 1. úhrady nájemného ve výši 29.800,60 Kč za měsíc listopad 2019, splatného 15. 11. 2019 (odpovídající splátce č. 35 dle splátkového kalendáře, který se stal součástí leasingové smlouvy), nájemného ve výši 29.800,60 Kč za měsíc prosinec 2019, splatného 15. 12. 2019 (odpovídající splátce č. 36 dle splátkového kalendáře) a nájemného ve výši 29.800,60 Kč za měsíc leden 2020, splatného 15. 1. 2020 (odpovídající splátce č. 37 dle splátkového kalendáře). Dále na základě smluvních ujednání žalobkyně požadovala úhradu částky 529 Kč odpovídající pojistnému za pojištění odpovědnosti z provozu předmětného vozidla za rok 2020; částku 6.050 Kč odpovídající nákladům vzniklých žalobkyni s odebráním vozidla ve smyslu [číslo listu] [číslo] písm. d) VSP, které pro žalobkyni provedla společnost [právnická osoba] (konkrétně náklady na správu případu, komunikaci s žalovanou 1. a bývalým jednatelem žalované 1. a předání vozidla zpět žalobkyni); a částku 4.058,44 Kč jakožto rozdíl mezi účetní zůstatkovou hodnotou vozidla ke dni 31. 12. 2019 (542.748,58 Kč) a kupní cenou, kterou žalobkyně za prodej vozidla obdržela (539.394,50 Kč) - tzv. propad. Před podáním žaloby byla nad rámec jednotlivých faktur žalovaná 1. vyzvána k úhradě žalobou uplatněných pohledávek výzvou ze dne 30. 9. 2020. Vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že u žalované 1. jako právnické osoby není osoba, která je oprávněna za ni jednat, ustanovil okresní soud této žalované procesním opatrovníkem dle ust. § 29 odst. 2 o. s. ř. advokátku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která se následně ve věci vyjádřila tak, že navrhovala zamítnutí žaloby, když byla toho názoru, že žaloba je zcela nedůvodná. Usnesením ze dne 17. 5. 2021, č. j. 19 C 250/2020-41, okresní soud vyhověl návrhu žalobkyně, aby do řízení na straně žalované přistoupil jako další účastník [jméno] [jméno], když přisvědčil tomu, že projednání věci ve vztahu k tomuto žalovanému, jako ručiteli za závazek žalované 1., ve vztahu k žalobkyni odpovídá ust. § 92 odst. 1 o. s. ř. a zásadám civilního procesu. Dne 18. 10. 2021 se konalo jednání ve věci, v rámci něhož okresní soud provedl dokazování a rovněž rozhodl ve věci samé.

8. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů, uvedená v odstavcích 7. až 25. odůvodnění napadeného rozsudku, a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s tím doplněním, že z výpisu z obchodního rejstříku ohledně žalované 1. dále vyplývá, že její zapsané rejstříkové sídlo je pod adresou [adresa], a že výpověď byla žalované na tuto adresu adresována a doručována, když 22. 1. 2020 byla podána k poštovní přepravě (listina výpověď smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci [číslo] včetně zásilky o doručování písemnosti). Z listiny Všeobecné smluvní podmínky finančního pronájmu s právem odkupu verze [číslo] – podnikatelé [anonymizováno] [číslo] odvolací soud dále zjistil, že mezi stranami smlouvy bylo ujednáno, že splátkový kalendář se stane nedílnou součástí smlouvy od doby, kdy jej nájemce obdrží, přičemž v pochybnostech se má za to, že je to den převzetí předmětu leasingu, dále že se leasingové splátky navyšují o příslušnou DPH a že není – li splatnost jiných plateb dle Smlouvy nebo podmínek sjednána, platí splatnost uvedená na faktuře nebo ve výzvě pronajímatele ([číslo listu] [číslo]); dále bylo z VSP zjištěno, že v případě, je-li nájemce o více než 15 dní v prodlení se zaplacením leasingové splátky nebo jiné platby, vč. smluvní pokuty, náhrady újmy apod., je pronajímatel oprávněn nájemci odebrat předmět leasingu, a to i bez vypovězení smlouvy; pronajímatel je oprávněn pověřit odebráním a vrácením předmětu leasingu a za účelem vymožením dlužných částek nebo dokladů třetí osobu /inkasní agenturu/ ([číslo listu] [číslo]). Z listiny obsahující záznam o úkonech ve věci Leasingové smlouvy [číslo] (druhá strana listiny [anonymizováno] [rok]) bylo zjištěno, že dne 10. 1. 2020 inkasní společnost převzala věc do své správy, že dne 17. 1. 2020 bylo hovořeno s klientem (žalovanou 1.), který uvedl, že nemá na úhradu dluhu a vozidlo chce předat a že dne 21. 1. 2020 bylo vozidlo dle dohody předáno. Z listiny faktura – daňový doklad [číslo] bylo zjištěno, že žalobkyně žalované 1. vyúčtovala se splatností dne 24. 6. 2020 částku 4.058,44 Kč, vč. DPH, tedy částku 3.354,08 Kč bez DPH, jako rozdíl mezi účetní zůstatkovou hodnotou a výnosem z prodeje.

9. S ohledem na částečné zopakování dokazování, přejímá krajský soud jako správné následující skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 26. napadeného rozsudku, a to že se žalobkyně s žalovanou 1. písemně dohodly na tom, že žalobkyně pronajme žalované předmětné vozidlo, za což se žalovaná zavázala hradit žalobkyni úhradu 29.800,60 Kč měsíčně splatnou vždy k 15. dni v měsíci, za který úhrada náleží. Vztah mezi účastnicemi se řídil leasingovou smlouvu ve znění dodatku a smluvními podmínkami, přičemž žalovaná 1. převzala veškerá práva a povinnosti z citovaných smluvních dokumentů, která původně svědčila společnosti [právnická osoba] Dále se žalovaná 1. zavázala hradit žalobkyni náklady spojené s pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ve výši a se splatností dle fakturace učiněné žalobkyní (v tomto případě 529 Kč za rok 2020). Nájem byl sjednán na dobu 60 měsíců s tím, že v případě uplynutí této doby a zároveň při řádném splnění veškerých smluvních povinností žalovanou 1. žalobkyně převede na žalovanou 1. vlastnictví k vozidlu. Z důvodu neplnění platebních povinností žalovanou 1. žalobkyně nájemní vztah ukončila výpovědí odeslanou do dispozice žalované 1. prostřednictvím poštovních služeb dne 22. 1. 2020. Pro případ ukončení nájemního vztahu výpovědí ze strany žalobkyně se žalovaná 1. zavázala uhradit žalobkyni dlužné splátky za pronájem vozidla, náklady vzniklé žalobkyni v souvislosti se zajištěním, odebráním a převozem vozidla do sídla pronajímatele a částku rovnající se kladnému rozdílu mezi účetní zůstatkovou cenou (hodnotou) vozidla dle účetnictví pronajímatele k poslednímu dni měsíce předcházejícímu měsíci, v němž došlo k vypovězení leasingové smlouvy, a skutečně dosaženou kupní cenou bez daně z přidané hodnoty při prodeji vráceného vozidla. Žalovaný 2. se písemně zavázal, že finanční závazky uplatněné v tomto řízení uhradí žalobkyni, a to v případě prodlení žalované 1. s plněním těchto závazků. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaná 1. nebo žalovaný 2. na pohledávky v tomto řízení uplatněné čehokoli uhradili, případně že by tyto pohledávky zanikly byť částečně z jiného důvodu. Z částečně zopakovaného dokazování před odvolacím soudem dále vyplynul skutkový stav o tom, že žalovaná 1. vrátila předmět leasingu před zánikem leasingové smlouvy výpovědí ze strany žalobkyně. Naproti tomu odvolací soud nemá za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou 1. bylo ujednáno, že k rozdílu mezi zůstatkovou účetní cenou a cenou dosaženou prodejem předmětu leasingu je žalobkyně oprávněna účtovat žalované 1. daň z přidané hodnoty.

10. Podle § 1724 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen OZ) smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.

11. Podle § 1746 odst. 2 OZ strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

12. Podle § 1895 OZ odst. 1) nevylučuje-li to povaha smlouvy, může kterákoli strana převést jako postupitel svá práva a povinnosti ze smlouvy nebo z její části třetí osobě, pokud s tím postoupená strana souhlasí a pokud nebylo dosud splněno; odst. 2) má-li být plnění ze smlouvy trvající nebo pravidelně se opakující, lze smlouvu postoupit s účinky k tomu, co ještě nebylo splněno.

13. Již v rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2022, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, který je použitelný i v poměrech OZ a k němuž se odvolací soud přihlašuje, a to že v praxi se rozlišují dva základní druhy leasingu – leasing finanční a leasing operativní. Operativní leasing obvykle nezakládá právo na následné odkoupení věci, cílem finančního leasingu je konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu. Finanční leasing je specifický soukromoprávní institut. Leasingová smlouva je nepojmenovanou smlouvou. Práva a povinnosti jejích účastníků se řídí především ustanoveními leasingové smlouvy.

14. S ohledem na vyložené krajský soud uvádí, že akceptuje právní závěry okresního soudu potud, že žalovaná 1. vstoupila do právního vztahu založené předmětnou leasingovou smlouvou, z něhož byla oprávněná užívat předmět leasingu, tam uvedené osobní motorové vozidlo, oproti povinnosti platit leasingové splátky a plnit další povinnosti z leasingové smlouvy vyplývající.

15. Žalovaná 1. byla tedy povinna hradit leasingové splátky v dohodnuté měsíční výši 29.800 Kč, zahrnující daň z přidané hodnoty, podle smlouvy a splátkového kalendáře, který se stal součástí leasingové smlouvy. Mimo jiné tak byla povinna uhradit leasingovou splátku č. 35 splatnou k 15. 11. 2019, leasingovou splátku č. 36 splatnou k 15. 12. 2019 a leasingovou splátku č. 37 splatnou k 15. 1. 2020. V situaci, kdy žalobkyně v řízení uvedenou platební povinnost žalované 1. prokázala a současně tvrdila, že žalovaná 1. tyto splátky nezaplatila, bylo na žalované 1., aby tvrdila a prokázala (procesní břemena tvrzení a důkazní) jejich zaplacení, tedy zánik dluhu splněním, či jejich zánik jiným ze zákonných důvodů. V situaci, kdy žalovaná 1. ničeho k zániku netvrdila a tudíž ani neprokazovala, tato procesní břemena neunesla a nese pak procesní následek spočívající v tom, že v uvedeném směru je žaloba vůči ní důvodná. Okresní soud správně pak žalované 1 vyložil, i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že nelze akceptovat závěr o tom, že v situaci, kdy žalovaná nemá statutární orgán a v řízení ji zastupuje procesní opatrovník, že by bylo možno uvažovat o přenosu procesních břemen na žalobkyni a že by to tak měla být žalobkyně, kdo by měl prokazovat negativní skutečnost o tom, že žalovaná 1) nezaplatila uvedené splátky. V uvedeném směru pak odvolací soud odkazuje na argumentaci okresního soudu uvedenou v napadeném rozsudku, se závěrem o důvodnosti tohoto nároku, včetně požadovaného příslušenství, které se odvíjí od dohodnuté splatnosti jednotlivých leasingových splátek.

16. Důvodným je rovněž nárok žalobkyně proti žalované 1. na zaplacení poměrné části pojistného z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, tzv. povinné ručení, když to byla žalobkyně, která podle smluvního ujednání zajišťovala toto pojištění a náklady na toto byla oprávněna účtovat žalované 1. s tím, že výši a splatnost byla oprávněna stanovit právě ve faktuře, přičemž splatnost byla dohodnuta údajem o splatnosti uvedeným ve faktuře. I v tomto směru lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu.

17. Jde-li o nárok žalobkyně na zaplacení nákladů v souvislosti s převzetím vozidla, je třeba zdůraznit, že po stránce skutkové žalobkyně tento nárok vymezovala s odkazem na ustanovení [číslo listu] [anonymizována dvě slova] písm. d) obchodních podmínek, tedy na odebrání vozidla po zániku smlouvy výpovědí pronajímatele. Skutková zjištění učiněna v řízení dávají podklad, pro závěr, že podle smlouvy, resp. obchodní podmínek, mohla žalobkyně odebrat žalované 1. vozidlo ze dvou důvodů, a to po dobu trvání smlouvy, dle [číslo listu] [číslo] VOP, a dále po zániku smlouvy z důvodu její výpovědi dle čl. 6 3. 3 písm. d) VSP. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dne 22. 1. 2020 odeslala na rejstříkovou adresu žalované 1. předmětnou výpověď a s ohledem na ust. § 573 OZ má odvolací soud za to, že za doručenou lze mít výpověď dnem 25. 1. 2022, kdy tak smlouva v důsledku jednostranného právního jednání žalobkyně zanikla, přičemž současně bylo prokázáno, že vozidlo bylo žalobkyni předáno dne 21. 1. 2021, tedy před zánikem smlouvy. Jestliže tedy žalobkyně skutkově nárok vymezuje tím, že tento vznikl v důsledku porušení povinnosti žalované 1) vrátit vozidlo po skončení smlouvy výpovědí a v řízení bylo prokázáno, že vozidlo bylo vráceno před zánikem smlouvy, je zřejmé, že nárok žalobkyně, tak jak jej dle procesní povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti vymezila, není dán, když byl zjištěn jiný skutkový stav a žalobkyně na tato zjištění odpovídajícím způsobem procesně nereagovala (změna žaloby v rozsahu změny skutkových tvrzení). Pokud okresní soud tento nárok žalobkyni přes výše vyložené přiznal, není jeho rozhodnutí správné a muselo doznat změny. Proto v uvedeném rozsahu odvolací soud rozsudek okresního soudu dle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil tak, uplatněný nárok na zaplacení částky 6.050 Kč s příslušenstvím zamítl.

18. Konečně, jde-li o nárok na zaplacení rozdílu mezi účetní hodnotou vozidla a cenou dosaženou jeho prodejem, žalobkyni uváděný tzv. propad, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok je co do základu dán, proto v tomto směru pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, avšak okresní soud nesprávně učinil závěr, že tento nárok představuje částku 4.058,44 Kč Okresní soud totiž nezvažoval to, zda byla žalobkyně oprávněna k rozdílu cen účtovat daň z přidané hodnoty. Odvolací poukazuje na judikatorní závěry Nejvyššího soud (např. ve věci sp. zn. 32 Cdo 626/2010, sp. zn. 23 Cdo 1176/2020), které lze zobecnit potud, že pokud smlouva neobsahuje závazek povinné strany platit k ceně i daň z přidané hodnoty (dále DPH), nemůže být cena navyšována o tuto daň. Z obchodních podmínek žalobkyně, a to bodu [číslo] písm. b) ani jiných jejich částí, nevyplývá, že by žalobkyně byla oprávněna ke zjištěnému majetkové rozdílu (propadu) účtovat nájemci DPH, proto pokud tuto daň žalobkyně po žalované 1. požaduje, požaduje ji v rozporu se smluvními ujednání. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v části o zaplacení 704,36 Kč s příslušenstvím rovněž dle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil tak, že v uvedeném rozsahu žalobu zamítl.

19. Jde-li o problematiku náhrady nákladů řízení v posuzované věci, a to v rovině povinnosti účastníků vystupujících na téže procesní straně, tj. na straně žalované, vychází odvolací soud z úvahy, že náklady řízení jsou podmnožinou nákladů spojených s uplatněním pohledávky (§ 513 OZ) a jejich hmotněprávní povaha plyne z toho, že ve sporném řízení dochází ke vzniku určitých nákladů spojených s uplatněním pohledávky v důsledku chování dlužníka, přičemž rozsah práva na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a je určen teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s 1580-1583). Nelze-li s ohledem na uvedené nákladům řízení upřít i hmotněprávní povahu (jako příslušenství), musí se do řešení nastolené otázky promítnout i samotná povaha právního poměru, z níž vznikla pohledávka, jejímž jsou náklady řízení příslušenstvím; jinak řečeno, je - li předmětem řízení pohledávka s příslušenstvím (úrokem z prodlení) za dlužníkem a dlužníkovým ručitelem, přičemž způsob účasti těchto dlužníků na úhradě tohoto dluhu s příslušenstvím je vyjádřen určitým způsobem, není rozumného důvody, aby se stejný způsob vyjádření jejich platební povinnosti ve vztahu k věřiteli neměl vztahovat i na další příslušenství, tedy i na náklady řízení. Proto odvolací soud změnil způsob vyjádření platební povinnosti žalovaných stran náhrady nákladů řízení před okresním soudem.

20. V celém zbývajícím rozsahu pak odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. jako správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. Jde-li o náklady řízení před okresním soudem, je třeba uvést, že ve vztahu k žalovanému 2. byla žalobkyně zcela úspěšná, ve vztahu k žalované 1. pak v důsledku změny napadeného rozsudku rozhodnutím odvolacího soudu byla úspěšná jen v rozsahu 93 % (když ke dni vyhlášení rozhodnutí činí přiznaný nárok včetně příslušenství 119.064,44 Kč, přičemž bylo k uvedenému dni požadováno 127.577,58 Kč) a neúspěšná tedy v rozsahu 7 %; rozsah náhrady nákladů řízení tak žalobkyni proti žalované 1. činí 86 %. V tomto rozsahu se potom žalovaná 1. a žalovaný 2. s ohledem na shora vyložené podílejí„ společně“ na náhradě nákladů řízení žalobkyně.

22. Jde-li o účelně vynaložené náklady žalobkyně v řízení před okresním soudem, pak okresní soud tyto správně shledal v zaplaceném soudním poplatku ve výši 5.002 Kč a nákladech právního zastoupení žalobkyně spočívajících v náhradě na mimosmluvní odměnu advokáta ve výši 35.980 Kč (7 úkonů právní služby á 5.140 Kč), náhradě jeho hotových výdajů ve výši 2.100 Kč (7x 300 Kč), proto pro stručnost odvolací soud odkazuje na toto vyčíslení uvedené pod bodem 53. odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud však jako důvodnou shledává námitku žalované 1. stran přiznaných nákladů zástupce žalobkyně v souvislosti s účastí na jednání okresního soudu dne 18. 10. 2021 za cestovné a náhradu za promeškaný čas. U toho jednání byla namísto zvoleného zástupce v substituci přítomna advokátka [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se sídlem [obec], [ulice a číslo] a náklady cestovného a promeškaného času tak měly být zvažovány za cestu ze sídla substituta k soudu a zpět, což činí za jednu jízdu 1:17 hod při ujeté vzdálenosti 77 km (viz mapy.cz trasy), tedy celkem 154 km a 6 tzv. půlhodin. Při akceptaci výpočtu náhrady za použití vozidla po zaokrouhlení 6,25 Kč/km (viz pod bod 53 odůvodnění napadeného rozsudku) pak náhrada na cestovném činí 962,50 Kč; náhrada za promeškaný čas pak 600 Kč. K takto uvedeným nákladům řízení, vyjma soudního poplatku, rovněž náleží daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, která činí 8.324,93 Kč. Za účelně vynaložené náklady žalobkyně v řízení před okresním soudem tak odvolací soud považuje částku 52.969,43 Kč.

23. Pokud by žalobkyně měla ve vztahu k oběma žalovaným plný úspěch, náležela by jí uvedena částka proti oběma žalovaným. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku a částečnému zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 1., a z toho vyplývajícího nižšího rozsahu náhrady nákladů řízení ve vztahu k této žalované, pak tento rozsah náhrady nákladů řízení 86 % vyjadřuje míru, kterou se žalovaní„ společně“ podílejí na příslušenstvím pohledávky ve formě náhrady nákladů řízení, což kvantifikováno představuje částku 45.553,70 Kč; proto nově odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaných k náhradě nákladů nalézacího řízení způsobem uvedeným ve výroku II. tohoto rozsudku, přičemž ve zbytku těchto nákladů, tj. částky 7.415,73 Kč nese odpovědnost k jejich úhradě výlučně žalovaný 2. (výrok III.), neboť ve vztahu k němu je třeba žalobu považovat za zcela úspěšnou, když žalovaný 2. rozsudek odvoláním nenapadl a stran jeho osoby tak rozsudek nemohl být revidován.

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud v situaci, kdy žalovaná 1. napadla rozsudek okresního soudu ve věci samé, čímž otevřela k přezkumu i otázku náhrady nákladů řízení, jako související otázku, a současně žalobkyně napadla pouze rozhodnutí o nákladech řízení, a to jen stran způsobu určení„ společné“ povinnosti žalovaných k jejich úhradě. Za dané procesní situace je tak hlavním předmětem odvolacího řízení přezkum rozhodnutí ve věci samé ve vztahu k žalované 1., jehož výsledek pak určuje rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Jak uvedeno shora, žalobkyně se domáhala změny rozsudku tak, že žaloba bude zcela zamítnuta, přičemž docílila změny, úspěchu, pouze v rozsahu 7 %; neúspěch pak činí 93 % a odpočtem úspěchu od neúspěchu je pak dán rozsah náhrady nákladů řízení, který činí 86 % a který svědčí procesně úspěšnější straně, tedy žalobkyni. Účelně vynaložené náklady žalobkyně v odvolacím řízení - ve vztahu k meritu věci - lze shledávat v nákladech zastoupení advokátem, a to v mimosmluvní odměně advokáta za úkony právní služby, náhradě jeho hotových výdajů a cestovních nákladech. S ohledem na předmět odvolacího řízení považuje odvolací soud za účelné úkony právní služby následující úkony zástupce žalobkyně - vyjádření k odvolání žalované 1. a účast u jednání dne 22. 9. 2022 (§ 11 odst. 1, písm. k/ a g/ advokátního tarifu (AT), když sazba za jeden úkon právní služby činí 5.140 Kč dle § 8 odst. 1, § 7 pod 5 AT, tj. částka 10.280 Kč. Dále k těmto úkonům náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon dle § 13 odst. 4 AT, tj. 600 Kč. V situaci, kdy u odvolacího jednání byl namísto zvoleného zástupce účasten substitut, shora označená advokátka, považuje odvolací soud za účelné cestovní náklady pouze náklady za cestu ze sídla substituta k odvolacímu soudu a zpět (jedna cesta 104 km při době jízdy 1:30 hod. viz mapy.cz trasy) za použití vozidla [registrační značka], při kombinované 6,8l nafty/100km dle metodiky 2015 a vyhláškové základní náhradě 4,40 Kč km a ceně nafty 47,10 Kč, přičemž k nákladům odvolací řízení je třeba připočíst i daň z přidané hodnoty, jejíž plátcem je zástupce žalobkyně.

25. Pokud by žalobkyně byla v odvolacím řízení - ve věci samé - zcela úspěšná, náležela by jí náhrada nákladů řízení v částce 13.061,40 Kč + 21% DPH (odměna advokáta 2x 5.140 Kč + náhrada hotových výdajů 2x 300 Kč + cestovné 1.581,40 Kč + ztráta času 600 Kč + 21% DPH), tedy celkem 15.804,30 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v odvolacím řízení – ve věci samé - pouze poměrně úspěšná a rozsah její náhrady nákladů řízení činí 86 %, vznikl žalobkyní nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení – ve věci samé - v částce 13.591,70 Kč.

26. Žalobkyně byla dále zcela úspěšná stran svého odvolání do náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to ve vztahu ke způsobu placení nákladů žalovanými. V této souvislosti ji náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny za jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2, písm. c) AT počítaná z tarifní hodnoty 10.000 Kč (§ 9 odst. 1 AT), tj. 750 Kč + 21 % DPH, tedy 907,50 Kč.

27. Na celkové náhradě nákladů odvolacího řízení tak žalobkyni proti žalované 1. náleží částka 14.499,20 Kč.

28. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že neakceptuje požadavek na náhradu cestovních nákladů zástupce žalobkyně v rozsahu tvrzené cesty substituta ze sídla zástupce k okresnímu soudu a zpět a rovněž k odvolacímu soudu ze sídla zástupce k okresnímu soudu a zpět, neboť substitut zvoleného zástupce žalobkyně je samostatným advokátem se sídlem shora uvedeným. Tento požadavek nemůže odůvodnit ani argumentace o vzájemné spolupráci, a to v rozsahu spolupráce v činnosti substituta na pobočce zástupce žalobkyně jak v [obec], tak i v [obec], když v případě obou jednání měla právě působit na pobočce v [obec], a to už jen z toho důvodu, že popisovaná spolupráce a působení jinak samostatné advokátky na pobočce v [obec] ve dnech soudních jednání zůstala jen v rovině pouhého tvrzení. Konečně v rámci nákladů odvolacího řízení odvolací soud neakceptuje požadavek na náhradu za úkon, replika k vyjádření žalované ze dne 9. 9. 2022, neboť takové vyjádření nebylo odvolacím soudem žádáno, žalobkyně v něm nepřinesla žádné nové skutkové či právní závěry pro posouzení ve věci a zcela jistě jej mohla učinit v rámci odvolací jednání a nikoliv písemně krátce před odvolacím jednáním.

29. Pokud se žalovaná 1. odvolávala i do výroku IV. napadeného rozsudku, konstatuje odvolací soud, že tento výrok je v zásadě zcela nadbytečný (akademický), nicméně důvody pro jeho zrušení odvolací soud neshledal, proto byl i v této části rozsudek potvrzen.

Poučení