75Co 158/2013
Právní věta
Po 1.4.2012 nemůže být rozhodnuto o zamítnutí žaloby spotřebitele na zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve spotřebitelském sporu pouze z důvodu, že takový návrh nebyl podán ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu žalobci, jsou-li dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
Citované zákony (14)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 142 odst. 1 § 149 odst. 1 § 160 odst. 1 § 213 odst. 3 § 220 odst. 1 písm. b § 224 odst. 1 § 224 odst. 2
- Občanský zákoník, 40/1964 Sb. — § 7 § 39 § 55 odst. 1 § 55 odst. 2 § 56 odst. 1
- Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 177/1996 Sb. — § 9 odst. 1 § 13 odst. 3
Rubrum
Po 1.4.2012 nemůže být rozhodnuto o zamítnutí žaloby spotřebitele na zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve spotřebitelském sporu pouze z důvodu, že takový návrh nebyl podán ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu žalobci, jsou-li dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
Výrok
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Vladimíry Kratochvílové a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Petra Juračky ve věci žalobce Tomáše Z., nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného Mgr. Janem Nedomou, advokátem, se sídlem Nový Malín 426, proti žalovanému SMART Capital a.s., se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, IČ 26865297, zastoupenému Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem, se sídlem Olomouc, Sokolská 236/22, o zrušení rozhodčího nálezu k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2013, č. j. 17 C 99/2012-77, t a k t o :
Odůvodnění
I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že rozhodčí nález vydaný dne 14. 7. 2010 pod sp. zn. 1693/2010 rozhodcem Bc. Ivanou Vymazalovou se zrušuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4,356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.
Poučení
Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Bc. Ivany Vymazalové vydaného dne 14. 7. 2010 pod sp. zn. 1693/2010 (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 11.979 Kč. Zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že rozhodčí nález byl žalobci doručen dne 2. 8. 2010 a žalobu soudu doručil žalobce dne 2. 1. 2012 e nebyla tak zachována lhůta tří měsíců pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu dle § 32 ve znění účinném do 31. 3. 2012. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém navrhoval jeho změnu a zrušení rozhodčího nálezu. Namítal, že se soud nezabýval jím tvrzenými důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy, tvrzením o nezpůsobilosti rozhodce a tím, že mu nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Uvedl, také, že z odůvodněnírozsudku nevyplývá, z jakých skutečností soud učinil závěr o správnosti doručení rozhodčího nálezu žalobci. Poukazoval na skutečnost, že dle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013 je soud povinen přezkoumat otázku nedostatku pravomoci rozhodce (i v rámci exekučního řízení) bez námitky účastníka a tedy měl soud přihlédnout k absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouvu považoval za neplatnou z důvodu, že neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, nebo konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje pouze ohledně výběru rozhodce na ustanovení pravidel rozhodčího řízení vydaných právnickou osobou, která není rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a v tomto směru odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu. Žalovaný navrhoval potvrzení rozsudku jako věcně správného s tím, že doručení rozhodčího nálezu vyplývá z doručenky, která je obsahem rozhodčího spisu, z jehož obsahu okresní soud vycházel. Pro podání žaloby po prekluzivní tříměsíční lhůtě se soud nemohl zabývat platností rozhodčího nálezu. Uvedl, že žalobcem citovaný nález Ústavního soudu ČR pouze uvádí, že soud musí i bez návrhu žalobce zkoumat platnost rozhodčí smlouvy, avšak pouze v rámci řádně podané žaloby a za nepřiléhavé považoval i odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle které je třeba zastavit exekuční řízení při neexistenci rozhodčí doložky. Po přezkoumání napadeného rozsudku včetně řízení předcházejícího jeho vydání, krajský soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. Z obsahu spisu se podává, že žalobce se žalobou podanou dne 2. 1. 2012 domáhal zrušení předmětného rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy (§ 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení). Tvrdil, že návrh hlavní smlouvy nebyl přijat způsobem, ze kterého by byl patrný souhlas žalobce s obsahem rozhodčí smlouvy a hlavní smlouva byla uzavřena v omylu žalobce a v rozporu s dobrými mravy a pravidly poctivého obchodního styku. Uvedl, že rozhodčí smlouva byla neplatná i z důvodu, že byl obcházen zákon ve snaze založit soukromoprávními úkony stálý rozhodčí soud, dále byl uveden odkaz na pravidla rozhodčího soudu nezřízeného zákonem a nebylo ani zřejmé v jakém znění, když jednací řád uvedené společnosti byl průběžně měněn. Dále namítal nezpůsobilost rozhodce ((§ 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení) spočívající v tom, že nikdy žalobce nedal souhlas k tomu, aby rozhodcem byla právě Bc. Ivana Vymazalová a poukazoval na to, že způsob určení rozhodce neodpovídal § 7 zákona o rozhodčím řízení a v tomto směru byla rozhodčí smlouva neurčitá, navíc jsou pochybnosti o podjatosti rozhodce s ohledem na vztah ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTI, a. s. k žalovanému a tento způsob stanovení rozhodce nedával předpoklady pro vznik nezávislé rozhodovací činnosti, přičemž žalobce neměl možnost při podpisu smlouvy o úvěru (hlavní smlouva) ověřit, jaký bude mechanismus jmenování rozhodců uvedenou společností. Namítal také, že mu nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (§ 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení), neboť byl porušen princip ústnosti řízení. Tvrdil také neplatnost rozhodčí smlouvy, která dle něj byla v rozporu s ust. § 55 odst. 1 a 56 odst. 1 občanského zákoníku. Navrhoval odklad vykonatelnosti uvedeného rozhodčího nálezu a tomuto návrhu bylo vyhověno. Na výzvu soudu doplnil svá tvrzení tak, že mu byl rozhodčí nález doručen dne 2. 8. 2010. Žalovaný namítal opožděnost podání žaloby a k věci samé odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 2282/2008, dle kterého si lze sjednat, že spory ze smlouvy mohou být rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu vedeného soukromým subjektem a na další obdobná rozhodnutí. Poukazoval na soukromoprávní charakter zákona o rozhodčím řízení a na zásadu, dle které je dovoleno vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Uvedl, že strany rozhodčí smlouvy si také mohly platně sjednat odkazem na jednací řád postup rozhodčího řízení a stranám byla v jeho průběhu poskytnuta stejná možnost obrany své věci a měly tak rovné postavení. Okresní soud provedl dokazování kopií doručenky o doručení rozhodčího nálezu žalobci, obsahem rozhodčího spisu uloženého pod sp. zn. 0Nc 11791/2010, jednacího řádu, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 54EXE 196/2011-16 ze dne 26. 1. 2011, smlouvy o úvěru a po skutkové stránce vzal za prokázané vydání rozhodčího nálezu a jeho obsah a také jeho doručení dne 2. 8. 2010. Další provedené důkazy nehodnotil s ohledem na svůj závěr o opožděnosti podané žaloby. Krajský soud jako správná přejímá tato výše uvedená skutková zjištění okresního soudu a z těchto správných zjištění v dalším vychází a pro stručnost na odůvodněnínapadeného rozsudku v této části odkazuje, přičemž s ohledem na tato správná zjištění je zcela nedůvodná námitka žalobce týkající se nedostatečného prokázání rozhodčího nálezu žalobci, když ostatně zjištění datum doručení v průběhu řízení tvrdil sám žalobce. Krajský soud částečně zopakoval dokazování smlouvou o úvěru včetně obchodních podmínek obsažených na zadní straně smlouvy a jednacími řády pro rozhodčí řízení ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTI, a.s. v různých časových zněních a vzal z obsahu těchto listin za prokázané, že mezi stranami byla dne 29. 9. 2008 uzavřena smlouva o úvěru sepsaná na formuláři zjevně připraveném žalovaným, neboť obsahoval již předtištěné údaje žalovaného, dle které žalovaný poskytoval žalobci úvěr ve výši 25.000 Kč se sjednaným administrativním poplatkem ve výši 750 Kč splatným při výplatě úvěru a žalobce se zavazoval kromě částky 25.000 Kč vrátit žalovanému úrok a úplatu ve výši 12.800 Kč ve 12 měsíčních splátkách po 3.150 Kč. Součástí smlouvy byly obchodní podmínky, ve kterých bylo v bodě 11 uvedeno, že se strany dohodly, že veškeré majetkové spory vzniklé ze smlouvy či v souvislosti s ní, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů s tím, že spor bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s. a s tím, že procesní pravidla rozhodčího řízení, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení vydaném uvedenou společností. Strany pověřili rozhodce, že spor může rozhodnout podle zásad spravedlnosti a uvedli, že s jednacím řádem společnosti byly seznámeny, což stvrzovaly podpisem na smlouvě. Bližší označení jednacího řádu, se kterým byly strany seznámeny, ve smlouvě uvedeno nebylo. Žalovaný byl na smlouvě označen svým rodným číslem a z obsahu smlouvy je zřejmé, že vystupoval jako spotřebitel. Jednací řád pro rozhodčí řízení uvedené společnosti byl ve spise k dispozici v různých časových zněních účinných postupně od 12. 12. 2005, 15. 2. 2006, 1. 7. 2008, 1. 9. 2009, 1. 1. 2010. Jednací řád účinný v době podpisu smlouvy o úvěru obsahoval ustanovení o tom, že ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST, a. s. není stálým rozhodčím soudem a zabezpečuje organizačně, technicky, ekonomicky a administrativně činnost spolupracujícím rozhodcům, kteří vedou rozhodčí řízení dle pravidel v tomto jednacím řádu a kteří jsou uvedeni v seznamu, který společnost vede. Dále bylo uvedeno, že majetkové spory rozhoduje jediný rozhodce a u sporů s jistinou na d 1.500.000 Kč tříčlenný senát vždy však složený z rozhodců v seznamu. Dále bylo stanoveno projednání věci bez ústního jednání s tím, že však mohlo takové ústní jednání být nařízeno, pokud to rozhodce považoval za potřebné k řádnému posouzení věci. Opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu nebyl dle tohoto jednacího řádu možný. Podle § 31 zákona o rozhodčím řízení (dále též jen „zákon“) ve znění účinném od 1. 4. 2012 soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, h) rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé, nebo i) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Ustanovení § 31 písm. a) až f) a i ) byly součástí tohoto ustanovení i v době do 31. 3. 2012. Podle § 32 zákona ve znění účinném od 1. 4. 2012 návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. Byl-li rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a návrh na jeho zrušení podal spotřebitel, soud vždy přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h). (ustanovení druhé věty do 31. 3. 2012 neplatilo) Podle přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. (novela zákona o rozhodčím řízení účinná od 1. 4. 2012) rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Platnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. Odvolací soud se s ohledem na důvody zamítnutí žaloby okresním soudem primárně zabýval otázkou, zda vůbec bylo možno se v řízení zabývat tvrzenými důvody pro zrušení rozhodčího nálezu za situace, kdy žaloba nebyla podána ve lhůtě 3 měsíců od doručení rozhodčího nálezu žalobci, to vše s ohledem na odlišná znění zákona v době sjednání rozhodčí doložky, průběhu rozhodčího řízení, v době podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu a v době vydání napadeného rozhodnutí. V dané věci žalobce jako spotřebitel uzavřel s žalovaným rozhodčí doložku, která byla součástí smlouvy o úvěru (uzavřené dle ust. § 497 a násl. obchod. zák. ve spojení s zák. č. 321/2001 Sb.), tedy byla součástí spotřebitelské smlouvy. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 19/2012 Sb., byla uvedená novela přijata právě z důvodů ochrany spotřebitele, když zákonodárce dospěl k závěru, že dosavadní znění zákona není primárně nastaveno na řešení spotřebitelských sporů, neboť v takových sporech má vždy jedna strana (spotřebitel) postavení slabší strany. Jedním z vytčených problémů při přijímání této úpravy byl dosavadním zákonem upravený průběh rozhodčího řízení, který neodpovídá současné úpravě ochrany spotřebitele v rámci práva Evropské unie. Výslovně je pak v důvodové zprávě konstatováno, že dosavadní znění zákona (tedy znění účinné do 31. 3. 2012) právo Evropské unie v oblasti ochrany spotřebitele nereflektuje. Směrnice Rady 93/13/EHS (dále též jen „Směrnice“), která byla přijata za účelem harmonizace právních úprav členských států v oblasti ochrany spotřebitele, především k zajištění nepoužívání nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách, ve svém článku 7 stanoví povinnost členských států zajistit v zájmu spotřebitelů účinné a přiměřené podmínky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách. Opakovaně se ESD vyjadřoval k aplikaci čl. 6 a 7 uvedené směrnice v tom směru, že vnitrostátní soud má vždy možnost přezkoumat nepřiměřenost zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách, jinak by nebyla zajištěna účinná ochrana spotřebitele. Uvedená ustanovení směrnice pak ve své podstatě jsou kogentními ustanoveními srovnatelnými s podobnými ustanoveními vnitrostátního práva a mohou být aplikována soudem členského státu i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecommunicaciones, C-40/08, rozhodnutí ESD ze dne 26. 10. 2006, Mostaza-Claro, C-168/05 nebo rozhodnutí ESD ze dne 16. 11. 2010, C-76/10). ESD již v rozsudku Eco Swiss (ze dne 1. 6. 1999, C-126/97) rozhodl, že pokud vnitrostátní soud musí podle vnitrostátních pravidel vyhovět návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, musí tak učinit i v případě návrhu založeném na nedodržení pravidel Společenství kogentního druhu. V případě, kdy členský stát do svého právního řádu transponuje uvedenou směrnici způsobem, že není zajištěna efektivní ochrana spotřebitele, garantovaná touto směrnicí, je třeba, aby spotřebitel měl možnost efektivně svoje práva hájit. Je následně věcí vnitrostátního soudu, aby spotřebiteli efektivně zajistil právní ochranu, která pro spotřebitele vyplývá z práva Evropské unie. Uvedené závěry mají odraz i v judikatuře českých soudů (např. žalobcem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3779/11). Pokud jde o výklad novelizovaného ust. § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, pak s ohledem na obsah důvodové zprávy k této změně a s ohledem na systematické zařazení změny právě do ust. § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení upravujícího časové podmínky pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu je zřejmé, že ust. § 32 odst. 1 věta druhá zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. 4. 2012 ukládá soudu bez ohledu na lhůtu 3 měsíců uvedenou ve větě prvé vždy přezkoumat v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu se spotřebitelem a zahájeném tímto spotřebitelem, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h). Toto ustanovení tedy nestanoví pouze povinnost soudu týkající se věcného rozsahu přezkumu, ale také určuje povinnost přezkumu uvedených důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu bez časového omezení pro podání takového návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Důvodová zpráva k uvedenému ustanovení totiž hovoří, že se jedná o reakci na rozhodovací praxi Soudního dvora EU, která došla k výkladu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách takovým způsobem, že soud musí i bez návrhu a to i ve fázi, kdy byl podán návrh na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu, posoudit rozpor rozhodčí doložky s vnitrostátními kogentními pravidly a že soud tak musí učinit z úřední povinnosti. Dle důvodové zprávy bylo třeba právě z uvedených důvodů existující ust. § 32 (které obsahovalo výlučně časové omezení možnosti podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu) dát do souladu s uvedenými rozhodnutími Soudního dvora EU. Bylo by totiž zcela nelogické ukládat soudům povinnost zabývat se ve spotřebitelských sporech i bez návrhu otázkou existence platné rozhodčí smlouvy ve fázi výkonu rozhodnutí rozhodčího nálezu a současně neumožnit soudům takový přezkum v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Okresní soud se ve svém rozhodnutí dále vůbec nezabýval skutečností, že v době jeho rozhodování bylo předmětné ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení v jiném znění, než na které odkazoval v odůvodněnírozsudku a okresní soud tak vůbec neřešil otázku přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti, které vedly k novele zákona o rozhodčím řízení, pak je třeba vykládat přechodná ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. Tato přechodná ustanovení ctí zásadu zákazu retroaktivity právních předpisů tím, že nelze posuzovat platnost rozhodčí smlouvy podle předpisů pozdějších, které v době jejího uzavření nebyly platné, tedy že nelze posoudit jako neplatnou rozhodčí smlouvu, která by dle znění dosavadních předpisů byla považována za platnou. Jinak řečeno tímto ustanovením je chráněn princip právní jistoty účastníků vztahů, na které nelze dodatečně klást další požadavky pro splnění podmínky platnosti právního úkonu mezi nimi sjednaného, než jaké platily v době jeho sjednání. V tomto směru lze např. poukázat na nově upravené povinné náležitosti rozhodčí smlouvy pro řešení sporů ze spotřebitelských sporů upravené v ust. § 3 zákona, které nelze aplikovat na rozhodčí smlouvy uzavřené do 31. 3. 2012. Další přechodné ustanovení se pak týká výlučně otázky průběhu samotného rozhodčího řízení, neboť novela zákona částečně upravila i průběh rozhodčího řízení (viz např. ust. § 8 odst. 3 či ust. § 25 odst. 2 zákona). Toto přechodné ustanovení pak znamená, že dle nových procesních pravidel se vedou až rozhodčí řízení zahájená po 1. 4. 2012. Ve vztahu k otázce možnosti soudního přezkumu rozhodčích nálezů a možnosti jejich zrušení žádné přechodné ustanovení zákon č. 19/2012 Sb. neobsahuje a jelikož tato úprava obsahuje fakticky procesní ustanovení důležitá pro vedení soudního řízení je namístě aplikovat takovou novou procesní úpravu ve všech probíhajících soudních řízeních od okamžiku účinnosti zákona č. 19/2012 Sb. Tímto výkladem při absenci výslovných přechodných ustanovení není zasahováno do principu právní jistoty účastníků vztahů, neboť nejsou nově upravovány podmínky pro účinky jejich právních úkonů, ale pouze procesní pravidla pro možnost uplatnění ochrany práv strany smlouvy. Pouze takový výklad pak je při absenci výslovných přechodných ustanovení v logickém souladu se smyslem uvedené novely, kterým bylo zajištění efektivní ochrany spotřebitele, kterou dosavadní znění zákona v rozporu s právem Evropské unie zcela nezaručovalo. S ohledem na výše uvedené pak nemohlo být po 1. 4. 2012 rozhodnuto o zamítnutí žaloby spotřebitele na zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve spotřebitelském sporu pouze z důvodu, že takový návrh nebyl podán ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu žalobci. Odvolací soud se po zopakování některých důkazů provedených okresním soudem, z nichž okresní soud neučinil v rozsudku žádná zjištění (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), tedy následně zabýval otázkou neplatnosti sjednané rozhodčí doložky a to s ohledem na ustanovení právních předpisů účinná v době jejího uzavření. Lze souhlasit se žalovaným, že právní řád ČR obecně nezakazuje sjednávání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. To samo o sobě však neznamená, že konkrétní rozhodčí doložka nemůže být prohlášena za neplatnou ve smyslu ust. § 55 odst. 1 občanského zákoníku, neboť může být výrazem ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ostatně to, že rozhodčí doložku lze poměřovat prostřednictvím ustanovení o ochraně spotřebitele uvedeném v občanském zákoníku, dovodil také Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33Cdo 3121/2010. Odvolací soud se ztotožňuje se stanoviskem žalobce, že rozhodčí doložka, jak byla sjednána v obchodních podmínkách smlouvy o úvěru je neplatným právním úkonem. Otázkou platnosti rozhodčí doložky se opakovaně zabýval Nejvyšší soud ČR a své sjednocující stanovisko vyslovil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva (absolutně) neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Ve svých následujících rozhodnutích, která vychází z podobného skutkového základu se k tomuto stanovisku nejvyšší soud opakovaně přihlásil. Od zde vysloveného názoru nemá důvodu se odchylovat ani odvolací soud. Rozhodnutí nejvyššího soudu, která byla vydána před sjednocujícím rozhodnutím v obdobných věcech tak lze považovat za překonaná. Rozhodčí doložka sjednané mezi účastníky neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc či konkrétní způsob jeho určení, neboť pouze obecně odkazovala na určení rozhodce společností, která nebyla stálým rozhodčím soudem a na jednací řád touto společností vydávaný, přičemž ze znění samotné rozhodčí doložky ani nebylo zřejmé, zda případný spor bude rozhodován pouze jedním rozhodcem či více rozhodci a odkaz na jednací řád, který uvedenou skutečnost řešil byl neurčitý, neboť dotčená společnost v průběhu času vydávala různá znění svého jednacího řádu a nebylo tak zřejmé, kterého z těchto znění se měl odkaz učiněný v obchodních podmínkách smlouvy o úvěru týkat. Ve vztahu k otázce neplatnosti rozhodčí doložky z pohledu rozporu s ust. občanského zákoníku o ochraně spotřebitele pak odvolací soud uvádí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010 vyplývá, že “ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany“. Obdobně se vyjádřil též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. V dané věci rozhodčí doložka tak, jak byla sjednána, je neplatná také dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku, neboť znamená v rozporu s požadavkem dobré víry k újmě spotřebitele (žalobce) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Předně je rozhodčí doložka sjednána ve formulářové smlouvě o úvěru, která je svou podstatou smlouvou adhézní, kdy žalobce evidentně neměl možnost obsah smluvních ujednání (vyjma výše úvěru) jakkoliv ovlivnit. Rozhodčí doložka je pojata do textu obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy na její druhé straně. Obchodní podmínky byly též žalovaným předchystány. Podmínky ustanovení rozhodce pak negarantují spotřebiteli jakoukoliv možnost do výběru rozhodce zasáhnout, když takovou volbu má provést právnická osoba a navíc procesní podmínky řízení jsou uvedeny v jednacím řádu vydaném takovou právnickou osobou. Konkrétní procesní podmínky nejsou ve smlouvě obsaženy a není tedy jasné, zda garantují žalobci (spotřebiteli) taková procesní práva srovnatelná s řízením soudním. V rozhodčí doložce je pouze uvedeno, že strany smlouvy se seznámily s jednacím řádem společnosti, která není stálým rozhodčím soudem a takové řády není oprávněna vydávat a samotný pojem „seznámily“ neznamená, že se takový jednací řád stal součástí rozhodčí doložky a už vůbec neznačí, že strany měly vůli se podle tohoto jednacího řádu v rozhodčím řízení řídit. Navíc rozhodce mohl rozhodnout pouze podle zásad spravedlnosti a v rozhodčí doložce byla vyloučena pravomoc soudu a i v případě přihlédnutí k obsahu jednacího řádu ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru, nebylo ani v případě věcí s předmětem řízení nad 10.000 Kč umožněno přezkoumání rozhodčího nálezu odvolacím orgánem. Takto nastavené podmínky rozhodčího řízení negarantovaly spravedlivé řízení a rovné zacházení srovnatelné s řízením soudním. Z výše uvedeného vyplývá, že okresní soud pochybil pokud s ohledem na ust. § 32 zákona o rozhodčím řízení žalobu zamítl pro opožděnost, přičemž rozhodčí smlouva byla v řízení shledána neplatnou a je tak dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31 písm. b) zákona. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku změnil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. V důsledku změny zamítavého výroku pak bylo krajským soudem dle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnuto také o nákladech řízení před okresním soudem. Žalobce byl úspěšným účastníkem, a proto mu vzniklo dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před okresním soudem. Z obsahu spisu vyplývá, že žádné náklady žalobce v prvostupňovém řízení nebyly řádně doloženy, a tudíž žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nebylo přiznáno. O nákladech odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl procesně plně úspěšný i v odvolacím řízení a má právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobce v celkové výši 4.356 Kč byly tvořeny: - odměnou advokáta ve výši 3.000 Kč za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis doplnění odvolání) vypočtenou z tarifní hodnoty 10.000 Kč dle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (za sepis omluvy z jednání odměna nenáleží, neboť se nejedná o honorovatelný úkon právní služby), - náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za uvedené dva úkony právní služby tj. 2 x 300 Kč, - částkou 756 Kč jako 21% DPH z náhrady a odměny, neboť advokát žalobce je plátcem DPH. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní a místem plnění bylo určeno sídlo advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.