75Co 4/2020

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michalem Rendy a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Pavla Telce ve věci žalobkyně:BNP Paribas Personal Finance, reg. č. 542097902, société anonyme sídlem 1 boulevard Haussmann, Francouzská republika zastoupené advokátkou Mgr. Michaelou Fuchsovou sídlem Voršilská 130/10, 110 00 Praha 1 proti žalované:Tereza M., narozená xxx bytem xxx o zaplacení částky 40.953,49 Kč s příslušenstvím, o odvoláních žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 9. 2019, č. j. 19 C 29/2019-26, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 33.550,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 33.550,03 Kč od 12. 2. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části o zaplacení částky 7.403,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 36.660,31 Kč od 1. 2. 2019 do 11. 2. 2019 a z částky 3.110,28 Kč od 12. 2. 2019 do zaplacení (výrok II.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1.120,28 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud vyšel ze závěru, že žalovaná dne 15. 9. 2017 uzavřela se žalobkyní smlouvu č. 217864819861812 (dále též jen „Smlouva“), na základě které poskytla žalobkyně žalované částku 8.226 Kč formou úhrady za jí učiněný nákup mobilního telefonu, a to v den podpisu smlouvy, a dále částku 32.300 Kč formou revolvingového úvěru, který žalovaná čerpala nadvakrát (30.000 Kč dne 16. 3. 2018 a 2.300 Kč dne 16. 5. 2018), přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalovaná zaplatila na uvedené závazky 5.940,18 Kč (1.853,23 Kč na revolvingový úvěr a 4.096,95 Kč na úvěr na koupi mobilního telefonu) a dle okresního soudu nebylo prokázáno, že by žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

3. Na základě takto zjištěného skutkového stavu okresní soud uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve spojení se zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Okresní soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně, jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně posoudila úvěruschopnost žalované (§ 86 ZSÚ), přičemž dovodil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, že tak měla učinit s odbornou péčí, kterýžto pojem v rozsudku vyložil (a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018) a dospěl k závěru, že žalobkyně řádně úvěruschopnost žalované nezkoumala, když žalovanou sdělené údaje o příjmech a výdajích porovnala se statistickými údaji, přičemž ničeho více netvrdila ani neprokazovala, když se neúčastnila nařízeného jednání a nemohla tak být okresním soudem řádně poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dle okresního soudu nesplnění povinností dle § 86 ZSÚ má za následek, že smlouva o úvěru ze dne 15. 9. 2017 nebyla uzavřena platně dle § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 580 o. z., když se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen kdykoliv přihlédnout v souladu s § 588 o. z. (a odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, dále na stanovisko Nejvyššího soudu uvedené v usnesení ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 a na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2018 č. j. 8 Co 47/2018-50) a účastníkům tak z neplatného právního jednání nevznikají žádná práva a povinnosti. Dle okresního soudu plnění, která si mezi sebou poskytly smluvní strany na základě absolutně neplatného právního jednání představují dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodná obohacení, která jsou si účastníci povinni vzájemně vydat s tím, že bylo prokázáno, že žalovaná na poskytnutý úvěr 32.000 Kč zaplatila 1.853,23 Kč (a zbývá tak doplatit 30.446,77 Kč) a na úvěr 8.226 Kč zaplatila 4.096,95 Kč (a zbývá tak doplatit 4.219,05 Kč). Okresní soud tak zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni celkem 33.550,03 Kč představující na straně žalované bezdůvodné obohacení s příslušenstvím (§ 1970 o. z.) a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku, pouze však jen do výroků II. a III., podala včasné odvolání žalobkyně, kterým se domáhala jeho změny v napadené části tak, že žalobě bude i v této části vyhověno s odkazem na § 586 o. z. a § 87 odst. 1 ZSÚ a argumentací, že pokud by měla být neplatnost smlouvy dovozena z úřední povinnosti, a to vždy když v řízení nebylo prokázáno dodržení povinnosti dle § 86 ZSÚ, postrádala by úprava zakotvená v § 87 větě druhé ZSÚ zcela svůj smysl, když pokud by spotřebitel nestihl uplatnit námitku ve tříleté lhůtě, pak by tato jeho pasivita neměla hrát žádnou roli, protože by neplatnost musela být beztak odvozena z úřední povinnosti. Z textu důvodové zprávy k § 87 ZSÚ je patrné, že se nejednalo o žádný omyl či opomenutí zákonodárce, ale naopak o jeho nepochybný úmysl, odůvodněný systematickou návazností na obecnou právní úpravu neplatnosti právního jednání, jež je stanovena na ochranu určité osoby (zde spotřebitele). Dle žalobkyně okresnímu soudu nenáleží oprávnění nerespektovat platnou právní úpravu, pokud není v rozporu s přímo aplikovatelnými normami EU. Pokud by i existoval rozpor mezi národní legislativou a jí transponovanou směrnicí EU s národní úpravou, pak ani v takovém případě nelze v projednávané věci aplikovat ustanovení evropské směrnice, neboť v horizontálních sporech mezi soukromoprávními subjekty nelze aplikovat ustanovení směrnice či dokonce výklad obsažený v rozhodnutích Soudního dvora EU, neboť směrnice nejsou přímo aplikovatelné a jejich znění ani výklad, byť sebevíce eurokonformní, nemůže být aplikován v přímém rozporu s výslovným ustanovením zákona, přičemž tam, kde evropský soud dovodil nutnost aplikace absolutní neplatnosti (př. R., R. v. FINWAY a. s.), jednalo se o zcela odlišný případ, kdy národní úprava nestanovila pro dané opomenutí žádnou sankci. Dle žalobkyně žádné dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu nedospělo k závěru, že by se měla přednostně aplikovat směrnice EU před platným národním zákonem v horizontálním sporu. Žádné takové rozhodnutí současně nedospělo k závěru, že by se ve vztazích podle ZSÚ nemělo aplikovat jeho ustanovení § 87 stanovující jednoznačně relativní neplatnost úvěrové smlouvy v daném případě. Okresním soudem zmíněné nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 nijak přiléhavě neodůvodňují výklad, který je v přímém rozporu s platnou právní úpravou. Dále žalobkyně uvedla, že aby se v rozporu s uvedenou speciální úpravou jednalo o absolutní neplatnost, musely by v daném případě být zjištěny skutečnosti, které by svědčily o tom, že v dané věci došlo k jednání poskytovatele úvěru, které by závažným způsobem odporovalo dobrým mravům, a to nikoli pouze obecným „prostým“ porušením povinnosti dle § 86 ZSÚ, kdy by muselo být zjevné, že žalobkyně poskytla úvěr, ačkoliv okolnosti nasvědčovaly tomu, že příjemce úvěru není úvěruschopný, že jím poskytnuté údaje jsou nevěrohodné a že žalobkyně měla mít důvodné pochybnosti o pravdivosti údajů poskytnutých spotřebitelem, což v dané věci zjištěno nebylo. Dle žalobkyně není v judikatuře jednoznačně přijímán názor, že odborná péče při posuzování úvěruschopnosti vyžaduje doložit údaje o příjmech vždy minimálně potvrzením zaměstnavatele (a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019 sp. zn. 20 Cdo 1704/2019). Uzavřela, že nebyl překonán v dosavadní judikatuře všeobecně přijímaný výklad, že národní právo má v horizontálních sporech vždy přednost před evropskou směrnicí a jejím výkladem (a odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017 sp. zn. 50 ICm 2614/2013).

5. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II. a III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

7. Z obsahu spisu se podává, že žalobou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 36.734,44 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že poskytla na základě části B) návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 15. 9. 2017 a všeobecných obchodních podmínek žalované revolvingový úvěr s poskytnutím úvěrového rámce s tím, že ke dni 16. 5. 2018 žalovaná vyčerpala peněžní prostředky ve výši 32.932 Kč s tím, že dopisem ze dne 31. 12. 2018 žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy ke dni 31. 1. 2019 a dluh žalované ve výši 36.734,44 Kč se stal splatným a sestával z jistiny 30.446,77 Kč, úroků 4.080,02 Kč, z pojistného 808,65 Kč, z náhrady za vymáhací proces 600 Kč a ze smluvní pokuty 799 Kč. Dále tvrdila, že na základě návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 15. 9. 2017 a všeobecných obchodních podmínek poskytla žalované spotřebitelský úvěr 8.226 Kč s tím, že dopisem ze dne 31. 12. 2018 žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy ke dni 31. 1. 2019 a dluh žalované ve výši 4.219,05 Kč se stal splatným a sestával z jistiny 3.103,26 Kč, úroků 213,16 Kč, z pojistného 144 Kč, z náhrady za vymáhací proces 600 Kč a ze smluvní pokuty 158,63 Kč. Okresní soud vydal ve věci elektronický platební rozkaz, který byl usnesením okresního soudu pro jeho nedoručitelnost žalované zrušen. Následně okresní soud vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení stran jednotlivých žalobou požadovaných nároků, přičemž žalobkyně podáním ze dne 17. 5. 2019 a ze dne 12. 8. 2019 doplnila svá tvrzení, mj. tak, že úvěrový rámec činil 30.000 Kč a vyjádřila se k otázce posuzování úvěruschopnosti žalované, kdy vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech (14.000 Kč ze zaměstnání), nákladech na bydlení (3.000 Kč - bydlení u rodičů) s tím, že je bezdětná a svobodná, přičemž uvedené náklady na bydlení byly ověřeny proti tabulce minimálních nákladů na bydlení, do výdajů se započetla též splátka schvalovaného úvěru a její příjem byl ověřen bankou proti tabulce předpokládaných příjmů vytvořené dle statistiky MPSV (sektor profese a typ vzdělání vs. příjem) a nebyla zjištěna nekonzistence, přičemž podle interních pravidel byl minimální disponibilní příjem (příjem, jež musí klientovi zbýt po zaplacení všech pravidelných výdajů vč. sumy splátek) stanoven na 4.000 Kč a dále byl učiněn dotaz do databáze SOLUS, kde žalovaná nebyla vedena. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení byla zcela pasivní. Okresní soud nařídil na den 18. 9. 2019 ve věci první jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, u jednání okresní soud provedl listinné dokazování a vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

8. Předně krajský soud přejímá jako správná zjištění učiněná okresním soudem z jím provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje, přičemž s ohledem na odvolací námitky žalobkyně považoval krajský soud za nezbytné částečně zopakovat dokazování provedené již okresním soudem, a to žádostí o klasický spotřebitelský úvěr/smlouva o klasickém spotřebitelském úvěru č. 217864819861812 a žádostí o revolvingový spotřebitelský úvěr/smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru a rámcová služba o platebních službách, výpisem z úvěrového účtu č. 42356857260001 a výpisem z úvěrového účtu č. 42356857261100.

9. Ze žádosti o klasický spotřebitelský úvěr/smlouvy o klasickém spotřebitelském úvěru č. 217864819861812 a žádosti o revolvingový spotřebitelský úvěr/smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru a rámcová služba o platebních službách krajský soud zjistil, že v uvedeném formuláři v části I. jsou vyplněny údaje o poskytovateli úvěru (žalobkyně), klientovi (žalovaná), přičemž v těchto údajích se nachází údaj o čistém příjmu klienta 14.000 Kč a jeho výdajích na bydlení 3.000 Kč a skutečnosti, že se jedná o úředníka v soukromém sektoru (s uvedením zaměstnavatele) s ostatními závazky 0 Kč, ostatní pravidelné výdaje 0 Kč a dále jsou vyplněny údaje o zprostředkovateli úvěru, přičemž v části II. je obsažena žádost o klasický spotřebitelský úvěr, kdy v tabulce jsou následně uvedeny parametry úvěru (výše 8.226 Kč, celková měsíční splátka 517 Kč (vč. pojištění), počet splátek 20 počínaje 17. 10. 2017 vždy do 17. dne v měsíci, roční úroková sazba 21,50 % ročně, cena úvěru 2.114 Kč, RPSN 23,74 %, měsíční splátka úvěru 493 Kč, úhrada za pojištění 4,99 % měsíčně z měsíční splátky úvěru, předmět financování mt huawei. Dále v části III. formuláře je obsažena žádost o revolvingový úvěr a rámcové smlouvy o platebních službách s tím, že je zde uveden aktuální úvěrový rámec 30.000 Kč a maximální výše úvěrového rámce 500.000 Kč s tím, že aktuální úvěrový rámec lze při splnění podmínek ve smlouvě uvedených zvýšit až do výše maximálního úvěrového rámce, přičemž žádost bylo možné žalobkyní přijmout až do 1 roku ode dne podpisu žádosti/smlouvy klientkou, dále v tabulce je uvedena výše měsíční splátky 5 % z dlužné částky, min. 500 Kč, splatnost do 17. dne v měsíci, RPSN 31,14 %, základní úroková sazba 22,68 % ročně (pohyblivá), měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu 69 Kč, pojištění 4,99 % měsíčně z měsíční splátky úvěru. V rámci formuláře žalovaná prohlásila, že jí uvedené údaje ve smlouvě jsou úplné, přesné a pravdivé a že nezamlčela podstatné informace k posouzení její úvěruschopnosti. V rámci formuláře jsou obsažena též sankční ustanovení, a to smluvní pokuta za prodlení s úhradou splatné splátky (0,1 % denně z částky splátky v prodlení), náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku (600 Kč účtována maximálně jednou u jednoho splatného závazku) a poplatek za odeslání upomínky 100 Kč (účtován max. 2x za měsíc). Žádost/smlouva je vyhotovena na formuláři vytištěném na PC, přičemž je opatřena datem 15. 9. 2017 a biometrickým nečitelným podpisem a jménem M. Tereza a dále hůlkovým písmem napsaným: Pavel J. nad kolonkou zprostředkovatel/oprávněná osoba. V kolonce - podpis zástupce banky - není uvedeno ničeho.

10. Z výpisu z úvěrového účtu č. 42356857261100 krajský soud zjistil, že žalované byla poskytnuta dne 16. 3. 2018 částka 30.000 Kč a dne 16. 5. 2018 částka 2.300 Kč. Žalovaná zaplatila dne 17. 4. 2018 částku 3.500 Kč. Jinou částku nezaplatila. První splátka (17. 4. 2018) měla předepsánu skladbu jistina 1.145,54 Kč, úroky 279,61 Kč a pojištění 74,85 Kč + poplatek 69 Kč. Druhá splátka (17. 5. 2018) měla předepsánu skladbu jistina 1.339,69 Kč, úroky 560,51 Kč a pojištění 99,80 Kč + poplatek 69 Kč. Celkem bylo v období od 16. 3. 2018 do 18. 12. 2018 předepsáno k úhradě na jistině 11.096,56 Kč, na úrocích 4.920,14 Kč, na pojištění 983,30 Kč, na poplatku rezer. úvěr. zdroj. 533 Kč, na nákladech vymáhacího procesu 600 Kč (1. 8. 2018) a na pokutách za zpoždění 799 Kč (110,50 Kč dne 17. 8. 2018, 176,50 Kč dne 17. 9. 2018, 227 Kč dne 17. 10. 2018 a 285 Kč dne 16. 11. 2018). Na úvěrovém účtu evidovala žalobkyně zaplacené úroky ve výši 840,12 Kč a pojištění ve výši 634 Kč.

11. Z výpisu z úvěrového účtu č. 42356857260001 krajský soud zjistil, že dne 15. 9. 2017 byla financována částka 8.226 Kč ve prospěch PJC, což dle vysvětlivek zkratek znamenalo čerpání úvěru prostřednictvím bankomatu, v prodejním místě nebo pobočkách Volksbank CZ, a. s. Žalovaná zaplatila dne 27. 9. 2017 částku 2.000 Kč, dne 14. 11. 2017 částku 512 Kč, dne 14. 12. 2017 částku 519 Kč, dne 30. 1. 2018 částku 600 Kč, dne 21. 3. 2018 částku 519 Kč, dne 15. 5. 2018 částku 713 Kč, dne 19. 6. 2018 částku 1.249 Kč, jiné částky nezaplatila. Celkem bylo v období od 15. 9. 2017 do 18. 12. 2018 předepsáno k úhradě na jistině 6.316,60 Kč, na úrocích 1.075,40 Kč, na pojištění 360 Kč, na nákladech vymáhacího procesu 600 Kč (1. 8. 2018), na poplatku za upomínku 300 Kč (po 100 Kč dne 1. 3. 2018, 2. 5. 2018 a 15. 6. 2018), na právním poplatku 15,23 Kč a na pokutách za zpoždění 173,42 Kč (dne 15. 6. 2018, dne 17. 8. 2018, dne 17. 9. 2018, dne 17. 10. 2018 dne 16. 11. 2018). Na úvěrovém účtu evidovala žalobkyně zaplacené úroky ve výši 862,24 Kč, pojištění ve výši 72 Kč, poplatky ve výši 600 Kč a pokuty ve výši 158,63 Kč.

12. Okresní soud správně uzavřel, že je mezinárodně příslušným k projednání žaloby a že smluvní vztah je třeba posoudit dle českého hmotného práva a krajský soud pro stručnost na tento správný závěr podrobně uvedený v bodě 3. odůvodněnínapadeného rozsudku zcela odkazuje s tím doplněním, že ve vztahu k revolvingovému úvěru je mezinárodní příslušnost dána ustanovením čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I. bis).

13. Dále krajský soud jako správný přebírá skutkový závěr okresního soudu týkající se uzavření Smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, obsahu této smlouvy, peněžních plnění ze strany žalobkyně, peněžních plnění ze strany žalované a ukončení Smlouvy s tím doplněním, že údaje k posouzení úvěruschopnosti žalované byly obsaženy v návrhu/smlouvě, přičemž v řízení nebyly žalovanou doloženy žádné listiny tyto údaje prokazující, ani žádné listiny (tabulky), na které se žalobkyně odkazovala v rámci svých podání před okresním soudem.

14. Krajský soud rovněž jako správný přejímá závěr okresního soudu o tom, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 2395 a násl. o. z. ve spojení se ZSÚ, přičemž v rámci jedné smlouvy byly sjednány dva typy úvěrů, a to „klasický“ spotřebitelský úvěr a dále úvěr revolvingový.

15. Rovněž se okresní soud řádně nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru. V této souvislosti krajský soud zcela odkazuje na obecné právní závěry okresního soudu (vč. zde uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu) podrobně uvedené v bodech 23. až 25. odůvodněnínapadeného rozsudku, které zcela reflektují současný vývoj judikatury ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně v tomto ohledu v odvolání namítala, že okresní soud tak nemohl učinit bez výslovné námitky žalované. S tímto však krajský soud nesouhlasí.

16. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 a 23 směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, jak dospěl ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, vedené pod C-679/18 - OPR-Finance s. r. o., i Soudní dvůr (dostupný na www.curia.europa.eu). Okresní soud tedy nepochybil, pokud se otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované zabýval, aniž žalovaná takovou námitku v řízení vznesla.

17. Žalobkyně dále namítala, že pokud by existoval rozpor mezi národní legislativou a jí transponovanou směrnicí EU s národní úpravou, pak v takovém případě nelze v projednávané věci aplikovat ustanovení evropské směrnice, neboť v horizontálních sporech mezi soukromoprávními subjekty nelze aplikovat ustanovení směrnice či dokonce výklad obsažený v rozhodnutích Soudního dvora EU, neboť směrnice nejsou přímo aplikovatelné a jejich znění ani výklad, byť sebevíce eurokonformní, nemůže být aplikován v přímém rozporu s výslovným ustanovením zákona. K tomu považuje krajský soud za vhodné uvést následující.

18. Je obecně přijímán závěr, že přímý účinek norem unijního práva lze rozdělit na vertikální (ve vztahu jednotlivce vůči státu) a horizontální (ve vztahu mezi jednotlivci). Není pochyb o tom, že jak vertikální, tak i horizontální přímý účinek mají některá ustanovení primárního práva a dále ze sekundárního práva jsou tímto účinkem nadána Nařízení. Směrnice představují toliko pramen sekundárního práva. Donedávna obecně platil závěr, že směrnice nemohou vyvolávat ani vertikální ani horizontální účinek. Tento závěr však již bezezbytku neplatí. Judikaturou Soudního dvora je již běžně přijímán závěr, že směrnice mohou mít vertikální přímý účinek, a to za podmínky, že členské státy neprovedly jejich transpozici vůbec či nesprávně a současně přímo aplikovatelné ustanovení je jasné, určité a bezpodmínečné (viz např. rozsudky C-152/84 Marshall, C-89/90 Verholen). Soudní dvůr se však již vyslovil k prolomení vertikálního přímého účinku směrnice ve prospěch horizontálního účinku, byť se jedná prozatím o výjimečné případy, nicméně Soudním dvorem již byly nastíněny základní úvahy, za kterých lze horizontální účinek směrnic připustit (viz např. rozsudky C-201/02 Wells, C -144/04 Mangold, C- 303/06 - Coleman či C-555/07 Kükükdeveci). Nelze tak jednoznačně, jak tvrdila v odvolání žalobkyně, uzavřít, že horizontální přímý účinek směrnic není možný. Směrnice však mají bezesporu svůj nepřímý účinek (tzv. eurokonformní či eurokonzistentní výklad). Nepřímým účinkem je pak třeba rozumět povinnost vnitrostátních orgánů (vč. soudů) vykládat normy vnitrostátního práva ve světle znění a účelu unijního práva tak, aby bylo dosaženo cíle, který toto právo sleduje, přičemž musí být upřednostněn takový výklad vnitrostátního práva, který umožňuje zajistit efektivitu unijního práva. Uvedený nepřímý účinek tak má za úkol vyložit nepřesně či neúplně transponovanou směrnici v souladu s jejím zněním a účelem. Judikatura Soudního dvora stanovila limity nepřímého účinku, mj. výklad znění a účelu směrnice nesmí vést k uložení sankce, kterou předpokládá směrnice, avšak vnitrostátní právo ji nezná a současně nesmí výkladem směrnice dojít k porušení zásady právní jistoty, zásady zákazu zpětné účinnosti a nemůže sloužit pro výklad vnitrostátního práva contra legem, přičemž ohledně posledně jmenované zásady je třeba rozlišovat, kdy se jedná o výklad jdoucí vysloveně proti smyslu (duchu) vnitrostátních požadavků a kdy se jedná o nepoužití konkrétního ustanovení, které je v rozporu se směrnicí.

19. Směrnice o spotřebitelských úvěrech v čl. 26 Preambule uvádí jeden ze svých základních cílů, tedy, že členské státy by při zohlednění zvláštních charakteristických rysů svých úvěrových trhů měly přijmout vhodná opatření pro podporu odpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu. Tato opatření mohou zahrnovat například informování a vzdělávání spotřebitelů, včetně upozornění na rizika spojených s prodlením při splátkách a s nadměrným zadlužením. Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů. Aniž jsou dotčena ustanovení o úvěrovém riziku směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (5), měli by mít věřitelé povinnost kontrolovat v jednotlivých případech úvěruschopnost spotřebitele. Za tímto účelem by jim mělo být dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Orgány členských států by mohly rovněž vydávat vhodné pokyny a obecné směry pro věřitele. Rovněž spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Dle čl. 8, odst. 1 věta prvá směrnice členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Dle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Z uvedeného je tak patrné, že bylo na členských státech, aby při transpozici směrnice do vnitrostátního práva samy určily typ sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti, a to při splnění podmínky dané čl. 23 směrnice.

20. V posuzované věci pak český zákonodárce uvedenou směrnici transponoval do ZSÚ, jak se podává z § 1 uvedeného zákona. Touto transpozicí pak zákonodárce měl ctít i cíle uvedené směrnice o spotřebitelském úvěru. Jako sankci za porušení povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanovil neplatnost takové smlouvy, přičemž tuto vázal na námitku spotřebitele. Soudní dvůr rozpor úpravy § 87 odst. 1 ZSÚ se směrnicí o spotřebitelském úvěru jednoznačně deklaroval (viz rozsudek ve věci C-679/18). Jelikož ZSÚ transponoval směrnici o spotřebitelském úvěru, došlo k situaci, kdy ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti nebyla tato směrnice transponována v souladu s jejími cíli, když článek 8 a 23 směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 zn. C-679/18 - OPR-Finance s. r. o.). Znění a účelu směrnice tak odpovídá postup dle § 87 odst. 1 ZSÚ, kdy soud může z úřední povinnosti (aniž by vyčkával námitky spotřebitele) sám zkoumat, zda věřitel řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru a sám z toho může vyvodit odpovídající sankci dle vnitrostátního práva, tedy neplatnost takové smlouvy, aniž by opět vyčkal námitky spotřebitele. Uvedený postup nejlépe koresponduje s účelem a cíli směrnice o spotřebitelském úvěru, přičemž se jedná o nepoužití konkrétního ustanovení, které je v rozporu se směrnicí (námitka spotřebitele) za zachování účelu uvedeného ustanovení, a to zabránění nezodpovědného půjčování a poskytování úvěrů bez předchozího posouzení úvěruschopnosti za zachování účinné, přiměřené a odrazující sankce - neplatnosti úvěrové smlouvy. Uvedený výklad tak není contra legem, a není ani v rozporu se zásadou právní jistoty (povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele zde byla dána již v době uzavření úvěrové smlouvy, a to bez ohledu na to, zda byla či nebyla stanovena právním předpisem) či zásadou zákazu zpětné účinnosti (nejde o novou povinnost vzniklou po uzavření smlouvy ani o novou sankci). Rovněž za situace, kdy žalovaná (spotřebitel) je v řízení nečinná, není uvedený postup ani v rozporu se zásadou kontradiktornosti, když nelze dospět k závěru, že by žalovaná poté, co by jí byl předestřen závěr o nedostatečném posouzení její úvěruschopnosti, trvala na uzavřené smlouvě o úvěru. Lze tak uzavřít, že i skrze nepřímý účinek směrnice o spotřebitelských úvěrech lze dojít k závěru, že soud má právo z úřední povinnosti přezkoumat splnění povinnosti věřitele dané § 86 odst. 1 ZSÚ a v případě zjištění jejího porušení přijmout závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru, aniž by vyčkával námitky žalované.

21. To však ničeho nemění na závěru uvedeném v bodě 16. odůvodněnítohoto rozsudku, že řádné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy.

22. Při posuzování úvěruschopnosti totiž nejde jen o mechanické porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr, ale o konkrétní ověření a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele v době poskytování úvěru, přičemž poskytovatel úvěru musí vycházet z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Poskytovatel úvěru tak může vyjít z osobního prohlášení žadatele o úvěr, avšak takové osobní prohlášení musí být objektivně doloženo, přičemž na tom ničeho nemění ani to, že žadatel o úvěr není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uveřejněný na www.nsoud.cz). Poskytovatel úvěru může vyjít při posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr jen z informací uvedených žadatelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci C-449/13 ze dne 18. 12. 2014, uveřejněný na www.curia.europa.eu). Současně však není povinností poskytovatele úvěru sám systematicky provádět kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci C-449/13 ze dne 18. 12. 2014, uveřejněný na www.curia.europa.eu). Postup poskytovatele úvěru při posouzení úvěruschopnosti žadatele nelze paušalizovat a je třeba vždy zohlednit okolnosti daného případu 23. V posuzované věci je ze Smlouvy patrné, že jediné údaje, které žalobkyně zjistila, byly údaje o výši příjmu žalované, její pracovní pozice a výdajích na bydlení. Tyto údaje byly sděleny žalovanou a žalobkyně si nevyžádala ani doložení min. tvrzených příjmů, zaměstnání a údajů o bydlení žalované. Při výši úvěrového rámce 30.000 Kč (s možností jeho zvýšení žalobkyní až do částky 500.000 Kč) a úvěru 8.226 Kč je takové zjišťování zcela nedostatečné a nepředstavující odbornou péči, když z tvrzení žalované mohla žalobkyně vycházet jen tehdy, pokud tato byla podložena relevantními doklady žalované. Žalobkyně, aniž by takové doklady v minimální rozsahu požadovala, vyšla jen z tvrzení žalované, její tvrzení porovnala s tabulkami, které ani v řízení nepředložila, tak jako nedoložila tvrzenou lustraci žalované v registru SOLUS. Žalobkyně tak nejednala s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalované, jak správně uzavřel okresní soud.

24. S ohledem na výše uvedené dospěl krajský soud shodně se soudem okresním k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalované, když žalobkyně v nyní posuzované věci nepostupovala v souladu s § 86 odst. 1 ZSÚ.

25. Pro úplnost krajský soud dodává, že žalobkyní uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019 sp. zn. 20 Cdo 1704/2019 není na danou věc aplikovatelný, neboť vychází z konkrétních okolností tam projednávané věci a nemá přesah na nyní projednávanou věc. Navíc je napaden ústavní stížností (sp. zn. III. ÚS 3000/19), která doposud není rozhodnuta.

26. S ohledem na neplatnost Smlouvy pak bylo plněno z neplatného právního úkonu. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovanou žalobkyni. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalované, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytla, (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná námitku vzájemného plnění v řízení v jakékoliv formě nevznesla, nebyl okresní soud oprávněn plnění, které žalovaná žalobkyni poskytla, na vyplacenou jistinu úvěru sám započíst a byl povinen žalobkyni přiznat jí požadovanou neuhrazenou původní jistinu dluhu ve výši 3.103,26 Kč (úvěr na koupi telefonu) a 30.446,77 Kč (revolvingový úvěr), tedy celkem 33.550,03 Kč, když k této částce žalobkyni rovněž dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 12. 2. 2019, jak žádala žalobkyně, když výzvou odeslanou žalované dne 5. 2. 2019 žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení mimo jiné i nedoplatku jistiny úvěrů; splatnost nároků žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení tedy nastala dne 11. 2. 2019.

27. Jelikož okresní soud žalobkyni výše uvedenou částku s úroky z prodlení přiznal, je správný jeho závěr o zamítnutí zbylé části žaloby. Proto krajský soud potvrdil napadený rozsudek ve výrocích II. a III. jako věcně správný dle § 219 o. s. ř., a to včetně nákladového výroku, když okresní soud správně rozhodl o nákladech řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak jako správně vyčíslil poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a stanovil správnou výši náhrady nákladů řízení, přičemž okresní soud pro stručnost na odůvodněnínákladového výroku v napadeném rozsudku zcela odkazuje.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a úspěšné žalované dle obsahu spisu žádné účelné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení