76 A 19/2010 - 26

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce J. H., bytem O., K. 159/13, zastoupeného Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze, Václavská 316/12, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2010, č. j. KUOK 76837/2010, sp. zn. KÚOK/45781/2010/ODSH-SD/7181, ve věci přestupku, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2010, č. j.KUOK 76837/2010, se ruší a věc se žalovanému vracík dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Lehovce náhradu nákladů řízení ve výši 11.040 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 18. 3. 2010, č. j. SMOl/AŘMV/2/2802/2009/Tom, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že „dne 10. 12. 2009 v 9:50 hodin v Olomouci na ulici Brněnské, při řízení motorového vozidla Mercedes, RZ: X, držel v ruce telefonní přístroj.“ Za tento přestupek byla žalobci podle § 22 odst. 9 s přihlédnutím k § 12 odst. 1 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000 Kč. V žalobě namítal žalobce, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, a to jednak pro podstatné porušení ustanovení správních předpisů, která mohla mít (a také měla) za následek nezákonné rozhodnutí ve věci a dále pro jeho nepřezkoumatelnost. Žalobce v řízení před Magistrátem města Olomouce k prokázání svého tvrzní ohledně toho, že za jízdy netelefonoval, navrhl provedení důkazů: výslech pana H., náčrtek křižovatky a fotografie vozidla žalobce. Magistrát města Olomouce vydal rozhodnutí, v jehož odůvodnění označil výpovědi pana H. a žalobce za jednoznačně účelové, a to z důvodu rozporu těchto výpovědí s výpověďmi zasahujících policistů. Rovněž správní úřad nepřihlédl k důkazu fotografií vozidla, neboť registrační značka kontrolovaného vozidla se neshodovala s registrační značkou vozidla na fotografii. V rámci odvolání žalobce pak doplnil svá tvrzení a důkazy. Zopakoval, že telefonní přístroj při řízení v ruce nedržel a nepoužíval. Výpovědi policistů svědčící o opaku jsou nevěrohodné, protože vozidlo žalobce má tónovaná skla a do vozidla z tohoto důvodu není vidět. Ve vozidle je navíc nainstalována sada handsfree, která při jízdě automaticky bez dalšího deaktivuje telefonní přístroj žalobce a ten tak bez použití handsfree ani telefonovat nemohl. K těmto svým tvrzením doložil žalobce fotografie vozidla a vyjádření společnosti Milan Král s.r.o. k použití handsfree sady ze dne 15. 4. 2010. Žalovaný důkazy navržené žalobcem ale neprovedl, resp. nijak nehodnotil, a napadeným rozhodnutím rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění uvedl, že spáchání přestupku bylo spolehlivě zjištěno výpověďmi policistů a skutečnost, že do vozidla nemohlo být vidět pro tónování skla, je proto nerozhodná. S tvrzením žalobce, že s ohledem na handsfree ve voze žalobce nemohl za jízdy vůbec telefonovat, se žalovaný nevypořádal vůbec. Důkazy navržené žalobcem v odvolacím řízení žalovaný neprovedl. Žalobce tak namítá, že žalovaný v rámci odvolacího řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, postupoval v rozporu se zásadami správního trestání a správního řízení vůbec. Žalovaný byl povinen před rozhodnutím zjistit všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti, včetně těch, svědčících ve prospěch žalobce. Za tím účelem byl povinen provést všechny důkazy, které mohly přispět k náležitému objasnění věci a odstranit i rozpor mezi důkazy provedenými v řízení. Provedené důkazy měl žalovaný hodnotit v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Žalovaný však jednal v rozporu s uvedenými zásadami, když výpovědi policistů hodnotil jako nevyvratitelný důkaz, pokud napadené rozhodnutí jednoznačně spočívá na závěru, že bez ohledu na jakékoliv další skutečnosti prokazující opak, je vina žalobce prokázána výpovědí policistů. Žalovaný tak předem diskvalifikoval důkazní návrhy žalobce, čímž zatížil správní řízení vadou, která mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Další vadou rozhodnutí je pak dle žalobce opomenutí některých důkazních návrhů žalobce, kdy nejen, že žalovaný důkazy neprovedl, ale v některých případech jejich neprovedení ani nezdůvodnil. Zejména se nezabýval tvrzením žalobce, že systém instalovaný v jeho vozidle automaticky deaktivuje telefonní přístroj po dobu chodu motoru vozidla, což vylučuje jakékoli využití telefonu po dobu jízdy. K prokázání tohoto tvrzení žalobce navrhl důkaz vyjádření společnosti Milan Král s.r.o. ze dne 15. 4. 2010 a dále ohledání vozidla. Žalobce navrhl zrušit rozhodnutí správního orgánu I. i II. stupně. Ve vyjádření žalovaný uvedl, že námitky žalobce uvedené v žalobě jsou nedůvodné. S námitkami ohledně věrohodnosti policistů, tak i údajných rozporů mezi jejich výpověďmi, výpovědí žalobce a svědka, který s ním měl údajně cestovat v jeho voze, se žalovaný vypořádal v dostatečném rozsahu. Tyto důkazy vyhodnotil jako nadbytečné pro rozhodnutí ve věci s odůvodněním svého tvrzení. Správní orgán není návrhy účastků řízení vázán, vždy by měl provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění věci, což správní orgán I. stupně i žalovaný provedli. Předmětem řízení bylo prokázání skutečnosti, zda žalobce v době řízení motorového vozidla porušil ustanovení § 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, což bylo prokázáno v takovém rozsahu, se kterým se ztotožňuje v obdobných případech i Nejvyšší správní soud. Na tuto skutečnost žalovaný v napadeném rozhodnutí taktéž poukázal. Argumentaci žalobce, že ve vozidle, kde je nainstalována sada handsfree, která funguje na systému bluetooth, který údajně znemožňuje použít telefon běžným způsobem (držení telefonu v ruce), považuje žalovaný za zavádějící. I v případě, že by vozidlo tuto sadu, včetně systému, mělo zabudovánu, nevylučuje, že žalobce netelefonoval a to, ať již z jiného telefonu, případně z důvodu vypnutí tohoto systému. Námitka ohledně údajné nemožnosti vidět do vozidla z důvodu tónovacích skel je opět nedůvodná, neboť přední sklo vozidla, přes které příslušníci policie situaci sledovali, tónovací není. Pokud by byla připuštěna teoretická možnost, že by policisté neviděli do vozidla, které řídil žalobce, pak bylo jednání policistů, tedy dojetí vozidla řízeného žalobcem a jeho následná kontrola, nelogické. Žalobce i v době, kdy uviděl hlídku policie, která jej míjela, pokračoval v telefonickém hovoru. V replice žalobce uvedl, že žalovaný odmítnutí důkazu vyjádřením společnosti Milan Král s.r.o. ze dne 15. 4. 2010 odůvodnil teprve v soudním řízení. Argument žalovaného, že systém handsfree lze v případě potřeby vypnout anebo že lze užít jiný telefon, není správný. Toto tvrzení je nepravdivé s ohledem na povahu přístroje, který je integrovanou součástí vozidla. Žalovaný učinil odborný závěr, ke kterému nemá potřebné znalosti a navíc nezná technickou specifikaci dotčeného přístroje. Dále si učinil žalovaný úsudek o tom, že do vozidla bylo vidět čelním sklem, ač tato skutečnost nevyplývá ze spisové dokumentace, nemá oporu v dokazování a žalobce tvrdil, že skla jsou tónovaná. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), tedy ke dni 26. 7. 2010. Ze správního spisu krajský soud ve vztahu k souzené věci a žalobním námitkám zjistil, že podle oznámení o přestupku Policie ČR ze dne 10. 12. 2009 dne 10. 12. 2009 v 9:50 hodin v Olomouci na ulici Brněnská žalobce řídil vozidlo RZ X a při tom držel v ruce telefonní přístroj. Žalobce s přestupkem nesouhlasil. Na místě bylo sepsáno oznámení o přestupku, které žalobce odmítl podepsat. Podle úředního záznamu ze dne 10. 12. 2009 Policie ČR dne 10. 12. 2009 v 09:50 hodin v Olomouci na ulici Brněnská v pravém jízdním pruhu bylo služebním vozidlem, hlídkou OOP ČR Olomouc II ve složení pprap. Dočkal a nstržm. Grézl, zastaveno vozidlo RZ X, jelikož jeho řidič držel v levé ruce u levého ucha telefonní přístroj od křižovatky Hraniční a Čajkovského až po tramvajovou zastávku Pionýrská (ve směru do centra), kde vozidlo bylo hlídkou předjeto a zastaveno rozsvícením nápisu „STOP“ na služební vozidle. V době, kdy hlídka vozidlo předjížděla, měl řidič telefon stále u levého ucha. Řidič byl ztotožněn jako žalobce. Žalobce byl ve vozidle sám. Bylo mu sděleno, že se dopustil přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., tím, že během jízdy držel v ruce telefonní přístroj. Žalobce se vyjádřil tak, že jde o bodovaný přestupek, nesouhlasí s ním a hlídka nechť vypíše oznámení. Po sepsání oznámení bylo toto předloženo žalobci s možností se k jeho obsahu vyjádřit. Žalobce odmítl oznámení podepsat a jakkoliv se k němu vyjádřit. Podle protokolu o seznámení se spisem ze dne 2. 2. 2010 žalobce obvinění odmítl s tím, že na uvedené křižovatce se s hlídkou policie nemíjel. Policisté jej mohli spatřit ve vozidle minimálně z velké vzdálenosti, a to spíše z boku a zezadu. V autě používá sadu handsfree, ovládání je zabudováno na volantu. Vzdálenost policisty je nepravdivá. Ve vozidle nejel sám, jel s ním pan Hrubý, který sledoval televizi. Žalobce navrhl, nechť správní orgán „popřípadě vyslechne svědka“ a uvedl, že donese správnímu orgánu náčrtek křižovatky. Žalobce převzal kopii výslechu svědků. Svědek pprap. R. D. vypověděl, že dne 10. 12. 2009 v 9:45 hodin při výkonu motohlídky, společně s kolegou nstržm. G., na křižovatce ulic Čajkovského a Hraniční ve směru na ulici Brněnská spatřili žalobce vozidla Mercedes černé barvy, který držel u levného ucha levou rukou telefonní přístroj a hovořil. Ve chvíli, kdy žalobce spatřil hlídku Policie, nijak nereagoval, dále telefonoval a pokračoval v jízdě na ulici Brněnská. Hlídka použila světelné výstražné znamení s pomocí nápisu „STOP“ a jela za vozidlem Mercedes, kdy toto se jí podařilo zastavit až na ulici Brněnská vedle tramvajové zastávky Pionýrská, v pravém jízdním pruhu směrem do centra. V době, kdy hlídka předjížděla vozidlo, žalobce stále telefonoval. Po zastavení vozidla si hlídka vyžádala od řidiče doklady potřebné k řízení motorového vozidla. Řidičem byl ztotožněn žalobce. Ve vozidle byl sám. Po sdělení, že se dopustil přestupku, neboť držel telefonní přístroj během jízdy, žalobce uvedl, že se jedná o bodovaný přestupek, takže s ním nesouhlasí a ať hlídka vypíše oznámení. Po jeho sepsání se žalobce odmítl k oznámení vyjádřit. Daného dne byla viditelnost dobrá, denní světlo, nepršelo, sníh nepadal. Žalobce viděl na křižovatce Čajkovského a Hraniční ze vzdálenosti 5 metrů, na ulici Brněnské při předjíždění asi ze 2 metrů. Viděl ho z úhlu 70 stupňů, levým předním oknem řidiče, přes čelní sklo služebního auta. Svědek nstržm. L. G. vypověděl, že dne 10. 12. 2009 v 9:50 hodin se s kolegou D. míjeli ve služebním vozidle na křižovatce ulic Hraniční a Čajkovského s vozidlem Mercedes, jehož řidič za jízdy držel v ruce mobilní telefon u levého ucha. Tento řidič si hlídky všiml, přesto i nadále telefonoval. Z tohoto důvodu byl hlídkou na ulici Brněnská směrem do města zastaven nápisem „Stop“. Řidičem byl ztotožněn žalobce. Kolega s žalobcem jednal o spáchaném přestupku, kdy žalobce věc nechtěl řešit kvůli tomu, že tento přestupek je bodovaný a řekl hlídce, ať vypíše oznámení. K oznámení se nevyjádřil ani je nepodepsal. Žalobce byl ve vozidle sám. Daného dne byla viditelnost dobrá, nepršelo. Na křižovatce hlídka žalobce viděla ze vzdálenosti 10 až 15 metrů, na ulici Brněnská při předjíždění asi ze vzdálenosti 1 metr. Na křižovatce ho viděl přes přední sklo služebního vozu, na ulici Brněnská přes boční sklo služebního vozidla. Svědek O. H. vypověděl, že daného dne jel s žalobcem z Českých Budějovic do Olomouce. Svědek seděl vzadu ve vozidle, kde si pustil film. V Olomouci za křižovatkou na OC Haná je zastavili policisté. Svědek zůstal i nadále vzadu, žalobce něco řešil s policisty. Žalobce mu poté sdělil, že ho obvinili, že telefonoval, což svědka překvapilo, protože on i žalobce mají v autě handsfree, takže když vejde do auta, automaticky se handsfree při nastartování auta sepne. To ho rušilo i při sledování filmu. Svědek neviděl, že by žalobce držel v ruce telefon. Dle vyjádření svědka má auto žalobce tónované sklo. Při seznámení se se spisem a podklady rozhodnutí žalobce předal správnímu orgánu plánek místa vytištěný z internetového serveru www.mapy.cz s vyznačením směru jízdy žalobce pouze po ulici Brněnské a dále dodal fotografie černého vozidla Mercedes, kdy RZ je z části nečitelná a končí čísly 9939. Rozhodnutím ze dne 18. 3. 2010 správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí o přestupku, citované shora. Správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že na základě provedených důkazů zaujal následující stanovisko: výpovědi policistů pprap. R. D. a nstržm. L. G. se v rozhodných údajích shodují, nejsou mezi nimi zjevné rozdíly či nesrovnalosti, které by byly důvodem, aby o nich správní orgán pochyboval. Oba shodně před správním orgánem uvedli, že viděli žalobce, že dne 10. 12. 2009 v 9:50 hodin v Olomouci na ulici Brněnská při řízení motorového vozidla tovární značky Mercedes RZ X držel v levé ruce telefonní přístroj. Dále uvedli, že žalobce byl ve vozidle sám, což je shodně uvedeno i ve spisovém materiálu oznámení přestupku Policie ČR. Naproti tomu obviněný a jím navržený svědek uvedli, že žalobce při řízení vozidla v ruce telefonní přístroj nedržel. Správní orgán má za to, že ke svědecké výpovědi pana H. nelze přihlížet, jelikož je jednoznačně účelová, když oba policisté v rámci podání svědecké výpovědi uvedli, že ve vozidle byl žalobce sám, což vyplývá také z úředního záznamu pprap. D. ze dne 10. 12. 2009. Po prostudování důkazních prostředků správní orgán konstatoval, že je prokázáno, že obviněný dne 10. 12. 2009 v 9:50 hodin v Olomouci na ulici Brněnská při řízení motorového vozidla tovární značky Mercedes, RZ X držel v levé ruce telefonní přístroj. Tímto svým jednáním žalobce porušil ust. § 7 odst. 1 psím. c) zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého „řidič při jízdě vozidlem nesmí držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení“. O porušení výše uvedeného ustanovení citovaného zákona a naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o přestupcích nemá správní orgán důvodné pochybnosti, kdy jednotlivé důkazy řádně zvážil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o přestupku namítal žalobce, že tento orgán nezjistil stav věci způsobem nevzbuzujícím důvodné pochybnosti, když výpovědi policistů byly v rozporu s výpovědí jeho a jím navrženého svědka. Ohledně fotografie s nesprávnou registrační značkou žalobce uvedl, že měl být vyzván, aby předložil fotografii správnou anebo měl ohledat vozidlo. Nadto uvedl, že u vozidla byla vyměněna registrační značka, což doloží kopií technického průkazu. Dále žalobce namítl porušení práva být přítomen provádění důkazů (fotografií vozidla). Nedostatečně byla ověřena i tvrzení o tom, zda bylo možné, aby policisté viděli do vozidla žalobce. Vadu řízení spatřuje žalobce i v tom, že správní orgán neprověřil výpovědi o viditelnosti do vozidla a místních technických poměrech (úhly, viditelnost). Žalobce navrhl v dalším dokazování provést důkaz fotografií vozidla o tom, že sklo je tónované a že ve vozidle je nainstalována sada handsfree, případně ohledáním vozidla a ohledáním místa za přítomnosti všech svědků. Žalobce brojil i proti tomu, že správní orgán shledal výpověď svědka H. jako účelovou. Žalobce tvrdil, že přestupek nespáchal, navrhl dále znalecké posouzení na místě a znaleckého posouzení policistů oftalmologem. Zástupce žalobce pak v doplnění odvolání navrhl důkaz kopií technického průkazu vozidla a vyjádření společnosti Milan Král s.r.o. ze dne 15. 4. 2010 k použití sady handsfree. Podle kopie technického průkazu došlo dne 21. 1. 2010 ke změně registrační značky vozidla z X na X. Podle vyjádření k použití sady handsfree společnosti Milana Krále s.r.o. ze dne 15. 4. 2010 se sada spáruje s konkrétním telefonem a při zapalování vozidla se modul připojí na SIM telefonu, čímž jej vyřadí z funkce a sám přebírá funkce telefonu. Systém je ovládán tlačítky na volantu a situace trvá do vypnutí zapalování nebo opuštění telefonu z dosahu vozidla. Napadeným rozhodnutím neshledal žalovaný odvolací námitky důvodnými. Žalovaný posoudil skutkový stav jako dostatečně zjištěný, protože byli řádně vyslechnuti všichni svědci, včetně svědka navrženého žalobcem. Žalovaný poukázal na to, že se žalobce mohl k přestupku vyjádřit při jeho zjištění, čehož však nevyužil. Posouzení výpovědi svědka H. jako účelové potvrdil i žalovaný a odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně důvěryhodnosti výslechů policistů. I v souzené věci žalovaný neshledal žádné okolnosti, které by vedly u policistů ke zpochybnění důvěryhodnosti jejich výpovědí. Podjatost policistů žalobce v průběhu celého řízení nenamítal. Další návrhy na dokazování shledal žalovaný jako nadbytečné, neboť skutkový stav byl zjištěn dodatečně, přičemž to podstatné ze svědeckých výpovědí a záznamu policistů žalovaný ocitoval. K tomu, aby byl řidič viděn, jak drží mobilní telefon a používá ho za jízdy, není třeba odborných znalostí ani zvláštního vybavení, jde o skutečnost vnímatelnou lidským zrakem. K námitce o tm, že správní orgán I. stupně se dostatečně nevypořádal s důkazem fotografií vozidla a změnou registrační značky, žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně pouze konstatoval, že na předložené fotografii je vozidlo s RZ končící na 9939, že žalobce měl upozornit na změnu registrační značky. Otázka tónování skel podle žalovaného není významná pro posouzení věci, neboť podle výpovědí policistů tito zřetelně viděli, jak žalobce za jízdy drží telefonní přístroj u levého ucha. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud se zabýval nejdříve námitkou nepřezkoumatelnosti. Ta může být způsobena nesrozumitelností anebo nedostatkem důvodů. Žalobce namítal, že se správní orgány nevypořádaly s jím předloženými důkazy – fotografiemi vozidla, vyjádřením společnosti Milan Král s.r.o. a znaleckým posudkem a navrženým ohledáním vozidla a místa a dále se nevypořádaly s tvrzením žalobce, že nemohl za jízdy vůbec telefonovat. Soud neshledal napadené rozhodnutí jako nesrozumitelné. K návrhům na dokazování žalovaný uvedl, že jejich provedení považuje za nadbytečné, neboť skutkový stav byl dostatečně prokázán. Odkázal na odvoláním napadené rozhodnutí, svědecké výpovědi policistů a jejich tvrzení, že žalobce držel levou rukou u ucha telefonní přístroj a hovořil již na křižovatce ulic Hraniční a Čajkovského, a to ze vzdálenosti 5 – 15 metrů a následně jej takto policisté viděli na ulici Brněnské, když jeho vozidlo předjížděli a následně zastavili, a to ze vzdálenosti 1 – 2 metry. Žalovaný se vypořádal i s námitkou o možnosti telefonovat při instalaci handsfree sady, tónovaných sklech, změnou registrační značky vozidla, nutnosti odborného posouzení viditelnosti žalobce jak z hlediska technických možností, tak schopností policistů vidět skutečnosti, z nichž je žalobce obviněn. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a uvedl, že to, co v souzené věci policisté viděli, je vnímatelné lidským zrakem a není k tomu třeba zvláštních odborných znalostí, k registrační značce uvedl, že žalobce měl na změnu registrační značky upozornit a že tónovaná skla nemají vliv na to, co policisté viděli. Ke zhodnocení, zda se správní orgány vypořádaly přezkoumatelným způsobem a věcně správně s námitkami žalobce a se zjištěnými skutečnostmi tak, aby z nich mohly vyvodit spolehlivě zjištěný skutkový stav, soud uvádí následující. Ve správním spise se na č.l. 18 nachází žalobcem zaslaná mapka, kterou žalobce dodal správnímu orgánu I. stupně při jednání dne 12. 2. 2010. Na ní je vyznačen směr jízdy žalobce po ulici Brněnské a tvrzení s vyznačením vzdálenosti přímo v mapě, že nejkratší vzdálenost mezi policisty a žalobcem byla 76 metrů. Tímto tvrzením žalobce se správní orgány vůbec nezabývaly. Z tohoto tvrzení navíc vyplývá skutečnost, že žalobce po ulici Hraniční vůbec nejel a tím se správní orgány rovněž nezabývaly, přestože s touto variantou ve svém rozhodováním operují. Soud poukazuje proto na dokreslení věci i na mapu místa s měřítkem vzdáleností: Podle soudu se v kontextu celé souzené věci správní orgány rovněž nezabývaly dostatečně tím, zda sada handsfree byla instalována již v době, kdy se žalobce měl dopustit přestupku a zda toto tvrzení žalobce je způsobilé za dané procesní situace změnit zjištěný skutkový stav. Soud shledává také jako nesprávné to, že správní orgán I. stupně neprovedl důkaz fotografiemi, předloženými žalobcem a to že je žalovaný odmítl jako nadbytečný důkaz. Ohledně změny registrační značky měl již správní orgán I. stupně tuto otázku vyjasnit. Z hlediska zákonnosti tuto část řízení je oprávněn doplnit i žalovaný v odvolacím řízení. To žalovaný učinil tak, že bylo zjištěno, že ke změně registrační značky došlo. V napadeném rozhodnutí žalovaný pouze vytkl žalobci (a to správně), že žalobce měl na tuto změnu upozornit, v dalším však již pouze hájil správní orgán I. stupně v tom, že toliko v rozhodnutí o přestupku konstatoval, že šlo o vozidlo s jinou registrační značkou, ale již nenavázal na to, že by se měl návrhem na tento důkaz zabývat a odmítl jej jako nadbytečný. Totéž učinil žalovaný ohledně návrhu na ohledání vozidla. Takový postup a výsledek procesního uvážení shledává zdejší soud jako vady řízení, protože žalovaný měl tyto důkazy buď provést anebo zdůvodnit konkrétně, proč je neprovede. Odkaz na to, že skutkový stav byl dostatečně prokázán, neshledává soud s ohledem na celkovou, i dále uvedenou argumentaci tohoto rozsudku jako přiléhavý. Proto napadená rozhodnutí neobsahují dostatek důvodů pro závěr, který učinily a tyto vady je činí v celku nepřezkoumatelnými. Soud shledal dále jako důvodnou námitku, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s návrhem na ohledání místa. V popisu přestupku, jehož se měl žalobce dopustit, chybí v podkladových materiálech a napadených rozhodnutích zejména v návaznosti na odvolací námitky žalobce dostatečný popis, odkud, kam a jak pozorovali policisté žalobce, jak telefonuje při jízdě. Pokud žalobce jel pouze po ulici Brněnské, je nutno se vypořádat s tím, zda je vůbec možné, aby policisté viděli na vzdálenost od křižovatky Hraniční a Čajkovského žalobce na ulici Brněnské, jak telefonuje. Pokud žalobce jel od křižovatky Hraniční a Čajkovského, je třeba se vypořádat s tím, odkud jej policisté viděli a co viděli, protože je otázkou, zda byly na ulici Hraniční před světelnými signalizacemi vedle sebe dva jízdní pruhy směřující k ulici Brněnské anebo byl jeden odbočovací. Pokud by policisté na křižovatce Hraniční a Čajkovského odbočili do ulice Čajkovského, nemohli by v nepřetržitém časovém úseku vidět žalobce, jak telefonuje. Shrnuto, popis spáchání přestupku je v rozporu s tím, co namítal ve správním řízení žalobce a v případě jiné varianty není dostatečně v podkladových materiálech popsáno, kde byl žalobce viděn, jak telefonuje tak, aby bylo možné přezkoumat, zda je toto tvrzení technicky a reálně možné. V návaznosti na správnost závěru žalovaného i správního orgánu I. stupně, vyplývající z provedeného správního řízení, zdejší soud konstatuje, že v souzené věci stály naproti sobě dvě verze příběhu, za který je žalobce trestán. Na straně podpory verze tak, jak ji shledaly jako prokázanou správní orgány, stojí toliko tvrzení dvou policistů a žádný jiný důkaz. Na druhé straně stojí výpověď svědka H., kterou správní orgány označily jako účelovou, tvrzení žalobce, které označily správní orgány rovněž jako účelové a návrhy na dokazování žalobce, které označily správní orgány jako nadbytečné. Z hlediska rovnosti obou stran je důkazní pozice na základě takto provedených důkazů velice slabá. Správní orgány se věcně nezabývaly rozporem mezi tvrzeními žalobce a výpovědí svědka H. na jedné straně a výpověďmi policistů na straně druhé. Navíc na otázku správní orgánu I. stupně policisté tvrdili, že telefon viděli, ale jak vypadal, oba odpověděli, že neví a nic více ke skutkovému stavu prokázáno není. Zdejší soud zdůrazňuje v souzené věci, že jde o správní trestání a důsledky napadeného rozhodnutí jsou velmi významné. Ze zásad správního trestání odkazuje soud především na zásadu presumpce neviny a na to, že oznámení přestupku je pouze předběžnou informací o přestupku, nikoli podkladem rozhodnutí, kterým je až výpověď policisty. Princip presumpce neviny znamená i to, že důkazní břemeno o spáchání přestupku nese stát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, http://nalus.usoud.cz, který lze přiměřeně aplikovat i na souzenou věc a podle kterého „princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 260/05). Podle názoru Ústavního soudu musí obecný soud dodržet vysoký standard i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající zbavení jednotlivce jeho osobní svobody. Právě z tohoto důvodu Ústavní soud zformuloval určité principy vážící se k provádění a hodnocení důkazů, např. princip opomenutého důkazu, princip možnosti verifikace důkazů směřujících proti obžalovanému či zásadu zákazu deformace důkazů, v němž jde o zákaz vyvozování z důkazu takových skutkových zjištění, která při racionálním zhodnocení nevyplývají z provedeného důkazu, a lze dodat, že nejsou podporována ani obecnou zkušeností [nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)].“ ). Dále soud odkazuje na zásadu zákazu sebeobviňování, to zejména znamená, i v souzené věci, že žalobce není povinen vypovídat proti sobě vůbec anebo může na svou obhajobu tvrdit skutečnosti v kterékoli fázi řízení, může výpověď měnit, není povinen vypovídat pravdu apod. Protože u trestání jde o významné zásahy do základních práv a svobod jednotlivce, je pečlivě, správně a spravedlivě vedený proces zásadní. Obecným předpokladem správnosti jakéhokoli správního řízení je posuzování věci v jejich celistvosti, což se ponejvíce odráží zejména ve výkladu použitých ustanovení (včetně systematického) a projevuje se i v komplexním hodnocení důkazů. Podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ke dni 12. 10. 2009, přestupku se dopustí ten, kdo při řízení vozidla drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Podle § 22 odst. 9 zákona o přestupcích se pokuta od 1500 Kč do 2500 Kč uloží za přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4 a písm. l). K procesnímu postupu zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou i v přestupkovém řízení se použijí ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle § 3 správního řádu nevyplývá–li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Podle § 50 odst. 4 správního řádu hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. K provedení důkazů lze podle § 51 odst. 1 správního řádu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Podle § 123a přílohy zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (o silničním provozu), ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, se bodovým hodnocením zajišťuje sledování opakovaného páchání přestupků, jednání, které má znaky přestupku podle jiného právního předpisu, nebo trestných činů, spáchaných porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla nebo že se řidič porušování těchto povinností nedopouští. Přehled jednání spočívajícího v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání je stanoven v příloze k tomuto zákonu. Příloha k zákonu o silničním provozu obsahuje přehled jednání spočívajících v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání. Za držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení v ruce nebo jiným způsobem při řízení vozidla stanoví 3 body. Z judikatury, která je novější, než citovaná žalovaným v napadeném rozhodnutí, zdejší soud poukazuje na rozsudky Nejvyššího správní soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, a ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010-86, se kterými se ztotožňuje a považuje je za přiléhavé do značné míry i na souzenou věc. Všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou publikovány na www.nssoud.cz. Podle rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, „při dosažení zákonem stanovené hranice těchto bodů na řidiče dopadá automaticky sankce v podobě pozbytí řidičského oprávnění, což má za následek po stanovenou dobu, nejméně jednoho roku, řídit motorové vozidlo. Znemožnění řídit motorové vozidlo je nutno považovat za velmi citelný zásah do svobody jednotlivce činit vše, co nezasahuje nepřípustným způsobem do práv nebo oprávněných zájmů jiných, tedy i řídit motorové vozidlo. Takový zásah musí být opřen pouze o závažné důvody a v procesní rovině je k němu možno přikročit pouze na základě zákonem stanoveného postupu. Tímto zákonem stanoveným postupem jsou pravidla přestupkového práva hmotného i procesního založená, stejně jako pravidla trestního práva, na některých základních zásadách, zejména na presumpci neviny, zásadě in dubio pro reo, zásadě postihu za zaviněné jednání (nikoli jen za způsobení škodlivého následku) a požadavku patřičného důkazního standardu, tedy že postih je možný pouze v případě, že bylo prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55). V řízení o přestupku se proto nelze spokojit s tím, že skutečnost, že obviněný se dopustil přestupku se jeví být pravděpodobnou, či dokonce nejpravděpodobnější, verzí skutkového děje. Existuje-li pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že skutkový děj se odehrál jinak než tak, že naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nepřipadá shledání viny spácháním přestupku v úvahu (in dubio pro reo). Jak již vícekrát zdůraznil Nejvyšší správní soud „v přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně dovodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní (…).“ (viz rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115 publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS a na www.nssoud.cz.).“ Soud považuje za nutné odkázat na tento rozsudek a na úvahy k otázce důvěryhodnosti, se kterými s ohledem na faktické poměry nelze než souhlasit, a to že „lze policistu považovat za nestranného svědka tehdy, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku daného řízení. To např. znamená, že pochybnost o nestrannosti policisty jako svědka může vzniknout tehdy, je-li policista hodnocen, a to přímo nebo nepřímo, skrytě či oficiálně, podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky nebo jiná protiprávní jednání. Je-li tedy chválen či odměňován v případě, že se mu daří zjistit a odhalit vysoký či nadprůměrný počet přestupků, anebo je naopak kritizován či penalizován, nedaří-li se mu to. To pak je důvod ke zkoumání věrohodnosti, pravdivosti a přesvědčivosti jeho svědecké výpovědi. Nejvyšší správní soud v žádném případě nemá za to, že uvedené pozitivní či negativní motivační důvody nutně vedou v masovém měřítku k tomu, že policisté jako svědci vypovídají vědomě nepravdu. Pouze upozorňuje, že mohou vést v některých případech k takovému jednání a v jiných případech mohou vyvolat v policistovi subjektivní přesvědčení, že určité skutečnosti viděl, ač se nestaly, anebo naopak neviděl, ač se staly.“ Zdejší soud zdůrazňuje, že tuto úvahu vyzdvihuje do popředí právě jen v kontextu souzené věci a že ji nelze absolutně zobecňovat. V konkrétní věci je však třeba v rámci dané důkazní situace i tuto skutečnost zohlednit. Soud pro stručnost odkazuje na další odůvodnění obou citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu. Závěrem soud shrnuje, že obvinění z přestupku s následným uznáním viny a uložením sankcí a odečtem tří bodů z dvanácti v evidenci řidičů, klade zvýšené nároky na provádění správního řízení a dokazování. Lakonické odmítnutí námitek žalobce jako účelových a jeho návrhů na dokazování jako nadbytečných v takové věci a situaci, kdy jako jediný podklad rozhodnutí a důkaz o spáchání přestupku stojí dvě tvrzení policistů, je důvodem pro zvýšenou pozornost při vypořádání se s námitkami a uvážením o tom, jaké důkazy a jakým způsobem provádět. Pokud se s některými tvrzeními správní orgány nevypořádaly vůbec (např. tvrzení o tom, že žalobce jel po ulici Brněnské a nikoli Hraniční), a dále v souzené věci není postaveno najisto, že obvinění žalobce je pravdivé, je nutno vést další dokazování a pokud ho nelze nijak prokázat, nutno zohlednit i zásadu in dubio pro reo a zvážit, zda přestupek měl za následek natolik škodlivý následek (např. nehodu apod.), že lze opomenout všechny ostatní pravidla řízení, jeho principy, sledované cíle a hodnoty, a vyzdvihnout verzi, podpořenou pouze tvrzeními policistů, jinak neprokazatelnými. Shrnuto s ohledem na vše výše uvedené, popsané a přezkoumávané správní řízení je za dané procesní situace zatíženo vadami, které způsobily nezákonnost napadeného rozhodnutí. Pro úplnost soud dodává k žalobní námitce, že žalobce dodal správním orgánům znalecký posudek, který tyto orgány neprovedly ani jeho provedení nijak nezdůvodnily, že obsahem správního spisu žádný znalecký posudek není ani se o něm mimo žalobu žalobce nikde nezmiňuje a proto tato žalobní námitka není důvodná. Ostatními žalobními námitkami se již soud nezabýval vzhledem k procesní situaci a odůvodnění rozsudku. Soud konstatuje k návrhu žalobce na zrušení rozhodnutí správního orgánu I. i II. stupně, že v souladu s principem subsidiarity soudního přezkumu napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejících zrušil pouze napadené rozhodnutí a další procesní postup ponechává na uvážení žalovaného. Z výše uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení správní orgány provedou navržené anebo další důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav v takovém rozsahu, a aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a nato správní orgány řádně zdůvodní svůj procesní postup a vypořádají se dostatečně se všemi námitkami žalobce, včetně konkrétních úvah, proč některé navržené důkazy neprovedly. Soud nepřiznal náhradu nákladů řízení neúspěšnému žalovanému a přiznal ji úspěšnému žalobci v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobci přiznal soud na nákladech právního zastoupení odměnu za zastupování, spočívající v odměně za tři úkony právní služby podle § 9 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 3 x 2.100 Kč a třikrát režijní paušál podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 900 Kč, tj. celkem 7.200 Kč; dále k odměně náleží náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč, tj. celkem na nákladech řízení 9.200 Kč. K této částce patří podle § 57 odst. 2 s.ř.s. daň z přidané hodnoty ve výši 1.840 Kč, celková částka nákladů řízení tak činí 11.040 Kč.

Poučení