76 A 27/2013 - 39

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce M. R., bytem B. 709/34, P., zast. Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 72/4, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2013, čj. KUOK 47367/2013, sp. zn. KÚOK/27115/2013/OSL-P/7230, ve věci přestupku, takto:

Výrok

I. Žaloba proti výroku I rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 213, čj. KUOK 47367/2013, se odmítá.

II. Žaloba proti výroku II rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 213, čj. KUOK 47367/2013, se zamítá.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Ustanovenému zástupci se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3.146 Kč, která mu bude proplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný výrokem I zrušil rozhodnutí Magistrátu města Přerova čj. MMPr/013474/2013 v části výrokové části týkající se přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se měla obviněná dopustit skutkem ze dne 25. 9. 2012 a řízení zastavil; výrokem II žalovaný změnil rozhodnutí Magistrátu města Přerova čj. MMPr/013474/2013 v části výrokové části týkající se přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se měla obviněná dopustit skutkem ze dne 30. 7. 2012 tak, že text “za spáchané přestupky“ nahradil textem „za spáchaný přestupek“ a ve zbylé části napadené rozhodnutí potvrdil; výrokem III odvolání V. P. jako nepřípustné zamítl.

2. V žalobě žalobce namítal nezákonnost, zmatečnost, nepřezkoumatelnost, porušení zásad § 2 - § 8 s. ř., neoprávněné shromažďování informací a tím porušení zákonů č. 6/2002 Sb. a č. 7/2002 Sb., porušení zásady proporcionality, práva na ochranu soukromí a osobnosti, čl. 8 Úmluvy a čl. 7 a 8 LZP EU, čl. 16 a čl. 17 Paktu o občanských a lidských právech, čl. 17 LZPS, čl. 10 Úmluvy, čl. 11 LZP EU a čl. 19 Paktu, které mají být vykládány ve smyslu čl. 18 Vídeňské úmluvy. Další nezákonnost spočívá v neuznání postavení V. Pokludy a jeho práv, zastavení řízení bez projednání. Byl porušen čl. 2 Ústavy, resp. čl. 2/2 LZPS, nesprávně použito správní uvážení, porušena zásada dobré správy a rovnost.

3. V doplnění žaloby žalobce upřesnil, že brojí proti všem třem výrokům rozhodnutí žalovaného, a to pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti výrokové části rozhodnutí, která má za následek nicotnost rozhodnutí, a dále nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení a v nedostatku důvodů pro jeho vydání. Výroková část je vydána v rozporu se zákonem a pro její nesrozumitelnost je nutné celé rozhodnutí zrušit. Žalovaný výrok I. správního orgánu I. stupně rozdělil do dvou výroků, tj. do výroku o skutku ze dne 25. 9. 2012 o zastavení řízení, a do výroku II., tj. o skutku ze dne 30. 7. 2012 o změně sankce. Pokud žalobce napadl odvoláním celý výrok I rozhodnutí správního orgánu I. stupně, trpí žalobou napadené rozhodnutí vadou řízení, neboť žalovaný výrokem I řízení o skutku ze dne 25. 9. 2012 zastavil a o odděleném skutku ze dne 30. 7. 2012 vůbec nerozhodl. Pokud žalovaný ve výroku pouze změnil sankci (původní výrok II) a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil, jednoznačně opomněl vydat meritorní rozhodnutí o odvolání žalobce do výroku I o skutku ze dne 30. 7. 2012 – takové rozhodnutí dosud žalovaný nevydal, když ve výroku II pouze rozhodl o změně sankce a potvrzení výroku II prvostupňového rozhodnutí týkající se sankce a nerozhodl o odděleném skutku ze dne 30. 7. 2012 obsaženém ve výroku I prvostupňového správního orgánu. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozhodnutí žalovaného spočívající v nesprávném přezkumu výroku I rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jehož součástí je i skutek ze dne 25. 9. 2012, neboť pokud žalovaný ve výroku II napadeného rozhodnutí měl v úmyslu potvrdit i zbylou část výroku I, je zřejmé, že by žalovaný tímto postupem nepochybně potvrdil i výrok o skutku ze dne 25. 9. 2012, o němž žalovaný meritorně rozhodl zastavením řízení ve výroku I. Dále namítal žalobce nezákonnost z důvodu nesprávného právního posouzení, to, že odůvodnění je nepřehledné, pouhou sumarizací provedených důkazů a zejména nemá oporu v provedeném dokazování a proto je i nepřezkoumatelné. Ve výroku I žalovaný opřel své rozhodnutí o to, že skutkově bylo jednání ze dne 25. 9. 2012 prokázáno, avšak nejde o přestupek, protože nebylo způsobilé urazit jiného na cti, takže u obviněné chybí prvek zavinění. Žalovaný tak rozhodl za použití správního uvážení, přičemž si však nemůže počínat libovolně. Žalovaný překročil meze správního uvážení – nebyly při něm opatřeny žádné důkazní prostředky, nebyly těmito prostředky provedeny důkazy a z těchto důkazů nebyla vyvozena skutková a právní zjištění logickým vyvozováním. Jednání ze dne 25. 9. 2012 dle žalobce přestupkem je, bylo prokázáno a naplňuje všechny znaky přestupku proti občanskému soužití. Obviněná si musela být vědoma, že pronáší-li předmětný výrok v rámci přestupkového řízení v kontextu znevěrohodnění výpovědí žalobce v tomto řízení, je tento výrok zesměšňující a urážlivý. U přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) PřZ postačuje nedbalost a není podstatné, zda si ten, kdo hanlivý výrok pronáší, uvědomuje, že může být hanlivý. Výrok „tento host pan Raclavský, že jsem se o něm doslechla, že má ve spoustě restaurací zákaz, protože majitelé hospod mě informovali, že je to problémový člověk“ je nepochybně nadán hanlivostí za situace, kdy byl pronesen obviněnou v rámci přestupkového řízení před úřední osobou a za situace, kdy obviněná ani nespecifikovala, od koho se tyto informace měla dozvědět. Změna rozhodnutí ve výroku II o změně sankce je nezákonná a v rozporu se správním uvážením, nezohledňuje skutek ze dne 25. 9. 2012, a to zvláště za situace, kdy za jeden přestupek žalovaný uložil obviněné sankci ve stejné výši jako správní orgán I. stupně za dva přestupky. Správní orgán I. stupně porušil v rámci dokazování § 10 a § 19 zákona č. 451/1991 Sb., neboť u jednání konaném dne 18. 12. 2012 provedl k důkazu osvědčení V. P. ze dne 30. 6. 2010 (negativní osvědčení) a tímto jej zpřístupnil minimálně účastníkům řízení, přestože jde o utajované informace. Byť měl V. P. v řízení stejné postavení jako žalobce, tedy postavení navrhovatele, žalovaný ve výroku III v rozporu s § 81 odst. 4 zákona zamítl jeho odvolání jako nepřípustné. V. P. jako navrhovatel a účastník řízení měl právo podat odvolání; V. P. podal oznámení o přestupku – doručeno dne 23. 10. 2012 – č. l. 40 správního spisu. Pro porušení § 2, § 3, § 8, 50 odst. 2, § 51 odst. 1 a § 52 s. ř. žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že odvozuje-li žalobce svou aktivní legitimaci z § 72 písm. d) zákona o přestupcích, tedy z procesního postavení navrhovatele, měl takové postavení pouze ve věci přestupků L. P. dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích (tomu odpovídají výroky I. a II.), nikoli ve věci přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích (výrok III). Žalobce tedy není aktivně legitimován k podání žaloby do výroku III. Tvrzení žalobce, že žalovaný o skutku ze dne 30. 7. 2012 vůbec nerozhodl, nelze přisvědčit – z formulace výroku II vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu II. stupně se potvrzuje ve zbytku části výrokové části týkající se přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) ZPř, kterého se L. P. dopustila 30. 7. 2012. Jiný jazykový výklad tato formulace nepřipouští, není proto zřejmé, jak žalobce došel k tomu, že by měla znamenat potvrzení rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve zbytku výroku o sankci nebo dokonce ve zbytku výroku I. Žalovaný věc posoudil v souladu se zákonem, zabýval se řádně podmínkou, zda je výrok L. P. (objektivně) urážlivý, podmínkou, zda jím bylo jinému (subjektivně) ublíženo na cti, i podmínkou, zda obviněná jednala zaviněně či nikoli, zejména zda mohla vědět, že se daným slovním spojením může urážky dopustit. K posouzení uvedeného a závěru o tom nebylo třeba žádných specifických důkazů, žalovaný posoudil naplnění znaků příslušné skutkové podstaty dle okolností konkrétního případu, a to na základě správním orgánem I. stupně řádně zjištěného skutkového stavu (z vyjádření L. P., žalobce i z protokolu o ústním jednání ze dne 25. 9. 2012). Žalobce zejména při napadání argumentace žalovaného poněkud směšuje podmínku objektivní způsobilosti předmětného výroku obviněné urazit jiného na cti a znak zavinění jakožto znak skutkové podstaty přestupku, i když je třeba připustit, že spolu v daném případě souvisejí, neboť právě proto, že předmětný výrok není objektivně způsobilý urazit jiného na cti (zejména proto, že užité slovní výrazy má L. P. z doslechu, že takto žalobce neoznačuje sama), nemohla vědět, že svým výrokem může žalobce urazit, tedy nejednala zaviněně. Ke konkrétní situaci, za které byl výrok pronesen, se žalovaný vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Změna výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně o sankci je pak pouze mluvnického, nikoli věcného charakteru, a to v návaznosti na zrušení části rozhodnutí správního orgánu I. stupně. K námitce neoprávněného použití osvědčení odkázal žalovaný na vyjádření správního orgánu I. stupně na č. l. 108 jeho správního spisu ke svědecké výpovědi V. P. při ústním jednání 18. 12. 2012 (list č. 70 jeho spisu). Uvedená námitka nemá vliv na posouzení merita věci, tudíž i na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. K námitce o procesním postavení V. P. žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a pro upřesnění dodal, že v případě přestupku L. P. dle § 49 odst. 1 písm. c) PřZ nešlo o přestupek projednávaný ve smyslu § 68 odst. 1 tohoto zákona na návrh, jelikož nebyl spáchán mezi blízkými osobami. Žalovaný soudu navrhl, aby vydal usnesení, kterým podanou žalobu v části, v níž napadá část výrokové části rozhodnutí žalovaného III dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítl a ve zbylé části rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), tedy ke dni 23. 5. 2013.

6. Ze správního spisu soud ve vztahu k souzené věci zjistil, že návrhem ze dne 15. 8. 2012 žalobce oznámil přestupek, který měla spáchat L. P., když 30. 7. 2012 kolem 18. h v hostinci u Mostu v Přerově, Jateční ulici, žalobci řekla: „To neznamená, že hloupě věříš v Boha a chodíš do kostela, že mě něco dokážeš, já mám známosti, jsem čestná“. Obviněná v rámci pokusu správního úřadu o smír uvedla, že nic takového neřekla, ale aby neměla problémy, je ochotna se žalobci omluvit. Žalobce se smírem nesouhlasil. Navrhl výslech svědka V. P. a uvedl, že výrok obviněné ho urazil, že vede další trestní jednání, že mají s obviněnou obchodní a soukromé spory. Obviněná se 30. 7. 2012 žalobce při obsluze ptala, co mu udělala, že na ni posílá stále kontroly, a že když uctívá víru, tak by se podle toho měl chovat, že obviněná se chová čestně a na to jí žalobce odvětil, že ještě bude mít hodně možností, aby ukázala, jak se umí bránit. V té době seděl s žalobcem pán, který se vydává za soudce. Obviněná dodala, že se o žalobci doslechla, že má ve spoustě restaurací zákaz, protože majitelé hospod, kteří ji informovali, že je to problémový člověk. Na to reagoval žalobce, že je to lež, pomluva, nemá v žádné restauraci zákaz. Obviněná na své výpovědi trvala. Svědek V. P. ve své výpovědi potvrdil, že slyšel 30. 7. 2012 výrok obviněné a považuje jej za invektivu, v restauraci na rozdíl od ostatních nepopíjel alkohol, předal úřadu písemné vyjádření. Obviněná navrhla výslech svědka M. S. a doložila úřední záznam o podání vysvětlení. Podle písemného vyjádření V. P. při společném vstupu do restaurace na ně zakřičel jeden z hostů: přišel udavač a poté obviněná na ně volala, že nemají Birel, klobásky atd., začala provokovat a urážet žalobce, řekla mu, že ho živila a že ví, že ji udal, řekla, že má známosti, narážela na víru žalobce a použila invektiva, mluvila hlasitě a slyšeli to všichni hosté v restauraci, šlo o naplánované chování, chtěla je zesměšnit před ostatními, žalobce a svědek byli jejím chováním zhnuseni. Podle předloženého podání vysvětlení vypovídala obviněná na policii poté, co ji žalobce upozornil, že na ni podá žalobu pro ublížení na osobnostních právech. Zná ho z hospody U Mostu, kterou provozuje, byl její známý, tvrdil, že zná veškeré paragrafy a zákony, že ho neporazí žádný právník, radil jí, ale zastupování jí soud zamítl, za ty služby si bral v hostinci cigarety, pivo, jídlo s tím, že to časem zaplatí, celková částka činila 30.000 Kč, v květnu 2011, kdy prodal dům, jí dal 15.000 Kč. Od toho května se začal chovat jinak, byl arogantní, pokřikoval a popíral to, že se znají, pak na ni přišlo pět kontrol, přitom v r. 2010 ho pozvali s partnerem na Vánoce 2010 na večeři, aby nebyl sám. Asi se jí mstí za to, že se k ní nemohl nastěhovat a žít s ní. Vždy přijde do hospody poté, co ji vykradou, podívat se. Obviněná má strach o sebe a svého přítele.

7. Dne 22. 11. 2012 doručil žalobce správnímu orgánu oznámení přestupku ze dne 25. 9. 2012. V podání vysvětlení obviněná k tomu uvedla, že nešlo o veřejné jednání. Při jednání 13. 12. 2012 obviněná uvedla, že žalobce na cti neurazila, není si toho vědoma. Při jednání dne 18. 12.2 012 žalobce uvedl, že je věřící člověk a výrok obviněné ho urazil. Tvrzení obviněné z 25. 9. 2012 je lež, nechť obviněná doloží jediného majitele restaurace, kde má žalobce zákaz.

8. Ve vyjádření k podkladům rozhodnutí obviněná písemně 14. 1. 2013 uvedla, že podání a výroky žalobce vůči ní jsou od počátku vymyšlené, překroucené a lživé. Jeho smyšlené historky obviněnou uráží, poškozují její jméno a firmu. Zvažuje další kroky, protože tato jednání se hromadí. To, že žalobci a svědku řekla, že pro ně nemá zboží, bylo proto, že chybělo po vykradení. Žalobce býval v hostinci spokojený, později však naopak ona čelila jeho vulgárním urážkám, které citovala, a nikdy na ně nereagovala.

9. Rozhodnutím ze dne 30. 1. 2013, čj. MMPr/013474/2013, správní orgán I. stupně uznal obviněnou vinnou ze spáchání přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se dopustila tím, že jinému ublížila na cti, když dne 25. 9. 2012 v rámci ústního jednání, které se konalo na Magistrátě města Přerova, odboru evidenčních, správních služeb a obecního živnostenského úřadu, oddělení přestupků, urazila na cti pana M. R., a to výrokem „že tento host pan R., že jsem se o něm doslechla, že má ve spoustě restaurací zákaz, protože majitelé hospod, kteří mě informovali, že je to problémový člověk“. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 800 Kč. Řízení ve věci přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích o skutku ze dne 25. 9. 2012 bylo zastaveno, neboť nebylo obviněné prokázáno. Po obšírném popisu provedeného jednání a jednotlivých úkonů správní orgán I. stupně uvedl, že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť tento její skutek nelze hodnotit jinak než jako narušení občanského soužití ublížením na cti jinému, když uvedeným výrokem žalobce urazila. Tento závěr opřel správní orgán o výpověď svědka V. P., kterou shledal jako hodnověrnou, stejně jako tohoto svědka. Shodné hodnocení učinil správní orgán I. stupně u přestupku urážky na cti žalobce, přičemž jako důkaz užil výpovědi obviněné do protokolu ze dne 25. 9. 2012. Občanské soužití, chráněné § 49 odst. 1 přestupkového zákona, je souhrn pravidel nutných pro klidné a spořádané soužití občanů v daném místě a čase. Objektem skutkové podstaty je občanské soužití, druhovým objektem pak zájem na ochraně cti, lidského zdraví apod. Přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích se dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo ho vydá v posměch. Podmínkami naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku je skutečnost, že jinému bylo ublíženo na cti a že výrok je způsobilý jiného urazit nebo vydat v posměch (zesměšnit). Obviněná naplnila všechny tyto znaky a prokázané výrazy vyřčené obviněnou vůči žalobci jsou bezesporu způsobilé zasáhnout čest druhého a žalobce se jimi důvodně cítil uražen na své cti. V prvním případě se užitý výrok týkal náboženského přesvědčení žalobce, v druhém případě výrok „problémový člověk“ je urážlivý, a to ve vztahu k údajnému zákazu vstupu do jiných restaurací. Obviněná se přestupku dopustila z nedbalosti vědomé.

10. V odvolání žalobce žádal zejména překvalifikování na přestupek podle § 49 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona, dále brojil proti zastavení řízení a předcházející nedostatečné dokazování a zjištění skutkového stavu, šlo o pokračující přestupek.

11. Napadeným rozhodnutím žalovaný aproboval uznání obviněné vinnou ze spáchání přestupku ze dne 30. 7. 2012. Nutnost aplikace § 49 odst. 1 písm. e) [nikoliv d] zákona o přestupcích kvůli náboženskému přesvědčení žalovaný neshledal, protože nešlo o trvající přestupek charakterizovaný vyvoláním a udržováním protiprávního stavu spočívajícího v působení újmy jinému. Jednání obviněné dne 25. 9. 2012 bylo sice skutkově řádně zjištěno, avšak právně vyhodnotil žalovaný toto jednání tak, že nebylo objektivně způsobilé urazit jiného na cti. V daném případě se obviněná doslechla informace o žalobci od jiných osob, aniž je ovšem sama ze svého přesvědčení tvrdila a takto ho označovala. Není zde naplněn znak zavinění, neboť obviněná nemohla vědět, že takovýmto slovním spojením může žalobce urazit. A potažmo narušit občanské soužití. Uvedené nevylučuje, že se žalobce mohl subjektivně cítit jejím výrokem uražen, jak konkrétně uvedl. Obviněná vypovídala při ústním jednání, v němž uplatňovala své právo na obhajobu, které je konstruováno velice široce a z jeho rámce takové prohlášení nevybočuje. Obviněná se vyjadřovala k jednání, které jí bylo kladeno za vinu, včetně okolností jejího jednání a osob přítomných na místě činu. Žalovaný v daném případě v předmětném vyjádření urážku nespatřil. Protože byla uložena úhrnná sankce, učinil žalovaný výrok II. a odůvodnil výši pro pokutu za jeden přestupek s ohledem na její výši v dolní třetině, horní hranici pokuty ve výši 5.000 Kč a spáchání přestupku před více lidmi. Stížnosti ze dne 26. 3. 2013, že žalobce nebyl vyrozuměn o postoupení odvolání žalovanému, žalovaný vyhodnotil jako doplnění odvolání a sdělil, že takovou povinnost mu zákon neukládá.

12. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Podle § 65 odst. s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

14. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.

15. Podle § 68 písm. e) s. ř. s. žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.

16. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími.

17. Soud žalobu proti výroku I rozhodnutí žalovaného o odvolání odmítl, protože tento výrok se týkal zastavení řízení o přestupku ze dne 25. 9. 2012. Tím nebylo nijak zasaženo do právní sféry žalobce, ani nebylo zkráceno žádné jeho subjektivní právo, a to ani hmotné, ani procesní (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS). Žádné právo na potrestání obviněné žalobce nemá, z žádného zákonného ustanovení mu nevyplývá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, čj. 2 As 46/2006 - 100, č. ve Sb. NSS 2276/2011, podle kterého poškozený ani u přestupku projednávaného na návrh nemá právo na vyslovení viny obviněného). Zastavení řízení v projednávané věci se nedotýká subjektivních práv či povinností žalobce, a to včetně těch, jež pramení v ústavním či v mezinárodním právu, není dotčeno ani žádné majetkové ani jiné právo žalobce (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004 - 54, č. ve Sb. NSS 792/2006). V právní sféře žalobce se výrok I napadeného rozhodnutí nijak negativně neprojevil. Ostatně ani sám žalobce netvrdí konkrétní postižení jeho jmenovitého práva či povinnosti a dotčení v právní sféře. Úkon spočívající v zastavení řízení, potažmo výrok I napadeného rozhodnutí, není svou povahou a podstatou podřaditelný pod § 65 odst. 1 s. ř. s. a není tak rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví.

18. Z uvedených důvodů soud podle § 46 odst. 1 písm. d), § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s. žalobu proti výroku I napadeného rozhodnutí odmítl.

19. Výrokem II napadeného rozhodnutí žalovaného změnil výrok týkající se vyslovení viny obviněné L. P.. Žalobce svou žalobní legitimaci jako navrhovatel projednání přestupku odvíjel od svého tvrzení, že byl dotčen na svých právech a zjevně na tom, že se domníval, že na projednání přestupku a vyslovení má nárok. Nic bližšího ke své žalobní legitimaci neuvedl. Jak již bylo uvedeno výše, na vyslovení viny žalobce nárok nemá, obviněná byla vinnou uznána, to vše se však nijak nedotýká právní sféry žalobce, neboť ve správním řízení šlo o vztah obviněné a státu. Ani v případě výroku II žalobou napadeného rozhodnutí nebylo nijak zasaženo do právní sféry žalobce, ani nebylo zkráceno žádné jeho subjektivní právo, a to ani hmotné, ani procesní; výrok se nedotýká subjektivních práv či povinností žalobce, a to včetně těch, jež pramení v ústavním či v mezinárodním právu, není dotčeno ani žádné majetkové ani jiné právo žalobce. V právní sféře žalobce se výrok II napadeného rozhodnutí rovněž nijak negativně neprojevil. Ostatně ani v tomto případě sám žalobce netvrdí konkrétní postižení jeho jmenovitého práva či povinnosti a dotčení v právní sféře. Výrok II napadeného rozhodnutí není svou povahou a podstatou proto rovněž podřaditelný pod § 65 odst. 1 s. ř. s. a není tak rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví.

20. Protože v případě výroku II nešlo o zjevný nedostatek aktivní žalobní legitimace žalobce, byl soud povinen žalobu rozsudkem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, čj. 4 As 50/2004 – 59, nebo ze dne 14. 2. 2006, čj. 1 Afs 40/2005 - 62, podle kterého závěr o věcné legitimaci lze vyslovit pouze po meritorním projednání věci, přičemž tyto právní názory nebyly rozšířeným senátem popřeny a nebyl jím rozhodnuto jinak.

21. Pro úplnost soud dodává, že námitce nicotnosti napadeného rozhodnutí soud nepřisvědčil. Žalobce spatřoval důvod nicotnosti v nesrozumitelnosti výrokové části rozhodnutí, v čemž rovněž spatřoval nepřezkoumatelnost. Nicotnost rozhodnutí (ke které by musel soud i bez žalobní námitky přihlédnout v souladu s § 76 odst. 2 s. ř. s.) neshledal soud sám, ani z podnětu žalobce, a to ani celého ani části rozhodnutí. Jako klíčová pro další úvahy shledal zdejší soud dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001-96 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu a zdejšího soudu zde uvedené lze nalézt na www.nssoud.cz) nicotnost je tak intenzívní vadou rozhodnutí, že jej nelze vůbec za rozhodnutí považovat. Pro stručnost soud odkazuje na jeho plné odůvodnění. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, čj. 3 As 1/2009 - 171, č. 2475/2012 Sb. NSS, nedostatek právního podkladu jako důvod nicotnosti je uváděn pouze některými autory či zdroji tam citovaných. V souzené věci nejde ani o jeden z případů nicotnosti vyslovených v citovaných rozsudcích, proto je námitka nedůvodná.

22. Náklady řízení účastníkům přiznány nebyly, neboť žalobce žádné neuplatnil a soud ze spisu žádné nezjistil a žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

23. Ustanovenému zástupci žalobce byla přiznána podle § 35 odst. 8 s. ř. s. odměna za zastupování, spočívající v odměně za dva úkony právní služby podle § 7, § 9 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za převzetí věci a doplnění žaloby 2 x 1.000 Kč. Ke každému úkonu přiznal soud paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč, tj. celkem 600 Kč. K celkové částce 1.600 Kč náleží podle § 35 odst. 8 s. ř. s. daň z přidané hodnoty ve výši 546 Kč. Celková odměna za zastupování činí 3.146 Kč.

Poučení