76 A 9/2012 - 137

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce J. S., bytem J., zast. JUDr. J. N., advokátem se sídlem v Šumperku, Blahoslavova 4, proti žalovanému Celnímu ředitelství Olomouc, se sídlem v Olomouci, Blanická 19, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2012, č. j. X P 39/11, ve věci přestupku, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2012, č. j. X, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 8.800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Šumperk ze dne 24. 11. 2011, čj. X, a to tak, že slova „Pan J. S., nar. X, bytem J. (dále jen „obviněný z přestupku“) je vinen tím, že v obci Svitavy, v areálu Celního úřadu Svitavy dne 7. 6. 2011 8:47 hodin při kontrolním, vážení jízdní soupravy složené z motorového vozidla – nákladní automobil značky DAF, registrační značky X (imatrikulace CZ) a přípojného vozidla – přívěs za nákladní automobil značky PANAV, registrační značky X (imatrikulace CZ), bylo zjištěno překročení největší povolené hmotnosti stanovené zvláštním právním předpisem [zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“), resp. vyhláška č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“)]. Konkrétně největší povolené hmotnosti u přívěsu minimálně od 255 kg (tj. o 1,4 %). U ostatních kontrolovaných hmotnostních limitů se neprokázalo jejích překročení“ žalovaný v napadeném rozhodnutí nahradil slovy: „Pan J. S., nar. 2. 7. 1971, bytem J. (dále jen „obviněný z přestupku“) je vinen tím, že v obci Svitavy, areálu Celního úřadu Svitavy dne 7. 6. 2011 v 8:47 hodin při kontrolním vážení jízdní soupravy složené z motorového vozidla – nákladní automobil značky DAF, registrační značky 2M1 5350 (imatrikulace CZ) a přípojného vozidla – přívěs za nákladní automobil značky PANAV, registrační značky X (imatrikulace CZ), překročil největší povolené hmotnosti stanovené zvláštním právním předpisem [zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“ (resp. vyhláška č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidla na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“)]. Konkrétně došlo k překročení největší povolené hmotnosti motorového vozidla o 169 kg, tj. o 0,7 %, největší povolené hmotnosti přívěsu o 836 kg, tj. o 4,6 % a největší povolené hmotnosti jízdní soupravy o 1.005 kg, tj. o 2,3 %“.

2. Žalovaný napadeným rozhodnutím dále slova „Na základě ustanovení § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pozemních komunikacích ukládá Celní úřad Šumperk za přestupek sankci pokuty ve výši 2.000 Kč (slovy: dva tisíce korun českých)“ nahradil slovy „Na základě ustanovení § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pozemních komunikacích ukládá Celní úřad Šumperk za přestupek sankci pokuty ve výši 10.000 Kč (slovy: deset tisíc korun českých)“. Ostatní ustanovení rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 24. 11. 2011 zůstala nedotčena.

3. V žalobě žalobce namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, chybně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci. Podle žalobce došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius ze strany žalovaného, když pokutu ve výši 2.000 Kč uloženou správním orgánem I. stupně změnil na pokutu ve výši 10.000 Kč. Tím byl porušen § 82 zákona o přestupcích. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Odvolací orgán změnil výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v části týkající se rozsahu překročení zákonných limitů, když v původním rozhodnutí bylo uvedeno, že byla překročena největší povolená hmotnost u přívěsu minimálně o 255 kg (tj. o 1,4 %), zatímco v napadeném rozhodnutí je uvedeno, že byla překročena největší povolená hmotnost motorového vozidla o 169 kg, tj. o 0,7 %, největší povolená hmotnost u přívěsu o 836 kg, tj. o 4,6 %, a největší povolená hmotnost jízdní soupravy o 1.005 kg, tj. o 2,3 %. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč žalovaný tuto změnu provedl a jaké závěry z ní vyvozuje, když dále při ponechání ostatních výroků ponechal v platnosti závěr správního orgánu prvního stupně, že došlo k porušení § 15 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 341/2002 Sb. (správně by mělo jít o porušení více ustanovení tohoto paragrafu). Na druhou stranu rozšířením množství žalobcem porušených ustanovení by žalovaný porušil § 90 odst. 1 písm. c) a odst. 3 správního řádu. V průběhu celého správního řízení žalobce namítal, že vážení nebylo provedeno řádně na vážicí zóně odpovídající požadavkům stanoveným metrologickým předpisem MP 009-04, a to jmenovitě ustanovení 2.3.1. o vážicí zóně a ustanovení 6.2.2. o požadavcích na kvalitu vozovky tvořící vážicí zónu. Skutečnost, zda vážicí zóna splňuje výše uvedené požadavky, správní orgán prokazoval listinným důkazem - popisovým listem stanoviště při silnici I/34 Svitavy. Tento popisový list ale vymezuje vážicí zónu jen v délce 20 m (a šířce 3 metrů) a pouze pro tento úsek 20 m dokládá kvalitu vážicí zóny, co se týče sklonu (podélný sklon maximálně 1,6 %, příčný sklon maximálně 0,8 %). Uvedeným listinným důkazem tedy není prokázáno, zda vážicí zóna stanoviště při silnici I/34 Svitavy po celé své délce 44 m splňuje požadavky na její kvalitu. Návrh žalobce, aby bylo provedeno místní šetření na místě vážení, správní orgán zamítl z důvodu, že z popisového listu a ve spise založené fotodokumentace lze dostatečně zjistit mimo jiné i délku, šířku a sklon stanoviště pro umístění vážního zařízení. K důkazní hodnotě popisového listu viz výše, pokud jde o fotodokumentaci, tak ta nezachycuje v podstatě nic jiného než vážené vozidlo - nejsou z ní zřejmé jakékoliv délkové, šířkové či výškové poměry v místě vážení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že vážní zónou pro nízkorychlostní kontrolní vážení může být jakékoliv ad hoc vybrané místo, které splňuje podmínky stanovené metrologickým předpisem a že pracovníci provádějící kontrolní vážení jsou před zahájením nízkorychlostního kontrolního vážení toto místo povinni prověřit, aby se ujistili, že vážní zóna splňuje stanovené předpisy. Jak již žalobce uvedl výše, v řízení nebylo prokázáno, že vážicí zóna v celé své délce 44 m splňuje podmínky stanovené metrologickým předpisem a už vůbec se správní orgán nezabýval tím, zda odpovědní pracovníci skutečně provedli prověření místa před započetím vážení ve smyslu výše uvedeném. Tedy ani tato skutečnost nebyla prokázána. Přesto žalovaný uzavřel, že „je nepochybně zjevné, že místní šetření by v daném případě bylo nadbytečné a neúčelné. Stejně tak by bylo v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů - zejména se zásadou procesní ekonomie a rychlosti řízení - i neprovedení důkazu výslechem svědků“ (které navrhoval žalobce). Obdobně žalovaný argumentuje i pod bodem 5 napadeného rozhodnutí. Z tohoto výroku žalovaného je pak bez zjevných pochybností zřejmé, že žalovaný nad práva obviněného na spravedlivý proces, na to, aby správní orgán zjistil v průběhu dokazování stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a při svém rozhodnutí vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, postavil ekonomii a rychlost řízení. Porušení práv žalobce na řádný proces žalovaný nešikovně potvrzuje i v další své argumentaci. V odstavci pod bodem 4 opakovaně tvrdí, že „odvolatel (žalobce) byl oprávněn během kontrolního vážení požadovat, aby mu bylo prokázáno, že vážní zóna splňuje všechny stanovené podmínky. To však neučinil, přestože tak učinit mohl … žalobce tedy měl možnost dostatečně hájit svá práva, mohl si zákonnost postupu pracovníků provádějících kontrolní vážení hned na místě ověřit a tím také prokázat, že žádné předpisy neporušil. Bez jakéhokoliv závažného důvodu tak neučinil. Ke krácení práv žalobce tedy v žádném případě dojít nemohlo“. Z této argumentace je tedy zřejmé, že žalovaný přiznává žalobci právo v rámci prokazování v přestupkovém řízení požadovat prokázání parametrů vážicí zóny. Toto právo dle žalovaného však žalobci náleželo pouze při předmětném vážení, ne však již v samotném správním řízení, kde ho žalobce opakovaně navrhoval. Takový postup však nemá oporu v žádném ustanovení správního řádu ani přestupkového zákona. V neposlední řadě je nutno odkázat i na porušení ustanovení správního řádu týkajícího se provádění důkazu listinou. Ač žalovaný tvrdí, že vycházel z listinných důkazů založených ve spise, v žádném protokolu z jednání není uvedeno, že důkaz těmito listinami byl před účastníky proveden (viz § 53 odst. 6 správního řádu). Jak bylo uvedeno výše, navržený důkaz místním šetřením správní orgán neprovedl a neprovedl ani výslech osob měření provádějících k tomu, jak bylo v daný den určeno místo pro uložení vah, zda a jakým způsobem byla vážicí zóna před uložením vah přeměřena, to vše vzhledem k tomu, že vážicí zóna není na vozovce, kde vážení probíhalo, vymezena v celém svém rozsahu 44 m. Uvedené skutečnosti nevyplývají ani z popisového listu ani ze sdělení CSPSD. Žalovaný tak vychází pouze z teoretických pravidel a domněnek, jejichž splnění nemá ve vztahu k prověřovanému skutku prokázány, ani se o to nesnažil. Další námitka, se kterou se žalovaný vypořádal v rozporu se základními principy dokazování a s právem na obhajobu, směřovala k vyhodnocování výsledků vážení podle bodu 6.3.1.2 předpisu MP 009-04. Podle tohoto ustanovení je nutno od naměřené hodnoty (váhy) odečíst polovinu intervalu rozšířené nejistoty tak, jak je definována tímto předpisem. Ačkoliv správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uzavřel, že nebylo prokázáno, že byl při vyhodnocování výsledků vážení uskutečněn krok dle bodu 6.3.1.2., žalovaný bez dalšího dokazování nebo jiného doplnění spisového materiálu tento závěr zcela otočil a vychází z toho, že bylo prokázáno, že byl naplněn krok dle bodu 6.3.1.

2. Zda došlo k odečtu dle tohoto ustanovení je zásadní otázkou pro stanovení viny žalobce. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se vychází z toho, že odečet nebyl proveden a je tedy nutno k němu přihlížet. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že se neprokázalo překročení největší povolené hmotnosti motorového vozidla a jízdní soupravy. Bylo prokázáno pouze překročení hmotnosti přípojného vozidla, a to o minimálně o 255 kg. Oproti tomu žalovaný, který bez změny skutkových zjištění a doplnění dokazování vychází z toho, že odečet byl proveden a není tedy nutno k němu přihlížet, došel k závěru, že byla překročena největší povolená hmotnost motorového vozidla o 169 kg, tj. o 0,7 %, největší povolená hmotnost přívěsu o 836 kg, tj. o 4,6 % a největší povolená hmotnost jízdní soupravy o 1.005 kg, tj. o 2,3 %. Při vyhodnocování výsledků vážení se dle vážního lístku porovnávala naměřená hodnota - hmotnost náprav s číselným údajem stanoveným právním předpisem. Rozdíl byl posouzen jako překročení zákonného předpisu. Žalobce trval na tom, že nebylo prokázáno, že při vyhodnocení výsledků vážení byl uskutečněn krok dle bodu 6.3.1.2 předpisu MP 009-04, tj. od naměřené hodnoty byla odečtena polovina intervalu rozšířené nejistoty tak, jak je definována tímto předpisem. Teprve odečtem ponížená naměřená hodnota má být porovnána s číselným údajem stanoveným právním předpisem. K námitce žalobce se správní orgán spokojil pouze se sdělením Centra služeb pro silniční dopravu, které provedlo předmětné vážení, že k váhám je dodáván software EC 200, který výsledky vážení vyhodnocuje. K tomuto však správní orgán neučinil žádný důkaz, popřípadě nedožadoval se bližšího vysvětlení, a to ani vzhledem k tomu, že ve vážním lístku jsou uvedeny „hmotnosti“ vozidla a ne částky zjištěné po odečtu poloviny intervalu rozšířené nejistoty od naměřené hmotnosti vozidla. Uvedeným softwarem EC 200 pak dle obsahu vážního lístku dochází k porovnávání parametrů stanovených právním předpisem s naměřenými hmotnostmi náprav vozidla a ne s částkami zjištěnými po odečtu poloviny intervalu rozšířené nejistoty od naměřených hmotností náprav vozidla. V tomto smyslu je dalším porušením práva žalobce na spravedlivý proces, když správní orgán požaduje, aby žalobce prokazoval svá tvrzení, své námitky k procesu vážení a pokud je neprokáže, není k těmto námitkám přihlíženo.

4. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že § 82 přestupkového zákona sice upravuje zákaz reformatio in peius v odvolacím řízení, rozhodně se však nejedná o zákaz absolutní. Tento zákaz se bezesporu bude uplatňovat v případech, kdy odvolací orgán neshledá rozpor ve skutkovém stavu zjištěném prvostupňovým správním orgánem. V takovém případě jistě měl zákonodárce na mysli ochranu odvolatele proti neopodstatněnému zpřísnění trestu. Tedy, aby nebyl odvolatel potrestán za totožný čin přísněji jen proto, že odvolací správní orgán provedl na základě stejného skutkového stavu odlišnou a přísnější individualizaci trestu. Rozhodně si však nelze § 82 přestupkového zákona vykládat tak, že nikdy a za žádných okolností nelze v odvolacím řízení uložit trest přísnější. Takový výklad by šel proti úmyslu zákonodárce. Jak je výslovně uvedeno v důvodové zprávě k zákonu č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ze dne 24. 4. 1990, ve vztahu k § 82 přestupkového zákona, vyjadřuje se zákaz změnit v odvolacím řízení rozhodnutí v části týkající se sankce v neprospěch obviněného z přestupku. Výjimkou z tohoto je případ, jestliže byly při projednávání odvolání zjištěny nové závažné skutkové okolnosti. Žalovaný navíc zdůraznil, že znění § 82 přestupkového zákona se od roku 1990 nezměnilo. Takto limitovaný zákaz reformatio in peius plně koresponduje i s § 90 odst. 3 správního řádu. Bylo by také nelogické, aby se jinak postupovalo v případě odvolání fyzické osoby (přestupek) a jinak v případě právnické osoby (jiný správní delikt). Zatímco první subjekt by věděl, že se může libovolně odvolávat a třeba i účelově tím protahovat správní řízení, aniž by mu za to hrozil sebemenší postih, druhý subjekt by takové možnosti neměl. Takový výklad by byl i porušením rovného přístupu k účastníkům správního řízení. Lze se setkat s komentáři i judikaturou, která říká, že § 82 přestupkového zákona je nutno vykládat tak, že se může změnit k tíži odvolatele skutková podstata přestupku, nelze však změnit sankci. Takové tvrzení považuje žalovaný za absurdní. Jaký smysl by pak měla změna kvalifikace skutkové podstaty v neprospěch odvolatele, kdyby nebylo možné zároveň zpřísnit i sankci? Takový postup by vylučoval i provedení individualizace trestu, ke které jsou správní orgány povinny. Nebylo by proto vůbec zaručeno, že sankce budou plnit cíle, které plnit mají - to je nejen funkci sankční, ale i preventivní a represivní. Také judikatura potvrzuje, že ve správním trestání neexistuje obecný zákaz reformatio in peius. K tomu viz například rozsudek Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 880/08 ze dne 28. 1. 2009, který výslovně konstatuje, že pro oblast správního trestání nelze z ústavněprávních předpisů dovodit všeobecný zákaz změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele, takový zákaz nelze dovodit ani z práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani z čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě. Ve stejném duchu hovoří i rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 26/2008-69 ze dne 18. 6. 2008, který uvádí, že Nejvyšší správní soud nesdílí názor, že by změna rozhodnutí k horšímu byla v rozporu s principem právní jistoty nebo s principem spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z tohoto článku ani z jiného článku Evropské úmluvy nelze dovodit, že by členské státy úmluvy měly aplikovat zákaz změny k horšímu ve správních deliktech. Ani dosavadní rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva nesvědčí takovému výkladu. V konkrétním případě bylo zjištěno, že žalobce překročil více limitů stanovených v § 15 vyhlášky č. 341/2002 Sb. Navíc spáchal stejný přestupek již podruhé během poměrně krátkého časového úseku, a to v době, kdy již byl nepravomocně shledán vinným ze spáchání předchozího totožného přestupku. Jednalo se tedy o nepravou recidivu. Je tedy zcela logické, že žalovaný musel posoudit skutkový stav v souladu se stavem, který je zjevný ze spisu. V tomto případě vyšlo najevo, že společenská nebezpečnost spáchaného přestupku byla vyšší, než jak ji posoudil Celní úřad Šumperk. S ohledem na tuto skutečnost musel žalovaný provést nově i individualizaci trestu, která odpovídá nejen míře společenské nebezpečnosti, ale i dalším okolnostem případu (jako je například nepravá recidiva). Správní orgány jsou při správním trestání povinny postupovat tak, aby byl chráněn veřejný zájem. Tím je mimo jiné i snaha o eliminaci protiprávního chování. Tento účel by byl významně narušen, kdyby v některých správních řízeních (odvolací řízení) byl tento účel výrazně limitovaný nemožností uložit adekvátní sankci. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalovaný nemohl v daném případě zvolit jiný postup, než jaký zvolil. Takový postup v žádném případě nemůže být v rozporu se zákonem. Naopak, jak vyplývá z výše uvedeného, je takový postup plně v souladu nejen s Ústavou, ale i s mezinárodními smlouvami o lidských právech, kterými je Česká republika vázána. Žalobce neuvedl ani jeden jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné či nepřezkoumatelné. Jak vyplývá z judikatury, za nepřezkoumatelné považujeme takové rozhodnutí, které postrádá základní náležitosti rozhodnutí (viz SJS 309/1998). Těmi jsou výrok, odůvodnění a poučení. Je již na první pohled zřejmé, že všechny tyto náležitosti napadené rozhodnutí beze zbytku splňuje. Můžeme též rozlišovat nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, považujeme za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně správní orgán rozhodl, tj. zda odvolání zamítl, odmítl nebo mu vyhověl. Spadají sem i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím vázán. Ani takové nedostatky v napadeném rozhodnutí nelze v žádném případě nalézt. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů podle rozsudku Nejvyššího správního soudu je založena na nedostatku důvodů skutkových. Musí se při tom jednat o vady skutkových zjištění, o něž správní orgán opírá své rozhodnutí. Jak vyplývá z předložených správných spisů, žalovaný posuzoval jen ty důkazní prostředky, které zcela v souladu se zákonem získal a provedl prvostupňový orgán. Všechny námitky žalobce týkající se údajné nezákonnosti prvostupňového správního řízení (aniž by žalobce uvedl skutkové či právní okolnosti, ze kterých své tvrzení vyvozuje) již žalovaný plně vyvrátil v napadeném rozhodnutí. V něm je jasně uvedeno, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo ve vztahu k odečtení poloviny intervalu rozšířené nejistoty. K tomu více na straně 6 - 7 napadeného rozhodnutí. Správní úvaha žalovaného je popsána jasně a srozumitelně. Opačná tvrzení žalobce proto nemají oporu ve spisu. Stejně tak je potřeba zdůraznit, že všechny skutečnosti, které považuje žalovaný v napadeném rozhodnutí za prokázané, mají oporu ve spisu. Konkrétně naměřené hodnoty uvedené ve výroku napadeného rozhodnutí zcela korespondují s údaji uvedenými ve vážním lístku. Ani provedené právní posouzení není v rozporu s § 15 vyhlášky č. 341/2002 Sb., ačkoliv skutečně bylo možné jednání žalobce zařadit také pod § 15 odst. 2 písm. b) této vyhlášky a § 15 odst. 4 a 5 téhož předpisu, což bylo také konstatováno na straně 4 napadeného rozhodnutí. Tato skutečnost však nemá sebemenší vliv na právní kvalifikaci skutku, která plně vyhovuje skutkové podstatě uvedené v § 42a odst. 4 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb. Žalobcem uváděné tvrzení je proto irelevantní. V bodě 3 žaloby žalobce opět namítá údajný nesoulad provedeného kontrolního vážení s metrologickým předpisem MP 009-04, aniž by opět uvedl jediný důkaz, ze kterého takové tvrzení vyvozuje. Jak již bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, žalobce byl souladu s § 52 správního řádu povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení. Této povinnosti však žalobce ani v nejmenším nedostál. Jeho tvrzení o údajném porušení metrologického předpisu navíc bylo naprosto vyvráceno již v napadeném rozhodnutí. Jak již bylo také uvedeno v napadeném rozhodnutí, vážní zónou pro nízkorychlostní kontrolní vážení může být jakékoliv ad hoc vybrané místo, které splňuje podmínky stanovené metrologickým předpisem. Z toho tedy vyplývá, že vážní místo nepodléhá žádné certifikaci, ani není výslovně určeno právním předpisem či správním aktem. K tomu blíže viz bod 3 napadeného rozhodnutí. Kromě toho žalobce neuvedl ani jeden právní předpis, ze kterého by jím namítaná povinnost vést dokumentaci vážní zóny vyplývala (k tomu blíže viz bod 4) napadeného rozhodnutí. Pracovníci provádějící kontrolní vážení jsou povinni před zahájením nízkorychlostního kontrolního vážení toto místo přeměřit, aby se ujistili, že vážní zóna splňuje stanovené předpisy. Žalobce neoznačil jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že tato povinnost splněna nebyla. Je také potřeba zdůraznit, že na základě údajů uvedených v popisovém listu, které zpracovalo CSPSD dne 14. 4. 2011, i pořízené fotodokumentaci nelze mít pochybnosti o způsobilosti místa, na kterém se nacházelo měřicí zařízení. Právě v tomto místě dochází k faktickému měření. Při zastavení jízdní soupravy jednotlivou nápravou na vážním zařízení a odlehčení brzdového pedálu nedochází k pohybu tohoto vozidla. Proto zatížení na kolo ani na nápravu nemohlo být v daném případě terénem ovlivněno. Žalobce se odkazuje na jeden jediný údaj z metrologického předpisu, aniž by jakkoliv objasnil, jak by nedostatek délky vážicí zóny mohl ovlivnit výsledky kontrolního vážení. Nikde v metrologickém předpise není uvedeno, že nedodržení jeho jednotlivých ustanovení či konkrétně žalobcem uváděného ustanovení předpisu bez dalšího vede k porušení podmínek vážení a ke zkreslení naměřených údajů. Takové tvrzení žalobce není nikterak podloženo. Kromě toho žalovaný zdůraznil, že metrologický předpis není žádným obecně závazným právním předpisem, který by byl závazný jak pro správní orgány, tak pro účastníky řízení. Jak též výslovně uvádí Český metrologický institut, metrologické předpisy jsou závazné pro zaměstnance Českého metrologického institutu a jsou určeny také pro subjekty zabývající se činností, která je předmětem metrologického předpisu (viz http://www.cmi.cz/index.php?lang=1...248, cit. dne 3. 4. 2012). Z toho tedy vyplývá, že jediné subjekty, pro které je metrologický předpis závazný, jsou zaměstnanci ČMI. Ostatním subjektům je pouze „určen“, ale není stanoveno, že závazně. Z uvedené citace je tedy zřejmé, že i sám autor MP pojmově rozlišuje mezi závazností MP a jeho nezávazným použitím jinými subjekty, kterým slouží jako vodítko. Také je potřeba zdůraznit, že závaznost MP pro jiné orgány mimo ČMI není stanovena ani žádným právním předpisem. Stejně tak ani žádný právní předpis nestanoví, že by jeho porušení mělo znamenat bez dalšího zpochybnění kontrolního vážení. Nadto žalovaný uvedl, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu se zákonem (§ 51 odst. 1 správního řádu). Popisový list je bezesporu důkazem, který vzhledem k tomu, že obsahuje situační náčrty, doprovodný text, popisky a fotografie místa vážení, je vhodný. Ani zákonnost jeho získání nelze jakkoliv zpochybnit. Zjištění řádného skutkového stavu z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá (zejména body 3 - 5 napadeného rozhodnutí), jakákoliv opačná tvrzení žalobce, opět bez jediné skutkové či právní opory, nelze považovat za relevantní. Je také nutno podotknout, že žalobce svou argumentaci založil na tvrzení, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn, což je účelové tvrzení, kterým se snaží „argumentovat“ vůči konkrétním a řádně popsaným skutkovým zjištěním žalovaného. Také je třeba zdůraznit, že žalovaný nebyl povinen vyhovět všem žalobcovým návrhům na provedení důkazů (§ 52 správního řádu). Povinnost řádně zjistit skutkový stav tímto v žádném případě nebyla dotčena, jak je seznatelné ze správního spisu celního úřadu i žalovaného. V dalším tvrzení žalobce již naprosto opouští sebemenší skutkovou a právní argumentaci, když bez zjevného důvodu označuje odůvodnění žalovaného za „nešikovná“. K profesionalitě uvádění takových výroků ze strany žalobce se žalovaný vyjadřovat nebude. K ostatnímu lze pouze konstatovat, že se jedná o účelové vytrhávání věty z kontextu, protože nic takového z napadeného rozhodnutí nevyplývá. Tvrzení žalobce v tomto směru jsou proto nepravdivá. V napadeném rozhodnutí naopak bylo zcela jednoznačně konstatováno, že skutkový stav byl náležitě zjištěn ze spisového materiálu a žádných dalších důkazů není třeba. Situaci, kdy žalobce byl přítomen kontrolnímu vážení, neměl k dispozici ty důkazy, se kterými byl následně prokazatelně seznámen v prvostupňovém správním řízení. Tedy v okamžiku, kdy mu nebyly důkazy jednoznačně vyvracející jeho tvrzení o údajném nevhodném sklonu vážního místa, jako je popisový list, mohl požádat ihned na místě o provedení důkazu alternativního. To však neučinil. Tato úvaha žalovaného je z napadeného rozhodnutí lehce dovoditelná a jakákoliv opačná tvrzení žalobce proto nemohou obstát. Z napadeného rozhodnutí ani ze spisového materiálu nikterak nevyplývá, že by žalovaný prováděl důkaz listinou ve smyslu § 53 správního řádu. Tvrzení žalobce je proto nepravdivé. Ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu demonstrativně uvádí důkazní prostředky, které lze užít k provedení důkazů. Sem mj. patří listiny, ale také podklady od jiných správních orgánů a dalších orgánů veřejné moci. Do druhé uvedené kategorie bezpochyby spadají dokumenty poskytnuté Centrem služeb pro silniční dopravu – odborem silniční kontroly, mobilní expertní jednotka 813. Je proto nejen v souladu s logikou, ale i s právními předpisy, že § 53 odst. 6 správního řádu v daném případě nelze použít. Žalovaný zdůraznil, že všechny důkazy potřebné pro řádné zjištění skutkového stavu jsou obsaženy ve správním spise. Postup žalovaného je plně v souladu s § 52 větou druhou správního řádu, tak i s § 3 téhož předpisu. Jakékoliv další provádění důkazů již bylo nejen neúčelné, ale také v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů (zejména § 6 odst. 1 a odst. 2 správního řádu). Je tedy nade vší pochybnost zřejmé, že při kontrolním vážení k žádnému zkreslení naměřených údajů dojít nemohlo. K bodu 4 žaloby žalovaný uvádí, že žalobce bez odkazu na jakékoliv právní předpisy tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Takové tvrzení žalovaný důrazně odmítnul. V napadeném rozhodnutí (strana 6 - 7) žalovaný detailně popsal, proč byla zásada in dubio pro reo ze strany celního úřadu nesprávně aplikována. Tato zásada je aplikovatelná v případech, kdy nelze pochybnosti dostupnými důkazními prostředky objasnit, ani si o nich nelze udělat úsudek. To však není projednávaný případ. Z vyjádření CSPSD ze dne 26. 8. 2011 označeného jako „Vysvětlení k procesu dokazování přestupku“ vyplývá, že k váhám je dodáván zpracovatelský software EC 200, který vyhodnocuje výsledky vážení a zpracovává k tomuto vážení vážní lístek. Dále CSPSD výslovně uvádí, že veškeré výsledky a vyhodnocení kontrolního vážení jsou realizovány na základě metrologického předpisu, zákona č. 13/1997 Sb. a vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. CSPSD je organizací, která je v souladu se svou zařizovací listinou oprávněná k provádění systému kontrol při dodržování právního řádu a mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána. Na základě příkazní smlouvy k provádění vážení vozidel na dálnicích a silnicích I. třídy ze dne 18. 11. 2008 je CSPSD oprávněno správcem komunikace, tedy Ředitelstvím silnic a dálnic ČR s. p. o. k zajištění vážení vozidel na dálnicích a silnicích I. třídy. Je tedy zřejmé, že se jedná o organizaci, která disponuje jak příslušnou technikou, tak pracovníky, kteří mají ve vztahu ke kontrolnímu vážení relevantní znalosti. Jak je odvolacímu správnímu orgánu známo z jeho úřední činnosti, kontrolní vážení CSPSD standardně provádí na váhách značky HAENNI, typ WL103. V daném případě byla k těmto úvahám předložena platná potvrzení o ověření stanovených měřidel ze dne 9. 12. 2010 vydaná Českým metrologickým institutem. Jak vyplývá z vyjádření CSPSD i z logického uvažování, vážní zařízení nelze oddělovat od softwaru, který je zpracovává. Ze své podstaty zobrazení naměřených hodnot je vždy výstupem určitého elektronického zpracování dat a nejedná se o samostatné a oddělitelné mechanické vážení. O potvrzení CSPSD tak nelze mít důvodné pochybnosti. Žalobce opět neuvedl, jak k tomuto zjištění dospěl, či z jakých skutkových, právních či jiných okolností je vyvozuje. Navíc ani neoznačil žádný důkaz k prokázání svého tvrzení. Naopak žalovaný řádně zjistil skutkový stav a při hodnocení důkazů vycházel hned z několika důkazů - vyjádření CSPSD ze dne 26. 8. 2011 označeného jako „Vysvětlení k procesu dokazování přestupku“, vážního lístku i skutečností známých správnímu orgánu z úřední činnosti, které také řádně popsal. Všechny tyto důkazy navíc plně vyhovují § 51 odst. 1 správního řádu. Závěrem žalovaný uzavřel, že žalobce na každý argument žalovaného o řádném zjištění skutkového stavu jen mechanicky uvádí, že skutkový stav řádně zjištěn nebyl, aniž by uvedl jakýkoliv relevantní argument. Takovému postupu, jehož jediným účelem je protahovat délku správního řízení až do doby, kdy dojde k zániku trestnosti, nemůže být státními orgány v žádném případě přisvědčeno. Proto žalovaný navrhuje, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), tedy ke dni 19. 1. 2012 s přihlédnutím ke specifikům, která jsou dále uvedena v argumentační části rozsudku.

6. Ze správního spisu krajský soud ve vztahu k žalobním námitkám žalobce zjistil z vážního lístku, že u os 1, 2, 3 došlo k převážení 0,7 %, tj. 169 kg, u os 4 a 5 k převážení 4,6 %, tj. 836 kg, a u os 1 až 5 od 2,3 %, tj. 1.005 kg. Celková hmotnost byla 45.005 kg. Všechny údaje jsou po srážce tolerance 3 %. Na vážním lístku je uveden typ vah a jejich výrobní číslo a to, že ověření je platné do 9. 12. 2011.

7. Podle protokolu o ústním jednání ze dne 20. 7. 2011 zástupkyně žalobce nahlédla do spisu, převzala data na technickém nosiči a sdělila, že předloží do 29. 7. 2011 vyjádření, což doložila.

8. Dne 6. 9. 2011 bylo Celnímu úřadu Šumperk (dále i „celní úřad“) doručeno vysvětlení CSPSD k procesu dokazování.

9. Dne 30. 9. 2011 bylo žalobci oznámeno sdělení o ukončení dokazování.

10. Dne 19. 10. 2011 se dostavila k Celnímu úřadu zástupkyně žalobce k nahlédnutí do spisu, převzala data na technickém nosiči a sdělila, že se vyjádří do 31. 10. 2011. Vyjádření bylo doručeno Celnímu úřadu 31. 10. 2011.

11. Podle potvrzení Českého metrologického institutu (dále i „ČMI“) o ověření stanoveného měřidla ze dne 9. 12. 2010 byly k ověření použity etalony vypsané v potvrzení a výsledkem kontroly bylo, že měřidlo vyhovělo požadavkům opatření obecné povahy č. 0111–OOP–C002 v souladu s § 9 odst. 2 zákona o metrologii a § 6 vyhlášky č. 262/2000 Sb. Měřidlo bylo opatřeno úředními značkami na místech určených v certifikátu (rozhodnutí) schválení typu měřidla. V potvrzení je rovněž uvedeno umístění měřidla v CSPSD skupina 813, Pardubice.

12. Ve spise je založen popisový list stanoviště, protokol o provedeném kontrolním vážení, protokol o zjištěném důvodném podezření z porušení právních předpisů Celního úřadu Ústí nad Orlicí, ve kterém jsou mj. uvedeny hodnoty z vážního lístku citované výše, „Vysvětlení k procesu dokazování přestupku“, poskytnuté Centrem služeb pro silniční dopravu (dále i „CSPSD“) ze dne 30. 8. 2011, vyjádření obviněného ze dne 29. 7. 2011. Relevantní části těchto písemností jsou citovány dále v rozsudku.

13. Pro řádné zjištění postupu při vážení si soud s ohledem na souzenou věc a námitky žalobce vyžádal v předchozí věci žalobce proti stejnému žalovanému vedené pod sp. zn. 76 A 30/2011 od žalovaného zaslání Metodiky kontrolního vážení a Metrologický předpis MP 009-04. Žalovaný sdělil, že tyto pokyny nebyly součástí spisového materiálu a byly ve správním řízení použity jako skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti a že nejde o volně šiřitelné písemnosti; tyto pokyny lze pořídit za poplatek.

14. Z Metodiky kontrolního vážení Centra služeb pro silniční dopravu, verze 02, ze dne 2. 9. 2008, soud zjistil, že v něm je definována vážicí zóna a vymezení se provádí kužely z vybavení mobilních expertních jednotek CSPSD; pro každé stanoviště se vyhotovuje schematický situační plán. Metrologický předpis 009-04 se vztahuje na přenosné měřicí zařízení pro zjišťování zatížení na kolo, zatížení na nápravu a celkové hmotnosti silničních vozidel pro účely kontroly provozu na pozemních komunikacích a je dostupný za poplatek (http://www.cmi.cz). V tomto předpisu jsou stanoveny krom definice vážní zóny postupy při vážení.

15. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

16. Soud konstatuje, že ke dni nabytí právní moci napadeného rozhodnutí (25. 1. 2012) k zániku odpovědnosti za přestupek (spáchán 7. 6. 2011) nedošlo (srov. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích).

17. Dále soud konstatuje, že skutková podstata přestupku podle účinné právní úpravy existuje i ke dni vydání rozsudku [§ 42a odst. 4 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb.], a to včetně shodné právní úpravy sankcí, proto posuzoval souzenou věc podle hmotněprávní úpravy účinné v době spáchání přestupku v souladu s § 7 odst. 1 zákona o přestupcích.

I. Námitka nepřezkoumatelnosti

18. K žalobní námitce nepřezkoumatelnosti úvodem soud předesílá, že napadené rozhodnutí neshledal jako nepřezkoumatelné. Jak vyplývá z judikatury, za nepřezkoumatelné považujeme takové rozhodnutí, které postrádá základní náležitosti rozhodnutí. Těmi jsou výrok, odůvodnění a poučení. Již na první pohled je zjevné, že všechny tyto náležitosti napadené rozhodnutí beze zbytku splňuje. Můžeme též rozlišovat nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, považujeme za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně správní orgán rozhodl, tj. zda odvolání zamítl, odmítl nebo mu vyhověl. Spadají sem i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím vázán. Ani takové nedostatky v napadeném rozhodnutí nelze v žádném případě nalézt. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů podle rozsudku Nejvyššího správního soudu je založena na nedostatku důvodů skutkových. Musí se při tom jednat o vady skutkových zjištění, o nichž správní orgán opírá své rozhodnutí. Jak vyplývá z předložených správních spisů i napadeného rozhodnutí, žalovaný se vypořádal se všemi námitkami žalobce, otázka správnosti argumentace žalovaného je pak předmětem dalšího přezkumu soudu.

19. Konkrétně žalobce namítal, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč žalovaný změnu ve výroku provedl a jaké závěry z ní vyvozuje. K tomu soud konstatuje, že překročení největších povolených hmotností žalovaný vypsal z údajů vážního lístku, a to jak číselného označení kilogramy, tak převážení v procentech. Tyto údaje jsou dále shodné s údaji v protokole o zjištěném důvodném podezření z porušení právních předpisů. Naopak, hodnota 1,4 % podle rozhodnutí celního úřadu nemá žádný vztah k samotnému vážnímu lístku, protože v něm žádná taková hodnota uvedena není. Z napadeného rozhodnutí je zřejmý i závěr, který z toho žalovaný vyvodil – na straně 4 ve třetím odstavci napadeného rozhodnutí odkázal na porušená ustanovení vyhlášky č. 341/2002 Sb. a zákona č. 13/1997 Sb. a ve výroku pak uvedl správné hodnoty a s odkazem na § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pozemních komunikacích uložil i příslušnou sankci.

20. Jako nedůvodnou shledal soud další námitku o tom, že není z napadeného rozhodnutí zřejmé, proč žalovaný změnil výrok a jaké závěry z toho vyvozuje, když ponechal v platnosti závěr správního orgánu I. stupně o porušení § 15 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 341/2002 Sb. (správně by mělo jít o porušení více ustanovení). K tomu soud konstatuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že kontrolní vážení bylo provedeno staticky po jednotlivých nápravách a samotné vážení bylo provedeno na certifikovaných mobilních vahách s automatickou činností typu WL103, ověřenými Českým metrologickým institutem. Poté žalovaný odkázal na vážní lístek a protokol o kontrolním vážení, zopakoval výsledky vážení, ocitoval § 15 odst. 2 písm. b), písm. d) 2, odst. 4 a 5 vyhlášky č. 341/2002 Sb. s tím, že ostatní kontrolované hmotnostní limity byly dodrženy. Žalovaný také poukázal na § 38a odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., podle kterého nízkorychlostní kontrolní vážení zahrnuje kontrolu největší povolené hmotnosti silničního vozidla, kontrolu největší povolené hmotnosti na nápravu a skupiny náprav vozidla, další hmotnostní poměry vozidla a kontrolu největších povolených rozměrů vozidel a jízdních souprav, to vše na stranách 3 a 4 napadeného rozhodnutí. Jednotlivá porušení povolené hmotností (vozidla, přívěsu, jízdních soupravy) byla popsána i ve správním rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (na straně 7 a 8) zdůvodnil svůj výrok tak, že správní orgán I. stupně neprovedl dostatečnou individualizaci trestu a že sankce musí kromě funkce represivní plnit i funkci preventivní a musí být přiměřená protiprávnímu jednání a spravedlivá. Žalovaný uvedl, že v daném případě žalobce spáchal přestupek 7. 6. 2011, tedy poté, co mu bylo dne 13. 5. 2011 doručeno rozhodnutí, kterým byl nepravomocně shledán vinným ze spáchání přestupku naplněním totožné skutkové podstaty ze dne 22. 9. 2010 a jedná se o tzv. nepravou recidivu (právní moci nabylo rozhodnutí o prvém přestupku dne 29. 6. 2011). Vzhledem k tomu, že v době spáchání nyní projednávaného přestupku již žalobce prokazatelně věděl, že se jedná o protiprávní jednání, ale přesto se jej znovu dopustil, mu musela být pokuta uložena v takové výši, aby plnila nejen funkci represivní, ale i preventivní, což však výše pokuty stanovená správním orgánem prvního stupně zjevně vůbec nesplnila. Navíc správní orgán I. stupně nepřihlédl dostatečným způsobem ke skutečnosti, že za přestupky podle § 42a odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb. lze uložit v souladu s § 42a odst. 7 písm. a) téhož předpisu pokutu až do výše 500.000 Kč. To je sazba, která je mnohem vyšší, než sazby, které zákon č. 13/1997 Sb. stanoví za přestupky jiné. Proto i výše pokuty musí tuto skutečnost zohledňovat. Pokud by šlo o první případ ze strany žalobce, byla by shovívavost správních orgánů s přihlédnutím k dalším okolnostem, za nichž byl přestupek spáchán, na místě. To však není projednávaný případ. Překročení největších povolených hodnot se pohybovalo v rozmezí od 0,7 % do 4,6 %. Minimálně v případě překročení největší povolené hmotnosti přívěsu o 4,6 % a největší povolené hmotnosti jízdní soupravy o 2,3 % je zřejmé, že takovému překročení hmotnosti mohl žalobce svou obezřetností a dodržováním právních předpisů a řádnou péčí zabránit. Žalovaný zdůraznil, že podle § 3 zákona o přestupcích za použití § 42a odst. 4 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb. postačí zavinění z nedbalosti. Proto bylo odvoláním napadené rozhodnutí v rozporu s veřejným zájmem a žalovaný postupoval v souladu s § 90 odst. 3 správního řádu a neuplatní se zákazy reformatio in peius. Na druhou stranu žalovaný ve prospěch žalobce přihlédl ke skutečnosti, že zjištěné hodnoty se pohybují v relativně nízkém rozmezí.

21. K tomu soud konstatuje, že žalovaný dostatečně zdůvodnil změnu výroků a z jeho argumentace je zjevná návaznost výroků o spáchání přestupku, uznání viny a uložení sankce ve vztahu k porušení několika ustanovení, která jsou vypsána a citována v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Správnost tohoto odůvodnění pak byla předmětem přezkumu u soudu, který zjistil nezákonnost rozhodnutí dále popsanou. Námitku uvedenou v úvodu tohoto odstavce tedy soud shledal jako nedůvodnou, a to ve spojení s tím, že neshledal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, jak bylo uvedeno výše.

II. Námitka týkající se zákazu reformatio in peius

22. První spornou otázkou bylo porušení principu zákazu reformace in peius.

23. Podle § 82 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v odvolacím řízení nemůže správní orgán změnit uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku.

24. V souzené věci však žalovaný sankci v odvolacím řízení uložil vyšší – namísto původně uložených 2.000 Kč uložil 10.000 Kč, a to v rozporu s § 82 zákona o přestupcích. Byť byl v odvolacím řízení nově, správně zjištěn skutkový stav, jenž byl subsumován pod odpovídající právní kvalifikaci, žalovaný nebyl oprávněn zpřísnit sankci. Jinými slovy, zákaz stanovený v § 82 zákona o přestupcích se vztahuje pouze na zpřísnění sankce, nikoli na kvalifikaci skutku a další části výroku, které se změnit mohou. Jak bylo vysloveno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, čj. 8 As 5/2009-80, www.nssoud.cz, podstatou zákazu reformace in peius je nemožnost změny uložené sankce v neprospěch subjektu, a to ani v případě, že pro takový postup jsou dány z důvodů právních či skutkových zákonné podmínky. Shodný právní názor je vyjádřen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, čj. 1 As 75/2012-76, č. 2728/2013 Sb. NSS. Jak uvedl žalovaný, v důvodové zprávě k návrhu zákona o přestupcích (sněmovní tisk č. 228, www.psp.cz) je k návrhu § 82 tohoto zákona uvedeno: „Vyjadřuje se zákaz změnit v odvolacím řízení rozhodnutí v části týkající se sankce v neprospěch obviněného z přestupku. Výjimkou z tohoto je případ, jestliže byly při projednávání odvolání zjištěny nové závažné skutkové okolnosti.“ Záměr zákonodárce však není v souladu se skutečným významem tohoto principu. Shodný názor, jako vyslovený v tomto rozsudku, zaujala i doktrína (srov. M. K.: K otázce uplatňování zákazu reformace in peius ve správním řízení obecném a trestním In P., H., K., M. O veřejné správě. Acta Universitatis Carolinae. Iuridica 1/2010. 1. vydání. Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Carolinum 2010. ISBN 978-80-246-1788-6. s. 203 – 211). Jak uvádí M. K., zákaz reformace in peius zmírňuje obavy účastníka řízení podat opravný prostředek, v nápravném řízení nelze zhoršit jeho postavení, má-li mít zákaz reformatio in peius reálný význam. K argumentu žalovaného, že pokud tento princip neplatí u správních deliktů, aby šlo o stejné zacházení, nemůže platit ani u přestupků, s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 880/08, soud odkazuje na rozbor M. K., že zákaz reformace in peius sice skutečně není zákazem absolutním (zde však rozebírá mnohost na straně účastníků řízení), a že argumentace Ústavního soudu opomíjí specifika správního trestání proti obecné úpravě správního řízení. K tomu zdejší soud podotýká, že Ústavním soudem rozhodovaná věc se týkala správního řádu z roku 1967 a tedy jiné právní úpravy, kde se pravidlo zákazu reformace in peius neuplatnilo. Navíc M. K. upozorňuje na to, že se Ústavní soud odvolával na nejmenované autority české právní vědy, jimiž byli podle K. Pražák a Hoetzel, které však K. citoval přesně s tím, že se vyjadřovali právě opačně. Mj. K. také poukazuje na rozdílnou právní úpravu přestupků a správních deliktů a dovozuje, že by i u správních deliktů měl být zákaz reformace in peius obecným pravidlem. Tento právní názor potvrdil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 1. 2014, čj. 2 Afs 67/2013-53, www.nssoud.cz, a u uplatnění principu zákazu změny k horšímu u správních deliktů odkázal na zásadu jednoty a bezrozpornosti právního řádu (pro stručnost na tento rozsudek zdejší soud pouze odkazuje, vč. odkazu na bod 22 rozsudku, podle kterého je u přestupku zásada zákazu změny k horšímu bezvýjimečná). Žalovaný argumentoval dále rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008, čj. 1 As 26/2008-69, www.nssoud.cz, který se však také týkal správního deliktu a nikoli přestupku, věc byla rozhodována podle správního řádu z roku 1967 (který zákaz reformace in peius na rozdíl od přestupkového zákona neobsahoval) a není tak srovnatelný se souzenou věcí. Proto i tento argument shledává soud jako nepřiléhavý. Rozdílná právní úprava přestupků a správních deliktů svědčí o tom, že sice zákonodárce ji dlouhou dobu nesjednotil, zatím však nedospěla jeho vůle do přijetí společného kodexu správního trestání, o němž se již dlouho nejméně v odborných kruzích hovoří (srov. např. P., H. Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, zejména str. 141 a následující). Soud tedy uzavírá k tomuto bodu, že námitka porušení § 82 zákona o přestupcích byla důvodná.

25. Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti. Podle 90 odst. 3 správního řádu odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.

26. Námitka žalobce, že došlo k porušení § 90 odst. 1 písm. c) a odst. 3 správního řádu, soud konstatuje, že není důvodná, neboť zákaz reformatio in peius upravuje § 82 zákona o přestupcích, který je k § 90 odst. 3 správního řádu ve vztahu speciality a tudíž má při aplikaci přednost. To se týká nemožnosti uložit přísnější sankci. Pokud jde o procesněprávní podklad změny rozhodnutí, zde postupoval žalovaný v souladu s § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu a na základě tohoto ustanovení na správně zjištěný skutkový stav aplikoval příslušná hmotněprávní ustanovení.

III. Námitky týkající se vážení

27. Podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, řidič vozidla se dopustí přestupku tím, že vozidlo překročí při nízkorychlostním kontrolním vážení hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem.

28. Zvláštním předpisem je zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb.

29. Podle § 38a odst. 3 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., ve znění ke dni spáchání přestupku, nízkorychlostní kontrolní vážení zajišťuje správce pozemní komunikace v součinnosti s Policií České republiky nebo s celními úřady.

30. Podle § 38a odst. 7 téhož zákona nízkorychlostní kontrolní vážení zahrnuje kontrolu největší povolené hmotnosti silničního vozidla, kontrolu největší povolené hmotnosti na nápravu a skupiny náprav vozidla, další hmotnostní poměry vozidla a kontrolu největších povolených rozměrů vozidel a jízdních souprav.

31. Prováděcím předpisem k zákonu č. 56/2001 Sb. je vyhláška č. 341/2002 Sb., podle jejíhož § 1 písm. k) největší povolenou hmotností je pro účely této vyhlášky největší hmotnost, se kterou smí být vozidlo užíváno v provozu na pozemních komunikacích.

32. Podle § 15 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 341/2002 Sb. největší povolená hmotnost silničních vozidel nesmí překročit u motorových vozidel se třemi nápravami 25,00 t, je-li hnací náprava vybavena dvojitou montáží pneumatik a vzduchovým pérováním nebo pérováním uznaným za rovnocenné nebo pokud je každá hnací náprava opatřena dvojitou montáží pneumatik a maximální zatížení na nápravu nepřekročí 9,50 t … 26,00 t.

33. Podle § 15 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 341/2002 Sb. největší povolená hmotnost silničních vozidel nesmí překročit u přívěsů se dvěma nápravami 18,00 t.

34. Podle § 15 odst. 4 vyhlášky č. 341/2002 Sb. největší povolená hmotnost vozidla nesmí překročit hodnotu největší technicky přípustné hmotnosti vozidla. Největší povolená hmotnost jízdní soupravy nesmí překročit hodnotu největší technicky přípustné hmotnosti jízdní soupravy. Největší povolená hmotnost na nápravu nesmí překročit hodnotu největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu.

35. Podle § 15 odst. 5 vyhlášky č. 341/2002 Sb. okamžitá hmotnost vozidla (soupravy) nesmí překročit největší povolenou hmotnost vozidla (soupravy). V případě znečištění (např. bláto, sníh, voda) se připouští překročení největší povolené hmotnosti vozidla (soupravy) maximálně o 3 %.

36. Podle § 38b odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. při nízkorychlostním kontrolním vážení je řidič vozidla povinen řídit se pokyny osoby obsluhující zařízení na nízkorychlostní kontrolní vážení.

37. Podle § 38b odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb. způsob provádění nízkorychlostního kontrolního vážení, náležitosti dokladu o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení a vzor dokladu stanoví prováděcí právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích a její § 51a, kde je stanoveno, že řidič vozidla zajede na zařízení pro kontrolní vážení, kde je provedeno nízkorychlostní kontrolní vážení; vážení je provedeno za přítomnosti řidiče a dalších členů osádky v kabině vozidla a dále jsou v § 51b stanoveny náležitosti a vzor dokladu o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení.

38. Třetí žalobní námitkou žalobce namítal, že vážení nebylo provedeno řádně na vážící zóně podle předpisů MP 009–04, jmenovitě došlo k porušení ustanovení 2.3.1 a 6.2.

2. Podle ustanovení 2.3.1 tohoto pokynu vážicí zóna je úsek vozovky, jehož délka se rovná nejméně dvojnásobku největší délky váženého vozidla nebo jízdní soupravy (vzdálenost přibližných středů kolových montáží přední a zadní nápravy vozidla nebo soupravy) a odpovídající speciálním požadavkům na povinnost – viz obrázek 2. Podle ustanovení 6.2.2 požadavky na kvalitu vozovky tvořící vážicí zónu jsou: podélný sklon musí být menší než 2 %; příčný sklon musí být menší než 3 %; při zjišťování kolových zatížení musí být příčný sklon menší než 0,5 %. Vážicí zóna musí být dostatečně tuhá, aby nedocházelo ke změnám, které by mohly negativně ovlivnit výsledky měření – materiál povrchu musí být kvalitní (musí být bez výtluků a vyjetých kolejí) a čistý (zbavené nečistot). Žalobce konkrétně namítal, že správní orgány neprokázaly, že vážicí zóna v celé své délce 44 m splňovala stanovené podmínky. To mělo být podle správních orgánů prokázáno popisovým listem stanoviště a fotodokumentací, z těchto důkazů však splnění podmínek podle žalobce není zjevné.

39. Na popisovém listě (v soudním spise na č. l. 71 až 75 – včetně fotografií z popisového listu) stanoviště při silnici č. I/34 Svitavy (nové zaměření po rekonstrukci areálu), areál Celního úřadu Svitavy – odbor 03, areál Průmyslová 2, Svitavy, je umístěna letecká fotografie stanoviště a dále narýsovaný situační náčrt s uvedením jednotlivých vzdáleností v metrech, stanoviště je slovně popsáno, je uveden výškopis a vložena fotodokumentace. V závěru jsou jmenovitě uvedeny osoby, které 12. 4. 2011 stanoviště zaměřily, a dále s datem 14. 4. 2011 je uvedeno jméno referenta dopravy Správy údržby silnic Pardubického kraje, který popisový list zpracoval. Dokument je nazván „Stanoviště kontrolního vážení vozidel“ a je zde uveden odkaz na § 38a, § 38b zákona č. 13/1997 Sb. V situačním náčrtu i slovním popisu je vymezeno stanoviště vážení – vážicí zóna o rozměrech 20 × 3 m. Ve slovním popisu je v poznámce uvedeno, že výškové zaměření bylo provedeno technickou nivelizací a jde o výškový systém relativní. Dále je v popisu uvedeno, že povrch stanoviště je po celkové rekonstrukci a je proveden v živičné úpravě, bez poškození či vyjetých kolejí. Podélný sklon je maximálně 1,6 %, příční maximálně 0,8 %. Orientační polohu stanoviště definují GPS souřadnice: 4945´30“ N, 1629´3“ E, v systému WGS-84. Soud konstatuje, že z tohoto popisu, fotografií a výsledku kontroly příslušnými zaměstnanci vyplývá, že stanoviště není poškozeno, a to celé stanoviště, nikoli jen vymezená menší část, což odpovídá celému náčrtu (celý obrázek popisového listu na str. 2), rozměry 20 x 3 m se týkají pouze obdélníku pro umístění vážního zařízení (tomu odpovídá oranžové vyznačení v pětimetrovém intervalu). Stanoviště se nachází v uzavřeném oploceném areálu Celního úřadu Svitavy. Areál má dostatečný prostor i pro odstavení vozidla při překročení váhy. Kontrola vážicí zóny byla provedena odbornými osobami, k tomu povolanými na základě citovaného § 38a odst. 3 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., které neměly důvod při výkonu své profese uvádět do protokolů nepravdivé údaje a byly nestrannými svědky. Jde tak proto o věrohodný důkaz. Z uvedeného soud vyvozuje, že dodržení požadované kvality povrchu bylo zapsaným prohlášením v popisovém listě prokázáno.

40. K věrohodnosti tvrzení regentů Správa údržby silnic Pardubického kraje soud konstatuje, že jim důvěřuje a odkazuje na obdobnou důvěru ve vztahu k policistům. K věrohodnosti výpovědí policistů soud dokazuje na to, že Nejvyšší správní soud zcela setrvale k tomu judikuje, že zásadně se výpovědi policistů považují za věrohodné, pokud neexistuje konkrétní důvod k opačnému posouzení - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, čj. 8 As 100/2011–70, podle kterého pokud policisté mohou zjistit spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (§ 22 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011) již na základě prostého kontrolního zjištění (např. nedostatky povinné výbavy), příp. přestupek obvykle nelze prokázat jinak (např. nedání znamení o změně směru jízdy odbočujícím automobilem), svědecké výpovědi policistů zpravidla postačí k prokázání těchto přestupků. Uvedené by neplatilo zejména v případě, že by v průběhu správního řízení vyšla najevo skutečnost, která by založila důvod pochybovat o jejich nestrannosti; v jiných případech Nejvyšší správní soud upozornil, že ne každý nestandardní postup či poklesek vůči profesionálním standardům výkonu policejního povolání zakládá pochybnosti o nepodjatosti policisty – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013 čj. 9 As 139/2012-30. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, čj. 6 As 22/2013-27, správní orgán rozhodně nevystačí s tím, že by bez bližšího zkoumání jednu či druhou „stranu“ označil za nevěrohodnou již z povahy věci. V případě policistů formuloval Nejvyšší správní soud tuto myšlenku např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, čj. 4 As 19/2007-114, policistu obecně lze považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, čj. 6 As 47/2005 - 84, ze dne 22. 10. 2008, čj. 1 As 64/2008-42 a ze dne 21. 9. 2011, čj. 2 As 52/2011 - 47, stejně jako výše citovaný rozsudek čj. 4 As 19/2007-114).

41. Na fotografiích zaslaných žalovaným (v soudním spise č. l. 95 až 101) je zaznamenané vozidlo, které žalobce řídil, a z fotografií je patrné, že vozidlo nestojí v celé své délce na ohraničené ploše. Na následující fotografii je osvědčení o registraci vozidel, která žalobce řídil (resp. obě části jízdní soupravy).

42. Pokud jde o délku vážicí zóny, z popisového listu stanoviště uvedeného výše je zjevné, že vážicí zóna mimo vyznačení oranžovou barvou na povrchu vozovky (plocha o délce 20 m), tj. před i za touto vyznačenou částí, je dostatečně dlouhá a splňuje nejen stanovený rozměr v délce nejméně dvojnásobku žalobcova vozidla i zóny o rozměru 20 x 3 m, ale i účel ustanovení 2.3.1 metodického pokynu MP 009-04 a má dostatečný prostor i na to, aby vozidlo bylo řádně zváženo (nejsou zde nerovnosti, je dostatečný prostor pro nájezd a výjezd a je dostatečný prostor před i za zastaveným váženým vozidlem). Soud zdůrazňuje, že vážicí zóna slouží podle popisového listu k umístění vah (vážního zařízení), které rozhodně nemusí a ani nemůže být dvojnásobkem délky vozidla.

43. Podle písemnosti Centra služeb pro silniční dopravu, nazvaného jako „Vysvětlení k procesu dokazování přestupku“, ze dne 30. 8. 2011, doručeného Celnímu úřadu Šumperk 6. 9. 2011, v soudním spise č. l. 62 – 63, který byl žalobci ve správním řízení znám (zástupce žalobce nahlédl do spisu dne 19. 10. 2011 a převzal data na technickém nosiči), se podle § 15 odst. 2 písm. i) vyhlášky č. 341/2002 Sb. největší povolená hmotnost naložené jízdní soupravy týká pouze návěsových souprav.

44. Celní úřad Šumperk v rozhodnutí ze dne 24. 11. 2011 uvedl, že na základě údajů uvedených v popisovém listu stanoviště nelze mít pochybnosti o způsobilosti místa pro umístění vážního zařízení a dále uvedl, že kontrolní orgány mají před vlastním zahájením kontrolního vážení vozidel povinnost provést výběr stanovišť a zjištění jejich vhodnosti pro provádění této činnosti, za vážní zónu lze považovat jakékoliv místo odpovídající příslušným podmínkám stanovených v metodickém pokynu MP 009–04. Celní úřad Šumperk se vyslovil k návrhu žalobce tak, že místní šetření považuje za nadbytečné, neboť lze dostatečně zjistit s odkazem na dokument „Stanoviště kontrolního vážení vozidel“ Správy údržby silnic Pardubického kraje ze dne 14. 4. 2011 a pořízenou fotodokumentaci, kvalitu vozovky tvořící vážní zónu, včetně délky, šířky a sklonu stanoviště pro umístění vážního zařízení. Přestože z právních předpisů nevyplývá povinnost barevně vyznačovat vážní zónu, tuto lze poměrně přesně zjistit ze zakreslení obdélníku pro umístění vážního zařízení, neboť jeho prodloužení v podélném směru na každou stranu o 12 m dostaneme vymezení vážní zóny.

45. Na popisový list odkazuje v napadeném rozhodnutí žalovaný a podotýká, že se jednalo o zcela aktuální popis, vytvořený asi dva měsíce před spácháním přestupku žalobcem. Jak vyplývá z fotografií obsažených v popisovém listu, stejně jako z fotografií pořízených během předmětného kontrolního vážení, příslušná část vážní zóny je v prostoru barevně vyznačena a její vymezení je proto zcela jednoznačné a nezpochybnitelné.

46. Podle ustálené judikatury (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1993, čj. 6 A 68/93-10, příp. ze dne 28. 11. 1997, čj. 5 A 27/1995-29, a navazující judikatura správních soudů, v čele s Nejvyšším správním soudem – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, čj. 6 Ads 134/2012- 47, nebo ze dne ze dne 19. 11. 2009, čj. 1 Afs 88/2009-48, č. ve Sb. NSS 2646/2012, www.nssoud.cz) rozhodnutí správního orgánu prvního a druhého stupně tvoří jeden celek. Ačkoliv žalovaný odkázal na popisový list stanoviště a fotografie a vyznačené zóny na fotografiích v popisovém listu jen v části odůvodnění rozhodnutí poukazem na to, že byla dodržena podmínka podle metodického pokynu MP 009-04, soud odkazuje především na argumentaci Celního úřadu Šumperk, která se shoduje s vysvětlením soudu, že před a za zakresleným obdélníkem je dostatečný prostor na to, aby se jednalo o dvojnásobek délky váženého vozidla nebo jízdní soupravy, resp. vzdálenosti přibližně středu kolových montáží přední a zadní nápravy vozidla nebo soupravy. Z fotografií je patrné (pořízených při vážení vozidla řízeného žalobcem, č. l. 99 soudního spisu), že barevně označené vymezení vážní zóny přesahuje délku návěsu vozidla žalobce a v jakém poměru. Pokud může být největší délka vozidla řízeného žalobcem podle § 16 odst. 1 písm. c) bod 14 nejvíce 22 m, délka vážní zóny byla 20 m s připočtením 12 m na každé straně, tj. celkovou délkou 44 m, je pak zcela dostačující ke zvážení a nemá vliv na správnost vážení. Navíc žalobce takovouto námitku na místě vážení nevznesl, což vzhledem ke své profesi učinit mohl (přitom šlo již o druhé kontrolní vážení). Žalobce ani nenamítl, jak by při prokázaných rozměrech vozidla a vážicí zóny měly tyto skutečnosti ovlivnit nesprávnost vážení. Proto se soud shoduje s odborným vyjádřením Centra služeb pro silniční dopravu, že vážení proběhlo v souladu se zákony i s metodickými pokyny.

47. Ve správním spise nejsou zaznamenány rozměry vozidla, pouze je uvedeno, že nebyly překročeny (viz protokol o provedeném kontrolním vážení č. 2011813161 ze dne 7. 6. 2011). To je s ohledem na úplnou přezkoumatelnost napadených správních úkonů a obou rozhodnutí vadou, avšak v souzené věci tato vada neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce v žalobě uvádí, že podle vyhlášky č. 341/2002 Sb. je maximální délka jízdní soupravy 22 m. Proto by měla mít vážní zóna délku 44 m. Podle popisového listu a geometrického nákresu vážní zóna odpovídá více než dvojnásobku délky barevně vyznačené vážní zóny a vozidla. Délka vážní zóny tak nezpůsobuje rozpor s metodickým pokynem Metodika kontrolního vážení vozidel, verze 02, Centra služeb pro silniční dopravu, ze dne 2. 9. 2008.

48. Z popisového listu a fotografií je zcela zjevné, že v místě byl dostatečný prostor pro vážení, manipulaci s vozidlem i váhami, pro najíždění apod. Pokud by žalobce jakoukoliv konkrétní relevantní námitku vznesl, soud by se jí zabýval a mohlo by připadat do úvahy odborné posouzení takové otázky, ovšem žalobce neuvedl nic, co by proces vážení mohlo zpochybnit. Nadto soud poukazuje na to, že vážení samotné je svou povahou technický úkon a z toho je nutno vycházet (v této souvislosti srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 11. 2011, čj. 76 A 1/2011-35, a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2013, č. j. 4 As 17/2012-36, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 27/2010-75, příp. i jiné rozsudky správních soudů, které se týkají měření rychlosti vozidel, alkoholu v dechu či krvi, propustnosti autoskel apod., vše dostupné na www.nssoud.cz).

49. Další námitkou žalobce brojí proti tomu, že se vůbec správní orgány nezabývaly tím, zda odpovědní pracovníci skutečně provedli prověření místa před započetím vážení, tato skutečnost nebyla prokázána. K této námitce soud konstatuje, že ji neshledává jako důvodnou, protože podle popisového listu stanoviště bylo stanoviště zaměřeno 12. 4. 2011 panem M. C. a Ing. R. Š. a na základě tohoto zaměření zpracoval dne 14. 4. 2011 popisový list jeden ze zaměřujících, tj. Ing. R. Š., referent dopravy Správy a údržby silnic Pardubického kraje. Přestupek byl spáchán 7. 6. 2011, tj. necelé dva měsíce po zaměření. Přitom podle spisové dokumentace k rekonstrukci došlo před zaměřením. Součástí správního spisu jsou jak fotografie pořízené při zaměření, tak fotografie pořízené při souzeném vážení vozidla. Toto popsal i žalovaný v napadeném rozhodnutí.

50. Nadto bylo prokázáno „Vysvětlením k procesu dokazování přestupku“ ze dne 30. 8. 2011, že vážení proběhlo v souladu s metodickými pokyny a s všeobecně závaznými právními předpisy. Ve vysvětlení byl uveden odkaz na § 1 písm. c), i), k), m), n), o), § 15 odst. 2 písm. b) a d) a odst. 4 a 5 vyhlášky č. 341/2002 Sb. Největší povolená hmotnost žalobcem naloženého motorového silničního vozidla byla 26 tun a největší povolená hmotnost naloženého taženého přípojného vozidla 18 tun. Největší technicky přípustná hmotnost naložené jízdní soupravy je maximální hodnota součtu hmotností naloženého motorového vozidla a naloženého tažného přípojného vozidla. Největší povolená hmotnost naložené jízdní soupravy nesmí tedy v tomto konkrétním případě překročit 44 t. Vozidlo žalobce s kamenivem však vážilo 45,005 t.

51. Soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, že nebylo třeba konat místní šetření za účelem prověření délky a kvality vážicí zóny a související námitku žalobce shledal jako nedůvodnou. Správnost vážení bylo mimo vážní lístek, popisový list stanoviště s fotografiemi a fotografie pořízené při vážení prokázána i protokolem o vážení a dále „Vysvětlením k procesu dokazování přestupku“ ze dne 30. 8. 2011. Tyto důkazy i soud považuje za dostačující a věrohodné. Žalobce totiž ve svých námitkách netvrdí, co by mělo být dalšími důkazy prokázáno. Potřebě dalších důkazů nic nenasvědčuje. Žalobce nepředložil žádný důkaz, který by mohl být důvodem pro další dokazování – například fotografii (pořízenou i z mobilního telefonu), která by potvrzovala některá z tvrzení žalobce anebo vyvracela skutečnosti zjištěné ze shora popsaných důkazů. Navíc šetření na místě provedené v jiné době než v den vážení by stěží mohlo přesně vypovídat o tom, jaké byly poměry v místě v den vážení.

52. Žalobní námitkou týkající se vyhodnocování výsledků vážení podle bodu 6.3.1.2 předpisu MP 009-04 namítal žalobce, že podle tohoto ustanovení je nutno od naměřené hodnoty (váhy) odečíst polovinu intervalu rozšířené nejistoty tak, jak je definována tímto předpisem. Ačkoliv správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uzavřel, že nebylo prokázáno, že byl při vyhodnocování výsledků vážení uskutečněn krok dle bodu 6.3.1.2., žalovaný bez dalšího dokazování nebo jiného doplnění spisového materiálu tento závěr zcela otočil a vychází z toho, že bylo prokázáno, že byl naplněn krok dle bodu 6.3.1.

2. Zda došlo k odečtu dle tohoto ustanovení je zásadní otázkou pro stanovení viny žalobce. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se vychází z toho, že odečet nebyl proveden a je tedy nutno k němu přihlížet. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že se neprokázalo překročení největší povolené hmotnosti motorového vozidla a jízdní soupravy. Bylo prokázáno pouze překročení hmotnosti přípojného vozidla, a to o minimálně o 255 kg. Oproti tomu žalovaný, který bez změny skutkových zjištění a doplnění dokazování vychází z toho, že odečet byl proveden a není tedy nutno k němu přihlížet, došel k závěru, že byla překročena největší povolená hmotnost motorového vozidla o 169 kg, tj. o 0,7 %, největší povolená hmotnost přívěsu o 836 kg, tj. o 4,6 %, a největší povolená hmotnost jízdní soupravy o 1005 kg, tj. o 2,3 %. Při vyhodnocování výsledků vážení se dle vážního lístku porovnávala naměřená hodnota - hmotnost náprav s číselným údajem stanoveným právním předpisem. Rozdíl byl posouzen jako překročení zákonného předpisu. Žalobce trval na tom, že nebylo prokázáno, že při vyhodnocení výsledků vážení byl uskutečněn krok dle bodu 6.3.1.2 předpisu MP 009-04, tj. od naměřené hodnoty byla odečtena polovina intervalu rozšířené nejistoty tak, jak je definována tímto předpisem. Teprve odečtem ponížená naměřená hodnota má být porovnána s číselným údajem stanoveným právním předpisem. K námitce žalobce se správní orgán spokojil pouze se sdělením Centra služeb pro silniční dopravu, které provedlo předmětné vážení, že k váhám je dodáván software EC 200, který výsledky vážení vyhodnocuje. K tomuto však správní orgán neučinil žádný důkaz, popřípadě nedožadoval se bližšího vysvětlení, a to ani vzhledem k tomu, že ve vážním lístku jsou uvedeny „hmotnosti“ vozidla a ne částky zjištěné po odečtu poloviny intervalu rozšířené nejistoty od naměřené hmotnosti vozidla. Uvedeným softwarem EC 200 pak dle obsahu vážního lístku dochází k porovnávání parametrů stanovených právním předpisem s naměřenými hmotnostmi náprav vozidla a ne s částkami zjištěnými po odečtu poloviny intervalu rozšířené nejistoty od naměřených hmotností náprav vozidla. V tomto smyslu je dalším porušením práva žalobce na spravedlivý proces, když správní orgán požaduje, aby žalobce prokazoval svá tvrzení, své námitky k procesu vážení a pokud je neprokáže, není k těmto námitkám přihlíženo.

53. K tomu soud konstatuje, že ani tuto námitku neshledal jako důvodnou. Soud se ztotožnil s právním názorem žalovaného, že na základě důkazu, jímž je „Vysvětlení CSPSD k procesu dokazování přestupku“ bylo prokázáno, že (jak již bylo uvedeno výše), odečet poloviny intervalu rozšířené nejistoty je již zakomponován v programovém vybavení vah. Jak již bylo uvedeno výše, hodnoty v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaného přesně odpovídají vážnímu lístku a protokolu o vážení, v rozhodnutí celního úřadu byly uvedeny chybně. Pokud s výslednými hodnotami uvedenými na vážním lístku a v protokole o vážení žalobce nesouhlasil, mohl požádat o prověření a kontrolu vah podle zákona o metrologii, jak je uvedeno dále. V této souvislosti soud podotýká, že pokud celní úřad prováděl odečet ještě jednou a byl proveden dvakrát, to vysvětluje, že dospěl k rozdílnému, avšak chybnému výsledku vážení. Zahrnutí uvedeného odečtu v programovém vybavení vah je logickým vysvětlením a navíc ve vážním lístku jsou výsledky vážení uvedeny dvojí: jedny (vyšší) označeny jako „hmotnosti (bez toleranční srážky)“ a jedny označeny jako „hmotnosti s toleranční srážkou“, což odpovídá shora zaujatému názoru o skutkovém stavu. Procentní srážka ve vážním lístku je uvedena v konkrétní výši 3 % (což odpovídá i výpočtu u osy 1: bez srážky hmotnost 8.380 kg a po odečtu 8.128 kg). IV. Procesní námitky IV. A Provedení důkazu listinou

54. Žalobce namítal, že žalovaný vycházel z listinných důkazů založených ve spise, ale v žádném z protokolů z jednání není uvedeno, že důkaz těmito listinami byl před účastníky proveden. To je v rozporu s § 53 odst. 3 správního řádu.

55. Podle § 53 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, o provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.

56. Soud předesílá, že žalobce nekonkretizuje, které listiny má na mysli. Soud zdůrazňuje, že obsahy Vysvětlení k procesu dokazování přestupku, doručeného Celnímu úřadu Šumperk 6. 9. 2011, v soudním spise č. l. 62 – 63, a dalších listin předcházejících doručení této listiny, byly žalobci ve správním řízení známy (zástupce žalobce nahlédl do spisu dne 19. 10. 2011 a převzal data na technickém nosiči), tzn., že se s nimi žalobce včas před shromážděním všech podkladů rozhodnutí a před rozhodnutím samotným seznámil, což je účelem seznámení se s listinami jakožto důkazy a podklady rozhodnutí. Ostatně, žalobce se k listinným podkladům vyjádřil v písemnosti ze dne 31. 10. 2011, která byla doručena celnímu úřadu před vydáním rozhodnutí (to bylo vydáno 24. 11. 2011). Po datu sepsání a doručení vyjádření žalobce nebyly podle správního spisu doloženého soudu (a nedokládají to ani námitky žalobce) podklady rozhodnutí nadále doplňovány, tudíž žalobci byl znám obsah celého správního spisu a také se k němu vyjádřil před vydáním rozhodnutí. Tato situace je obdobná jako podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, čj. 1 As 157/2012-40, www.nssoud.cz, podle kterého správní orgán není povinen postupovat dle § 51 odst. 2 správního řádu z roku 2004, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provedení důkazu listinou. I když se v odkazované věci jednalo o listinu doloženou účastníkem správního řízení, argumentace je použitelná i v souzené věci. S obsahem listiny coby důkazu se žalobce měl možnost seznámit při nahlížení do spisu, a to účinně, neboť si pořídil fotokopie obsahu spisu, a to vše proběhlo v rámci seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí a listiny byly součástí správního spisu před tím, než se s ním seznámil žalobce. Účel § 51 odst. 2 věta první správního řádu, podle kterého o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení, byl naplněn i v souzené věci a postup celního úřadu nebyl žalobci na újmu. Proto i tato námitka je nedůvodná.

IV. B Vyhodnocování výsledků vážení

57. Žalobce dále namítal nesprávné vyhodnocování výsledků vážení podle bodu 6.3.1.2 předpisu MP 009-04, jmenovitě, že nebylo prokázáno, že byl proveden odečet poloviny intervalu nejistoty podle pokynu.

58. Podle ustanovení 6.3.1.2 metrologického předpisu MP 009-04 při vyhodnocení výsledků vážení se posuzuje, zda naměřený výsledek nepřesáhl specifikaci (stanovenou zvláštním předpisem) při jeho rozšíření dolů o polovinu intervalu nejistoty (případ 5, příloha A dokumentu ILAC-G8: 1996). Před posouzením, zda naměřená hodnota splňuje specifikaci danou zvláštním předpisem se tedy od tohoto výsledku odečte polovina intervalu rozšířené nejistoty vyjádřené podle níže uvedeného postupu. Celková rozšířená nejistota se skládá z nejistoty vyjádřené pomocí největší dovolené chyby zařízení v provozu (přičemž se předpokládá rovnoměrné rozdělení) a nejistoty plynoucí z vnějších vlivů. Pro odhad hodnoty nejistoty z vnějších vlivů se použijí 1,5 % indikované hodnoty (předpokládá se rovnoměrné rozdělení). Parametrem pro odhad nejistoty plynoucí z největší dovolené chyby zařízení (mpe) je hodnota ověřovacího dílku a největší dovolená chyba podle typu konstrukce zařízení pro dané zatížení. Nejistota dílčího měření (např. zatížení na nápravě) se vyjádří následujícím způsobem: u2 n = (mpe děleno 3 )2 + (0,015.l)2, kde mpe je v největší dovolená chyba pro dané zatížení v provozu; 0,015 je hodnota plynoucí z nejistoty vnějších vlivů; I je indikace. Jednotlivé výsledky měření se považují v tomto případě za kontrolované veličiny (korekční koeficient: r = l) a při sčítání nejistot jednotlivých náprav pro vyjádření nejistoty celkové hmotnosti se jednotlivé jistoty sčítají následujícím způsobem: u C = u1 + u2 + … + un . Určení hodnoty rozšířené nejistoty se použije koeficient rozšíření k=2.U = 2.u C.

59. Žalovaný v posledním odstavci na straně 6 napadeného rozhodnutí uvedl, že celní úřad provedl v souladu se zásadou in dubio pro reo tento odečet sám. Výpočet je uveden v odvoláním napadeném rozhodnutí. S tímto postupem celního úřadu žalovaný nesouhlasil a odkázal na „Vysvětlení k procesu dokazování“, podle kterého vyhodnocuje výsledky vážení software EC 200, které jsou podle sdělení CSPSD realizovány na základě metodického pokynu.

60. Soud se ztotožňuje s žalovaným a poukazuje na obdobnou judikaturu, že jak správní úřady, tak zaměstnanci Centra služeb pro silniční dopravu nemají (obdobně jako policisté) zájem na tom, aby žalobce poškodili, poskytovali nesprávné informace anebo aby zpracovatelský software vah byl nastaven (je-li to vůbec technicky možné) tak, aby žalobce poškodil. Žalobce nevznáší žádnou konkrétní námitku, proč by mělo být vážení nesprávné, resp. proč dospěl k závěru, že polovina intervalu nejistoty nebyla odečtena ani nedokládá (např. jiným vážním lístkem, fotografií měřidla v době nakládky apod.) své tvrzení, že byl naložen průtokovou váhou a naložený náklad měl jinou hmotnost. Jak soud zjistil z „Vysvětlení CSPSD k procesu dokazování přestupku“, výsledky vážení vyhodnocuje software EC 200, který vyhodnocení výsledků vážení realizuje na základě zákona č. 13/1997 Sb., vyhlášky č. 104/1997 Sb. a Metrologického pokynu MP 009-04. Soud konstatuje, že Centrum služeb pro silniční dopravu je státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo dopravy ČR. Existence a obsah příkazní smlouvy mezi Ředitelstvím silnic a dálnic jako správcem komunikace ČR s. p. o. a CSPSD s. p. o. k provádění vážení vozidel na dálnicích a silnicích I. třídy ze dne 18. 11. 2008 je soudu známa z předchozího soudního spisu zn. 76 A 30/2011, kde je založena na č. l. 78 – 80. V souladu s § 38a odst. 3 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb. prováděly osoby, na které byla tato pravomoc delegována, které jsou k tomu povolány a mají příslušnou odbornost a nejedná se tudíž o situaci, kdy bylo prováděno měření bez dostatečných kompetencí a zákonného zmocnění jak tomu bylo například v případě měření rychlosti vozidel soukromými obchodními společnostmi (popsáno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, čj. 1 As 12/2008-67, www.nssoud.cz, č. 1607/2008 Sb. NSS, podle kterého měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích nelze jakožto součást působnosti policie a obecní policie při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, přenést bez zákonného zmocnění na jiný subjekt (§ 79 odst. 8 a § 124 odst. 8 a 9 tohoto zákona).

61. Za tohoto stavu je bezpředmětné zabývat se nadále tím, zda výpočet celního úřadu odpovídal pokynu, tím spíše, pokud byla stanovená hodnota odečtena dvakrát. Námitku porušení ustanovení 6.3.1.2 předpisu MP 009-04 proto soud shledal jako nedůvodnou.

62. Pokud žalobce nesouhlasil s výsledky vážení, v takové situaci v souladu s § 11 odst. 4 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, byl oprávněn vyžádat si ověření nebo kalibraci měřidla a vydání osvědčení o výsledku. Takový důkaz by byl relevantním důkazem pro provádění dalšího přezkumu a případného dokazování.

63. Požadavkům jak podle obecně závazných právních předpisů, tak podle obou vnitřních předpisů v souzené věci orgány provádějící měření dostály. To soud vyvodil z jejich obsahů a dále z vážního lístku, protokolu o vážení, popisového listu stanoviště a vysvětlení CSPSD k procesu dokazování přestupku. Z žádných tvrzení žalobce nevyplývá, že by požadavky na vážicí zónu nebyly dodrženy, resp. že by měly vliv na správnost a výsledky vážení, jak bylo vysvětleno výše.

IV. C Námitka k neprovedení výslechu svědka

64. Žalobní námitku neprovedení výslechu svědků soud neshledal důvodnou. Podle návrhu žalobce ve vyjádření ze dne 29. 7. 2011 ve správním řízení navrhoval žalobce výslech osoby provádějící měření, a to za účelem zjištění vyhodnocení výsledku vážení. Ve vyjádření žalobce ze dne 31. 10. 2011 ve správním řízení již tento návrh obsažen není a ani není součástí odvolání.

65. Vzhledem k výše uvedené argumentaci by podle soudu nepřinesl výslech osoby provádějící vážení žádnou podstatnou skutečnost, poněvadž vyhodnocení výsledků vážení provádí programové vybavení vah a dále se k němu vyjádřilo CSPSD ve svém Vysvětlení k procesu dokazování přestupku. Tyto důkazy byly již dostačující s ohledem na shora uvedenou argumentaci. Provedené důkazy a na ně navazující argumentace (správní a soudní) vyvrátily žalobní námitky o nesprávnosti výpočtu výsledků vážení.

66. K argumentaci žalovaného a pokynům správních orgánů srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, čj. 1 Ao 2/2010-185, Sb. NSS č. 2397/2011 – viz právní věta pod bodem III o sjednocování správní praxe prostřednictvím pokynů a případné libovůli při bezdůvodném odchýlení se od nich a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 28/2007-89, Sb. NSS č. 1532/2008, podle kterého týkají-li se Pokyny řady „D“, resp. „DS“, vydávané Ministerstvem financí výkonu veřejné správy, tedy činnosti správce daně, jakožto orgánu veřejné moci, navenek, ve vztahu k veřejnosti a upravují-li aplikační postupy stran jednotlivých ustanovení daňových zákonů, nelze je, jakkoli jsou takto označeny, považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se postupy v nich upravené bezprostředně týkají, tj. daňovým subjektům.

67. Nadto podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007-251, č. ve Sb. NSS 1383/2007, není v rozporu se zákonem, pokud za situace, kdy obecně závazný právní předpis výslovně neupravuje postup správních orgánů, k němuž jsou tyto zmocněny na základě zákona [v předmětné věci § 115 písm. b) zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona], správní soud přezkoumá postup celních orgánů i z hlediska jeho souladnosti s vnitřním předpisem vydaným Generálním ředitelem Generálního ředitelství cel (SPČ 1/2000 – Pracovní postup při manipulaci se vzorky zboží k zajištění jeho totožnosti, určení sazebního zatřídění a ke zjištění jeho vlastností), který není jinak obecně právně závazný. Podmínkou ovšem je, že tento interní předpis upravuje postup, který jinak není regulován obecně závazným pravidlem chování a založil správní praxi při manipulaci se vzorky zboží, která je nepochybně a všeobecně dodržována. Správní orgán se pak od této správní praxe nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho postup by byl libovůlí, která je v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nepřípustná.

68. V souzené věci je zjevné, že žalobci byly metodické pokyny známy a rovněž nebylo zjištěno, že by správní orgány vybočily ze své ustálené praxe, naopak, dodržením pokynů ji právě dodržely.

69. Podstatné v souzené věci je, že ze shora uvedených zákonů, vyhlášek ani metodických pokynů či judikatury nevyplynula v této konkrétní souzené věci povinnost správních orgánů provést kontrolní vážení.

70. Žalobce se přestupku dopustil tak, že subjektivní stránku (zavinění) naplnil formou nejméně nevědomé nedbalosti. Podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Žalobce uvedl, že byl naložen průtokovou váhou a z toho vyvozoval, že dodržel stanovené váhové limity a nevěděl o jejich porušení. Vzhledem ke své profesi však žalobce měl a mohl vědět, že k porušení nejvyšších povolených hmotností došlo. I podle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2012, čj. 8 As 58/2011-66, a ze dne 7. 8. 2008, čj. 1 As 56/2008-66, je odpovědnost řidiče za překročení povolených hmotností vozidla (náprav) nepřenositelná a pouhým nenaložením maximální váhy vozidla se žalobce své odpovědnosti nezbavil ani zbavit nemohl. To platí i v souzené věci a zdejší soud na tyto rozsudky pro stručnost pouze odkazuje.

71. Pro úplnost soud konstatuje, že ex offo zkoumal nicotnost a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí mimo žalobní námitky, jak je k tomu povinen, a neshledal nicotnost napadeného rozhodnutí s ohledem na uvedení § 55 odst. 3 zákona o přestupcích v záhlaví rozhodnutí celního úřadu (podle tohoto ustanovení místně příslušný správní orgán může k usnadnění projednání přestupku nebo z jiného důležitého důvodu postoupit věc i bez souhlasu účastníků řízení jinému věcně příslušnému správnímu orgánu, v jehož územním obvodu se pachatel zdržuje nebo pracuje). K použití tohoto ustanovení však chybí v tomto rozhodnutí odůvodnění a není uvedeno ani v napadeném rozhodnutí žalovaného, což však podle soudu v dané procesní situaci nemá vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.

72. Soud z důvodu porušení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. bez jednání zrušil napadené rozhodnutí vrátil věc v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je podle § 78 odst. 5 s. ř. s. právními názory vyslovenými v tomto rozsudku vázán.

73. Soud nepřiznal náhradu nákladů řízení neúspěšnému žalovanému a přiznal ji úspěšnému žalobci v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s.

74. Žalobci přiznal soud na nákladech právního zastoupení odměnu za zastupování, spočívající v odměně za dva úkony právní služby podle § 9 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 2 x 2.100 Kč a dvakrát režijní paušál podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč, tj. celkem 4.800 Kč; dále k odměně náleží náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 4.000 Kč, tj. celkem na nákladech řízení 8.800 Kč.

Poučení