76 C 13/2021-168

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 154 000 Kč s příslušenstvím a 57 461,41 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 154 000 Kč s příslušenstvím a částky 57 461,41 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 46 454,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 14. 1. 2021 se žalobce – vlastník pozemku parc. č. 775/45, jehož součástí je budova [adresa] (rodinný dům na adrese [adresa]), a pozemku parc. [číslo] to vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem, na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] (dále též jen„ dům“) – domáhá po žalované zaplacení částky 154 000 Kč představující bezdůvodné obohacení, kteréžto spočívá v tom, že dům bezplatně užívá výhradně žalovaná, bývalá manželka žalobce, s jejich společnou dcerou, a to proti vůli žalobce a v rozporu s dohodou o užívání domu, uzavřenou mezi účastníky v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Předmětem uvedené dohody bylo sjednání práva žalované užívat rodinný dům pouze s dcerou účastníků, zatímco žalobce bude hradit náklady spojené s užíváním domu. Žalovaná však dohodu porušila již v září roku 2019, když od té doby dům užívá p. [jméno] [příjmení], milenec žalované. Žalobce z tohoto důvodu vyzval žalovanou, aby dům vyklidila. K částce 154 000 Kč žalobce dospěl výpočtem se zohledněním průměrné výše nájmu a počtu měsíců, po které žalovaná dům neoprávněné užívá (14* 11 000 Kč). Na témže skutkovém základě vystavěl žalobce další žalobní nárok vůči žalované na zaplacení částky 57 461,41 Kč, představující 80 % nákladů za elektrickou energie, plyn, vodné a stočné, vzniklých v souvislosti s užíváním domu za období září 2019 – říjen 2020, jež hradil žalobce.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobkyní ani zčásti neuznala. V uvedeném domě se po dobu trvání manželství nacházelo obydlí žalobce a žalované jako manželů ve smyslu § 743 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“). Do okamžiku rozvodu manželství dne 15. 5. 2020 tak žalované k předmětnému domu svědčilo ve smyslu § 744 o. z. právo bydlení, což činí nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení do 15. 5. 2020 bez dalšího neoprávněným. Pokud se jedná o období od 16. 5. 2020 do 30. 10. 2020, v tomto období žalované svědčilo právo bydlení v domě, a to s ohledem na dohodu o bydlení manželů v době po rozvodu manželství, kterou manželé uzavřeli v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], když součástí dohody žalobce a žalované o péči a výživě jejich dcery byla mimo jiné též ta skutečnost, že žalovaná s nezletilou budou dále žít v předmětném domě. Tato dohoda nebyla žalobcem nikdy vypovězena. Žalobce tím, že umožnil žalované a nezletilé dceři účastníků bydlení v předmětném domě, částečně plnil svou vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři. Žalobce a žalovaná uzavřeli jako rodiče nezletilé dcery dohodu o péči a výživě k nezletilé dceři a tato dohoda byla schválena rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2019, č. j. [číslo jednací]. Na základě předmětné dohody byla nezletilá dcera svěřena do péče matky a otec se zavázal přispívat na výživu nezletilé částku ve výši 5 000 Kč. Podstatnou okolností, ze které oba rodiče i soud při uzavření dohody vycházeli, bylo to, že žalovaná a nezletilá žijí v předmětném domě s tím, že žalobce hradí veškeré náklady spojené s provozem této nemovitosti. Žalovaná se vymezila proti tvrzení, že žalobce dům od června 2019 dům neužíval. Žalobce v domě pobýval i po tomto datu, a to i několik dní v týdnu po sobě a dodnes má ostatně do domu volný přístup, disponuje klíčem od domu, má v domě umístěné své osobní věci a dům tedy nepřerušeně užívá rovněž pro sebe až doposud. Žalovaná dále uvedla, že dům se svým současným partnerem k bydlení neužívá. Partner žalované má vlastní domácnost oddělenou od domácnosti žalované. Žalovanou v domě navštěvuje, avšak nežije v tomto domě. Pokud se jedná o náklady spojené s užíváním domu, z žalobních tvrzení neplyne, jak žalobce dospěl k závěru, že žalovaná se měla bezdůvodně obohatit právě v rozsahu 80 % nákladů spojených s užíváním domu, když nezletilé dceři přiřkl na výživném zbývajících 20 % celkové částky. Žalovaná dále podotýká, že žalobce v žalobě vůbec nereflektuje skutečnost, že po celé žalované období předmětnou nemovitost užíval rovněž on. Žalovaná dále namítla, že společné jmění manželů žalobce a žalované nebylo doposud vypořádáno, žalobce disponuje značnými výnosy z majetku, který je součástí společného jmění manželů a žalobce netvrdí ani neprokazuje, že náklady spojené s užíváním předmětného domu platí ze svých výlučných prostředků a nikoliv z prostředků, které jsou součástí společného jmění manželů. Žalobkyně pak závěrem doplňuje, že k jejímu bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce nemohlo dojít ani s ohledem na § 2997 o. z. Žalovaná uzavřela, že podanou žalobu považuje za nemravný nástroj žalobce k vyvíjení nátlaku na žalovanou v souvislosti s komplikovaným vypořádáním společného jmění bývalých manželů.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že k uzavření dohody o bezúplatném užívání domu nemovité věci došlo dne 5. 9. 2019 u jednání zdejšího soudu ve věci [spisová značka]. Předmětem dohody bylo založení práva neomezeného a bezplatného užívání rodinného domu ve vlastnictví žalobce v [obec] na adrese [ulice a číslo] pro žalovanou a nezletilou dceru účastníků. Dohoda nebyla časově jakkoli omezena. Účelem dohody byla minimalizace dopadu rozkolu vztahu mezi účastníky na jejich dceru a zajištění stálého a komfortního domácího prostředí pro dceru. Uzavření dohody bylo podmínkou pro uzavření dohody o výši výživného pro dceru účastníků, takto k tomu účastníci přistupovali.

4. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Z Listu vlastnictví ze dne 13. 1. 2021 se podává, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], evidovaného Katastrem nemovitostí na [list vlastnictví], kat. území a [územní celek].

6. Z Protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 5. 9. 2019 ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], jehož se účastnili žalobce a žalovaná, soud zjistil následující: Předmětem jednání byla úprava poměrů nezletilé dcery účastníků, styku a výživy. Soud schválil dohodu účastníků, dle které se dcera svěřuje (i pro dobu po rozvodu) do péče žalované a žalobce se zavazuje přispívat na její výživou částkou 5 000 Kč měsíčně. Před uzavřením shora specifikované dohody žalobce uvedl, že dcera bydlí s žalovanou v původním bydlišti, přičemž žalobce hradil náklady na bydlení, sám se přitom po rozchodu s žalovanou v červnu 2019 odstěhoval, s dcerou se vídá dvakrát do týdne. Žalovaná tvrzením žalobce přisvědčila a doplnila, že pokud bude i v budoucnu panovat situace, že žalovaná bude s dcerou bydlet ve stávajícím bydlišti a žalobce bude hradit náklady na bydlení, souhlasí s navrhovanou dohodou.

7. Z Protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16. 7. 2020 ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], jehož se účastnili žalobce a žalovaná, soud zjistil následující: Dcera účastníků při výslechu uvedla, že s žalovanou bydlí v [obec], že tam občas s nimi jezdí„ strejda“, přítel žalované. Žalobce na jednání uvedl, že s dcerou se do května 2020 stýkal každý týden v úterý a pátek, z úterý na středu a z pátka na sobotu žalobce přespával v domě v [obec]. Současně uvedl, že zhruba polovinu času tráví v [obec] s dcerou. Když byla v domě žalovaná, žalobce odcházel. Do budoucna by žalobce chtěl v domě bydlet. Žalobce dále uvedl, že má s žalovanou konflikty, že jej žalovaná očerňuje před dcerou, že jej nařkla z toho, že je (žalovanou s dcerou) chce vyhodit z domu, když žalobce vysvětlil dceři, že to není pravda, postavila se na stranu žalované. Žalobce rovněž uvedl, že když si žalovaná našla partnera, odešel z domu, aby tam dcera s žalovanou mohly bydlet. Nakonec žalobce uvedl, že by chtěl v [obec] nadále bydlet sám s tím, že by se žalovaná měla odstěhovat.

8. Z Protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. 12. 2020 ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], jehož se účastnili žalobce a žalovaná, soud zjistil následující: Žalovaná uvedla, že žalobce se ze společné domácnosti (v domě v [obec]) odstěhoval v červnu 2019, až do ledna 2020 se s žalobcem v domě střídali tak, že když žalovaná odešla, žalobce přišel a naopak. Žalovaná rovněž uvedla, že s novým partnerem se stýká cca třikrát týdně a o víkendech, partner má svůj dům v [obec] PZ žalobce na jednání uvedl, že žalobce chápe dceru, že chce nadále bydlet v domě v [obec], že se jí snaží vyhovět, o dům se stará. Žalobce nabízel žalované dům k odkupu, protože je mezi účastníky vzájemná animozita.

9. Z Protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 4. 5. 2020 ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], jehož se účastnili žalobce a žalovaná, soud zjistil následující: Předmětem jednání byl návrh žalobce na rozvod manželství s žalovanou. Žalovaná na jednání mimo jiné uvedla, že od dubna 2019 má jiného partnera, který v [obec] občas přespí. Žalobce na jednání mimo jiné uvedl, že jednak nesouhlasí s tím, aby partner žalované v domě v [obec] přespával a bydlel, jednak že se žalovanou dohodli na tom, že žalovaná může užívat jejich společnou nemovitost na adrese [ulice] v [obec], aniž by se dohodli na nějakém omezení. Žalobce si nepamatuje, zda se s žalovanou dohodli na placení nákladů na dům.

10. Z listiny označené jako Oznámení o převzetí právního zastoupení, Výzva k úhradě energií, Výzva k úhradě bezdůvodného obohacení, Pokus o smír datované dnem 11. 11. 2020 ve spojení s dodejkou ze dne 11. 11. 2020 se podává, že zástupce žalobce žalované sděluje, že užívání domu na adrese [adresa], p. [příjmení], ke kterému dochází minimálně od září 2019, považuje za porušení dohody o užívání domu. Podmínkou dohody bylo, že dům bude užívat pouze žalovaná s dcerou. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení týchž pohledávek, jež jsou předmětem tohoto řízení. Žalovaná byla současně vyzvána, aby navrhla řešení současného stavu, zda hodlá nadále užívat dotčený dům, tehdy by se jevilo jako vhodné jej odkoupit, či zda dům užívat nechce a dům opustí.

11. Z listiny označené jako Oznámení o převzetí právního zastoupení, Výzva k vyklizení a předání nemovitosti, Pokus o smír datované dnem 16. 3. 2021 se podává, že zástupce žalobce žalované sděluje, že žalovaná užívá dům na adrese [adresa]. Vyklizení se netýká dcery účastníků, neboť je v jejím zájmu, aby nadále v domě zůstala.

12. V listině označené jako Posouzení trží hodnoty nemovitostí datované dnem 13. 1. 2021 podepsané společností RE/MAX Synergy realitní kancelář sděluje, že dle stavu domu na adrese [adresa].

13. Z přehledů vyúčtování elektřiny, vodného a stočného, jež jsou založeny na čl. 23-60 a 66-120 spisu, soud zjistil, jaké částky, resp. nedoplatky, byly žalobci fakturovány za jaké množství odebrané elektřiny a plynu ([právnická osoba] a.s.), za vodné a stočné (společností [právnická osoba]), a jak byly nastaveny zálohy, to vše počínaje červnem 2019.

14. V SMS komunikaci kontakt označený jako [příjmení] [jméno] tel č. [tel. číslo] adresátovi zprávy sděluje, že„ jí přijel [příjmení] domů“.

15. Kopie obrazovky zachycující internetové stránky facebook zachycuje fotografie uživatele [jméno] [příjmení].

16. Soud připustil účastnický výslech žalobce, neboť má za to, že s ohledem na uzavření dohody o bezplatném užívání domu toliko v ústní podobě, se jedna jako o vhodný a prakticky jediný v úvahu připadající důkazní prostředek umožňující žalobci prokázat svá tvrzení stran okolností sjednávaní smlouvy, jeho úmyslu v době sjednání a následného chování žalobce v průběhu trvání smlouvy. Žalobce ve své účastnickém výslechu uvedl, že se v červnu 2019 odstěhoval ze společné domácnosti, neboť zjistil, že žalovaná má jiný vztah. [příjmení] dcera netrpěla, umožnil žalované a dceři v domě v [obec] bydlet. Současný partner žalované je v domě patrně každý den, začal tam dojíždět poté, co se žalobce z domu odstěhoval. Žalobce nehodlá platit za užívání domu partnerem žalované. Žalovaná o souhlas s tím, zda ji může milenec v domě navštěvovat, nikdy nežádala, ani to žalobci neoznamovala. Kdyby mu to oznámila, nesouhlasil by. Žalobce poté, co se z domu odstěhoval, jednou až dvakrát do týdně tam přespával s dcerou, když žalovaná byla pryč. Užívání domu si představuje tak, že by jej žalovaná vyklidila a přestěhovala se k partnerovi nebo jinam, má tři byty, a žalobce by se do domu nastěhoval, a mohl by tam žít se svou dcerou, kdyby dcera chtěla. Pokud se žalovaná do 15. 5. 2021 z domu neodstěhuje, odpojí jí energie. Pro žalobce není akceptovatelné, že se žalovaná z domu odstěhuje až v září.

17. Pro nadbytečnost soud zamítl návrh žalované na provedení účastnického výslechu žalované, neboť ten by na věci nemohl nic změnit s ohledem na jednání vyjevený předběžný názor soudu, dle kterého ke vzniku bezdůvodného obohacení v požadovaném období dojít nemohlo, neboť žalovaná užívala dům na základě platné dohody o bezplatném užívání domu. Současně tak učinil s ohledem na hospodárnost řízení, když žalovaná se k jednání nedostavila, soud by tedy musel toliko za účelem výslechu žalované nařizovat jednání. Krom toho, byla-li zástupkyně žalované soudem tázána, k prokázání jakých tvrzení navrhuje provedení účastnického výslechu, pouze uvedla, že k vyjádření se k tvrzením žalobce uvedeným v jeho výpovědi, Jinými slovy, neoznačila, k jakým skutkovým tvrzením by měl být výslech veden, tím méně pak jaká skutková tvrzení nemůže prokázat jinak než výslechem žalované. Účastnický výslech není prostředkem k plnění povinnosti tvrzení. Žalovaná měla na jednání možnost, prostřednictvím své zástupkyně, se ke skutečnostem zjištěným při výslechu žalobce vyjádřit.

18. Po provedeném dokazování přijal soud následující závěr o skutkovém stavu:

19. Žalobce s žalovanou a jejich dcerou bydleli, tehdy jako manželé, společně v domě ve vlastnictví žalobce na adrese [adresa], do června 2019, kdy se žalobce z domu odstěhoval. Od té doby v domě bydlela žalovaná s dcerou a žalobce nesl náklady spojené s užíváním domu. Žalobce dům užíval pravidelně dvakrát týdně minimálně do května 2020, když v něm přespával v rámci setkávání s dcerou. Žalovaná zpravidla dům při návštěvách žalobce opouštěla. Žalobce s žalovanou se dne 5. 9. 2019 na jednání zdejšího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] dohodli, že žalovaná s dcerou účastníků bude bezplatně bydlet v domě s tím, že žalobce ponese běžné náklady spojené s užíváním domu. Ohledně doby platnosti takové dohody se nijak nedohodli, zatímco žalovaná vnitřně vycházela z toho, že je dohoda uzavřena na dobu neurčitou, nebo alespoň do doby, než dcera dokončí základní školu, žalobce dobu, po kterou bude dohoda platit, nijak neřešil, nepojal o ní jakoukoli představu. Účastníky k uzavření dohody vedla společná snaha o minimalizaci dopadu rozkolu vztahu mezi účastníky na jejich dceru a o zajištění stabilního a komfortního domácího prostředí pro dceru. Účastníci vnímali uzavření dohody o bezplatném užívání domu jako nutnou podmínku pro oboustranné akceptování dohody o poměrech a výživě nezletilé dcery, dle které by se dcera svěřila (i pro dobu po rozvodu) do péče žalované a žalobce by se zavázal přispívat na její výživou částkou 5 000 Kč měsíčně. Tato dohoda byla posléze zdejším soudem ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] dne 5. 9. 2019 schválena. Žalobce na jednáních soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] ve dnech 16. 7. 2020 a 10. 12. 2020 uváděl, že by si do budoucna představoval v domě bydlet sám, a že by se žalovaná odstěhovala, současně však uvedl, že dceru ubezpečoval, že žalovanou s dcerou z domu nezamýšlí vystěhovat. V domě se opakovaně vyskytuje i současný partner žalované, který zde i přespává. Žalobce na jednání u soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] dne 4. 5. 2020 vyjádřil nelibost, že stávající partner žalované dům užívá. Žalobce se prostřednictvím svého zástupce obrátil na žalovanou dopisem ze dne 11. 11. 2020, odeslaným téhož dne, v němž jí jednak sdělil, že užívání domu partnerem žalované považuje za porušení dohody o užívání domu, jednak ji vyzval k zaplacení týchž pohledávek, jež byly uplatněny žalobou v nyní projednávané věci, jednak ji vyzval, aby navrhla řešení současného stavu, resp. ke sdělení, zda hodlá nadále užívat dotčený dům, zda jej zamýšlí odkoupit, či zda dům užívat nechce a dům opustí. Žalobce se dále prostřednictvím svého zástupce obrátil na žalovanou dopisem ze dne 16. 3. 2021, v němž jí jednak sdělil, že žalovaná užívá dům v rozporu s dohodou ze dne 5. 9. 2021 a vyzval ji k vyklizení dotčeného domu do 15. 5. 2021 s tím, že vyklizení se netýká dcery účastníků, jež může v domě zůstat. Dopis žalovaná dle vyjádření zástupkyně žalované obdržela.

20. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

21. Podle § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

22. Podle § 556 odst. 1 o. z., co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

23. Podle § § 556 odst. 2 o. z., při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

24. Podle § 559 o. z., každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.

25. Podle § 1756 o. z., není-li smlouva uzavřena slovy, musí být z okolností zřejmá vůle stran ujednat její náležitosti; přitom se přihlédne nejen k chování stran, ale i k vydaným ceníkům, veřejným nabídkám a jiným dokladům.

26. Podle § 2189 o. z., přenechá-li půjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa.

27. Podle § 2190 odst. 1 o. z., kdo věc výprosníkovi přenechal, může požadovat její vrácení podle libosti.

28. Podle § 2193 o. z., smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání.

29. Podle § 2194 o. z., vypůjčitel nabývá právo věc užívat ujednaným způsobem, a nebyl-li ujednán, způsobem přiměřeným povaze věci. Vypůjčitel není oprávněn věc přenechat jiné osobě bez svolení půjčitele.

30. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

31. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Soud se nejprve zabýval charakterem smlouvy účastníků, na jejímž základě došlo ke zřízení práva žalobkyni a dceři účastníků bezplatně užívat dům žalobce. V poměrech projednávané věci přicházejí v úvahu dva smluvní typy, smlouva o výprose a smlouva o výpůjčce, neboť oběma smluvním typům je společné bezúplatné přenechání věci k užití jinému, aniž by docházelo k transferu vlastnického práva. Současně se nemůže jednat o nájemní smlouvu (srov. rozsudek NS ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2715/2010). Výprosa je právem bezplatného užívání věci bez stanovení účelu či doby užití. K uzavření smlouvy o výprose dochází přenecháním věci k bezplatnému užití výprosníkovi (jedná se o reálnou smlouvu). Použití termínu,,přenechání věci” vede k závěru, že výprosník už může mít věc ve své moci na základě předchozího právního důvodu či dokonce bez právního důvodu, v takovém případě stačí ke vzniku konsenzus, kterým se mění kauza. Smlouva o výprose nevyžaduje písemnou formu. To i v případech, kdy předmětem výprosy je nemovitá věc. Předmětem výprosy je (zpravidla nezuživatelná) věc. Předmětem výprosy může být i dům (rozsudek NS ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 6 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; NS uvedl, že zákon neomezuje předmět výpůjčky na movité věci, a proto lze jeho ustanovení o výpůjčce aplikovat i na bezúplatné přenechání nemovitosti k užívání po dohodnutou dobu; smlouva, jejímž obsahem je přenechání nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je tedy smlouvou o výpůjčce). K bezplatnému přenechání dochází tehdy, jestliže není sjednána přímá ani nepřímá úplata. Pro výprosu je dále typické, že strany výprosy neomezí dobu užívání věci, ani účel užití věci (z něhož by plynulo omezení doby užívání). K omezení může dojít ujednáním doby na dobu určitou či neurčitou. Pro výpůjčku je naopak charakteristická dočasnost. Doba užívání může být přitom ujednána jako doba určitá i neurčitá. Dočasnost může být spojena s uplynutím určitého času, jednáním osoby nebo určitou událostí. Komentářová literatura zmiňuje omezení doby např. ujednání výpůjčky do uvolnění bytu v domě, po dobu trvání výstavy, do získání určitého bytu, trvání manželství nebo dobu života, jestliže došlo k přenechání věci na několik měsíců, čtyři nebo pět let, že vypůjčitel může užívat ještě určitou dobu po výpovědi (viz [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 188 – 194). Současně však dle názoru soudu platí, že v případě výpůjčky se neuplatní dispozitivně stanovená doba neurčitá (srov. § 2204 o. z.). Bude-li přenechání věci sjednáno, aniž by byla doba určena přímo (určitá či neurčitá) či nepřímo (stanovením účelu), půjde o výprosu.

33. Pro právní posouzení věci je významné zjištění, že poté, co žalobce v červnu 2019 opustil společnou domácnost vedenou s žalovanou v předmětném domě, žalovaná s jejich dcerou zůstala bydlet v domě dál, s čímž byl žalobce srozuměn, aniž by současně výslovně uzavřeli nějakou smlouvu upravující podrobnosti dalšího užívání. Teprve na jednání soudu dne 5. 9. 2019, a to bylo mezi účastníky nesporné, došlo k dohodě, na jejímž základě bylo žalované s dcerou založeno právo neomezeného užívání domu s tím, že žalobce ponese náklady spojené s užíváním domu.

34. Žalovaná s dcerou účastníků užívala dům, v době po opuštění domácnosti žalobcem, nejprve s (třebas konkludentním) souhlasem žalobce, následně na základě ústní smlouvy (§ 559 o. z) uzavřené na jednání soudu dne 5. 9. 2019, a to v obou případech bezúplatně. Doba užívání však nikdy dohodnuta nebyla. Ačkoli žalovaná tvrdila, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, nebo alespoň do doby, než dcera účastníků dokončí základní školu, současně z jejího vyjádření plyne, že to byla pouze její (navenek nevyjevená) domněnka, nikoli snad ujednání do smlouvy inkorporované a stranami odsouhlasené, což ostatně plyne i z toho, že žalobce při sjednání závazku vůbec dobu jeho trvání neřešil, ani nezvažoval. Vůli vedoucí ke sjednání trvání závazku na dobu neurčitou nelze ztotožňovat s vůli nikterak smluvně neupravovat dobu trvání závazku, resp. sjednat závazek bez určení doby. Jelikož stran časového omezení doby trvání závazku zcela absentoval již jen subjektivní prvek vůle žalobce (viz účastnický výslech žalobce), nelze dotčené právní jednání vykládat podle úmyslu jednající osoby. Z téhož důvodu nelze v poměrech projednávané věci možné k výkladu vůlí stran časové limitace dohody užít ani výkladová pravidla obsažená v § 556 odst. 2 o. z., neboť kde není vůle upravit dobu trvání závazku (v tomto případě na straně žalobce), nelze ji vykládat. Současně platí, že smlouvy nebyla omezena účelem. Pokud účastníci shodně uvádějí, že účelem smlouvy bylo zajistit dceři stabilní a klidné zázemí, na které byla zvyklá, pak se nejedná o účelové vymezení smlouvy (jímž je například vypůjčení nářadí na opravu auta, vypůjčení bytu do doby opravy závady bytu vypůjčitele), nýbrž toliko o motiv vedoucí k jejímu uzavření. Z absence účelového určení a absence doby trvání smlouvy plyne, že se nemohlo jednat o výpůjčku, ale jen o společenskou úsluhu nebo o výprosu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že jednání účastníků směřovalo ke smluvnímu závazku, jehož obsahem bylo užívání domu žalovanou a dcerou účastníků, přičemž žalobce ponese náklady spojené s užíváním domu. Nejednalo se tedy jen o společenskou úsluhu, ale o smlouvu o výprose, uzavřenou mezi žalobcem jako půjčitelem a žalovanou jako výprosníkem podle § 2189n. o. z. (stran následku absence časového omezení srov. rozhodnutí NS ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020). Byť absence jakýchkoli podrobných smluvních ujednání ztěžuje právní kvalifikaci smluvního typu, když ponechává soudu prostor na usuzování stran obsahu smlouvy toliko ohledně okolností jejího sjednání a úmyslů stran vzájemně zřejmých, vyjevených či konkludentně akceptovaných a pozdějšího chování účastníků (§ 1756 o. z.), v pochybnostech by soud vedla k závěru o tom, že se jednalo o výprosu, nikoli o výpůjčku aplikace speciálního výkladového pravidla obsaženého v § 1747 o. z. Výprosa totiž půjčitele zavazuje méně než výpůjčka (např. možnost kdykoli požadovat předmět výprosy zpět; srov. § 2191 odst. 2 o. z. versus § 2198 o. z.).

35. Ačkoli byla smlouva uzavřena mezi žalobcem a žalovanou, pro další vývody soudu je nikoli bez významu okolnost, že předmětem smlouvy bylo sjednání práva bezúplatného užívacího práva žalované a dceři účastníků, nikoli žalované a dceři zvlášť. Jak účastníci shodně uvedli, uzavření této smlouvy bylo podmínkou pro sjednání dohody ohledně poměrů dcery v době po rozvodu účastníků, a to včetně vyživovací povinnosti. Řečeno jinak, účastníky vedla k uzavření smlouvy o výprose snaha sjednat dohodu, že dcera bude ve výlučné péči žalované a žalobce na ni bude platit výživné. Z toho, že účastníci předběžně akceptovali, že dcera bude ve výlučné péči žalované (to plyne z nesporného tvrzení ohledně motivace uzavřít smlouvu o výprose a podmínění přistoupení na později soudem schválenou dohodu o poměrech dcery sjednáním smlouvy o výprose), plyne, že stranám muselo být bezpochyby jasné, že pokud jediným cílem smlouvy o výprose bylo zajistit kontinuitu a stabilitu prostředí pro dceru v pro ni obtížném období rozkolu rodičů, bude užívací právo žalované a dcery k domu společné (bez žalované by dcera v domě trvale bydlet nemohla, a to ani s žalobcem, neboť žalovaná jí má svěřenou do péče). Naznačený obsah vůle žalobce stran uzavření smlouvy o výprose podporuje i obsah jeho projevu na jednání dne 16. 7. 2020 ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 0 P 91/2020, během něhož žalobce uvedl, že když si žalovaná našla partnera, odešel z domu, aby tam dcera s žalovanou mohly bydlet. Tedy akceptoval stav, že dcera bude ve výlučné péči žalované a že chtěl-li zajistit užívání domu dceři, musel počítat s tím, že dům bude užívat i žalovaná, přičemž užívací právo obou je společné, když při zániku užívacího práva žalované by zaniklo užívací právo založené smlouvou o výprose i dceři (tím samozřejmě není vyloučeno, že by dcera mohla dům užívat bez smlouvy o výprose z jiného právního důvodu či se souhlasem žalobce bez).

36. Smlouva o výprose ze dne 5. 9. 2019 byla modifikována tím, že nejenže založila žalované a dceři účastníků právo bezplatného užívání domu, ale nadto založila žalobci povinnost hradit náklady v souvislosti s (běžným) užíváním domu vzniklé (energie, vodné a stočné). Dle standardního režimu výprosy (per analogiam se užije právní úpravy výpůjčky) platí, že obvyklé náklady spojené s užíváním věci, tedy včetně plateb za energie, vodné a stočné, nese výprosník ze svého (§ 2199 o. z.). Citovaná právní úprava má dispozitivní charakter, tedy strany se od ní mohou odchýlit, a uvedené odchýlení na újmu platnosti smlouvy. Z nesporných tvrzení účastníků plyne, že se dohodli na bezúplatném užívání domu žalobce žalovanou a jejich dcerou. Jelikož takový projev vůle není dostatečně určitý, neboť z něj není na první pohled zřejmé, zda strany pod pojmem bezúplatnost rozuměly nejen bezúplatnost ve smyslu právním (rozuměj neplacení nájemného či jiné obdobné úplaty za zřízení užívacího práva k domu), či zda dohoda zahrnovala i bezplatné užívání služeb v souvislosti s užíváním domu, soud proto přistoupil k výkladu projevu vůle účastníků. Na obsah dohody stran hrazení nákladů lze usuzovat užitím výkladového pravidla projevu vůle účastníků, a sice přihlédnutím k tomu, co právním jednání předcházelo a jak následně daly strany najevo, jaký obsah a význam právními jednání přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Ještě než došlo k uzavření ústní smlouvy dne 5. 9. 2019, žalobce veškeré náklady vzniklé v souvislosti s užíváním domu hradil sám, byť již v červnu 2019 opustil společnou domácnost, a pokračoval v jejich dobrovolném hrazení i nadále, aniž by po žalované požadoval, aby se na placení nákladů podílela, příp. aby je nesla ze svého, a to až do listopadu 2020, kdy vůči žalované poprvé vznesl požadavek na zpětné zaplacení zužívaných energií, vodného a stočného ve formě požadavku na vydání bezdůvodného obohacení. Z chování žalobce tedy plyne, že akceptoval bezúplatné užívání domu žalovanou a svou dcerou, přičemž dohodly-li se strany na“ bezplatném užívání”, jejich úmyslem bylo realizovat faktické bezplatné užívání žalovanou a jejich dcerou, tedy že žalovaná s dcerou budou dům užívat zcela zdarma, aniž by platily náklady za služby s užíváním domu spojené, kteréžto měl nést žalobce. Pozdější chování žalobce, jenž požadoval vydání bezdůvodného obohacení, nemůže vést k jinému závěru, neboť chování žalobce po celou dobu až do listopadu 2020 nedávalo sebemenších pochyb, že jeho úmyslem v době uzavření smlouvy bylo umožnit žalované a dceři fakticky bezplatné užívání domu, a to včetně nákladů za služby. Vyjevený závěr je podpořen i tím, že jeho požadavek na vydání bezdůvodného obohacení žalobce odůvodnil tvrzením, že žalovaná porušuje smlouvu u užívání. Užitím argumentu a contrario, pokud by žalovaná smlouvu neporušovala, žalobce by dál pokračoval v plnění smlouvy, včetně hrazení nákladů na služby.

37. Pro úplnost soud uvádí, že tvrzení žalované, že souhlasila s výší výživného pouze proto, že se žalobce zavázal poskytovat ji a dceři bezplatné bydlení, tedy že tím částečně plní vyživovací povinnost k dceři, nemá v poměrech projednávané věci význam. Byť vyživovací povinnost lze plnit i naturálně (zajištěním ubytování), neznamená to snad, že by smlouva o užívání domu nebyla bezúplatným kontraktem, když by jeho úplatnost spočívala v tom, že za zajištění práva bezplatně užívat dům žalovanou by žalobce platil dceři nižší peněžité výživné (tím by se pak nemohlo jednat o smlouvu o výprose). Platí totiž, že smlouva o bezplatném užívání domu je závazkovým právním vztahem mezi žalobcem a žalovanou, vyživovací povinnost je otázkou vztahu žalobce a jeho dcery. Jedná se o samostatné a svébytné vztahy na sobě navzájem nezávislé.

38. Dále se soud zabýval tím, zda žalovaná užívala dům oprávněně. K tomu, aby jej užívala neoprávněně, by žalobce musel tvrdit a prokázat, že např. od smlouvy platně odstoupil (výprosa může zaniknout způsoby upravenými v obecné části závazkového práva, např. dohodou, narovnáním), nebo že požádal žalovanou o vrácení věci (§ 2190 odst. 1 o. z.). Pokud by od smlouvy platně odstoupil, smlouva by zanikla s účinky ex tunc (srov. § 2004 o. z.) a na straně žalované by vzniklo bezdůvodné obohacení, spočívající v získání majetkového prospěchu tím, že by na úkor žalobce bezúplatně užívala jeho dům (včetně energií s užíváním domu spojených), z právního důvodu, který odpadl a byla by povinna takové bezdůvodné obohacení žalobci vydat (§ 2992 o. z.). Pokud by žalobce žalovanou platně požádal o vrácení věci (v poměrech projednávané věci k vyklizení domu), okamžikem účinnosti takového právního jednání vůči žalované by žalovaná byla povinna dům vyklidit, a užívala-li by ho poté, co byla vyzvána k jeho vrácení, vznikalo by na její straně shora vymezené bezdůvodné obohacení, jež by byla povinna žalobci vydat.

39. Pokud jde o zánik závazku odstoupením od smlouvy, je namístě zdůraznit, že žalobce po celou dobu řízení ani netvrdil, že by od smlouvy odstoupil. Soud však musí přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Požadavku na vydání bezdůvodného obohacení by přitom odpovídalo, došlo-li by k odstoupení od smlouvy. Proto se soud zabýval tím, zda z provedených důkazů plyne, že žalobce od smlouvy odstoupil.

40. Odstoupení od smlouvy je jednostranným adresovaným právním jednáním, který musí splňovat veškeré uvedené zákonné náležitosti stanovené v § 545 a § 546 o. z., aby mohl podle § 2004 o. z., aby mohlo vyvolat právní následky s takovým jednáním spojené. Chybí-li prokazatelná existence vůle některé ze smluvních stran od smlouvy odstoupit, popřípadě nebyla-li takováto vůle objektivně realizována, nelze hovořit o učinění právního jednání odstoupení od smlouvy (přiměřeně srov. rozsudek NS ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 779/2001; v této věci NS dospěl k závěru, že jednání kupujícího, který poté, co mu prodávající po opakovaných urgencích nedodal předmět koupě, požadoval vrácení zaplacené kupní ceny, není odstoupením od smlouvy). Projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy musí být učiněn dostatečně zřetelně a v zásadě explicitně. Jednání oprávněné strany musí obsahovat takový projev vůle, na jehož základě je možné dospět k závěru, že tato strana hodlá odstoupit od smlouvy (viz rozhodnutí NS ze dne 14. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 102/97, uveřejněný v časopise Právo a podnikání, č. 7-8, ročník 1998; v této věci NS dospěl k závěru, že z projevu, v němž věřitel vyzve dlužníka z důvodu porušení smlouvy k vrácení předmětu leasingu a k zaplacení zbývajících splátek, nelze dovodit odstoupení od smlouvy). Odstoupení od smlouvy musí být ve sporu zjištěno, proto jen sama skutečnost, že druhý účastník smlouvy mohl z okolností dovodit, že byla projevena vůle od smlouvy odstoupit, nemá účinky dojití projevu vůle (srov. rozsudek NS ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1374/98).

41. Projev žalobce učiněný na jednání soudu dne 16. 7. 2020 ve věci sp. zn. [spisová značka], v němž soudu sdělil, že by chtěl v [obec] nadále bydlet sám s tím, že by se žalovaná měla odstěhovat, v žádném případě nelze považovat za právní jednání spočívající v odstoupení od smlouvy. Jedná se toliko o vyjádření subjektivní představy žalobce ohledně budoucího bydlení v domě sdělené soudu v samotném závěru jednání stran, nikoli o právně relevantní jednání, jež by bylo s to působit ve sféře hmotného práva. Zamýšlel-li žalobce způsobit právní následky, o čemž soud zásadně pochybuje, jeho projev neměl právně relevantní rozměr. Projev žalobce nebyl adresovaný, nebyl činěn v úmyslu působit do sféry hmotného práva a nelze z něj dovodit vůli žalobce odstoupit od smlouvy o užívání domu žalovanou. I kdyby snad soud tento projev žalobce bral jako hmotně právně relevantní projev vůle, byť k platnosti odstoupení od smlouvy není vyžadováno uvedení důvodu odstoupení, za situace, kdy není vůle od smlouvy odstoupit vyjádřena explicitně, je uvedení důvodu, pro který nechce být smluvní strana smlouvou vázána, indikátorem svědčícím ve prospěch výkladu projevu vůle jakožto odstoupení od smlouvy. Nejenže z projevu žalobce neplyne, že chce dosáhnout zrušení smlouvy od počátku, ale neplyne z něj jakýkoli důvod, pro který již nechce být smlouvou vázán. Přisoudil-li by soud projevu žalobce právně relevantní rozměr, potom by nevyhnutelně dospěl k závěru, že projev by zcela oprávněně zavdal pochybnosti, zda žalobce vykonává právo odstoupit od smlouvy, či zda chce s účinky ex nunc dosáhnout vyklizení domu, či zda činí projev bez jakékoli návaznosti na dotčenou smlouvu. Na témže jednání žalobce dokonce uvedl, že dceři řekl, že nechce žalovanou z domu„ vyhodit“.

42. Jako odstoupení od smlouvy nelze považovat projev vůle žalobce adresně vůči žalované v dopisu ze dne 11. 11. 2020. Jednání žalobce, jenž žalované sdělil, že umožněním užívání domu třetí osobou porušuje dohodu o užívání domu, a současně vznesl požadavek na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího nezaplacenému nájmu a nákladů na služby, totiž postrádá především subjektivní prvek právního jednání, tedy prokazatelnou existenci vůle žalobce od smlouvy odstoupit; není-li takové vůle, nemůže být naplněn ani objektivní prvek právního jednání, tj. projev takové vůle ve vnějším světě, nelze proto hovořit o tom, že žalobce dopisem ze dne 11. 11. 2020 učinil právní jednání odstoupení od smlouvy. Při absenci subjektivního prvku právního jednání pak již není nutno zabývat se otázkou, jakým způsobem by mohla být vůle účastníka právního úkonu projevena, zda výslovně nebo nevýslovně, tj. konkludentně (viz rozhodnutí NS sp. zn. 33 Odo 779/2001). Z dopisu není zřejmá nepochybná vůle žalobce smlouvu od počátku ukončit odstoupením od ní, když žalobce mimo jiné vyzval žalovanou k předestření možného řešení nastalé situace (rozuměj porušování smlouvy z její strany). Konstatování porušení smlouvy, třebas ve spojení s požadavkem na vydání majetkového prospěchu z porušení smlouvy plynoucího, samo o sobě nezpůsobuje zánik smlouvy, nepřistoupí-li k tomu právně relevantní jednání směřující k zániku závazku (odstoupení od smlouvy, výzva k vrácení předmětu výprosy). Totéž platí i pro projev vůle žalobce zachycený v dopise ze dne 16. 3. 2021, v němž vyzval žalovanou k vyklizení. Vznesení požadavku na vydání věci nelze ztotožňovat s odstoupením od smlouvy (viz rozhodnutí NS sp. zn. 2 Odon 102/97). Krom toho, žalobce doslova uvedl, že vyklizení se nemá týkat dcery účastníků. Užívací právo, založené smlouvou, se ovšem týkalo nejen žalované, ale právě i dcery účastníků. Byť účastníci nejsou povinni provádět právní kvalifikaci svého nároku, ze způsobu jeho uplatnění ve smyslu vylíčení nároku prostřednictvím žalobních tvrzení lze usuzovat i na úmysl účastníků v souvislosti s předešlým právním jednáním. Žalobní tvrzení pak naznačují, že žalobce od smlouvy neodstoupil a ani to nezamýšlel. Pokud by to totiž učinil, neodůvodnil by nárok na vydání bezdůvodného obohacení užíváním domu v rozporu s dohodou o užívání domu ze dne 5. 9. 2019, nýbrž užíváním domu žalovanou od počátku bez právního důvodu (byl zastoupen advokátem). Soud uzavírá, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobce platně odstoupil od smlouvy ze dne 5. 9. 2019, ani že by jeho úmyslem bylo od smlouvy odstoupit.

43. Závěru, že úmyslem žalobce nebylo od smlouvy odstoupit, nasvědčují i žalobní tvrzení, obsah písemných výzev adresovaných žalované a účastnický výslech žalobce. Soud nemá pochyb o tom, že cílem nynějšího jednání žalobce není„ vystěhovat“ dceru z domu, ale buď vystěhovat toliko žalovanou, nebo ji přimět, aby za užívání domu platila, či dům odkoupila. Žalobce nemůže přehlédnout, že užívací právo bylo sjednáno jako právo společné pro žalovanou a dceru účastníků. Řečeno jinak, pokud by žalobce odstoupil od smlouvy, z domu by se nevyhnutelně musela vystěhovat i jeho dcera, neboť je v péči žalované. Tolik k nemožnosti vyhovět požadavku žalobce obsaženém v dopise ze dne 16. 3. 2021, aby se žalovaná vystěhovala, ale dceru v domě ponechala. Dcera by bezpochyby mohla trvale bydlet v domě i bez smlouvy o výprose (z jiného právního důvodu či se souhlasem žalobce), nikoli však bez žalované.

44. Jelikož není výprosa omezena určením doby ani stanovením účelu užití, žalobci jakožto půjčiteli svědčí právo kdykoli podle libosti požadovat vrácení předmětu výprosy po žalované, tedy vyklizení domu (k tomu, že projev žalobce učiněný na jednání soudu dne 16. 7. 2020 ve věci sp. zn. [spisová značka], není dle soudu právním jednáním, jímž by žalobce adresně vůči žalované vznesl požadavek, aby dům vyklidila, viz shora). Ani ve výzvě ze dne 11. 11. 2020 žalobce nikterak neprojevil vůli, aby žalovaná dům vyklidila, toliko po ní chtěl zaplatit náklady na bydlení a bezdůvodné obohacení za bezplatné užívání domu. Krom toho žalobce v dopise uvedl, že chce-li žalovaná v užívání domu pokračovat, nechť navrhne řešení nastalé situace, např. odkup domu. Samotné konstatování porušení podmínek smlouvy o užívání domu neimplikuje vůli žalobce způsobit zánik smlouvy prostřednictvím vrácení předmětu výprosy. Dle názoru soudu platí, že konstatování porušení smlouvy, třebas ve spojení s požadavkem na vydání majetkového prospěchu z porušení smlouvy plynoucího, samo o sobě nezpůsobuje zánik smlouvy, není-li tak stranami sjednáno (což v projednávané věci nebylo), nebo nepřistoupí-li k tomu právně relevantní jednání směřující k zániku závazku (odstoupení od smlouvy, výzva k vrácení předmětu výprosy). Za právní jednání, jehož obsahem byl požadavek na vrácení předmětu výprosy lze považovat až dopis žalobce ze dne 16. 3. 2021, v němž žalobce vyzval žalovanou k vyklizení dotčeného domu do 15. 5. 2021. Soud dopisu ze dne 16. 3. 2021 přisoudil účinek projevu vůle směřující k vrácení předmětu výprosy, nikoli odstoupení od smlouvy, neboť úmysl žalobce dosáhnout vrácení předmětu výprosy je z projevu vůle bezpochyby zjistitelný a v adresátu právního jednání – žalované – nemohl vyvolat sebemenší pochybnost, co je předmětem takového jednání. Vůle od smlouvy odstoupit však dopisem vyjádřena není (viz shora). Výprosník je povinen předmět výprosy vrátit půjčiteli, k zániku smlouvy však dochází ex nunc, čím nemůže dojít k založení užívání předmětu výprosy v době před vznesením požadavku na vrácení z právního důvodu, který odpadl, a výprosník není vystaven povinnosti vydat nevzniknuvší bezdůvodné obohacení, jako v případe odstoupení od smlouvy. Z toho plyne, že v situaci, kdy pro terminaci smlouvy v dané konkrétní situaci připadají do úvahy dva způsoby (odstoupení od smlouvy a výzva k vrácení předmětu výprosy), je na půjčiteli, aby svou vůli projevil dostatečně konkrétně, aby na straně výprosníka nezaložil objektivní důvod pochybovat o obsahu právního jednání. V případě dopisu ze dne 16. 3. 2021 je pak nepochybně projevena vůle dosáhnout toliko vrácení předmětu výprosy – vyklizení domu. Uplynutím dne 15. 5. 2021, tedy nejzazšího okamžiku, do kterého žalobce požaduje dům vyklidit (žalovaná přijetí dopisu potvrdila), vznikne žalované povinnost dům vyklidit. Pakliže dům nevyklidí, bude od 16. 5. 2021 dům užívat neoprávněně a v úvahu připadá i vznik povinnosti vydat majetkový prospěch z bezplatného užívání domu plynoucí.

45. Bezdůvodné obohacení vzniká mimo jiné na základě plnění z právního důvodu, jenž odpadl. Neoprávněný majetkový prospěch vychází z právního stavu, kdy v době nabytí obohacení byl k poskytnutí plnění dán řádný právní důvod, který ovšem v důsledku nastoupení zákonem nebo dohodou stanovené skutečnosti pozbyl právní účinky. Odpadnutím právního důvodu se plnění stává bezdůvodným obohacením. Jedním z typických příkladů vzniku bezdůvodného obohacení z tohoto důvodu, jest zrušení závazku projevem vůle o odstoupení, tehdy odpadá právní důvod poskytnutého plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013). Každý z účastníků zrušené smlouvy je oprávněn žádat po smluvní straně vrácení všeho, co získala (§ 2993 o. z.).

46. Soud uzavírá, že nebylo zjištěno, že by žalobce od smlouvy ze dne 5. 9. 2019 platně odstoupil, bylo pouze zjištěno, že vyzval žalovanou k vrácení předmětu výprosy do 15. 5. 2021. Po celé období, za nějž žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení za bezúplatné užívání domu, tedy září 2019 až říjen 2020, žalovaná s dcerou užívala dům na základě platné smlouvy ze dne 5. 9. 2019, jež nebyla v tomto období jakkoli účinně odklizena. Výzva k vrácení předmětu výpůjčky pak nezpůsobuje zánik smlouvy s účinky ex tunc. Z uvedeného plyne, že o vzniku bezdůvodného obohacení nemůže být řeč, neboť právní důvod bezúplatného užívání domu žalovanou a její dcerou dosud neodpadl. Jelikož žalobci tvrzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení nesvědčí, nezbylo než žalobu zamítnout.

47. Námitky žalované, že bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout s odkazem na § 743 o. z. a § 2997 odst. 1 o. z., nepovažuje soud za případné.

48. Je pravdou, že v souladu s § 743 o. z. manželé mohou vytvořit obydlí, a to na základě různého právního důvodu (včetně bydlení v domě ve výlučném vlastnictví jednoho z nich). Právo bydlení jednoho z manželů u druhého však není výprosou ani výpůjčkou. Manželé mezi sebou nezakládají smluvně závazek, z něhož by vyplývalo právo jednoho manžela bydlet u manžela druhého, proto nemůže vzniknout právo manžela, v jehož výlučném majetku je obývaná nemovitá věci, nejen na vydání bezdůvodného obohacení, ale ani právo kdykoliv požadovat vrácení věci (§ 2190 o. z.). Rodinná domácnost v domě však de iure i de facto přestala existovat okamžikem, kdy se žalobce z domu odstěhoval s úmyslem žít jinde a manželské soužití neobnovit (červen 2019). K obnovení rodinné domácnosti účastníků již následně nedošlo. Žalovaná ostatně měla již nového partnera, nelze tedy hovořit, že by po červnu 2019 měla s žalobcem v domě rodinnou domácnost ve smyslu § 743 o. z.

49. Bezdůvodné obohacení zakládá podle § 2991 o. z. plnění bez právního důvodu. Plněním bez právního titulu je plnění nedluhu. Vydání bezdůvodného obohacení je ovšem možno se domáhat toliko v případě, že osoba, která plnila, si nebyla vědoma, že nemá povinnost plnění poskytnout. Ze znění § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., je zřejmé, že normované pravidlo dopadá na případy dobrovolného poskytnutí plnění jiné osobě, jež není možno pokládat za činěné na základě darovací smlouvy či jiného obdobného právního jednání (srov. Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, kom. k § 2997). Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020). Byť se na první pohled může zdát, že žalobce v projednávané věci plnil s vědomím, že tomu není povinen, pak toto tvrzení je validní toliko v době předcházející uzavření smlouvy ze dne 5. 9. 2019, tehdy žalobce skutečně plnil s vědomím, že jej k tomu nezavazoval jakákoli právní povinnost, nárok na vydání bezdůvodného obohacení by proto nevnikl. Poskytování bezúplatného užívacího práva k domu a hrazení nákladů na služby s užívání spojené, k nimž došlo od okamžiku sjednání smlouvy ze dne 5. 9. 2019, je pak plněním povinnosti ze smlouvy. Řečeno jinak, plnil-li žalobce, činil v tom okamžiku s vědomím, že jej k tomu váže právní titul – smlouva ze dne 5. 9. 2019, nejde tudíž o vědomé plnění nedluhu. Bezdůvodné obohacení pak pojmově vylučuje existenci konkrétního právního důvodu plnění, zatímco v projednávané věci mezi existovala mezi účastníky smlouva zavazující žalobce k plnění a ke strpění určitého stavu.

50. Soud se blíže nezabýval tvrzením žalobce, že v domě bydlí nový partner žalované, neboť takové tvrzení nemělo v poměrech projednávané věci význam s ohledem na to, že v řízení nevyšlo najevo, že by žalobce odstoupil od smlouvy ze dne 5. 9. 2019. I kdyby tedy žalobce prokázal porušování povinnosti ze smlouvy plynoucí žalovanou, nemělo by to s ohledem na neodklizení smlouvy jakýkoli význam. Sluší se však poznamenat, že tvrzení žalobce, že partner žalované dům dlouhodobě užívá od září 2019, resp. že v něm bydlí, by bylo nutno specifikovat, neboť ve světle ostatních zjištění neobstojí. Ještě na jednání soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] dne 16. 7. 2020, žalobce uvedl, že dům v [obec] užíval do května 2020 (tedy v době, kdy měl dům již minimálně 9 měsíců užívat, resp. v něm bydlet partner žalované), kdy se v něm stýkal s dcerou každý týden v úterý a pátek, z úterý na středu a z pátka na sobotu. Totéž zopakoval ve své účastnické výpovědi v tomto řízení. Je tedy otázkou, zda partner žalované v domě skutečně bydlel, zatímco tam žalobce dvakrát týdne přespával. Žalobce dokládal své tvrzení o tom, že partner žalované v domě bydlí, výpovědí žalované v řízení ve věci sp. zn. [spisová značka], při které žalovaná uvedla, že se s novým partnerem stýká asi třikrát do týdne a o víkendech. Z takového vyjádření však neplyne, že by partner v domě bydlel, neboť žalovaná neuvedla, že kde ke schůzkám dochází. Současně nelze přehlédnout, že právo bezúplatného užívání domu bylo sjednáno bez jakéhokoli omezení (viz projev žalobce na jednání dne 4. 5. 2020 ve věci sp. zn. [spisová značka]). Byť tedy bylo sjednáno užívací právo toliko pro žalovanou a její dceru, nebylo žalobcem vymíněno, že by snad žalovaná nemohla v domě přijímat návštěvy (samozřejmě za předpokladu, že by se občasné návštěvy nepřeměnily ve stav faktického bydlení; takové jednání žalované by bezpochyby bylo v rozporu s účelem smlouva ze dne 5. 9. 2019). Žalobce v době uzavření smlouvy věděl, že žalovaná má nového partnera. Alternativa, že se s ním bude stýkat třebas i domě žalobce mu tedy musela být zřejmá a mohl na ni při sjednávání podmínek užívání domu reagovat. Užívací právo bezpochyby zahrnuje i možnost přijímání návštěv. Konečně pak, je-li předmětem výprosy byt či dům, není vyloučeno analogické použití některých ustanovení úpravy nájmu bytu a domu analogicky (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 -3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 188 – 194).

51. Konečně pak, jde-li o samotné vymezení požadovaného bezdůvodného obohacení, tak, bez ohledu na shora uvedené, by žalobce nemohl být ve věci bez dalšího zcela úspěšný. Jelikož z jeho žalobních tvrzení plyne, že požaduje úhradu nákladů s užíváním domu spojených spotřebovaných pouze žalovanou, nikoli jejich dcerou, není patrné, jak dospěl k poměru 80% ku 20 %, když z logiky věci plyne, že užívají-li dvě osoby (žalovaná s dcerou) stejné prostory k bydlení, podílejí se na spotřebě energií, není-li prokázáno něco jiného, rovným dílem. V úvahu připadá požadavek na zaplacení buď 100 % nákladů po žalované, jelikož smluvními stranami byli žalobce a žalovaná, nikoli jejich dcera, a žalovaná má dceru v péči, logicky tedy nese náklady na zajištění jejích bytových potřeb, nebo 50 %, setrval-li by žalobce na„ gentlemanském“ nepožadování náhrady nákladů spotřebovaných svou dcerou. Krom toho, žalobce do května 2020 dům dvakrát týdně užíval. Spotřebovával tedy energie, měl by se proto na jejich úhradě podílet a nikoli rozvrhnout celou spotřebu mezi žalovanou a jejich dceru. Tolik pouze k úvahám soudu bez významu pro rozhodnutí ve věci.

52. Jelikož byla žalovaná v řízení zcela úspěšná, má podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb. právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalované sestávají z odměny zástupce žalované za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 22. 2. 2021, účast na jednání soudu dne 7. 5. 2021, přesahující dvě hodiny) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“), při tarifní hodnotě 211 461,41 Kč, po 9 180 Kč, tj. odměna celkem 36 720 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů za čtyři úkony právní služby podle § 13 odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu po 300 Kč, tj. celkem 1 200 Kč, z cestovného podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu ve výši celkem 272 Kč za cestu na jednání soudu na trase [obec] – [obec] a zpět (celkem 44 km) motorovým vozidlem zn. Hyundai (27,80 Kč za litr paliva průměrné spotřebě 6,4 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. za cestu dne 17. 5. 2016), z náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2x100 Kč za dvě započaté půlhodiny (čas strávený cestou na trase [obec] – [obec] na jednání soudu) a, jelikož je zástupkyně žalované plátcem DPH, z částky odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, cestovného a náhrady za ztrátu času ve výši 8 062,32 Kč Celkem činí výše nákladů, na jejichž náhradu má žalovaná nárok, částku 46 454,32 Kč.

53. Soud nepřiznal žalované požadovanou náhradu na úkon právní služby – vyjádření ze dne 18. 2. 2021. V uvedeném podání zástupkyně žalované toliko oznámila soudu, že převzala zastupování žalované, že žalobní nárok neuznává, a že jej odůvodní v samostatném podání. Náklady za tento úkon nelze považovat za účelně vynaložené. Jednak podání neobsahuje nic, co by vyžadovalo byť sebemenší právnickou erudovanost pisatele, neboť neobsahovalo jakoukoli věcnou argumentaci, k jejímuž poskytnutí byla žalovaná vyzvána usnesením ze dne 4. 2. 2021, č. j. 76 C 13/2021-131, jednak zástupkyni žalované nic nebránilo v tom, aby vyjádření k žalobě učinila v jednom podání. Dle názoru soudu je obecně neakceptovatelné, aby povinnost účastníka k náhradě nákladů řízení sloužila k obohacování advokátů skrze činění ryze formálních bezobsažných úkonů, v tomto případě advokátky, jež své písemné přednesy bezdůvodně tříštila do více podání. Žalované byla přiznána náhrada nákladů za podání ze dne 22. 2. 2021, což soud považuje za dostatečnou náhradu za podání žalované obsahující vyjádření k žalobě.

54. O platební povinnosti bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 věty před středníkem zák. č. 99/1963 Sb., jelikož pro uložení jiné lhůty soud neshledal důvod.

Poučení