76 C 188/2024 - 41

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro zaplacení 104 824 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 2. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 91 324 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 873 Kč od 16. 9. 2022 do 30. 11. 2022, z částky 29 941,18 Kč od 1. 12. 2022 do 27. 2. 2023, z částky 25 946 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení, z částky 55 951 Kč od 12. 10. 2022 do 30. 11. 2022, z částky 49 882,82 Kč od 1. 12. 2022 do 27. 2. 2023, z částky 40 378 Kč od 27. 2. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalované zaplacení částky 104 824 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [RČ], na základě které jí poskytla částku 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni zapůjčenou částku spolu s částkou 24 946 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 19 282 Kč, jednak platbu za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, jednak částku 4 164 Kč za doplňkovou službu komfortní a flexibilní splácení, a to formou 21 měsíčních splátek po 2 141 Kč. Žalovaná zaplatila žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku toliko 16 004,82 Kč, ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 29 941,18 Kč, se žalobkyně domáhá plnění touto žalobou (Nárok 1). Nadto žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč za prodlení žalované se splácení (Nárok 2).

2. Žalobkyně dále uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které jí poskytla částku 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni zapůjčenou částku spolu s částkou 36 669 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 28 923 Kč, jednak platbu za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, jednak částku 6 246 Kč za doplňkovou službu komfortní a flexibilní splácení, a to formou 21 měsíčních splátek po 3 304 Kč. Žalovaná zaplatila žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku toliko 20 495,18 Kč, ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 49 882,82 Kč, se žalobkyně domáhá plnění touto žalobou (Nárok 3). Nadto žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 15 000 Kč za prodlení žalované se splácení (Nárok 4).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání.

5. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a učinil následující závěr o skutkovém stavu z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním:

6. Účastníci podepsali dne [datum] listinu označenou „smlouva o spotřebitelském úvěru“ č. [RČ] [dále též „Smlouva A)]. Žalobkyně se smluvně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tento úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 24 946 Kč, a to ve 21 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 141 Kč. Žalovaná potvrdila, že převzala částku 20 000 Kč v hotovosti (smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaná zaplatila žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku toliko 16 004,82 Kč (tabulka umoření, tvrzení žalobkyně). Účastníci dále podepsali dne [datum] listinu označenou „smlouva o spotřebitelském úvěru“ č. [hodnota] [dále též „Smlouva B)]. Žalobkyně se smluvně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tento úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 36 669 Kč, a to ve 21 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 304 Kč. Žalovaná potvrdila, že převzala částku 30 000 Kč v hotovosti (smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaná v rámci této smlouvy přistoupila dne [datum] ke skupinové pojistné smlouvě ze dne [datum], sjednané mezi žalobkyní a společnosti [právnická osoba] (zařazení zákazníka do pojistného programu). Žalovaná zaplatila žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku toliko 20 495,18 Kč (tabulka umoření, tvrzení žalobkyně). Při zkoumání úvěruschopnosti při uzavírání v pořadí první smlouvy žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má jeden zdroj příjmu a disponuje měsíčním příjmem [částka] ze zaměstnání, v kolonce „další čisté příjmy domácnosti“ je uvedena částka [částka], její měsíční výdaje byly vyčísleny na [částka], žalovaná má jednu vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je svobodná bez partnera, úvodní část oddílu Zdroje příjmů – finančních prostředků je nevyplněna. V žádosti je uvedena požadovaná výše úvěru 10 000 Kč (zákaznická karta ze dne [datum]). Při zkoumání úvěruschopnosti při uzavírání v pořadí druhé smlouvy žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má jeden zdroj příjmu a disponuje měsíčním příjmem [částka] ze zaměstnání na plný úvazek, v kolonce „další čisté příjmy domácnosti“ je uvedena částka [částka], její měsíční výdaje byly vyčísleny na [částka], k tomu splácí částku [částka] měsíčně na jiný závazek u žalobkyně, žalovaná má jednu vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je svobodná bez partnera (zákaznická karta ze dne [datum]). Z výpisu z účtu žalované žalobkyně mohla zjistit, že v období [datum] – [datum] činí konečný zůstatek [částka], dne [datum] byla provedena platba nájemného ve výši [částka], dne [datum] byla na účet poukázána částka [částka] od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[právnická osoba] výpisu je patrné, že v období od [datum] do výplaty mzdy ([datum]) je na účtu prakticky mizivý zůstatek. Dále žalobkyně mohla zjistit, že v období [datum] – [datum] činil konečný zůstatek [částka], dne [datum] byla na účet poukázána částka [částka] od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[právnická osoba] výpisu je patrné, že v období od [datum] do výplaty mzdy ([datum]) je na účtu prakticky mizivý zůstatek. Konečně pak žalobkyně mohla zjistit, že v období [datum] – [datum] činil konečný zůstatek [částka] (počáteční pak [částka]), dne [datum] byla na účet poukázána částka [částka] od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. (výpis z účtu, potvrzení o příchozích úhradách na účet). Údaje ohledně majetkové a osobní situace žalované zapisovala do zákaznických karet [jméno FO], obchodní zástupkyně žalobkyně. Z její svědecké výpovědi vyplynulo, že při posuzování úvěruschopnosti žalované si vyžádala její občanský průkaz, výplatní pásky za dva měsíce zpět a pracovní smlouvu. Následně spočítala průměrnou mzdu žalované a dotázala se žalované na její měsíční výdaje, vyplněné zákaznické karty předala žalované k nahlédnutí a odsouhlasení. Následně odeslala dotaz na NRKI a BRKI. Svědkyně vypověděla, že u jednání mohl být snad partner žalované, panovala napjatá atmosféra. Samotné vyhodnocení úvěruschopnosti neprováděla svědkyně, nýbrž „systém“. Pokud byla soudem tázána, zda jí jeden měsíční výdaj ve výši [částka] měsíčně pro matku s vyživovaným dítětem, přijde jako adekvátní, svědkyně uvedla, že si myslí, že chod domácnosti měl finančně zajišťovat její partner žalované, ta pouze přispívala, všechno měl platit její partner. To, z jakého zdroje příjem partnera - tedy onen další čistý příjem domácnosti - pochází, svědkyně nezjišťovala, ani si příjem neověřovala (výpověď svědkyně [jméno FO]). Soud hodnotil výpověď svědkyně jako věrohodnou, ačkoli tato má zřejmý zájem na výsledku řízení, jelikož je obchodní zástupkyní žalobkyně a je patrně spoluodpovědná za kvalitu posuzování úvěruschopnosti klientů žalobkyně. Svědkyně vypovídala konzistentně, neměnila obsah své výpovědi. Žalobkyně vyzvala žalovanou prostřednictvím svého zástupce dopisem ze dne [datum] k zaplacení částky 41 341,18 Kč a 63 882,82 Kč do sedmi dnů od doručení dopisu s tím, že zásilka s dopisem byla dne [datum] uložena k vyzvednutí, aby se vrátila jako nevyzvednutá (dopis ze dne [datum] a dodejka). V roce 2020 činilo průměrné spotřební měsíční vydání připadající na jednu osobu v domácnosti s jedním dítětem částku 12 190 Kč, v roce 2021 pak částku 13 270 Kč (Spotřební výdaje domácností pro roky 2020 a 2021 vypracované ČSÚ).

7. Z listin na čl. 25-28 soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

8. Soud se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž soudu vysvětlila proces posuzování úvěruschopnosti žalované (v podrobnostech viz čl. 21).

9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

17. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

21. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

22. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

23. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

24. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

25. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaná nějakou dobu splátky hradila a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)

26. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

27. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený má soud za prokázané, že žalobkyně s odbornou péčí neověřila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně ověřila měsíční příjem žalované, ten se však pohyboval na samé spodní hranici minimální mzdy. Ani za takové situace se žalobkyně nikterak nezabývala zjišťováním konkrétních měsíčních výdajů žalované, když u první smlouvy vycházela z měsíčního výdaje [částka], u druhé smlouvy z měsíčního výdaje [částka] a k tomu ještě měsíční splátky [částka] na jiný dluh žalované vůči žalobkyni. Výdaje, z nichž žalobkyně jsou nápadně podhodnocené, zcela nerealistické, když podle dat ČSÚ v roce 2020 činilo průměrné měsíční vydání na jednu osobu v domácnosti s jedním dítětem částku 12 190 Kč, v roce 2021 pak 13 270 Kč. Pokud obchodní zástupkyně sbírající údaje o majetkové a osobní situaci žalované pro potřeby posouzení úvěruschopnosti k nízkým měsíčním vydáním uvedla, že vycházela z toho, že náklady na chod domácnosti nese údajný partner žalované, pak jiné zjištěné údaje ji měly vést k mylnosti takového předpokladu. V obou zákaznických kartách je totiž uvedeno, že žalovaná je svobodná, bez partnera, není tedy zřejmé, jak mohla obchodní zástupkyně vycházet z toho, že náklady nese partner žalované, když sama zástupkyně do obou karet vyplnila, že žalovaná žádného partnera nemá. Dále z žalobkyní předložených výpisů z účtu žalované se podává, že žalovaná minimálně v listopadu 2020 hradila nájemné ve výši [částka]. Už jen z toho muselo být obchodní zástupkyni, potažmo žalobkyni zřejmé, že pokud žalovaná uvedla měsíční výdaj ve výši [částka], pak bylo takové tvrzení nepravdivé. Závěr o nevynaložení odborné péče je dále podpořen skutečností, že obchodní zástupkyně žalobkyně při hodnocení majetkové situace žalované bez dalšího přijala tvrzení žalované o výši dalšího čistého příjmu domácnosti jejího údajného partnera, aniž by považovala za nutné toto tvrzení jakkoli doložit, ačkoli žalovaná uvedla, že má toliko jeden zdroj příjmu, partnera nemá, a ačkoli tento další čistý příjem měl být většinovým příjmem domácnosti. Žalobkyně a svědkyně [jméno FO], jež se účastnila na procesu posuzování úvěruschopnosti za žalobkyni, si ostatně protiřečí. Zatímco žalobkyně ve vyjádření ze dne [datum] uvedla, že položka „dalšího čistého příjmu“ nebyla při posuzování úvěruschopnosti nebyla zohledňována, svědkyně uvedla, že žalovanou uvedený měsíční výdaj [částka] hodnotila v kontextu situace, kdy veškeré náklady domácnosti hradil údajný partner žalované. Žalobkyně tedy buď vycházela z toho, že částka [částka] pro matku s dítětem je adekvátním měsíčním výdajem na živobytí v dané čase a místě (což uvedla ve shora zmíněném vyjádření), nebo bez dalšího spoléhala na to, že žalovaná má partnera, který hradí chod domácnosti, tudíž žalovaná má veškerý svůj příjem pro své potřeby, aniž by však požadovala osvědčení příjmu údajného partnera. Za situace, kdy si ověřovala příjem žalované, avšak dominantní příjem údajné domácnosti nikoli, nemůže vést k závěru jinému, než že žalobkyně s odbornou péčí úvěruschopnost žalované nezkoumala. Nadto, pokud dle svědkyně [jméno FO] bylo při posuzování úvěruschopnosti kalkulováno s příjmem partnera, tedy s příjmem celé domácnosti žalované, pak není zřejmé, proč tomu odpovídajícím způsobem nebyla zohledňována i výdajová situace celé domácnosti, proč žalovaná uvedla, že nemá partnera a že má jediný zdroj příjmu.

28. U v pořadí první smlouvy pak žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti uvažovala o výši úvěru 10 000 Kč, nikoli skutečně poskytnutých 20 000 Kč. Pochybnost v žalobkyni stran správnosti uváděných údajů nevzbudilo ani to, že pokud by údaje o příjmech a výdajích žalované byly reálné, potom by neměla důvod si od žalobkyně půjčovat, neboť získané částky ji zbývaly po odečtení měsíčních výdajů od příjmů. Jde-li o registry NRKI a BRKI, tyto „databáze“ nejsou s to poskytnout jakkoli spolehlivý obraz o majetkové situaci úvěrovaného. Kontext situace, kdy se žalovaná snaží získat úvěr u nebankovního poskytovatele lichevních spotřebitelských úvěrů, čímž žalobkyně bezpochyby je (tj. že není schopna dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro něj znatelně výhodnějších podmínek), představuje jen další skutečnost vyvolávající zvýšenou potřebu obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovanou uváděných údajů.

29. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí.

30. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla tedy žalobkyně, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vynaloženou žalobkyni. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

31. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

32. Soud vzal do úvahy rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pak v projednávané věci se toto rozhodnutí neprosadí s ohledem na zcela odlišné skutkové souvislosti. Nejvyšší soud tehdy totiž posuzoval případ, kdy jednak úvěrující při posuzování úvěruschopnosti zjistil od žalovaného informace o jeho příjmu a výdajích, byť je dle odvolacího soudu neověřil, jednak, a to především, kdy úvěrovaný celý úvěr včetně příslušenství splatil a vydání bezdůvodného obohacení se až posléze domáhal jeho právní nástupce za situace, v níž úvěrovaný v průběhu závazku nikterak nezpochybnil svou schopnost úvěr splatit. Nejvyšší soud dotčený vývod učinil, když odvolacímu soudu současně vytkl, že nepřezkoumatelně označil postup úvěrujícího, jenž si neověřil žalovaným uváděné výdaje, za účelový. Byť to není v odůvodnění rozhodnutí zcela pregnantně formulováno, Nejvyšší soud implikoval, že úvěrující při posuzování úvěruschopnosti nepochybil [viz věta Pokud v projednávané věci měsíční splátka úvěru (s jistinou ve výši 18 000 Kč) činila cca 16 % prokázaného měsíčního příjmu spotřebitele (nominálně 2 390 Kč), předchůdce žalobkyně úvěr řádně splatil, aniž sám kdy uplatnil jakoukoliv výhradu ve vztahu ke své schopnosti úvěr splatit, není zřejmé, proč je neprověření údaje uvedeného předchůdcem žalobkyně v žádosti o úvěr natolik závažným pochybením, že to mohlo mít vliv na jeho schopnost úvěr splatit]. Nejvyšší soud v rozhodnutí zjevně reagoval na skutečnost, že již v minulosti upozorňoval na zneužívání ustanovení o posouzení úvěruschopnosti a zpětné namítání formální vady v jejím posuzování [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1704/2019; Nejvyšší soud se v tomto řízení pozastavil nad argumentací úvěrovaného (dovolatele) a uvedl, že „samotná povinná v průběhu celého řízení nerozporuje svou solventnost,“ a dále, že „tuto skutečnost nemůže zvrátit ani zevrubná snaha povinné o zpětné zpochybnění postupu oprávněné, která při posuzování úvěruschopnosti povinné postupovala s náležitou odbornou péčí, když doložila, že při ověřování majetkových poměrů povinné a jejího spoludlužníka vycházela i z jiných než povinnou a spoludlužníkem poskytnutých informací“. V uvedeném řízení se úvěrovaný ani nesnažil doložit, že fakticky (reálně) neměl na splácení úvěru, ale dokonce to ani během celého řízení netvrdil.].

33. Při hodnocení závěru přijatého Nejvyšším soudem v dotčeném ustanovení nelze odhlížet od ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu stran posuzování úvěruschopnosti. Nadto, jakkoli obecný závěr, že předpokladem vyvolání následku absence řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany úvěrujícího (§ 87 odst. 1 z. s. ú.), je zjištění, že úvěrovaný byl v době sjednání závazku skutečně neschopen, je contra legem. Zákonodárce jednoznačně spojil absolutní neplatnost smlouvy nikoli se stavem neschopnosti úvěrovaného úvěr splatit v době sjednání úvěru, nýbrž s absencí řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany úvěrujícího. Dalším nepřípustným následkem takového obecného závěru by byl přesun břemen tvrdit a prokazovat na úvěrovaného. Tedy namísto toho, aby úvěrující tvrdil a prokázal, že s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost úvěrovaného, by to byl nově úvěrovaný, který by musel tvrdit a prokázat, že nebyl schopen úvěr splatit, a to bez ohledu na to, zda byla jeho úvěruschopnost jakkoli posuzována. Konečně by taková obecná podmínka zeslabovala účinnost dopadu a smyslu zákonné úpravy týkající se posuzování úvěruschopnosti [v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES kladoucí důraz na podporu a vynucení (i odrazením skrze hrozící sankce) zodpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu, cílem čehož je v rámci úvěrového trhu zabránit tomu, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování a neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti], jelikož by jim umožňovala postupovat spekulativně a úvěruschopnost neposuzovat vůbec či toliko povrchně s tím, že bude na úvěrovaných, aby v budoucnu případně prokázali, že byla dána relevantní pochybnost o jejich schopnosti úvěr splatit.

34. Okresní soud uzavírá, že vývod dotčeného rozsudku Nejvyššího soudu se prosadí toliko v situaci, kdy spotřebitel úvěr splatil, aniž za trvání závazku cokoli namítal proti závěru úvěrujícího o své schopnosti úvěr splatit, a následně vyjde najevo, že úvěrující při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil. Pak pro závěr o neplatnosti smlouvy bude muset být dle Nejvyššího soudu nejprve postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Předpokladem pro to, aby úvěrující mohl úvěruschopnost úvěrovaného vyhodnotit, a třebas i pojmout pochybnost o jeho schopnosti úvěr splácet, je, že provede alespoň elementární zjištění majetkové situace úvěrovaného, tj. jeho příjmových a výdajových poměrů. K tomu v projednávané věci nedošlo.

35. Nehledě na uvedené, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.

36. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením obou smluv neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

37. Soud proto posoudil obě smlouvy jako absolutně neplatné, proto jest právní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou proto třeba posoudit jako vztahy bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalované) bez právního důvodu v rámci závazkového vztahu ze Smlouvy A) částku 20 000 Kč a ze Smlouvy B) částku 30 000 Kč, žalovaná přitom žalobkyni vrátila v rámci závazkového vztahu ze Smlouvy A) částku 16 004,82 Kč a ze Smlouvy B) částku 20 495,18 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalované nadále existuje ve výši 3 995,18 Kč [z neplatné Smlouvy A)] a 9 504,82 Kč [z neplatné Smlouvy B)]. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co žalované plnila.

38. Žalovaná byla nejdříve vyzvána žalobkyní k vrácení dlužných částek ze smluv o úvěru do sedmi dnů od doručení dopisu ze dne [datum], doručeného dne [datum] (uložením na poště se dostal do sféry žalované). Osmý den poté, tj. [datum], se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

39. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení (15 % ročně) ode dne [datum] do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo žalobkyni, resp. žalobkyni, právo na smluvní pokutu, poplatek za pojištění, ani smluvní úrok, když všechny tyto pohledávky měly svůj původ v absolutně neplatných smlouvách a to včetně přihlášky k pojištění, které bylo zcela navázána na účastníky sjednanou úvěrovou smlouvu a tvořila toliko sekundární zdroj obohacení žalobkyně z uzavřené úvěrové smlouvy.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska úspěšnější, dle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly.

41. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.

Poučení