76 C 197/2022- 51

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 9 300 Kč s příslušenstvím a smluvních pokut ve výši 8 900 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 400 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 900 Kč, smluvních pokut ve výši 5 500 Kč a ve výši 3 400 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 600,82 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 8 502,52 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 900 Kč od [datum] do zaplacení a smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 9 300 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne [datum] domáhala toho, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 9 300 Kč s příslušenstvím představující nevrácenou část zápůjčky ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] mezi původním věřitelem, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), a žalovanou. Žalované byla původním věřitelem poskytnuta zápůjčka ve výši 11 000 Kč, přičemž se zavázala jistinu zápůjčky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí a spravování zápůjčky ve výši 9 759 Kč prostřednictvím 60 týdenních splátek po 346 Kč měsíčně. Žalobkyně dále požaduje zaplacení smluvní pokuty za prodlení se splácení zápůjčky ve výši 5 500 Kč a sankčních poplatků ve výši 3 400 Kč. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 2 600 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 3 662,99 Kč, dlužných poplatků ve výši 2 387,01 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 746,84 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 384,61 Kč, a dále běžícího smluvního úroku a úroku z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla žalobou uplatněná pohledávka postoupena žalobkyni.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl věc bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaná se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

5. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem [datum] ([číslo]) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem původního věřitele (dále jen„ Smlouva“). Předmětem Smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované zápůjčku ve výši 11 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem za půjčku ve výši 9 759 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 346 Kč, přičemž první splátkové období začíná běžet dnem uzavření Smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že převzala celou částku zápůjčky v hotovosti.

6. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne [datum] a z potvrzení o podání má soud za prokázané, že dne [datum] zaslal zástupce žalobkyně žalované výzvu k úhradě dlužné částky ve výši 27 303,34 Kč ze smlouvy o úvěru [číslo] nejpozději do [datum], jinak se celý zbytek dluhu stane splatným.

7. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] a z potvrzení o podání má soud za prokázané, že dne [datum] zaslal zástupce žalobkyně žalované výzvu k úhradě dlužné částky ve výši 27 967,85 Kč ze smlouvy o úvěru [číslo] nejpozději do 7 dnů od datace výzvy.

8. Ze Zákaznické karty podepsané původním věřitelem a žalovanou dne [datum] soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná bydlela v nájmu, má základní vzdělání, měla partnera, má jednu vyživovanou osobu. Důvodem zápůjčky jsou neočekávané výdaje. Žalovaná byla v domácnosti na mateřské dovolené s příjmem ve výši 6 500 Kč. Jako další čistý příjem uvedla bez dalších podrobností částku 10 500 Kč. Odhadované měsíční výdaje ve výši 4 817 Kč.

9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávky ze smlouvy, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

10. Z Tabulek přehledu plnění soud zjistil, jak žalovaná dluh ze Smlouvy splácela.

11. Náhledem do interního systému soudu ISAS bylo zjištěno, že v době uzavření Smlouvy byly s žalovanou jakožto povinnou vedeny tři exekuční řízení u zdejšího soudu pod sp. zn. 54 EXE 2027/2019, 73 EXE 4091/2018 a 73 EXE 3378/2018.

12. Ze Statistiky rodinných účtu ČSÚ pro rok 2019 soud zjistil, že průměrný výdaj pro domácnost v obci velikosti [obec] (v Zákaznické kartě uvádění údaj pobytu žalované) dosahoval pro rok 2019 po odečtení nákladů na rekreaci a kulturu částky 12 764 Kč.

13. Svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že o předmětu sporu neví nic, její kolegyně jí sdělila, že žalovaná je klientkou původního věřitele. Svědkyně si žalovanou ani jednání s ní nepamatuje, ani rok, kdy k němu mělo dojít. Nepamatuje si, ani ve kterém roce mělo jednání proběhnout. Svědkyně popsala standardní postup posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr, což provádí nárazově cca jednou až dvakrát týdně. Zpravidla ověřuje příjmy zákazníků z výplatních pásek, ověřuje, kolik klient platí nájem a pak zákazník sdělí, kolik utratí za potraviny a běžné věci. Když svědkyně zjistí, že výdaje nemohou odpovídat, popř. když se jí to nezdá, tak volá manažerce. Pokud by viděla, že klient uvádí měsíční výdaj ve výši pět tisíc korun a méně, už by úvěr neposkytla. V případě žalované svědkyně viděla smlouvu o nájmu a rozhodnutí o přiznání rodičovské. Svědkyně si pamatuje, že jí žalovaná sdělovala, že jí se splácením bude pomáhat její přítel a otec, byla přitom na mateřské. Partner tam v té chvíli při sepisování nebyl, svědkyně však viděla jeho doklady a výplatní pásky. Otec žalované bydlel v totožném domě jako žalovaná v [část obce].

14. Soud svědkyni [příjmení] nehodnotil jako věrohodnou. Svědkyně, ačkoli hned na úvod uvedla, že si nepamatuje ani žalovanou, ani jednání s ní, vzápětí uvedla, že jí byly při jednání s žalovanou předloženy výplatní pásky partnera žalované. Pokud si svědkyně vůbec nepamatuje jednání s žalovanou, logicky si nemůže pamatovat, k čemu během daného jednání došlo a kdo mu byl či nebyl přítomen. Ostatně pokud by svědkyně, jak uvedla, při posuzování úvěruschopnosti v tomto konkrétním případě ověřovala sdělené údaje z (jakýchkoli) výplatních pásek, byla by taková skutečnost zaznamenána v Zákaznické kartě žalované, což není. Při dotazu soudu, jakou hranici výdajů považuje za hraniční při stanovení věrohodnosti klientem uváděných informací, svědkyně uvedla, že při uváděných výdajích 5 000 Kč a níže by již úvěr neposkytla. V Zákaznické kartě je zaznamená údaj stran měsíčních výdajů povinné ve výši 4 817 Kč. Při hodnocení věrohodnosti svědkyně soud nepřehlédl, že svědkyně má, s ohledem na pokračující výkon této činnosti, zájem na tom, aby nezavdala důvod pochybovat o řádném plnění (části) své pracovní náplně (ověřování úvěruschopnosti). Krom toho ochota svědkyně odpovídat na otázky při výslechu byla snížena. Svědkyně při pokládání otázek směřujících na její konkrétní postup při jednání s žalovanou se snažila vyhnout odpovědím tím, že popsala„ jak se to zpravidla dělá standardně“.

15. Z listiny označené jako Standardní informace o spotřebitelském úvěru a z výpisu z živnostenského rejstříku soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by měly vliv na právní hodnocení věci.

16. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali smlouvu o zápůjčce, za základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalované 11 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 759 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 346 Kč. Žalovaná převzala celou částku půjčky v hotovosti. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 2 600 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení pohledávky ze Smlouvy do [datum] s okamžitým zesplatněním celého dluhu v případě neuhrazení požadované částky v daném termínu.

17. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“), když obě Smlouvy byly uzavřeny za jeho účinnosti.

18. Podle § 164 zák. č. 257/2016 Sb., není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 19. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet 20. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 21. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované.

26. Zákony o spotřebitelském úvěru obsahuji povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

27. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

28. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

29. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

30. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

31. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

32. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

33. Po provedeném dokazování má soud za to, že původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupoval s odbornou péčí. Původní věřitel úplně jednak neověřoval tvrzení žalované ohledně jejích příjmů a výdajů, jednak tato tvrzení nepodrobil kritickému zkoumání. Žalovaná při sjednávání smlouvy uvedla, že je na rodičovské dovolené a jejím příjmem je částka 6 500 Kč měsíčně. V kolonce„ další čisté příjmy domácnosti“ Zákaznické karty je pak zaznamenána částka 10 500 Kč měsíčně. Dle svědkyně se jednalo o příjem partnera žalované, avšak tento příjem nebyl ze strany původního věřitele jakkoli ověřen. Byť svědkyně vypověděla, že výpovědní pásky partnera viděla, soud jí v tomto ohledu neuvěřil (viz bod 14. odůvodnění). Ostatně ani Zákaznická karta nijak nespecifikuje, o příjem koho se jedná a jak byl ověřen. Měsíční výdaje jsou pak vyčísleny částkou 4 817 Kč. Dle názoru soudu nelze a priori vyloučit, že někdo je schopen z této částky vyžít, avšak ve světle zjištěných údajů ze Statistiky rodinných účtu ČSÚ pro rok 2019 se jedná o násobně podhodnocený výdaj, zvlášť za situace, že žalovaná měla v té době minimálně jednu vyživovací povinnost. To vše v souhrnu muselo původního věřitele vést ke značné obezřetnosti ohledně správnosti žalovanou poskytnutých informací stran její majetkové situace. Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni přes výzvu nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaná neposkytla pravdivé informace o svých poměrech, přičemž původní věřitel měl dostatek indicií k tomu, aby to rozpoznal, nebo si byl dobře vědom toho, že informace poskytnuté žalovanou neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jejích poměrech, ale tuto skutečnost přehlédl veden snahou smlouvu uzavřít.

34. Soud podotýká, že prostou lustrací žalované zjistil, že proti ní jsou vedeny tři exekuce a to již od doby předcházející sjednání dotčené smlouvy o zápůjčce, což by původní věřitel zjistil, pokud by lustroval centrální evidenci exekucí. Sama tato skutečnost indikuje nezdravou finanční situaci žalované panující v době sjednávání Smlouvy.

35. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaná měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhla uzavření smlouvy, nebyla tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

36. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním povinného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

37. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 72 Icm 3132/2019, ze dne 2. 11. 2020 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 33 ICdo 27/2021-82, ze dne 18. 1. 2022, pak soud uvádí, soud posuzoval značně odlišný případ posuzování úvěruschopnosti dlužníka. Dle zjištění soudů totiž úvěrující nejenže vycházel z„ realistické výše výdajů“ úvěrovaného ve výši 10 323 Kč měsíčně (které sám úvěrující navýšil dle svého modelu), z vlastního ekonomického modelu finančního zatížení a z výpisu z CCB (provozovatel bankovního a nebankovního registru klientských informací), ale především z informací o pohybech na účtu, který pro úvěrovaného vedl. K ničemu z uvedeného ze strany původního věřitele nenastalo, naopak výše měsíčních výdajů byla výrazně podhodnocena oproti datům plynoucím ze Statistiky rodinných účtu ČSÚ.

38. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv o zápůjčce neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

39. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacené (žalované) bez právního důvodu částku 11 000 Kč, žalovaná přitom původnímu věřiteli zaplatila v rámci dotčeného právního vztahu částku 2 600 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak jí ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o zápůjčce, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze smlouvy dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalované nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 8 400 Kč (11 000 Kč – 2 600 Kč).

40. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu dopisem ze dne [datum] do [datum] (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované). Dnem následujícím, tedy [datum], se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

41. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění z neplatné smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, smluvní pokuty ani na smluvní úrok.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska úspěšnější (výroky ad I. vs ad II., tj. 9 191,99 Kč vs 20 352,74 Kč; při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci soud přitom přihlížel i k požadovanému příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), dle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly.

43. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení