76 C 199/2024 - 73

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] pro zaplacení 124 219,46 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 124 219,46 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v[Anonymizováno]Ústí nad Labem dne [datum] se právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále jen „původní věřitel“), po žalované domáhala zaplacení částky 124 219,46 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaná měla úvěr splácet prostřednictvím měsíčních splátek po 3 150,72 Kč. Jelikož žalovaná úvěr řádně nesplácela, původní věřitel celý zbytek dosud nesplatného dluhu zesplatnil ke dni [datum].

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud usnesením ze dne [datum], č. j. 76 C 199/2024-59, připustil, aby namísto původního věřitele vstoupila do řízení aktuální žalobkyně.

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání, ačkoli jí bylo předvolání řádně a včas doručeno. Žalobkyně se z jednání omluvila, aniž by požádala o odročení jednání.

5. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a učinil následující závěr o skutkovém stavu z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním:

6. Původní věřitel jakožto úvěrující se s žalovanou jakožto úvěrovanou dohodl dne [datum] na tom, že žalované poskytne nejdříve ke dni [datum] úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit prostřednictvím 108 měsíčních splátek po 3 150,72 Kč včetně ročního úroku ve výši 13 % na účet č. [č. účtu] (smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne [datum]). Původní věřitel poskytl žalované dne [datum] částku 200 000 Kč převodem na účet žalované č. [č. účtu] (výpis z úvěrového účtu č. [č. účtu], výpis z běžného účtu č. [č. účtu]). Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu z úvěrové smlouvy v období od [datum] do [datum] částku přes 200 000 Kč, když z umořovací tabulky plyne uhrazená částka 204 871,69 Kč, z platební historie pak částka 203 576,69 Kč. Původní věřitel zaslal žalované dne [datum] dopis, jímž jí oznámil zesplatnění úvěru č. [č. účtu] ke dni [datum] a vyzval jí k úhradě částky 134 984,09 Kč do [datum] (dopis - oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne [datum] a poštovní podací arch ze dne [datum]). Původní věřitel prostřednictvím svého zástupce dopisem odeslaným dne [datum] vyzval žalovanou k zaplacení částky 142 666,16 Kč do 7 dnů od odeslání dopisu s tím, že ji upozornil na možné soudní vymáhání dluhu (předžalobní výzva ze dne [datum] a podací lístek ze dne [datum]).

7. Pohledávka byla postoupena původním věřitelem žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum].

8. Původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel z údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr, dle kterých má žalovaná jeden zdroj příjmu ze zaměstnání na pozici dělník/řemeslník s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední čtvrtletí činí [částka], nemá žádné měsíční náklady ani splátky, celkový čistý měsíční příjem domácnosti pak má činit [částka] (žádost o úvěr ze dne [datum]). Dle zjištění původního věřitele v době sjednání úvěrové smlouvy externě splácela částkou 749 Kč, interně pak částkou 939,55 Kč. Původní věřitel vycházel z životních nákladů ve výši [částka] měsíčně a to součtem měsíčních splátek, životního minima jednotlivce, výdajů žalované doložených v žádosti o úvěr a výdaje na bydlení podle ČSÚ (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne [datum] včetně přílohy). Z výpisu z účtu žalované za období červen – září 2018, který měl původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti k dispozici, se podává, že žalovaná disponuje průměrným měsíčním příjmem [částka]. Žalovaná hospodařila každý měsíc zpravidla se zůstatkem v jednotkách stokorun, ke dni [datum] činil zůstatek 2 665,98 Kč, žalovaná platila každá měsíc částku 348 Kč na životní pojištění (výpis z účtu č. [č. účtu] za období červen – září 2018). Původní věřitel lustroval Centrální evidenci exekucí dne 28. 6. 2024 (výsledek lustrace Centrální evidence exekucí).

9. Soud provedl v souladu s § 120 odst. 2 o. s. ř. důkaz listinou označenou jako Spotřební výdaje domácností pro rok 2017, jelikož zjištění průměrných výdajů na jednotlivce v době uzavření smlouvy je potřebné ke zjištění skutkového stavu věci a současně tento důkaz vyplynul ze spisu, jelikož se původní věřitel zaštiťoval údaji ČSÚ. Z tohoto důkazu soud zjistil, že na jednoho člena domácnosti s nižším vzděláním připadl v roce 2017 průměrný měsíční výdaj 10 696,50 Kč 10. Ze Sazebníku poplatků platného od 1. 9. 2023, Všeobecných produktových podmínek účinných od 1. 9. 2014, nedatované listiny označené jako „Uznání dluhu“, listiny označené jako „vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace“, tabulky předpisů úroků z prodlení, soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění 11. Soud se zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem jej soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval jej k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Původní věřitel reagoval podáním ze dne [datum], v němž soudu vysvětlil proces posuzování úvěruschopnosti žalované.

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

13. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

20. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

24. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

25. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

26. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

27. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

28. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaná nějakou dobu splátky hradila a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)

29. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

30. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený má soud za prokázané, že původní věřitel s odbornou péčí neověřil úvěruschopnost žalované. Původní věřil sice vycházel z toho, že žalovaná měsíčně disponuje příjmem ze zaměstnání ve výši [částka], což si ověřil výpisem z účtu žalované, avšak ačkoli žalovaná uvedla toliko jeden zdroj příjmu, celkový měsíční příjem domácnosti vyčíslila částkou [částka], aniž by bylo zřejmé, z jakého zdroje pochází rozdíl mezi jejím příjmem a celkovým příjmem domácnosti. Co je však podstatnější, původní věřitel se nikterak nezabýval zjišťováním konkrétních měsíčních výdajů žalované, když se – soudě z údajů uvedených v žádosti o úvěr – spokojil s údajem, že výše nezbytných měsíčních nákladů žalované činí 0 Kč. Pokud k výzvě soudu původní věřitel uvedl, že vycházel z životních nákladů ve výši [částka] měsíčně, pak tento údaj soud považuje za podhodnocený, když z dat zpracovaných ČSÚ plyne, že na jednoho člena domácnosti připadl v roce 2017 průměrný měsíční výdaj 10 696,50 Kč (Spotřební výdaje domácností pro rok 2017). Dále, ačkoli původní věřitel dle svého tvrzení věděl, že žalovaná splácí jiné dluhy (externě splácela částkou 749 Kč, interně pak částkou 939,55 Kč), není zřejmé, že by poté, co žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, že nic měsíčně nesplácí, jakkoli kriticky zkoumal tento zjevný nesoulad. K vyšší obezřetnosti původního věřitele nepřimělo ani zjištění z výpisu z účtu žalované za období červen – září 2018, že žalovaná hospodařila každý měsíc zpravidla se zůstatkem v jednotkách stokorun či nižších tisícikorun; ke dni [datum] činil zůstatek 2 665,98 Kč.

31. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí.

32. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla tedy žalobkyně, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vynaloženou žalobkyni. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

33. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

34. Soud vzal do úvahy rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pak v projednávané věci se toto rozhodnutí neprosadí s ohledem na zcela odlišné skutkové souvislosti. Nejvyšší soud tehdy totiž posuzoval případ, kdy jednak úvěrující při posuzování úvěruschopnosti zjistil od žalovaného informace o jeho příjmu a výdajích, byť je dle odvolacího soudu neověřil, jednak, a to především, kdy úvěrovaný celý úvěr včetně příslušenství splatil a vydání bezdůvodného obohacení se až posléze domáhal jeho právní nástupce za situace, v níž úvěrovaný v průběhu závazku nikterak nezpochybnil svou schopnost úvěr splatit. Nejvyšší soud dotčený vývod učinil, když odvolacímu soudu současně vytkl, že nepřezkoumatelně označil postup úvěrujícího, jenž si neověřil žalovaným uváděné výdaje, za účelový. Byť to není v odůvodnění rozhodnutí zcela pregnantně formulováno, Nejvyšší soud implikoval, že úvěrující při posuzování úvěruschopnosti nepochybil [viz věta Pokud v projednávané věci měsíční splátka úvěru (s jistinou ve výši [částka]) činila cca 16 % prokázaného měsíčního příjmu spotřebitele (nominálně [částka]), předchůdce žalobkyně úvěr řádně splatil, aniž sám kdy uplatnil jakoukoliv výhradu ve vztahu ke své schopnosti úvěr splatit, není zřejmé, proč je neprověření údaje uvedeného předchůdcem žalobkyně v žádosti o úvěr natolik závažným pochybením, že to mohlo mít vliv na jeho schopnost úvěr splatit]. Nejvyšší soud v rozhodnutí zjevně reagoval na skutečnost, že již v minulosti upozorňoval na zneužívání ustanovení o posouzení úvěruschopnosti a zpětné namítání formální vady v jejím posuzování [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1704/2019; Nejvyšší soud se v tomto řízení pozastavil nad argumentací úvěrovaného (dovolatele) a uvedl, že „samotná povinná v průběhu celého řízení nerozporuje svou solventnost,“ a dále, že „tuto skutečnost nemůže zvrátit ani zevrubná snaha povinné o zpětné zpochybnění postupu oprávněné, která při posuzování úvěruschopnosti povinné postupovala s náležitou odbornou péčí, když doložila, že při ověřování majetkových poměrů povinné a jejího spoludlužníka vycházela i z jiných než povinnou a spoludlužníkem poskytnutých informací“. V uvedeném řízení se úvěrovaný ani nesnažil doložit, že fakticky (reálně) neměl na splácení úvěru, ale dokonce to ani během celého řízení netvrdil.].

35. Při hodnocení závěru přijatého Nejvyšším soudem v dotčeném ustanovení nelze odhlížet od ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu stran posuzování úvěruschopnosti. Nadto, jakkoli obecný závěr, že předpokladem vyvolání následku absence řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany úvěrujícího (§ 87 odst. 1 z. s. ú.), je zjištění, že úvěrovaný byl v době sjednání závazku skutečně neschopen, je contra legem. Zákonodárce jednoznačně spojil absolutní neplatnost smlouvy nikoli se stavem neschopnosti úvěrovaného úvěr splatit v době sjednání úvěru, nýbrž s absencí řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany úvěrujícího. Dalším nepřípustným následkem takového obecného závěru by byl přesun břemen tvrdit a prokazovat na úvěrovaného. Tedy namísto toho, aby úvěrující tvrdil a prokázal, že s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost úvěrovaného, by to byl nově úvěrovaný, který by musel tvrdit a prokázat, že nebyl schopen úvěr splatit, a to bez ohledu na to, zda byla jeho úvěruschopnost jakkoli posuzována. Konečně by taková obecná podmínka zeslabovala účinnost dopadu a smyslu zákonné úpravy týkající se posuzování úvěruschopnosti [v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES kladoucí důraz na podporu a vynucení (i odrazením skrze hrozící sankce) zodpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu, cílem čehož je v rámci úvěrového trhu zabránit tomu, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování a neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti], jelikož by jim umožňovala postupovat spekulativně a úvěruschopnost neposuzovat vůbec či toliko povrchně s tím, že bude na úvěrovaných, aby v budoucnu případně prokázali, že byla dána relevantní pochybnost o jejich schopnosti úvěr splatit.

36. Okresní soud uzavírá, že vývod dotčeného rozsudku Nejvyššího soudu se prosadí toliko v situaci, kdy spotřebitel úvěr splatil, aniž za trvání závazku cokoli namítal proti závěru úvěrujícího o své schopnosti úvěr splatit, a následně vyjde najevo, že úvěrující při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil. Pak pro závěr o neplatnosti smlouvy bude muset být dle Nejvyššího soudu nejprve postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Předpokladem pro to, aby úvěrující mohl úvěruschopnost úvěrovaného vyhodnotit, a třebas i pojmout pochybnost o jeho schopnosti úvěr splácet, je, že provede alespoň elementární zjištění majetkové situace úvěrovaného, tj. jeho příjmových a výdajových poměrů. K tomu v projednávané věci nedošlo. Nehledě na uvedené, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.

37. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem, resp. žalobkyní (na kterou byla pohledávka platně postoupena), a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený přenechal obohacenému bez právního důvodu v rámci závazkového vztahu ze smlouvy o úvěru částku 200 000 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel žalované plnil a žalovaná dosud nevrátila. Z listin předložených původním věřitelem se podává, že žalovaná v rámci dotčeného smluvního vztahu uhradila původnímu věřiteli částku 204 871,69 Kč (viz umořovací tabulka), resp. 203 576,69 Kč (viz platební historie). Bez ohledu na nesrovnalosti vyčíslení přijatého plnění je z uvedeného zřejmé, že bezdůvodné obohacení bylo bezezbytku vyrovnáno, pročež nezbývá čeho vydat. S ohledem na uvedené soud žalobu zamítl (výrok I.).

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. rozsudku dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, dle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly.

Poučení