76 C 219/2024 - 79

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 150 198,41 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 129 470,58 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 129 470,58 Kč od 18. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 20 727,83 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 11 826,52 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 171,14 Kč, smluvního úroku ve výši 13,50 % ročně z částky 149 200,41 Kč od 14. 2. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 150 198,41 Kč od 14. 2. 2024 do 17. 3. 2024, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 727,83 Kč od 18. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 17 977 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne [datum], ve znění doplnění ze dne [datum], domáhala na žalovaném zaplacení částky 149 200,41 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], resp. její právní předchůdce, zaniklá společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno]. (dále také jen „původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce č. [hodnota], na základě které mu poskytla částku 196 000 Kč, jež byla užita na refinancování jednak stávajících závazků žalovaného vůči původnímu věřiteli ve výši celkem 192 000 Kč, jednak stávajícího závazku vůči společnosti [právnická osoba] ve výši 4 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr včetně úroku ve výši 13,50 % ročně splácet prostřednictvím 36 měsíčních splátek po 6 652 Kč, počínaje [datum], a to formou inkasa z účtu žalovaného. Žalovaný v rámci daného smluvního vztahu uradil částku 66 529,42 Kč. Jelikož žalovaný dluh řádně a včas nesplácel, původní věřitel celou pohledávku zesplatnil ke dni [datum]. Žalobkyně dále požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč za písemné upomínky ze dnů [datum] a [datum], kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 11 826,52 Kč za období od [datum] do [datum], kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši [částka] ze období od [datum] do [datum], smluvního úroku ve výši 13,50 % ročně z částky 149 200,41 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 150 198,41 Kč od [datum] do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se k jednání dostavila a navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Soud v rámci své diskrece však takovému návrhu nevyhověl, neboť po předběžném právním posouzení věci dospěl k závěru, že dotčená úvěrová smlouva je absolutně neplatná.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

5. Obsahem listiny označené jako Návrh na uzavření Smlouvy o RePůjčce č. [hodnota], jež na poslední straně obsahuje datum [datum], číslo mobilního telefonu a kód potvrzovací SMS, je návrh žalovaného vůči původními věřiteli k uzavření smlouvy, na základě které mu původní věřitel poskytne částku 196 000 Kč na předčasnou úhradu dluhů, jež žalovaný měl jednak vůči původnímu věřiteli ve výši celkem 192 000 Kč, jednak vůči společnosti [právnická osoba] ve výši 4 000 Kč, s tím, že žalovaný bude čerpaný úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 6 652 Kč spolu s úrokem 13,50 % ročně.

6. V listině označené jako Akceptace návrhu na uzavření smlouvy o Repůjčce datované dnem [datum] původní věřitel žalovanému sděluje, že bezvýhradně přijímá jeho návrh na uzavření smlouvy o RePůjčce č. [hodnota] s tím, že částka 26 824,89 Kč, sestávající se mimo jiné z kontokorentu ve výši 20 000 Kč a půjčky u [právnická osoba] ve výši 4 000 Kč, je odeslána na účet žalovaného, částka 166 350,22 Kč je užita k refinancování stávajících závazků u původního věřitele.

7. Z listiny označené jako Rámcová smlouva o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb, datované dnem [datum] a podepsané žalovaným a původním věřitelem, soud zjistil, že se strany dohodly, že původní věřitel se zavázal poskytovat pro žalovaného bankovní služby.

8. V listině označené jako Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku ze dne [datum] [právnická osoba]. adresně vůči žalovanému z důvodu neplnění závazků prohlašuje jeho závazek ze smlouvy č. [hodnota] za splatný ke dni [datum] a vyzývá jej k okamžité úhradě částky 164 196,07 Kč. Z přehledu podacích čísel plyne, že listina byla žalovanému odeslána dne [datum].

9. Listina označená jako Vyrozumění o postoupení pohledávky datovaná dnem [datum] obsahuje vyrozumění žalovaného od [právnická osoba]., že pohledávku ze smlouvy č. [hodnota] postoupila žalobkyni. Z přehledu podacích čísel plyne, že listina byla žalovanému odeslána dne [datum].

10. Z listiny označené jako Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] a podacího lístku má soud za prokázané, že dne [datum] zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky ve výši 181 467,07 Kč ze smlouvy č. [hodnota] nejpozději do [datum].

11. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek č. 12/2022/16 ze dne [datum] a přílohy č. [hodnota] ke smlouvě o postoupení pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku ze smlouvy č. [hodnota], jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

12. Z potvrzení o zřízení účtu ze dne [datum] se podává, že původní věřitel zřídil žalovanému účet č. [č. účtu].

13. Z potvrzení o zavření úvěrového účtu na čl. 45 se podává, že původní věřitel potvrdil žalovanému splacení půjčky č. [hodnota] v původní výši 50 000 Kč, a to dne [datum].

14. Z potvrzení o zavření úvěrového účtu na čl. 46 se podává, že původní věřitel potvrdil žalovanému splacení půjčky č. [hodnota] v původní výši 150 000 Kč, a to dne [datum].

15. Z potvrzení o uzavření kontokorentu se podává, že původní věřitel potvrdil žalovanému ukončení kontokorentu č. [hodnota] k běžnému účtu [č. účtu].

16. V listině označené jako Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta původní věřitel sděluje jednak obvyklý postup při ověřovaní úvěruschopnosti svých klientů, jednak v případě žalovaného sděluje, že z bankovních registrů nezjistil dluh po splatnosti ani negativní záznam, že ověřil deklarovaný příjem žalovaného ve výši 45 000 Kč s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů. Dále zohlednil výdaje ve výši [částka] sestávající ze splátek půjček ve výši [částka], výdajů na bydlení ve výši [částka] a výdajů na živobytí ve výši [částka], načež dospěl k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet. V nepodepsaném a nedatovaném formuláři (čl. 53) jsou obsažena data o žalovaném, konkrétně že žádá o refinancování spotřebitelského úvěru, má partnera, bydlí v nájmu, je vyučen, má příjem [částka], a další příjem ve výši [částka], výdaje na bydlení [částka], výdaje na živobytí [částka]. V kolonce Typ vyhodnocení – Manuální schválení je „NE“. Žalovaný měl závazky vůči původnímu věřiteli ve výši [částka] s měsíční splátkou [částka], kontokorent ve výši [částka], celkové splátkové zatížení ve výši [částka]. Výsledná platební kapacita žalované činí [částka].

17. Z protokolu lustrace BRKI se podává, že žalovaný má tři existující kontrakty se zbývající sumou splátek ve výši 358 838 Kč, 18. Listina označená jako výpis z účtu (na čl. 58-59) zachycuje pohyby na účtu žalovaného č. [č. účtu] za období srpen - listopad 2022. V srpnu 2022 činil počáteční zůstatek -[částka], konečný pak -[částka]. Dne [datum] byla z účtu poukázána platba ve výši [částka] označená jako splátka půjčky, dne [datum] byla na účet připsána částka [částka].

19. Z kopie občanského průkazu a souhlasu s pořízením kopie dokladu totožnosti se podává, že žalovaný udělil původnímu věřiteli souhlas s pořízením kopie svého dokladu totožnosti.

20. Z listin označených jako Produktové obchodní podmínky [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro půjčky, sazebník – účty, sazebník – úvěrové produkty, sazebník – investiční nástroje a služby, Všeobecné obchodní podmínky [Anonymizováno] [Anonymizováno], Potvrzení úplaty ze dne [datum], 2. výzva k úhradě dluhu ze dne [datum], upozornění na neuhrazenou splátku ze dne [datum], z výpisu z informačního systému (čl. 54-57) a z výpis z úvěru (čl. 60-67) soud neučinil pro věc jakékoli významné zjištění.

21. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný se dne [datum] dohodli, že původní věřitel bude žalovanému poskytovat bankovní služby. Dále se dne [datum] dohodli, že původní věřitel poskytne žalovanému refinanční půjčku na předčasnou úhradu existujících závazků ve výši [částka] s tím, že žalovaný bude čerpaný úvěr splácet měsíční splátkou ve výši 6 652 Kč. Původní věřitel refinancoval za žalovaného jeho závazky ve výši celkem [částka], částku [částka], sestávající se mimo jiné z kontokorentu ve výši [částka] a výše splátky půjčky u [právnická osoba] ve výši [částka] byla žalovanému zaslána na účet. Jelikož žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, původní věřitel dopisem odeslaným dne [datum] žalovanému sdělil, že jeho závazek z dotčené smlouvy prohlašuje za okamžitě splatný a vyzval jej k okamžité úhradě částky 164 196,07 Kč. Původní věřitel a žalobkyně se ve smlouvě ze dne [datum] dohodli na postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení s tím, že žalovaný o tom byl vyrozuměn dopisem odeslaným dne [datum]. Zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě pohledávky ve výši 181 467,07 Kč ze smlouvy č. [hodnota] nejpozději do [datum].

22. Soud se zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy jednání a i na jednání samotném o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č. l. 25). Žalobkyně reagovala vyjádřením ze dne [datum], v němž soudu vysvětlila proces posuzování úvěruschopnosti klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a z veřejných registrů. Odkázal na protokol o ověření úvěruschopnosti klienta. Ke skutkovým závěrům stran posouzení úvěruschopnosti viz bod 41. odůvodnění.

23. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

24. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy o vydání kreditní karty (dále jen „z. s. ú.“).

25. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

29. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

30. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

31. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

32. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

33. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

34. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

35. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

36. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

37. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

38. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

39. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradila a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)

40. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

41. Z provedeného dokazování nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Pokud jde o příjmy žalovaného, žalobkyně sice s odkazem na vyjádření původního věřitele uvedla, že původního věřitel vyšel z proklamace žalovaného o výši jeho příjmu a výdajů, avšak v žalobkyní předložených listinách není nikde zachyceno, že by tak žalovaný původnímu věřiteli výši příjmů či výdajů sdělil, či že by se snad původní věřitel na výši příjmů a výdajů žalovaného dotazoval, když formulář zachycující výši příjmu žalované jím není podepsaný. Co je však důležitější, i kdyby snad uvedené údaje poskytl původnímu věřiteli skutečně žalovaný, původní věřitel nikterak neověřil deklarované příjmy žalovaného. Není ani patrné, u kterého zaměstnavatele žalovaný pracuje, a zda vůbec. Není pak ani zřejmé, z jakého zdroje plyne onen „další příjem“ ve výši [částka]. Právě tento další příjem zajišťoval dostatečnou splátkovou kapacitu žalovaného, bez něho by deklarovaný příjem žalovaného nestačil na jeho měsíční výdaje. Konstatování původního věřitele, že příjem žalovaného ověřil s využitím komplexního statistického nástroje, je bez dalšího zcela bezobsažné a bezvýznamné. Původní věřitel pro žalovaného vedl běžný účet, z něhož mohl zjistit relevantní údaje o majetkové situaci žalovaného. Žalobkyně ovšem předložila toliko výpis z účtu za srpen 2022, tedy za měsíc, kdy byla smlouva uzavřena (následující měsíce nejsou z hlediska ověření úvěruschopnosti relevantní). Z něho lze usuzovat ne nedobrou finanční situaci žalovaného, když počáteční zůstatek činí negativních [částka], konečný pak negativních [částka]. Dne [datum] byla z účtu poukázána platba ve výši 3 150 Kč označená jako splátka půjčky, naopak na účet nebyla připsána jakákoli platba značící příjem žalovaného ze zaměstnání. Stavu finanční situace žalovaného svědčilo i to, téměř 60% jeho zvažovaných měsíčních výdajů měly tvořil splátky půjček. Kvalitě a hloubce posuzování úvěruschopnosti žalované svědčí i to, že nebylo provedeno manuálně, ale patrně automaticky systémově. Dále, původní neověřoval, nad rámec aktuálního splátkového zatížení, ani konkrétní výdaje žalovaného.

42. Už jen to, že se původní věřitel nepokusil od žalovaného získat údaje o jeho příjmech a konkrétních výdajích, resp. že si tyto případně získané údaje nijak neověřil, značí, že nepostupoval s odbornou péčí, když zjištění skutečné výše příjmů a výdajů a porovnání daných hodnot je logicky primárním krokem v procesu ověřování úvěruschopnosti. Tento krok přitom nelze nahradit tím, že si úvěrující stanoví dle jeho mínění adekvátní výši příjmů a výdajů úvěrovaného sám. Řádnému posouzení úvěruschopnosti pak neodpovídá, pokud úvěrující stanoví výdaje úvěrovaného pouze na základě ekonomického modelu, aniž by úvěrovaného vedl k doložení konkrétních údajů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Žalobkyně dále nepředložila jakékoli listiny, z nichž původní věřitel vycházel při posuzování bonity žalovaného.

43. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným. Je totiž zjevné, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy.

44. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

45. Jde-li recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pak v projednávané věci se toto rozhodnutí neprosadí s ohledem na zcela odlišné skutkové souvislosti. Nejvyšší soud tehdy totiž posuzoval případ, kdy jednak úvěrující při posuzování úvěruschopnosti zjistil od žalovaného informace o jeho příjmu a výdajích, byť je dle odvolacího soudu neověřil, jednak, a to především, kdy úvěrovaný celý úvěr včetně příslušenství splatil a vydání bezdůvodného obohacení se až posléze domáhal jeho právní nástupce za situace, v níž úvěrovaný v průběhu závazku nikterak nezpochybnil svou schopnost úvěr splatit. Nejvyšší soud dotčený vývod učinil, když odvolacímu soudu současně vytkl, že nepřezkoumatelně označil postup úvěrujícího, jenž si neověřil žalovaným uváděné výdaje, za účelový. Byť to není v odůvodnění rozhodnutí zcela pregnantně formulováno, Nejvyšší soud implikoval, že úvěrující při posuzování úvěruschopnosti nepochybil [viz věta Pokud v projednávané věci měsíční splátka úvěru (s jistinou ve výši [částka]) činila cca 16 % prokázaného měsíčního příjmu spotřebitele (nominálně [částka]), předchůdce žalobkyně úvěr řádně splatil, aniž sám kdy uplatnil jakoukoliv výhradu ve vztahu ke své schopnosti úvěr splatit, není zřejmé, proč je neprověření údaje uvedeného předchůdcem žalobkyně v žádosti o úvěr natolik závažným pochybením, že to mohlo mít vliv na jeho schopnost úvěr splatit]. Nejvyšší soud v rozhodnutí zjevně reagoval na skutečnost, že již v minulosti upozorňoval na zneužívání ustanovení o posouzení úvěruschopnosti a zpětné namítání formální vady v jejím posuzování [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1704/2019; Nejvyšší soud se v tomto řízení pozastavil nad argumentací úvěrovaného (dovolatele) a uvedl, že „samotná povinná v průběhu celého řízení nerozporuje svou solventnost,“ a dále, že „tuto skutečnost nemůže zvrátit ani zevrubná snaha povinné o zpětné zpochybnění postupu oprávněné, která při posuzování úvěruschopnosti povinné postupovala s náležitou odbornou péčí, když doložila, že při ověřování majetkových poměrů povinné a jejího spoludlužníka vycházela i z jiných než povinnou a spoludlužníkem poskytnutých informací“. V uvedeném řízení se úvěrovaný ani nesnažil doložit, že fakticky (reálně) neměl na splácení úvěru, ale dokonce to ani během celého řízení netvrdil.]. Nehledě na uvedené, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.

46. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

47. Soud proto posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 196 000 Kč, žalovaný přitom uhradil částku 66 529,42 Kč (tvrzení žalobkyně o výši úhrady úvěru žalovaným). Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nadále existuje ve výši 129 470,58 Kč. Byť byla pohledávka postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

48. Pro úplnost soud dodává, že k tvrzení žalobkyně o zaplacení částky 66 529,42 Kč v rámci daného smluvního vztahu nebylo třeba provádět dokazování, jelikož v případě prokázání tohoto tvrzení by nebylo možno v této části vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu a žalovanému uložit vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení v uvedeném rozsahu. Řečeno jinak, již z tvrzení žalobkyně o tom, kolik žalovaný vrátil, vyplývá částečná nedůvodnost žaloby, jelikož vylučuje vznik bezdůvodného obohacení ve výši 66 529,42 Kč na straně žalobkyně. Žaloba by musela být i v případě prokázání zčásti zamítnuta (k tomu srov. srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný pod číslem 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006, ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3781/2017 či rozsudky ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006, ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4615/2015). V této souvislosti patří dodat, že judikatura je ustálena v názoru, že soudy nemají poučovat účastníky o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jejich úspěch ve věci, neboť by tak porušily zásadu nestrannosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016).

49. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, uplatní se pravidlo podle § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost povinnosti vydat bezdůvodné obohacení tak nastane na výzvu věřitele. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel žalovaného vyzval k okamžitému zaplacení výzvou ze dne [datum], odeslanou téhož dne. Soud má za to, že žalovaný byl poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Jde o krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012). Soud při stanovení splatnosti analogicky vyšel z § 124 z. s. ú., dle kterého věřitel poskytne dlužníkovi lhůtu 30 dnů k úhradě dlužné splátky předtím, než zbytek úvěru zesplatní. Třicetidenní lhůtu v poměrech projednávané věci shledal jako adekvátní s ohledem na výši pohledávky a zjevnou neschopnost žalovaného hradit splátky v násobně nižší výši. Žalovaný byl vyzván původním věřitelem k okamžitému vrácení dlužné částky dopisem odeslaným dne [datum]. Soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného dne [datum]. Uplynutím třicátého dne se žalovaný dostal do prodlení, tedy [datum], se žalovaný dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna počínaje [datum] požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

50. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 129 470,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 18. 3. 2024 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky ani smluvní úrok a s ohledem na splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení pak ani právo na zaplacení kapitalizovaného úroku a úroku z prodlení.

51. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 71,30 % (výrok I. - 146 108,43 Kč) a žalovaný v rozsahu 28,70 % (výrok II. – 58 761,61 Kč). Při poměřování úspěchu a neúspěchu je nutno přihlížet i k příslušenství uplatněné pohledávky (vyčíslenému ke dni vyhlášení rozhodnutí). Žalobkyni tudíž přísluší náhrada nákladů řízení v rozsahu rozdílu, tedy v rozsahu 42,60 % z částky náhrady, na níž by měla nárok v případě plného úspěchu. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 008 Kč, z odměny zástupce žalobkyně za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, účast na jednání soudu) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), po 7 140 Kč, tj. celkem 28 560 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu po 300 Kč a za jeden úkon právní služby (účast na jednání soudu dne [datum]) ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (srov. čl. II. Přechodná ustanovení vyhlášky č. 258/2024 Sb.), jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, z částky odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů (celkem 29 910 Kč) ve výši 6 281,10 Kč. Celkem činí výše nákladů 42 199,10 Kč, z čehož 42,60 % činí 17 977 Kč.

52. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za náklad – vyjádření ze dne [datum], neboť se žalobkyně vyjadřovala k výzvě soudu ke skutečnostem, které mohly a měly být obsaženy již v žalobě, nejedná se tedy o účelný úkon vynaložený při obraně práva žalobkyně.

53. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení