76 C 26/2023-40

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 6 000 Kč a smluvní pokuty 1 358,28 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 937,10 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 358,28 Kč, poplatku za poskytnutí a správu úvěru ve výši 5 040 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 370 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 942,88 Kč od [datum] do [datum], úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 997,11 Kč od [datum] do [datum], úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 997,11 Kč od [datum] do [datum], úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 997,11 Kč od [datum] do zaplacení, smluvního úroku ve výši 0,1 % denně z částky 1 942,88 Kč od [datum] do zaplacení a smluvního úroku ve výši 0,1 % denně z částky 2 060,01 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni se po právní moci tohoto rozsudku vrátí přeplatek soudního poplatku ve výši 400 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru č. CB11600615, na základě které mu poskytla částku 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku úvěru spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 040 Kč a smluvním úrokem ve výši 0,1 % denně (369,63 Kč, v žalobě požadováno 370 Kč) prostřednictvím tří měsíčních splátek. Žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně dále požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 358,28 Kč za prodlení se splácením dluhu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když se k jednání nedostavili a ani nepožádali z důležitého důvodu o odročení jednání.

4. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

5. Žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaná elektronicky dne [datum] v 17: 21:24 hod. podepsali listinu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. CB11600615, jejímž obsahem byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 6 000 Kč a tomu odpovídající závazek žalovaného úvěr vrátit žalobkyni prostřednictvím tří měsíčních splátek do [datum] částku 11 410 Kč, sestávající jednak z jistiny úvěru, jednak z poplatku za poskytnutí a správu úvěru ve výši 5 040 Kč, jednak z úroku ve výši 0,1 % denně po dobu trvání úvěru (smlouva o spotřebitelském úvěru včetně příloh, výpis z internetového bankovnictví). Žalobkyně poskytla žalovanému částku 6 000 Kč převodem na účet č. [bankovní účet] dne [datum] (přípis [právnická osoba] ze dne [datum], výpis z internetového bankovnictví). Žalovaný na formuláři elektronicky podepsaném dne [datum] v 17: 21:24 hod. uvedl, že má měsíční čistý příjem 40 000 Kč a výdaje 24 000 Kč, bydlí přitom u rodičů či u rodinných příslušníků, je svobodný a pracuje jako OSVČ (žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum]). Žalobkyně ověřila totožnost žalovaného z občanského průkazu (kopie občanského průkazu žalovaného). Dále lustrovala žalovaného v živnostenském rejstříku, v němž zjistila, že žalovaný má živnostenské oprávněné k přípravným a dokončovacím stavebním pracem a specializované stavební činnosti (výpis z živnostenského rejstříku). Obstarala si výpis z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum], z něhož plyne, že v dubnu na účtu žalovaný přijal částku celkem 299 500,01 Kč a vydal částku 298 858,43 Kč, přitom splácel jednak exekuci jednak další dluh, v květnu pak žalovaný přijal na účet celkem 203 496,24 Kč a vydal 168 437,80 Kč (výpis z účtu č. [bankovní účet]). Žalobkyně lustrovala žalovaného v [příjmení], z níž zjistila, že s žalovaným je vedena jedna exekuce pod sp. zn. 040 EX 1339/16 k 24. 6. 2020 (výpis z [příjmení]), přičemž žalovaný předložil žalobkyni usnesení soudního exekutora ze dne 5. 5. 2020 č. j. 040 EX 1339/19, z něhož plyne, že exekuce byla zcela vymožena (usnesení č. j. 040 EX 1339/19-41). Žalobkyně vyzvala žalovaného k bezodkladnému zaplacení částky 9 416,07 Kč dopisem ze dne [datum] odeslaným žalovanému téhož dne (výzva ze dne [datum], podací arch z [datum]).

6. Soud se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 16). Žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž soudu vysvětlila proces posuzování žalovaného. Vycházela z žalovaným uváděného přijmu ve výši 40 000 Kč a výdajů ve výši 24 000 Kč. Vycházela přitom z výpisů z bankovního účtu žalovaného.

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

8. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

9. Dle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

10. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

14. Podle § 1814 písm. h) o. z., se zvláště zakazují ujednání, která odkládají určení ceny až na dobu plnění.

15. Podle § 1815 o. z., k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

16. Podle § 1931 o. z., bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

17. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 122 odst. 1 z. s. ú., věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

20. Podle § 122 odst. 2 z. s. ú., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

21. Soud se předně zabýval, otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na mravnost smluvních ujednání ve smyslu § 580 a 588 o. z., pokud jde o sjednanou výši úrokové sazby a další smluvní ujednání, mimo jiné smluvní pokuty.

22. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo svazku 61, pořadové [číslo] konstatoval, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Soudní ochranu, a to ani v exekučním řízení, nelze pro rozpor s dobrými mravy poskytnout postupům věřitelů, kdy jsou klientům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek. Uvedené platí i přes to, že klient smlouvu obsahující shora uvedená ujednání podepsal, a to ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví za nepřiměřené či odporující dobrým mravům. K právnímu názoru vyslovenému ve zmíněném rozhodnutí se Ústavní soud přihlásil v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4084/12, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo svazku 75, pořadové [číslo]. Naplnění kritéria zjevné nespravedlnosti, vedoucí k neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy, soud spatřoval v tom, že obsahem smlouvy o úvěru byla mimo jiné ujednání o úroku ve výši 79 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, a vystavení dvou vlastních biankosměnek na řad věřitele bez uvedení směnečné sumy, údaje splatnosti a místa platebního, s doložkou bez protestu, k zajištění všech svých současných i všech budoucích nároků věřitele plynoucích z uzavřené smlouvy, o smluvní pokutě ve výši 7 % z jistiny úvěru v případě prodlení s úhradou jakéhokoli závazku z titulu uzavřené smlouvy v délce trvání alespoň 4 dny, resp. 9 dnů, o zesplatnění všech závazků klienta ze smlouvy v případě prodlení v délce 10 dnů, o poplatcích ve výši 100 Kč za každou upomínku či vyrozumění o smluvní pokutě nebo jiné sankci a ve výši 30 Kč za upomenutí k zaplacení formou SMS, o pokutě ve výši 5 000 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

23. Standard pro posuzování mezní výše sazby úroku smlouvy o půjčce nastavil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když uvedl, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček….V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.

24. Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

25. Trestní judikatura zaujala k otázce hrubého nepoměru plnění právní názor, že hrubý nepoměr v plnění zakládá např. půjčení částky 293 000 Kč na tři měsíce se smluvní odměnou ve výši 131 850 Kč, což znamená úrok ve výši 15 % za měsíc, tedy 180 % za rok (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 15/2001), dále sjednaný lichvářský úrok ve výši 5,5 % měsíčně, tedy 66 % ročně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003).

26. K otázce hrubého nepoměru ve vzájemném plnění se vyjádřil i Ústavní soud. V nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07, uvedl, že již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima "každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na výše citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se zcela ztotožnil.

27. Soud je toho názoru, že ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním ze stěžejních soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího – spotřebitele žalovaného v projednávané věci.

28. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 o. z., jež je však dle názoru soudu stižena stigmatem absolutní neplatnosti v důsledku smluvních podmínek týkajících se smluvní odměny za poskytnutí úvěru a soustavy smluvních pokut, které ve svém souhrnu způsobují extrémní rozpor s požadavkem přiměřenosti a zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a to pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 o. z.

29. V projednávané věci si strany sjednaly nominální úrokovou sazbu (o kolik se za rok zvýší dlužná částka) dle parametrů úvěru (skutečně poskytnutý úvěr ve výši 6 000 Kč, celkem zaplacená částka 11 400 Kč, doba splácení 3 měsíců a měsíční splátka 3 802,88 Kč) pak odpovídá ve skutečnosti výši 486,68 % ročně ([webová adresa])). Takový úrok je zcela excesivní, bez hledu na krátkodobost úvěru. Nelze dále přehlédnout, že dlužník z takové smlouvy by musel, splácel-li by řádně a včas, věřiteli vrátit za tři měsíce dvojnásobek získané částky. Judikatura již v minulosti k otázce přiměřenosti smluvního úroku zaujala stanovisko, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Ani skutečnost, že takto poskytnutý úvěr mimo bankovní sektor se vyznačuje zvýšenou rizikovostí, neospravedlňuje mnohonásobné navýšení průměrné úrokové sazby standardní pro bankovní sektor. Ačkoli se jedná o pouhý trojnásobek úrokové míry dosahované v daném období v bankovním sektoru, soud zdůrazňuje, že nelze určit určitý násobek úrokové sazby, který je obecně přijímán jako přípustný, je vždy třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Ohledně smluvního úroku ve výši 486,68 % ročně soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatné smluvní ujednání pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Za dobré mravy lze považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 249/97). Je pravidlem, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku) musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy.

30. Soud nemohl využít moderačního ustanovení (§ 577 o. z.), neboť ve spotřebitelských vztazích přistoupit k moderaci nelze, když mezi zakázaná smluvní ujednání patří též určení ceny až na dobu plnění (§ 1814 písm. h/ o. z.). Opačný postup, tedy moderace nemravně vysokého úroku by bylo jednak soudem posvěcené obcházení zákona, jednak v rozporu s účelem a smyslem § 582 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. V souladu se smyslem a účelem norem chránící slabší stranu nemůže být takový výklad, který by umožnil poskytovateli úvěru smluvně požadovat nemravný úrok s tím, že v nejhorším případě nastoupí moderace a obdrží alespoň obvyklý úrok. Taková interpretace § 577 o. z. je v souladu s judikaturou Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze [datum], Banco Espanol de [právnická osoba] proti [příjmení] [příjmení] [příjmení], C [číslo] nebo rozsudek SDEU ze [datum], [právnická osoba] Nijs a Deroga, C - [číslo] – C - [číslo]).

31. Mimořádnost smluvních podmínek dokresluje sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z prodlévající částky tížící žalovaného pro případ porušení povinnosti řádného a včasného splácení či jiných povinností. Smluvní pokuta jednostranně zatěžuje pouze žalovaného, jakožto slabší smluvní stranu. Ve spojení s extrémně vysokým smluvním úrokem soud posoudil smluvní pokutu jako nepřiměřené smluvní ujednání, jehož účelem je toliko navýšit obohacení žalobkyně na úrok prodlévajícího žalovaného.

32. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací nebo sankční. Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele. Přiměřenost výše smluvní pokuty je přitom třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017).

33. Čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS (dále jen„ Směrnice“), podle něhož zneužívající klauzule nejsou pro spotřebitele závazné, představuje kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum], Banco Espanol de Crédito, C [číslo], bod 40, a ze dne [datum], Banif [příjmení] [příjmení], C [číslo], bod 20).

34. V zájmu zajištění ochrany zamýšlené směrnicí Evropský soudní dvůr (dále jen„ ESD“) opakovaně zdůraznil, že nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (viz zejména výše rozsudky ESD ve věcech Banco Espanol de Crédito, bod 41, a Banif [příjmení] [příjmení], bod 21). Pokud má za tímto účelem soud k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, má povinnost posoudit z úřední moci zneužívající povahu klauzule spadající do působnosti směrnice a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem (viz rozsudky ESD ve věcech Banco Espanol de Crédito, bod 42, a Banif [příjmení] [příjmení], bod 22). Úkolem vnitrostátních právních řádů členských států, aby na základě zásady jejich procesní autonomie upravily procesní podmínky opravných prostředků sloužících k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudky ESD ve věcech Banco Espanol de Crédito, bod 46, Banif [příjmení] [příjmení], bod 26).

35. ESD kromě toho rozhodl, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou Směrnice zajišťuje spotřebitelům, musí být její článek 6 považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem, které soud musí nebo může uplatnit z úřední moci (viz rozsudek ESD ze dne [datum], Asturcom Telecomunicaciones, C [číslo], Sb. rozh. s . I [číslo], bod 52, a usnesení ze dne [datum], Pohotovost’, C [číslo], Sb. rozh. p I [číslo], bod 50). Je třeba mít za to, že tato kvalifikace se vztahuje na všechna ustanovení Směrnice, která jsou nezbytná k dosažení cíle sledovaného uvedeným článkem 6. ESD uvedené ustanovení vyložil v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí vyvodit veškeré důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají ze zjištění zneužívající povahy dotčené klauzule, aby se ujistil, že tato klauzule není pro spotřebitele závazná (výše uvedené rozsudky Banco Espanol de Crédito, bod 63, a Banif [příjmení] [příjmení], bod 27). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že pokud vnitrostátní soud považuje klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (viz rozsudek ze dne [datum], Pannon GSM, C [číslo], Sb. rozh. s . I [číslo], bod 35).

36. Příloha Směrnice v bodě 1 písm. e) uvádí, že mezi klauzule, které lze prohlásit za zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 3 Směrnice, patří klauzule, jejichž cílem nebo následkem je uložit spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že i když obsah dotčené přílohy nemůže automaticky a sám o sobě určit zneužívající povahu sporné klauzule, představuje nicméně zásadní prvek, na kterém může příslušný soud založit své posouzení zneužívající povahy uvedené klauzule (rozsudek ESD ze dne [datum], Invitel, C [číslo], bod 26). ESD ze znění uvedeného čl. 6 odst. 1 vyvodil, že vnitrostátní soudy mají povinnost neuplatnit zneužívající klauzuli, aby tak nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma zrušení zneužívajících klauzulí totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná (výše uvedený rozsudek Banco Espanol de Crédito, bod 65).

37. Z toho vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Směrnice nelze vykládat v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu snížit smluvní pokutu uloženou spotřebiteli nebo ustanovení s obdobným účinkem namísto vyloučení použití celé dotčené klauzule ve vztahu k uvedenému spotřebiteli, pokud určí zneužívající povahu klauzule obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem. Čl. 6 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vnitrostátnímu soudu, pokud určí zneužívající povahu klauzule o smluvní pokutě nebo ustanovení s obdobným účinkem ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, omezit se na snížení částky pokuty uložené podle uvedené klauzule spotřebiteli, jak to umožňuje vnitrostátní právo, nýbrž mu ukládá, aby bez dalšího vyloučil použití této klauzule vůči spotřebiteli (rozsudek ESD ze dne [datum], [příjmení], C [číslo], bod 59 a 60).

38. Pro úplnost soud uvádí, že dokonce i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky lze v některých konkrétních případech shledat nepřiměřenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010).

39. Ačkoli v zásadě platí, že ujednání o smluvní pokutě a o úroku jsou oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy (zvlášť když občanský zákoník předpokládá poskytnutí bezúročné půjčky), nepřistoupil soud k oddělení shora zmíněných vedlejších smluvních ujednání od Smlouvy, neboť jsou to právě všechna tato ujednání, která ve svém souhrnu vedou k závěru o rozporu Smlouvy s dobrými mravy jako celku, zakládající absolutní neplatnost Smlouvy. Je nepochybné, že jediným účelem poskytnutí úvěru žalobkyně bylo získat od žalovaného násobně vyšší částku z titulu lichevních úroků a v případě prodlení dlužníka i ze smluvní pokuty a dosáhnout tak zisku, kterého by za běžných okolností nedosáhla. Všechna tato ujednání jsou se zbytkem Smlouvy propojena do té míry, že je nelze jedno po druhém izolovaně oddělit od souladného obsahu Smlouvy a je na místě přijmout závěr o lichevním charakteru Smlouvy jako takové. Právnímu jednání žalobkyně, jež v postavení silnějšího předkládá klientům spotřebitelům lichevní smlouvy, soud nehodlá poskytovat právní ochranu. Žalobkyně jako poskytovatel úvěrů, profesionál, uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých, jako v této věci. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek. Dle názoru zdejšího soudu by žalobkyně, bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích, tuto smlouvu s žalovaným neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. V rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 197/2019-99, ze dne 24. 10. 2019, soud uvedl, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala. Řečeno jinak, neplatnost se týká celé Smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by žalobkyně neplatnost včas.

40. Na uvedeném nic nemění ani to, že žalovaný Smlouvu podepsal. Zájem na zachování zásad pacta sunt servanda a autonomie vůle v tomto případě nemůže zvrátit rozhodnutí ve prospěch žalobkyně. Těmito zásadami se nemůže zaštiťovat věřitel, který vědomě a bez negociace se spolukontrahentem vtělil do smlouvy taková ujednání, která zcela zjevně stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z případného nepoctivého jednání. Následkem toho takový postup věřitele nemůže požívat ochrany a legitimizace ze strany soudu.

41. Dle soudu nelze pod záminkou ochrany zásady pacta sunt servanda přehlížet výlučně žalobkyní zvolené prostředky vedení kontraktačního procesu, které jsou způsobilé mít značný negativní dopad na přístup dlužníka – zpravidla neprávníka a k tomu někoho, jehož nepříznivá finanční situace mu (zřejmě) neumožňuje opatření si úvěru u bankovní instituce za mnohem příznivějších podmínek – ke kontraktačnímu procesu a kladou mimořádné požadavky na jeho pečlivost a opatrnost. Celý proces totiž určuje a vede žalobkyně, jsou vyplňovány jí vyhotovené formulářové dokumenty, které se později stávají smlouvami, dlužník - spotřebitel, tedy smluvní strana ve„ slabším“ postavení, má přitom zcela minimální (zda vůbec nějakou) možnost podílet se na podobě smluvních ujednání. Zjištění přístup žalobkyně ke kontraktačnímu procesu nevykazuje znaky toho, že by se pokusila objektivně požadovatelným způsobem šetřit práv povinného např. zvýšenou informační povinností. Totožný názor zastal i Krajský soud v Praze v rozhodnutí ve věci sp. zn. 17 Co 255/2020.

42. S ohledem na vše shora uvedené soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou a právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným posoudil jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovaný) bez právního důvodu částku v celkové výši 6 000 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co plnila a dosud nebylo vráceno, tj. částky 6 000 Kč. Jelikož je smlouva o úvěru neplatná, nemohla být ani stanovena splatnost nároku na vrácení zaslaných peněžních prostředků, žalovaný tak byla dle § 1958 odst. 2 o. z. povinna splnit dluh prvního dne poté, kdy byla o plnění požádána. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky výzvou odeslanou dne [datum] (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala do sféry žalovaného dne [datum]), dnem následujícím, tj. dnem [datum] se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Soud je přitom vázán výši sazby úroku z prodlení požadované žalobkyní, byť zákonná sazba je v konkrétním případě vyšší.

43. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo právo na zaplacení smluvních pokut, nákladů s prodlením žalované, smluvního úroku a poplatku za pojištění.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější, dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

45. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

46. Podle § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Žalobkyně na soudním poplatku zaplatila 800 Kč, ačkoli měla zaplatit toliko poplatek ve výši 400 Kč (viz Položka 2 bod 1 písm. a) Sazebníku, jenž je přílohou k zák. č. 549/1991 Sb.). Soud proto rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 400 Kč.

Poučení