76 C 30/2021-40

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 12 711,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Návrh smíru účastníků ze dne 31. 3. 2021 ve znění: Žalovaný se zavazuje zaplatit žalobci: a) částku 10 443,50 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ke dni 24. 6. 2019 ve výši 2 938,25 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ke dni 24. 6. 2019 ve výši 1 302,31 Kč, řádný úrok ve výši 28,60 % ročně z částky 6 500 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 500 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, b) částku 2 268 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ke dni 24. 6. 2019 ve výši 836,73 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ke dni 24. 6. 2019 ve výši 238,50 Kč, řádný úrok ve výši 28 % ročně z částky 1 316,77 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 316,77 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, c) a na náhradě nákladů řízení odměnu za právní zastoupení ve výši 11 616 Kč a soudní poplatek ve výši 800 Kč. To vše v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy do každého 28. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém toto usnesení nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek. se neschvaluje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 500 Kč od 20. 3. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy ke každému poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

III. Žaloba se co do částky 3 943,50 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 302,31 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 938,25 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 500 Kč od 25. 6. 2019 do 19. 3. 2020, smluvního úroku ve výši 28,6 % ročně z částky 6 500 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, a co do částky 2 268 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 238,50 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 836,73 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 316,77 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 28 % ročně z částky 1 316,77 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 30. 10. 2020 domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 711,50 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne 18. 5. 2016 smlouvu o zápůjčce č. 586768121, na základě které mu poskytla částku 4 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy (Nárok 2). Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu s částkou 2 980 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 545 Kč, jednak odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 895 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 540 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 156 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne 29. 3. 2017. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 4 712 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 1 316,77 Kč, dlužných poplatků ve výši 951,23 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 836,73 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 238,50 Kč, a dále běžícího smluvního úroku a úroku z prodlení.

2. Původní věřitel dále uzavřel s žalovaným dne 2. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce č. 649138751, na základě které jí poskytl částku 7 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy (Nárok 1). Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu s částkou 4 878 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 131 Kč, jednak odměnu za zpracování a doručení ve výši 2 145 Kč, jednak za administrativní činnost ve výši 1 602 Kč, a to formou 12 měsíčních splátek po 990 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 2. 12. 2107. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 500 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 6 500 Kč a dlužných poplatků ve výši 3 943,50 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 2 938,25 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 302,51 Kč a dále běžícího smluvního úroku a úroku z prodlení. Obě pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud nepřistoupil k odročení jednání ani ve světle navrženého smíru. Je třeba zdůraznit, že ačkoli žalobkyně disponovala stranami podepsaným návrhem na schválení smíru již od 31. 3. 2021, příslušné podání učinila do datové schránky soudu až podvečer dne 21. 4. 2021 (jednání přitom bylo nařízeno na 23. 4. 2021 v 8:30 hod), podání se přitom dostalo do dispozice soudce až následující den. Takovým postupem žalobkyně vyloučila možnost, aby ji soud informoval o tom, že smír nebude z dále uvedených důvodů schválen, tedy že bude jednáno ve věci. Omluvila-li se žalobkyně z jednání s tím, aby soud schválil smír, spolehla se toliko na to, že soud automaticky schválí. Takový postup, když soud současně avizoval ve fázi písemné přípravy jednání, že se bude zabývat otázkou platnosti smluv zápůjčce, nezavdává existenci důvodu pro odročení jednání. Ostatně, soud substituenta zástupce žalobkyně na jednání ve věci sp. zn. 76 C 29/2021, jež se uskutečnilo týž den před jednáním v nyní projednávané věci, upozornil, že smír v nyní projednávané věci schválen nebude a že bude ve věci jednáno.

5. V podání ze dne 21. 4. 2021 žalobkyně navrhla uzavření smíru uvedeného ve výroku tohoto usnesení a jeho schválení soudem. Návrh žalobkyně na uzavření smíru byl opatřen podpisem žalovaného.

6. Dle § 99 odst. 1 o. s. ř., připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách.

7. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.

8. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3330/2018 je soudní smír procesní dohoda účastníků, která může mít, týká-li se uplatněných soukromoprávních nároků, i právní důsledky v oblasti práva hmotného. Smír lze uzavřít jen ohledně práv, jimiž mohou účastníci disponovat, a musí z něj být vždy patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a zásadou dispoziční, a pokud účastníci řízení, jehož předmět je plně v jejich dispozici, uzavřou ohledně sporného nároku smír, soud jej schválí, jestliže z obsahu spisu nevyplývá, že smír je v rozporu s právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5064/2016, všechna dostupná na www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z uvedeného se podává, že připouští-li uzavření soudního smíru povaha věci, soud v nalézacím řízení pro schválení smíru zkoumá pouze to, zda účastníky navržený smír není v rozporu s právními předpisy, tj. zda smír splňuje obecné požadavky náležitostí právních úkonů, zda má náležitosti stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně zda není jiným způsobem v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení neobchází, resp. není v rozporu s dobrými mravy. Povaha smíru předpokládá svobodně formulovanou a vyjádřenou vůli účastníků řízení, sledující zájem konkrétní právní vztah upravit autonomně (typicky narovnáním), mimo vlastní rozhodovací vliv soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4364/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 982/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4605/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4499/2016).

9. S ohledem na shora uvedené je soud před schválením smíru zkoumat za prvé, zda navržený smír má náležitosti kladené na právní jednání a za druhé, zda není v rozporu s právními předpisy či je neobchází, resp. zda není v rozporu s dobrými mravy. Soud dospěl k závěru, že první předpoklad je u navrženého smíru splněn, ale již není splněna druhá podmínka, když navržený smír je jednak v rozporu s hmotným právem a rovněž v rozporu s dobrými mravy, a to z níže uvedených důvodů (viz body 49 a násl. odůvodnění).

10. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

11. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 18. 5. 2016 (č. 586768121) soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva A“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému půjčku ve výši 4 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 2 980 Kč vrátit v pravidelných 45 týdenních splátkách po 156 Kč (poslední splátka ve výši 116 Kč), přičemž první splátka byla splatná do konce následujícího týdenního období. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzal celou částku půjčky v hotovosti.

12. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 2. 12. 2016 (č. 649848957) soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva B“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému půjčku ve výši 7 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 4 878 Kč vrátit v pravidelných 12 měsíčních splátkách po 990 Kč (poslední splátka ve výši 988 Kč), přičemž první splátka byla splatná do měsíce od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzal celou částku půjčky v hotovosti.

13. Z oznámení společnosti [právnická osoba], [IČO], o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalovanému oznámil, že postoupil pohledávky za ním ze smluv o zápůjčce na žalobkyni (ztotožněno dle variabilních symbolů smluv o zápůjčce). Dopis byl odeslán dne 17. 7. 2019.

14. Z předžalobní výzvy ze dne 12. 3. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 13. 3. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 19. 3. 2020.

15. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku ze smlouvy č. 649848957, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

16. Z tabulek umoření soud zjistil, jak žalovaný dluhy z uvedených smluv splácel.

17. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalovanému jakožto povinnému je od roku 2012, tedy od doby předcházející uzavření Smlouvy A vedeno u zdejšího soudu osm exekucí.

18. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali dvě smlouvy o zápůjčce. Na základě Smlouvy A se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému 4 000 Kč a žalovaný se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 2 980 Kč vrátit v pravidelných 45 týdenních splátkách po 156 Kč (poslední splátka ve výši 116 Kč), přičemž první splátka byla splatná do konce následujícího týdenního období. Žalovaný převzal celou částku půjčky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli a původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 4 712 Kč. Na základě Smlouvy B se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 24 590 Kč vrátit v pravidelných 12 měsíčních splátkách po 990 Kč (poslední splátka ve výši 988 Kč), přičemž první splátka byla splatná do měsíce od uzavření smlouvy. Žalovaný převzal celou částku půjčky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 500 Kč. Původní věřitel oznámil žalovanému, že pohledávky za ním postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávek do 19. 3. 2020. Proti žalovanému jakožto povinnému bylo v době předcházející uzavření Smlouvy A zahájeno a vedeno osm exekucí.

19. Soud se zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č. l. 21). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 24. 2. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že Provident před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Z čl. 11 Smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobce před uzavřením Smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedla v Zákaznické kartě. Žalobce zdůraznil, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně je názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací a předložených dokladů. Doplnila, že původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného. Uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. Jde-li pak o Smlouvu B, s ohledem na datum jejího uzavření se aplikuje zákon č. 257/2016 Sb., dle kterého neprokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost.

20. Jelikož soud ani po provedeném doplnění nedospěl k závěru, že původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, zamýšlel poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání soudu, absencí na jednání se žalobkyně o dobrodiní poučen připravila. Soud tedy dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smlouvy řádně nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalovaného, nezjistil majetkovou ani osobní situaci žalovaného, jak zajišťuje své bytové potřeby, zda má vyživovací povinnost aj. (viz dále).

21. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“), jde-li o Smlouvu B, uzavřenou za účinnosti tohoto zákona, resp. zákona č. zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 145/2020 Sb.) jde-li o Smlouvu A, uzavřenou za účinnosti tohoto zákona.

22. Podle § 164 zák. č. 257/2016 Sb., není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 23. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet 24. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 25. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

27. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

28. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom oba zákony o spotřebitelském úvěru podle data uzavření jednotlivých smluv ve vztahu k účinnosti obou zákonů.

31. Zákony o spotřebitelském úvěru obsahuji povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

32. Jak ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., tak ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

33. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

34. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

35. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

36. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

37. Namítá-li pak žalobkyně, že v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. se nejedná o absolutní neplatnost, soud k tomu uvádí následující. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

38. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

39. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel jakkoli ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když nepředložil ani kartu klienta, kterou zpravidla, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, v obdobných případech činí. Žalobkyně tak neprokázala svá tvrzení, že by se původní věřitel zajímal o osobní a majetkové poměry žalovaného, resp. co bylo konkrétně výstupem takového zjišťování, zda původní věřitel případné žalovaným poskytnuté údaje konfrontoval s jakýmikoli předloženými listinami, zda údaje podrobil kritickému zkoumání. Ačkoli soud vyzval žalobkyni k předložení dokumentů, z nichž původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti vycházel, žalobkyně sdělila, že příslušnými dokumenty nedisponuje. Lze očekávat, že původní věřitel, pokud tedy provádí ověření úvěruschopnosti svého klienta, zachytí proces písemně. Pokud tak neučiní, svědčí to závěru, že úvěruschopnost s odbornou péči neověřoval a pokud ano, tíží jej negativní následek neprokázání, že tak učinil.

40. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel prováděl jakékoli kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalovaného splatit poskytnuté zápůjčky, že by například lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud podotýká, že prostou lustrací žalovaného zjistil, že je již v době uzavření Smlouvy A bylo s žalovaným jakožto povinným vedeno množství exekucí, což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Nejedná se přitom, jak uvádí žalobkyně, o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaný je zatížen velkým množstvím exekucí, jej musel vést k náležité obezřetnosti ohledně její schopnosti zápůjčky vrátit. Pro nastolení pochybnosti je totiž zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí. Pochybnosti dále muselo ve v původním věřiteli vzbudit i skutečnost, že žalovaný si v krátkém časovém horizontu půjčuje drobné částky v jednotkách tisíc korun. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex officio, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhali se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. resp. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

41. Veškeré argumenty, jež žalobkyně vznesla v podání ze dne 24. 2. 2021, směřují toliko k podmínění povinnosti úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním povinného. Jinak řečeno, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 9 odst. 1 zák. č. 154/2010 Sb., resp. § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

42. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a opakované poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smluv o zápůjčce neověřil, čímž nedostál požadavku § 9 odst. 1 zák. č. 154/2010 Sb., resp. § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

43. Soud proto posoudil obě smlouvy o zápůjčkách jako absolutně neplatné, proto jest právní vztahy mezi původním věřitelem a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 4 000 Kč (Smlouva A) a částku 7 000 Kč (Smlouva B), žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil na Smlouvu A částku 4 712 Kč, na Smlouvu B pak částku 500 Kč. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak je ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o zápůjčce, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smlouvy A bylo žalovaným vyrovnáno (4 000 Kč – 4 712 Kč). Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smlouvy B dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalovaného nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 6 500 Kč (7 000 Kč – 500 Kč).

44. Žalovaný byla vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 19. 3. 2020 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného). Dnem následujícím, tedy 20. 3. 2020, se žalovaný dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

45. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 20. 3. 2020 do zaplacení. Jelikož bezdůvodné obohacení získané žalovaným ze Smlouvy A bylo vyrovnáno, nezbylo než žalobu v této části, a to včetně příslušenství, zamítnout. Konečně pak, jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy B nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok.

46. Soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. modifikoval obecnou pariční lhůtu k plnění tak, že rozložil plnění na splátky. Rozhodnutí soudu se opírá o skutečnost, že v době vyhlášení tohoto rozsudku je proti žalovanému jakožto povinnému u zdejšího soudu vedeno 19 exekučních řízení. Již jen to vede soud k závěru o extrémně špatné finanční situaci žalovaného. Pokud by uložil žalovanému zaplatit celou částku do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, zcela jistě by stanovením relativně (ve vztahu k majetkovým poměrům žalovaného) krátké lhůty žalovaný nebyl s to povinnost splnit, což by vedlo toliko k zahájení další exekuce a zatížení žalovaného povinností k plnění jejích nákladů. Při stanovení podmínek splácení soud vycházel z návrhu účastníků na schválení smíru, kdy žalovaný navrhl splácet měsíčně částku 1 500 Kč a žalobkyně takový návrh akceptovala. Pokud žalovaný bude řádně splácet, celý dluh splatí do 6 měsíců, i takový časový horizont se soud nejeví jako nepřiměřený poměrům projednávané věci. S ohledem na okolnosti případu dle názoru soudu rozložení plnění na splátky nezakládá nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran. Spolu s tím soud rozhodl o tzv. ztrátě výhody splátek pro případ, že by žalovaný splátky neplnil. V důsledku prodlení se splněním některé splátky by se pak stal splatným celý dluh.

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější (při poměřování úspěchu se přihlíží i k požadovanému příslušenství), dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

48. Ze shora uvedeného závěru plyne důvod, proč soud dospěl k závěru, že navrhovaný smír by byl v rozporu s hmotným právem. Pokud soud přijal závěr o absolutní neplatnosti obou smluv o zápůjčce, schválením smíru navrhovaného znění by vědomě zavdával důvodu vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně v rozporu s § 2991 o. z. Pokud jsou totiž smlouvy absolutně neplatné, jakékoli plnění smluvních úroků a dalších poplatků žalovaným žalobkyni ztrácí svůj smluvní základ a jako takové by představovalo plnění bez právního důvodu, vedoucí ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně a k nastolení povinnosti bezdůvodné obohacení žalovanému vydat. Jediným validním právním důvodem plnění by bylo toliko pravomocné usnesení o schválení smíru, jímž by však byla nepřípustně sanována neplatnost dotčených právních titulů, kterou by soud musel přehlédnout. Krom toho, bezdůvodné obohacení získané žalovaným plněním z neplatné Smlouvy B již bylo beze zbytku vyrovnáno, naopak na straně původního věřitele (popř. žalobkyně) nyní existuje bezdůvodné obohacení ve výši 712 Kč. Pro schválení navrhovaného smíru by soud musel ignorovat přijatý závěr stran existujícího bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně, a současně založit důvod budoucímu rozšíření již existujícího bezdůvodného obohacení. Automatické vydání usnesení o schválení soudního smíru za daných okolností by bylo v příkrém rozporu s § 3 odst. 1 věta první o. s. ř. 49. [příjmení] toho, navrhované znění smíru je rozporné s hmotným právem (resp. dobrými mravy) ještě z dalšího důvodu, a tím je lichevní výše odměny za uzavření smluv o zápůjčce, jež by se promítla do schváleného smíru a soustava sjednaných smluvních pokut.

50. Soud se zabýval zkoumáním platnosti smluv o zápůjčkách nejen s ohledem na dodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, ale i s ohledem na korektiv dobrých mravů ve světle smluvních ujednání dotčených smluv 51. Standard pro posuzování mezní výše sazby úroku smlouvy o půjčce nastavil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když uvedl, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček….V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.

52. Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

53. Trestní judikatura zaujala k otázce hrubého nepoměru plnění právní názor, že hrubý nepoměr v plnění zakládá např. půjčení částky 293 000 Kč na tři měsíce se smluvní odměnou ve výši 131 850 Kč, což znamená úrok ve výši 15 % za měsíc, tedy 180 % za rok (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 15/2001), dále sjednaný lichvářský úrok ve výši 5,5 % měsíčně, tedy 66 % ročně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003).

54. K otázce hrubého nepoměru ve vzájemném plnění se vyjádřil i Ústavní soud. V nálezu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, uvedl, že již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima "každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na výše citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se zcela ztotožnil.

55. Dobrými mravy je nezbytné rozumět souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je často zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97).

56. Soud je toho názoru, že ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním ze stěžejních soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího – spotřebitele žalovaného v projednávané věci.

57. Dle Smlouvy A za zapůjčení částky 4 000 Kč, měl žalovaný vrátit částku 2 980 Kč. Dle Smlouvy B za zapůjčení částky 7 000 Kč, měl žalovaný vrátit částku 4 878 Kč. Ačkoli formálně smlouvy rozlišují mezi úrokem, částkou za zpracování a doručení a flexibilní splácení a částkou za administrativní činnost a komfortní splácení, soud nemá pochyb o tom, že se jedna ve své souhrnu o„ skrytou“ smluvní odměnu za poskytnutí zápůjčky (tedy obdobu smluvního úroku). Původní věřitel jako úrok označuje toliko jednu složku těchto„ poplatků“ a to evidentně ve snaze vyhnout se amorální výši smluvního úroku, když se však takové smluvní nastavení odrazí v RPSN. Takový závěr plyne už jen z toho, že sám původní věřitel, který smlouvy formuloval, tyto částky ve svém souhrnu označil jako„ poplatek za zápůjčku“. Dále k tomuto závěru vede soud skutečnost, že tyto„ poplatky“ vždy liší, neboť dosahují (i v obdobných věcech, v nichž žalobkyně uplatňuje pohledávky společností P Fair Credit International) určité procentuální výše ze zapůjčené jistiny. Pokud by„ poplatky“ měly pokrýt např. hotové výdaje spojené se zpracováním půjčky, byly by u všech smluv konstantní, neboť hotové výdaje sjednání zápůjčky ve výši 4 000 Kč či např. 7 000 Kč se lišit nemohou.

58. Nominální úroková sazba (o kolik se za rok zvýší dlužná částka) dle parametrů zápůjčky u Smlouvy A pak odpovídá ve skutečnosti výši 139 % ročně, u Smlouvy B pak odpovídá ve skutečnosti výši 111 % ročně (RPSN uváděné původním věřitelem ve výši 189,11 %). (https://www.finance.cz/uvery-a-pujcky/kalkulacky-a-aplikace/splatkovy-kalkulator). Takový úrok výrazně převyšuje obvyklou úrokovou míru v době poskytnutí zápůjček. Judikatura již v minulosti k otázce přiměřenosti smluvního úroku zaujala stanovisko, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Takový úrok výrazně převyšuje obvyklou úrokovou míru v době poskytnutí úvěru, když dle statistiky ČNB byly v posuzovaném období úvěry v bankovním sektoru poskytovány v průměrné sazbě cca 12- 14 % p. a. u spotřebitelských úvěrů pro domácnosti. Ani skutečnost, že takto poskytnutý úvěr mimo bankovní sektor se vyznačuje zvýšenou rizikovostí, neospravedlňuje mnohonásobné navýšení průměrné úrokové sazby standardní pro bankovní sektor. Byť tolerance krátkodobých zápůjček k přiměřenosti smluvního úroku bude zpravidla vyšší, nastavení výše poplatků žalobkyní ve světle neposouzení úvěruschopnosti žalovaného, činí její postup amorálním, bez možnosti domáhat se jeho právní ochrany.

59. Výše úroku však není jediným faktorem způsobujícím„ mimořádnost“ smluvních podmínek sjednaného úvěru. Smluvní ujednání (žalobkyně předložila dvě nepodepsané a nedatované listiny obsahující smluvní ujednání, aniž by bylo patrné, které smluvní ujednání patří ke které smlouvě), obsahují soustavu smluvních pokut, a to smluvní pokutu 0,1 % denně z celkové dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení, a poplatek 300 Kč za každou upomínku (přičemž upomínek může být až 9, tedy celkem 2 700 Kč). Ačkoli posléze uváděný poplatek smlouva označuje za náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých původnímu věřitel v souvislosti prodlením žalovaného a s odesláním upomínky, jedná se bezpochyby o smluvní pokutu, jež může ve svým důsledku dosáhnout podstatné výše poskytnuté zápůjčky. Dále je smluven poplatek 500 Kč za každé osobní upozornění na výši nedoplatku (omezeno jednou za měsíc trvání prodlení dlužníka) a poplatek 1 000 Kč za zahájení vymáhání dluhu. Veškeré tyto poplatky jsou smluvními pokutami za porušení povinnosti žalovaného splácet zápůjčku a ve své celkovém souhrnu jsou způsobilé v rámci krátkého časového období přesáhnout zápůjčkou získanou částku, nezohledňujíce smluvní odměnu za poskytnutí zápůjčky. Zjevnou nepřiměřenost smluvních podmínek v neprospěch spotřebitele - žalovaného lze ilustrovat následovně. Na základě zmíněných ujednání může celková výše částky, jejímž zaplacením by byl žalovaný, nad rámec jistiny zápůjčky, povinován, dosáhnout v období několika měsíců podstatné části úvěrem získané částky, resp. ji přesáhnout.

60. Taková ujednání jsou dle názoru soudu nepřiměřená, vymykající právem aprobovanému účelu institutu smluvní pokuty a jejich cílem je především sloužit jako zdroj sekundárního obohacení věřitele, nikoli utvrzení dluhu ve smyslu posílení postavení věřitele či snad náhrady vynaložených nákladů s prodlením dlužníka. V žádném případě se nemůže jednat o přiměřené nastavení sankce, ani o důvodné a ospravedlnitelné utvrzení zajišťované povinnosti. Nelze přehlédnout, že i motivační faktor institutu smluvní pokuty má svou limitaci a to právě tehdy, stává-li se hrozba povinnosti plnit smluvní pokutu pro dlužníka likvidační.

61. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací nebo sankční. Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele. Přiměřenost výše smluvní pokuty je přitom třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017).

62. Z uvedeného vyplývá, že byly sjednány smluvní pokuty k zajištění plnění ze strany žalovaného kumulativně. Ve vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem dochází k nepřípustnému řetězení smluvních pokut a účelem takto sjednaných smluvních pokut již ve skutečnosti nebylo naplnění jejich funkcí, ale zjevné zneužití ustanovení o smluvní pokutě za účelem neopodstatněného obohacení původního věřitele, resp. žalobkyně. Utvrzovací funkce smluvní pokuty se ve světle shora uvedeného zcela vytrácí.

63. Ačkoli v zásadě platí, že ujednání o smluvní pokutě a o úroku jsou oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy (zvlášť když občanský zákoník předpokládá poskytnutí bezúročné půjčky), nepřistoupil soud k oddělení shora zmíněných vedlejších smluvních ujednání od Smlouvy, neboť jsou to právě všechna tato ujednání, která ve svém souhrnu vedou soud k závěru o rozporu Smlouvy s dobrými mravy jako celku, zakládající absolutní neplatnost Smlouvy. Je nepochybné, že jediným účelem poskytnutí zápůjčky žalobkyně bylo získat od žalovaného násobně vyšší částku z titulu lichevních úroků a poplatků a v případě prodlení dlužníka i ze smluvních pokut a dosáhnout tak zisku, kterého by za běžných okolností nedosáhla. Což ostatně plyne ze složení uplatněného nároku, když samotná vratka zápůjčky představuje minoritní část. Všechna tato ujednání jsou se zbytkem Smlouvy propojena do té míry, že je nelze jedno po druhém izolovaně oddělit od souladného obsahu Smlouvy a je na místě přijmout závěr o lichevním charakteru Smlouvy jako takové. Právnímu jednání žalobkyně, jež v postavení silnějšího předkládá klientům spotřebitelům lichevní smlouvy, soud nehodlá poskytovat právní ochranu.

64. Na uvedeném nic nemění ani to, že žalovaný Smlouvu podepsal. Zájem na zachování zásad pacta sunt servanda a autonomie vůle v tomto případě nemůže zvrátit rozhodnutí ve prospěch žalobkyně. Těmito zásadami se nemůže zaštiťovat věřitel, který vědomě a bez negociace se spolukontrahentem vtělil do smlouvy taková ujednání, která zcela zjevně stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z případného nepoctivého jednání. Následkem toho takový postup věřitele nemůže požívat ochrany a legitimizace ze strany soudu.

65. Soud uzavírá, že na základě zjištěných okolností, za nichž došlo k uzavření smluv, dospěl k závěru, že zmíněné smlouvy jsou jako celek stiženy stigmatem kolize s dobrými mravy, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele, a nelze jim poskytnout soudní ochranu.

66. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4156/2017 Nejvyšší soud odkázal na právní závěry vyslovené v dřívějších rozhodnutích mimo jiné na„ …nelze dospět k závěru, podle něhož obsah právního úkonu nemůže být např. v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran”.

67. Ostatně, aniž by to mělo vliv na projednávanou věc, soud shledává nemravným i postup žalobkyně v smírného jednání. Žalobkyně jen u tohoto soudu zahájila stovky řízení, v nichž jako právní nástupce společností P či Fair Credit International požaduje plnění závazků ze smluv o zápůjčce. Žalobkyni je, je-li v řízení úspěšná, přiznávána náhrada nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu. Žalobkyně, zneužívaje nevědomosti žalovaného, do smíru zakomponovala náhradu nákladů řízení bez aplikace § 14b. Krom toho, ze smluvních ujednání neplyne nárok původního věřitele, resp. žalobkyně, na zaplacení běžícího smluvního úroku, když odměna za poskytnutí zápůjček je sjednávána jako jednorázová úplata (právní neopodstatněnost požadavku na zaplacení běžícího smluvního úroku musí být žalobkyni známa, neboť zdejší soud takto opakovaně rozhoduje). Přesto žalobkyně, opět zjevně využívaje neznalosti žalovaného, běžící smluvní úrok do navrženého smíru vtělila.

68. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že návrh na uzavření smíru je nejen v rozporu s hmotným právem, ale i v rozporu s dobrými mravy, proto soud takový návrh nemůže schválit, přestože se na jeho obsahu účastníci dohodli (srov. sp. zn. 33 Cdo 4156/2017), proto smír výrokem ad I. tohoto rozsudku neschválil.

Poučení