76 C 34/2021-137

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 10 504,65 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 504,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 504,65 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 512,72 Kč od 16. 10. 2017 do 20. 2. 2018 a co do smluvního úroku ve výši 21,99 % ročně z částky 10 504,65 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 261 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec].

Odůvodnění

1. Žalobou postoupenou zdejšímu soudu dne 11. 2. 2021 se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky ve výši 10 504,65 Kč, což odůvodnila tvrzením, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovanou smlouvu o bankovních produktech a službách, na jejímž základě se původní věřitel zavázal žalované zřídit a vést pro něho bankovní účet č. [bankovní účet]. Původní věřitel se dále zavázal žalované poskytnout kontokorentní úvěr Flexikredit, umožňující žalované přečerpat prostředky na uvedeném účtu až do výše povoleného limitu. Žalovaná se zavázala dodržet určitý měsíční příjem a nepřekročit povolený limit. Jelikož žalovaná překročila sjednanou výši povoleného limitu a úvěr řádně a však nesplácela, původní věřitel aktuální výši nepovoleného debetu ve výši 10 504,65 Kč převedl na nově zřízení účet č. [bankovní účet] a vyzval žalovanou k jeho úhradě. Pro nesplácení žalovaným původní věřitel celý úvěr prohlásil za splatný ke dne 20. 2. 2018.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

5. Z listiny označené jako Smlouva o bankovních produktech a službách datované dnem 17. 8. 2016 soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a původním věřitelem. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele mimo jiné vést pro žalovanou účet pro vedení platebního styku a poskytnout jí spotřebitelský kontokorentní úvěr Flexikredit s povolením debetního zůstatku.

6. Z listiny označené jako Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách datované dnem 17. 8. 2016 soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a původním věřitelem. Strany si sjednaly mimo jiné jednak povolený limit kontokorentu k běžnému účtu č. [bankovní účet] částkou 10 000 Kč, jednak úrokovou sazbu 21,99 % ročně.

7. Z listiny označené jako Oznámení o zesplatnění ze dne 20. 2. 2018 a podacího lístku plyne, že původní věřitel žalované oznámil, že provedl zesplatnění celého kontokorentního úvěru a žádá jej zaplatit do 10 dnů od doručení tohoto přípisu, jenž byl odeslán dne 26. 2. 2018.

8. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 2. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalované oznámil, že postoupil pohledávku za ní ze smlouvy č. 0224157517 na žalobkyni. Dopis byl odeslán dne 2. 3. 2020.

9. Z Výzvy k úhradě dluhu ze dne 31. 3. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že 3. 4. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dluhu ze smlouvy č. 22415757.

10. Z výpisů z účtu č. [bankovní účet], že dne 16. 10. 2017 na něj byla převedena částka 10 504,65 Kč s poznámkou„ AV“ Otevření úvěrového účtu“. Z výpisu z účtu [bankovní účet] ke dni 20. 2. 2020 soud zjistil, že celková výše jistiny po splatnosti (bez úroků, poplatků a pojištění) činí 10 504,65 Kč.

11. Z listiny označené jako Žádost o povolení debetního zůstatku FLEXIKREDIT datované dnem 26. 10. 2016 se podává, že žalovaná je invalidní důchodkyně, bydlící u rodičů, svobodná, mající jeden zdroj příjmů, a sice invalidní důchod v průměrné výši za poslední tři měsíce 9 413 Kč měsíčně. Dále je vyplněna kolonka„ celkový čistý příjem domácnosti“ a sice částkou 40 000 Kč. Úvěruschopnost žalované byla posuzována k navrhovanému rámci 5 000 Kč.

12. Z Rozhodnutí ČSSZ ze dne 21. 5. 2015 se podává, že žalovaná je příjemcem invalidního důchodu ve výši 9 413 Kč měsíčně pro invaliditu III. stupně.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu.

14. Původní věřitel a žalovaná se dne 17. 8. 2016 písemně dohodli, jednak že původní věřitel bude pro žalovanou vést bankovní účet, jednak že žalovaná může prostředky na účtu přečerpat až do 10 000 Kč. Jelikož žalovaná překročila povolený úvěrový rámec, původní věřitel přečerpaný zůstatek kontokorentu převedl na účet č. [bankovní účet] a vyzval žalovanou k jeho úhradě do 10 dnů od doručení dopisu ze dne 20. 2. 2018, odeslaného dne 26. 2. 2018. Původní věřitel oznámil žalované, že pohledávka za ní postoupil žalobkyni.

15. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení na č. l. 35). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 10. 3. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel vycházel při posuzování úvěruschopnosti žalované z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o revolvingový úvěru ze dne 26. 10. 2016. Byly kontrolovány veškeré dostupné databáze, registry a rejstříky. Bylo zjištěno, vedle údajů zachycených v žádosti (viz bod 11.), že žalovaná má vůči původnímu věřiteli další závazky s celkovou výši měsíčních splátek 954,76 Kč a externí závazky s celkovou výši měsíčních splátek 250 Kč. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smlouvy nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalované, nezjistil majetkovou ani osobní situaci žalované, jak zajišťuje své bytové potřeby, zda má vyživovací povinnost aj. (viz dále).

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

17. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/ 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Žalobkyně nepostupovala v souladu s požadavkem náležité péče při vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru mezi účastníky jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.).

28. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

29. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

30. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány. Pokud žalobkyně uvádí, že povinnost provést kontrolu příjmů není dána u spotřebitelských úvěrů v nižší výši, tak soud se s tímto názorem neztotožňuje. Naopak zákonodárce nevyužil možnosti z přezkumu úvěruschopnosti vyloučit bagatelní úvěry, jako tomu bylo v předchozí právní úpravě, která se nevztahovala na úvěry do 5 000 Kč {srovnej § 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 30. 11. 2016 31. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

32. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, [právnická osoba]).

33. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

34. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel jakkoli posuzoval úvěruschopnost žalované při sjednávání smlouvy o bankovních službách včetně sjednání možnosti kontokorentu. Již jen prostým porovnáním dat podpisu Smlouvy o bankovních produktech a službách a Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách (17. 8. 2016) a Žádosti o povolení debetního zůstatku FLEXIKREDIT (26. 10. 2016) plyne, že pokud původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalované, činil tak buď pro jiný smluvní vztah mezi týmiž účastníky, či teprve dva měsíce po sjednání kontokorentu, jenž je předmětem projednávané věci. Ani jedna varianta neznačí tomu, že by úvěruschopnost žalované posoudil s odbornou péčí. Logicky vzato, posouzení úvěruschopnosti má smysl pouze v okamžik předcházející sjednání úvěrové smlouvy tak, aby si úvěrující ověřil schopnost úvěrovaného dostát sjednávanému závazku. Jakékoli následné ověřování úvěruschopnosti, zvláště pak provedené v době kdy je kontokorent povolen a čerpán, ztrácí na významu. Původní věřitel tak v okamžik sjednání kontokorentu neměl jakékoli údaje o majetkové situaci žalované (snad vyjma příjmu z invalidního důchodu, jenž byl patrný z výpisu z účtu), nezajímal se o závazky žalované, o její osobní a sociální poměry. Krom toho, pokud v říjnu 2016 původní věřitel věděl, že žalovaná má další závazky (mimo jiné u téhož původního věřitele), jež splácí částkou cca 1 200 Kč měsíčně, je pravděpodobné, že o těchto závazcích by věděl, posuzoval-li by úvěruschopnost žalované v době sjednání kontokorentu. I kdyby snad soud vycházel z údajů obsažených v žádosti z října 2016, tyto údaje musely v původním věřiteli vyvolat důvodné obavy o jejich správnosti a úplnosti. Osoba ve„ zdravé“ finanční situaci nemá potřebu si opakovaně půjčovat drobné částky u nebankovního poskytovatele úvěrů, a to už vůbec ne za situace, kdy požadovaný úvěrový rámec je zlomkem toho, co by měl být celkový příjem domácnosti úvěrovaného. Krom toho, údaje o celkové příjmu domácnosti nejsou jakkoli doloženy, není zřejmé, z jakého zdroje plynou. Bez takového určení není údaj o dalším příjmu relevantní zvláště pak za situace, kdy žalovaná uvedla, že má pouze jeden zdroj příjmu, a sice invalidní důchod. To, že žalovaná sdílí domácnost s rodiči, neznamená, že se podílí na jejich příjmech, že by snad tyto příjmy měly být bez dalšího zohledňovány při hodnocení majetkové situace žalované. Není dále patrné, zda původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí.

35. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče.

36. Soud proto posoudil smlouvu o kontokorentu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacené (žalované) bez právního důvodu částku 10 504,65 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak ji účastníci postoupení právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil.

37. Žalovaná byla vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky Oznámením o zesplatnění, a to do 10 dnů od doručení tohoto přípisu. Přípis byl žalované odeslán dne 26. 2. 2018, v souladu s § 573 o. z., má soud za to, že byl žalované doručen dne 1. 3. 2018. Posledním dnem desetidenní lhůty k zaplacení dluhu byl 11. 3. 2018 (desátý den po doručení), dnem následujícím, tedy 12. 3. 2018, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Žalobkyně však požaduje úrok z prodlení až od 26. 2. 2020, soud přitom nemůže vymezený žalobní nárok překročit. Jde-li o požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení od 16. 10. 2017 do 20. 2. 2018, pak v tomto období nebyla žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

38. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 504,65 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 26. 2. 2020 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o kontokorentu nevzniklo původnímu věřitele, resp. žalobkyni právo na smluvní úrok.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější (při posuzování úspěchu a neúspěchu je třeba zohledňovat i požadované příslušenství ke dni vyhlášení rozhodnutí ve věci), náleží náhrada 56 % (78% 22%) účelně vynaložených nákladů, jež v řízení vynaložila. Jelikož řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní v obdobných věcech, kdy se jednotlivé žaloby liší pouze označením žalovaných, vyčíslením požadovaných nároků a údaji z jednotlivých smluv (obdobné žaloby týkající se úvěrových pohledávek žalobkyně jsou vedeny u zdejšího soudu např. pod sp. zn. 11 C 193/2019, 34 C 116/2019, 71 C 126/2018), byly náklady řízení stanoveny dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu Náklady žalobkyně tak tvoří odměna za zastupování za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva) 3x 300 Kč, tj. celkem 900 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, tj. 300 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, tj. celkem 2 522 Kč, z čehož 56 % činí 1 261 Kč.

40. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř., soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.

Poučení