76 C 48/2022-71

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Mariannou Marcinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 153 995 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Konstatuje se, že v řízení zahájeném dne 25. 3. 2015 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu podáním přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015 a v navazujícím soudním řízení, vedeném Městským soudem v Praze pod sp.zn. 9 Af 49/2018 o zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 10. 2018, č.j. 45058/18/5300-21443-710979, a v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem vedeném pod sp.zn. 1 Afs 242/2021, bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

II. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 153 995 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 12. 4. 2022 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 153 995 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedených Finančním úřadem [anonymizováno] [obec] ohledně přiznání k DPH za zdaňovací období [anonymizováno] [rok], Odvolacím finančním ředitelstvím, navazujícím soudním řízením u Městského soudu v Praze vedeného pod sp.zn. 9 Af 49/2018 a u Nejvyššího správního soudu pod sp.zn. 1 Afs 242/2021-44. Řízení tak vcelku trvalo od 25. 3. 2015, kdy podala žalobkyně přiznání k [anonymizováno] za [anonymizována dvě slova] [rok] do [datum], kdy byl žalobkyni doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu, přičemž tuto délku (6 let a 11 měsíců) považuje žalobkyně za nepřiměřeně dlouhou.

2. Žalobkyně požaduje odškodnění ve výši 153 995 Kč, přičemž k tomuto dospěla tak, že k základní částce ve výši 15 000 Kč za rok řízení, zohlednila inflaci za období od 2012 do 2021 ve výši 20,5%, proto vycházela ze základní částky 18 075 Kč za rok, kterou navýšila o 20%, neboť řízení před daňovými orgány bylo zatíženo mimořádným průtahem. Žalobkyně dále uvedla, že zásadní význam řízení pro ni spatřuje v tom, že se jednalo o částku 908 475 Kč, což je 45% celkového majetku žalobkyně, a s ohledem na to navýšila částku o dalších 20%. Žalobkyně dále požadovala zaplacení zákonných úroků z prodlení o 13. 10. 2022.

3. Žalovaná v rámci svých vyjádření shrnula skutkový stav daňového i soudního řízení a dále uvedla, že platebním výměrem byla žalobkyni vyměřena daňová povinnost na základě daňových kontrol, při nichž bylo zjištěno, že část plnění pocházející z Polska, která žalobkyně odebírala a dále dodávala svým odběratelům v tuzemsku, byla stižena podvodem na DPH a u druhé části plnění, která končila u zákazníků žalobkyně v Rakousku a Německu, nebylo prokázáno, že se místo plnění nacházelo v tuzemsku. Ze strany správce daně nedošlo k průtahům, když všechny úkony byly činěny ve lhůtách přiměřených. Během daňové kontroly byly prováděny svědecké výpovědi (a to i v rámci mezinárodního dožádání), byly podávány žádosti o mezinárodní spolupráci do Rakouska, Německa a Polska. Délka daňové kontroly tak odpovídala její skutkové složitosti a potřebě objasnění konkrétních okolností. K odvolacímu řízení uvedla, že zde Odvolací finanční ředitelství překročilo mu prodlouženou lhůtu o měsíc a půl, avšak podotkla, že daňový řád nestanoví zákonnou lhůtu, v níž musí být rozhodnuto o odvolání daňového subjekt proti rozhodnutí správce daně. K soudnímu řízení uvedla, že se ztotožňuje se stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 4. 2022, kdy celková doba soudního řízení trvala 3 roky a 2 měsíce, přičemž řízení probíhalo ve dvou stupních a celková délka řízení byla vzhledem k průtahu Městského soudu v Praze nepřiměřená. [stát. instituce] shledalo jako dostatečnou satisfakci konstatování nepřiměřené délky soudního řízení, s ohledem na marginální význam řízení pro žalobkyni z důvodu existence podvodu žalobkyně na DPH. Věc byla dle žalované skutkově složitá, s rozsáhlým spisovým materiálem, mezinárodním prvkem, žalobkyně nepodala v průběhu řízení podnět na ochranu před nečinností, postup orgánů veřejné moci byl v souladu se zákonem, význam předmětu řízení pro žalobkyni je marginální, žalobkyně nejednala v dobré víře a nepřijala veškerá opatření, která od ní mohla být rozumně vyžadována, aby se vyloučilo její zapojení do podvodného obchodního řetězce. S ohledem na vše výše uvedené navrhla žalobu zamítnout.

4. Mezi účastníky není sporu o průběhu řízení před správním i soudním orgánem (viz bod 1 žaloby a bod 3 vyjádření žalované ze dne 14. 10. 2022) a také, že žalobkyně podala dne 19. 7. 2017 žádost o prodloužení lhůty k vyjádření, které bylo vyhověno a lhůta byla prodloužena do 31. 7. 2017.

5. Na základě provedeného dokazování, nesporných tvrzení účastníků a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Žalobkyně vyzvala [stát. instituce] dopisem doručeným ministerstvu dne 12. 4. 2022 k přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 153 995 Kč (žádost ze dne 12. 4. 2022, doručenka datové zprávy). Žalovaná se k žádosti vyjádřila tak, že ve věci nebyl shledán nesprávný úřední postup správce daně a nemajetková újma nebyla prokázána, žadateli tak zadostiučinění za nemajetkovou újmu nepřiznalo (sdělení žalované ze dne 14. 9. 2022). Ze stanoviska [stát. instituce] pak plyne, že [stát. instituce] postoupilo žádost žalobkyně ze dne 25. 3. 2022, kterou žalobkyně požadovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení správního ve věci sp.zn. 9 Af 49/2018, o které [stát. instituce] rozhodlo tak, že konstatovalo, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze, sp.zn. 9 Af 49/2018, došlo k nesprávnému úřednímu postupu z titulu nepřiměřené délky řízení a tím k porušení práva žadatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žadateli však nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích, neboť konstatování se jevilo jako zcela dostačující náhrada (stanovisko Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 4. 2022). Bývalému jednatel žalobkyně, [jméno] [příjmení], byl s právní moci ke dni 17. 5. 2019, odsouzen za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil v období od 23. 2. 2011 do 19. 12. 2013 (rozsudek Vrchní soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, č.j. 3 To 18/2019). Pan [anonymizována dvě slova] pak byl jednatelem žalobkyně do 20. 7. 2019 (výpis z obchodního rejstříku žalobkyně.)

6. Dne 25. 3. 2015 podala žalobkyně u Finančního úřadu pro hl. m. Prahu přiznání k DPH za zdaňovací období [anonymizováno] [rok]. [příjmení] kontrola byla zahájena dne 19. 5. 2015, a mimo jiné za [anonymizováno] období [anonymizováno] [rok], v průběhu bylo provedeno několik mezinárodních dožádání do Rakouska, Německa a Polska, probíhaly výslechy svědků, a to i ve spolupráci s polským správcem daně. Dne 11. 9. 2017 byla s žalobkyní projednána zpráva o daňové kontrole [číslo jednací] a téhož dne byla zpráva o daňové kontrole podepsána a došlo k ukončení daňové kontroly. Za žalobkyni vystupoval statutární orgán, jednatel [jméno] [příjmení]. Dne 20. 9. 2017 byl vydán platební výměr [číslo jednací] a žalobkyni byla vyměřena daň ve výši 502 584 Kč, a to za [anonymizována dvě slova] [rok]. Téhož dne byly vydány také platební výměry za další zdaňovací období od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok]. Za zdaňovací období měsíce únoru roku [rok] byl žalobkyni vyloučen nárok na odpočet daně ve výši 908 475 Kč. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně dne 24. 10. 2017 odvolání, které doplnila podáním dne 17. 1. 2018. Dne 14. 2. 2018 bylo Odvolacímu finančnímu ředitelství doručeno doplnění spisového materiálu k odvolání od správce daně. Dne 23. 4. 2018 Odvolací finanční ředitelství požádalo o prodloužení lhůty k vyřízení odvolání a dne 26. 4. 2018 bylo Generálním finančním ředitelstvím žádosti vyhověno a lhůta byla prodloužena o 4 měsíce. Dne 10. 10. 2018 Odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím [číslo jednací], zamítlo odvolání a platební výměry potvrdilo. Odvolací finanční ředitelství tímto rozhodnutím rozhodlo také o odvolání proti platebním výměrům za období prosince 2014 – prosince 2015, řízení ohledně těchto období tak bylo v rámci odvolacího řízení spojeno, a takto spojeno bylo rovněž před Městským soudem v Praze pod sp.zn. 9 Af 49/2018 a před Nejvyšším správním soudem, sp.zn. 1 Afs 242/2021-44. Dne 21. 10. 2018 toto rozhodnutí nabylo právní moci. Dne 21. 12. 2018 podala žalobkyně žalobu proti tomuto rozhodnutí, které Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 Af 49/2018 – 66, zamítl. Žalobkyně podala proti rozsudku dne 30. 7. 2021 kasační stížnost, o které rozhodl rozsudkem Nejvyšší správní soud dne 24. 2. 2022, č.j. 1 Afs 242/2021-44, tak, že kasační stížnost byla zamítnuta. Rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 27. 2. 2022 Nejvyšší správní soud zopakoval závěry Městského soudu v Praze, přičemž popsal obchodní řetězec obchodování s paletami za předmětné zdaňovací období (výrobce [anonymizováno] Polsko – [anonymizována dvě slova] ČR – [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] – žalobkyně). [anonymizována dvě slova], tj. polský výrobce palet, již při fakturaci s prvním článkem v České republice – [právnická osoba] pack, přesně znal konečného odběratele žalobkyně. [anonymizována dvě slova] pack vznikla těsně před zahájením těchto obchodů a měla virtuální sídlo na stejné adrese jako další článek řetězce, [právnická osoba] trade. Obě společnosti měli shodnou jednatelku, která byla také jediným společníkem. Žalobkyně vznikla také těsně před zahájením předmětných transakci a v době obchodování měla také virtuální sídlo, jednatel žalobkyně přitom s paletami dlouhodobě obchoduje jako fyzická osoba s provozovnami v [obec], avšak žalobkyně obchodovala výlučně v tomto řetězci a ihned ve velkém objemu. Bylo zkonstatováno, že neopodstatněné přeprodeje se zapojením většího počtu mezičlánků pouze přeprodávajících zboží jsou typické pro karuselové podvody. Žalobkyni přitom nic nebránilo obchodovat přímo s výrobcem [právnická osoba] Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil s hodnocením Městského soudu v Praze, že transakce uskutečněné žalobkyní v příslušných zdaňovacích obdobích byly stiženy podvodem na DPH. Žalobkyně věděla či vědět mohla o tom, že je zapojena do daňového podvodu, žalobkyně byla také neobezřetná při uzavírání kupní smlouvy se [právnická osoba] trade, kterou uzavřela s osobou, která nebyla oprávněna za společnost jednat. Dle Nejvyššího správního soudu je existence podvodu na DPH založena z celé řady zjištěných nestandardních okolností v řetězci plnění, přičemž nešlo o pouhé neodvedení daně, ale účast na daňovém podvodu byla prokázána z mnoha dalších objektivních okolností. (nesporná tvrzení účastníků, platební výměr ze dne 20. 9. 2017, [číslo jednací], zpráva o daňové kontrole za období leden až prosinec 2015, [číslo jednací], odpověď na žádost ze dne 10. 3. 2017, dožádání prostřednictvím [anonymizováno] ze dne 29. 6. 2015, protokol o projednání zpráv o daňové kontrole ze dne 11. 9. 2017, protokol o výslechu svědka ze dne 20. 4. 2015, protokoly o zahájení daňové kontroly za období červen a červenec 2015, za období duben a květen 2015, leden 2015, prosinec 2014, říjen, listopad a prosinec 2015, srpen a září 2015, únor a březen 2015, vyrozumění o projednání a podpisu zpráv o daňových kontrolách DPH ze dne 7. 8. 2017, 16. 8. 2017, vyrozumění o nabytí právní moci ze dne 30. 10. 2018, rozhodnutí OFŘ ze dne 10. 10. 2018, [číslo jednací], stanovisko k žádosti o prodloužení lhůty ze dne 26. 4. 2018, doplnění spisového materiálu ze dne 12. 2. 2018, odvolání žalobkyně ze dne 24. 10. 2016, doplnění odvolání ze dne 17. 1. 2018, soupis písemností, jež jsou součástí spisu daňového subjektu, týkající se odvolacího řízení, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, řč.j. 9 Af 49/2018-66, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2022, č.j. 1 Afs 242/2021-44).

7. Soud provedl dokazování i dalšími listinnými důkazy a vzhledem k tomu, že nemohly ve světle výše uvedených důkazů, přinést pro posouzení věci žádné relevantní skutečnosti, soud je v odůvodnění rozsudku blíže nezmiňuje. Přičemž další dokazování soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci samé, a tedy další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

8. Po právní stránce posoudil soud danou věc následujícím způsobem: Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

9. Článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Podle odstavce 2 téhož ustanovení každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

10. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (též "OdškZ") stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 1 odst. 3 OdškZ stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

11. Podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) OdškZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobil státní orgány.

12. Podle ust. § 5 OdškZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle ust. § 6 odst. 1 OdškZ ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"). Podle ust. § 6 odst. 2 OdškZ je úřadem podle odstavce 1 a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

14. Podle ust. § 6 odst. 3 OdškZ není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí. Podle ust. § 6 odst. 6 OdškZ úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

15. Podle § 13 odst. 1 OdškZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 14 odst. 1 se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

17. Podle § 31a odst. 1 OdškZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

18. Podle § 31a odst. 2 OdškZ se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. Podle § 31a odst. 3 OdškZ se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Soud na tomto místě konstatuje, že byla splněna podmínka předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu a žaloba byla podána u soudu včas.

21. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Právní úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení je po novele zákonem č. 160/2006 Sb., upravena v zákoně č. 82/1998 Sb. (§ 13, § 22 a § 31a). Touto právní úpravou se podrobně zabývá Stanovisko, včetně posouzení celkové doby řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdškZ v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož podává i výklad ustanovení § 31a OdškZ. Stanovisko lze možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny (viz NS ČR sp. zn. 30 Cdo 214/2015).

22. K aplikaci článku 6 odst. 1 Úmluvy soud s přihlédnutím k aktuální judikatuře, a to nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. 2. 2022, IV. ÚS 2404/21, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2021, č.j. Cdo 3118/2020-250 a ke Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13.4.2011 (dále také jen„ stanovisko“), nejprve zvažoval, zda se ve vztahu k předmětnému správnímu řízení lze zabývat otázkou přiměřenosti jeho (celkové) délky, nebo-li zda na ně dopadají články 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jak vyplývá z poslední judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. [příjmení] kontrola proto představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž žalobci svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

23. Vzhledem k tomu, že skutkový stav a průběh správního řízení i navazujícího soudního řízení byl mezi účastníky nesporný, bylo předmětem řízení především právní posouzení nároku žalobkyně na nemajetkovou újmu. Předmětem posuzování je v dané věci daňové řízení, v němž byla žalobkyni na podkladě daňové kontroly dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty. Toto řízení bylo zahájeno dne 25. 3. 2015 a bylo pravomocně ukončeno dne 27. 2. 2022, když soud se neztotožňuje s právním názorem žalované, že uvedené daňové řízení a na něj navazující soudní řízení netvoří jeden celek.

24. Lze tak shrnout, že daňové řízení je legitimovaným zásahem do vlastnictví, jde o řízení, jehož předmětem je základní právo vlastnit majetek a jeho účastníku svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení. Nárok na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného před daňovými orgány a navazujícího soudního řízení správního se odvíjí od shodného skutkového základu a na tato řízení je nutno nahlížet jako na řízení jediné (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20). V posuzovaném daňovém řízení byla překročena stanovená lhůta pro jeho ukončení pouze jednou, ve spojitosti s řízením soudním, které navazovalo, však je třeba celkovou délku hodnotit jako nepřiměřeně dlouhou. Není však rozhodné, zda v daňovém řízení došlo ke konkrétním průtahům či nečinnosti správních orgánů. Podstatné je, že daňové řízení nebylo ukončeno v době, ve které to mohla žalobkyně rozumně očekávat. I řízení bezprůtažné může trvat nepřiměřeně dlouhou dobu jako v daném případě. K tomuto závěru dospěl soud proto, že má za to, že na daný případ je třeba aplikovat článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, neboť tento článek nelze interpretovat tak, že se týká výlučně průběhu řízení zahájeného před soudem, když Ústavní soud ČR dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů i ve vztahu ke správním řízením, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II ÚS 570/20). Vzhledem k uvedenému tak lze na dané řízení aplikovat Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Uplatní se tedy závěry uvedené ve stanovisku a uplatní se i silná, ale vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, ze které vychází Evropský soud pro lidská práva, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva.

25. Jak je uvedeno výše, soud hodnotí celkovou délku řízení, s ohledem na typ řízení a jeho složitost, nepřiměřeně dlouhou. Řízení před daňovým a soudním orgánem celkem trvalo necelých 7 let (od 25. 3. 2015 do 27. 2. 2022), do odškodnění je však třeba započíst i dobu potřebnou pro projednání nároku před žalovanou před podáním žaloby, když uplatnění nároku u žalované je podle ust. § 14 odst. 3 OdškZ, podmínkou řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, ze dne 27. 3. 2019). K uplatnění nároku došlo 12. 4. 2022 a odpověď dostal od [stát. instituce] přípisem ze dne 14. 9. 2022, celková délka řízení tak činí 7 let a 4 měsíce a 4 dny. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Podle shora uvedeného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 nepřiměřená doba řízení zpravidla vždy způsobuje účastníkům řízení nemajetkovou újmu, k jejíž kompenzaci nepostačí samotné konstatování porušení práva, ale je třeba finanční kompenzace. Nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, kterou žalobkyně tvrdila, se v případě řízení, na která dopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, presumuje a netřeba ji prokazovat. Vzhledem k tomu, že soud má za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení i jím vyvolanou nemajetkovou újmu, je namístě poškozené žalobkyni poskytnout zadostiučinění.

26. Dále pak soud při stanovení kompenzace přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdškZ, a to a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Soud v tomto případě dospěl k závěru, že není na místě základní odškodnění žádným způsobem modifikovat, neboť průtah před Městským soudem v Praze byl již zohledněn v rámci hodnocení kritéria celkové délky řízení. Žalobkyně požadovala, aby soud při stanovení výše zadostiučinění přihlédl k inflaci ve výši 20,5% a dále požadovala navýšit základní částku o 20% z důvodu mimořádného průtahu, kterým bylo řízení zatíženo v rámci daňového řízení a o dalších 20 % s ohledem na to, že řízení mělo pro žalobkyni zásadní význam. Soud však mimořádný průtah v daňovém řízení neshledal, přestože odvolací finanční ředitelství v rámci rozhodování o odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru přesáhlo mu prodlouženou lhůtu o 1,5 měsíce, nezpůsobuje toto mimořádný průtah v řízení, a to zejména s ohledem na to, že daňové řízení bylo stiženo složitostí zejména ve spojitosti s mezinárodním prvkem. V řízení tak bylo nutné vyslýchat svědky z ciziny, provádět mezinárodní dožádání, navíc spisový materiál byl rozsáhly, a to vše přispělo k délce řízení. Soud neshledal důvod pro modifikaci odškodnění ani v jednání poškozené či postupu správních orgánů.

27. Soud se dále zabýval významem daného řízení pro žalobkyni. Nejprve soud musí přisvědčit, že žalobkyně sama nezpůsobila v řízení průtahy. Jak zopakoval Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2022, č.j. 69 Co 65/2022-134, kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e) OdškZ), tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. I případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, Nejvyšší soud uvedl:„ Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdškZ je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci [příjmení] proti Francii, č. stížnosti [číslo], § 63). [příjmení] výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odst.26).“ Od situace, kdy výsledek posuzovaného řízení byl pro poškozeného negativní, je však nutné odlišovat situaci, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám. Např. v usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru:„ Pokud žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky.“ Ve vztahu k trestnímu řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, uvedl:„ Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.“ Právě tento závěr lze analogicky vztáhnout i na ostatní řízení, v nichž je prokázán nepoctivý úmysl účastníka řízení, jehož logickým důsledkem bylo zahájení daného řízení. Účastníku, jehož nejistota ohledně výsledku řízení se omezuje na to, zda jeho nepoctivý úmysl bude prokázán, je okolností, která vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení na jeho straně vyvrací, či význam takového řízení činí pro tohoto účastníka nepatrným.

28. V projednávané věci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2022, č. j. 1 Afs 242/2021-49, jímž byla kasační stížnost žalobkyně zamítnuta, vyplývá, že posuzované řízení bylo zahájeno pro důvodné pochybnosti správce daně. V řízení bylo prokázáno, že u žalobkyně nebyly naplněny zákonné podmínky pro odpočet daně z přidané hodnoty, dokonce bylo konstatováno, že žalobkyně věděla, či přinejmenším mohla vědět o tom, že je zapojena do daňového podvodu. Existence podvodu na DPH přitom byla založena z celé řady zjištěných nestandardních okolností v řetězci plnění. Nejistota žalobkyně ohledně výsledku posuzovaného řízení tedy spočívala pouze v tom, zda její nepoctivý úmysl (odpočet daně z přidané hodnoty za plnění) bude odhalen, což snižuje význam tohoto řízení pro žalobkyni na nepatrnou úroveň.

29. Ze všech výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu na straně žalobkyně, a proto není důvodné přiznat žalobkyni zadostiučinění v penězích, což by zároveň mohlo být shledáno jako rozporné s obecně sdílenou představou spravedlnosti, neboť žalobkyně byla účastna daňového podvodu (k tomu srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), kterýžto požadavek se uplatní u všech nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015). Přiznání peněžitého zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Soud má za to, že v tomto konkrétním případě však přiznání zadostiučinění v penězích namístě není.

30. Soud proto rozhodl tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I. rozsudku) a zároveň zamítl žalobu ohledně nárokované částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 153 995 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku).

31. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), dle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. S ohledem na shora uvedené, kdy žalobní nárok, co do základu byl po právu a výše plnění závisela na úvaze soudu, přiznal soud žalobci náhradu nákladů řízení jako při plném úspěchu ve věci. Náklady řízení v částce 26 684 Kč sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“) z tarifní hodnoty vy výši 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) a.t.) sestávající z částky 3 100 Kč za každý z 6 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně 6 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis žaloby, odvolání ze dne 27. 5. 2022 spolu s doplněním, podání ve věci samé ze dne 4. 1. 2023, účast na ústním jednání soudu dne 12. 1. 2023 a dne 26. 1. 2023) a DPH ve výši 21%. Soud pak nepřiznal náhradu za právním zástupcem vyúčtované přípravy k jednání soudu, neboť toto nepovažoval za účelné.

32. Dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. platí, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu.

33. Lhůtu k plnění stanovil soud dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení