76 C 53/2021-39

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 7 723 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 720 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 5 330 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 384,61 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 746,84 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 662,99 Kč od 21. 1. 2020 do 30. 4. 2020, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 942,99 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 3 662,99 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a co do částky 1 673 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 108,80 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 573,02 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 036,20 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 28 % ročně z částky 1 036,20 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 28. 11. 2020 domáhala na žalované zaplacení částky 7 723 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne 27. 7. 2017 smlouvu o zápůjčce č. 651584331, na základě které jí poskytla částku 7 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy (Nárok 1). Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu s částkou 5 330 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 932 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 2 194 Kč, jednak odměnu za zpracování a doručení ve výši 2 204 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 274 Kč. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 6 280 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 3 662,99 Kč, dlužných poplatků ve výši 2 387,01 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 746,84 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 384,61 Kč, a dále běžícího smluvního úroku a úroku z prodlení.

2. Původní věřitel dále uzavřel s žalovanou dne 15. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce č. 649849165, na základě které jí poskytl částku 8 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy (Nárok 2). Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu s částkou 7 145 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 379 Kč, jednak odměnu za zpracování a doručení ve výši 2 196 Kč, jednak za administrativní činnost ve výši 3 570 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 253 Kč. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 13 472 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 1 036,20 Kč, dlužných poplatků ve výši 636,80 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 573,02 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 108,80 Kč a dále běžícího smluvního úroku a úroku z prodlení. Obě pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

4. Soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl věc bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaná se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

6. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 27. 7. 2017 (č. 651584331) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva A“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované půjčku ve výši 7 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 330 Kč vrátit v pravidelných 45 týdenních splátkách po 274 Kč, přičemž první splátka byla splatná sedmý den od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzala celou částku půjčky v hotovosti.

7. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 15. 12. 2016 (č. 649849165) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva B“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému půjčku ve výši 8 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 145 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 253 Kč (poslední splátka ve výši 218 Kč), přičemž první splátka byla splatná sedmý den od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzala celou částku půjčky v hotovosti.

8. Z oznámení společnosti [právnická osoba], [IČO], o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalované oznámil, že postoupil pohledávky za ní ze smluv o zápůjčce na žalobkyni (ztotožněno dle variabilních symbolů smluv o zápůjčce). Dopis byl odeslán dne 14. 2. 2020.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 23. 4. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 24. 4. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 30. 4. 2020.

10. Z Zákaznické karty podepsané původním věřitelem a žalovanou dne 15. 12. 2016 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná bydlí v nájmu, má základní vzdělání, je svobodná bez partnera, nemá vyživovaných osob. Důvodem zápůjčky je pořízení vybavení domácnosti. Je zaměstnána na částečný pracovní úvazek u [právnická osoba] a. s . Jako příjem uvedla čistou mzdu ve výši 10 000 Kč. Jako výdaje uvedla, odhadované měsíční výdaje ve výši 7 100 Kč. Dále uvedla, že nemá kreditní kartu, bankovní účet čí zápůjčku u jiné společnosti.

11. Ze Zákaznické karty podepsané původním věřitelem a žalovanou dne 27. 7. 2017 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná bydlí v nájmu, má základní vzdělání, je svobodná bez partnera, nemá vyživovaných osob. Důvodem zápůjčky jsou neočekávané výdaje. Je zaměstnána na plný pracovní úvazek u [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Jako příjem uvedla čistou mzdu ve výši 13 500 Kč. Jako výdaje uvedla odhadované měsíční výdaje ve výši 7 000 Kč a splátky zápůjčky u téhož věřitele ve výši 1 000 Kč měsíčně. Dále uvedla, že nemá kreditní kartu ani zápůjčku u jiné společnosti.

12. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávky ze smluv, jež jsou předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

13. Z Tabulek umoření soud zjistil, jak žalovaná dluhy z uvedených smluv splácela.

14. Z dalších žalobkyní předložených důkazů (smluvní podmínky) soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by měly vliv na právní hodnocení věci.

15. Náhledem do interního systému soudu ISAS bylo zjištěno, že od ledna 2016 je s žalovanou jakožto povinnou vedeno exekuční řízení u zdejšího soudu pod sp. zn. 52 EXE 466/2016.

16. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali dvě smlouvy o zápůjčce. Na základě Smlouvy A se původní věřitel zavázal poskytnout žalované 7 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 330 Kč vrátit v pravidelných 45 týdenních splátkách po 274 Kč, přičemž první splátka byla splatná sedmý den od uzavření smlouvy. Žalovaná převzala celou částku půjčky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 6 280 Kč. Na základě Smlouvy B se původní věřitel zavázal poskytnout žalované 8 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 145 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 253 Kč (poslední splátka ve výši 218 Kč), přičemž první splátka byla splatná sedmý den od uzavření smlouvy. Žalovaná převzala celou částku půjčky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 13 472 Kč. Původní věřitel oznámil žalované, že pohledávky za ní postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení pohledávek do 30. 4. 2020.

17. Soud se zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 21). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 22. 3. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že Provident před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Z čl. 11 Smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované zápůjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobce před uzavřením Smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v Zákaznické kartě. Žalobce zdůraznil, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně je názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. V tomto směru žalobce poukazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 nového občanského zákoníku (které se s ohledem na § 3030 stejného zákona aplikuje i na tento případ), a která říkají, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Konečně uzavřela, že původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalované. Uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. S ohledem na datum uzavření Smluv se aplikuje zákon č. 257/2016 Sb., dle kterého neprokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost.

18. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/ 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“), když obě Smlouvy byly uzavřeny za jeho účinnosti.

19. Podle § 164 zák. č. 257/2016 Sb., není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 20. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet 21. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 22. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované.

27. Zákony o spotřebitelském úvěru obsahuji povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

28. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

29. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

30. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

31. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

32. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

33. Namítá-li pak žalobkyně, že v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. se nejedná o absolutní neplatnost, soud k tomu uvádí následující. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

34. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

35. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti ověřoval tvrzení žalované ohledně jejích příjmů a výdajů, či tato tvrzení podrobil kritickému zkoumání, což by soud mohl posoudit pouze tehdy, předložila-li by žalobkyně dokumenty, na jejichž základě původní věřitel učinil závěr o úvěruschopnosti. Původní věřitel s žalovanou v krátkém časovému horizontu postupně uzavřel dvě smlouvy o zápůjčce. Žalovaná přitom již při sjednávání první smlouvy uvedla, že je zaměstnána pouze na částečný úvazek a její čistý příjem je pod hranicí minimální mzdy. Již jen to muselo původního věřitele vést ke značné obezřetnosti ohledně správnosti žalovanou poskytnutých informací stran její majetkové situace. Osoba ve„ zdravé“ finanční situaci nemá potřebu si opakovaně v relativně krátké době půjčovat drobné částky u nebankovního poskytovatele půjček a už vůbec ne, pokud tyto půjčky dosahují částky, které by této osobě měla v horizontu dvou měsíců zbývat po odečtení výdajů od příjmů, pokud částka, příjmy a výdaje zanesené v kartách klienta byly pravdivé. Pochybná je i výše žalovanou uváděných výdajů v obou kartách. Stran údajů o měsíčních výdajích, mají-li tyto výdaje zahrnovat náklady na jídlo, bydlení, ošacení, a jiné nutné životní potřeby, v kontextu dalších žalovanou uváděných údajů a její snaze získat zápůjčku u nebankovních poskytovatele lichevních půjček, tedy nemožnosti získání půjčky u bankovní instituce za nesrovnatelně výhodnějších podmínek, jedná se o další skutečnost vyvolávající pochybnost o správnosti a úplnost žalovanou uváděných údajů.

36. Žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici jakékoli listiny, z nichž bylo původním věřitelem vycházeno při posuzování úvěruschopnosti. Dle názoru soudu však lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění.

37. Není ani zřejmé, zda původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni přes výzvu nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaná neposkytla pravdivé informace o svých poměrech, přičemž původní věřitel měl dostatek indicií k tomu, aby to rozpoznal, nebo si byl dobře vědom toho, že informace poskytnuté žalovanou neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jejích poměrech, ale tuto skutečnost přehlédl veden snahou smlouvu uzavřít.

38. Soud podotýká, že prostou lustrací žalované zjistil, že je proti ní vedena exekuce a to již od doby předcházející sjednání v pořadí první Smlouvy, což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Nejedná se přitom o, jak uvádí žalobkyně, detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund.

39. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaná měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhla uzavření smlouvy, nebyla tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

40. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním povinného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

41. Veškeré argumenty, jež žalobkyně vznesla v podání ze dne 22. 3. 2021, směřují toliko k podmínění povinnosti úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním povinného. Jinak řečeno, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

42. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru. Krom toho, krajským soudem řešena věc se od nyní projednávané věci lišila tím, že soudy měly k dispozici zákaznickou kartu, v níž byl proces posuzovaní úvěruschopnosti zachycen. Soud uzavírá, že s právním názorem vyjeveným v citovaném rozhodnutí se neztotožňuje.

43. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a opakované poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv o zápůjčce neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

44. Soud proto posoudil obě smlouvy o zápůjčkách jako absolutně neplatné, proto jest právní vztahy mezi původním věřitelem a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacené (žalované) bez právního důvodu částku 7 000 Kč (Smlouva A) a částku 8 000 Kč (Smlouva B), žalovaná přitom původnímu věřiteli zaplatila na Smlouvu A částku 6 280 Kč, na Smlouvu B pak částku 13 472 Kč. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak je ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o zápůjčce, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smlouvy B bylo žalovanou vyrovnáno (8 000 Kč – 13 472 Kč). Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smlouvy A dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalované nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 720 Kč (7 000 Kč – 6 280 Kč).

45. Žalovaná byla vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 30. 4. 2020 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného). Dnem následujícím, tedy 1. 5. 2020, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

46. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 720 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. 5. 2020 do zaplacení. Jelikož bezdůvodné obohacení získané žalovaným ze Smlouvy B bylo vyrovnáno, nezbylo než žalobu v této části, a to včetně příslušenství, zamítnout. Konečně pak, jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy A nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok.

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska úspěšnější, dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

48. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení