76 C 65/2021-34

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 52 870,15 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 818 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 818 Kč od 20. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 23 180,15 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 946,32 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7 576,35 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16 594,58 Kč od 25. 6. 2019 do 19. 3. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 776,58 Kč od 20. 3. 2020 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 28 % ročně z částky 16 594,58 Kč od 25. 6.2019 do zaplacení, a co do zaplacení částky 25 872 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 841,92 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 892,22 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 182,01 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 20,08 % ročně z částky 18 182,01 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 30. 10. 2020 domáhala na žalované zaplacení částky 52 870,15 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne 20. 1. 2016 smlouvu o zápůjčce č. 586719682, na základě které jí poskytla částku 48 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy (Nárok 2). Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu s částkou 42 506 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 10 377 Kč, jednak odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 12 113 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 20 016 Kč, a to formou 22 měsíčních splátek po 4 114 Kč. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 64 634 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 18 182,01 Kč, dlužných poplatků ve výši 7 689,99 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 892,22 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 841,92 Kč, a dále běžícího smluvního úroku a úroku z prodlení.

2. Původní věřitel dále uzavřel s žalovanou dne 20. 9. 2016 smlouvu o zápůjčce č. 649138751, na základě které jí poskytl částku 29 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy (Nárok 1). Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu s částkou 24 590 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 999 Kč, jednak odměnu za zpracování a doručení ve výši 2 675 Kč, jednak za administrativní činnost ve výši 16 916 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 894 Kč. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 25 182 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 16 594,58 Kč a dlužných poplatků ve výši 10 403,57 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 7 576,35 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 946,32 Kč a dále běžícího smluvního úroku a úroku z prodlení. Obě pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

6. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 20. 1. 2016 (č. 586719682) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva A“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované půjčku ve výši 48 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 42 506 Kč vrátit v pravidelných 22 měsíčních splátkách po 4 114 Kč (poslední splátka ve výši 4 112 Kč), přičemž první splátka byla splatná do měsíce od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzala celou částku půjčky v hotovosti.

7. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 20. 9. 2019 (č. 649138751) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva B“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované půjčku ve výši 29 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 24 590 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 894 Kč (60. splátka ve výši 844 Kč), přičemž první splátka byla splatná do 7. kalendářního dne od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzala celou částku půjčky v hotovosti.

8. Z oznámení společnosti [právnická osoba], [IČO], o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalované oznámil, že postoupil pohledávky za ní ze smluv o zápůjčce na žalobkyni (ztotožněno dle variabilních symbolů smluv o zápůjčce). Dopis byl odeslán dne 17. 7. 2019.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 12. 3. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 13. 3. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 19. 3. 2020.

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

11. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalované jakožto povinné je od roku 2015, tedy od doby předcházející uzavření Smlouvy A vedena u zdejšího soudu exekuce pod sp. zn. [spisová značka]. Od roku července 2016, tedy od doby předcházející uzavření Smlouvy B je pak s žalovanou jakožto povinnou vedena u zdejšího soudu exekuce pod sp. zn. [spisová značka].

12. Z dalších žalobkyní předložených důkazů ([příjmení] umoření) soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by měly vliv na právní hodnocení věci.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali dvě smlouvy o zápůjčce. Na základě Smlouvy A se původní věřitel zavázal poskytnout žalované 48 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 42 506 Kč vrátit v pravidelných 22 měsíčních splátkách po 4 114 Kč (poslední splátka ve výši 4 112 Kč), přičemž první splátka byla splatná do měsíce od uzavření smlouvy. Žalovaná převzala celou částku půjčky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli a původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 64 634 Kč. Na základě Smlouvy B se původní věřitel zavázal poskytnout žalované 29 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 24 590 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 894 Kč (60. splátka ve výši 844 Kč), přičemž první splátka byla splatná do 7. kalendářního dne od uzavření smlouvy. Žalovaná převzala celou částku půjčky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 25 182 Kč. Původní věřitel oznámil žalované, že pohledávky za ní postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení pohledávek do 19. 3. 2020. Proti žalované jakožto povinné byla v době předcházející uzavření Smlouvy A vedena jedna exekuce, v době předcházející uzavření Smlouvy B pak exekuce dvě.

14. Soud se zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 22). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 31. 3. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že [anonymizováno] před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Z čl. 11 Smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované zápůjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobce před uzavřením Smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v Zákaznické kartě. Žalobce zdůraznil, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně je názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. V tomto směru žalobce poukazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 nového občanského zákoníku (které se s ohledem na § 3030 stejného zákona aplikuje i na tento případ), a která říkají, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Konečně uzavřela, že původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalované. Uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy.

15. Jelikož soud ani po provedeném doplnění nedospěl k závěru, že původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované, poskytl žalobkyni na jednání poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně další důkazní návrhy nevznesla. Soud tedy dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smlouvy řádně nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalované, nezjistil majetkovou ani osobní situaci žalované, jak zajišťuje své bytové potřeby, zda má vyživovací povinnost aj. (viz dále).

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

17. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 18. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ ZSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

19. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované. Aplikoval přitom ZSÚ, protože smlouva o zápůjčce byla uzavřena za jeho účinnosti.

23. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

24. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39).

25. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

26. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

27. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

28. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

29. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel jakkoli ověřoval úvěruschopnost žalované, když nepředložil ani kartu klienta, kterou zpravidla, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, v obdobných případech činí. Žalobkyně tak neprokázala svá tvrzení, že by se původní věřitel dotazoval na osobní a majetkové poměry žalované, resp. co bylo konkrétně výstupem takového zjišťování, zda původní věřitel případné žalovanou poskytnuté údaje konfrontoval s jakýmikoli předloženými listinami, zda údaje podrobil kritickému zkoumání. Ačkoli soud vyzval žalobkyni k předložení dokumentů, z nichž původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti vycházel, žalobkyně sdělila, že příslušnými dokumenty nedisponuje. Lze očekávat, že původní věřitel, pokud tedy provádí ověření úvěruschopnosti svého klienta, zachytí proces písemně. Pokud tak neučiní, svědčí to závěru, že úvěruschopnost žalované s odbornou péči neověřoval a pokud ano, tíží jej negativní následek neprokázání, že tak učinil.

30. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel prováděl jakékoli kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalované splatit poskytnuté zápůjčky, že by například lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud podotýká, že prostou lustrací žalované zjistil, že je již v době uzavírání shora uvedených smluv byly proti ní jakožto povinné vedeny exekuce, což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Nejedná se přitom, jak uvádí žalobkyně, o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaná je v exekuci, jej musel vést k náležité obezřetnosti ohledně její schopnosti zápůjčky vrátit. Pro nastolení pochybnosti je totiž zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí.

31. Namítá-li žalobkyně, že ze systému ISAS nelze vycházet, nejedná se o veřejný rejstřík, z vlastní činnosti je mu známo, že spousta exekucí je nadále aktivních, ačkoliv byly skončeny a že s ohledem na bagatelní částku se dá pochybovat, zda je dotčená exekuce nadále vedená, soud uvádí, že není podstatné, zda je exekuce nyní vedena, ale zda byla vedena v době sjednávání shora uvedených smluv. Informace o vedené exekuci je veřejně dostupná z Centrální evidence exekucí. Současně se nejedná o jediný, či snad hlavní důvod, proč soud dospěl k závěru o nedostatku vynaložení odborné péče ze strany původního věřitele, ale toliko o důvod podpůrný, jež, pokud by původní věřitel lustraci žalované provedl, jej měl vést k patřičné obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovanou uváděných údajů.

32. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex officio, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhali se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 9 odst. 1 ZSÚ. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací.

33. Veškeré argumenty, jež žalobkyně vznesla v podání ze dne 31. 3. 2021, směřují toliko k podmínění povinnosti úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním povinného. Jinak řečeno, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 9 odst. 1 ZSÚ.

34. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru. Krom toho, krajským soudem řešena věc se od nyní projednávané věci lišila tím, že soudy měly k dispozici zákaznickou kartu, v níž byl proces posuzovaní úvěruschopnosti zachycen. Soud uzavírá, že s právním názorem vyjeveným v citovaném rozhodnutí se neztotožňuje.

35. Lze přisvědčit námitce žalobkyně, že věřitel není tím, kdo by měl dlužníka vychovávat a vést k tvrzení pravdy. Avšak tím, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, výrazně by znemožnil, popř. zcela znemožnil žalované těžit z poskytnutí nepravdivých či neúplných informací. Namítá-li žalobkyně, že původní věřitel a žalované jsou v rovném postavení, pak tomuto argumentu nelze dát váhu, původní věřitel a žalovaná vystupovali v obou smluvních vztazích jako podnikatel a spotřebitel, tedy ve vztahu, kde podnikatel vystupuje z pozice„ silnějšího“.

36. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a opakované poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv o zápůjčce neověřil, čímž nedostál požadavku ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ.

37. Soud proto posoudil obě smlouvy o zápůjčkách jako absolutně neplatné, proto jest právní vztahy mezi původním věřitelem a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacené (žalované) bez právního důvodu částku 48 000 Kč (Smlouva A) a částku 29 000 Kč (Smlouva B), žalovaná přitom původnímu věřiteli zaplatila na Smlouvu A částku 64 634 Kč, na Smlouvu B pak částku 25 182 Kč. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak je ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o zápůjčce, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smlouvy A bylo žalovanou vyrovnáno (48 000 Kč – 64 634 Kč). Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smlouvy B dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalované nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 3 818 Kč (29 000 Kč – 25 182 Kč).

38. Žalovaná byla vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 19. 3. 2020 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované). Dnem následujícím, tedy 20. 3. 2020, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

39. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 818 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 20. 3. 2020 do zaplacení. Jelikož bezdůvodné obohacení získané žalovanou ze Smlouvy A bylo vyrovnáno, nezbylo než žalobu v této části, a to včetně příslušenství (vyjma shora uvedeného úroku z prodlení), zamítnout. Konečně pak, jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce nevzniklo původnímu věřitele, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska neúspěšná jen v nepatrné části, dle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly.

41. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení