76 C 72/2020-66

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr Adamem Čičmancem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 105 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 105 000 Kč od 26. 3. 2020 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 105 000 Kč od 25. 9. 2019 do 25. 3. 2020 zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 2 600 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 8. 6. 2020, ve znění jejího doplnění ze dne 16. 9. 2020, 19. 10. 2020 a 17. 11. 2020, domáhá proti žalované zaplacení jednak částky ve výši 105 000 Kč s příslušenstvím představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nesprávný úřední postup žalované žalobce spatřuje v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] a v nezákonném rozhodnutí. Zvláště pak žalobce zmínil konkrétní průtah, když krajský soud rozhodl o odvolání žalobce až po několika letech. Dále se žalobce podmíněně domáhá, za předpokladu určitého rozhodnutí zdejším soudem v řízení sp. zn. [spisová značka] (viz dále), zaplacení částky 258 833 Kč s příslušenstvím, představující škodu, spočívající v navýšení vypořádacího podílu (zvýšení ceny bytu vede ke zvýšení vypořádacího podílu), jenž bude případně žalobce v řízení o vypořádání společného jmění (sp. zn. [spisová značka]) nucen vyplatit bývalé manželce. Žalobce se dále vyjadřoval k tvrzeným pochybením soudů a znalců v řízení sp. zn. [spisová značka] (viz bod 47. odůvodnění).

2. Žalovaná neuznala tvrzené nároky co do důvodu, ani co do výše, a to ani částečně. Žalovaná má za to, že části nátoku na zaplacení nemajetkové újmy je žaloba neprojednatelná, když není zřejmé, z jakého řízení se žalobce domáhá jakého odškodnění nemajetkové újmy. Žalovaná uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání posoudila tak, že v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená, nedošlo. Řízení vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] probíhalo po dobu 7 let a 8 měsíců opakovaně na dvou stupních soudní soustavy. Ve vztahu k současnému žalobci pak byla posouzena délka řízení 7 let a 7 měsíců, tj. ode dne 11. 11. 2011, kdy mu byl doručen návrh na zahájení řízení, kdy se o řízení dověděl. V opatrovnickém řízení nedocházelo k procesní nečinnosti soudů obou stupňů. Ohledně návrhu na úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí bylo rozhodnuto jednou rozsudkem, kterým byla schválena dohoda rodičů, ohledně druhého dítěte bylo řízení zastaveno. Opatrovnické řízení lze označit za složité, primárním by měl být zájem nezletilých dětí. V daném případě bylo řízení velmi komplikováno vztahy mezi oběma rodiči nezletilých dětí, kdy jejich postoje byly v podstatě protichůdné, ačkoliv by to měli být právě rodiče, kteří budou hledat takové uspořádání vztahů, které budou v nejlepším zájmu jejich dětí. V řízení byl vypracován znalecký posudek z oboru psychologie a dále revizní znalecký posudek, který byl ještě doplňován. Spis byl opakovaně předkládán soudu odvolacímu s odvoláními proti rozhodnutím soudu a také s opakovanými námitkami podjatosti, ať již rozhodující soudkyně, soudců senátu krajského soudu, rozhodováno bylo o námitce podjatosti znalkyně a dokonce o námitce podjatosti opatrovníka nezletilých dětí (OSPOD). K uplatněnému nároku na náhradu majetkové škody ve výši 258 833 Kč žalovaná uvedla, že žalobce se nemůže domáhat po státu náhrady majetkové újmy, která mu nevznikla. Žalobce vytvořil hypotetickou konstrukci, že by mu možná někdy v budoucnosti mohla vzniknout škoda, přičemž není schopen určit její výši, neboť ta by byla odvislá od okolností, které nastanou v budoucnosti. Žalobce ani neuvádí jakékoli skutkové okolnosti, z nichž by vyplývala bezprostřední příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vzniklou škodou.

3. Žalobce podáním dodaným soudu dne 13. 1. 2021 namítl podjatost předsedy senátu. Podjatost je spatřována v poměru soudce k věci a k účastníkům řízení, jež žalobce dovozuje z toho, že soud zastává odlišný právní názor v otázce uplatněné náhrady majetkové újmy než žalobce a„ dopředu bez jednání sděluje (usnesením ze dne 1. 12. 2020, č. j. [číslo jednací]), jak naloží s nároky žalobce“. Soud posoudil námitku následovně. Rozkol v právním posouzení věci mezi soudem a účastníkem sám o sobě nemůže zavdat pochybnost o soudcově nepodjatosti. Soudce je při výkonu své funkce nezávislý a je vázán pouze zákonem, jenž je povinen vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (čl. 82 odst. 1 Ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb. a § 79 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.), nikoli právním názorem účastníka řízení. Pokud jde o námitku, že soudce bez jednání dopředu uvedl, jak rozhodne, i tato námitka je nepřípadná. Žalobce se domáhal přerušení řízení. Jelikož je soud povinen řízení vést hospodárně a efektivně k meritornímu skončení, bylo by nedůvodné přerušení řízení v rozporu se zásadou hospodárnosti a mimo jiné i průtahem. Navrhuje-li žalobce přerušení řízení za účelem vyčkání stanovení výše nárokované náhrady škody v jiném řízení, a současně soud dospěl při předběžném právním posouzení k závěru, že nároku na náhradu škody bez dalšího nelze vyhovět (nikoli pro dosud neurčenou výši škody či snad proto, že by škoda zatím nevznikla), vyčkávání na stanovení výše škody postrádá smyslu, neboť ani stanovení výše škody by za stejné situace nevedlo k úspěchu žalobce. Soud se pak nemohl vyhnout zdůvodnění, proč návrh žalobce na přerušení řízení nepovažuje za důvodný, což samo o sobě předpokládalo sdělení předběžného právního posouzení dílčího žalobního nároku. Ačkoli bylo usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení doručeno žalobci dne 10. 12. 2020, nebrojil proti němu odvoláním, a vyčkával s uplatněním námitky podjatosti až na dobu bezprostředně předcházející nařízenému jednání. Vznesenou námitku podjatosti nelze hodnotit jinak než jako zcela účelovou ve snaze dosáhnout odročení nařízeného jednání. Jelikož žalobce námitku uplatnil před jednáním a soud vyhodnotil námitku jako nedůvodnou, v jednání pokračoval a odročil jej toliko za účelem vyhlášení rozsudku (srov. Občanský soudní řád: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckova edice komentované zákony, s. 49-50), aniž by námitku podjatosti předložil svému nadřízenému soudu v souladu s § 15b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobce tím není zkrácen na svých právech, neboť namítanou podjatost může uplatnit jako odvolací důvod (viz § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.) O tom, že soud k námitce nepřihlédl, nevydal žádné rozhodnutí a neměl ani povinnost (ostatně ani časový prostor) vyrozumět žalobce, že přes jím vznesenou námitku podjatosti nebude jednání odročeno (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1962/2003; veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).

4. K jednání dne 15. 1. 2021 se žalobce bez omluvy nedostavil a ani nepožádal o odročení jednání. Žalovaná se z jednání omluvila, aniž by požádala o odročení jednání. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. Provedené důkazy pak hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz zvlášť a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo, jakož i vyjádření účastníků a dospěl k následujícím zjištěním:

5. Ze spisu vedeného zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] se podává, že dne 4. 10. 2011 byl soudu doručen návrh matky na úpravu výchovy a výživy k nezletilým dětem pro dobu před a pro dobu po rozvodu manželství. Otci (žalobci v nyní projednávané věci) byly dne 11. 11. 2011 doručeny návrh matky na zahájení řízení a předvolání k jednání na den 28. 11. 2011. Téhož dne ustanovil soud nezletilým dětem opatrovníka. Dne 14. 11. 2011 byl soudu doručen návrh otce na úpravu výchovy a výživy k nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu manželství. Na jednání dne 28. 11. 2011 byl proveden výslech matky, následně bylo odročeno na den 12. 1. 2012. Na jednání dne 12. 1. 2012 byl proveden výslech otce, následně bylo odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku. Dne 17. 1. 2012 dodal otec soudu seznam navrhovaných otázek na znalce. Dne 15. 3. 2012 byla k vypracování znaleckého posudku ve lhůtě dvou měsíců ustanovena znalkyně PhDr. [příjmení]. Dne 3. 4. 2012 navrhl otec vydání předběžného opatření, kterým by soud svěřil nezletilé do jeho péče do doby vydání rozsudku. Podání doplnil psychologickým vyšetřením dětí provedené psycholožkou Mgr. [příjmení] vykreslujícím matku jako hlavní zdroj rodinných konfliktů. Dne 4. 4. 2012 soud návrh otce na nařízení předběžného opatření zamítl. Dne 4. 5. 2012 se vyjádřil otec v tom smyslu, že děti se rozhodly zůstat u něho a nadále nedodržovat dohodu o střídavé péči, současně obvinil matku z negativního chování vůči dětem. Dne 14. 5. 2012 by znalkyni předložen spisový materiál (od té doby běžela dvouměsíční lhůta). Dne 31. 7. 2012 požádala znalkyně o prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku vzhledem k prázdninám dětí. Dne 3. 9. 2012 byl vypracován znalecký posudek, jehož výstupem mimo jiné bylo doporučení svěřit děti do střídavé péče rodičů. Dne 10. 9. 2012 bylo nařízeno jednání na den 8. 11. 2012. Dne 5. 11. 2012 se ke znaleckému posudku vyjádřil otec tak, že jeho převážnou část znaleckých závěrů a postup znalce obšírně zpochybnil. Z četných zpráv OSPOD lze seznat, že mezi rodiči panuje hluboký rozkol provázený vzájemným zpochybňováním rodičovských schopností a osočováním z negativního vlivu na děti. Za zmínku stojí návštěva otce u OSPOD s dětmi ze dne 19. 9. 2012, kdy otec kdy otec na dotazy směřované na děti, zda se chtějí vídat s matkou, odpovídal ze ně, že„ skoro vůbec, že je matka straší tím, že je chce do své výhradní péče, že je vydírá tím, že jim nekoupí dárek, když půjdou za otcem, že otec dětem vysvětluje, že se matka chová, jako by se zbláznila apod.“ Dne 7. 11. 2012 navrhla matka vydání předběžného opatření. Jednání proběhlo dne 8. 11. 2012, byly provedeny listinné důkazy, výslech znalkyně, následně bylo odročeno na den 13. 11. 2012 za účelem přednesu závěrečných řečí a vyhlášení rozsudku. Otec dodal soud dne 13. 11. 2012 obsáhlé podání, v němž se opětovně vymezil proti závěrům znalce, navrhl zpracování revizního znaleckého posudku a opětovně se uchýlil k obviňování matky ze„ zatajování návštěvy diskoték, párty se studenty, nevěry apod.“. Na jednání dne 13. 11. 2012 byly předneseny závěrečné návrhy, jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vypracování revizního znaleckého posudku k návrhu otce, ačkoli předtím soud dokazování uzavřel. Dne 13. 11. 2012 soud nařídil předběžné opatření dle návrhu matky zakládající v podstatě střídavou péči rodičů. Dne 20. 11. 2012 podal otec proti usnesení blanketní odvolání, doplněné dne 27. 11. 2012. Dne 27. 11. 2012 byla ustanovena znalkyně PhDr. [příjmení] k podání revizního znaleckého posudku ve lhůtě tří měsíců. Dne 5. 12. 2012 byl spis předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen„ krajský soud“). Dne 13. 12. 2012 bylo usnesení okresního soudu (č. l. 154) potvrzeno. Dne 21. 12. 2012 byl spis vrácen okresnímu soudu. Dne 15. 1. 2013 otec navrhl vydání předběžného opatření. Soud návrh otce posoudil jako návrh na opravné usnesení a spis dne 1. 2. 2013 předložil krajskému soudu (otec navrhl vydání shodného již soudem vysloveného předběžného opatření). Dne 15. 4. 2013 krajský soud vydal opravné usnesení k rozhodnutí ze dne 13. 12. 2012, přičemž doplnil pouze, že„ matka odevzdá děti zpět do péče otce každou neděli v sudém týdnu v 19:00 v místě bydliště otce“. Z obsahu opravovaného rozhodnutí byl obsah předběžného opatření zřejmý. Spis byl dne 24. 4. 2013 vrácen okresnímu soudu. Dne 15. 5. 2013 byl spis odeslán znalkyni (počátek tříměsíční lhůty). Revizní znalecký posudek byl soudu předložen dne 12. 8. 2013. Znalkyně v zásadě potvrdila závěry přezkoumávaného znaleckého posudku s výjimkou posunu v chování dětí. Znalkyně mimo jiné poukázala na tendenci k manipulativnímu chování otce, k ovlivňování dětí proti matce. Znalkyně se přiklonila ke střídavé péči. Dne 14. 8. 2013 bylo nařízeno jednání na den 7. 10. 2013. Dne 21. 8. 2013 OSPOD obeznámil soud s tím, že otec se důrazně dožadoval výslechu obou synů, kteří následně uvedli, že chtějí zůstat pouze u otce. Dne 2. 10. 2013 otec vznesl námitku podjatosti soudkyně. Dne 4. 10. 2013, resp. 7. 10. 2013 zástupce otce požadoval odročení jednání z důvodu zdravotní indispozice a nutnosti předložení námitky podjatosti k rozhodnutí krajskému soudu. Dne 4. 10. 2013 otec vyjádřil námitky k reviznímu posudku. Dne 7. 10. 2013 bylo jednání nařízeno na den 25. 11. 2013 za účelem předložení námitky podjatosti krajskému soudu. Spis byl dne 15. 10. 2013 předložen krajskému soudu. Dne 22. 10. 2013 otec doplnil námitku podjatosti, jež byla soudem předložena krajskému soudu. Dne 13. 11. 2013 krajský soud rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednání věci (č. l. 228). Dne 22. 11. 2013 zástupce otce požadoval odročení jednání z důvodu své zdravotní indispozice. Dne 25. 11. 2013 okresní soud zrušil jednání nařízené na týž den. Spis byl dne 12. 12. 2013 vrácen okresnímu soudu. Dne 27. 12. 2013 vznesl otec námitku podjatosti soudců krajského soudu. Dne 17. 1. 2014 byl spis předložen krajskému soudu. Po vyjádření soudců krajského soudu byl dne 3. 2. 2014 spis předložen Vrchnímu soudu v Praze (dále jen„ vrchní soud“). Dne 11. 2. 2014 bylo rozhodnuto (č. l. 240), že soudci krajského soudu nejsou vyloučeni z projednání věci. Dne 17. 2. 2014 byl spis vrácen krajskému soudu. Dne 6. 3. 2014 byl spis vrácen okresnímu soudu. Dne 18. 3. 2014 navrhla matka změnu nařízeného předběžného opatření. Dne 25. 4. 2014 byl návrh matky na změnu předběžného opatření zamítnut. Dne 20. 5. 2014 bylo uloženo znalkyni PhDr. [příjmení], aby doplnila svůj znalecký posudek s ohledem na časový odstup. Dne 20. 6. 2014 vznesl otec námitku podjatosti znalkyně PhDr. [příjmení]. Doplnění znaleckého posudku bylo soudu předloženo dne 23. 7. 2014. Dne 25. 8. 2014 bylo nařízeno jednání na den 6. 10. 2014. Dne 3. 9. 2014 bylo rozhodnuto o znalečném PhDr. [příjmení]. Dne 9. 9. 2014 vznesl otec námitku podjatosti soudkyně. Dne 18. 9. 2014 otec podal blanketní odvolání proti usnesení o přiznání znalečného, jež doplnil dne 21. 10. 2014. Dne 19. 9. 2014 byl spis předložen krajskému soudu s námitkou podjatosti. Dne 30. 9. 2014 krajský soud rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednání věci. Spis byl dne 17. 10. 2014 vrácen okresnímu soudu. Dne 24. 9. 2014 podala proti usnesení o přiznání znalečného odvolání matka. Dne 2. 10. 2014 bylo zrušeno jednání nařízené na den 6. 10. 2014. Dne 27. 3. 2015 bylo rozhodnuto o znalečném pro PhDr. [příjmení]. Dne 7. 4. 2015 se proti usnesení odvolal otec. Dne 10. 9. 2015 se k námitce podjatosti vyjádřila znalkyně [příjmení]. Dne 20. 4. 2016 místopředseda okresního soud požádal soudkyni o učinění úkonů směřujících k meritornímu vyřízení věci. Dne 28. 6. 2016 soud rozhodl, že znalkyně PhDr. [příjmení] není vyloučena. Dne 28. 6. 2016 soud rozhodl o odmítnutí odvolání otce proti usnesení ze dne 3. 9. 2014. Dne 1. 7. 2016 byl spis předložen krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání obou účastníků proti usnesení č. l. 270 (matka), resp. č. l. 290 (otec). Dne 13. 7. 2016 bylo ke krajskému soudu dosláno odvolání otce proti usnesení o odmítnutí odvolání ze dne 28. 6. 2016. Dne 15. 7. 2016 otec podal odvolání proti usnesení ze dne 28. 6. 2016 (č. l. 299), kterým bylo rozhodnuto, že znalkyně není ve věci vyloučena. Dne 27. 7. 2016 byl spis vrácen okresnímu soudu k vypracování další předkládací zprávy k odvolání. Dne 30. 12. 2016 místopředseda okresního soud požádal soudkyni o neprodlené učinění úkonů směřujících k meritornímu vyřízení věci. Dne 9. 1. 2017 byl spis předložen krajskému soudu. Dne 28. 6. 2017 krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 3. 9. 2014 o znalečném pro PhDr. [příjmení] (č. l. 320), usnesení okresního soudu ze dne 27. 3. 2015 o znalečném pro PhDr. [příjmení] bylo změněno co do výše znalečného (č. l. 323), usnesení okresního soudu ze dne 28. 6. 2016 o odmítnutí odvolání bylo změněno tak, že se odvolání otce neodmítá (č. l. 326), usnesení okresního soudu ze dne 28. 6. 2016 o nevyloučení znalkyně bylo potvrzeno (č. l. 328). Spis byl okresnímu soudu vrácen dne 28. 7. 2017. Dne 7. 11. 2016 bylo nařízeno jednání na den 29. 11. 2017. Dne 23. 11. 2017 otec vznesl námitku podjatosti opatrovníka nezletilých a požádal o odročení jednání. Dne 29. 11. 2017 bylo jednání odročeno na neurčito. Dne 29. 12. 2017 byl opatrovník vyzván k vyjádření k námitce podjatosti. Dne 15. 1. 2018 byl návrh otce na zproštění Magistrátu města Ústí nad Labem funkce opatrovníka zamítnut. Dne 31. 1. 2018 se otec odvolal proti usnesení ze dne 15. 1. 2018 (č. l. 373). Dne 14. 2. 2018 se k odvolání otce vyjádřila matka. Dne 23. 3. 2018 byl spis předložen krajskému soudu. Dne 18. 4. 2018 bylo usnesení okresního soudu ze dne 15. 1. 2018 potvrzeno (č. l. 387). Spis byl dne 21. 5. 2018 vrácen okresnímu soudu. Dne 23. 8. 2018 bylo rozhodnuto o znalečném znalkyně PhDr. [příjmení] (č. l. 396). Dne 8. 11. 2018 byl spis předložen krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání otce proti usnesení ze dne 3. 9. 2014 na č. l. 270 (původně nesprávně odmítnuto pro opožděnost). Dne 14. 1. 2019 bylo usnesení krajským soudem potvrzeno. Spis byl dne 8. 2. 2019 vrácen okresnímu soudu. Dne 21. 3. 2019 navrhla matka, aby bylo řízení ohledně zletilého syna zastaveno v celém rozsahu a aby ohledně nezletilého syna byla schválena dohoda rodičů. Dne 26. 3. 2019 bylo nařízeno jednání na den 30. 4. 2019. Dne 1. 4. 2019 bylo jednání odročeno k žádosti matky na den 25. 4. 2019. Na jednání dne 25. 4. 2019 byl proveden výslech rodičů, čteny listinné důkazy. Soud vyhlásil rozsudek, kterým schválil dohodu rodičů ohledně výchovy a výživy nezletilého syna, řízení ve vztahu ke zletilému synovi bylo zastaveno. Právní moci nabylo rozhodnutí dnem 13. 6. 2019.

6. Ze spisu vedeného zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] se podává, že žaloba o rozvod manželství byla zdejšího soudu podána dne 4. 10. 2011. Žalobce dne 8. 11. 2011 nahlédl do spisu. Soud poté pravidelně zjišťoval stav opatrovnického řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 20. 2. 2018 bylo řízení přerušeno do skončení opatrovnického řízení. Dne 28. 2. 2018 současný žalobce podal proti usnesení odvolání. Dne 19. 3. 2018 byl spis předložen krajskému soudu. Dne 21. 8. 2018 krajský soud změnil usnesení okresního soudu tak, že se usnesení ze dne 20. 2. 2018 nevydává. Spis byl dne 29. 3. 2018 vrácen okresnímu soudu. Dne 4. 7. 2019 vyzval soud současného žalobce k vyjádření k návrhu na rozvod manželství. Dne 30. 7. 2019 bylo nařízeno jednání na den 2. 9. 2019. Dne 14. 8. 2019 se k návrhu vyjádřil současný žalobce. Jednání proběhlo dne 2. 9. 2019, soud vyhlásil rozsudek, kterým bylo manželství rozvedeno. Právní moci nabylo rozhodnutí ke dni 11. 9. 2019.

7. Z listiny datované dnem 23. 9. 2019 označené jako Věc odškodnění podle zák. č. 82/1998 Sb. adresované Ministerstvu spravedlnosti ČR se podává, že žalobce uplatnil vůči žalované nárok na zaplacení 105 000 Kč jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení sp. zn. 20 Nc 222/2011. Jednak na zaplacení částky 258 833,33 Kč jakožto škody spočívající v „ dražším majetkovém vypořádání společného jmění bývalých manželů vlivem nárůstu cen bytů“.

8. Z listiny označené jako STANOVISKO datované dnem 19. 8. 2020 adresované žalovanou žalobci se podává, že žalovaná žalobcem uplatněné nároky neuznala.

9. Z listiny označené jako odškodnění č. j. MSP-2438/2019-ODSK-ODSK/2 datované dnem 12. 11. 2019, z listiny ze dne 26. 9. 2019 a z výtisku internetové stránky Sreality.cz soud neučinil jakékoli pro věc významné zjištění.

10. Soud z důvodu hospodárnosti zamítl návrh žalobce na provedení důkazu spisem zn. 30 C 101/2020, neboť nároku tak, jak jej vymezil žalobce nelze vyhovět. Jakákoli zjištění případně učiněná z uvedeného spisu by tento závěr nikterak neovlivnila (viz dále).

11. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

12. Řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 4. 10. 2011 a pravomocně skončeno dne 13. 6. 2019. Řízení trvalo celkem 7 let, 8 měsíců a 9 dní. Žalobce se o probíhajícím řízení prokazatelně dozvěděl dne 11. 11. 2011, kdy mu byl doručen návrh matky na zahájení řízení a předvolání k jednání. Žalobce v řízení neúspěšně vznesl 5 námitek podjatosti, z toho dvakrát proti soudkyní okresního soudu, jednou proti znalci, jednou proti opatrovníku, jednou proti soudcům krajského soudu. Žalobce dále podal 5 odvolání (2 blanketní, přičemž jedno doplnil až po více než měsíci), tři neúspěšně, dvě úspěšně (odmítnuté odvolání pro opožděnost, výše znalečného). Matka podala 1 odvolání s úspěchem (znalečné). Spisový materiál byl cca 19 měsíců u krajského soudu k vyřízení opravných prostředků a cca 3,5 měsíce k vyřízení návrhu žalobce na vydání opravného usnesení. V řízení byly vypracovány dva znalecké posudky, z toho jeden revizní. V řízení bylo dále čtyřikrát rozhodováno o návrzích účastníků na vydání/změnu předběžného opatření, a to i krajským soudem. Žalobce se třikrát domohl odročení jednání, převážně s odkazem na zdravotní stav svého zástupce. Matka se pak domohla odročení jednoho jednání (viz bod 5. odůvodnění). Řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 4. 10. 2011 a pravomocně skončeno dne 11. 9. 2019. Řízení trvalo celkem 7 let, 11 měsíců a 20 dní. Žalobce se o probíhajícím řízení prokazatelně dozvěděl dne 8. 11. 2011, kdy nahlédl do spisu (viz bod 6. odůvodnění). Žalobce se žádostí ze dne 23. 9. 2019 obrátil na žalovanou s požadavkem na úhradu újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 105 000 Kč za nepřiměřeně dlouho trvající řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] a ve výši 258 833,33 Kč jakožto škodu spočívající v „ dražším majetkovém vypořádání společného jmění bývalých manželů vlivem nárůstu cen bytů“ (viz bod 7. odůvodnění). Dopis byl doručen žalované dne 25. 9. 2019 (viz tvrzení žalované). Žalovaná odmítla nároky žalobce uspokojit přípisem ze dne 19. 8. 2020 (viz bod 8. odůvodnění).

13. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

14. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 3 odst. 1 písm. a) OdpŠk, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

16. Podle § 5 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

17. Podle § 6 odst. 1 OdpŠk, ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad").

18. Podle § 6 odst. 2 OdpŠk, úřadem podle odstavce 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem.

19. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

20. Podle § 13 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

21. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk, nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

22. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

23. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk, domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

24. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

25. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

26. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

27. Žalobce své nároky nejprve uplatnil u Ministerstva spravedlnosti v souladu s § 6 odst. 1 a 2 a § 14 odst. 1 OdpŠk, neboť k tvrzené škodě došlo v občanském soudním řízení. Jelikož Ministerstvo uplatněné nároky ani zčásti neuznalo, žalobce se po uplynutí šesti měsíců ode dne uplatnění domáhal svých nároků u soudu v souladu s § 15 odst. 2 OdpŠk.

28. Soud shrnuje, že pro oblast odpovědnosti za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, přičemž za stěžejní prameny výkladu vnitrostátní úpravy odškodňování nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení je třeba považovat Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“).

29. Soud se předně zabýval nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Z žalobních tvrzení je patro, že žalobce byl účasten jednak řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], jehož předmětem byla úpravu poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu, jednak řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka], jehož předmětem byl návrh na rozvod manželství. Byť jsou žalobní tvrzení v tomto směru značně chaotická, lze z nich snad vyčíst, že žalobce se domáhá přiměřeného zadostiučinění toliko za nepřiměřeně dlouhé řízení zn. [spisová značka], nikoli za řízení zn. [spisová značka], ačkoli i k délce jeho trvání se vyjadřuje. Krom toho, v situaci, kdy řízení o rozvod manželství a řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu manželství probíhají současně a řízení o rozvod manželství je z důvodu nutnosti vyčkání nabytí právní moci rozsudku upravujícího poměry nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství (§ 25 zák. č. 94/1963 Sb., resp. § § 755 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z“)), přerušeno, souvisejí spolu obě tato řízení natolik úzce, že je namístě je považovat v daném rozsahu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Soud posuzoval přiměřenost toliko délky řízení opatrovnického, jehož neskončení představovalo jedinou překážku pokračování řízení o rozvod manželství, jakýkoli jiný závěr by vedl k duplicitnímu odškodnění za obě řízení zvlášť (viz dále).

30. Podle Stanoviska přiměřenost délky soudního řízení je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny), tak i právními předpisy mezinárodního původu, které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky a mají při aplikaci přednost před zákonem (jedná se zvláště o čl. 6 odst. 1 větu první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Požadavek přiměřené délky řízení nevyplývá jen z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale může také vyplývat, ať už přímo nebo nepřímo, i z jiných ustanovení Úmluvy, např. čl. 5 odst. 4 nebo čl. 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života).

31. Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je podle Stanoviska třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Pro tyto účely Nejvyšší soud vymezil pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu, a to tak, že průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době (období bezdůvodné nečinnosti orgánu veřejné moci), a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení, avšak k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2995/2017).

32. Pro posouzení přiměřenosti doby řízení je především nutno ohraničit dobu jeho trvání. Je-li určena celková délka řízení (k tomu srov. část III Stanoviska), je podle Stanoviska třeba přistoupit k posouzení, zda je toto řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé. Není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Při zvažování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného. Stanovení délky řízení a tedy posouzení její přiměřenosti tak lze optikou kritérií, která odpovídají kritériím zakotvených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními. Přitom pouze příčiny prodloužení řízení, které spočívají na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1355/2012). Při hodnocení přiměřenosti délky řízení je třeba zodpovědět otázku, které z příčin se nejvýznamněji podílely na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Nejde přitom o posouzení, zda bylo řízení skončeno v ideální době. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu oránu veřejné moci na základě a to zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná, tj. působící poškozenému újmu, kterou nelze v právním státě tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).

33. Dále podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je smyslem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (srov. např. část V. Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011, rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, konstatuje, že ona nejistota poškozeného je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Z uvedeného lze učinit dílčí závěr plyne, že nevěděl-li žalobce o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).

34. Porušení práva na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1, věty třetí OdpŠk, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena žalobci imateriální újma, za kterou mu náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 téhož zákona (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3517/2019).

35. V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve Stanovisku (část V.) Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) uvedl, že jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, Nejvyšší soud uvedl, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.

36. Nejvyšší soud ve Stanovisku dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení, s tím, že první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců), budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnou a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Soud podotýká, že kritéria vyjmenovaná v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se nezohlední jednak při posouzení výše odškodnění nemateriální újmy, jednak při zjištění, zda byla délka konkrétního řízení přiměřená. Nejedná se o nepřípustné„ dvojí přičítání“, nýbrž o faktor spolupůsobící při posuzování dvou od sebe odlišných rovin při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, přičemž pro rovinu stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se jedná o významný individualizační prvek konkrétního případu.

37. Soud shledal v posuzovaném řízení následující průtahy. Jednání konané dne 12. 1. 2012 bylo odročeno za účelem vypracování znaleckého posudku, znalec byl však ustanoven, aniž by soud v mezidobí vyvíjel jakoukoli aktivitu, až usnesením ze dne 15. 3. 2012. Dne 23. 7. 2014 soud obdržel aktualizaci znaleckého posudku s ohledem na časový odstup od jeho vypracování, další úkon učinil soud až dne 25. 8. 2014, kdy nařídil jednání na 6. 10. 2014. Ode dne 17. 10. 2014 byl krajským soudem okresnímu soudu vrácen spis po vyřízení námitky podjatosti, do 27. 3. 2015, kdy rozhodl o znalečném, tedy po dobu více než 5 měsíců, soud neučinil jakýkoli úkon, vyjma vyznačení právní moci na rozhodnutí krajského soudu o námitce podjatosti. Další úkon soud následoval po více než pěti měsících až dne 28. 8. 2015, kdy byla vyzvána znalkyně, jejíž podjatost žalobce namítl dne 20. 6. 2014, k vyjádření. Znalkyně poskytla vyjádření stran namítané podjatosti dne 10. 9. 2015, následující úkon soud provedl až po více než 9 měsících dne 28. 6. 2016, kdy rozhodl o tom, že znalkyně není vyloučena z podání posudku ve věci a že odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu ze dne 3. 9. 2014 se pro opožděnost odmítá (posléze uvedené rozhodnutí bylo odvolacím soudem změněno tak, že se odvolání neodmítá). Dne 27. 7. 2016 byl krajským soudem vrácen spis okresnímu soudu za účelem vypracování další předkládací zprávy, spis byl následně krajskému soudu předložen s odvoláním až po více než 5 měsících dne 9. 1. 2017, byť v tomto období soud toliko dne 30. 11. 2016 reklamoval u České pošty a. s. doručení odvoláními napadených rozhodnutí. Dne 28. 7. 2017 byl spis krajským soudem vrácen okresnímu soudu, ten konal až po třech a půl měsících, když dne 7. 11. 2017 nařídil jednání na den 29. 11. 2017, jež bylo odročeno na neurčito (patrně z důvodu námitky podjatosti a návrhu na zproštění funkce opatrovníka. Žalobce dodal soudu dne 31. 1. 2018 odvolání proti usnesení ze dne 15. 1. 2018, dne 14. 2. 2018 obdržel vyjádření matky k odvolání, soud předložil odvolání krajskému soudu k rozhodnutí až dne 23. 3. 2018. Dne 21. 5. 2018 byl krajským soudem vrácen okresnímu soudu spisu, dalším úkonem okresního soudu, vyjma rozeslání usnesení krajského soudu a vyznačení právní moci, bylo usnesení o znalečném ze dne 23. 8. 2018, jež nabylo právní moci dne 25. 9. 2018, dne 8. 11. 2018 byla krajskému soudu předložena k rozhodnutí četná odvolání účastníků. Uvedené průtahy fakticky znamenaly prodloužení řízení o cca 40 měsíců, což mělo podstatný vliv na celkovou dobu řízení v délce 92 měsíců.

38. Soud dospěl k závěru, že v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Účelem dotčeného řízení bylo poskytnout efektivní ochranu právům účastníků a současně chránit zájmy nezletilých dětí. Efektivnost ochrany je přitom bezvýjimečně spojena s rychlostí jejího poskytnutí, na což je zvláště pak v opatrovnických řízeních nutno klást důraz. Opatrovnické řízení trvající 7 let a 8 měsíců se bezpochyby samo o sobě jeví jako nepřiměřeně dlouhé. Nepřiměřenost délky zvýrazňuje fakt, ačkoli řízení opakovaně proběhlo na více stupních soudní soustavy, nikdy to nebylo spojeno s (zpravidla časově a kvalifikovaně náročnějším) přezkumem meritorního rozhodování soudu nižší instance, vždy toliko s řešením podružných otázek (s výjimkou rozhodnutí o předběžném opatření). Ani znalecké dokazování není s to ospravedlnit uvedenou délku řízení, zvláště pak když vyhotovení znaleckých posudků trvalo cca 6 měsíců. Nelze přehlédnout, že než okresní soud stačil meritorně rozhodnout, jedno z dětí žalobce nabylo zletilosti a řízení se ohledně něj stalo bezpředmětným. Uvedená délka řízení neodpovídala složitosti řízení ani významu předmětu řízení pro účastníky, přičemž důvod, proč k tomu došlo, spočíval v postupu okresního soudu v míře významně převažující podíl poškozeného, neboť hlavní příčinou celkové délky řízení byly průtahy ze strany soudu, nikoli obstrukční aktivita žalobce.

39. Při úvaze o formě zadostiučinění s ohledem na značné průtahy v řízení ve věci péče o nezletilé měl za nedostatečné pouhé konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě či omluvu, neboť to byly primárně průtahy okresního soudu, které zapříčinily celkovou dobu trvání řízení a současně újmu na straně žalobce nelze hodnotit jako nepatrnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009). Soud považuje za odpovídající částku 17 000 Kč za jeden rok trvání řízení (resp. za první dva roky), tj. 1 416,67 Kč za měsíc, a to s ohledem na značné průtahy v řízení, jakož i s ohledem na typově větší význam předmětu řízení pro žalobce. Současně soud má za to, že není namístě základní částku stanovit u horní hranice (20 000 Kč), neboť řízení nebylo„ extrémně“ dlouhé a podíl na celkové délce řízení měla procesní aktivita žalobce, jež se svou intenzitou ve spojení s převažující neúspěšností a nedůvodností zavdala důvod uvažovat o jejím ryze obstrukčním charakteru. Jde-li o aplikaci kritérií v § 31a odst. 3 písm. b) a d) OdpŠK, postupoval soud následovně:

40. Jde-li o hledisko složitosti řízení, ze Stanoviska vyplývá, že složitost případu je toliko objektivní kritérium. Nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů může být objektivní složitost věci jednou z příčin prodloužení řízení a při jejím hodnocení se přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010). Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována. V tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Jedná se tedy o relevantním kritérium pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010). V rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění již ale nelze toto kritérium klást k tíži účastníka při posuzování kritéria jednání poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků (viz Stanovisko, příp. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Je tak nutné uzavřít, že složitost věci může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci. Řízení ve věci zn. [spisová značka] probíhalo opakovaně ve více stupních soudní soustavy (vrchní soud řešil námitku podjatosti soudců krajského soudu). Spisový materiál byl předložen krajskému soudu čtyřikrát k rozhodnutí o odvolání (o odvoláních) účastníků. Dvakrát za účelem rozhodnutí o námitce podjatosti soudkyně okresního soudu. Jednou byl spis předložen přes krajský soud vrchnímu soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti soudců krajského soudu. Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že činnost vyšších instancí se netýkala přezkumu či posuzování merita věci, ale toliko otázek podružných (podjatost, znalečné apod.), tedy že nebylo nutno nařizovat jednání, o námitkách pojatosti pak soudy rozhodovaly zpravidla v řádech nejvýše desítek dnů. Složitost řízení však dále vyplynula z potřeby znaleckého dokazování a to i prostřednictvím revizního znaleckého posudku. Soud z uvedených důvodů přistoupil ke snížení základní částky o 20 %.

41. Při posuzování hlediska jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, soud vycházel z ustálené judikatury dovolacího soudu podlé níž, že oprávněné podávání opravných prostředků (eventuálně jiných procesních úkonů vedoucích k potřebě rozhodnutí soudu vyššího stupně) nemůže být kladeno k tíži poškozeného. K tomuto hledisku nutno poznamenat, že ani litigózní či obstrukční charakter procesní aktivity nezbavuje soud povinnosti věc projednat a rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma, nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svých procesních práv. I v tomto případě však stále došlo ze strany státu k porušení práva, za něž odškodnění představuje konstatování porušení práva dle § 31a odst. 2 OdpŠk. Jinak řečeno, možnost vzniku újmy v důsledku porušení povinnosti soudu věci rozhodnout v přiměřeném čase není vyloučena obstrukčním jednáním poškozeného účastníka, avšak jeho jednání se při hodnocení tvrzené újmy a její intenzity musí zohlednit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014). Žalobce v řízení zn. [spisová značka] vznesl neúspěšně pět námitek podjatosti (dvě proti soudkyni okresního soudu, jednu proti soudcům krajského soudu, jednu proti znalci, jednu proti opatrovníku), přičemž těžištěm vznesených námitek byl v zásadě toliko nesouhlas s postupem, se závěry či s rozhodnutími údajně podjatých osob, nikoli jejich poměr k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, ačkoli ho soudy ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňovaly na §14 odst. 4 o. s. ř. Námitky nikoli výjimečně podával i v době bezprostředně předcházející nařízenému soudnímu jednání evidentně ve snaze dosáhnout odročení jednání. Žalobce dále podal pět odvolání (2 blanketní, přičemž jedno doplnil až po více než měsíci), tři neúspěšně, dvě úspěšně (odmítnuté odvolání pro opožděnost, výše znalečného). Jednou se s úspěchem domohl vydání opravného usnesení krajského soudu. Spisový materiál byl cca 17 měsíců u krajského a vrchního soudu k vyřízení opravných prostředků a námitek podjatosti žalobce, jenž byl, s výjimkou dvou odvolání, neúspěšný. Nutno však podotknout, že obstrukční aktivita žalobce spočívající především v opakovaném zcela nepřípadném podávání námitek podjatosti, způsobila prodloužení řízení toliko o jednotky měsíců. Žalobce se dále třikrát s úspěchem domohl odročení jednání, zpravidla s odkazem na zdravotní stav svého zástupce, sám se jednání převážně neúčastnil. Byť je soud tím, kdo vede řízení, jeho průběh je zásadně ovlivněn spolupůsobením soudu a účastníků řízení, kteří nesou, stejně jako soud, odpovědnost za jeho hospodárný průběh. Žalobce svým jednáním podstatně přispěl k celkové délce řízení, proto soud přistoupil ke snížení základní částky o 15 %. Soud zdůrazňuje, že se nejedná o dvojí zohledňování počtu instancí, neboť soud přihlédl při hodnocení jednání poškozeného jen k té procesní aktivitě žalobce, jež byla bezdůvodná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010).

42. Jde-li o hledisko postupu orgánů veřejné moci během řízení, Stanovisko uvádí, že tento může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci. Podle Stanoviska se jedná například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi. Soud přihlédl k tomu, že řízení bylo stiženo opakovanými mnohaměsíčními obdobími, v nichž okresní soud bezdůvodně nečinil jakékoli úkony (viz bod 37. odůvodnění). Současně byla soudkyně v rámci dohledové činnosti dvakrát místopředsedou okresního soudu vyzvána k bezprostřednímu činění úkonů směřujících k vyřízení věci. Okresní soud se dále nevyhnul téměř dvouletému prodlení s (později změněným) rozhodnutím o odmítnutí odvolání žalobce, když rozhodl o odvolání proti usnesení ze dne 3. 9. 2014 až dne 28. 6. 2016, či rozhodování o znalečném znalkyně PhDr. [anonymizováno] několik let po podání posudku (viz č. l. 396), či téměř pětiměsíčnímu prodlení s předložením odvolání krajskému soudu k rozhodnutí. Soud z uvedených důvodů zvýšil základní částku o 15 %.

43. Hledisko významu předmětu řízení pro poškozeného je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Nejvyšší soud dovodil, že význam předmětu řízení je dán mimo jiné typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Do této kategorie spadají i řízení ve věcech opatrovnických (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Zařazení opatrovnických řízení mezi ta, jejichž předmět má pro účastníky zvýšený význam, je odůvodněno zejména sociální citlivostí daných řízení, která se výrazně dotýkají poměrů účastníků, a to dětí i rodičů, včetně jejich práva na respektování rodinného života, které je chráněno článkem 8 Úmluvy. Z tohoto hlediska je třeba při stanovení výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení k významu předmětu řízení pro účastníka přihlédnout (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) a odškodnění přiměřeně zvýšit s ohledem na intenzitu dopadu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě do osobní sféry poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Soud spatřuje zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce i v tom, že do pravomocného řízení o úpravě poměrů dětí nemohlo dojít k rozvodu jeho manželství. Soud z tohoto důvodu přistoupil ke zvýšení základní částky o 20 %. Ačkoli je nepochybné, že řízení zn. [spisová značka] typově má pro účastníky vysoký význam, soud nepřistoupil k výraznějšímu navýšení základní částky. Žalobce totiž dal najevo, jaký má pro něho řízení, resp. jeho hospodárný průběh význam, když svou procesní aktivitou mnohdy způsobil jeho zbytečné a nutno zdůraznit zcela neúčelné prodlužování (opakovaným podáváním evidentně zcela nepřípadných námitek podjatosti, stejně tak jako opakovanými žádostmi o odročení jednání pro indispozici matky žalobce, jíž se nechal v řízení zastupovat; sám se jednání, až na výjimky, neúčastnil), čímž dal zjevně najevo, že mnohdy upřednostňoval„ vyřizování účtů“ s matkou dětí, kterou opakovaně zcela nepřípadně a nemístně obviňoval z pokleslého chování či se znalci, soudci a opatrovníkem, pokud tito nesouzněli s jeho představami o vedení řízení, s názory na výchovu dětí, či s právním názory, před snahou o dosažení co nejrychlejšího vyřešení věci ve prospěch svých dětí. Pro dokreslení postoje žalobce k řízení lze dále zmínit, že žalobce zapříčinil zadání vyhotovení revizního znaleckého posudku, jenž se později ukázal jako zcela nepotřebný, když toliko potvrdil vývody přezkoumávaného znaleckého posudku stran střídavé výchovy, na které se nakonec účastníci dohodli. Současně žalobci nebyla způsobena újma spočívající v zamezení styku s dětmi. Z obsahu spisu zn. [spisová značka] je zjevné, že po celou dobu řízení fungovala střídavá péče, jež byla později posvěcena vydáním předběžného opatření (byla i výstupem pravomocného skončení řízená) a pokud nefungovala, pak jedině ku prospěchu žalobce, jenž sám soudu opakovaně sděloval, že děti odmítly jít matce (i. e. dodržovat smluvený režim střídavé péče) a zůstaly u něho. Z uvedených důvodů soud nepřistoupil k razantnějšímu zvýšení základní částky. Byť tyto skutečnosti nebyly žalovanou tvrzeny a soud současně není povinen pátrat po skutečnost odůvodňujících modifikaci základní částky, musí přihlédnout ke všem zjištěním, které vzejdou z dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

44. Po modifikaci (20 % + 15 % - 20 % - 15 %) činí základní částka 17 000 Kč za rok řízení (resp. první dva roky řízení), za jeden měsíc pak 1 416,67 Kč. Řízení zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 4. 10. 2011 a pravomocně skončeno dne 13. 6. 2019. Žalobce se o probíhajícím řízení prokazatelně dozvěděl dne 11. 11. 2011, kdy mu byl doručen návrh matky na zahájení řízení a předvolání k jednání. Výše přiměřeného zadostiučinění za dobu od 11. 11. 2011 do 13. 6. 2019 (7 let, 7 měsíců a 3 dny), neboť jelikož žalobce dříve o řízení proti němu vedeném nevěděl, nemohla mu jeho průběhem vzniknout újma, pak za první dva roky řízení činí 17 000 Kč, a za 5 let, 7 měsíců a 3 dny pak 95 058,36 Kč (85 000 Kč + 9 916,69 Kč + 141,67 Kč). Soud dospěl k částce přiměřeného zadostiučinění ve výši celkem 112 058,36 Kč. Jelikož žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění toliko částku 105 000 Kč, přičemž soud je žalobním nárokem vázán a nemůže přisoudit více, než je požadováno (viz § 153 odst. 2 o. s. ř.; nejedná se přitom o rozhodování o konkrétní formě zadostiučinění, kde je naplněna hypotéza citovaného ustanovení, ale o rozhodování o výši požadované formy zadostiučinění; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, dle kterého to, že způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, neznamená, že by soud z hlediska požadované formy a zejména pak výše finanční satisfakce nebyl vůbec vázán (omezen) tím, čeho se žalobce domáhá), žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok ad I.).

45. Žalobce se dále domáhal zaplacení úroku z prodlení. Soud je toho názoru, že žalobce má nárok na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Lhůta šesti měsíců je dána proto, aby si ústřední orgán státní správy, který je navíc ve většině případů povolán jménem státu posoudit důvodnost žádosti poškozené osoby o přiměřené zadostiučinění, dovedl obstarat potřebné podklady, jakož i právní stanoviska k tomu, aby o této žádosti dokázal včas a kvalifikovaně rozhodnout (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010). Žalovaná uplatnil nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění u žalované dopisem ze dne 23. 9. 2019, jenž byl žalované doručen dne 25. 9. 2019. Šestiměsíční lhůta marně uplynula dne 25. 3. 2020. Ode dne následujícího má žalobce nárok na úrok z prodlení v souladu s § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku požadovaného úroku z prodlení nezbylo soudu než žalobu zamítnout (výrok ad II.).

46. Žalobce v žalobě dále uvedl, že škoda mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím. Ačkoli soud žalobce usnesením ze dne 7. 10. 2020, č. j. [číslo jednací], mimo jiné vyzval k označení onoho nezákonného rozhodnutí a ke specifikaci újmy, která mu v souvislosti s nezákonným rozhodnutím měla vzniknout, žalobce tak neučinil. Na jednání konané dne 15. 1. 2021 se pak bez omluvy nedostavil, čímž se připravil o příslušné poučení podle § 118a o. s. ř. Soud předesílá, že se zásadně uplatní princip vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, podle něhož jen sama existence nezákonného rozhodnutí nepresumuje vznik imateriální újmy u dotčené osoby. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi.

47. Další námitky žalobce stran údajného nesprávného úředního postupu lze označit jako námitky proti„ nekompetentnímu postupu“ soudů v řízení zn. [spisová značka]. Žalobce poukázal na opakované nesprávné rozhodování soudů o podjatosti, na špatné vyhodnocování výstupů znaleckých posudků, na chyby ve znaleckých posudcích, na nesprávně určené náklady řízení, na nesprávnou protokolaci, na neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů, na nedání prostoru dětem vyjádřit svůj názor apod. Žalobce u tvrzeného nekompetentního postupu soudů netvrdil, vyjma újmy plynoucí z vlivu tvrzených pochybení na celkovou délku řízení, jaká mu tvrzeným nesprávným úředním postupem měla vzniknout újma. Újma se presumuje toliko u nepřiměřené délky řízení (popř. u nedůvodného trestního stíhání), nikoli u případných jiných procesních pochybení orgánů veřejné moci, jež by měly být nesprávným úředním postupem. Žalobce se neomluvenou absencí na jednání připravil o možnost příslušného poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Jelikož žalobce nesplnil povinnost tvrdit vznik škody ohledně tohoto okruhu tvrzených pochybení soudů, neunesl v tomto smyslu ani břemeno tvrzení. Krom toho, přiznáním přiměřeného zadostiučinění v celé žalobcem požadované výši z titulu porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě došlo k vyčerpání tohoto dílčího předmětu řízení, jiné náhrady se v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalobce nedomáhal.

48. Žalobce dále uplatnil nárok na náhradu majetkové újmy (dále jen„ škoda“) ve výši 258 833 Kč (viz podání ze dne 17. 11. 2020) představující navýšení ceny bytu vlivem nemožnosti vypořádat společné jmění bývalých manželů před pravomocným rozhodnutím o rozvodu manželství. Ono navýšení, dle názoru žalobce, povede k navýšení vypořádacího podílu, jenž žalobce bude v řízení o vypořádání společného jmění bývalých manželů povinen vyplatit bývalé manželce.

49. Předně soud zvažoval, zda o žalobě v této části vůbec rozhodovat, když k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky nebo doložení času, se nepřihlíží (srov. § 41a odst. 2 o. s. ř.). Podmínka je závislá na skutečnosti, o které jednající neví, zda se naplní. Žalobce vymezil předmět řízení podmíněně v návaznosti na výsledek jiného dosud neskončeného řízení, když otázka, zda nárok na zaplacení škody uplatněný žalobcem v řízení sp. zn. [spisová značka] má být soudem projednán a rozhodnut, je závislá na budoucím výsledku řízení sp. zn. [spisová značka]. Žalobce (v tomto řízení požaduje po žalované zaplatit částku 258 833 Kč (363 833 Kč – 105 000 Kč) za podmínky, že soud v jiném řízení rozhode tak, že se žalobci (zřejmě bývalé manželce v onom řízení) přiznává částka 570 000 Kč. Polopatisticky řečeno, pokud soud v jiném řízení rozhodne takto, bude předmětem tohoto řízení toto. Ačkoli žalobce v petitu žaloby uvedl formulaci„ in eventum“, o eventuální petit, což je právní teorií i praxí přípustný podmíněný úkon, se v žádném případě jednat nemůže. Podstata žaloby s tzv. eventuálním petitem totiž spočívá v tom, že se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost, a pro případ, že tento primární petit bude zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce. Žalobce však neváže žalobní nárok na zaplacení částky 258 833 Kč na zamítnutí žaloby o zaplacení částky 105 000 Kč. Zatímco u eventuálního petitu mají okolnosti nástupu účinků podmíněně požadovaného plnění čistě procesní charakter, tj. jejich splnění nebo nesplnění závisí toliko na okolnostech vyplývajících z průběhu daného řízení, účinek žalobcem koncipovaného podmíněného petitu závisí na otázce mimoprocesních, tedy zda jiný soud v jiném řízení rozhodne určitým způsobem. Popsaným vymezením dílčího předmětu řízení žalobce vnesl do řízení nejistotu, co je vlastně jeho předmětem. Povaha soudního řízení nepřipouští, aby účastník své procesní úkony vázal na podmínku nebo doložení času, tím by byl účel soudního řízení znemožněn. Žalobcem projevená podmíněnost procesního úkonu brání tomu, aby úkon vyvolal zamýšlené účinky (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1990, sp. zn. 2 Cz 38/90). Právní teorie připouští podmíněné žaloby (přesněji řečeno podmíněné žalobní petity) výlučně tehdy, když zákon žalobci výslovně nebo zcela nepochybně umožňuje, aby se domáhal splnění povinnosti žalovaného oproti splnění své vlastní povinnosti. Taktomu je např. u tzv. synallagmatické povinnosti či v § 711a odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. (viz SVOBODA, Karel. Žaloba v civilním řízení. 2. vydání. [obec]: Wolters Kluwer, 2019, s. 94 - 95). O takový případ se však v projednávané věci evidentně nejedná.

50. S ohledem na shora uvedené soud k žalobě v části, v níž se žalobce domáhá zaplacení částky 258 833 Kč s příslušenstvím, v souladu s § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřihlížel. Nepřípustná podmíněnost úkonu přitom není vadou ve smyslu § 43 o. s. ř. Pro účely vyloučení budoucích sporů však považuje za vhodné vyjádřit se k podstatě žalobního nároku, neboť žalobce by s žalobou v této části nebyl úspěšný ani tehdy, nenavázal-li by vymezení žalobního nároku na podmínku.

51. Podle ustanovení § 26 OdpŠk., pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podle § 2952 věty první o. z., se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Totéž tedy platí pro škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pojem škody podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. vyjadřuje majetkovou újmu, která je odškodnitelná ze strany státu, avšak pouze tehdy, mělo-li nevydání rozhodnutí v určité době dopad do majetkové sféry účastníka. Odpovědnost státu je založena za splnění tří předpokladů, a sice že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, že účastníkovi řízení byla způsobena škoda, a že vznik této škody je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Poškozený přitom nese povinnost tvrzení i důkazní, a pro případ jejich nesplnění neunáší příslušná procesní břemena, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005, ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009).

52. Předně, žalobce nárok na náhradu škodu formuloval zcela hypoteticky. Je evidentní, že tvrzená škoda mu zatím ani vzniknout nemohla, když řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] ke dni vyhlášení rozsudku dosud nebylo skočeno. Krom toho, žalobcem vytvořený právní konstrukt škody zcela ignoruje skutečnost, že probíhající řízení o rozvod nikterak nebránilo modifikaci společného jmění manželů, včetně případného zrušení a vypořádání (minimálně od roku 2011spolu nežili jako manželé), ani dispozici s dotčenou bytovou jednotkou.

53. Dále pak, otázku, zda může materiální újma spočívat při vypořádání společného jmění manželů (SJM) v rozdílné výši vypořádacího podílu u nemovité věci v důsledku průtahů v řízení, vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1208/2006 Nejvyšší soud k této problematice uvedl, že rozdíl mezi skutečně vyplaceným podílem z vypořádaného SJM (závěry odkazovaného rozsudku, vztahující se k bezpodílovému spoluvlastnictví manželů, jsou použitelné i na SJM) a výší tohoto podílu, kterou by byl dovolatel povinen uhradit na základě rozhodnutí, bylo-li by vydáno bez průtahů v řízení, nemůže představovat škodu, a to z toho důvodu, že současně s cenou vypořádacího podílu stoupla i hodnota odpovídající polovině nemovité věci, kterou získal dovolatel. Takový hypotetický rozdíl nelze považovat za škodu, neboť neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném právu a definována právní teorií a z ní vycházející soudní praxí. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se rozumí ušlým ziskem újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, tedy že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005). U ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí - nebýt škodní události - mohl poškozený důvodně očekávat rozmnožení svého majetku. Nejvyšší soud uzavřel, že nabyl-li bývalý manžel vlastnické právo k nemovitě věci konstitutivním rozhodnutím soudu, jeho ziskem jednoznačně je, že nabyl celou nemovitou věc do svého vlastnictví, a za to je povinen zaplatit kompenzaci bývalému manželovi v hodnotě rozhodné k okamžiku vydání konstitutivního rozhodnutí. Řečeno jinak, o škodě, jak ji konstruuje žalobce, nemůže být v projednávané věci řeč, neboť případné zvýšené vypořádacího podílu šlo ruku v ruce se zvýšením hodnoty celé nemovité věci, což se projeví, bude-li nemovitá věci přiznána do vlastnictví žalobce, v hodnotě jeho majetku.

54. O náhradě nákladů řízení ve vztahu k nemajetkové újmě za nepřiměřenou délku řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když neúspěch žalobce stran části požadovaného úroku z prodlení byl pouze nepatrný (k příslušenství pohledávky se přitom při posuzování úspěchu a neúspěchu dle judikatury vyšších soudů má přihlížet). Náhradu nákladů řízení soud přiznal, i když žalobce žalované nezaslal žalobkyni předžalobní výzvu dle § 142a odst. 1 o. s. ř., neboť nárok žalobce u žalované uplatnil podle § 14 OdpŠk (k tomu viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 11 Co 84/2017-109). Žalobci náleží v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhrada ve výši 600 Kč za dva úkony (sepis žaloby a uplatnění nároku u žalované) podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Žalobci dále náleží náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč. Za další podání soud žalobci paušální náhradu z důvodu neúčelnosti nepřiznal, neboť jimi žalobce toliko doplňoval a vysvětloval svá žalobní tvrzení, což mohl a měl učinit již v žalobě samotné. Celkem tak náklady žalobce, jejichž náhradou je žalovaná povinována, činí 2 600 Kč.

55. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud patnáctidenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř. z důvodu organizačně-technických důvodů na straně žalované, kdy soud má zároveň za to, že poskytnutím delší lhůty k plnění nebudou účastníci nijak poškozeni, když se jedná o prodloužení lhůty k plnění v řádu dnů. Soud stanovil pariční lhůtu ve stejné délce pro oba účastníky s ohledem na princip rovnosti stran.

Poučení