76 C 97/2022-40

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 224,72 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 9 224,72 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 9 224,72 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále jen„ Smlouva“) se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, avšak jelikož jej řádně a včas nesplácel, došlo k zesplatnění úvěru, čímž žalovanému v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost vrátit tzv. novou jistinu úvěru (nezaplacenou jistinu úvěru a nezaplacené úroky). Žalobkyně tuto pohledávku uplatnila u soudu, přičemž rozsudkem zdejšího soudu ze dne 29. 3. 2019, č. j. 34 C 265/2018-45, bylo žalobnímu nároku vyhověno, žalovanému bylo rovněž uloženo zaplatit žalobkyni dvě smluvní pokuty za období do [datum]. Žalobou v nyní projednávané věci se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.

5. úvěrové smlouvy ve výši 0,1% denně z nové jistiny úvěru za období od [datum] do [datum].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní.

3. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti:

4. Z listiny označené jako Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo] soud zjistil, že jej žalovaný podepsala dne [datum] a žalobkyně jej akceptovala dne [datum]. Žalobkyně se v této smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit částku v celkové výši 93 024 Kč v 36 měsíčních splátkách po 2 584 Kč zahrnujících platbu jistiny úvěr a úroku splatných k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 90,76 % ročně. V případě odstoupení žalovaného od smlouvy dle bodu 7.

1. Smlouvy činí denní úrok 73,72 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky či její části o délce 30 dnů bylo v čl. 6 smlouvy sjednáno právo žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou takovou splátku v prodlení, maximálně ve výši 2 999 Kč za každý kalendářní rok, se splatností ve lhůtě 10 dnů od vzniku povinnosti k zaplacení smluvní pokuty. V čl. 6 smlouvy bylo sjednáno právo žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč u každé splátky v prodlení o délce 15 dnů s tím, že právo na její zaplacení vzniká žalobkyni 15. dnem prodlení a že je náhrada nákladů splatná ve lhůtě 10 dnů od vzniku práva na její zaplacení. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů bylo v čl. 6 smlouvy sjednáno automatické zesplatnění úvěru, kdy se stávají splatnými celá jistina úvěru, úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině, smluvní pokuty a náhrady nákladů dle čl. 6, přičemž žalobkyně je povinna vyzvat žalovaného před zesplatněním úvěru k úhradě dlužné splátky ve lhůtě alespoň 30 dnů. Dále se dle čl. 6 smlouvy měly ke dni zesplatnění úvěru stát nezaplacená jistina úvěru a nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru součástí tzv. nové jistiny úvěru, kterou měl žalovaný zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru a z níž mohla žalobkyně požadovat úroky z prodlení. Pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru v den jeho zesplatnění byla v čl. 6 smlouvy sjednána povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění do zaplacení.

5. Z listiny označené jako Pracovní smlouva ze dne [datum] soud zjistil, že ji žalovaný podepsal v pozici zaměstnance, přičemž v ní byl sjednán pracovní poměr u společnosti [právnická osoba], [IČO], na dobu neurčitou. Dle mzdového výměru ze dne [datum] náležela žalovanému mzda ve výši 20 590 Kč měsíčně.

6. Dle výpisu z účtu č. [bankovní účet] se podávají dvě příchozí platby od zaměstnavatele žalovaného ve výši 16 164 Kč (dne [datum]), resp. ve výši 17 566 Kč (dne [datum]). Výše mzdy je stvrzena i výplatními páskami za měsíce prosinec 2016 a leden 2017.

7. Z databáze časových řad [příjmení] vyhotovené ČNB se podává, že v období od prosince 2016 do února 2017 poskytovaly banky spotřebitelské úvěry s úrokovou sazbou 10,02 % ročně, resp. kontokorentní a revolvingové úvěry se sazbou 13,12 % ročně.

8. Zdejší soud rozsudkem pro zmeškání ze dne 29. 3. 2019, č. j. 34 C 265/2018-45, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 46 453 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a částku 9 278,28 Kč, s úrokem ve výši 66,35% ročně z částky 37 433,88 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 111 628 Kč (výrok ad I.) z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo].

9. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] ve spojení s poštovním podacím archem z téhož dne vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě smluvní pokuty vzniklé ze smlouvy [číslo] ve výši 9 224,72 Kč, a to do 15 dnů od doručení výzvy.

10. Z listin označených jako Oznámení datované dnem [datum], Prohlášení klientů ze dne [datum], Předsmluvní formulář ze dne [datum] a z kopie občanského průkazu žalovaného soud neučinil jakékoli pro věc významné zjištění.

11. Žalovaný podepsala dne [datum] listinu označenou jako„ návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru“. Žalobkyně návrh žalovaného akceptovala dne [datum]. Žalobkyně se smluvně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit tento úvěr včetně smluveného úroku, a to v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 584 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 93 024 Kč Smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 90,76 % ročně. Za prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů náleží žalobkyni náhrada účelně vynaložených nákladů v částce 200 Kč. V případě prodlení žalovaného s úhradou splátky či její části o více než 30 dní, je žalovaný povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou prodlévající splátku. Při prodlení žalovaného s úhradou splátky o více než 65 dní, dojde k zesplatnění úvěru. V případě zesplatnění úvěru se dosud nesplacené splátky stávají součástí jistiny, kdy tato nová jistina je splatná v den následující po zesplatnění úvěru. V případě, že nebude nová jistina uhrazena řádně a včas je žalovaný povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Žalovaný měl při uzavření smlouvy pravidelný příjem cca 17 000 Kč čistého. Žalovaný byl zástupkyní žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky s příslušenstvím do 15 dnů od doručení výzvy. Předžalobní výzva byla odeslána dne [datum]. V období od prosince 2016 do února 2017 poskytovaly banky spotřebitelské úvěry s úrokovou sazbou 10,02 % ročně, resp. kontokorentní a revolvingové úvěry se sazbou 13,12 % ročně. Žalobkyně se domohla své pohledávky ze smlouvy o úvěru na zaplacení jistiny a úroků 12. Provedené listinné důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu jako pravé a pravdivé, když nebyla zjištěna žádná okolnost, která by je zpochybňovala.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

14. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona [číslo] 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

15. Dle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

16. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

20. Podle § 1814 písm. h) o. z., se zvláště zakazují ujednání, která odkládají určení ceny až na dobu plnění.

21. Podle § 1815 o. z., k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

22. Podle § 1931 o. z., bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

23. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

25. Podle § 122 odst. 1 z. s. ú., věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

26. Podle § 122 odst. 2 z. s. ú., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

27. Soud se předně zabýval, otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na mravnost smluvních ujednání ve smyslu § 580 a 588 o. z., pokud jde o sjednanou výši úrokové sazby a další smluvní ujednání, mimo jiné smluvní pokuty.

28. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo svazku 61, pořadové [číslo] konstatoval, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Soudní ochranu, a to ani v exekučním řízení, nelze pro rozpor s dobrými mravy poskytnout postupům věřitelů, kdy jsou klientům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek. Uvedené platí i přes to, že klient smlouvu obsahující shora uvedená ujednání podepsal, a to ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví za nepřiměřené či odporující dobrým mravům. K právnímu názoru vyslovenému ve zmíněném rozhodnutí se Ústavní soud přihlásil v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo svazku 75, pořadové číslo 226/2014. Naplnění kritéria zjevné nespravedlnosti, vedoucí k neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy, soud spatřoval v tom, že obsahem smlouvy o úvěru byla mimo jiné ujednání o úroku ve výši 79 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, a vystavení dvou vlastních biankosměnek na řad věřitele bez uvedení směnečné sumy, údaje splatnosti a místa platebního, s doložkou bez protestu, k zajištění všech svých současných i všech budoucích nároků věřitele plynoucích z uzavřené smlouvy, o smluvní pokutě ve výši 7 % z jistiny úvěru v případě prodlení s úhradou jakéhokoli závazku z titulu uzavřené smlouvy v délce trvání alespoň 4 dny, resp. 9 dnů, o zesplatnění všech závazků klienta ze smlouvy v případě prodlení v délce 10 dnů, o poplatcích ve výši 100 Kč za každou upomínku či vyrozumění o smluvní pokutě nebo jiné sankci a ve výši 30 Kč za upomenutí k zaplacení formou SMS, o pokutě ve výši 5 000 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

29. Standard pro posuzování mezní výše sazby úroku smlouvy o půjčce nastavil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když uvedl, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček….V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.

30. Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

31. Trestní judikatura zaujala k otázce hrubého nepoměru plnění právní názor, že hrubý nepoměr v plnění zakládá např. půjčení částky 293 000 Kč na tři měsíce se smluvní odměnou ve výši 131 850 Kč, což znamená úrok ve výši 15 % za měsíc, tedy 180 % za rok (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 15/2001), dále sjednaný lichvářský úrok ve výši 5,5 % měsíčně, tedy 66 % ročně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003).

32. K otázce hrubého nepoměru ve vzájemném plnění se vyjádřil i Ústavní soud. V nálezu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, uvedl, že již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima "každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na výše citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se zcela ztotožnil.

33. Soud je toho názoru, že ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním ze stěžejních soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího – spotřebitele žalovaného v projednávané věci.

34. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 o. z., jež je však dle názoru soudu stižena stigmatem absolutní neplatnosti v důsledku smluvních podmínek týkajících se smluvní odměny za poskytnutí úvěru a soustavy smluvních pokut, které ve svém souhrnu způsobují extrémní rozpor s požadavkem přiměřenosti a zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a to pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 o. z.

35. Ohledně smluvního úroku ve výši 90,76 % ročně soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatné smluvní ujednání pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Za dobré mravy lze považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97). Je pravidlem, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku) musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Sjednaný úrok ve výši 90,76 % ročně výrazně (mnohonásobně) převyšuje obvyklou úrokovou míru v době poskytnutí úvěru, když dle statistiky ČNB byly v posuzovaném období kontokorentní úvěry v bankovním sektoru poskytovány v průměrné sazbě 10,02 % ročně, resp. 13,12 % ročně u revolvingových a kontokorentních úvěrů. Nelze dále přehlédnout, že dlužník z takové smlouvy by musel, splácel-li by řádně a včas, věřiteli vrátit více než dvojnásobek získané částky. Tedy za poskytnutí částky 40 000 Kč by dlužník za poskytnutí úvěru zaplatil ještě částku 53 024 Kč. Judikatura již v minulosti k otázce přiměřenosti smluvního úroku zaujala stanovisko, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

36. Soud nemohl využít moderačního ustanovení (§ 577 o. z.), neboť ve spotřebitelských vztazích přistoupit k moderaci nelze, když mezi zakázaná smluvní ujednání patří též určení ceny až na dobu plnění (§ 1814 písm. h/ o. z.). Opačný postup, tedy moderace nemravně vysokého úroku by bylo jednak soudem posvěcené obcházení zákona, jednak v rozporu s účelem a smyslem § 582 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. V souladu se smyslem a účelem norem chránící slabší stranu nemůže být takový výklad, který by umožnil poskytovateli úvěru smluvně požadovat nemravný úrok s tím, že v nejhorším případě nastoupí moderace a obdrží alespoň obvyklý úrok. Taková interpretace § 577 o. z. je v souladu s judikaturou Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Espanol de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C -618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11.2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C - 349/18 – C - 351/18).

37. Za nepřiměřená ujednání lze označit i soustavu smluvních pokut tížících žalovaného pro případ porušení povinnosti řádného a včasného splácení či jiných povinností. Pro případ prodlení žalovaného o délce 30 dnů byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou prodlévající splátku, se splatností ve lhůtě 10 dnů od vzniku povinnosti k zaplacení smluvní pokuty. Dalším tíživým následkem prodlení žalovaného se splácením bylo sjednání automatického zesplatnění celého pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky o délce 65 dnů. Jednalo se přitom o zesplatnění celé jistiny úvěru, úroků přirostlé ke dni zesplatnění k jistině, smluvních pokut a náhrady nákladů dle čl. 6 Smlouvy. Dále se dle čl. 6 Smlouvy měly ke dni zesplatnění úvěru stát nezaplacená jistina úvěru a nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru součástí tzv. nové jistiny úvěru, kterou měl žalovaný zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru a z níž mohla žalobkyně požadovat úroky z prodlení. Žalobkyně nadto pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru v den jeho zesplatnění zatížila žalovaného povinností zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění do zaplacení.

38. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací nebo sankční. Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele. Přiměřenost výše smluvní pokuty je přitom třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017).

39. Čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS (dále jen„ Směrnice“), podle něhož zneužívající klauzule nejsou pro spotřebitele závazné, představuje kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, Banco Espanol de Crédito, C -618/10, bod 40, a ze dne 21. 2. 2013, Banif Plus Bank, C -472/11, bod 20).

40. V zájmu zajištění ochrany zamýšlené směrnicí Evropský soudní dvůr (dále jen„ ESD“) opakovaně zdůraznil, že nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (viz zejména výše rozsudky ESD ve věcech Banco Espanol de Crédito, bod 41, a Banif Plus Bank, bod 21). Pokud má za tímto účelem soud k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, má povinnost posoudit z úřední moci zneužívající povahu klauzule spadající do působnosti směrnice a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem (viz rozsudky ESD ve věcech Banco Espanol de Crédito, bod 42, a Banif Plus Bank, bod 22). Úkolem vnitrostátních právních řádů členských států, aby na základě zásady jejich procesní autonomie upravily procesní podmínky opravných prostředků sloužících k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudky ESD ve věcech Banco Espanol de Crédito, bod 46, Banif Plus Bank, bod 26).

41. ESD kromě toho rozhodl, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou Směrnice zajišťuje spotřebitelům, musí být její článek 6 považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem, které soud musí nebo může uplatnit z úřední moci (viz rozsudek ESD ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C -40/08, Sb. rozh. s . I -9579, bod 52, a usnesení ze dne 16. 11. 2010, Pohotovost’, C -76/10, Sb. rozh. p I -11557, bod 50). Je třeba mít za to, že tato kvalifikace se vztahuje na všechna ustanovení Směrnice, která jsou nezbytná k dosažení cíle sledovaného uvedeným článkem 6. ESD uvedené ustanovení vyložil v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí vyvodit veškeré důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají ze zjištění zneužívající povahy dotčené klauzule, aby se ujistil, že tato klauzule není pro spotřebitele závazná (výše uvedené rozsudky Banco Espanol de Crédito, bod 63, a Banif Plus Bank, bod 27). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že pokud vnitrostátní soud považuje klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (viz rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, Sb. rozh. s . I [číslo], bod 35).

42. Příloha Směrnice v bodě 1 písm. e) uvádí, že mezi klauzule, které lze prohlásit za zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 3 Směrnice, patří klauzule, jejichž cílem nebo následkem je uložit spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že i když obsah dotčené přílohy nemůže automaticky a sám o sobě určit zneužívající povahu sporné klauzule, představuje nicméně zásadní prvek, na kterém může příslušný soud založit své posouzení zneužívající povahy uvedené klauzule (rozsudek ESD ze dne 26. 4. 2012, Invitel, C -472/10, bod 26). ESD ze znění uvedeného čl. 6 odst. 1 vyvodil, že vnitrostátní soudy mají povinnost neuplatnit zneužívající klauzuli, aby tak nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma zrušení zneužívajících klauzulí totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná (výše uvedený rozsudek Banco Espanol de Crédito, bod 65).

43. Z toho vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Směrnice nelze vykládat v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu snížit smluvní pokutu uloženou spotřebiteli nebo ustanovení s obdobným účinkem namísto vyloučení použití celé dotčené klauzule ve vztahu k uvedenému spotřebiteli, pokud určí zneužívající povahu klauzule obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem. Čl. 6 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vnitrostátnímu soudu, pokud určí zneužívající povahu klauzule o smluvní pokutě nebo ustanovení s obdobným účinkem ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, omezit se na snížení částky pokuty uložené podle uvedené klauzule spotřebiteli, jak to umožňuje vnitrostátní právo, nýbrž mu ukládá, aby bez dalšího vyloučil použití této klauzule vůči spotřebiteli (rozsudek ESD ze dne 30. 5. 2013, Brusse, C -488/11, bod 59 a 60).

44. V projednávané věci byly sjednány smluvní pokuty k zajištění plnění ze strany žalovaného kumulativně. Ve vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem dochází k nepřípustnému řetězení smluvních pokut a účelem takto sjednaných smluvních pokut již ve skutečnosti nebylo naplnění jejich funkcí, ale zjevné zneužití ustanovení o smluvní pokutě za účelem neopodstatněného obohacení žalobkyně. Účelem oné kumulace je bezpochyby co nejrychleji dosáhnout limitů uplatnitelné výše smluvní pokuty dle § 122 odst. 2 a 3 z. s ú. a maximalizovat tak zisk žalobkyně. Takové ujednání považuje soud za ujednání neplatné ve smyslu § 1813 o. z. a dále též ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. Celková výše smluvní pokuty v období několika měsíců dosáhnout podstatné části úvěrem získané částky (zohledňujíce to, že smluvní pokuta ve výši 0,1% denně by byla počítána z celkové dlužné částky, tedy v krajní variantě spolu s celým dosud nesplaceným přirostlým smluvním úrokem, který, jak bylo uzavřeno shora, dosahuje lichevní výše). Utvrzovací funkce smluvní pokuty se ve světle shora uvedeného zcela vytrácí. Takto sjednaná smluvní pokuta, a to i bez zohlednění ostatních zjevně nepřiměřených smluvních ujednání (viz shora), může být pro běžného dlužníka likvidační. Ani dodržení limitů uplatnitelné výše smluvní pokuty dle § 122 odst. 2 a 3 z. s. ú. o amorálnosti ujednání soustavy smluvních pokut nic nezmění.

45. Ačkoli v zásadě platí, že ujednání o smluvní pokutě a o úroku jsou oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy (zvlášť když občanský zákoník předpokládá poskytnutí bezúročné půjčky), nepřistoupil soud k oddělení shora zmíněných vedlejších smluvních ujednání od Smlouvy, neboť jsou to právě všechna tato ujednání, která ve svém souhrnu vedou k závěru o rozporu Smlouvy s dobrými mravy jako celku, zakládající absolutní neplatnost Smlouvy. Je nepochybné, že jediným účelem poskytnutí úvěru žalobkyně bylo získat od žalovaného násobně vyšší částku z titulu lichevních úroků a v případě prodlení dlužníka i ze smluvních pokut a dosáhnout tak zisku, kterého by za běžných okolností nedosáhla. Všechna tato ujednání jsou se zbytkem Smlouvy propojena do té míry, že je nelze jedno po druhém izolovaně oddělit od souladného obsahu Smlouvy a je na místě přijmout závěr o lichevním charakteru Smlouvy jako takové. Právnímu jednání žalobkyně, jež v postavení silnějšího předkládá klientům spotřebitelům lichevní smlouvy, soud nehodlá poskytovat právní ochranu. Žalobkyně jako poskytovatel úvěrů, profesionál, uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých, jako v této věci. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek. Dle názoru zdejšího soudu by žalobkyně, bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích, tuto smlouvu s žalovaným neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. V rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 197/2019-99, ze dne 24. 10. 2019, soud uvedl, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala. Řečeno jinak, neplatnost se týká celé Smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by žalobkyně neplatnost včas.

46. Na uvedeném nic nemění ani to, že žalovaný Smlouvu podepsal. Zájem na zachování zásad pacta sunt servanda a autonomie vůle v tomto případě nemůže zvrátit rozhodnutí ve prospěch žalobkyně. Těmito zásadami se nemůže zaštiťovat věřitel, který vědomě a bez negociace se spolukontrahentem vtělil do smlouvy taková ujednání, která zcela zjevně stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z případného nepoctivého jednání. Následkem toho takový postup věřitele nemůže požívat ochrany a legitimizace ze strany soudu.

47. Dle soudu nelze pod záminkou ochrany zásady pacta sunt servanda přehlížet výlučně žalobkyní zvolené prostředky vedení kontraktačního procesu, které jsou způsobilé mít značný negativní dopad na přístup dlužníka – zpravidla neprávníka a k tomu někoho, jehož nepříznivá finanční situace mu (zřejmě) neumožňuje opatření si úvěru u bankovní instituce za mnohem příznivějších podmínek – ke kontraktačnímu procesu a kladou mimořádné požadavky na jeho pečlivost a opatrnost. Celý proces totiž určuje a vede žalobkyně, jsou vyplňovány jí vyhotovené formulářové dokumenty, které se později stávají smlouvami, dlužník - spotřebitel, tedy smluvní strana ve„ slabším“ postavení, má přitom zcela minimální (zda vůbec nějakou) možnost podílet se na podobě smluvních ujednání. Zjištění přístup žalobkyně ke kontraktačnímu procesu nevykazuje znaky toho, že by se pokusila objektivně požadovatelným způsobem šetřit práv povinného např. zvýšenou informační povinností. Totožný názor zastal i Krajský soud v Praze v rozhodnutí ve věci sp. zn. 17 Co 255/2020.

48. S ohledem na vše shora uvedené soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou. S ohledem na neplatnost Smlouvy totiž žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení smluvních pokut.

49. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu nevznikly v řízení jakékoli náklady.