77 A 41/2022 – 55

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: T. A. D., nar.: X st. příslušnost X, v ČR bytem X, zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2022, č. j. MV–95138–4/SO–2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2022, č. j. MV–95138–4/SO–2022 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 24. 3. 2022, č. j. OAM–656–12/ZR–2019 (dále též „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“). Jím byla dle § 100 odst. 1 písm. a) a § 100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správního řád“), zamítnuta jeho žádost o povolení obnovy řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu. Obsah žaloby 2. Žalobce má napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nezákonné, neboť žalovaná zamítla jeho odvolání, přestože byly splněny podmínky pro povolení obnovy správního řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu. Napadené rozhodnutí je též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) správního řádu, jelikož žalovaná zcela nedostatečným způsobem odůvodnila, proč podle jejího názoru nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení.

3. K námitce nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalobce uvedl, že žalovaná i správní orgán I. stupně zatížily svá rozhodnutí vadou nezákonnosti, když neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu a nepřiznaly jeho návrhu odkladný účinek. Skutečností existující v době původního řízení, již nemohl žalobce uplatnit během jeho průběhu, je existence rozsáhlých rodinných vazeb a jeho dvou nezletilých dětí s povoleným pobytem na území ČR, která v původním řízení nebyla reflektována a zohledněna, přestože vyplývá z výpisu evidence cizinců.

4. Správní orgán si během řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu neopatřil žádné podklady k posouzení nepřiměřenosti svého rozhodnutí z hlediska dopadu do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků, k posouzení nejlepšího zájmu dítěte, ani k posouzení, zda žalobce představuje ve vztahu k aktuální situaci i do budoucna ohrožení veřejného pořádku.

5. Tyto skutečnosti nemohly být uplatněny v původním řízení, neboť veškeré písemnosti byly žalobci doručovány po dobu výkonu trestu odnětí svobody v českém jazyce. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce nebyl dostatečně poučen o svých právech, resp. o možnostech a způsobu jejich uplatnění v době výkonu trestu odnětí svobody.

6. Rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu za současného stanovení lhůty k vycestování je mimořádně citelným zásahem do práva žalobce na respektování jeho soukromého a rodinného života i téhož práva jeho rodinných příslušníků, zejména manželky a dvou nezletilých dcer. Lze se jen stěží spoléhat, že se žalobci při přesídlení do země původu podaří získat jiné pobytové oprávnění umožňující návrat do ČR, neboť žalobce nesplňuje podmínku trestní zachovalosti ve smyslu § 174 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „ZPC“).

7. Povinnost zohlednit rodinné a soukromé vazby osoby, proti níž se řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu vede, zejména nejlepší zájem nezletilých dětí této osoby, plyne správním orgánům z přímo aplikovatelného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, ale rovněž ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty.

8. Žalobce nesouhlasí s názorem správního orgánu I. stupně a žalované, že obnova řízení neslouží k nápravě procesní pasivity účastníka řízení. Je to právě správní orgán, který je dle § 3 správního řádu povinen zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato povinnost je o to výraznější v řízeních vedených z moci úřední, v nichž má správní orgán v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu rovněž povinnost zjistit veškeré skutkové okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch účastníka řízení. Ani případná pasivita účastníka řízení nemůže změnit výše zmíněné povinnosti správního orgánu.

9. Dopad rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu je zřejmý z okolností, obsahu správního spisu a doložených důkazních prostředků. Žalobce pobývá na území ČR od roku 2004, od roku 2008 disponoval nejvyšším možným pobytovým oprávněním. Žalobcovy dcery jsou faktickými tuzemci, jelikož se zde narodily a prožily celý život, plní zde školní docházku a hovoří plynně česky, mají zde zájmy, přátele a vytvářejí si sociální vazby. Jejich vazby na zemi původu jsou minimální, jejich veškerý život je spjat s ČR. Rodina v zemi původu žalobce nemá srovnatelné sociální zázemí ani zdroj příjmů.

10. Doba žalobcova výkonu trestu odnětí svobody vazby mezi ním a jeho rodinou nezpřetrhala, jelikož byli v pravidelném telefonickém i osobním kontaktu a těšili se na obnovení společného soužití.

11. Správnímu orgánu I. stupně musela být existence rodinného života žalobce známa z provedeného výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR. Správní orgán však nezjišťoval individuální okolnosti rodinného života žalobce, ani si neopatřil výpisy z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR pro jeho rodinné příslušníky. Skutečnost, že si žalobce na území ČR vybudoval rodinu, se nijak nepromítla do rozhodnutí o zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu. Jak vyplynulo z obsahu správního spisu, správní orgán v řízení o zrušení trvalého pobytu neprovedl výslech žalobce ani jeho manželky a neopatřil si stanovisko příslušného Orgánu sociálně–právní ochrany dětí. Ke zjištění skutečností svědčících ve prospěch žalobce tak neučinil téměř ničeho.

12. V rozhodnutí o zrušení platnosti trvalého pobytu sice správní orgán poukázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak neučinil zvážení možnosti dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce a jeho rodinných příslušníků. Jen minimální pozornost věnoval správní orgán zájmům žalobcových nezletilých dětí.

13. Žalobce dále odkázal na judikaturu týkající se nutnosti posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu z hlediska zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života.

14. Správní orgány by měly též zkoumat, zda žalobce představuje ohrožení veřejného pořádku ve vztahu k aktuální situaci do budoucna a měly by zohlednit zejména individuální okolnosti případu. Tato povinnost přitom správnímu orgánu vyplývá z článku 9 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2020, č. j. 2 Azs 144//2020–33, dovodil, že toto ustanovení má přímý účinek a správní orgán je v řízení o zrušení platnosti trvalého pobytu cizince povinen posoudit kromě kritérií stanovených vnitrostátním právem, také zda cizinec ohrožuje vzhledem k závažnosti protiprávních jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek.

15. V druhém žalobním bodě týkajícím se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalobce uvedl, že žalovaná nezákonnost postupu správního orgánu v řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nezpochybnila, resp. se této skutečnosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nevěnovala. Žalovaná se zcela nedostatečným způsobem vypořádala s tím, zda jsou splněny podmínky pro povolení obnovy správního řízení. V tomto ohledu je tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

16. Žalovaná pouze kladla k tíži žalobce, že nevyužil všech řádných možností ochrany svých práv a nepodal včas proti rozhodnutí správního orgánu o zrušení platnosti trvalého pobytu odvolání. Žalobce neměl dostatečný přehled o svých právech, přičemž žalovaná je toho názoru, že tato skutečnost není pro řízení o povelní obnovy správního řízení relevantní a poukazuje na zásadu vigilantibus iura scripta sunt. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že správní orgán měl dostát své poučovací povinnosti, obzvlášť v situaci, kdy z moci úřední zahájil řízení proti cizinci znevýhodněnému nedostatečnou znalostí českého jazyka v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody.

17. Žalobce byl po dobu výkonu trestu odnětí svobody značně indisponován s ohledem na omezení své osobní svobody. Doručené vyrozumění o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v řízení o zrušení platnosti trvalého pobytu neobsahovalo žádné poučení o tom, jakým způsobem může účastník řízení své základní právo uplatnit ani jakým způsobem by měl správnímu orgánu sdělit své stanovisko k vedenému řízení. Žalobce byl poprvé poučen o svém právu na tlumočníka teprve ve vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, ačkoli správnímu orgánu mohla být známa žalobcova nedostatečná znalost českého jazyka. Žalobci bylo následně doručeno i rozhodnutí v českém jazyce. Toto rozhodnutí má necelých 5 stran, přičemž v poučení je sice uvedeno kde a v jaké lhůtě má být odvolání podáno, správní orgán však nereflektoval skutečnost, že žalobce je omezen na svobodě a že podání odvolání u správního orgánu pro něj není objektivně možné.

18. Žalovaná dle žalobce nezpochybňuje postup správního orgánu v řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu jako nezákonný a nesprávný, pouze formalisticky poukazuje na jiné instituty, jejichž využití v případě žalobce nepřichází v úvahu. Takový postup žalobce považuje za zjevné odepření spravedlnosti. Vyjádření žalované 19. Žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí, neboť žalobní námitky se shodují s těmi uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

20. V případě žalobce nebyly naplněny podmínky povolení obnovy řízení. Žalobce neuvedl žádné dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které žalobce nemohl v původním řízení uplatnit. Žalobce byl v původním rozhodnutí Ministerstva vnitra náležitě poučen o možnosti podání odvolání, v němž mohl námitky ohledně soukromého a rodinného života uplatnit, avšak tak neučinil.

21. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že z napadeného rozhodnutí vyplývá na základě jakých zákonných ustanovení a podkladů při rozhodování vycházela. Podle § 16 správního řádu se písemnosti vyhotovují v českém jazyce, pokud žalobce jakémukoli podání nerozuměl, ačkoliv v České republice žije již od roku 2004, měl se obrátit na profesionála. Jednání ve věci 22. Dne 25. 1. 2023 se ve věci konalo jednání. Zúčastnila se ho jen zástupkyně žalobce, Mgr. Věra Hujerová. Za stranu žalovanou se jednání nikdo bez omluvy nezúčastnil. Předvolání k jednání přitom bylo žalované řádně doručeno dne 15. 12. 2022. Soud ovšem neshledal důvod k odročení jednání, a proto ve smyslu § 49 odst. 3 s. ř. s. věc projednal a rozhodnul i bez účasti žalované. Zástupkyně žalobce zopakovala podstatný obsah žaloby a navrhla, aby soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

23. Soud ve věci neprováděl dokazování. Žalující strana navrhla, aby byly k důkazu provedeny rodné listy žalobcových dcer N. L. D. a N. Q. D., jejich vysvědčení a rodinná fotografie. Jejich prostřednictvím měla být prokazována újma, která žalobci, resp. jeho osobnímu a rodinnému životu hrozila v původním správním řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu a k níž v daném řízení nebylo řádně přihlédnuto. Soud však dospěl k závěru, že provedení těchto důkazů by bylo nadbytečné, neboť žalobce mohl a měl tyto důkazy uplatnit již v příslušném správním řízení, nikoli existenci a hloubku svých rodinných vztahů tvrdit a prokazovat až v soudním řízení správním vedeném o žalobě proti rozhodnutí správních orgánů ve věci jeho žádosti o povolení obnovy řízení. V tomto ohledu tedy tyto důkazní návrhy směřovaly k prokázání skutečností, jež stojí mimo rámec otázek relevantních z hlediska tohoto soudního řízení. Obsah správního spisu 24. Ze správního spisu soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 30. 3. 2019 vydaným dne 2. 4. 2019, č. j. OAM–656–5/ZR–2019, rozhodl správní orgán I. stupně jednak o tom, že se podle § 77 odst. 1 písm. h) ZPC ruší platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu, jednak o tom, že se mu podle § 77 odst. 3 ZPC stanoví lhůta pro vycestování z České republiky do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce, jemuž bylo rozhodnutí doručeno do výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, proti němu nebrojil odvoláním, a proto nabylo právní moci dne 24. 4. 2019. Věcným důvodem pro zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu bylo jeho odsouzení za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018, č. j. 6 T 28/2018–3503, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 11 To 59/2018.

25. Podáním datovaným dnem 1. 3. 2022 požádal žalobce správní orgán I. stupně o obnovu řízení o zrušení svého povolení k trvalému pobytu podle § 100 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Coby novou skutečnost, pro kterou by mělo k obnově řízení dojít, označil zjevnou nepřiměřenost rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života svého a členů jeho rodiny. Tato otázka údajně nebyla správním orgánem I. stupně téměř vůbec zohledněna, zjištěna, prokázána a porovnána s intenzitou ohrožení veřejného zájmu. Současně žalobce navrhl, aby jeho žádosti o obnovu řízení byl přiznán odkladný účinek, a to s ohledem na závažnost otázky, jež je předmětem správního řízení pro něj samotného, tak pro blíže nespecifikované nebezpečí, které hrozí jeho právní sféře.

26. Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2022, vydaným dne 25. 3. 2022, č. j. OAM–656–12/ZR–2019, správní orgán I. stupně žalobcovu žádost o obnovu řízení zamítl pro nesplnění podmínek obsažených v § 100 odst. 1 písm. a) a § 100 odst. 2 správního řádu a obnovu řízení nepovolil. Současně nepřiznal žalobcově žádosti odkladný účinek podle § 100 odst. 6 správního řádu. Správní orgán I. stupně uzavřel, že žádost o obnovu řízení je účelovou snahou o obejití ZPC s cílem legalizovat žalobcův pobyt na území ČR, neboť se žalobcem bylo dne 5. 1. 2022 zahájeno řízení o správním vyhoštění, když nerespektoval svou povinnost opustit území ČR. Účelovost žádosti je patrná i z toho, že žalobce v ní neuvedl žádné nové skutečnosti, které by nemohl uplatnit dříve. Jeho zástupce coby advokát si musí být vědom, že o obnovu řízení nelze žádat v situaci, kdy její důvody mohly být uplatněny v odvolání, které v nyní řešené věci žalobce ani nepodal. I s ohledem na to žalobce zmeškal zákonnou subjektivní lhůtu k podání žádosti o obnovu řízení podle § 100 odst. 2 správního řádu. Domáhá–li se žalobce obnovy z důvodu, že v původním řízení nebyla řádně posouzena přiměřenost dopadů rozhodnutí do jeho soukromých a rodinných poměrů, pak se o důvodech obnovy musel dozvědět již dne 4. 4. 2019, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu.

27. Žalovaná pak napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila, když přisvědčila správnímu orgánu I. stupně, že žalobce ani v žádosti o obnovu řízení, ani v podaném odvolání neuvedl žádné skutečnosti, které nemohl v původním řízení uplatnit. Pokud žalobce nevyužil možností, které mu nabízel řádný opravný prostředek proti rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu, nemůže se nyní úspěšně domáhat využití mimořádného opravného prostředku. Vlastní posouzení věci 28. Soud se v logice žalobního přezkumu napadeného rozhodnutí nejprve zabýval uplatněným žalobním bodem týkajícím se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

29. Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné proto, že se žalovaná zcela nedostatečně vypořádala s tím, zda jsou splněny podmínky pro obnovu řízení.

30. Tomuto názoru žalobce nelze přisvědčit.

31. Žalovaná, stejně jako správní orgán I. stupně, zcela přezkoumatelně konstatovala, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť žalobce ve své žádosti neuvedl žádnou novou skutečnost. Žalovaná se výslovně neztotožnila s žalobcovým názorem, že takovým důvodem může být tvrzené nedostatečné vypořádání otázky přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu v původním řízení, přičemž konstatovala, že žalobce ani ve své žádosti, ani v podaném odvolání neuvedl žádnou skutečnost, kterou nemohl v původním řízení uplatnit. Současně žalovaná odmítla žalobcovo tvrzení, že nemohl námitky ohledně nepřiměřenosti rozhodnutí o zrušení svého povolení k trvalému pobytu uplatnit v původním řízení, jelikož nebyl zastoupen a nebyl si vědom, že by tyto skutečnosti měl namítat, přičemž svůj názor žalovaná rovněž zdůvodnila (str. 5 napadeného rozhodnutí). Konečně, žalovaná uzavřela, že veškeré další odvolací námitky žalobce jsou takového charakteru, že je žalobce mohl a měl uplatnit již v původním řízení, a proto nemohou sloužit jako důvod k obnově řízení. Přisvědčila také názoru správního orgánu I. stupně, že v dané věci také již uplynula subjektivní lhůta k podání žádosti o obnovu řízení (str. 6 napadeného rozhodnutí).

32. Tyto důvody, které správní orgány obou stupňů vedly k jejich zamítavému rozhodnutí o žalobcově žádosti o obnovu řízení, považuje soud za řádně a přezkoumatelně odůvodněné. Jsou formulovány v logice věci, srozumitelně a odpovídají zákonným požadavkům na odůvodnění správního rozhodnutí, jak plynou zejména z § 68 odst. 3 správního řádu. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné.

33. Dále se soud zabýval žalobním bodem týkajícím se nesprávného právního posouzení věci, resp. tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

34. Podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu: „Řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.“ 35. Z citované právní úpravy je patrné, že podmínky pro obnovení řízení jsou čtyři: 1) existence pravomocného rozhodnutí ve věci samé, 2) žádost účastníka řízení, 3) naplnění některého z taxativně uvedených důvodů obnovy řízení a 4) možnost, že naplnění konkrétního důvodu obnovy řízení povede k jinému řešení v dané věci. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě skutkových pochybení za účelem ochrany veřejných subjektivních práv účastníka řízení a lze dovodit, že ten má při splnění zákonných podmínek na obnovu řízení právní nárok. V projednávané věci činí žalobce sporným závěr správních orgánů, že nebyla naplněna třetí uvedená podmínka obnovy řízení. Podle jeho názoru nebyla v původním správním řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu dostatečně reflektována otázka přiměřenosti dopadu takového rozhodnutí do jeho soukromých a rodinných poměrů.

36. Ani tento žalobní bod není důvodný.

37. Soud je nucen konstatovat, že již ze žalobních tvrzení samotných je nedůvodnost podané žaloby (a ovšem i samotné žádosti o obnovu řízení) zcela evidentní.

38. Žalobce si předně protiřečí, pokud v žalobě na jedné straně uvádí, že správní orgány si v původním řízení neopatřily žádné podklady k posouzení přiměřenosti dopadů svého rozhodnutí do jeho soukromých a rodinných poměrů, ačkoliv současně tvrdí, že existence jeho „rozsáhlých rodinných vztahů“ na území ČR, která má být onou dříve neznámou skutečností, pro niž se žalobce domáhal obnovy řízení, „vyplývala z provedeného výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR“. Tato dvě žalobcova tvrzení vedle sebe logicky neobstojí: buď si správní orgány k žalobcovým rodinným poměrů neobstaraly žádné podklady, nebo měly k dispozici (přinejmenším) provedený výpis z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR, z něhož žalobcovy rodinné vazby vyplývaly.

39. Podstatnější však je, že povolení obnovy řízení z povahy věci nemohou ty skutečnosti, o kterých žalobce hovoří, odůvodnit. Žádné z těchto tvrzení neobsahuje informaci o dříve neznámých skutečnostech, které existovaly v době původního řízení. Zcela jistě takovými skutečnostmi nemohou být žalobcovy rodinné vazby: žalobce koneckonců ani netvrdí, že by tyto „rozsáhlé“ rodinné vazby vyšly najevo až po právní moci rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu. Ostatně je to prakticky velmi složitě představitelná konstrukce – žalobce by musel tvrdit, že teprve po právní moci zjistil, že vlastně má na území České republiky rozsáhlé rodinné vazby, o nichž dříve nevěděl a objektivně vědět ani nemohl, přičemž by ale současně musel plausibilně tvrdit, že dopady rozhodnutí o zrušení jeho trvalého pobytu jsou nepřiměřené právě vzhledem k těmto nově zjištěným rozsáhlým rodinným vazbám. Takový úkol by byl na první pohled poměrně náročný a lze důvodně pochybovat, že by realitě taková situace mohla skutečně nastat.

40. Žalobce však ani touto cestou nejde a toliko se omezuje na tvrzení, podle něhož správní orgány v původním řízení k těmto existujícím vazbám řádně nepřihlédly, ačkoliv jim byly známy z provedeného výpisu z evidence cizinců, resp. dále samy nezjišťovaly relevantní okolnosti týkající se těchto žalobcových rodinných vazeb. Jinými slovy žalobce namítá nesprávný procesní postup správního orgánu, který rozhodl o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu. To ale není důvod obnovy řízení, neboť nejde (ani pokud by byla tato námitka oprávněná) o skutkovou vadu rozhodnutí v původním správním řízení.

41. Nic na tomto závěru nemohou změnit ani tvrzení žalobce, podle nichž nemohl v průběhu správního řízení řádně tvrdit skutečnosti vztahující se k jeho osobním a rodinným poměrům, neboť se nacházel ve výkonu trestu. Samotná tato okolnost nečiní z těchto osobních a rodinných poměrů dříve neznámé skutečnosti. Navíc lze nad rámec uvedeného konstatovat, že žalobci byly evidentně všechny písemnosti v původním řízení doručovány řádně s řádným poučením; přestože žalobce tvrdí, že nebyl dostatečně poučen o svých právech, sám ani konkrétně neuvádí, o jakém svém právu snad neměl být poučen. Ale ani případné procesní pochybení v tomto směru by samo o sobě nemohlo představovat důvod pro obnovu řízení, neboť tu opět nejde o skutkové pochybení, ale toliko nejvýše o pochybení procesní. Rozhodující v tomto směru je, že žalobce se proti rozhodnutí o zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu nijak nebránil odvoláním, tj. řádným opravným prostředkem, v němž mohl uplatnit svá tvrzení týkající se svého rodinného zázemí a svých rodinných vazeb na území, pokud tak neučinil již v řízení před správním orgánem I. stupně. Této možnosti však žalobce nevyužil a mimořádný opravný prostředek, kterým je i obnova řízení na žádost účastníka, nemůže sloužit k nápravě nedostatku procesní diligence v původním správním řízení.

42. Stejný závěr je pak nutno učinit i ve vztahu k dalším žalobním tvrzením. Ani tvrzení o tom, že si správní orgány neobstaraly podklady k posouzení nejlepšího zájmu žalobcových nezletilých dcer, ani k posouzení skutečnosti, zda žalobce představuje ve vztahu k aktuální situaci i do budoucna ohrožení veřejného pořádku, nemohou již na první pohled obstát coby důvody pro povolení obnovy řízení, neboť i tato tvrzení, i kdyby se zakládala na pravdě, mohou svědčit nejvýše toliko o procesním pochybení správního orgánu, který v původním správním řízení rozhodoval. Tato tvrzení však nejsou nositeli informace o jakékoli dříve neznámé skutečnosti, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit.

43. Zákonné znaky hypotézy právní normy obsažené ve shora citovaném ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu je totiž nutno vykládat objektivně, nikoli subjektivně. „Něčím neznámým jsou tedy pouze ty skutečnosti a důkazy, které žadatel o obnovu v rámci správního řízení znát nemohl a jako takové je nemohl uplatnit (…). Správní orgán má přitom hodnotit právě jen tuto vlastnost skutečností a důkazů, nikoliv jakékoli jiné další otázky, tedy např. zákonnost postupu, které rozhodnutí předcházelo, ani samotné rozhodnutí ve věci či jeho odůvodněnost, nebo to, jak bylo postupováno správními orgány či soudy v jiných věcech téhož subjektu.“ (Mates, P. a Kopecký M.: Mimořádné opravné a dozorčí prostředky ve správním řízení. Leges, 2022, str. 47). Ostatně, i judikatura Nejvyššího správního soudu konstatuje, že onou dříve neznámou skutečností lze chápat toliko skutečnost objektivně neznámou, tj. takovou, kterou účastník řízení nemohl znát a uplatnit v původním řízení. Nestačí v tomto směru ani to, že by se jednalo o skutečnost neznámou pouze žadateli o obnovu jako takovému (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 18/2010–113). Za dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy je nutno považovat takové skutečnosti či důkazy, které existovaly v době původního rozhodování, vyšly však najevo až po ukončení původního řízení a před ukončením původního řízení nebyly účastníku řízení známy, a proto je nemohl v řízení uplatnit (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009–74 či ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 18/2010–113). Tato kritéria je nutno chápat v objektivním smyslu, tedy jako skutečnosti (důkazy), které účastník správního řízení skutečně znát nemohl a nemohl je v původním řízení uplatnit. Jde např. o situace, kdy listina nebo jiná věc potřebná k provedení důkazu byla nedostupná, nebo případy, kdy důležitý svědek nebyl dosažitelný nebo dodatečně vypověděl o důležitých okolnostech, ačkoli v původním řízení odepřel výpověď (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2020, č. j. 9 As 35/2020–32).

44. Symptomatické v tomto směru je, že ač žalobce popisuje různá možná procesní pochybení správního orgánu, který rozhodl o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu, sám neoznačuje jedinou konkrétní skutečnost, která by odpovídala předpokladům § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Tak např. když vytýká tomuto správnímu orgánu, že neprovedl jeho výslech ani výslech jeho manželky, neopatřil si stanovisko OSPOD apod., opomíjí i jen v nejhrubších rysech sdělit, co konkrétního by mělo těmito důkazními prostředky být zjištěno, natož aby tvrdil a zdůvodňoval, že právě tyto skutečnosti či důkazy by mohly naplnit hypotézu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Žaloba je tak v této části pouhým výčtem možných procesních pochybení, která mohla a měla být vytknuta v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu v původním řízení, ale která nemohou obstát jako důvod pro obnovu takového řízení.

45. Konstrukce žalobních tvrzení ze zákonných mezí, za nichž je možno povolit obnovu správního řízení, ostatně očividně vybočuje již tím, že nemožnost uplatnění oněch nových skutečností, o kterých žalobce hovoří, spojuje nikoli s tím, že by mu nebyly objektivně známy před ukončením původního řízení, ale s tvrzenou nemožností (či neschopností) je uplatnit proto, že se v době vedení původního řízení nacházel žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobcova tvrzení tak nejsou a způsobilá odůvodnit rozhodnutí o povolení obnovy řízení dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu.

46. Napadené rozhodnutí tedy není nezákonné. Závěr a náklady řízení 47. Soud dospěl závěru, že žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, není důvodná, výrokem I. tohoto rozsudku tak žalobu zamítl.

48. Výrokem II. tohoto rozsudku pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování o nákladech řízení se soud vyšel z § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož: „Nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl–li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.“ Účastníkem, který měl ve věci plný procesní úspěch, je žalovaná, neboť žaloba byla soudem zamítnuta. Žalovaná je nicméně správním orgánem, který podle příslušné judikatury Nejvyššího správního soudu nemá právo na náhradu těch nákladů, které nepřevyšují náklady spojené s výkonem její běžné úřední činnosti. Soud nezjistil, že by nějaké takové náklady žalovaná v souvislosti s probíhajícím řízení vynaložila. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Předmět řízení Obsah žaloby Vyjádření žalované Jednání ve věci Obsah správního spisu Vlastní posouzení věci Závěr a náklady řízení