77 C 73/2022 - 71

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Zatloukalovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo dopravy, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 200.000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka], do tří dnů ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím, tedy poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného proti žalobci. Žalobce tvrdil, že byl účastníkem řízení o státní kontrole a na to navazujícího správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. [Anonymizováno], zahájeného kontrolou uskutečněnou dne [datum]. Magistrát hlavního města Prahy rozhodl dne [datum] (uložil žalobci pokutu ve výši [částka]), žalobce proti rozhodnutí brojil odvoláním, o němž rozhodl odvolací správní orgán (Ministerstvo dopravy) až dne [datum], kdy také žalobci rozhodnutí doručil. Rozhodnutím odvolacího správního orgánu byla žalobci snížena pokuta na [částka] („z důvodu konstantní správní praxe“), při ukládání trestu však nedošlo ke zohlednění nepřiměřené délky řízení. Nepřiměřenou délkou řízení byla žalobci „zasažena jeho práva a byla mu způsobena újma“, jež má být nyní odškodněna. Postup správního orgánu prvního stupně po zahájení správního řízení je zatížen extrémními průtahy, postup odvolacího správního orgánu je rovněž zatížen extrémními průtahy. Žalobce uplatnil nárok na odškodnění u žalované dne [datum], podání opravil dne [datum]. Žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve formě konstatování porušení práva, tato forma odškodnění je však nepřiměřená. Žalovaná s plněním prodlévá již po uplynutí jednoho měsíce („lhůta pro předběžné projednání nároku v rozsahu šesti měsíců neodpovídá úrovni společnosti/techniky atd.“), proto je třeba žalobci přisoudit úrok z prodlení již ode dne [datum]

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že konstatování porušení práva žalobce je přiměřeným zadostiučiněním, a současně s tím zrekapitulovala průběh správního řízení, jehož délku je třeba počítat od [datum] do [datum] (a činí tedy 3 roky, 10 měsíců a 17 dnů). Žalovaná také vyjádřila přesvědčení, že žalobci žádná újma v souvislosti s délkou řízení nevznikla. Zdůraznila, že žalobce byl ve správním řízení uznán vinným ze spáchání přestupku a po celou dobu, kdy bylo řízení vedeno, si musel být s ohledem na charakter svého jednání, které bylo v řízení projednáváno, vědom spáchání přestupků. Co se týče provedené kontroly, žalobce si musel být vědom neúspěchu své obrany, když otázka použití přizvaných osob byla judikatorně vyřešena Nejvyšším správním soudem již v roce 2005 (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. [spisová značka], ze dne [datum]), právní zástupce žalobce v jiných řízeních námitky opakovaně uplatňoval a Nejvyšší správní soud se s nimi vypořádal již v roce 2018. Odborně zastoupenému žalobci, držiteli koncese na silniční motorovou dopravu osobní provozovanou vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče, muselo být zřejmé, že za situace, kdy poskytuje za úplatu převyšující vynaložené náklady třetí osobě službu spočívající v odvozu dle jejího zadání, jsou naplněny pojmové znaky taxislužby. Ve vztahu k výši uložené pokuty žalovaná poukázala na to, že žalobce správnímu orgánu neposkytl informace ohledně svých majetkových poměrů, správní orgány tedy vycházely z toho, že pokuta v uložené výši obecně pro podnikající fyzickou osobu likvidační není; bylo přitom na žalobci, zda poskytnutím a doložením údajů o svých osobních a majetkových poměrech projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta neměla likvidační důsledky, nezájem žalobce o doložení poměrů rovněž svědčí o nepatrném až žádném významu řízení pro žalobce. Žalobce již v den kontroly uhradil celou uloženou kauci 100.000 Kč a z průběhu řízení ani z jednotlivých podání nevyplývá, že by mu v souvislosti s tím vznikly jakékoli potíže. Kauci navíc žalobce neplatil ze svých prostředků, podle žalované lze důvodně očekávat, že ani případná sankce nebyla hrazena z prostředků žalobce; zásadní se žalované jeví, že nezapočtený zbytek kauce (39.000 Kč) byl vrácen na účet právního zástupce žalobce [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] „platby“ provedl právní zástupce žalobce z prostředků, které mu na jeho účet poskytla společnost [Anonymizováno] za účelem hrazení sankcí či kaucí jednotlivých přestupců uživatelů aplikace [Anonymizováno] v rámci podpory přislíbené dopravcům a řidičům v rámci jejich náboru a zajištění co nejširšího užívání aplikace Uber a s tím co nejvyšších příjmů pro [Anonymizováno] s ní propojené společnosti z jejího užívání plynoucích. Dále žalovaná zdůraznila, že již od okamžiku vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měl žalobce vzhledem k zásadě zákazu reformatio in peius naprostou jistotu, že mu v řízení nebude uložena sankce vyšší, a dále to, že odvolací správní orgán přistoupil ke snížení pokuty z důvodu zániku odpovědnosti žalobce za spáchané přestupky - délka řízení tak byla žalobci ku prospěchu. Žalobce se po celou dobu správního řízení nezajímal o jeho průběh, po celou dobu byl zastoupen advokátem. Žalovaná také podrobně popsala vývoj na trhu po vstupu společnosti [Anonymizováno], nárůst počtu kontrol v oblasti dopravy, nárůst počtu správních řízení v souvislosti s porušováním povinností při poskytování přepravních služeb s využitím aplikace [Anonymizováno]. Žalovaná dospěla k závěru, že poskytnutí jakéhokoli zadostiučinění žalobci je rozporné s veřejným pořádkem, dobrými mravy a obecnými principy spravedlnosti. Již ve vyjádření k žádosti žalobce o odškodnění žalovaná uvedla všechny podstatné okolnosti a již tehdy dospěla k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním pro žalobce je konstatování porušení jeho práva.

3. Žalobce replikoval zdůrazněním skutečnosti, že ve správním řízení bylo rozhodováno bez nařízení jednání, nebyly prováděny výslechy osob, nebyly zpracovány znalecké posudky, proto mělo být rozhodnuto v prvním stupni do 60 dnů, k čemuž je třeba připočíst 30 dnů na postoupení věci odvolacímu orgánu, který měl poté do 60 dnů rozhodnout o odvolání žalobce – ideální časová dimenze představuje 150 dnů, meritorně mělo být rozhodnut do 5 měsíců. Výsledek správního řízení není podle judikatury vůbec pro posuzování věci podstatný. Žalovaná svou argumentací šíří bludy, žalobce ve správním řízení nezneužíval svá procesní práva, reagoval v řízení promptně a řízení nezdržoval, toliko využil práva podat odvolání, „díky“ kterému snížil pokutu. Kauce byla uhrazena z finančních prostředků žalobce. Soud by měl do celkové délky řízení započítat i dobu, po kterou bylo vedeno kontrolní řízení - není rozdíl mezi právy a povinnostmi v daňové kontrole (kde soudy dovodily, že je třeba řízení posuzovat jako celek) a při kontrolním řízení.

4. Žalobce v průběhu ústního jednání uvedl, že kauci ve výši [částka] složil poté, co si hotovostní prostředky vyzvedl doma, peníze měl připraveny na nákup vozidla. Požadavek na přisouzení peněžitého zadostiučinění právě v částce [částka] je výsledkem mentální úvahy žalobce, byť tato neodpovídá závěrům stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). Po poučení, které mu bylo soudem poskytnuto v průběhu jednání, zopakoval, že nemajetková újma žalobce se presumuje a pokud se jedná o význam věci pro žalobce, mění svá dosavadní tvrzení o standardním významu řízení pro žalobce, a to tak, že význam správního řízení pro žalobce byl zvýšený - jednalo se o řízení o trestním obvinění, ve společnosti se změnily poměry v životní úrovni společnosti oproti roku 2009 a 2010, přiměřenou se jeví částka 50.000 Kč za jeden rok řízení. Žalobce odmítl vylíčit konkrétní okolnosti svědčící o významu řízení pro žalobce, takové okolnosti zde podle žalobce ani nejsou a žalobce není povinen prokazovat negativní skutečnosti.

5. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o průběhu kontrolního řízení a navazujícího správního řízení, tedy nebylo sporu o tom, co vyplynulo ze soudem připojených správních spisů (spis Magistrátu hlavního města Prahy zn. [Anonymizováno] a spis Ministerstva dopravy č.j. [Anonymizováno] , na jejichž podkladě soud učinil tyto dílčí závěry o skutkovém stavu: (i.) u žalobce byla dne [datum] provedena kontrolní jízda, o které byl sepsán kontrolní protokol; současně bylo žalobci zabráněno v jízdě použitím technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla; žalobce podle písemného záznamu nesložil kauci [částka] v 11:35 hod., avšak podle písemného potvrzení ji složil nejpozději v 13:45 hod., na základě čehož bylo vozidlo žalobce uvolněno a technický prostředek byl odstraněn v 14:35 hod.; žalobce prostřednictvím svého zástupce [tituly před jménem] [jméno FO] podal proti protokolu o kontrole námitky; (ii.) dne [datum] bylo vydáno Magistrátem hlavního města Prahy, odbor dopravních agend oznámení o zahájení řízení ve věci podezření z přestupku, které bylo zástupci žalobce téhož dne doručeno; (iii.) podle (ve správním spisu založeného) výpisu z živnostenského rejstříku byl žalobce ke dni [datum] držitelem živnostenského oprávnění k provozování koncesované živnosti s předmětem „[adresa] motorová doprava – osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče“, a to od [datum] na dobu neurčitou; (iv.) dne [datum] správní orgán vypracoval a téhož dne zástupci žalobce doručil předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den [datum]; (v.) dne [datum] byla správnímu orgánu Městským soudem v Praze doručena žaloba žalobce na ochranu před nezákonným zásahem podle ust. § 82 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), sepsaná dne [datum]; dne [datum] správní orgán vypravil vyjádření k žalobě a spis postoupil; dne [datum] Městský soud v Praze rozsudkem č.j. [spisová značka]-27 zamítl žalobu žalobce; dne [datum] zástupce žalobce sepsal neodůvodněnou kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka]-27, kterou doplnil podáním sepsaným dne [datum]; dne [datum] správní orgán vypravil své vyjádření ke kasační stížnosti žalobce a dne [datum] Nejvyšší správní soud rozsudkem č.j. [spisová značka] zamítl kasační stížnost žalobce, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne [datum]; (vi.) o zrušení ústního jednání (nařízeného na [datum]) byl zástupce žalobce vyrozuměn dne [datum]; (vii.) oznámením doručeným zástupci žalobce dne [datum] správní orgán sdělil, že shromáždil dostatečné podklady pro rozhodnutí a umožnil žalobci před rozhodnutím ve věci vyjádřit se k podkladům, navrhnout důkazy a činit jiné návrhy; (viii.) dne [datum] zástupce žalobce reagoval podáním vyjádření před vydáním rozhodnutí; (ix.) dne [datum] správní orgán prvního stupně rozhodl tak, že uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků, za což mu uložil pokutu ve výši [částka], jakož i povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku [částka]; rozhodnutí bylo správním orgánem vypraveno a současně doručeno zástupci žalobce dne [datum]; (x.) ještě téhož dne, tj. dne [datum], podal žalobce neodůvodněné odvolání, které doplnil podáním ze dne [datum]; k doplnění odvolání žalobce přiložil i opis vybraných údajů z DaP DPFO za zdaňovací období 2017, přičemž z této písemnosti je zřejmé, že žalobce vykázal ve zdaňovacím období roku 2017 příjmy v celkové výši [částka], výdaje ([částka]) uplatňoval procentem z příjmů; (xi.) dne [datum] bylo odvolání žalobce předloženo Ministerstvu dopravy k rozhodnutí o odvolání žalobce; (xii.) žalobce doplnil své odvolání ještě podáním ze dne [datum]; (xiii.) Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]) rozhodlo o odvolání žalobce, a to tak, že změnilo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že řízení o přestupcích podle ust. § 35 odst. 1 písm. g) a e) a ust. § 35 odst. 2 písm. m) zák. č. 111/1994 Sb. zastavilo (jelikož ohledně těchto přestupků zanikla odpovědnost žalobce v důsledku uplynutí promlčecí doby), dále zastavilo řízení ohledně přestupku spočívajícího v absenci výpisu z evidence vozidel taxislužby ve vozidle (jelikož s účinností od [datum] se nejedná o přestupek), dále zastavilo řízení o přestupku podle ust. § 35 odst. 2 písm. j) zák. č. 111/1994 Sb. (jelikož bylo zjištěno, že žalobce byl držitelem oprávnění řidiče taxislužby), a dále za přestupek podle ust. § 35 odst. 2 písm. n) zák. č. 111/1994 Sb. uložilo žalobci sankci [částka], ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo (oproti složené kauci [částka] mělo dojít k započtení částky [částka] a vrácení přeplatku v částce [částka]); rozhodnutí o odvolání bylo zástupci žalobce doručeno dne [datum] a téhož dne nabylo právní moci.

6. Z dopisu sepsaného dne [datum] zástupcem žalobce soud zjistil, že žalobce požádal Ministerstvo dopravy o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou kontrolního řízení vedeného u Magistrátu hl. m. Prahy pod sp. zn. [Anonymizováno] a navazujícího správního řízení vedeného u Magistrátu hl. m. Prahy pod sp. zn. [Anonymizováno], a to poskytnutím peněžitého zadostiučinění v částce [částka]. Podáním ze dne [datum] zástupce žalobce opravil specifikaci spisové značky řízení o kontrole (s tím, že správně mělo být uvedeno: [Anonymizováno]. Žalovaná v reakci na žalobcem uplatněné právo vyjádřením ze dne [datum] konstatovala, že došlo k porušení práva žalobce.

7. Ze stanoviska Ministerstva dopravy ze dne [datum] soud zjistil, že od vstupu společnosti [Anonymizováno] na český trh došlo k navýšení kontrolní činnosti, na kterou jmenovaná společnost reagovala masivní právní podporou řidičů a dopravců, kteří se proti provedeným kontrolám bránili, což vyústilo k navýšení počtu správních řízení o přestupcích řidičů; tato skutečnost vedla rovněž k nedodržení zákonných lhůt vztahujících se k délce řízení. Ve stanovisku je popsán vývoj situace na trhu, kdy podle Ministerstva dopravy po vstupu společnosti Uber byla z důvodu nového způsobu podnikání do značné míry chápána nevědomost dopravců a řidičů ohledně (ne)zákonnosti tohoto podnikání a byly jim ukládány nižší pokuty, postupem času však došlo k vyjasnění situace ohledně povahy podnikání a s narůstajícím počtem rozhodnutí věnujících se povaze podnikání pak byly pokuty postupně zvyšovány, neboť již nebylo pochyb o tom, že přepravy prováděné přes aplikace [Anonymizováno] jsou taxislužbou. Správních řízení vedených s řidiči a dopravci společnosti [Anonymizováno] se tito řidiči a dopravci zúčastňovali pouze v minimálním počtu případů, většinou se jednalo o šablonovitá podání právního zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], z jehož účtu docházelo i k placení uložených pokut. Mezi lety 2017 a 2019 došlo k nárůstu celkového nápadu odvolání zhruba o 50 – 100 %, zároveň došlo i k nárůstu počtu žalob podávaných řidiči a dopravci, což s sebou nese opět nárůst agendy Ministerstva dopravy.

8. Ze sdělení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum] soud zjistil, že od [datum] do [datum], kdy na český trh vstoupila společnost [Anonymizováno], bylo provedeno celkem [hodnota] přepravních kontrol, z nichž v 504 případech došlo k porušení právních předpisů. Ode dne [datum] do [datum] bylo provedeno celkem [hodnota] kontrol, z nichž v 1.829 případech došlo k porušení právních předpisů. Řidičů společnosti [Anonymizováno] se z tohoto počtu týkalo celkem [hodnota] kontrol, při kterých bylo shledáno v 536 případech porušení zákona č. 111/1994 Sb. a ve 101 případech porušení zákona č. 526/1990 Sb. Za období od [datum] do [datum] bylo zahájeno správní řízení v 1.154 případech, z toho došlo k vydání rozhodnutí v 930 případech. V období od [datum] do [datum] došlo k zahájení 1.752 řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí v 1.646 případech. Magistrát hlavního města Prahy rozhodoval o odvoláních proti rozhodnutím jednotlivých městských částí v roce 2017 v 17 případech, z nichž 2 se týkaly řidičů [Anonymizováno], v roce 2018 ve 26 případech, z nichž 24 se týkalo řidičů [Anonymizováno], v roce 2019 v 44 případech, z nichž 39 se týkalo řidičů [Anonymizováno], v roce 2020 ve 102 případech, z nichž 84 se týkalo řidičů [Anonymizováno].

9. Z ostatních v řízení provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, a proto se jimi v odůvodnění tohoto rozhodnutí ani podrobněji nezabývá. Další dokazování soud neprováděl, neboť toho pro zjištění skutkového stavu a pro posouzení věci nebylo třeba (na základě zjištění, která soud v řízení učinil, bylo možné učinit skutkový závěr pro rozhodnutí věci), další dokazování k návrhům účastníků tak bylo nadbytečným a kolidujícím se zásadou hospodárnosti řízení. Účastnický výslech žalobce soud neprovedl, neboť žalobce se svým výslechem nesouhlasil (zde se žalobce mýlí, pokud se domnívá, že bylo na soudu, aby vyhodnotil možný přínos účastnické výpovědi žalobce a v tomto směru žalobci poskytl poučení – žalobce byl poučen o tom, jaká tvrzení má doplnit, jakož i o tom, že má ke sporným tvrzením navrhnout důkazy, ze zásady rovnosti účastníků vyplývá, že případné důkazní návrhy, jakož i svolení účastníka s jeho výslechem, jsou v rukou účastníků). Provádět dokazování k původu finančních prostředků deponovaných na úschovním účtu advokáta soud shledal nadbytečným z toho důvodu, že informace, které by mohlo doplnění dokazování přinést, nejsou pro rozhodnutí věci významné. Soud nemá důvod nevěřit žalobci to, že měl prostředky na zaplacení kauce, tj. 100.000 Kč, k dispozici u sebe doma v hotovosti, a to i s ohledem na doprovodné vyjádření žalobce o tom, že měl prostředky připraveny na zakoupení vozidla, a i s ohledem na to, že za rok 2017 žalobce vykázal příjmy v celkové výši [částka] a o skutečných podnikatelských výdajích žalobce si nelze učinit představu, jelikož žalobce uplatňoval tzv. výdajový paušál.

10. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Dne [datum] žalobce, držitel koncese na silniční motorovou dopravu osobní provozovanou vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče, v návaznosti na proběhnuvši kontrolu a zabránění v jízdě použitím technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla složil kauci ve výši [částka]. Dne [datum] bylo již právně zastoupenému žalobci doručeno Magistrátem hlavního města Prahy oznámení o zahájení řízení ve věci podezření ze spáchání přestupků, správní orgán nařídil ústní jednání, které však odvolal, a to s ohledem na to, že žalobce podal na podzim roku 2017 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem podle ust. § 82 s. ř. s., o níž bylo rozhodnuto jejím zamítnutím dne [datum], o navazující kasační stížnosti žalobce bylo pravomocně rozhodnuto dne [datum]. Po podání informace žalobci o tom, že správní orgán nashromáždil v přestupkovém řízení dostatek podkladů pro rozhodnutí (konec ledna roku 2019) a po na to navazujícím vyjádření žalobce (začátek února roku 2019) správní orgán prvního stupně dne [datum] vydal rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle zákona o silniční dopravě a byl pokutován částkou 150.000 Kč. Žalobce podal téhož dne včasné odvolání, které doplnil podáním ze dne [datum]. Spis s odvoláním byl odeslán odvolacímu správnímu orgánu, tj. Ministerstvu dopravy, dne [datum], Ministerstvo dopravy rozhodlo o odvolání žalobce rozhodnutím ze dne [datum] tak, jak soud podrobněji popsal shora v bodě 5. tohoto odůvodnění. Žalobce v říjnu roku 2021 požádal o poskytnutí odškodnění, žádost opravil podáním ze dne [datum], žalovaná v návaznosti na to konstatovala, že došlo k porušení práva žalobce.

11. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 1 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

12. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle ust. § 31a odst. 1 - 3 zák. č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. („Úmluva“), každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

15. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Úspěch žaloby o náhradu majetkové či nemajetkové újmy proti státu závisí na současném splnění tří podmínek, a to (1.) podmínky existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, (2.) podmínky vzniku majetkové či nemajetkové újmy a (3.) podmínky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem majetkové či nemajetkové újmy na straně žalobce.

17. Soud předně ve shodě s účastníky má za to, že se na posuzovaný případ aplikuje čl. 6 Úmluvy, když judikatura dovodila, že pojem „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy je nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016). Uplatní se proto i vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10) - je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřenou délkou řízení dochází ke vzniku nemajetkové újmy. Lze přitakat žalobci, že nemajetková újma se v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, nemajetkovou újmu však poškozený musí tvrdit.

18. Žalobce újmu odvozoval od délky správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy a u Ministerstva dopravy, resp. od provedení kontroly, přičemž řízení (jako celek) považoval za nepřiměřeně dlouhé. Soud má ve shodě s žalobcem za to, že délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a to s ohledem na to, že případ nebyl nijak složitým (žalovaná netvrdila a v řízení nebylo zjištěno, že by v přestupkovém řízení docházelo k procesním komplikacím či že by věc byla skutkově či hmotněprávní složitější než obdobná přestupková řízení), žalobce negativně nepřispěl k pozdržení vydání rozhodnutí (rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ani rozhodnutí o odvolání), naopak v odvolacím řízení došlo ke zjevnému průtahu s ohledem na to, jaká doba proběhla od předložení odvolání k rozhodnutí o něm a následným rozhodnutím odvolacího správního orgánu. Z hlediska významu řízení pro žalobce soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, kterou žalobce zdůrazňoval v souvislosti s požadavkem na peněžitou kompenzaci, a sice předmět správního řízení – posuzována byla otázka viny a trestu žalobce, nikoliv však v intenzitě, jaká je dána např. u řízení trestního (a s tím souvisejícího možného omezení osobní svobody obviněného). Podle závěrů Stanoviska je do doby řízení v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno. V posuzované věci nedošlo k formálnímu přerušení přestupkového řízení (správní orgán o přerušení řízení nerozhodl), avšak z průběhu správního řízení je zjevné, ze správní orgán vyčkával na rozhodnutí soudů ve správním soudnictví o žalobě žalobce na ochranu před nezákonným zásahem, resp. o navazující kasační stížnosti žalobce. Žalobce proti zjevnému posečkání nijak nebrojil, v tomto řízení ani nenamítá, že by jeho žaloba či navazující kasační stížnost nebyly projednány v přiměřených lhůtách. Soud pro potřebu vypořádat se s otázkou (ne)přiměřenosti správního řízení nemůže odhlížet ani od skutečnosti, že v odvolacím řízení nebylo prováděno žádné doplňující dokazování, avšak v řízení o odvolání nebyl učiněn žádný úkon směřující ke skončení věci od předložení odvolání ([datum]) až do vydání rozhodnutí ([datum]). Celková délka správního řízení je nepřiměřená, ať už je počítána od uskutečnění kontroly ([datum]) či od doručení oznámení o zahájení přestupkového řízení žalobci ([datum]), když rozdíl mezi těmito událostmi činí toliko jeden měsíc, což je vzhledem k délce řízení, které skončilo [datum], již zanedbatelné. Závěr soudu o nepřiměřené délce řízení není zpochybňován žalovanou zdůrazňovaným nárůstem agendy související s přestupkovými řízení vedenými proti řidičům Uberu a dalším dopravcům, tyto okolnosti přičitatelné k tíži státu neospravedlňují průtahy v odvolacím správním řízení.

19. S ohledem na závěr soudu o nepřiměřené délce přestupkového řízení vedeného proti žalobci coby osobě obviněné ze spáchání přestupků se presumuje, že žalobci vznikla nemajetková újma, i v tomto ohledu se tak soud ztotožňuje s žalobní argumentací. Žalobce soudu připomínal a ze závěrů Stanoviska (i z rozhodovací praxe tuzemských soudů i Evropského soudu pro lidská práva) vyplývá, že k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva je na místě přistupovat jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).

20. Při úvaze o tom, jaká má být zvolena kompenzace nemajetkové újmy žalobce, bylo třeba zabývat se kritérii vyplývající z ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., tedy celkovou délkou řízení, jeho složitostí, jednáním poškozeného žalobce, postupu správních orgánů a významem řízení pro žalobce.

21. Zásadním se soudu jevilo, že žalobce byl ve správním řízení uznán vinným ze spáchání přestupku a byl mu uložen trest, přitom žalobce coby držitel živnostenského oprávnění k provozování osobní přepravy musel znát podmínky, za nichž může vykonávat přepravu osob. Je třeba rozlišovat mezi újmou osob nedůvodně podezřelých ze spáchání protiprávního jednání a újmou osob, které se protiprávního jednání prokazatelně dopustily, přičemž do tohoto druhého okruhu osob se řadí i odsouzený žalobce, jenž musel být přinejmenším srozuměn s tím, že proti němu bude vedeno přestupkové řízení, bude odsouzen a bude mu uložen zákonný trest. Je pak otazné, zda lze u žalobce vůbec usuzovat na stav nejistoty ohledně výsledku řízení, resp. stav nejistoty musí být u osoby vědomé si svých povinností a toho, že je porušila, z logiky věci jen částečný. Žalobce mohl pociťovat nejistotu toliko ohledně výše pokuty, zproštění viny důvodně očekávat nemohl, mohl však také doufat např. v zastavení řízení (k čemuž také částečně došlo). Zcela jistě však žalobce nemohl být ohledně výsledku řízení v takové nejistotě a vedení řízení úkorně prožívat tak jako osoba, která by se protiprávního jednání nedopustila.

22. Žalobce žalobu vystavěl na argumentaci, kterou jeho právní zástupce užívá i v jiných sporech (jiných přestupců) o poskytnutí odškodnění, které jsou u podepsaného soudu projednávány. Jednotlivé žaloby se významně neliší tím, jaká byla délka přestupkového řízení, vyhodnocením jeho složitosti, společné je i to, že (jako i v posuzované věci) dochází především k průtahům v odvolacím řízení. Formu odškodnění je třeba individualizovat, avšak zároveň platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (ust. § 13 zák. č 89/2012 Sb., občanský zákoník). Co se týče celkové doby řízení, jeho složitosti a postupu správních orgánů, k tomu lze odkázat na shora vyložené závěry soudu k otázce (ne)přiměřenosti řízení. Pokud jde o jednání žalobce, žalobce v přestupkovém řízení nijak neobstruoval, nemařil jeho průběh. Jednání žalobce však mělo v určitém ohledu vliv na délku řízení, s níž z podstaty věci souvisí případná nejistota žalobce ohledně výsledku řízení (kterou však sám žalobce nezdůrazňoval) - nelze přehlédnout, že žalobce o své vůli, právně zastoupen, podal v souvislosti s kontrolou nejen žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, ale později (v červnu roku 2018) i kasační stížnost, a to v době, kdy jeho zástupci muselo být s ohledem dřívější rozhodovací praxi soudů zřejmé, jak se soudy s použitou argumentací vypořádávají (žalovaná v té souvislosti odkazovala např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum] ve věci sp. zn. [spisová značka]). Žalobci nelze upírat právo podat zásahovou žalobu či kasační stížnost, ale učinil – li tak, pak fakticky upřednostnil svůj zájem na projednání související věci ve vedlejším řízení (před správními soudy) a vědom si toho, že správní orgán v řízení o přestupku nekoná, postup v řízení nijak neinicioval. K očekávané argumentaci žalobce, že aktivizovat správní orgán nebylo jeho povinností, lze uvést, že soud vyloženou úvahou mínil postihnout tu skutečnost, že žalobce fakticky upřednostnil svůj zájem na dvoustupňovém projednání (ne)zákonnosti zásahu před rychlejším postupem v řízení přestupkovém, z čehož pak však ale nelze usuzovat na to, že by přestupkové řízení bylo žalobce spjato se zvýšenou mírou tíživé nejistoty ohledně jeho výsledku (žalobce mohl upřednostnit i postup a možné uspíšení rozhodnutí v přestupkovém řízení, nepodal – li by kasační stížnost). Žádné ze shora připomenutých kritérií nebylo v posuzované věci naplněno intenzitou a způsobem, které by svědčily o tom, že bez ohledu na význam řízení pro žalobce je na místě přisoudit žalobci peněžité zadostiučinění – žalobce ani konkrétní okolnosti svědčící pro jiný závěr nevzpomínal. Soud přitom na podkladě toho, co účastníci uváděli, a toho, co vyšlo najevo provedeným dokazováním, nenaznal, že by význam pro žalobce byl jiný než nepatrný. Žalobce sice již v žalobě zdůrazňoval, že byl před zahájením přestupkového řízení podroben i kontrole, avšak kontrolní řízení dával svou argumentací do souvislosti s celkovou délkou řízení, nikoliv se zásahem do jeho práv v podobě vybrané kauce [částka]. Žalobce výší kauce a jejím zaplacením v souvislosti se svou újmou neargumentoval, tyto okolnosti do řízení vnášela svou argumentací o původu prostředků až žalovaná.

23. Do úvahy o formě kompenzace soud k neprospěchu žalobce nemohl promítnout jeho nezájem o řízení, když na ten usuzovat nelze, v řízení nevyšla najevo žádná skutečnost svědčící o tom, že by žalobce přinejmenším existenci přestupkového řízení nevnímal (míra toho, jak úkorně se žalobce mohl cítit, s uvedeným nesouvisí). Oproti tomu jelikož vlivem délky řízení došlo k zániku trestnosti u přestupků podle ust. § 35 odst. 1 písm. g) a e) a ust. § 35 odst. 2 písm. m) zák. č. 111/1994 Sb. a v návaznosti na to odvolací správní orgán řízení o těchto přestupcích zastavil, a jelikož s ohledem na změnu právní úpravy (nově) absence výpisu z evidence vozidel taxislužby ve vozidle již nenaplňovala v době rozhodování o odvolání znaky skutkové podstaty přestupku, je při úvaze o formě odškodnění třeba přihlédnout k těmto skutečnostem, přímo souvisejícím s délkou namítaného řízení, neboť v konečném důsledku délka řízení byla ku prospěchu žalobce. Oproti tomu zastavení řízení o přestupku podle ust. § 35 odst. 2 písm. j) zák. č. 111/1994 Sb. nelze k tíži žalobce při úvaze o formě zadostiučinění zohlednit, neboť zde není žádná souvislost s délkou řízení (a ani nelze žalobci klást k tíži, že v řízení před správním orgánem prvního stupně nezdůrazňoval, že byl držitelem oprávnění řidiče taxislužby).

24. Z původně (v žalobě) nevysloveného, avšak v průběhu řízení konstatovaného standardního významu řízení pro žalobce přešel žalobce k tvrzení o zvýšeném významu řízení. Odkazoval však na rozhodnutí soudů, nikoliv na konkrétní okolnosti posuzované věci, nevyjevil soudu ani základ své „mentální úvahy“, která ho vedla k formulaci požadavku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, ač soud po provedeném dokazování a předběžném zhodnocení důkazů dospěl k závěru o tom, že nelze usuzovat na jiný než nepatrný význam řízení pro žalobce, a žalobci poskytl potřebné poučení právě ve vztahu k potřebě objasnit význam řízení pro žalobce v souvislosti s požadovanou kompenzací. Soud nemohl odhlížet od skutečnosti, že smyslem poskytování kompenzace nemateriální újmy za porušení práva na přiměřenou délku řízení je reparace úzkosti, duševního stresu v očekávání výsledku případu a nejistoty s tím spojené. Posuzovaná věc se přitom, jak soud poukázal i shora, v podstatných znacích neliší od jiných sporů (jiných žalobců), žaloba byla opakováním zobecňující argumentace o vyvratitelné domněnce vzniku nemajetkové újmy, žalobce zcela rezignoval na to, aby soudu vyjevil (popsal) konkrétní vliv nepřiměřeně dlouhého řízení na jeho osobnostní sféru.

25. Žalobce, ač osobně přítomen u jednání soudu, nedoplnil svá tvrzení a neoznačil důkazy ve vztahu ke skutkovým okolnostem svědčícím o tom, že význam řízení pro žalobce byl znatelnější než nepatrný. Žalobce ani nesouhlasil se svým účastnickým výslechem. Soud jej (pro něj) nepříznivě vyznívajícím rozhodnutím nesankcionoval za to, že odmítl ve věci jako účastník vypovídat, účastnická výpověď ostatně ani nemůže nahrazovat žalobní tvrzení (a břemeno tvrzení tíží v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného žalovanou, nikoliv žalobce). Žalobce se však mohl pokusit soud přesvědčit o tom, že ač byl odsouzen za protiprávní jednání, které spáchal, a nemohl tak pociťovat nejistotu ohledně výsledku řízení tak úkorně a s takovou intenzitou jako osoba nejednající protiprávně, že ač preferoval podání kasační stížnosti před uspíšením přestupkového řízení (a ani se nepokusil uspíšit postup v přestupkovém řízení, nijak jej neurgoval), že ač před podáním žaloby a ani v tomto řízení nezdůrazňoval výši kauce či uložené pokuty, přesto jsou zde okolnosti nasvědčující tomu, že význam řízení byl pro žalobce vyšší než nepatrný, že mu vznikla jiná než nepatrná újma. Žalobce se fakticky omezil na zobecňování své újmy a ústy svého zástupce odkazoval na rozhodovací praxi vyšších soudů, neměl potřebu soudu konkrétní okolnosti zpřístupnit.

26. Původem prostředků, z nichž byla zaplacena kauce, se soud při svých úvahách o formě zadostiučinění nezabýval, neboť z těchto okolností nelze na význam řízení pro žalobce dost dobře usuzovat. Soud obecně neshledává rozdíl mezi tím, kdy je kauce zaplacena z „vlastních“ prostředků, s nimiž osoba disponuje, a tím, že si prostředky např. musí teprve pro ten účel opatřit, neboť v obou případech kauce či pokuta platícího fakticky zatěžují a nelze bez objasnění dalších okolností (a vysvětlení souvislostí) dost dobře rozlišovat mezi dopady na platícího. Nepociťoval – li sám žalobce potřebu tyto konkrétnosti do řízení vnést, pak nelze usuzovat na to, že by zde byly okolnosti související s původem (a blokací) prostředků, které by zvyšovaly význam řízení pro žalobce.

27. Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva, kterého se již žalobci před zahájením řízení dostalo, je dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu, a proto není důvodné přiznat žalobci zadostiučinění v penězích. Naopak přisouzení peněžitého zadostiučinění by mohlo být shledáno, vzhledem k okolnostem projednávané věci, rozporným s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Pro nedůvodnost žaloby soud žalobu zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení proti procesně neúspěšnému žalobci. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka [částka] za každý realizovaný úkon dle ust. § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (v posuzované věci jsou těmito úkony vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast na jednání).

29. Uloženou povinnost je žalobce povinen splnit ve lhůtě určené dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení