78 A 10/2025–33

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobkyně: NeoGyn–Privat s.r.o., IČO: 28716574 sídlem Topolová 1374, 434 01 Most zastoupená JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem sídlem Marie Pujmanové 2447/9, 434 01 Most proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2025, č. j. KUUK/056743/2025/DS/Lin, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2025, č. j. KUUK/056743/2025/DS/Lin, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Most, odboru správních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 6. 3. 2025, č. j. MmM/045552/2025/OSČ–P/DP, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), přičemž jí byla dle § 125f odst. 4 téhož zákona uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Současně byla žalobkyni podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 250/2016 Sb.“), uložena povinnost nahradit náklady daného řízení v paušální částce 2 500 Kč. Shora odkazovaného přestupku se žalobkyně měla dopustit tím, že jako provozovatelka vozidla tovární značky Mazda, registrační značky X, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití daného vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích, když blíže nezjištěný řidič dne 6. 10. 2024 v čase 3:00 hodin v Mostě, na ulici Marie Pujmanové u čp. 2451, stál s odkazovaným motorovým vozidlem, registrační značky X, v rozporu se zvláštním právním předpisem na křižovatce, čímž tento řidič porušil § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.

2. Zároveň se žalobkyně domáhala toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobkyně v žalobě úvodem obecně namítla, že „dopravní značka nebyla ke dni skutku schválena opatřením obecné povahy, uložení pokuty za její porušení je nezákonné. Jak vyznačení značky, tak uložení pokuty je výkonem státní moci mimo způsob a meze stanovaných zákonem, v projednávané věci tedy v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy“. K tomu poukázala na dikci § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu a zdůraznila, že se na místní komunikaci stanovuje místní dopravní značka opatřením obecné povahy. Následně uvedla, že správce komunikace v křižovatce ulic Marie Pujmanové a Petra Jilemnického v Mostě vyznačil vodorovnou dopravní značku č. V13 „šikmé rovnoběžné čáry“ dříve, než byla tato schválena opatřením obecné povahy. Za stání motorového vozidla na dotčené neschválené dopravní značce pak správní orgán I. stupně žalobkyni uložil pokutu, popř. za přestupek spočívající v nedovoleném zastavení a státní přímo v křižovatce.

4. Dále žalobkyně uvedla, že po řidiči (ani provozovateli) motorového vozidla nelze požadovat, aby u dopravních značek během provozu zjišťoval, zdali jsou tyto platně schváleny z hlediska úředního postupu, jelikož platí presumpce správnosti postupu veřejné správy. K tomu žalobkyně poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 240/2018, sp. zn. 8 As 68/2009 a sp. zn. 10 As 13/2020. Na vyznačenou vodorovnou značku tedy řidiči nezbývalo než se spoléhat, a přestupek tudíž nebylo možno pojmout tak, jako by dotčená značka vyznačena nebyla a došlo k přestupku spočívajícímu v nedovoleném stání v křižovatce.

5. K hypotetické úvaze v rovině nedovoleného státní v křižovatce poté dle žalobkyně správní orgán I. stupně nesprávně vyhodnotil výjimku zákazu stání v křižovatce dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, pokud se jedná o T–křižovatku, neboť to nemusí odpovídat jen stavebně, ale i tím, že k T–křižovatce lze přijet pouze ze 3 směrů, nikoliv ze 4 směrů. Obousměrná je ulice Petra Jilemnického, ulice Marie Pujmanové je jednosměrná. V místě parkování tak dotčené vozidlo dle žalobkyně nemohlo bránit výhledu přijíždějícím řidičům s ohledem na jednosměrnost ulice Marie Pujmanové, kterou ke křižovatce nelze přijet ve směru dolů. Atributy T–křižovatky tak byly naplněny a k nedovolenému stání v křižovatce nemohlo dojít ani v hypotetické variantě.

6. Následně žalobkyně popsala, že žalovaný měl ve věci za nesporné, že místní úprava nebyla schválena a přesto vyhodnotil, že došlo k porušení pravidel dopravního provozu, za které uložil pokutu. Vozidlo žalobkyně stálo na šikmých vodorovných čarách, to je zřejmé z provedené fotodokumentace, a proto nemohlo stát v křižovatce, neboť vyznačené čáry křižovatku zužují.

7. V projednávaném případě žalobkyně doplnila, že z jí pořízené fotodokumentace z místa přestupku (pozn. soudu – založeno ve správním spisu) vyplývá, že řidiči nedodržují zónu 5 m od konce křižovatky v ulici Petra Jilemnického, kde je zakázáno zastavení a stání, ani vlastní značení č. V13, a to kvůli nedostatku možnosti parkovat po 20 hodině, což žalovaný může změnit.

8. Byť byla dle žalobkyně v projednávaném případě uložena pokuta na spodním rozpětí zákonné výměry – tj. 2 000 Kč, ani tak neodpovídá materiální nebezpečnosti přestupku. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh projednávané věci, jakož i uplatněnou žalobní argumentaci. Následně uvedl, že byl ve věci primárně projednán přestupek provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobkyně však v žalobních tvrzeních toliko poukázala na skutečnosti stran přestupku neustanoveného řidiče. Žalovaný tudíž v podané žalobě postrádal důvody týkající se právě přestupku provozovatele vozidla, přičemž tedy navrhl, aby byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Replika žalobkyně 10. V podané replice žalobkyně zopakovala podstatné body uplatněné žalobní argumentace a k otázce materiálního korektivu v případě přestupku provozovatele vozidla citovala rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 34 A 35/2020. Učinila tak s tím, že je zcela proti smyslu a účelu správního trestání, aby samosprávy vyhledávaly formalistická porušení dopravních předpisů bez společenské škodlivosti. Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobkyně uvedla, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a žalovaný nesdělil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří–li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání uděluje.

12. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

13. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. S ohledem na obsah a formulaci žalobní argumentace soud zároveň zdůrazňuje, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační. Od žalobkyně, která vymezuje hranice soudního přezkumu, se tudíž oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud nesmí nahrazovat její projev vůle a vyhledávat vady napadeného správního aktu. Soud je totiž oprávněn, a současně povinen, přihlížet k vadám řízení vyjmenovaným v § 76 odst. 1 s. ř. s. ex officio, pouze tehdy, pokud brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009–84, nebo např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 3 Afs 136/2018–99). Jinak řečeno, žalobkyně je povinna jí spatřované důvody nezákonnosti žalovaného rozhodnutí v žalobě explicitně uvést a vymezit tím soudu rozsah kontroly správního rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005–74, nebo ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 As 5/2012–22). Soud je následně takovýmto vymezením žalobních bodů vázán, přičemž rozhodnutí nemůže (až na výjimky) přezkoumat z důvodů, které nebyly uplatněny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 63). Jestliže žalobní bod nadepsaným požadavkům vyhovuje, pak je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, popř. v průběhu řízení dále doplněn (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 As 73/2006–121). Obsah, rozsah a kvalita žalobní argumentace tak předurčují obsah a rozsah následného soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 1 Afs 142/2022–49, nebo rozsudek rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 78). Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za žalobkyni či dohledávat důkazní prostředky svědčící v její prospěch. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta žalobkyně (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011–95, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009–99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007–46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008–60, nebo ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020–70).

15. Právě ve světle shora popsaných judikaturních závěrů tedy zdejší soud přistoupil k hodnocení uplatněných žalobních bodů.

16. Soud zároveň pokládá za potřebné úvodem vyjasnit, co je vlastně předmětem tohoto soudního řízení. Předmět soudního řízení správního je vymezen předmětem napadeného rozhodnutí a řízením jemu předcházejícím, resp. následně v tomto kontextu uplatněnými žalobními námitkami. K tomu je přiléhavým odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 4 As 305/2018–36, v němž bylo konstatováno, že „předmětem soudního přezkumu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je zásadně rozhodnutí odvolacího správního orgánu.“ V řešené věci tedy konkrétně rozhodnutí žalovaného o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jehož se měla dopustit tím, že jako provozovatelka vozidla tovární značky Mazda, registrační značky X, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití daného vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích, když blíže nezjištěný řidič dne 6. 10. 2024 v čase 3:00 hodin v Mostě, na ulici Marie Pujmanové u čp. 2451, stál s odkazovaným motorovým vozidlem v rozporu se zvláštním právním předpisem na křižovatce, čímž tento řidič porušil § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.

17. Nutno pak ve věci zrekapitulovat, že žalobkyně byla nejprve výzvami podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vyzvána správním orgánem I. stupně k úhradě určené částky 500 Kč, popř. aby sdělila totožnost řidiče. V první z těchto výzev ze dne 18. 11. 2024 přitom bylo uvedeno, že se „blíže nezjištěný řidič tím, že dne 6. 10. 2024 v čase 3:00 hodin v Mostě, na ulici Marie Pujmanové u čp. 2451, stál s motorovým vozidlem tov. zn. Mazda, reg. zn. X, v místě, kam je vjezd zakázán vodorovnou dopravní značkou č. V13 „šikmé rovnoběžné čáry, dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.“ Na základě zjištění nových skutečností stran vyznačení (neschválené) vodorovné dopravní značky č. V13 „šikmé rovnoběžné čáry“ v křižovatce ulic Marie Pujmanové a Petra Jilemnického, pak správní orgán I. stupně žalobkyni zaslal druhou výzvu podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu ze dne 3. 12. 2024, ve které popsal (překvalifikoval), že se „blíže nezjištěný řidič tím, že dne 6. 10. 2024 v čase 3:00 hodin v Mostě, na ulici Marie Pujmanové u čp. 2451, stál s motorovým vozidlem tov. zn. Mazda, reg. zn. X, v rozporu se zvláštním právním předpisem na křižovatce, dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.“ Jelikož žalobkyně na druhou výzvu ze dne 3. 12. 2024 reagovala toliko nesouhlasem s postupem správního orgánu I. stupně, ten následně věc přestupku neznámého řidiče usnesením ze dne 20. 1. 2025 odložil a příkazem ze dne 22. 1. 2025 zahájil se žalobkyní řízení o přestupku provozovatele vozidla, jak už byl tento shora v podrobnostech popsán (tj. ve smyslu porušení § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu). Po podání odporu správní orgán I. stupně k žádosti žalobkyně ve věci nařídil ústní jednání. Poté bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí o přestupku provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, proti němuž se žalobkyně odvolala. O podaném odvolání žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím, jež je právě předmětem tohoto soudního řízení.

18. V tomto ohledu soud upozorňuje na skutečnost, že výzva provozovateli vozidla dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu za splnění zákonných podmínek předchází samotnému řízení o přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. V případě postupu správního orgánu dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu se tedy „nejedná o správní řízení a uložení pokuty za přestupek, ale o jakési zbavení se odpovědnosti za přestupek vykoupením se, resp. se jedná o zánik odpovědnosti za přestupek dobrovolným uhrazením určené částky mimo správní řízení.“ (srov. Novopacký, D., Vetešník, P., Bezděkovský, K.: Zákon o silničním provozu. Komentář., Systém ASPI, Wolters Kluwer, k § 125h). K tomu lze doplnit i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 29. 7. 2014, č. j. 58 A 4/2014–7, ve kterém bylo konstatováno, že „výzva vydaná dle § 125h zákona o silničním provozu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (…) Výzvou vydanou dle § 125h zákona o silničním provozu se s konečnou platností práva a povinnosti žalobce nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují. Není–li uhrazena požadovaná částka v den splatnosti, správní orgán pokračuje v šetření přestupku. Žalobce tak musí veškerou svou procesní aktivitu směřovat do pokračujícího správního řízení, v němž jedině může uplatňovat námitky týkající se věci samé. Soudnímu přezkumu bude podléhat až konečné rozhodnutí o přestupku.“ 19. V návaznosti na dříve uvedené soud dále uvádí, že příkazní řízení je upraveno obecně ve správním řádu a v zákoně č. 250/2016 Sb. Podle § 90 odst. 1 věty první zákona č. 250/2016 Sb. může správní orgán o přestupku rozhodnout příkazem. Podle § 150 odst. 3 správního řádu současně platí, že proti příkazu může ten, jemuž se povinnost ukládá, podat odpor ve lhůtě 8 dnů ode dne oznámení příkazu. Podáním odporu se příkaz ruší a řízení pokračuje. Jelikož žádný právní předpis neumožňuje správnímu orgánu za této situace (znovu) zahájit správní řízení, zrušený příkaz nutně nahrazuje oznámení o zahájení správního (přestupkového) řízení. To znamená, že sice přestává působit jako rozhodnutí o přestupku, neboť tato jeho funkce se podáním odporu ruší, nicméně zůstává dále existovat jakožto oznámení o zahájení řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2021, č. j. 5 As 306/2020–27). Účelem formálního zahájení řízení přitom je, aby bylo účastníku řízení zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby mu bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soud ze dne 23. 12. 2015, č. j. 2 As 216/2015–44, nebo ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009–541). V projednávaném případě je tudíž třeba konstatovat, že žalobkyně byla o této skutečnosti najisto informována doručením příkazu ze dne 22. 1. 2025 (tj. v rámci zahájení dotčeného správního řízení), v němž bylo srozumitelně a dostatečně určitě popsáno její přestupkové jednání, spočívající v tom, že jako provozovatelka vozidla tovární značky Mazda, registrační značky X, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití daného vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích, když blíže nezjištěný řidič dne 6. 10. 2024 v čase 3:00 hodin v Mostě, na ulici Marie Pujmanové u čp. 2451, stál s odkazovaným motorovým vozidlem, registrační značky X, v rozporu se zvláštním právním předpisem na křižovatce, čímž tento řidič porušil § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. V posuzované věci tak dle názoru soudu nelze o nevědomosti žalobkyně o předmětu řízení hovořit, přičemž ten nebyl v celém průběhu zahájeného správního řízení nijak měněn.

20. Zdejší soud proto shledal jako zcela mimoběžnou (značně obsáhlou) argumentaci žalobkyně, ve které tato namítala, že byla v dotčeném místě vyznačena vodorovná dopravní značka č. V13 „šikmé rovnoběžné čáry“ dříve, než byla schválena opatřením obecné povahy a že za stání motorového vozidla na dotčené neschválené dopravní značce správní orgán I. stupně žalobkyni uložil pokutu. Jak se totiž nepochybně podává z výše rekapitulovaného, resp. z obsahu správního spisu, přestupkové jednání žalobkyně nebylo v řešeném správním řízení nijak spojeno s porušením zákazu plynoucího z dopravní značky V13 „šikmé rovnoběžné čáry“, ale s porušením § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, podle kterého řidič nesmí zastavit a stát na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní; tento zákaz neplatí v obci na křižovatce tvaru „T“ na protější straně vyúsťující pozemní komunikace. Soud se tudíž dále nezabýval žalobními tvrzeními stran porušení zákazu plynoucího z dopravní značky V13 „šikmé rovnoběžné čáry“, neboť se tyto námitky zjevně míjely s předmětem daného soudního řízení, který byl jednoznačně vymezen obsahem napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

21. Vycházeje ze shora uvedeného pak soud shledal za nekonzistentní (resp. za protichůdná) tvrzení žalobkyně, že platí presumpce správnosti postupu veřejné správy, a tudíž, že řidiči poukazovaného vozidla nezbývalo, než se na vyznačenou vodorovnou dopravní značku V13 „šikmé rovnoběžné čáry“ spoléhat. Nadto sama žalobkyně doplnila, že její vozidlo stálo na šikmých rovnoběžných čarách, jak se podává z provedené fotodokumentace, a proto nemohlo stát v křižovatce, neboť vyznačené čáry křižovatku zužují. Směřování této zjevně účelové žalobní argumentace však vede k naprosto absurdnímu závěru, že se na jedné straně žalobkyně v podané žalobě dovolává toho, že blíže nezjištěný řidič nemohl porušit zákaz plynoucí z neschválené vodorovné dopravní značky č. V13 „šikmé rovnoběžné čáry“, avšak současně na straně druhé toho, že blíže neustanovený řidič na vyznačené vodorovné dopravní značce V13 „šikmé rovnoběžné čáry“ stál a na její správnost též spoléhal, přičemž tak nemohl stát v křižovatce.

22. Soud poté v daném kontextu (pomine–li seznatelnou účelovost nadepsané žalobní konstrukce) zdůrazňuje, že dle § 2 písm. w) zákona o silničním provozu je křižovatkou místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují; za křižovatku se nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci. Z komentářové literatury se dále podává, že „křižovatkou tvaru „T“ se rozumí každá styková křižovatka, kde se na jednu pozemní komunikaci napojuje jiná pozemní komunikace. Přitom není rozhodující úhel takového napojení“ (srov. Bušta, P., Kněžínek, J.: Zákon o silničním provozu: Komentář., Systém ASPI, Wolters Kluwer, k § 27). V posuzovaném případě je přitom z obsahu spisové dokumentace [konkrétně z fotodokumentace pořízené Městskou policií Most, jakož i z fotodokumentace předložené samotnou žalobkyní, ve spojení s výkresovou dokumentací k místní úpravě provozu] naprosto zřejmý prostor, kde se dotčené vozidlo žalobkyně v určený čas nacházelo – tj. že šlo o křižovatku ve smyslu § 2 písm. w) zákona o silničním provozu. Možno k tomu podotknout, že hranice křižovatky tvoří kolmice k ose vozovky v místě, kde pro křižovatku začíná zakřivení vozovky [§ 2 písm. x) zákona o silničním provozu]. Jinak řečeno, existence křižovatky i poloha dotčeného vozidla na ní, byla ve věci dle soudu najisto prokázána výše poukazovanými dokumenty založenými ve správním spisu – vozidlo žalobkyně tedy prokazatelně v uvedený čas stálo na křižovatce. Na tomto závěru současně nic nemění ani žalobkyní poukazovaná neschválená místní úprava provozu provedená vyznačením vodorovné dopravní značky č. V13 „šikmé rovnoběžné čáry“. Odkazovaná vodorovná dopravní značka totiž neměla na charakter místa, kde bylo vozidlo žalobkyně ponecháno, žádný vliv, neboť samotná křižovatka není ve smyslu jejího zákonného vymezení [§ 2 písm. w) zákona o silničním provozu] definována prostřednictvím vodorovného dopravního značení, ale jako místo, kde se vzájemně protínají či spojují alespoň dvě pozemní komunikace (srov. Novopacký, D., Vetešník, P., Bezděkovský, K.: Zákon o silničním provozu. Komentář., Systém ASPI, Wolters Kluwer, k § 2). To bylo v řešené věci nepochybně splněno, přičemž z obsahu spisové dokumentace nelze shledat ani to, že by byl výjezd na některou ze vzájemně křížících se pozemních komunikací uzavřen všem vozidlům v obou směrech, čímž by se pro účastníky provozu stal (byť i dočasně) nepoužitelným, a v důsledku toho v místě, které by sice stále formálně bylo křižovatkou, by jakékoliv křížení jízdní dráhy vozidel nepřipadalo v úvahu.

23. Z výše odkazované fotodokumentace ve spojení s výkresovou dokumentací k místní úpravě provozu, je také patrné, že předmětná křižovatka neměla tvar písmene „T“. Stání vozidla žalobkyně v místě křižovatky, jak bylo jednoznačně zachyceno fotodokumentací Městské policie Most, tak nebylo možné, resp. se v tomto případě nejednalo o výjimku ze zákazu stání v křižovatce tvaru „T“ [§ 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu]. Dle názoru soudu pak v tomto ohledu nebylo možno argumentovat tím, která pozemní komunikace je (případně) vyúsťující, a kde proto neplatí zákaz stání v křižovatce. Ve smyslu dříve citovaných relevantních ustanovení zákona o silničním provozu totiž bylo nutno vycházet právě z tvaru křižovatky – tj. křížení (protnutí) ulic Marie Pujmanové a Petra Jilemnického. Vozidlo žalobkyně přitom stálo přímo v křižovatce – tedy už v místě zakřivení okraje vozovky, a to za vyústěním pozemní komunikace. Blíže nezjištěný řidič specifikovaného vozidla žalobkyně tudíž dle soudu stál v určeném čase v prostoru křižovatky, čímž porušil § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, jak ve věci správně vyhodnotily správní orgány.

24. Ve smyslu shora učiněných závěrů soud nemohl v žádném případě přisvědčit ani tvrzení žalobkyně o tom, že její vozidlo nemohlo stát v křižovatce, neboť vyznačené čáry křižovatku zužují. Již dříve bylo zdejším soudem vyloženo, že křižovatka dle zákona o silničním provozu není odvislá od případného vodorovného dopravního značení, ale toliko od jejího prostorového řešení jako místa, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují. K nadepsané námitce žalobkyně tak soud už jen ve stručnosti doplňuje přiléhavý závěr plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 As 29/2007–74, že jsou (obecně) řidiči povinni respektovat jak vyznačené vodorovné dopravní značení na křižovatce, tak i samotný zákaz státní na křižovatce (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 3147/07).

25. Na učiněném závěru soudu ve věci nemůže nic změnit ani zcela povšechné tvrzení žalobkyně a jí předložená fotodokumentace (pozn. soudu – založeno ve správním spisu) týkající se jiných vozidel, které na inkriminovaném místě parkují, neboť tato okolnost nemá s nyní posuzovaným případem nic společného, jelikož předmětem daného přestupkového řízení bylo právě přestupkové jednání žalobkyně, nikoliv jiných řidičů (popř. provozovatelů vozidel). Jinými slovy, pro řešenou věc a pro určení společenské škodlivosti jednání žalobkyně nebylo relevantní, jak postupuje správní orgán I. stupně (popř. žalovaný) vůči jiným provozovatelům vozidel stojících v dotčené křižovatce. Už vůbec poté nebyla rozhodnou skutečnost, zdali lze v lokalitě dotčené křižovatky po 20 hodině nalézt místo k parkování, a zda by měl žalovaný otázku parkovacích kapacit v této oblasti řešit.

26. Závěrem se soud zabýval zcela obecnou námitkou žalobkyně, že ve věci uložená pokuta neodpovídá materiální nebezpečnosti přestupku.

27. V tomto ohledu zdejší soud předně upozorňuje na fakt, že pro určení výše pokuty uložené v řízení o přestupku provozovatele vozidla je klíčový § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, dle kterého platí, že za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč. Jednání neustanoveného řidiče v projednávaném případě naplnilo skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, za který lze podle § 125c odst. 5 písm. d) téhož zákona uložit pokutu v rozmezí od 2 000 Kč do 5 000 Kč. Žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Pokuta tak byla seznatelně uložena v souladu se zákonem na samé dolní hranici zákonné sazby, což také už správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil (viz str. 4 až 5). Soudu tak není vůbec zřejmé směřování této prosté žalobní námitky, přičemž ji neshledal důvodnou, resp. nevyhodnotil jakoukoliv relevantní okolnost svědčící pro konstatování nezákonnosti výše uložené pokuty.

28. V kontextu nadepsané blíže neodůvodněné poznámky žalobkyně o materiální nebezpečnosti přestupku soud zároveň připomíná, že pro uplatnění odpovědnosti provozovatele vozidla musí správní orgán spolehlivě prokázat toliko porušení pravidel silničního provozu (naplnění skutkové podstaty), aniž by se musel zabývat zaviněním či jinými okolnostmi, které by zkoumal v řízení vedeném s řidičem vozidla (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016–46). Ve věci tak plně postačovalo, že správní orgány prokázaly, že došlo k jednání řidiče, které vykazovalo znaky přestupku. Naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu z důvodu nerespektování § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu tím, že neustanovený řidič stál s vozidlem žalobkyně na křižovatce, přitom nebylo ve věci nijak zpochybněno. Podmínka pro postih žalobkyně jako provozovatelky vozidla za spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tedy byla dle soudu naplněna. Nadto lze pro úplnost doplnit, že naplněním formálních znaků přestupku dochází v běžně se vyskytujících případech, jako byl tento, k současnému naplnění jeho materiálního znaku. Společenská škodlivost přestupku je typového charakteru a spočívá zásadně již v tom, že provozovatel vozidla nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Nutno zdůraznit, že zájem společnosti chráněný zákonem o silničním provozu je bezpochyby právě bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích.

29. Soud ve věci dle § 52 odst. 1 s. ř. s. pro zjevnou nadbytečnost neprovedl žalobkyní navržené dokazování správním spisem – zejména pak jí předloženou fotodokumentací k inkriminovanému místu parkování. Uvedená fotodokumentace je totiž součástí správního spisu, přičemž jeho obsah (tj. všechny jeho součásti) nelze bez dalšího považovat za důkaz. Vychází–li soud ve správním soudnictví z údajů a listin obsažených ve správním spisu, nejedná se o dokazování ve smyslu výše odkazovaného ustanovení s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015–56, ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, nebo ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 68/2011–75). Vyplývá to ze samotné podstaty řízení ve správním soudnictví, které je přezkumným řízením řízení správního, přičemž správní spis je obrazem a výsledkem správního řízení, dokládající skutkový stav, který tu byl v době rozhodování žalované (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 3 Afs 194/2017–25).

30. Vycházeje ze všeho dříve popsaného tak soud ve věci uzavřel, že neshledal důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud proto žalobu v mezích žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a tudíž ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem I. rozsudku zamítl.

31. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. výrokem II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Replika žalobkyně Posouzení věci soudem