78 A 27/2016 - 20

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: V. H. N., nar. „X“, státní příslušnost Vietnam, t. č. bytem „X“, zastoupeném Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem v Praze 2, ul. Vinohradská č. p. 22, PSČ 120 00, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem v Praze 3, ul. Olšanská č. p. 2, PSČ 130 51, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2016, č. j. CPR-15564-2/ČJ-2016-930310-C235, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se prostřednictvím svého právního zástupce v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 16. 9. 2016, č. j. CPR-15564-2/ČJ-2016-930310-C235, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 11. 5. 2016, č. j. KRPU-12673-46/ČJ-2016-170022-SV, kterým žalobci bylo podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 2 roky. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Doba k vycestování z území České republiky ve smyslu ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Podle ust. § 120a zákona o pobytu cizinců se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestovat podle ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Současně žalobce požadoval, aby soud žalované uložil povinnost uhradit mu náklady za předmětné soudní řízení. V žalobě namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, jelikož přes podané odvolání neodstraňuje evidentní nezákonnosti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. Žalobce prvostupňovému správnímu orgánu vytýká to, že je v rozporu s ust. § 2 odst. 1, § 3, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a také v rozporu s ust. §119 odst. 1 písm. b) bodu 9, ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 a ust. § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobci je přičítána vina za to, že v období od 2. 5. 2015 do 13. 2. 2016 pobýval na území České republiky bez platného víza či jiného platného oprávnění k pobytu a současně za to, že opakovaně porušuje právní předpis, když byl v minulosti celkem v 7 případech pokutován za spáchání přestupku, za což mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 2 let. K tomu žalobce podotkl, že pobývá na území ČR již od roku 2006, vždy za účelem podnikání, přičemž do současné situace se dostal v souvislosti s podáním poslední žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 9. 5. 2014, které nebylo vyhověno a dne 15. 11. 2014 bylo zmocněnému zástupci do datové schránky doručeno rozhodnutí o zamítnutí této žádosti. Žalobce, s ohledem na objektivní okolnosti inicioval dne 2. 12. 2014 podání odvolání spolu se žádostí o prominutí zmeškání lhůty, a to o 1 den, když poslední den lhůty připadal na pondělí. Žádosti o zmeškání lhůty však nebylo usnesením ze dne 10. 12. 2014 vyhověno, přičemž žalobce proti tomu podal odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, o kterém nebylo do současnosti, ani po uplynutí více jak 1,5 roku stále rozhodnuto, ačkoli spolu s výsledkem tohoto jednání je spojena také otázka oprávněnosti pobytu žalobce na území ČR, když za situace, že by bylo odvolání vyhověno, považoval by se pobyt žalobce od samotného podání odvolání za oprávněný ve smyslu ust. § 7 zákona o pobytu cizinců. Žalobce tedy jednal ve víře, že jeho odvolání bude v zákonné lhůtě posouzeno, a on tak bude moci pokračovat v dlouhodobém pobytu na území, v podnikání a dalším soužití se svou rodinou. Přitom žalobce se snažil svou pobytovou otázku v rámci možností řešit, když dne 6. 5. 2015 podal na území žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění dle ust. § 33 zákona o pobytu cizinců a současně se snažil zaregistrovat si termín k podání nové žádosti za účelem společného soužití rodiny (sloučení s manželkou) prostřednictvím systému VISAPOINT, avšak zcela bezúspěšně, neboť toto není reálně možné. K opakovanému porušování zákona žalobce podotkl, toto bylo vždy spíše bagatelního charakteru (většinou ohlašovací povinnost a podobně), vyjma přestupků v dopravě, kdy v žádném případě nejde o projev nedostatku respektu právnímu řádu ČR. O závažnosti těchto provinění svědčí také i celková výše uložené pokuty, jež činí něco kolem 6.000,-Kč. Závažnost protiprávního jednání tedy v žádném případě nepřeváží nad zájmem na zachování celistvosti rodiny žalobce, a tedy v žádném případě nelze hovořit, že závažnost protiprávního jednání odpovídá míře a intenzitě hrozícího dopadu do soukromého života žalobce. Žalobce totiž pobývá na území ČR od roku 2006, podniká zde, a ze své podnikatelské aktivity živí svou rodinu – manželku s dvěma nezletilými dětmi, kteří na území ČR žijí na základě trvalého pobytu, na území ČR žije i sestra žalobce. Dle žalobce nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže jeho důsledkem bude nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, jako tomu je v případě žalobce. Na tom nemůže nic změnit ani to, že manželka s dětmi žalobce odjela na návštěvu Vietnamu, když tato je pouze dočasného charakteru, kdy domovem rodiny je již plně ČR. Dle žalobce odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i prvostupňového rozhodnutí nelze považovat za dostatečné, v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu a zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, když v odůvodnění absentují úvahy týkající se pevnosti vztahu, podnikání jako zdroje obživy, to přestože jde o okolnosti zcela zásadní pro posouzení přiměřenosti, tak jako otázka závažnosti protiprávního jednání, které je sice konstatováno, avšak již nikoli vysvětlena míra této závažnosti. V souvislosti se závažností protiprávního jednání žalobce, jakož i důvody a okolnostmi, za nichž k tomuto došlo, jde v případě jeho vyhoštění o zcela nepřiměřený postup, a zásah do práva účastníka na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, když vyhoštěním dojde k rozvrácení rodiny s nezletilými dětmi, resp. přinejmenším k odloučení od manželky a dětí na velmi dlouhou dobu, přičemž sama závažnost protiprávního jednání, navíc s přihlédnutím k dalším výše uvedeným polehčujícím okolnostem, takový postup nezdůvodňuje nezbytným v zájmu ochrany společnosti. Na podporu tohoto závěru žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn.: 1 Azs 174/2014. Napadené rozhodnutí je dle žalobce rozhodnutím nepřiměřeným, nikoli nezbytným ve veřejném zájmu, nepřezkoumatelným, rozhodnutím zjevně nespravedlivým, nezákonným a přepjatě formalistickým. Závěrem žalobce podotkl, že již území ČR opustil, když nevydržel stres vyvolaný jeho pobytovou situací a řízení o správním vyhoštění, a odcestoval zpět do Vietnamu, aby se pokusil požádat prostřednictvím „začarovaného systému VISAPOINT“ o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Třeba uvést, že za situace, kdy bude žalobce z důvodu tak malicherných a formalistických uloženo správní vyhoštění, nebude možné žádosti o pobyt žalobci vyhovět a dojde skutečně k rozvrácení rodiny, kdy děti a manželka budou nadále žít bez manžela a otce daleko od sebe se všemi důsledky, jež taková situace může vyvolat. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Ve stručném písemném vyjádření k žalobě k věci žalovaná uvedla, že trvá na závěrech uvedených v žalobou napadeném rozhodnutí, kde se podrobně vyjádřila k celé věci a přezkoumatelným způsobem uvedla důvody, pro které bylo shledáno naplnění znaků skutkové podstaty ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná je rovněž přesvědčena, že se v žalobou napadeném rozhodnutí podrobně vypořádala také s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců v návaznosti na ust. §174a téhož zákona. V daném případě byla dle žalované individuálně posouzena proporcionalita mezi veřejným zájmem na vyhoštění žalobce a zájmem nad ochranou jeho soukromého a rodinného života. Žalovaná je přitom přesvědčena, že s ohledem na závažnost žalobcova protiprávního jednání, převážil zájem na uložení správního vyhoštění a na zabránění dalšího narušování právním předpisů ČR nad ochranou soukromého a rodinného života žalobce. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť právní zástupce žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil, a žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila. Napadené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během deseti denní lhůty po doručení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, zevrubném prostudování obsahu správního spisu, který k výzvě soudu předložila žalovaná, a zejména pak žalobou napadeného rozhodnutí, a uskutečněné ústní jednání před soudem, dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba je nedůvodná, a to i přes žalobcovu argumentaci jeho právem na soukromý a rodinný život. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce na území ČR pobýval od roku 2006 na základě povolení k pobytu za účelem podnikání. Poslední vízum za tímto účelem mu bylo uděleno s platností do 29. 11. 2013. Dne 29. 8. 2013 žalobce podal u Ministerstva vnitra žádost o prodloužení platnosti tohoto pobytového oprávnění, které nebylo rozhodnutím ze dne 15. 11. 2014 s právní mocí ke dni 2. 12. 2014 vyhověno. Dále soud zjistil, že dne 3. 12. 2014 toto rozhodnutí žalobce napadl opožděným odvoláním spolu se žádostí o navrácení v předešlý stav. Dne 10. 12. 2014 této žádosti usnesením nebylo vyhověno, přičemž i toto usnesení napadl žalobce odvoláním, o kterém dosud spolu s odvoláním do zamítavého rozhodnutí ohledně žalobcovy žádosti o navrácení v předešlý stav nebylo Ministerstvem vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, rozhodnuto. Vedle toho soud zjistil, že dne 9. 5. 2014 žalobce podal žádost o trvalý pobyt, které nebylo vyhověno pravomocným rozhodnutím s právní mocí ke dni 2. 12. 2014, když toto rozhodnutí žalobce nenapadl žádným odvoláním. Dne 6. 5. 2016 podal žalobce žádost o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území, které nebylo vyhověno, a proto žalobce dne 25. 6. 2015 podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení tohoto víza, které nebylo vyhověno. Neudělení víza bylo potvrzeno rozhodnutí s právní mocí ke dni 1. 9. 2015. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že v době rozhodné ve vztahu k žalobci nebylo vedeno žádné řízení, které by jej opravňovalo k pobytu na území ČR. Soud taktéž ze správního spisu zjistil, že žalobce se opakovaně dopouštěl přestupkového jednání v období od 1. 1. 2011 do 13. 2016, neboť zejména porušoval povinnosti cizince ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Dne 11. 9. 2011 a 23. 6. 2011 totiž nesplnil povinnost prokázat svoji totožnost, dne 17. 11. 2013 nenahlásil změnu svého osobního stavu, dne 26. 2. 2015, 4. 5. 2015 a 13. 2. 2016 měl pobyt bez víza na území ČR. Vedle toho se žalobce dopustil dvou přestupků v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, dne 4. 5. 2015 (telefonování za jízdy) a dne 8. 10. 2015 (překročení rychlosti v obci). Z právě uvedeného tak prokazatelně vyplývá, že žalobce se svým jednání dopustil naplnění skutkové podstaty ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců a také i ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 téhož zákona. Dle názoru soudu z mnohačetného přestupkového jednání je zřejmé, že žalobce má letitý negativní postoj k dodržování českých právních předpisů a má neúctu k právnímu řádu ČR, ačkoliv ta byla jeho hostitelskou zemí. Soud má za to, že v případě žalobce je rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, které bylo potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím, zcela namístě a představuje přiměřené opatření státu vůči opakovanému porušování právních předpisů ČR ze strany žalobce. Díky mnohačetnému přestupkovému jednání žalobce nelze jeho opakované porušování právního řádu ČR bagatelizovat, navíc když dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců lze uložit správní vyhoštění až na 5 let těm cizincům, kteří opakovaně porušují právní předpisy. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobce nemůže s úspěchem namítat, že se svoji pobytovou situaci snažil řešit tím, že dne 6. 5. 2015 podal žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu. Žalobce tak totiž činil v době, kdy již byl prokazatelně obeznámen s tím, že mu nebyl prodloužen dlouhodobý pobyt a ani mu nebyl udělen trvalý pobyt, neboť tato rozhodnutí shodně nabyla právní moci již dne 2. 12. 2014. Žalobce tak žádost podával v době svého neoprávněného pobytu na území ČR. Navíc žalobci byl udělen výjezdní příkaz s dobou platnosti do 1. 5. 2015, kterým mu byla stanovena lhůta k vycestování, kterou nerespektoval. Žalobce prokazatelně vědomě pobýval na území ČR v době od 2. 5. 2015 do 13. 2. 2016 opět bez víza, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn. Pro daný případ nemá relevanci žalobcův poukaz na to, že se snažil registrovat v systému VISAPOINT, neboť vízová problematika nespadá do činnosti žalované a navíc nemá souvislost s neoprávněným pobytem žalobce na území ČR. Z žalobcovy argumentace registrací v systému VISAPOINT je přitom zjevná její účelovost, neboť problémy žalobce s jeho legálním pobytem v ČR vznikly dávno před tím (již v roce 2014), než se následně snažil úspěšně podat žádost za účelem společného soužití do registru VISAPOINT. Taktéž délku žalobcova vyhoštění v délce 2 let, v rámci níž mu není umožněn vstup na území členských států Evropské unie, soud vyhodnotil jako přiměřenou, s ohledem na fakt, že byla stanovena v mezích zákonného rozpětí, když maximální rozpětí činí 5 let, jak již soud uvedl shora, a také s ohledem na závažnost a trvání opakovaného žalobcova protiprávního jednání, které navíc naplnilo hned dvě skutkové podstaty správního deliktu ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Žalobce neopodstatněně namítal, že v jeho případě nebylo nezbytně nutné vydat rozhodnutí o jeho správním vyhoštění s ohledem na zásah do jeho soukromého a rodinného života. Při učinění tohoto závěru soud vycházel ze skutečnosti, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod sice deklaruje právo na respektování soukromého a rodinného života, avšak zároveň připouští zásah do tohoto života, pokud se tak děje v souladu se zákonem a v oblastech zájmu chráněným státem. Rozhodnutí o správním vyhoštění vždy představuje určitý zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, což ovšem automaticky ještě neznamená, že se jedná o nezákonné rozhodnutí. Ze správního spisu zřetelně vyplynulo, že žalobce svým jednáním po celá léta opakovaně porušoval zákonné normy České republiky, a proto je soud toho názoru, že v daném případě žalovaná zcela legitimně uzavřela, že veřejný zájem na vyhoštění žalobce převážil nad ochranou jím tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života, tudíž že v daném případě by byly splněny podmínky předvídané v ust. §119a odst. 2 v návaznosti na ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, které by bránily vydat rozhodnutí o žalobcově správním vyhoštění. Žalobce by měl vzít v potaz fakt, že právo pobývat na území České republiky nepatří do kategorie základních lidských práv, přičemž projevem suverenity každého státu včetně České republiky je rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizinců na své území. Dále by žalobce měl vzít v potaz fakt, že cizinci, kteří porušují právní normy hostitelského státu, nemohou požívat výhod povolení pobytu. Na tomto místě soud uvádí, že otázka přiměřenosti zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života byla ze strany prvostupňového správního orgánu i žalované v jejich rozhodnutích (v případě prvostupňového správního orgánu na str. 7-11 a v případě žalované na str. 7-9) zevrubně rozebrána a zodpovězena, takže soud neshledal, že by trpěla vadou v podobě nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné zdůvodnění, jak dovozoval žalobce, a proto soud nepřikročil k jejich zrušení ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ve vztahu k žalobcovu soukromému a rodinnému životu soud uvádí, že žalobce sice má na území České republiky manželku a dvě nezletilé děti, kteří mají na území České republiky trvalý pobyt, nicméně skutečností je, že mladší dítě se narodilo až v červenci 2014, tedy v době, kdy žalobce již pobýval na území ČR nelegálně. Žalobce se lehkovážně rozhodl se svojí manželkou počít dítě, třebaže se zřetelně nacházel v osobní nejisté situaci, neboť v dané době nedisponoval žádným pobytovým statusem, takže nemohl legálně pracovat a dokonce byl povinen území ČR opustit. Dle názoru soudu žalobce nemohl být v legitimním očekávání, že v případě jeho dalšího protiprávního setrvání na území ČR nebude vyhoštěn. V této souvislosti nelze nezmínit, že žalobce přes svoji vědomost o tom, že na území ČR pobývá nelegálně, z území ČR nevycestoval, ačkoliv jeho manželka s dětmi již v únoru 2016 odcestovala do Vietnamu, aby se zde starala o nemocnou matku žalobce s nejasně stanoveným termínem návratu. Přitom bylo čistě věcí žalobce, aby z území ČR vycestoval a zajistil si opět legální vstup na území ČR včetně pobytu. Dále je třeba podotknout, že z Úmluvy o lidských právech a základních lidských svobodách vyplývá „toliko“ garance na respektování rodinného a soukromého života, nikoliv však právo zvolit si jejich realizování z hlediska geografické lokace. V daném případě se soud po zevrubném prostudování obsahu správního spisu ztotožnil se žalovanou, že vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce nebude nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života, když ve správním řízení bylo zjištěno, že žalobce vyjma sestry, která žije v ČR, má rodiče ve Vietnamu, kam v únoru 2016 odcestovala s dětmi i jeho manželka, přičemž žalobce nevěděl termín jejich návratu zpět do ČR pro dlouhodobost jejich pobytu ve Vietnamu. Žalobcova ekonomická situace není špatná, jelikož zde 7 let podnikal a naspořené prostředky z podnikání má i jeho manželka, takže při svém pobytu ve Vietnamu by nezůstal bez finančních prostředků. Vedle toho je třeba zdůraznit, že žalobce přes svůj mnohaletý pobyt v ČR se zde neintegroval, český jazyk oproti vietnamštině dobře neovládá, nemá zde žádné kulturní a společenské vazby, stýká v zásadě jen s osobami z vietnamské komunity. Rovněž žalobcův zdravotní stav žalobci nebrání v realizaci jeho správního vyhoštění. Dle názoru soudu nebrání žalobci vycestovat do Vietnamu s celou svojí rodinou ani to, že má dvě děti, když tyto děti jsou nezletilé, navíc když v únoru 2016 jeho manželka a obě děti do Vietnamu již odcestovaly na dlouhou dobu, neboť tento stav trval i v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj. v září 2016, aby se zde manželka žalobce starala o jeho nemocnou matku. Žalobce by měl vzít vzhledem ke své žalobní argumentaci na vědomí fakt, že samotná existence vztahu vyhošťované osoby k příbuzným žijícím na území ČR, stejně jako případné sdílení společné domácnosti či tvrzený silný citový vztah mezi posuzovanými osobami neznamená ještě automatickou překážku zakládající nemožnost vycestování vyhošťovaného cizince ve smyslu ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Za tohoto skutkového a právního stavu soud považuje žalobcovu argumentaci nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života za účelovou činěnou ve snaze vyhnout správnímu vyhoštění a tedy nepředstavující důvod, který by bránil vydání rozhodnutí o jeho vyhoštění. Navíc nelze nezmínit, že žalobcovo vyhoštění je jen dočasné, a to na dobu 2 let, takže mu nic nebrání v tom, aby se následně pokusil legalizovat svůj pobyt v ČR a podnikl návrat se svojí rodinou zpět do ČR, kde může i se svými dětmi, které stále budou útlého věku, navázat na dosavadní styl života. Vedle toho nelze ani vyloučit to, že pokud manželka s dětmi žalobce následovat po dobu jeho vyhoštění do Vietnamu nebude, tak jim nic nebrání v tom, aby žalobce zůstal se svojí rodinou nadále v kontaktu během návštěv družky a dětí ve Vietnamu, či v telefonickém nebo písemném kontaktu tak, aby plnil sociologickou funkci řádně pečujícího otce. K těmto situacím ostatně v běžném životě dochází, a to v případě výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Žalobce by si měl uvědomit, že negativní důsledky v podobě rozhodnutí o jeho vyhoštění (které představuje opatření státu za jím spáchané správní delikty), si přivodil výlučně svým lehkovážným stylem života, v němž celá léta vědomě nerespektoval právní řád ČR. Dále by měl žalobce vzít v potaz skutečnost, že Úmluva o právech dítěte nestanoví, že rodiče dítěte musí žít spolu s dítětem v jednom státě, takže předmětné správní vyhoštění bez dalšího není v rozporu s touto úmluvou. Vydáním rozhodnutí o vyhoštění rovněž nedošlo k porušení čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, jelikož děti nebudou odděleny proti své vůli od svých rodičů. Závěrem soud uvádí, že v daném případě neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí vzešlo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ohledně žalobcova soukromého a rodinného života. Naopak, soud má za to, že žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí bylo postaveno na úplně zjištěném, zákonném a přesvědčivém skutkovém stavu věci, přičemž nejsou v rozporu s ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvou o právech dítěte, ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na níž odkazoval žalobce. Skutkový stav ohledně žalobcova rodinného a soukromého života byl tedy žalovanou stranou řádně zjištěn, přičemž jeho hodnocení prvostupňovým správním orgánem i žalovanou včetně jejich úvah vedoucích k vydání rozhodnutí byl v dostatečném rozsahu a správně předestřen v odůvodnění jejich rozhodnutí. Soud proto neshledal, že by ze strany prvostupňového správního orgánu i žalované došlo k porušení ust. § 2 odst. 1, § 3, § 68 odst. 3 správního řádu, jak namítal žalobce. S ohledem na výše uvedené dospěl soud tedy k závěru, že žaloba není jakkoliv důvodná, a proto ji ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované nad rámec její úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly, přičemž ta je ani nepožadovala.

Poučení