78 A 28/2015 - 41

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D., v právní věci žalobců: a) Ing. R. T . , DiS., nar. „X“, b) L. T . , nar. „X“, oba bytem „X“, oba zastoupení JUDr. Ivanou Weigandovou, advokátkou se sídlem v Milovicích, ul. 5. května č. p. 59/20, proti žalovanému: Krajské mu úřadu Ústeckého kraje, odbor správních činností a krajský živnostenský úřad, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 3118/48, PSČ 400 02, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2015, č. j. 2131/SCKZU/2014-7, JID: 115203/2015/KUUK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se žalobou podanou společně prostřednictvím jejich společné právní zástupkyně u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor správních činností a krajský živnostenský úřad, ze dne 2. 9. 2015, č. j. 2131/SCKZU/2014-7, JID: 115203/2015/KUUK, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti výrokům I. a III. rozhodnutí města Roudnice nad Labem, Komise k projednávání přestupků, ze dne 13. 5. 2014, č. j. PŘ/35/2014, jimiž byli uznáni vinnými ze spáchání přestupku proti majetku podle ust. § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), za který byla každému z nich uložena pokuta ve výši 3.000,-Kč a každému byla také uložena povinnost uhradit náhradu nákladů správního řízení ve výši 1.000,-Kč. Přestupku se žalobci měli dopustit tím, že jednak dne 24. 12. 2013 v době 10:30 hodin na hřbitově v obci Černěves odcizili, a to žalobce a) květináč a žalobkyně b) květiny z hrobu rodiny D., čili rodičů L. T., nar. „X“, která je babičkou žalobce a) a matkou žalobkyně b), a jednak dne 24. 12. 2013 v době kolem 10:50 hodin na hřbitově v Roudnici nad Labem odcizili vánoční květinové aranžmá z hrobu M. a J. T. (v případě žalobkyně b) včetně květináče), čili rodičů S. T., nar. „X“, který je dědečkem žalobce a) a otcem žalobkyně b), čímž úmyslně způsobili škodu na cizím majetku ku škodě svých předků L. a S. T., čili prarodičů žalobce a) a rodičů žalobkyně b). Současně se žalobci domáhali, aby soud uložil žalovanému nahradit jim náklady soudního řízení. Co se týče důvodů zamítnutí odvolání žalobců a potvrzení napadených výroků rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalovaný posoudil použití záznamů z kamerového systému jako důkazů v předmětném přestupkovém řízení vzhledem ke konkrétním okolnostem případu jako přípustné a vyhodnotil je shodně se správním orgánem I. stupně jako důkazy, které jednoznačně prokazují spáchání skutku oběma žalobci a které podporují přiložené fotografie. Žalobci v žalobě uvedli, že v průběhu přestupkového řízení svá obvinění z přestupku důrazně popřeli s tím, že se necítí ničím vinni. V této souvislosti ovšem připustili, že oba předmětné rodinné hroby pravidelně navštěvují, nosí na ně květinovou výzdobu a upravují je, kdy při údržbě odstraňují zvadlé a hnijící květiny a obaly z vyhořelých svíček. V návaznosti na to žalobci namítli, že správní orgán I. stupně pochybil, pokud použil jako hlavní důkaz pro své rozhodování kamerový a zvukový záznam provedený agenturou Leopard s.r.o., která se specializuje na ochranu majetku a detektivní činnost, který předložili Ludmila a Svatopluk Tachecí, přestože žalobci namítali, že záznamem dochází k zásahu do jejich práv na ochranu osobnosti ze strany dotyčné agentury a namítali špatnou kvalitu zvuku a nesrozumitelnost. Správnímu orgánu I. stupně se ovšem nepodařilo tímto záznamem ani jiným důkazním prostředkem prokázat, že by žalobci spáchali tvrzený přestupek. Navíc se žalobci obávají případného zneužití tohoto záznamu, když ten mohl být dodatečně upraven a zkreslen, přičemž neexistuje žádná záruka, že byl nebo do budoucna bude použit jen pro toto správní řízení. Správní orgán I. stupně se ovšem těmito námitkami odmítl zabývat a poněkud sporně dovodil, že do kamerových záznamů nebylo jakkoliv zasahováno, protože žalobci nepopřeli, že hřbitovy navštívili a manipulovali s květinovými dekoracemi. Správní orgán I. stupně pak odmítl provedení důkazu znalcem z oboru audiovizuální techniky s poukazem na neúměrné prodloužení a prodražení správního řízení, ačkoliv znalec se mohl vyjádřit ke kvalitě záznamu a možnosti následných zásahů do něj jinými osobami. Směrem k žalovanému pak žalobci namítli, že po zrušení prvního rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2014, č. j. 2131/SCKZU/2014-3, a vrácení věci k dalšímu řízení rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 78 A 15/2014-37, z důvodu, že se řádně nevypořádal s oběma okruhy odvolacích námitek žalobců (konkrétně se nezabýval a nehodnotil, jaké skutečnosti záznam kamerového systému zachycuje a prokazuje), použil ve svém druhém, nyní napadeném rozhodnutí v podstatě stejnou argumentaci jako v rozhodnutí předchozím, v němž nepravdivě uvedl, že žalobci svojí argumentací nepopřeli spáchání projednávaného přestupku, když jen nesouhlasili s použitím obrazového záznamu jako důkazu, neboť dle nich byl získán v rozporu s ust. § 12 občanského zákoníku, a obsáhle obhajoval použití tohoto sporného důkazu s odkazem na judikaturu, přičemž argumentoval i ust. § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a ust. § 88 odst. 1 a § 90 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podle žalobců se však zákon č. 101/2000 Sb. na jejich případ nevztahuje a výklad § 88 a § 90 zákona č. 89/2012 Sb. je formalistický a nebere ohled na závěry judikatury, přičemž zmínili nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II ÚS 1774/14, který má podporovat jejich závěr, že pořízení audiovizuálního záznamu nebylo přípustné a že neměl být použit jako důkaz. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí označil domněnky vytvořené z audiovizuálních záběrů za důkazy prokazující protiprávní činnost žalobců. Obsah záznamu však dle žalobců nic neprokazuje, kromě toho, že žalobci přišli na hřbitovy, kde zapalovali svíčky a upravovali dekorace. Skutkové závěry žalovaného, učiněné na základě popisů kamerových záznamů ze dne 3. 11. 2013 a 24. 12. 2013, jsou nelogické nebo se jedná o pouhé domněnky. Rozhovor žalobců nahraný dne 3. 11. 2013 byl soukromý a mohl se týkat kohokoliv, protože nikoho nejmenovali, a zahlazování otisků stop obuvi žalobkyně b) je podle nich nelogické, když nevěděla, že jsou nahráváni. Rovněž je nelogické, aby někdo přišel odcizit dekoraci a zároveň se staral o čistotu hrobu, zapaloval svíčky a měl zájem na hezké výzdobě odstraněním uvadlých větviček. Žalovaný dále opomenul vzít v úvahu velmi vážný zdravotní stav žalobkyně b), která je řadu let v plném invalidním důchodu, což je podle ní důsledkem psychické štvanice manželů T. proti její osobě a žalobci a). Rovněž zcela opomenul zabývat se důvodem, proč byly některé květiny odneseny, a nevysvětlil, proč neuvěřil tvrzení žalobců, že květiny odnesli domů za účelem jejich omytí a pak je vrátili zpět na hrob. Nevzal v úvahu ani skutečnost, že manželé Tachecí předložili nepravdivý důkaz, a to paragon na částku 380,-Kč, který přestupková komise neuznala jako hodnověrný, protože se předměty na něm napsané neshodují s věcmi údajně odcizenými. Dle žalobců také nebyl prokázán jejich úmysl škodit a ničit či krást. Žalobci požadují předložení úplného záznamu pořízeného najatou společností, neboť byl sestříhán a zkrácen, a proto na něm chybí záběr, jak žalobci vracejí na hřbitov žlutou umělou květinu, kterou vzali na umytí domů, protože na hřbitově již netekla voda, a přezkoumání záznamu znalcem z oboru audiovizuální techniky. Žalobci dále uvedli, že začali být na hřbitově nahráváni poté, co S. T. obdržel v říjnu 2013 rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání ve věci, v níž podal proti žalobci a) žalobu. Vzhledem k počtu celkem pěti žalob podaných manželi T., jimiž se od roku 2008 po členech své rodiny domáhají vrácení darů, přičemž ve věci proti žalobci a) a ve věci proti žalobkyni b) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, se podle žalobců nejedná o ochranu majetku, nýbrž o obstarávání důkazů proti žalobcům na podporu žalob ve zmíněných dvou věcech s cílem poškodit dobré jméno žalobců. Tomu má přisvědčovat i skutečnost, že se manželé Tachecí u žádného soudní řízení nezmínili o tom, že se jim květiny z hrobů ztrácely již asi tři roky (tj. od roku 2011), a že necítili potřebu ochrany v případě dalšího hrobu v Roudnici nad Labem, na němž jim byla jeho poškozením způsobena škoda ve výši cca 10.000,-Kč, a oprávněnost sledování kamerovým systémem odůvodňují škodou ve výši 250,-Kč. Rozhodnutí žalovaného tak bylo dle žalobců vydáno na základě použití důkazu v rozporu se zákonem a z provedených důkazů nebyly vyvozeny správné právní závěry. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž podrobně zrekapituloval průběh správního řízení a navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. K věci uvedl, že se v napadeném rozhodnutí již vypořádal s oběma okruhy námitek žalobců, tj. ohledně přípustnosti použití záznamu kamerového systému a ohledně popírání viny žalobců ze spáchání daného přestupku, kdy doslovně přepsal skutečnosti zachycené kamerovým záznamem, který žalobce z úmyslného spáchání přestupku proti majetku usvědčuje, neboť z něj plyne nejisté chování žalobců, kteří se s nejistotou rozhlíželi po okolí a pod kabátem odnášeli výzdobu, kterou na hroby přinesli navrhovatelé, o čemž žalobci dle zvukového záznamu věděli. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupkyně žalobců s tímto postupem výslovně vyjádřila souhlas a žalovaný jej ve svém vyjádření k žalobě přímo navrhl. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly, přičemž žalovaný se již řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobců. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného (dle ust. § 75 odst. 1 s. ř. s.), dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není důvodná. Již v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku bylo předestřeno, že žalobci předmětnou žalobou brojí proti rozhodnutí žalovaného a jemu předcházejícímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byli uznáni vinnými z přestupku proti majetku podle ust. § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se měli dopustit tím, že jednak dne 24. 12. 2013 v době 10:30 hodin na hřbitově v obci Černěves odcizili, a to žalobce a) květináč a žalobkyně b) květiny z hrobu rodiny D., čili rodičů L. T., nar. „X“, která je babičkou žalobce a) a matkou žalobkyně b), a jednak dne 24. 12. 2013 v době kolem 10:50 hodin na hřbitově v Roudnici nad Labem odcizili vánoční květinové aranžmá z hrobu M. a J. T. (v případě žalobkyně b) včetně květináče), čili rodičů S. T., nar. „X“, který je dědečkem žalobce a) a otcem žalobkyně b), čímž úmyslně způsobili škodu na cizím majetku ku škodě svých předků L. a S. T., čili prarodičů žalobce a) a rodičů žalobkyně b). Žalobci přitom namítají jednak nepřípustnost pořízení kamerových záznamů, jež proto neměly být ve správním řízení použity jak důkazy, a jednak nesprávné a neúplné skutkové závěry správních orgánů o vině žalobců ze spáchání přestupku, založené na těchto kamerových záznamech, přičemž napadají jak hodnocení provedených důkazů správními orgány, tak způsob jejich vypořádání s námitkami a návrhy žalobců. Podle § 51 odst. 1 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. V daném případě dle soudu sice došlo pořízením záznamů kamerového systému k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, avšak na základě posouzení proporcionality legitimity cíle, kterého mělo být prostřednictvím provedení záznamů jako důkazů dosaženo, a přiměřenosti užitého postupu, které provedly i oba správní orgány, jež vzaly do úvahy možnost zásahu do osobnostních práv žalobců v důsledku pořízení videozáznamů, a dostatečně se tak vypořádaly s touto námitkou žalobců, jsou tyto záznamy použitelné jako důkazy ve správním řízení. Jelikož není sporu o tom, že oba videozáznamy jsou způsobilé identifikovat žalobce coby zaznamenané osoby, žalobci nedali k jejich pořízení souhlas a nebyly ani pořízeny na základě žádné zákonné licence, je nutné vycházet z toho, že jejich pořízením došlo k zásahu do osobnostních práv žalobců, chráněných v té době ust. § 12 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ochrana před neoprávněným pořizováním záznamů podoby a projevů osobní povahy) a že tento zásah byl neoprávněný. Právo na ochranu soukromí žalobců je v tomto případě v zákonné rovině chráněno i veřejnoprávními předpisy, a sice zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), který na projednávaný případ dopadá z důvodu, že kamerové snímání bylo prováděno systematicky a byly z něj pořízeny záznamy umožňující provést identifikaci osob, jednalo se tudíž o zpracování osobních údajů [dle § 3 odst. 1, 2 a odst. 4 a contrario a § 4 písm. a), e) zákona o ochraně osobních údajů]. Nicméně ani neoprávněné pořízení videozáznamu [i v případě jeho pořízení v rozporu s podmínkami stanovenými v zákoně o ochraně osobních údajů, tedy bez souhlasu subjektů údajů a bez naplnění některé z výjimek uvedených v § 5 odst. 2 písm. a) až g) tohoto zákona] nevylučuje jeho použití jako důkazu ve správním řízení, pokud jej pořídila soukromá osoba, jak judikoval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010-68, publikovaném pod č. 2518/2012 Sb. NSS a dostupném na www.nssoud.cz. Oba předmětné videozáznamy přitom byly pořízeny soukromou osobou, a to společností Leopard s.r.o. z podnětu poškozených, zcela nezávisle na orgánech veřejné moci. Správní orgány obou stupňů tak správně přistoupily k testu proporcionality mezi legitimitou cíle, kterého mělo být prostřednictvím provedení těchto důkazů dosaženo, a přiměřeností užitého postupu, a posléze správně dospěly k závěru, že videozáznamy lze použít jako důkazy, neboť veřejný zájem na ochraně společnosti před deliktním jednáním vůči majetku jistých subjektů a na jeho odhalení a potrestání v projednávané věci převažuje nad právem žalobců na ochranu soukromí. Účelem pořízení videozáznamů totiž byla ochrana majetku poškozených, kterým se věci z hrobů ztrácely tři roky a kterým neznámá osoba poškodila hrobku, čímž jim způsobila škodu ve výši 10.000,-Kč, odhalení pachatele trestného činu či přestupku, jehož spáchání hrozilo, a obstarání podkladu pro jejich návrh na náhradu případné škody. Tento účel byl jak oběma správními orgány, tak soudem shledán jako legitimní. Tvrzení žalobců, že cílem poškozených bylo obstarání důkazů pro civilní spory vedené proti žalobcům a pošpinění jejich dobrého jména, považuje soud stejně jako žalovaný za irelevantní, neboť pokud by se žalobci chovali řádně, nebyli by obviněni a shledáni vinnými z přestupkového jednání. Žalobci tvrzená skutečnost v tom směru, že se poškození u žádného soudní řízení nezmínili o tom, že se jim květiny z hrobů ztrácely již asi tři roky, je dle soudu v rozporu s touto jejich argumentací, neboť z ní spíše plyne, že poškození pachatele neznali. Kamerové záznamy byly pořízeny na místech veřejně přístupných (na hřbitovech, kde se od návštěvníků očekává ohleduplné chování s patřičnou mírou úcty k zemřelým) a zachycovaly zejména hroby předků poškozených a jejich bezprostřední okolí, přičemž jejich pořízení bylo vzhledem k předchozím útokům na majetek poškozených, jejichž pachatel byl neznámý, jediným možným způsobem vedoucím ke zjištění pachatele protiprávního jednání. Poškození nemohli předem vědět, jaká škoda jim vznikne, a logicky nechali sledovat místa, kde jim zatím nebyla způsobena taková škoda jako na jejich hrobce, jejíž poškození prověřovala policie, a kde kromě odcizení výzdoby mohlo také dojít k poškození náhrobků v řádech tisíců korun. Poškození následně tyto záznamy předložili jako důkazy na podporu jejich návrhu na projednání přestupků a připojili se k přestupkovému řízení s nárokem na náhradu škody, tedy použili je v souladu s účelem jejich pořízení. Za situace důkazní nouze pak kamerové záznamy zásadním způsobem přispěly k objasnění skutkového stavu věci. Co se týče obav žalobců z jejich zneužití, tak správní orgány obou stupňů ani soud (a zřejmě ani žalobci, když netvrdili ani neprokázali žádné skutečnosti na podporu svých obav) nemají žádné poznatky o tom, že by poškození předmětné kamerové záznamy zneužili (využili k jinému účelu). Argumentace žalovaného přitom neobsahuje žádný výklad ust. § 88 a § 90 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jak namítli žalobci, těmito ustanoveními i ust. § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů argumentoval zástupce poškozených, jehož vyjádření žalovaný ve svém rozhodnutí pouze zrekapituloval, stejně jako vyjádření zástupce žalobců. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, jsou pak v souladu se závěry výše zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010-68, neboť podle nich o použitelnosti audiozáznamu pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu rozhoduje výsledek poměřování chráněných práv a zájmů, k jejichž střetu došlo, na jehož základě může být za určitých okolností zásah do práva na soukromí nahrávané osoby hodnocen jako ospravedlnitelný jiným zájmem či chráněným právem (např. osoby, která projev zachytila a posléze použila). O tomto testu proporcionality, při němž soud i oba správní orgány posoudily vhodnost použití kamerových záznamů jako důkazů z hlediska jejich schopnosti dosáhnout sledovaného legitimního cíle, jejich potřebnost i přiměřenost v užším slova smyslu, bylo podrobně pojednáno výše. Soud pak vzal na základě obsahu správního spisu předloženého žalovaným za bezpečně prokázané, že se žalobci rozporovaného přestupku skutečně dopustili, a proto jejich námitky o tom, že ve věci byl nesprávně a neúplně zjištěn skutkový stav a byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy (zejména záznamy kamerového systému), soud vyhodnotil jako neopodstatněné, a to z níže uvedených důvodů. Z obsahu správního spisu vyplývá, že řízení před správním orgánem I. stupně bylo zahájeno na základě včasného písemného návrhu poškozených S. a L. T. podaného dne 28. 2. 2014 poté, co poškození oznámili dne 7. 1. 2014 spáchání přestupku proti majetku Policii ČR. Na ústním jednání byli jak poškození, tak žalobci právně zastoupeni a podali svá vyjádření k návrhu na zahájení přestupkového řízení. Žalobci ve své výpovědi popřeli vinu za spáchání předmětného přestupku a uvedli, že pouze odstraňovali staré a nahnilé květiny a obal od vyhořelé svíčky a že hrubá slova v jejich soukromém rozhovoru nejsou vztažena k žádné konkrétní osobě a žádnou osobu podle nich není možné identifikovat. Žalobce a) už nevěděl, o kom mluvili. Žalobkyně b) pak také dodala, že květinu v alobalu a celofánu, kterou v listopadu 2013 vzala z hrobu v obci Černěves a která byla její, dala do auta, protože ji chtěla doma umýt, a za hodinu ji dala zpět. Žalobci tedy ve svých vyjádřeních přiznali, že jsou osobami zachycenými na přiložených záznamech kamer, že byli na hřbitovech u hrobu rodiny D. v obci Černěves a u hrobu rodiny T. v Roudnici nad Labem i že odnesli květiny a vyhodili obal od svíčky. Rovněž z nich vyplývá, že nedali souhlas k pořízení těchto záznamů a že hrubá slova zachycená na záznamu z listopadu 2013 skutečně použili. Výpovědi žalobců jsou přitom v rozporu s výpověďmi poškozených, kteří při ústním jednání odkázali na podaný návrh, v němž uvedli, že jsou majiteli náhrobků předmětných hrobů a nájemci hrobových míst a že květiny a svíčky zakoupené dne 1. 11. 2013 dali téhož dne na hroby svých předků, kde je dne 7. 11. 2013 již nenašli, a stejně si počínali i dne 23. 12. 2013, přičemž se květiny na hrobech nenacházely již dne 24. 12. 2013. Poškozená T. pak doplnila, že květiny a výzdoba se jim z hrobů ztrácely tři roky a v květnu 2013 někdo poškodil jejich hrobku, kterou pro sebe zakoupili v Roudnici nad Labem, čímž jim vznikla škoda ve výši 10.000,-Kč, věc byla ale policií odložena, proto se obrátili na agenturu Leopard, aby zjistili pachatele. Po zjištění, že pachateli jsou její dcera a vnuk, se nervově složila. Oproti žalobcům dále vypověděla, že na hrob jejích rodičů (rodiny D.) chodí jen ona a že na něj v listopadu dávala květinu v celofánu za svého bratra. Správní orgán I. stupně dále provedl důkaz zvukovým a obrazovým záznamem pořízeným na hřbitově v obci Černěves dne 3. 11. 2013 v době od 10:49 hodin do 10:59 hodin a také obrazovým záznamem pořízeným na hřbitově v obci Černěves dne 24. 12. 2013 v době od 10:31 hodin do 10:35 hodin a na hřbitově v Roudnici nad Labem dne 24. 12. 2013 v době od 10:51 hodin do 10:53 hodin a rovněž provedl důkaz čtyřmi barevnými fotografiemi hrobů rodiny D. a rodiny T. na CD, kdy na dvou z nich byla na každém z hrobů rozkvetlá květina v květináči a věnec a na druhých dvou ležel na těchto hrobech pouze věnec. Vzhledem k postoji žalobců ke spáchání předmětného přestupku proti majetku, kdy především popírají úmyslné zavinění, je v této věci podstatné, jaké skutečnosti vyplývají z pořízených kamerových záznamů. Jak v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak v rozhodnutí žalovaného byly tyto skutečnosti velmi podrobně popsány a podle soudu tyto popisy skutečně odpovídají ději, který byl kamerami zachycen. Záznamy dokládají opakující se jednání žalobců, kteří přišli k hrobům svých předků s úmyslem vzít z nich věci, které na ně položili poškození, což lze dovodit především z jejich vzájemné komunikace zachycené na videozáznamu z listopadu 2013, která sice není až na vybrané úseky plně srozumitelná, tyto úseky však postačují k porozumění podstatě jejich rozhovoru a kontextu použití hrubých slov, kdy žalobkyně b) označovala poškozenou T. za „tu svini“ a žalobce a) poškozeného T. za „toho starého dědka“, ve vztahu k osobě, od které pochází výzdoba na hrobě. Ačkoli jednání žalobců na hřbitově v Černěvsi v listopadu 2013, jímž se mohli dopustit přestupku proti majetku poškozených, nebylo předmětem přestupkového řízení (vzhledem k tomu, že poškozeným uplynula lhůta k podání návrhu na projednání přestupku), vyplývá z něj úmysl žalobců i ve vztahu k jejich jednání na hřbitovech v Černěvsi a v Roudnici nad Labem dne 24. 12. 2013, které bylo předmětem řízení o přestupku. Úmyslu žalobců dopustit se protiprávního jednání proti majetku poškozených nasvědčuje rovněž jejich chování na hřbitovech. Na záznamu ze dne 3. 11. 2013 žalobkyně b) před odchodem ze hřbitova v Černěvsi udusávala nohama zeminu kolem hrobu v místech, kde se předtím pohybovala, a žalobce a) chtěl kromě obalů od svíček, které přehodil přes hřbitovní zeď, přes tuto zeď přehodit i květinu s květináčem, ale žalobkyně b) mu v tom zabránila s tím, aby je odnesl do auta. Na záznamech ze dne 24. 12. 2013 pak žalobkyně b) schovala žluté květiny, které vzala z hrobu rodiny D. na hřbitově v Černěvsi, pod svoji bundu [načež vzal žalobce a) z hrobu prázdný květináč], a na hřbitově v Roudnici nad Labem dala ve spěchu květináč s dekorací nejprve na zem vedle hrobu rodiny T., poté popadla část dekorace a odnesla ji a zbytek dekorace posbíral a odnesl žalobce a) [následně žalobkyně b) ze země sebrala a odnesla i prázdnou misku], v obou případech se přitom dle videozáznamů v okolí žalobců pohybovali další návštěvníci hřbitova. Výše zmíněné pokyny žalobkyně b), aby žalobce a) odnesl květinovou mísu do auta, které jsou jasně srozumitelné, také vyvracejí tvrzení žalobců, že pouze vyhazovali zvadlé a shnilé květiny a starali se o čistotu hrobů. Kromě toho žalobci na hroby žádnou novou květinovou výzdobu nepřinesli, což plyne jak z kamerových záznamů, tak z fotografií předložených poškozenými na podporu jejich výpovědi. Dle barevných fotografií vypadaly žluté květiny i vánoční květinová dekorace jako nové a nebyl důvod je vyhazovat, zvláště když je poškození dali na hroby den předtím, než je z nich vzali žalobci, což poškození doložili právě zmíněnými barevnými fotografiemi. Rovněž z kamerových záznamů je přinejmenším v případě žlutých květin patrné, že nebyly ani zvadlé, ani shnilé. Co se týče kvality pořízených videonahrávek, správní orgány obou stupňů se s touto námitkou žalobců dostatečně vypořádaly, když vlastními slovy popsaly zaznamenaný děj, přičemž hlasový projev žalobců je z nich srozumitelný v dostatečné míře, jak bylo shora uvedeno. Žalobci nadto sami připustili, že hrubá slova zaznamenaná v jejich rozhovoru použili. Správní orgán I. stupně se náležitě vypořádal i s námitkou pravosti těchto videozáznamů (jejich možných dodatečných úprav a zkreslení), která již nebyla zmíněna v odvolání žalobců, když dospěl k závěru, že do záznamů nebylo kromě vložení titulků, které se shodují s vyřčenými slovy žalobců, zasahováno, neboť žalobci nevytkli žádnou konkrétní úpravu záznamů, která by vedla k rozporu kontinuálně zaznamenaného děje (jednání žalobců) s dějem vyplývajícím z výpovědí žalobců, a ani správní orgán I. stupně (ani soud) takovou úpravu ani rozpor nezjistil. Zkrácení záznamů na úseky, z nichž je patrné předmětné přestupkové jednání žalobců, považuje soud stejně jako správní orgán I. stupně za logické, když ostatní záznamy z nahrávání nejsou pro jeho rozhodnutí nezbytné. Z tohoto důvodu pak správní orgán I. stupně správně vyhodnotil přibrání znalce za účelem přezkoumání kvality záznamů a případných zásahů do nich jako nadbytečné s ohledem na neúměrné prodloužení a prodražení řízení. Žalobci dále namítli, že žalovaný opomenul vzít v úvahu velmi vážný zdravotní stav žalobkyně b), tuto námitku hodnotí soud jako neopodstatněnou především z důvodu, že ani v odvolání, ani v žádném jiném vyjádření žalobců není o zdravotním stavu žalobkyně b) žádná zmínka. Nadto soud podotýká, že s ohledem na právní úpravu obsaženou v přestupkovém zákoně by zdravotní stav žalobkyně b) stejně neměl vliv na posouzení její viny ze spáchání daného přestupku, proti čemuž žalobci brojí. Žalovaný se rovněž vypořádal s námitkou žalobců proti obsahu dokladu poškozených o koupi zboží ze dne 18. 12. 2013 na částku 380,-Kč, na němž jsou uvedeny ceny za dvě misky a jeden věnec, když dospěl k závěru, že žalobci dne 24. 12. 2013 z obou hrobů prokazatelně odcizili mimo jiné dvě květinové misky, zatímco věnce na hrobech nechali. Dále není pravdou, že by správní orgán I. stupně neuznal tento doklad za hodnověrný, když pouze dospěl k závěru, že mu nepostačuje k přiznání nároku na náhradu škody způsobené poškozeným, kteří svůj nárok uplatnili za odcizené květiny, jejichž cena z dokladu neplyne, a nikoli výslovně za misky. Na základě výsledků dokazování provedeného před správním orgánem I. stupně soud, uzavírá, že správní orgán I. stupně zjistil všechny potřebné skutečnosti pro objasnění skutkového stavu věci, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a správně hodnotil veškeré provedené důkazy, přičemž k témuž závěru dospěl i žalovaný v rámci odvolacího řízení. Shodné skutkové závěry žalovaného dle soudu nejsou jeho pouhými domněnkami a jsou naprosto logické, na rozdíl od vyjádření žalobkyně b), že chtěla doma umýt květinu zabalenou v celofánu, protože na hřbitově před 11. hodinou dopoledne již netekla voda, nebo od tvrzení žalobců, že žalobkyně b) nezahlazovala otisky stop obuvi kolem hrobu, protože nevěděla, že je nahrávána (právě proto, že nevěděla, že je nahrávána, chtěla zamést stopy jejich pohybu kolem hrobu, naopak kdyby o nahrávání věděla a protiprávního činu se přesto dopustila, nemělo by smysl tyto stopy zahlazovat). Správní orgány obou stupňů tak správně neuvěřily tvrzením žalobců o důvodech odnesení květin, přičemž nebylo zapotřebí, aby se žalovaný těmito důvody blíže zabýval, když v předmětné věci bylo provedenými důkazy bezpečně prokázáno, že se žalobci dopustili vytýkaného přestupkového jednání, z čehož žalobce usvědčují výpovědi poškozených ve spojení s fotografiemi a kamerovými záznamy ze dne 3. 11. 2013 a 24. 12. 2013. Další dokazování ze strany správních orgánů tudíž nebylo zapotřebí. S ohledem na závěr soudu, že již správním orgánem I. stupně byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, v důsledku čehož byli žalobci shledáni vinnými ze spáchání přestupku proti majetku podle ust. § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, soud ve smyslu ust. § 52 odst. 1 s. ř. s. nepřikročil k dokazování, tedy k vyžádání úplného záznamu pořízeného společností Leopard s.r.o. a k přibrání znalce z oboru elektrotechniky k vypracování znaleckého posudku k pořízenému záznamu. Důvody nadbytečnosti těchto důkazů, které existovaly již v době řízení před správním orgánem I. stupně, byly již podrobněji rozepsány výše. Na základě všech výše uvedených závěrů soud proto podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. předmětnou žalobu zamítl. Pro úplnost soud ještě dodává, že o případné moderaci trestu za dotyčný přestupek soud nerozhodoval, neboť moderace trestu dle ust. § 78 odst. 2 s. ř. s. připadá v úvahu výlučně za předpokladu, že žalobce o ni požádá soud ve správní žalobě. Žalobci však o upuštění od trestu v předmětné žalobě nepožádali. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. soud ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobci neměli ve věci úspěch a žalovanému, který sice měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadoval.