78 A 30/2016 - 50

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. ve věci žalobce: J. H., narozený ..., bytem J. n. 20/1, P., zastoupený advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem, sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství se sídlem Velká hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupený advokátem Mgr. Vlastimilem Škodou, se sídlem Řetězová 2, 405 01 Děčín I., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2016, č. j. 3455/DS/2016, JID: 120357/2016/KUUK/NovK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se včasně podanou žalobou domáhal prostřednictvím svého právního zástupce zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, ze dne 11. 8. 2016, č. j. 3455/DS/2016, JID: 120357/2016/KUUK/NovK, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Litvínov, odbor správních evidencí, ze dne 31. 5. 2016, č. j. OSE/23372/2016-16, sp. zn. OSE/2282/2016/TUA-180200, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 18. 9. 2016 (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 12. 3. 2016 v 14:13 hodin na silnici č. I/27 v Záluží u trafostanice ve směru od Litvínova, při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Volkswagen Passat, r. z. x, překročil maximální dovolenou rychlost v obci 50 km/h, když mu byla silničním radarovým rychloměrem naměřena rychlost 89 km/h po odečtení odchylky ± 3 km, tedy 86 km/h, za což mu byla podle ust. § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a podle ust. § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“), mu byla uložena povinnost uhradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Současně žalobce požadoval, aby soud zrušil i prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost, kterou spatřuje v neurčitosti výroku napadeného rozhodnutí, v němž podle jeho názoru absentuje označení místa, kde mělo ke spáchání předmětného přestupku dojít. Žalobce připomněl odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, v němž správní orgán hned na začátku uvedl, že místní úpravou provozu na pozemních komunikacích je v Záluží ve směru od Litvínova stanovena nejvyšší dovolená rychlost dopravní značkou B20a na 70 km/h. Žalobce se domnívá, že tak vznikla pochybnost o tom, zda se předmětného přestupku dopustil skutečně v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42.

3. Žalobce dále namítal, že žalovaný doplnil výrok rozhodnutí oproti oznámení o spáchání přestupku o údaj „trafostanice“. Žalobce však není místní a není mu tak známo, kde se trafostanice nachází. Žalobce se domnívá, že ani přes tento údaj nelze mít místo přestupku za dostatečně určité, a rovněž se domnívá, že tak došlo ke změně, resp. upřesnění předmětu řízení, aniž by o tom byl řádně vyrozuměn. Žalobce se obává, že nesprávným postupem žalovaného nemohl řádně připravit svou obhajobu, neboť není postaveno najisto, kde ke spáchání předmětného přestupku mělo dojít. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541.

4. Žalobce namítal vady řízení způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí, které spatřuje ve skutečnosti, že z výroku prvostupňového rozhodnutí není též zřejmá konkrétní forma zavinění, jakou vzal správní orgán za prokázanou. Žalobce připomněl znění ust. § 77 zákona o přestupcích, k čemuž doplnil, že správní orgán formu zavinění zjistil, ale do výroku rozhodnutí ji nezapracoval. K tomu žalobce doplnil, že žalovaný se vůbec nezabýval složkou volní vědomé nedbalosti a jeho závěry nekorespondují s její definicí, neboť argumentace správního orgánu směřuje k nedbalosti nevědomé. V této souvislosti žalobce připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015 – 77, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 122/2007. Žalobce rovněž namítal, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí nebylo uvedeno, že s odsouzením je spojen též bodový postih a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55.

5. Vedle toho žalobce namítal, že správní orgán prvního stupně nerespektoval zásady ukládání sankcí. Žalovaný podle žalobce porušil zásadu dvojího přičítání, když dovodil závažnost předmětného přestupku ze skutečnosti, že jeho skutková podstata byla naplněna porušením obecně závazného předpisu, k tíži mu přičetl, že předmětný přestupek spáchal konáním, ačkoliv jej nelze spáchat opomenutím, uvedl, že se dopustil přestupku na místě veřejně přístupném, ačkoliv se jedná o pozemní komunikaci, která je ze své podstaty místem veřejným, a dospěl k závěru, že místo přestupku je frekventované, neboť se jedná o hlavní silniční tah z Litvínova do Mostu. Žalobce v souvislosti s námitkou dvojího přičítání odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, a ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 – 23. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žalovaný přihlédl k evidenční kartě řidiče, ačkoliv z prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, zda při tom respektoval zahlazení odsouzení, a v odůvodnění neuvedl, na základě čeho nepovažuje žalobce za bezúhonného řidiče. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 As 51/2007 – 105. Žalobce považuje odůvodnění uložené sankce za zcela nedostatečné, a to pro absenci aplikace některých zákonných kritérií a pro nedostatečné odůvodnění vyvozených závěrů. Svá tvrzení žalobce dovodil z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007 – 81, a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541, dovodil nepřezkoumatelnost výměry sankce, neboť prvostupňový orgán řádně neodůvodnil, z jakých důvodů přistoupil k uložení sankce při samé horní hranici zákonné sazby.

6. Žalobce upozornil na skutečnost, že prvostupňový orgán se vůbec nezabýval naplněním materiálního znaku přestupku a v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 – 48, a ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45.

7. V neposlední řadě žalobce namítal, že mu i přes jeho žádost v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí nebylo před rozhodnutím ve věci sděleno, která oprávněná úřední osoba bude v odvolacím řízení rozhodovat, aby mohl podat námitku podjatosti této osoby. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný postupoval v rozporu s ust. § 15 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a taktéž poukázal na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na čl. 2 odst. 3 Ústavy. Žalobce argumentoval tím, že nemohl své odvolání doplnit, neboť riskoval, že se s jeho argumentací seznámí případně podjatá osoba a podjatost všech osob uvedených na webových stránkách žalovaného, které mohou jeho odvolání proti dopravnímu přestupku řešit, nechtěl podávat, aby žalovaného zbytečně nezatížil svými stížnostmi. Žalobce svou námitku podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný spolu s předložením správního spisu soudu poskytl i písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. K místu spáchání přestupku uvedl, že policie upřesnila, že se jedná o trafostanici u Dopravního podniku měst Mostu a Litvínova, přičemž žalobce byl neprodleně po spáchání dopravního přestupku policisty zastaven. Žalovaný zdůraznil, že doplněním slova „trafostanice“ místo spáchání přestupku pouze upřesnil. Popřel, že by došlo ke změně místa spáchání přestupku a poukázal na skutečnost, že žalobce měl možnost se se správním spisem, a tedy i upřesněním seznámit, avšak na podání oznamující mu možnost seznámení se se správním spisem reagoval toliko zasláním žádosti o kopie protokolu a svědeckých výpovědí.

9. Žalovaný připomněl znění ust. § 2 odst. 1, § 4 odst. 1, § 4 odst. 2 a § 77 zákona o přestupcích, k čemuž doplnil, že výrok prvoinstančního rozhodnutí splňuje veškeré zákonem kladené požadavky. K tomu žalovaný doplnil, že Centrální evidence přestupků vstoupila v platnost až ke dni 1. 10. 2016, přičemž přestupky v ní zapsané se netýkají jen dopravních přestupků. Žalovaný z uvedeného dovodil, že forma zavinění v rozhodnutích o dopravních přestupcích bude nadále pouze formálním nevyužitelným požadavkem na rozhodnutí. Žalovaný podotkl, že není uzákoněno, aby výrok rozhodnutí o dopravním přestupku obsahoval výši bodového postihu za spáchaný přestupek.

10. Žalovaný poukázal na skutečnost, že při ukládání sankce vycházel z ust. § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu a zároveň přihlédl k ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, přičemž vycházel ze jména z toho, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o více než 20 km/h, téměř na hranici rychlostního limitu, za jehož překročení se ukládá pokuta ve výši od 5 000 Kč do 10 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Zároveň přihlédl k osobě řidiče, který má již záznamy o postihu za porušení pravidel silničního provozu. Žalovaný trvá na tom, že výměru sankce řádně odůvodnil.

11. Žalovaný nemá sebemenší pochybnost o spáchání přestupku žalobcem, přičemž upozornil, že pro konstatování naplnění materiální stránky přestupku musí být splněny dvě podmínky, a to, že musí jít o skutek mající znaky uvedené v zákoně a dále, že se musí jednat o zaviněné jednání. K tomu žalovaný podotkl, že místo, kde byl přestupek spáchán, je frekventovaná silnice v průmyslové zóně s častým výskytem chodců. Žalovaný trvá na tom, že v předmětném případě došlo k naplnění povinného znaku přestupku, kterým je zavinění, a zákonem chráněný zájem je to, aby řidiči dodržovali pravidla silničního provozu, tedy i nejvyšší dovolenou rychlost. Žalovaný je přesvědčen, že přestupek žalobce byl dostatečně zdokumentován a prokázán, včetně společenské škodlivosti. Obrana žalobce se žalovanému jeví jako účelová, neboť žalobce se správním orgánem nekomunikoval a ani jeho zmocněnec nevyužil možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, navrhnout důkazy, či položit otázky svědkům.

12. K poslední námitce žalobce ohledně nesdělení jména oprávněné úřední osoby, která bude v odvolacím správním řízení rozhodovat, žalovaný uvedl, že zmocněnce žalobce ve správním řízení před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí odkázal pro futuro pro všechny případy, v nichž vystupuje jako zmocněnec, dopisem ze dne 17. 7. 2015, č. j. 2664/DS/2015, JID: 92540/2015/KUUK, na webové stránky Krajského úřadu Ústeckého kraje, kde je jmenovitý přehled všech oprávněných úředních osob oddělení dopravně správních agend, jež zajišťují výkon státní správy v přenesené působnosti odvolacího orgánu. K tomu žalovaný doplnil, že důvodem pro takový postup bylo, že zástupce žalobce pro správní řízení zmíněný požadavek uplatňoval ve všech odvoláních proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu, ve kterých vystupoval jako zástupce účastníka. Žalovaný zdůraznil, že ani nemůže účastníky řízení předem vyrozumět o jméně osoby, která bude o odvolání rozhodovat, neboť správní spis s odvoláním je konkrétní úřední osobě přidělen až po jejich doručení k odvolání. Navíc se v této fázi řízení neprovádí dokazování, ale na základě spisového materiálu se přezkoumává postup prvostupňového orgánu a zákonnost rozhodnutí. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 As 27/2015 – 59. Ústní jednání před soudem 13. Právní zástupce žalobce se ústního jednání před soudem, které se uskutečnilo dne 11. 7. 2018, nezúčastnil, a to bez jakékoliv omluvy, ačkoliv o jednání byl řádně a včas ve smyslu ust. § 49 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

14. Právní zástupce žalovaného pak při tomtéž ústním jednání před soudem nadále navrhoval zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Posouzení věci soudem 15. Napadené rozhodnutí žalované i jemu předcházející rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

16. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z hlediska uplatněných žalobních námitek není důvodná.

17. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil, že dne 22. 3. 2016 bylo Policií České republiky, KŘP Ústeckého kraje, dopravní inspektorát Most, správnímu orgánu I. stupně oznámeno podezření ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, jehož se měl dopustit žalobce dne 12. 3. 2016 v 14:13 hodin v obci Záluží, okres Most, na silnici č. I/27 u trafostanice DPmML tím, že překročil maximální dovolenou rychlost v obci 50 km/h o 36 km/h. Součástí tohoto oznámení byl i Úřední záznam sepsaný pprap. M. J., z něhož vyplynulo, že předmětného dne prováděla hlídka Policie České republiky dohled nad BESIP a dodržováním maximální povolené rychlosti v obci, která v daném úseku činí 50 km/h. V rámci této kontroly naměřila rychlost 89 km/h (po odečtení odchylky ± 3 km, tedy 86 km/h), projíždějícímu vozidlu Volkswagen Passat 3C, r. z. x, které řídil žalobce. Součástí předmětného oznámení byla i fotografická dokumentace z měření rychlosti vozidla – výstup silničního radarového rychloměru AD9C, potvrzení Autorizovaného metrologického střediska RAMET a.s., sídlem Letecká 1110, 686 04 Kunovice, o ověření požadovaných metrologických vlastností silničního radarového rychloměru AD9C použitého v rámci měření, osvědčení pprap. M. J. o absolvování odborné přípravy pro užívání silničních rychloměrů RAMER AD9C, výpis evidenční karty žalobce, z níž soud zjistil, že od roku 2002 do roku 2015 žalobce spáchal celkem 24 přestupků, přičemž osm z nich se týkalo překročení nevyšší dovolené rychlosti v obci, a rovněž byl součástí předmětného oznámení výpis z registru vozidel, z něhož bylo soudem zjištěno, že provozovatelem osobního motorového vozidla Volkswagen Passat, r. z. x je paní A. H.

18. Součástí správního spisu je protokol o ústním jednání ze dne 2. 5. 2016, ze kterého soud zjistil, že k nařízenému ústnímu jednání se žalobce ani jeho zmocněnec nedostavili, přičemž správní orgán obdržel hodinu před konáním ústního jednání omluvu zmocněnce žalobce s tím, že netrvá na své přítomnosti u výslechu svědků. Zmocněnec žalobce zároveň požádal o zaslání kopie protokolu a svědeckých výpovědí do datové schránky a to na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Správní orgán proto žádost žalobce dne 3. 5. 2016 postoupil k vyřízení Městskému úřadu Litvínov, odbor kanceláře tajemníka, který rozhodl tak, že žádosti žalobce dne 4. 5. 2016 vyhověl. Správní orgán následně přípisem ze dne 5. 5. 2016 žalobci, resp. jeho zmocněnci, oznámil, že dokazování bylo skončeno, a poučil jej ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu o možnosti seznámení se se správním spisem. Správní orgán I. stupně vydal dne 31. 5. 2016, pod č. j. OSE/23372/2016-16, rozhodnutí, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, podle ust. § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu mu uložil pokutu ve výši 5 000 Kč a podle ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích mu uložil povinnost uhradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce dne 15. 6. 2016 blanketní odvolání, v němž požadoval zaslání kopie správního spisu a požadoval, aby byl před vydáním rozhodnutí poučen o tom, kdo bude ve věci rozhodovat, aby mohl případně namítat podjatost této osoby. Dále uvedl, že podání doplní v zákonné lhůtě. Správní orgán I. stupně zmocněnce žalobce dne 27. 6. 2016 vyzval k doplnění odvolání, na což zmocněnec žalobce nijak nereagoval.

19. Vzhledem k jednotlivým uplatněným žalobním námitkám se soud ponejprv zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost, neboť pokud by soud shledal tuto námitku důvodnou, byl by nucen rozhodnutí zatížené touto vadou bez dalšího zrušit, a to poukazem na ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., aniž by se mohl zabývat dalšími žalobními tvrzeními. Žalobce spatřoval nesrozumitelnost správních rozhodnutí v tom, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí nebylo dostatečně vymezeno místo spáchání skutku.

20. Dle ust. § 77 přestupkového zákona platí, že: výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).

21. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Při tom je třeba vycházet z výrokové části rozhodnutí, která jediná je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková jen ona může nabýt právní moci. Jen z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena. Pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.

22. Při posuzování námitky žalobce soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, v němž Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nedostatečného určení místa spáchání přestupku jako „na silnici I/15 v obci Chrámce“. Toto vymezení místa spáchání přestupku shledal dostatečným, neboť společně s časem (13:45 hodin) a způsobem spáchání přestupku konkretizuje skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.

23. V nyní projednávané věci je ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně specifikace místa a času spáchání skutku uvedena následujícím způsobem: „… dne 12. 3. 2016 v 14:13 hodin, na silnici č. I/27 v Záluží u trafostanice, ve směru od Litvínova, jako řidič motorového vozidla tovární zn. VW Passat, RZ x, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o více něž 20 km/h,…“. Z výše uvedeného je tedy logicky vyvoditelné, že pokud je ve výroku rozhodnutí o přestupku uvedeno místo spáchání přestupku výše zmíněným způsobem, k tomu upřesněno časem počítaným na minuty a je zde uvedeno i konkrétní protiprávní jednání, tedy překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci, tak je nutno vyloučit stěžovatelovu námitku, že i když je přestupek takto vymezen, mohl by být stěžovatel vícekrát stíhán za spáchání totožného přestupku, tedy že by k protiprávnímu jednání mělo dojít dne 12. 3. 2016 ve 14:13 hodin na silnici č. I/27 v Záluží u trafostanice, ve směru od Litvínova. Není sice vyloučeno, že by se stěžovatel nemohl na stejném úseku dopustit přestupku dalšího, ale tento by byl nadále konkretizován porušením sutkové podstaty a určením času, který by se od výše projednávaného přestupku tím pádem lišil.

24. Z výroku rozhodnutí správního orgánu tedy lze zjistit dostatečně přesné vymezení místa spáchání přestupku, který byl lokalizován na nevelkém území silnice č. I/27, s přesným časem přestupku určeným na minuty, což s konkretizací skutkové podstaty přestupku identifikuje protiprávní jednání tak, aby bylo možné vyloučit jeho záměnu s jiným. Na základě výše uvedeného je nutné námitku žalobce posoudit jako nedůvodnou.

25. Žalobce dále namítal, že byl nepřípustně rozšířen předmět řízení.

26. Podle ust. § 46 odst. 1 správního řádu řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v ust. § 27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi. Oznámení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby.

27. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 1 Afs 58/2009, dostupného na www.nssou.cz, na který odkázal žalobce, vyplývá, že pokud jde o samotnou povahu oznámení o zahájení správního řízení, je nutno vzít v potaz, že na samém počátku řízení není možné jeho předmět zcela přesně vymezit. V této fázi má správní orgán pouze informace plynoucí z jeho postupu před samotným zahájením správního řízení a z případných vnějších podnětů. Správní orgán může v průběhu řízení zahájeného z moci úřední upřesnit jeho předmět, nedojde-li tímto úkonem k žádné procesní újmě na straně účastníků řízení. Upřesněním předmětu řízení nesmí dojít k jeho zásadnímu rozšíření nebo změně oproti jeho vymezení v oznámení o zahájení správního řízení. Správní orgán musí se změnou či rozšířením předmětu řízení řádně seznámit účastníky řízení a musí jim dát možnost se k němu vyjádřit.

28. Ze shora uvedeného průběhu řízení, uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a vlastního konečného rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyplývá, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí pouze upřesnil, že ke spáchání předmětného přestupku došlo v obci Záluží, a to u trafostanice. Doplnění pojmu „trafostanice“ ke slovnímu spojení v obci Záluží soud nepovažuje ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu za podstatnou změnu předmětu řízení, což dokládá i skutečnost, že i bez tohoto pojmu výrok prvoinstančního rozhodnutí obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti. Předně výrok prvoinstančního rozhodnutí obsahuje lokalizaci přestupku, a to na nevelkém území silnice č. I/27 i s uvedením přesného času přestupku určeným na minuty. Jak shora soud dovodil, takto vymezené místo spáchání přestupku nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost. Doplněním pojmu „trafostanice“, tak nedošlo ke změně či rozšíření předmětu řízení, ale skutečně jen k jeho upřesnění. Jelikož došlo pouze k upřesnění předmětu řízení, a nikoliv k jeho rozšíření, nebyl prvoinstanční orgán povinen žalobce či jeho zmocněnce o čemkoliv vyrozumět, ani jim nebyl povinen dát možnost vyjádřit se k rozšíření předmětu řízení. Od počátku správního řízení bylo vedeno řízení o dopravním přestupku, k němuž došlo překročením nejvyšší povolené rychlosti na silnici I/27, v obci Záluží, ve směru na Litvínov, a proto upřesněním „v obci Záluží u trafostanice“ nemohlo dojít k rozšíření předmětu řízení, nejedná se o vadu řízení a nemohla být dotčena práva žalobce takovým způsobem, aby to vedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí. Soud ze shora uvedených důvodů neshledal námitku žalobce za důvodnou.

29. Co se týče namítané absence sankce v podobě záznamu bodů za přestupek spáchaný žalobcem, lze žalobci dát za pravdu, že dle judikaturních závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených zejména v usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55 (dostupném na www.nssoud.cz), je nutno ztrátu bodů v registru řidičů považovat za trest ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Žalobce však přehlíží, že shora citované ust. § 77 přestupkového zákona v otázce možných sankcí, jež je možné přestupci v rozhodnutí uložit, odkazuje nepřímo na ust. § 11. Výčet zde uvedený je přitom taxativní a nelze jej tedy rozšiřovat o další druhy trestů (obdobně srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2016, č. j. 9 A 5/2016-28, dostupný na www.nssoud.cz). Současně ani z žalobcem odkazovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55, neplyne, že by sdělení počtu bodů mělo být součástí rozhodnutí o přestupku či dokonce součástí jeho výroku – Nejvyšší správní soud v něm pouze konstatoval, že se jeví de lege ferenda vhodnějším, aby řidiči bylo z úřední povinnosti oznamováno provedení záznamu. Ten přitom dle ust. § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu provádí příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností ve zcela jiném procesním režimu.

30. Ještě konkrétněji se Nejvyšší správní soud k uvedené problematice vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 As 163/2016 – 39 (dostupném na www.nssoud.cz), v němž uvedl, že: „Nejvyšší správní soud především nemá de lege lata, a ostatně ani de lege ferenda, za nezbytné, aby byl záznam odpovídajícího počtu bodů do registru řidičů ukládán v každém jednotlivém případě výrokem rozhodnutí o přestupku. Záznam bodů je automatickým následkem odsuzujícího rozhodnutí u přesně určených kategorií přestupků a výše zapsaných bodů je pevně dána, takže zde není prostor pro správní uvážení. Výrok rozhodnutí o záznamu bodů by tak nebyl ničím jiným než opakováním právní úpravy bez výrazného přínosu pro ochranu subjektivních práv adresáta rozhodnutí, kromě varovného účinku.“ 31. Z výše uvedených důvodů není soud toho názoru, že by poukaz žalobce na shora uvedené rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu bylo možné v právě přezkoumávaném případě aplikovat, a současně není s odkazem na shora citovanou judikaturu ani přesvědčen, že by výrok o počtu ukládaných bodů měl být součástí výroku rozhodnutí o přestupku. Námitka žalobce v tomto smyslu je tudíž nedůvodná.

32. Obdobně nepřípadná je i související námitka, dle které měl žalovaný do výroku napadeného rozhodnutí doplnit formu zavinění žalobcem spáchaného přestupku. V českém přestupkovém, jakož i v trestním, právu se rozlišují dva druhy zavinění, a to úmysl a nedbalost. K zavedení povinnosti uvádět tento znak přestupku do ust. § 77 přestupkového zákona došlo novelou č. 204/2015 Sb., účinnou od 1. 10. 2015 – tedy již před vydáním prvoinstančního rozhodnutí.

33. Žalobce se však mýlí, pokud v žalobě tvrdí, že žalovaný, resp. správní orgán I. stupně neuvedl ve výroku prvoinstančního rozhodnutí formu zavinění. Správní orgán I. stupně totiž specifikoval vinu žalobce takto: „… je vinen spácháním přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že …“ V daném případě správní orgán I. stupně uvedl ve výroku rozhodnutí formu zavinění a žalovaný se tudíž také nedopustil žádného pochybení.

34. K nerespektování zásad ukládání sankcí soud podotýká, že účelem ukládání pořádkových pokut je přimět účastníka řízení k určitému zákonem předpokládanému jednání či jej přimět k tomu, aby určité jednání správních orgánů strpěl. K tomuto charakteru pořádkové pokuty je nutno v daném případě zejména přihlédnout při posuzování otázky, zda předmětná pokuta byla uložena ve zcela nepřiměřené výši. V daném případě se předchozí uložení pořádkových pokut minulo účinkem, a to přestože pátá a osmá pokuta v pořadí byly žalobci uloženy v polovině zákonné sazby. Při úvaze o výši pořádkové pokuty, která měla přimět žalobce, aby upustil od svého deliktního jednání, musel správní orgán jednoznačně vycházet ze skutečnosti, že ani v minulosti uložené pořádkové pokuty, nepřiměly žalobce k tomu, aby upustil od svého deliktního jednání. V této situaci by bylo zcela neúčelné ukládat při následném deliktním jednání žalobce pořádkovou pokutu v nižší výši, než byla udělena v předchozích případech. Při posuzování této námitky soud vycházel i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 – 23 (dostupný na www.nssoud.cz), na který v žalobě odkazoval žalobce.

35. Soud konstatuje, že v daném případě se jednalo o již devátou pořádkovou pokutu udělenou správním orgánem za totéž jednání žalobci, tedy za překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. První pokuta byla žalobci udělena v roce 2006 ve výši 2 500 Kč, druhá pokuta byla žalobci udělena v roce 2007 ve stejné výši, třetí pokuta byla žalobci udělena v roce 2009 taktéž ve výši 2 500 Kč, čtvrtá pokuta byla žalobci udělena v roce 2011 ve výši 1 500 Kč, pátá pokuta byla žalobci udělena v roce 2012 ve výši 3 500 Kč, šestá pokuta byla žalobci udělena v roce 2012 ve výši 1 000 Kč, sedmá pokuta byla žalobci udělena v roce 2012 ve výši 1 000 Kč a osmá pokuta byla žalobci udělena v roce 2012 ve výši 3 500 Kč. Zákon o přestupcích, podle kterého bylo v předmětném případě rozhodováno, nezná institut zahlazení, jako je tomu v trestním řádu. Přihlédl-li správní orgán k deliktnímu jednání žalobce ohledně překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci, pak tak učinil při hodnocení osoby žalobce v souvislosti s tím, zda se uložené správní pokuty neminuly účinkem. Správní orgán I. stupně podle názoru soudu řádně odůvodnil druh a výši uložené sankce. Pokuta ve výši 5 000 Kč činí samou horní hranici zákonného rozmezí (2 500 až 5 000 Kč). Městský úřad přihlédl k závažnosti přestupku („nerespektování povinnosti stanovené obecně závazným předpisem“), okolnostem jeho spáchání (rychlost byla překročena „na hlavním silničním tahu z Litvínova do Mostu, na frekventovaném místě“) a dále přihlédl ke skutečnosti, že maximální dovolená rychlost byla překročena na hranici rychlostního limitu, a k osobě pachatele („v registru řidičů má již záznamy o postihu za porušení pravidel silničního provozu“). Z části odůvodnění pojednávající o výši sankce je zřejmé, že okolnosti polehčující v předmětném případě správní orgán I. stupně neshledal a převážily tak okolnosti přitěžující. Soud má ve shodě se správními orgány za to, že odůvodnění uložené sankce při samé horní hranici je dostatečné.

36. Žalobce tvrdí, že prvostupňový orgán porušil zásadu dvojího přičítání. Skutečnost, že správní orgán I. stupně dovodil „naplnění skutkové podstaty přestupku porušením obecně závazného předpisu“, podle soudu neznamená, že při svém rozhodování vycházel z jiných než v prvostupňovém rozhodnutí uvedených zákonů (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích). Slovní spojení „obecně závazného předpisu“ je velmi obecné a s ohledem k jeho užití při posuzování výše sankce lze považovat za nevhodně použité, neboť by bylo lepší uvést konkrétní právní předpis, který žalobce svým jednáním porušil. Správní orgány tak učinili v předchozích částech rozhodnutí a proto nelze z tohoto pojmu dovodit, že by správní orgán postupoval i z jiných než výslovně uvedených zákonů. Stejné platí pro pojem „na místě veřejně přístupném“, které správní orgán I. stupně uvedl vedle okolností spáchání přestupku. Zde je podstatné, že šlo o frekventované místo, k čemuž soud podotýká, že přestupek byl spáchán v době dopravní špičky (v 14:13 hodin). Z uvedených důvodů se soud neztotožnil s obsáhlou námitkou žalobce a vyhodnotil ji jako nedůvodnou.

37. K námitce žalobce ohledně nenaplnění materiálního znaku přestupku soud konstatuje, že přestupkem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V přestupkovém řízení (správní řízení, v němž se řeší dopravní přestupek) se tedy zkoumá, zda jednání pachatele je v rozporu se zákonem pro porušení nebo nesplnění právní povinnosti v něm stanovené. Dále se zkoumá, zda je naplněna otázka zavinění. Při zkoumání odpovědnosti za přestupek je pak správní orgán povinen zjišťovat naplnění formální i materiální stránky přestupku, neboť se musí jednat o jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. Obecně lze vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Nicméně z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45 a ze dne 26. 10. 2005, č. j. 6 As 65/2004 – 59 (oba dostupné na www.nssoud.cz), v nichž se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval naplněním materiálních znaků přestupku.

38. Společenskou nebezpečnost jednání žalobce nikterak nesnižuje skutečnost, že popsaným jednáním nezpůsobil škodu, ani neohrozil jiné účastníky silničního provozu. Přes tyto nesporné skutečnosti je podle názoru soudu třeba hodnotit jednání žalobce jako společensky nebezpečné, neboť je výrazem úmyslného, hrubého opovrhování pravidly silničního provozu, jejichž účelem je především zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, tedy ochrany života, zdraví a majetku. Formálním znakem skutkových podstat přestupků, dle nichž bylo jednání žalobce kvalifikováno, není ohrožení jiných účastníků silničního provozu. Stejně tak pro naplnění materiálního znaku se nevyžaduje, aby jednáním přestupce byl skutečně ohrožen něčí život, zdraví či majetek. Postačuje, že jednáním došlo k ohrožení zájmu společnosti (srov. ust. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích), nikoliv ohrožení konkrétních jednotlivců. Působení pravidel provozu na pozemních komunikacích má tedy výrazně preventivní charakter.

39. Jak vyplývá z výrokové části prvoinstančního rozhodnutí, v předmětné věci shledal správní orgán I. stupně žalobce vinným z jednání spočívajícím v porušení ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 36 km/h (materiální stránka přestupku), čímž spáchal přestupek vymezený v ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu, tedy překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více (formální stránka přestupku). Jak materiální znaky jeho protiprávního jednání, tak i formální vymezení konkrétního přestupku, jenž je definován právě překročením rychlosti a jako takový výslovně konkretizován v zákoně o silničním provozu, tudíž výroková část prvoinstančního rozhodnutí, i jeho odůvodnění, obsahují. Soudu proto podobně jako žalovanému není zcela zřejmé, z čeho žalobce dovozoval pochybení správního orgánu I. stupně, jestliže výrok splňuje veškeré zákonné náležitosti. S ohledem na to bylo nutné i takto vymezenou námitku žalobce shledat nedůvodnou.

40. Žalobce dále spatřoval vadu nezákonnosti správních rozhodnutí v tom, že nebyl před vydáním napadeného rozhodnutí informován o tom, kdo bude o jeho odvolání rozhodovat, aby mohl případně podat námitku podjatosti této osoby.

41. Dle ust. § 15 odst. 4 správního řádu se o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední osoba na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém organizačním útvaru správního orgánu je zařazena.

42. Smyslem zákonné úpravy spisového záznamu osoby, jež se jménem správního úřadu podílí na jeho rozhodovací činnosti, je zejména transparentnost správního řízení. A to takovým způsobem, aby byla vyloučena jistá „kabinetnost“ správy, a aby v jednotlivých řízeních za správní orgán nevystupovaly anonymní osoby, jež by ve vztahu podjatosti k účastníku mohly potenciálně působit v jeho neprospěch. Tento princip je pak podpořen i institutem povinnosti informovat účastníka řízení o oprávněných osobách, pakliže o to požádá. Žalobci je možné proto přisvědčit, že postup žalovaného, jenž jej v dané věci i přes výslovnou žádost o osobách zmocněných rozhodnout o jím podaném odvolání neinformoval, lze považovat za vadu řízení. Povinnosti dle ust. § 15 odst. 4 správního řádu se přitom žalovaný nemohl zprostit ani postupem, kdy zástupci žalobce již dne 17. 7. 2015 pro všechny budoucí případy zaslal odkaz na své oficiální webové stránky se seznamem veškerých osob, jež pro něj zajišťují agendu rozhodování o odvolání na úseku dopravních přestupků. Má proto pravdu žalobce, že odkaz na seznam osob, neučiněný navíc v konkrétním případě, ale pro neurčitý počet řízení v budoucnu, je z hlediska procesních požadavků na povinnosti správního orgánu nedostačující. I v případě, že by však žalovaný uvedený postup aplikoval v každém jednotlivém řízení, by takovouto informaci nebylo možné považovat za dostačující, neboť z ní nevyplývá, které konkrétní oprávněné osoby z množiny veškerých v seznamu uvedených byly zmocněny k přezkumu prvoinstančního rozhodnutí v této individuální věci.

43. Nicméně ne každá vada způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. A tak je tomu i zde – přestože se žalovaný ve vztahu k žalobci dopustil pochybení, žalobci v jeho důsledku nevznikla žádná újma, resp. nedošlo k žádnému poškození jeho procesních práv. Argumentaci, že nechtěl doplnit odvolání dříve, než bude informován o zmocněném úředníku, protože se obával ustanovení podjaté osoby, jež by v řízení mohla působit v jeho neprospěch, je nutné odmítnout jako účelovou. I pakliže by se totiž jeho obavy následně ukázaly jako oprávněné a jím podané doplnění odvolání by bylo ze strany žalovaného „ztraceno“ či „zamlčeno“, měl by nepochybně k dispozici hned několik procesních prostředků, jímž by své tvrzení o podání doplnění mohl prokázat. Nelze nezmínit, že osoby nadané rozhodovací pravomocí působící jako zástupci státu, potažmo územně samosprávných celků, jsou pro svou funkci pečlivě vybírány, jen stěží lze proto automaticky předpokládat jejich zaujatost vůči účastníkům řízení a postup nejen v rozporu se správním řízením, ale dokonce i způsobem, jenž by mohl založit jejich trestněprávní odpovědnost. Shora uvedená námitka žalobce je tudíž nedůvodná.

44. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

45. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. soud ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému, který sice měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadoval.