78 A 34/2016 - 33

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D., v právní věci žalobce: M. A., nar. „X“, státní příslušnost Irák, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bálková, Tis u Blatna, PSČ 331 65, zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem v Praze 9, ul. Kovářská 4, PSČ 190 00, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Masarykova č. p. 27, PSČ 400 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU- 242874-19/ČJ-2016-040022-SV-ZZ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané prostřednictvím jeho zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor Cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242874-19/ČJ-2016-040022-SV-ZZ, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a podle ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 90 dnů od ode dne omezení osobní svobody žalobce, které nastalo dne 24. 11. 2016 v 05.00 hodin. V žalobě uvedl, že došlo k porušení ust. § 2 odst. 1 a 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Žalobce má za to, že v jeho případě chybí reálný předpoklad vyhoštění. Žalobce připomněl podmínku legality zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, jímž je posouzení existence reálného předpokladu pro vyhoštění, jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61 či Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 19. 2. 2009, ve věci A. a ostatní v. Velká Británie č. 3455/05. Žalobce poukázal na skutečnost, že stejnou podmínku stanovuje i čl. 15 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 12. 2008, č. 2008/115/ES (dále jen „návratová směrnice“). Žalobce dále uvedl, že žalovaná se nedostatečným způsobem zabývala hodnocením možnosti realizace správního vyhoštění, kterou se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zabývala pouze obecně a vůbec se nevyjádřila k tvrzenému důvodu žalobce k opuštění země původu, přičemž žalobce se domnívá, že se jedná o důvod znemožňující vycestování cizince ve smyslu ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobce poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-5, v němž se zabýval oprávněním vydat rozhodnutí o zajištění cizince před opatřením závazného stanoviska Ministerstva vnitra k otázce možného vycestování cizince. Žalovaná si však závazné stanovisko před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nevyžádala. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2016, č. j. 6 Azs 263/2015-39. Žalobce se domnívá, že předběžnému posouzení možnosti vycestování žalobce nic nemění ani skutečnost, že nepožádal v České republice o udělení mezinárodní ochrany, která je podle statistik Ministerstva vnitra České republiky iráckým občanům udělována. Žalobce dále namítl, že jeho zajištění probíhá v nedostatečných materiálních podmínkách vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Žalobce má vážné problémy s nohami a zády a vyžaduje speciální péči, neboť má platinové implantáty, užívá léky proti bolesti a jeho deformace je viditelná na první pohled. V této souvislosti žalobce připomněl, že podmínky zajištění nesmí být v neslučitelné s čl. 3 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k podané žalobě zrekapitulovala dosavadní průběh řízení včetně důvodů obsažených v žalobou napadeném rozhodnutí. Poukázala na to, že žalobce byl dne 24. 11. 2016 zajištěn ve skupině 18 cizinců, kteří v úkrytu kamionu cestovali nelegálně, za pomoci převaděče, ze Srbska do Německa. Žalovaná dále uvedla, že se zdravotním stavem žalobce nemohla zabývat, neboť žalobce ve správním řízení uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý a jen se cítí unavený z cesty. Nesouhlasí tak s nynějším tvrzením žalobce a připomněla, že ve všech zařízeních pro zajištění cizinců v České republice je dostupná lékařská péče i možnost převozu do specializovaných lékařských zařízení. Žalovaná dále uvedla, že se zabývala i otázkou reálného předpokladu realizace správního vyhoštění do země původu žalobce, a to jak s ohledem na podané vysvětlení žalobce, tak s ohledem na běžnou praxi žalované. Dále poukázala na to, že žalobce v žalobě uvádí další skutečnosti, o kterých se ve správním řízení vůbec nezmínil. Žalovaná připomněla, že je v otázce možnosti vyhoštění vázána závazným stanoviskem Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, které si vyžádala a které potvrdilo možnost realizace správního vyhoštění. Teprve po zahájení správního řízení o správním vyhoštění je možné si vyžádat stanovisko k otázce možného vycestování žalobce do země původu. V daném konkrétním případě žalovaná na základě podkladů a výpovědi žalobce dospěla k závěru, že žalobce neprokázal dostatečné individuální ohrožení své osoby. Žalovaná připomněla, že z praxe je jí známo, že ve dvaceti pěti případech se podařilo identifikovat irácké občany a realizovat jejich správní vyhoštění. Závěrem žalovaná poukázala na stanovisko OAMP ze dne 30. 11. 2016, ev. č. ZS32801, v němž potvrdila, že vycestování do Iráku je možné, nicméně připustila, že toto stanovisko neměla v době rozhodování o zajištění k dispozici. V replice žalobce uvedl, že skutečnost, že jeho nohy jsou deformovány, je viditelná na první pohled. Žalovaná se však k této skutečnosti v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nijak nevyjádřila a ani si nezjišťovala bližší informace o zdravotním stavu žalobce. Žalobce dovysvětlil, že odpovědí, že se cítí být zdráv, měl na mysli, že netrpí žádnou nemocí. V zařízení pro zajištění cizinců využil služeb lékaře a dožadoval se specializované léče, která mu nebyla poskytnuta. Žalobce považuje za klíčové stanovisko Ministerstva vnitra, avšak toto žalovaná neměla k dispozici, a proto se měla existencí reálného předpokladu vyhoštění alespoň rámcově zabývat. Žalobce uvedl, že zemi původu opustil ze strachu o svůj život, žalovaná si měla sama zjistit podrobnější informace, a žalobci nelze vyčítat, že sám více nerozvedl, proč se cítí být ohrožen. Žalobce dále uvedl, že žalovaná v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí neodkazuje a neuvádí podklady, které si vyžádala a tvrzení žalované ve vyjádření k žalobě považuje za neurčitá a nepřezkoumatelná. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a s ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť právní zástupce žalobce i žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třiceti denní lhůty po doručení napadeného rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 24. 11. 2016 byl žalobce zajištěn, neboť bylo zjištěno, že se pohybuje na území České republiky bez platného cestovního dokladu, kterým by prokázal svoji totožnost, a nedisponuje ani vízem pro vstup a pobyt na území České republiky ani do schengenského prostoru. Žalobce byl totiž ztotožněn ve skupině 18 cizinců, kteří v úkrytu kamionu cestovali nelegálně, za pomoci převaděče, ze Srbska do Německa. Z podání vysvětlení žalobce, stejně jako z jeho následného vyjádření jako účastníka řízení, vyplývá, že je občanem Iráku, který se rozhodl opustit kvůli tamnímu konfliktu mezi sunnity a šíity. Dále uvedl, že v roce 2011 byl šíity mučen. V případě návratu do své vlasti se obává o svůj život. K otázce, zda se cítí zdráv a jaký je jeho zdravotní stav, uvedl, že se cítí zdráv, je schopen výslechu, jeho zdravotní stav je dobrý a je jen trochu unavený z cesty. Z Iráku odešel v srpnu roku 2016 pěšky po dvoudenním pochodu do Turecka, dále cestoval přes Bulharsko, Srbsko, Chorvatsko a opět Srbsko do České republiky s cílem požádat o azyl výlučně a jen Německu, kde žije jeho strýc v Brémách. Cestovní doklad nikdy nevlastnil, pouze občanský průkaz, který nechal doma u matky, neboť se obával, že jej cestou ztratí. Dále žalobce uvedl, že si je vědom, že se v České republice a v schengenském prostoru zdržuje neoprávněně, s tím, že pokud bude propuštěn, tak se bude nadále snažit dostat do Německa. Vedle toho žalobce uvedl, že o azyl v žádné zemi dosud nežádal, neboť tak chce učinit jen v Německu. Vedle toho žalobce uvedl, že nemá žádné rodinné, ekonomické, kulturní ani společenské vazby na území České republiky. Dále soud z obsahu správního spisu zjistil, že u žalobce byla zajištěna hotovost ve výši 300 Euro a pár drobných mincí srbských dinárů. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že k možnosti vycestování žalobce do Iráku si žalovaná obstarala Výroční zprávu Komise Spojených států amerických pro svobodu vyznání ve světě (USCIRF) ze dne 2. 5. 2016, Výroční zprávu Amnesty International 2015/2016 ze dne 24. 2. 2016, Druhou zprávu generálního tajemníka podle odstavce 7 rezoluce 2233 (2015) Rady bezpečnosti OSN, S/2016/77, ze dne 26. 1. 2016, Výroční zprávu Human Rights Watch 2016 ze dne 27. 1. 2016, informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 23. 6. 2016, č. j. 98835/2015-LPTP, o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a po dlouhodobém pobytu v zahraničí, v němž je uvedeno, že je irelevantní, co žadatel dělal a jak se choval v zahraničí, neboť rozhodujícím faktorem jeho postavení po návratu je rodinná síť či kmen, jehož je součástí. Podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Soud předně konstatuje, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění z území České republiky. Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. Při hodnocení odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí také nutno vzít v úvahu již shora zmíněnou předběžnost rozhodnutí o zajištění, která je zdůrazněna i tím, že toto rozhodnutí je prvním úkonem v řízení (srov. ust. § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) a správní orgán tak vychází z dosud nekompletních spisových materiálů (řízení o správním vyhoštění je teprve zahájeno), které však v daném případě dostatečně odůvodňují rozhodnutí o zajištění. V daném případě žalovaná v rámci své rozhodovací činnosti především vycházela z vyjádření samotného žalobce a v dostatečné míře posuzovala jeho konkrétní situaci s přihlédnutím k podkladům nashromážděným žalovanou před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, jak byly předestřeny shora. Žalobce sice při svém zadržení obecně uváděl, že se obává o svůj život v Iráku, neboť v Iráku probíhá válečný konflikt mezi sunnity a šíity, s tím, že v roce 2011 byl šíity mučen, nic bližšího však již ke svým osobním poměrům neuvedl. Žalobce se tedy nijak nezmínil o konkrétních hrozbách, které mu na území Iráku hrozí, navíc ani nepožádal o mezinárodní ochranu po vstupu do bezpečných zemí včetně České republiky, neboť o azyl chtěl výlučně žádat v Německu, což jeho tvrzení o útěku z důvodu obavy o život ze strany hrozby od šíitských muslimů dosti relativizuje. Obavy o život žalobce, pokud by měl žít v Iráku, dále relativizuje i skutečnost, že žalobce před svým nelegálním příchodem do Evropy za pomoci převaděčů žil v části Iráku, která není zasažena vojenským konfliktem, čemuž pak koresponduje i skutečnost zmíněná samotným žalobcem, že tam nadále žijí sestra a matka žalobce. Argumentaci žalobce v podobě obav z válečného konfliktu v Iráku soud bez dalšího nepřijal, neboť v takovém případě by zajištění cizince za účelem vyhoštění nebylo možné učinit nejen vůči každému obyvateli Iráku, nýbrž i vůči cizincům z dalších zemí, kde probíhají válečné konflikty mezi sunnity a šíity. Dále nelze nezmínit, že dosti vágní tvrzení žalobce o jeho fyzickém napadení před šesti měsíci, v důsledku kterého byl měsíc v kómatu, a o jeho vážných zdravotních potížích, bylo prvně z jeho strany vzneseno až v žalobě, a to aniž by bylo jakkoliv doloženo, navíc pokud se jedná o žalobcem tvrzené zdravotní potíže, tak tvrzením v tomto směru pak zcela koliduje další vyjádření žalobce učiněná bezprostředně po jeho zadržení o tom, že se cítí zdráv, jeho zdravotní stav je dobrý, čemuž odpovídá i to, že z Iráku odešel pěšky do Turecka, kdy zvládl dokonce dvoudenní pochod. Ani potencionálně se tak proto nejedná o překážky bránící zajištění žalobce či o překážky realizace správního vyhoštění, které by byly v době rozhodování o zajištění známy nebo před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. Správnímu orgánu tudíž nelze vytýkat něco, o čemž nemohl mít v době vydání rozhodnutí povědomost. V tomto směru musí soud podotknout, že při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince je soud vázán ust. § 75 odst. 1 s. ř. s., kde je výslovně uvedeno, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jestliže žalobce uvádí, že se žalovaná důvody, pro něž žalobce utekl z Iráku a jeho zdravotním stavem, nezabývala, pak soud konstatuje, že žalovaná se jimi zabývala v dostatečném rozsahu vzhledem k obecným tvrzením žalobce, který ve správním řízení pouze uvedl, že Irák opustil, protože v Iráku probíhá válečný konflikt mezi sunnity a šíity a v roce 2011 byl mučen. Soud dále konstatuje, že žalobce vědomě nelegálně vstoupil a pobýval na území České republiky, jeho cílem je i přes jeho zadržení českými policejními orgány nadále se dostat do Německa, na území České republiky nemá žádné vazby ani finanční prostředky, takže všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu zjevně svědčí o tom, že je u něj dáno nebezpečí útěku a tím maření v budoucnu potencionálně uloženého správního vyhoštění. Žalovaná přitom v žalobou napadeném rozhodnutí legitimně dovodila, a to na str. 7 (byť stručně), že v případě žalobce nejsou dány důvody znemožňující jeho návrat do země původu. Žalovaná v tomto směru v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí výslovně uvedla, že v případě žalobce existuje reálný předpoklad realizace výkonu jeho vyhoštění ze zemí Evropské unie, když v jeho případě neexistuje překážka trvalejší povahy, která by tomu bránila, a to s ohledem na nashromážděné podklady žalovanou před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí [Výroční zpráva Komise Spojených států amerických pro svobodu vyznání ve světě (USCIRF) ze dne 2. 5. 2016; Výroční zpráva Amnesty International 2015/2016 ze dne 24. 2. 2016; Druhá zpráva generálního tajemníka podle odstavce 7 rezoluce 2233 (2015) Rady bezpečnosti OSN, S/2016/77, ze dne 26. 1. 2016, Výroční zpráva Human Rights Watch 2016 ze dne 27. 1. 2016; informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 23. 6. 2016, č. j. 98835/2015-LPTP, o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a po dlouhodobém pobytu v zahraničí] a zejména pak s přihlédnutím k vyjádřením samotného žalobce, z nichž nevyplynula jakákoliv překážka bránící jeho vyhoštění zpět do Iráku. Za tohoto stavu je tak třeba konstatovat, že v době rozhodnutí žalované v případě žalobce nebyly prokázány důvody znemožňující jeho vycestování podle ust. § 179 odst. 2 písm. b), c), d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se otázkou možnosti samotného provedení vyhoštění žalobce zabývala a v rámci podkladů, které byly v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí k dispozici, dospěla k závěru, že nebyly zjištěny žádné objektivní skutečnosti, které by bránily realizaci správního vyhoštění, a tedy správní vyhoštění je reálně proveditelné. Po přezkoumání obsahu správního spisu se s tímto závěrem správního orgánu ztotožnil i soud. Na základě shora uvedeného soud uzavírá, že žalovaná se zabývala situací žalobce ve vztahu k možnosti realizace vyhoštění v dostatečném rozsahu a námitky žalobce jsou v tomto směru nedůvodné. Pro úplnost soud uvádí, že výše uvedené závěry o tom, že v případě žalobce nic nebrání tomu, aby bylo realizováno jeho vyhoštění zpět do země jeho původu, byly následně po vydání žalobou napadeného rozhodnutí zcela potvrzeny i obsahem závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 30. 11. 2016 k možnosti vycestování žalobce, z něhož zjevně vyplývá, že byla hodnocena situace v Iráku individuálně přímo ve vztahu k žalobci. V tomto závazném stanovisku ministerstvo dovodilo, že vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl, že by mu měl být v zemi původu uložen trest smrti či hrozí jeho vykonání, dále že neuvedl skutečnosti, že by mu v případě návratu mělo hrozit mučení, nelidské nebo ponižující zacházení nebo trest ani neuvedl konkrétně nic, co by nasvědčovalo tomu, že mu hrozí v jeho vlasti vážné ohrožení života lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu a ani nepožádal z tohoto důvodu o mezinárodní ochranu, tak proto vycestování žalobce do Iráku je možné. Dále soud uvádí, že je sice pravdou, že závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 30. 11. 2016 k možnosti vycestování žalobce vydávané v intencích ust. § 124 zákona o pobytu cizinců, bylo vydáno až po datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Nicméně pro vyhodnocení (ne)důvodnosti žaloby soud přihlížel k tomu, že dotyčné stanovisko konstatovalo, že v případě žalobce je možné vycestování do země jeho původu. Na tomto místě soud uvádí, že se neztotožnil s námitkou žalobce o tom, že dotyčné závazné stanovisko Ministerstva vnitra nereflektuje konkrétní okolnosti jeho případu, neboť veškerá tvrzení žalobce jsou v závazném stanovisku Ministerstva vnitra reflektována. Dále soud poznamenává, že sám žalobce v žalobě připouští, že pokud žalovaná závazné stanovisko v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí neměla k dispozici, tak byla žalovaná povinna samostatně si učinit úsudek o situaci v zemi původu žalobce z pohledu případného nebezpečí vážné újmy, která žalobci hrozí, dále opatřit si v tomto směru dostatečné informace a své závěry v žalobou napadeném rozhodnutí náležitě zdůvodnit. Této povinnosti přitom žalovaná dostála, jak soud již konstatoval výše. S ohledem na právě uvedené neměla vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí skutečnost, že závazné stanovisko o možnosti vycestování týkající se žalobce bylo vyhotoveno až několik dní po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Vedle toho soud dospěl k závěru, že žalobce naprosto nepodloženě a nekonkrétně namítá, že jeho zajištění probíhá v nedostatečných materiálních podmínkách zejména s ohledem na jeho zdravotní stav. Již výše soud konstatoval, že žalobce bezprostředně po svém zadržení uváděl, že jeho zdravotní stav je dobrý, že se cítí zdráv, přičemž zvládl i několikadenní pochod v rámci své nelegální cesty do Evropy, s tím, že prvně žalobce poukázal na svůj údajně špatný zdravotní stav až v žalobě. S ohledem na tuto skutečnost a nepodloženost žalobcových tvrzení o jeho zabezpečení v nedostatečných materiálních podmínkách, v nichž se přitom nacházejí desítky ostatních cizinců, vyhodnotil soud námitky žalobce v tomto směru jako účelové a nedůvodné. Navíc již žalovaná v písemném vyjádření k žalobě zcela správně poznamenala, že ve všech zařízeních pro zajištění cizinců v České republice, tedy včetně toho, kde se nachází žalobce, je dostupná lékařská péče, která je zajištěným cizincům vždy k dispozici, přičemž vedle toho je dána i možnost v případě potřeby zajistit převoz zajištěného cizince do specializovaného lékařského zařízení. Skutečnost potřeby zvýšené lékařské péče, kterou by navíc nebylo schopno zajistit zařízení pro zajištění cizinců, v němž se žalobce nachází, přitom žalobce nikterak nedoložil, a to ani do rozhodnutí soudu. K obecné námitce žalobce, že v jeho případě došlo k porušení základních zásad správního řízení, soud uvádí, že takové porušení neshledal. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem týkajících se neoprávněného pobytu žalobce nejen na území České republiky (nýbrž i Turecka, Bulharska, Srbska, Chorvatska, opět Srbska), které se náležitě promítly do odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, je patrné, že žalovaná konkrétně hodnotila situaci žalobce a dospěla k závěru o nutnosti žalobce zajistit, jemuž soud nemá co vytknout. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není z hlediska uplatněných žalobních námitek důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadovala.

Poučení