78 A 6/2017 - 31

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: E. M., nar. „X“, státní příslušnost Egypt, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bálková, Tis u Blatna, PSČ 331 65, zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem v Praze 9, ul. Kovářská 4, PSČ 190 00, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Masarykova č. p. 27, PSČ 400 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 2. 2017, č. j. KRPU- 242887-59/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 16. 2. 2017, č. j. KRPU-242887-59/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, kterým bylo rozhodnuto, že podle ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), se žalobci prodlužuje doba zajištění za účelem správního vyhoštění původně stanovená na 90 dnů rozhodnutím žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242887-22/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, o 60 dnů. V žalobě uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaná porušila ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nepostupovala v souladu s ust. § 2 odst. 1 správního řádu a dále porušila ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobce připomněl, že jednou z podmínek zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je posouzení existence reálného předpokladu pro vyhoštění, které vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, například z rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, například z rozhodnutí ze dne 19. 2. 2009, č. 3455/05 ve věci A. a ostatní v. Velká Británie. Žalobce uvedl, že žalovaná mu neumožnila prokázat tvrzení, které ve vztahu k útěku z Egypta uvedl, neučinila úkony k ověření jeho tvrzení a nesnažila se zjistit skutkový stav. Žalobce se domnívá, že požadovat po něm předložení listinných důkazů je od žalované nespravedlivé a v rozporu s ust. § 4 správního řádu. Žalobce byl v zemi původu studentem žurnalistiky a aktivním žurnalistou, přičemž publikoval články věnující se aktuálním politickým otázkám. Dne 9. 6. 2015 se zúčastnil protivládní demonstrace proti současnému režimu, byl vyloučen ze školy a uvězněn bez jakéhokoliv rozhodnutí soudu a přístupu k právní pomoci. Po svém propuštění se z obav o svou svobodu a život rozhodl zemi původu opustit a svůj život realizovat v exilu. V této skutečnosti žalobce spatřuje rozpor s odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí, v němž žalovaná uvedla, že realizací správního vyhoštění nebude zasaženo do jeho soukromého života. Svá tvrzení žalobce doložil fotografiemi z demonstrace a fotografií průkazu studenta žurnalistiky. Žalobce dále uvedl, že podle organizace Committee to Protect Journalists a organizace Freedom House je Egypt druhou nejnesvobodnější krajinou na světě, co se týče svobody tisku, a dochází tam k persekuci nezávislých novinářů včetně omezování jejich svobody a odsuzování za jejich aktivity. Podle žalobce tak není možné považovat odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí za dostatečné pro účely hodnocení existence reálného předpokladu vyhoštění. Žalobce uvedl, že si je vědom, že důvody znemožňující vycestování se mají posuzovat v řízení o správním vyhoštění, avšak judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že v případech, kdy bude správnímu orgánu již před rozhodnutím o zajištění cizince zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování ve smyslu ust. § 179 zákona o pobytu cizinců, není oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění dříve, než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2016, č. j. 6 Azs 263/2015 – 39 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 5. Žalobce uvedl, že ani skutečnost, že v České republice nepožádal o udělení mezinárodní ochrany, nic nemění na skutečnosti, že žalovaná měla povinnost předběžně vyhodnotit otázku možného vycestování žalobce do země původu, jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 Azs 7/2016 – 22. Žalobce dále namítl, že zajištění probíhá v nedostatečných materiálních podmínkách, zejména s ohledem na jeho zdravotní stav. Žalobce připomněl, že zachování přiměřených materiálních podmínek zajištění představuje jedno z kritérií, jehož naplnění je pro soulad zbavení osobní svobody s mezinárodní úmluvou č. 209/1992 Sb., Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“) nezbytné. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 7. 1998, ve věci Aerts v. Belgie a dále připomněl čl. 3 a čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy. Žalobce uvedl, že se léčí s epilepsií a hypertenzí. Trpí častými záchvaty, avšak zdravotním personálem v zařízení pro zajištění cizinců je označován za simulanta, neboť nemají zkušenosti s jeho nemocemi, a odeslali jej k psychiatrickému vyšetření. Svá tvrzení žalobce doložil nepřeloženými lékařskými zprávami do českého jazyka z období před zajištěním a zdravotní dokumentací ze zařízení pro zajištění cizinců. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k žalobě popřela oprávněnost námitek uvedených žalobcem, zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a konstatovala, že ve správním řízení žalobce nepředložil žádný z důkazů, kterými podporuje svá tvrzení uvedená v žalobě. Ve správním řízení žalobce neuvedl, že je novinář, nepředložil průkaz studenta žurnalistiky, ani neodkázal na své texty publikované na zpravodajském serveru. Žalovaná vyhodnotila vyjádření žalobce jako rozporuplné, co se odchodu ze země původu týče. Žalovaná dále uvedla, že cizinci, kteří cítí potřebu ochrany, požádají o udělení mezinárodní ochrany okamžitě, jakmile se jim naskytne první příležitost. Žalobce však uvedl, že o mezinárodní ochranu požádá v Německu nebo v Lucembursku a v České republice o udělení mezinárodní ochrany nepožádá. Žalovaná dále připomněla, že žalobce ze země původu vycestoval do Turecka, a to legálně a bez potíží. Následně se rozhodl podstoupit nelegální cestu do své vysněné destinace v Evropě, a to v nelidských podmínkách a za zaplacení nehorázných částek převaděčům. Žalovaná dále uvedla, že při doplnění výslechu dne 20. 12. 2016 vyvstala otázka časového rozporu ohledně účasti na demonstraci, za kterou byl žalobce uvězněn. Žalovaná s odkazem na internetové stránky poukázala na skutečnost, že demonstrace proti režimu v Egyptě proběhla 9. 6. 2015, avšak žalobce uvedl, že byl vězněn koncem roku 2015, přičemž k uvěznění mělo dojít týden po uvedené demonstraci. K předloženým fotografiím žalovaná uvedla, že tyto nemusejí pocházet z demonstrace proběhlé dne 9. 6. 2015 a žalobcem předložená fotografie, u níž byl vyfotografován u prázdného stolu, na kterém leží profesionální kamera, neprokazuje o nic více než, že žalobce byl u tohoto stolu vyfotografován. Žalovaná v této souvislosti připomněla, že žalobce uvedl, že byl studentem žurnalistiky, nikoliv aktivním novinářem. Žalovaná uvedla, že žalobce jakožto student vysoké školy, je bezpochyby inteligentní, byl řádně poučen o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany v České republice a o obsahu nařízení Dublin III, a přesto o mezinárodní ochranu v České republice nepožádal. Žalovaná proto vyhodnotila jeho tvrzení jako snahu dostat se za lepšími podmínkami do Německa a Lucemburska. K námitce žalobce ohledně nedostatečné zdravotní péče v zařízení pro zajištění cizinců žalovaná uvedla, že pokud mají cizinci zajištění v zařízení zdravotní problémy, které nelze zvládnout dostupnou lékařskou péčí, je přivolána rychlá záchranná služba či jsou cizinci převezeni do zdravotnického zařízení k odbornému vyšetření. Tuto skutečnost potvrzuje i žalobce, neboť v žalobě uvádí, že byl několikrát převezen k odbornému vyšetření. Žalovaná dále uvedla, že není v její kompetenci posuzovat odbornost a chování zdravotního personálu. Ke zdravotním zprávám vyhotoveným před zajištěním cizince žalovaná uvedla, že bez překladu jsou pro ni nepoužitelné. Před umístěním žalobce do policejní cely byl žalobce vyšetřen v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, byly mu předepsány léky a závěrem bylo lékařem sděleno, že žalobce je schopen umístění do cely. Sám žalobce uvedl, že má zdravotní problémy, ale cítí se zdráv. Zdravotní péče je v zařízení pro zajištění cizinců zajištěna a sám žalobce nedal podnět k umístění do zdravotního zařízení. Závěrem žalovaná uvedla, že postupovala v souladu s právními předpisy, vše náležitě odůvodnila, a proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila v písemném vyjádření k žalobě, a žalobce prostřednictvím svého zástupce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třiceti denní lhůty po doručení napadeného rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu o zajištění cizince ze dne 24. 11. 2016 bylo zjištěno, že žalobce byl podle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“), zajištěn dne 24. 11. 2016 v 05:00 hod., na silnici E55 u obce Cínovec, neboť byl důvod se domnívat, že cizinec neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo zde neoprávněně pobývá. Žalobce byl nalezen v kamionu srbské MPZ v úkrytu bez cestovních dokladů. Dne 24. 11. 2016 v 17:00 hod., bylo zajištění žalobce překvalifikováno na zajištění podle ust. § 27 odst. 2 zákona o Policii. Dále soud ze správního spisu zjistil, že žalobce byl v každé části řízení řádně poučen o svých právech a povinnostech, a to včetně práva navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu správního řízení až do vydání rozhodnutí. Z lékařské zprávy Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2016 soud zjistil, že žalobce byl dne 24. 11. 2016 v 17:53 hod. vyšetřen lékařem, byly mu předepsány potřebné léky na epilepsii a arter. hypertenzi a závěrem bylo lékařem konstatováno, že z interního hlediska je žalobce schopen v pobytu v cele předběžného zadržení. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 25. 11. 2016 soud zjistil, že žalobce z Egypta (Káhiry) odcestoval asi před 8 měsíci letecky do Turecka, kde pobýval 2 měsíce. Cestovní pas poslal zpět do Egypta. Potkal další uprchlíky, kteří se snažili dostat do Evropy. Ve městě Izmir poznal převaděče, kterému zaplatil 750 Euro za cestu do Řecka, avšak cesta se nezdařila, neboť byli zadrženi tureckou pobřežní hlídkou. Následně zaplatil jinému převaděči 750 Euro za cestu do Evropy, přičemž u pobřeží Řecka byli zadrženi řeckou pobřežní hlídkou, která je převezla na ostrov Liros. Na ostrově zůstal asi 1 měsíc a 10 dnů, byly mu sejmuty otisky prstů, pomáhal mu Červený kříž, obdržel doklady, které však při cestě do Athén na ostrově zanechal. Z Athén cestoval vlakem do města Selonik, které je na hranici s Makedonií. Do Makedonie cestoval pěšky, přičemž po překročení hranice byl zadržen policií Makedonie. V uprchlickém táboře zůstal asi 2 měsíce, poté zahodil vystavené doklady a pokrčoval v cestě do Srbska, přičemž hranice se mu podařilo překročit až napotřetí. V Srbsku byl opět zadržen a umístěn do uprchlického tábora, kde zůstal 2 měsíce. Ze Srbska odcestoval kamionem, v němž byl českou policií zadržen, přičemž jeho záměrem bylo dostat se do Německa. Z Egypta odcestoval, neboť se účastnil demonstrace proti politickému režimu, byl na dva měsíce uvězněn, následně vyloučen z vysoké školy, kde studoval žurnalistiku, má zakázáno pracovat v kterýchkoliv novinách v Egyptě, a vycestoval, aby mohl dostudovat a svobodně žít. Dále uvedl, že nebýt špatného režimu, zůstal by v Egyptě. Vycestoval, aby se mohl postarat o svou rodinu. Na otázku zda v případě rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce by toto rozhodnutí mělo nějaký dopad do soukromého života žalobce, uvedl, že má strach z uvěznění a mučení. Dále uvedl, že si je vědom, že po Evropské unii může cestovat pouze s cestovním pasem a vízem. Z oznámení o zahájení správního řízení ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242887- 18/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, vyplývá, že dne 24. 11. 2016 bylo správním orgánem zjištěno porušení zákona o pobytu cizinců, spočívající v tom, že žalobce vstoupil a pobýval nejméně dne 24. 11. 2016 v 05:00 hod. na území České republiky bez cestovního dokladu a platného víza či oprávnění k pobytu, proto bylo rozhodnuto podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona o pobytu cizinců o vydání rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce. Oznámení bylo žalobcem vlastnoručně podepsáno na všech (třech) stranách rozhodnutí a to za přítomnosti tlumočníka, jak je zřejmé z jeho vlastnoručního podpisu na uvedeném rozhodnutí. Žalobce také svým podpisem stvrdil, že dne 25. 11. 2016 převzal stejnopis tohoto oznámení. V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 20. 12. 2016, tedy uskutečněného po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, žalobce uvedl, že byl vězněn na konci roku 2015, neboť se účastnil demonstrace proti civilnímu zákonu, který se týkal zaměstnanců ve vládě. Bezpečnostní egyptské složky jej zadrželi a unesli asi týden po demonstraci. Dotazovali se jej, z jaké je organizace, kdo je podporoval a kdo je nabádal k demonstraci. Nebylo s ním vedeno žádné trestní řízení. Po třech měsících ho propustili, aby tam neumřel, neboť má epilepsii. Ve vězení byl několikrát v bezvědomí, mučili jej a neustále byl spoutaný. Nikdo mu po propuštění nebránil ve vycestování. Měl cestovní doklad a opatřil si turistické vízum do Turecka. Domů mu byl doručen dopis ze školy, že jej vyloučili a má zákaz studovat žurnalistiku na kterékoliv univerzitě. Dále mu zakázali pracovat v Egyptě. Do Turecka vycestoval legálně, do Evropy pokračoval nelegálně a cestovní doklad nechal u kamaráda v Turecku, který až pojede do Egypta, odveze jej domů jeho rodičům. Na otázku proč si myslí, že by byl po návratu do Egypta znovu vězněn a mučen, uvedl, že Turecko a Egypt mají mezi sebou spory a podle něho to vypadá, že z Egypta utekl, nemá tam práci, nemůže tam studovat, má strach z režimu. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že má epilepsii, k lékaři chodil pravidelně každý týden. Veškeré lékařské zprávy předal svému zástupci. Pracovně byl 1,5 roku v Kuvajtu a navštívil i Spojené arabské emiráty. Závěrem uvedl, že Egypt opustil kvůli diktatuře, chce pokračovat ve studiu, vybudovat si budoucnost v Evropě a mít svobodu. Podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Podle odst. 2 je v řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona o Policii je policista oprávněn zajistit cizince, jestliže je důvod se domnívat, že cizinec neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo zde neoprávněně pobývá. Podle odst. 2 o zajištění cizince podle odstavce 1 policista bez zbytečného odkladu informuje orgán, který rozhoduje o ukončení pobytu na území České republiky nebo o správním vyhoštění. Policista je oprávněn cizince zajistit do doby, než tento orgán cizinci doručí rozhodnutí o ukončení pobytu nebo sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelné v rozsahu žalobních námitek, neboť k meritornímu přezkumu může soud přistoupit pouze v případě rozhodnutí, které je mimo jiné srozumitelné a opřené o dostatek důvodů. Podle žalobce námitka nepřezkoumatelnosti spočívá zejména ve skutečnosti, že žalovaná dostatečně nezjistila skutkový stav a nevypořádala se se skutkovým stavem. Jak vyplynulo ze správního spisu předloženého žalovanou a ze žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaná v rámci své úvahy vycházela zejména z informací poskytnutých žalobcem v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 25. 11. 2016. Z uvedené listiny vyplynulo, že žalobce z Egypta odcestoval, neboť se účastnil demonstrace proti politickému režimu v Egyptě, za což byl na dva měsíce uvězněn, následně vyloučen z vysoké školy, kde studoval žurnalistiku, dostal zákaz pracovat v kterýchkoliv novinách v Egyptě, a chce dostudovat a svobodně žít. Dále uvedl, že nebýt špatného režimu, zůstal by v Egyptě, vycestoval, aby se mohl postarat o svou rodinu. Na otázku zda v případě rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce by toto rozhodnutí mělo nějaký dopad do soukromého života žalobce, uvedl, že má strach z uvěznění a mučení. Dále si žalovaná jako podklad svého rozhodnutí vyžádala informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 7. 12. 2015, č. j. 120715/2015-LPTP, o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu a dlouhodobém zahraničním pobytu po návratu do vlasti, v níž je uvedeno, že ekonomická migrace je v Egyptě běžným jevem, do určité míry státem podporována a pro rodiny je běžné, že jeden ze členů rodiny vycestuje a rodinu ze zahraničí podporuje. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že při kontrole hlídkou OPKPE Ústí nad Labem žalobce nepředložil žádný doklad totožnosti s platným vízem, nebo povolením platným pro vstup a pobyt v schengenském prostoru a na území České republiky, proto byl hlídkou zajištěn a eskortován na služebnu k dalším úkonům, kde byl se žalobcem sepsán protokol o podání vysvětlení. V protokolu o podání vysvětlení žalobce uvedl, že v České republice zůstat nechce, jeho cílovou zemí je Německo nebo Lucembursko a po svém propuštění chce cestovat do Německa. Na základě výpovědi žalobce žalovaná dovodila možnost nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť vyjádřil úmysl území neopustit a pokračovat ve své cestě. Žalobou napadené rozhodnutí je tak samo o sobě nutno posoudit jako přezkoumatelné, neboť žalovaná v něm podrobně rozvedla, z jakých důvodů byl žalobce zajištěn, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházela. Soud hodnotí zjištěný skutkový stav za dostatečný a z uvedeného důvodu považuje žalobcem vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti za nedůvodnou. Na tomto místě soud konstatuje, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění z území ČR. Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V daném případě je při hodnocení odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí také nutno vzít v úvahu již shora zmíněnou předběžnost rozhodnutí o zajištění, která je zdůrazněna i tím, že toto rozhodnutí je prvním úkonem v řízení (srov. ust. § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) a správní orgán tak vychází z dosud nekompletních spisových materiálů (řízení o správním vyhoštění je teprve zahájeno), které však v daném případě dostatečně odůvodňují rozhodnutí o zajištění. V předmětné věci žalovaná vycházela z vyjádření samotného žalobce a posuzovala jeho konkrétní situaci, jak je z žalobou napadeného rozhodnutí zřejmé. Žalobce sice uvedl, že z Egypta odcestoval, neboť se účastnil demonstrace proti politickému režimu, za což byl na dva měsíce uvězněn, následně byl vyloučen z vysoké školy, kde studoval žurnalistiku, dále dostal zákaz pracovat v kterýchkoliv novinách v Egyptě, a že chce se postarat o svou rodinu a obává se uvěznění a mučení, avšak nezmínil se o žádných konkrétních hrozbách, které mu v zemi původu hrozí, ani nepožádal o mezinárodní ochranu po vstupu do bezpečných zemí včetně České republiky, což jeho tvrzení o útěku z důvodu obavy uvěznění a mučení do jisté míry relativizuje. Soud argumentaci žalobce o tom, že v případě realizace jeho vyhoštění do země původu mu hrozí značná újma, přijmout bez dalšího nemohl, neboť nelze přehlédnout rozpor mezi skutečnostmi tvrzenými žalobcem v žalobě a žalobcem uváděnými vyjádřeními do protokolů před správními orgány. V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 20. 12. 2016 totiž žalobce uvedl, že na konci roku 2015 asi týden po demonstraci byl uvězněn, vyslýchán a mučen, a to po dobu tří měsíců. Tvrzení žalobce si ovšem časově odporuje jednak s tvrzením uvedeným v žalobě, když v ní žalobce naproti tomu uvedl, že demonstrace se zúčastnil dne 9. 6. 2015, tj. v první polovině roku 2015, a dále si skutkově odporuje i s protokolem o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 25. 11. 2016, neboť v něm žalobce uvedl, že byl vězněn dva měsíce. Dále nelze přehlédnout skutečnost, že tvrzení žalobce o skutečnosti, že byl aktivním novinářem, nikoli jen studentem žurnalistiky, a publikoval články, se poprvé z jeho strany nelogicky objevilo až v žalobě. Je s podivem, že ve správním řízení žalobce toto neuváděl. V této souvislosti je nutné doplnit, že žalobce až prvně soudu předložil fotografie k prokázání svého tvrzení o tom, že v zemi původu byl aktivním novinářem, což dle názoru soudu znevěrohodňuje dané žalobcovo tvrzení, neboť mu nic nebránilo v tom, aby fotografie žalobce předložil již ve správním řízení. Za daného skutkového stavu tak ovšem nelze nic vytýkat žalované v tom směru, že se k nim v žalobou napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřila, když o existenci těchto fotografií ve správním řízení nevěděla. Soud při hodnocení argumentace žalobce ohledně překážek bránících mu v návratu do vlasti dospěl k závěru, že ani potencionálně se nejedná o překážky správního vyhoštění, které by byly v době rozhodování o zajištění známy nebo před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. Správnímu orgánu totiž nelze vytýkat něco, o čemž nemohl mít v době vydání rozhodnutí povědomost. V tomto směru musí soud podotknout, že při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince je soud vázán ust. § 75 odst. 1 s. ř. s., kde je výslovně uvedeno, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jestliže žalobce uvádí, že se žalovaná důvody, pro něž žalobce utekl z Egypta a jeho zdravotním stavem, nezabývala, pak soud konstatuje, že žalovaná se jimi zabývala v dostatečném rozsahu vzhledem k obecným tvrzením žalobce, který před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 25. 11. 2016 pouze obecně uvedl, že z Egypta odcestoval, neboť se účastnil demonstrace proti politickému režimu v Egyptě, za což byl na dva měsíce uvězněn, následně vyloučen z vysoké školy, kde studoval žurnalistiku, dostal zákaz pracovat v kterýchkoliv novinách v Egyptě, přičemž on chce dostudovat a svobodně žít. Dále uvedl, že nebýt špatného režimu, zůstal by v Egyptě, aby se mohl postarat o svou rodinu. Na otázku, zda v případě rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce by toto rozhodnutí mělo nějaký dopad do jeho soukromého života, žalobce, opět pouze oběcně uvedl, že má strach z uvěznění a mučení. S ohledem na právě uvedené má soud za to, že v době rozhodnutí žalované nebyly prokázány důvody znemožňující vycestování žalobce podle ust. § 179 odst. 2 písm. b), c), d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se otázkou možnosti samotného provedení vyhoštění žalobce zabývala a v rámci podkladů, které byly v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí k dispozici, a legitimně dospěla k závěru, že nebyly zjištěny žádné objektivní skutečnosti, které by bránily realizaci správního vyhoštění v případě žalobce, a tedy že jeho správní vyhoštění je reálně proveditelné, ač s překážkou v podobě vystavení náhradního cestovního dokladu, neboť tento žalobce podle protokolu o podání vysvětlení ze dne 25. 11. 2016 poslal zpět do Egypta. Po přezkoumání obsahu správního spisu se s tímto závěrem správního orgánu ztotožnil i soud. Na základě shora uvedeného soud uzavírá, že žalovaná se zabývala situací žalobce ve vztahu k možnosti realizace vyhoštění v dostatečném rozsahu a soud se se závěry žalované o neexistenci objektivní skutečnosti, která by bránila realizaci správního vyhoštění žalobce do země jeho původu. Soud dále konstatuje, že žalobce vědomě za pomoci převaděčů nelegálně vstoupil a pobýval na území České republiky, jeho cílem je i přes jeho zadržení českými policejními orgány nadále se dostat do Německa či Lucemburska, na území České republiky nemá žádné vazby ani finanční prostředky, takže všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu zjevně svědčí o tom, že je u něj dáno nebezpečí útěku a tím maření v budoucnu potencionálně uloženého správního vyhoštění. K námitce žalobce, že žalovaná žalobci neumožnila prokázat jeho tvrzení, soud uvádí, že ze správního spisu vyplynulo, že žalobce byl ve správním řízení řádně poučen o svých právech a povinnostech, mezi jinými i o právu podle ust. § 36 odst. 1 správního řádu „navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí“. Svého práva však nevyužil, což nelze vykládat jako neumožnění předložení důkazů. Soud tak neshledal porušení ust. § 4 správního řádu a považuje vznesenou námitku žalobce za nedůvodnou. Rovněž soud dospěl k závěru, že žalobce naprosto nepodloženě a nekonkrétně namítal, že jeho zajištění probíhá v nedostatečných materiálních podmínkách zejména s ohledem na jeho zdravotní stav, neboť trpí epilepsií a hypertenzí. V tomto směru soud z obsahu správního spisu zjistil, že po sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení dne 24. 11. 2016 žalovaná odvezla žalobce na vyšetření do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, kde byl žalobce vyšetřen, byly mu předepsány potřebné léky na epilepsii a hypertenzi, přičemž závěrem ošetřující lékař konstatoval, že žalobce je schopen pobytu v cele předběžného zadržení. S ohledem na tuto skutečnost a nepodloženost žalobcových tvrzení o jeho zabezpečení v nedostatečných materiálních podmínkách, když jeho zdravotní stav je poněkud zhoršen, v nichž se přitom nacházejí desítky ostatních cizinců, vyhodnotil soud námitky žalobce v tomto směru jako účelové a nedůvodné. Již samotný žalobce totiž připustil, že v rámci svého zajištění byl opakovaně v případě potřeby převezen k odbornému lékařskému vyšetření. Vedle toho nelze nezmínit, že žalovaná v písemném vyjádření k žalobě zcela správně poznamenala, že ve všech zařízeních pro zajištění cizinců v České republice, tedy včetně toho, kde se nachází žalobce, je dostupná lékařská péče, která je zajištěným cizincům vždy k dispozici, přičemž k tomu je dána i možnost v případě potřeby zajistit převoz zajištěného cizince do specializovaného lékařského zařízení, což v případě žalobce již bylo realizováno, jak bylo soudem konstatováno výše. K obecné námitce žalobce, že v jeho případě došlo k porušení základních zásad správního řízení a porušení mezinárodních úmluv, soud uvádí, že takové porušení neshledal. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem týkajících se neoprávněného pobytu žalobce nejen na území České republiky (nýbrž i Turecka, Řecka, Makedonie a Srbska), které se náležitě promítly do odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, je patrné, že žalovaná konkrétně hodnotila situaci žalobce a dospěla k závěru o nutnosti žalobce zajistit, jemuž soud nemá co vytknout. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není z hlediska uplatněných žalobních námitek důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadovala.

Poučení