78 Ad 8/2020–266

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: M. R., narozen X, bytem X, zastoupen Mgr. Gabrielou Šťastnou, advokátkou, sídlem Hradiště 97/4, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2020, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 78 Ad 8/2020–210.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2020, č. j. X, kterým bylo změněno rozhodnutí žalované ze dne 8. 1. 2020, č. j. X, tak, že žalovaná výrokem I. podle § 56 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) a s přihlédnutím k článku 46 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, (dále jen „koordinační nařízení“) zvýšila žalobci od 6. 11. 2019 invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 4 158 Kč. Žalovaná současně výrokem II. napadeného rozhodnutí podle nařízení vlády č. 260/2019 Sb., o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2018, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2018, redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2020 a základní výměry důchodu stanovené pro rok 2020 a o zvýšení důchodů v roce 2020, zvýšila od ledna 2020 procentní výměru žalobcova invalidního důchodu na částku 3 136 Kč a základní výměru na částku 1 315 Kč (v dílčené výši); žalobcův invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně tak od ledna 2020 činil 4 451 Kč měsíčně. Argumentace žalobce 2. V žalobě žalobce namítal, že jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvá již od roku 1986, kdy byl uznán plně invalidním, a od té doby se jeho chronické onemocnění stále zhoršuje. Žalobce nesouhlasil s datem změny stupně invalidity a zdůraznil, že invalidita u něj vznikla dříve než v dubnu 2010. Žalobce popsal, že v roce 1986 utrpěl při sportu těžký úraz a musel se podrobit operaci předního zkříženého kolenního vazu a menisku; pracovní neschopnost po operaci trvala více než rok, a proto byl uznán plně invalidním. V roce 1987 žalobce požádal o zrušení plné invalidity, neboť chtěl normálně pracovat a zařadit se do společnosti; této žádosti bylo vyhověno. V roce 1991 žalobce požádal o přiznání částečné invalidity, posudkové komise Okresní správy sociálního zabezpečení Bratislava 4, kde tehdy žil, této žádosti vyhověla. V březnu 1993 se žalobce vrátil do České republiky, v roce 1994 se podrobil druhé operaci kolenního kloubu a onemocněl trombózou povrchových žil levé nohy. Žalobce uvedl, že mu Slovenská pojišťovna bez odůvodnění od prosince 1994 zastavila výplatu částečného invalidního důchodu, což s ohledem na rozdělení federace považoval za správné a dále se o to nezajímal. Žalobce se snažil nalézt vhodné zaměstnání, což se mu však nedařilo, a jeho zdravotní stav se dále zhoršoval, a to po celou dobu od roku 1994 do roku 2005. V roce 2004 se žalobce podrobil třetí operaci kolenního kloubu z důvodu artrózy, úlomků v kolenním kloubu a faktické nemožnosti chodit. Od této operace podle žalobce docházelo až do roku 2010 k dalšímu zhoršování zdravotního stavu, ortopedové označili jeho kolenní kloub za totálně opotřebovaný a určený k totální endoprotéze. Žalobce zdůraznil, že tento stav trval již před rokem 2010, kdy požádal o invalidní důchod, a trval na tom, že datum vzniku invalidity u něj bylo určeno nesprávně. Podotkl, že jeho onemocnění je chronického rázu, genetické a autoimunitní, a vyvíjelo se plíživě po celou dobu, k čemuž měl posudkový lékař přihlédnout. Posudky o invaliditě považoval žalobce za nedůvěryhodné a zmanipulované, neboť zpochybňovaly lékařské zprávy od odborných lékařů. Žalovaná v napadeném rozhodnutí podle žalobce argumentovala nepravdivými a nepodloženými frázemi posudkového lékaře. Nesouhlasil ani se závěrem, že přiznání dřívějšího vzniku invalidity záleží na době pojištění získané v České republice, a zpochybňoval také závěry žalované ohledně vývoje jeho zdravotního stavu. Žalobce pokládal za zásadní, že již v roce 1990 jej vojenská správa na základě jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu propustila z armády, což podle něj dokládá, že byl tehdy považován za invalidního občana. Žalobce nesouhlasil s tím, aby jeho zdravotní stav posuzovala posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí, která není nezávislá a nepůsobí nestranně, neboť její lékaři jsou zaměstnanci generálního správního orgánu, pod který spadá žalovaná; tím je podle žalobce prokázána profesní a firemní soudržnost.

3. Podáním ze dne 7. 2. 2021 žalobce doplnil žalobu a poukázal na nedůvěryhodnost posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí z důvodu jejich loajality k žalované a s ohledem na to, že manipulují s lékařskými zprávami odborných lékařů a zpochybňují je, aniž by posuzovaného řádně prohlédly. Žalobce zdůraznil své právo na spravedlivý proces vyplývající z Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V postupu žalované a v napadeném rozhodnutí spatřoval velkou nespravedlnost, zmínil také existenční potíže a psychické útrapy vyvolané nespravedlivým jednáním žalované a posudkových lékařů. Dále upozornil na rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 25. 8. 2020, č. j. 71848/2020/TEP, podle kterého je žalobce závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve druhém stupni závislosti, a to trvale, a na zpětné uznání jeho invalidity slovenskými orgány.

4. V doplnění žaloby ze dne 9. 3. 2021 žalobce chronologicky popsal jednotlivá svá podání a reakce žalované.

5. Podáním ze dne 15. 8. 2021 žalobce doplnil žalobu o požadavek, aby soud rozhodl o výši doplatku invalidního důchodu včetně valorizace, a poukázal na svou těžkou finanční a sociální situaci.

6. Ve vyjádření ze dne 23. 8. 2021 žalobce nesouhlasil s posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „posudková komise v Ústí nad Labem“) ze dne 10. 8. 2021, označil jej za formalistický, nespravedlivý a neodborný. Konstatoval, že se posudková komise v Ústí nad Labem nevypořádala s tím, že mu invalidita nikdy nebyla odňata (trvala nepřetržitě od roku 1991). Hodnocení období od roku 1991 je podle žalobce lživé, posudková komise v Ústí nad Labem nedisponovala z tohoto období žádnými lékařskými zprávami; k tomu žalobce poukázal na rozhodnutí Posudkové komise sociálního zabezpečení Bratislava ze dne 3. 7. 1990, jímž byl uznán občanem se změněnou pracovní schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, a ze dne 15. 5. 1992, jímž byl uznán občanem s těžkým zdravotním tělesným postižením s přiznáním mimořádných výhod I. stupně. Připomněl, že již od roku 1986 nebyl schopen si kleknout ani dřepnout a nohu ohnul jen na 90 až 110 stupňů, v roce 1990 byl pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav propuštěn z armády. Tyto důkazy, které posudková komise podle žalobce ignorovala, potvrzují, že od té doby byl invalidní a jeho zdravotní stav mu neumožňoval plné pracovní uplatnění. S odkazem na smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení žalobce podotkl, že mu žalovaná měla od roku 2010 vyplácet invalidní důchod; příslušné orgány obou států se však vzájemně neinformovaly, ani žalobce poučily o možnosti podat žádost o invalidní důchod v České republice, čímž mu způsobily finanční škodu. Podle žalobce nevychází posudek ze dne 10. 8. 2021 z úplně zjištěného skutkového stavu, není úplný a přesvědčivý. Dodal, že posudková komise v Ústí nad Labem po něm nepožadovala žádnou lékařskou dokumentaci. Za důkaz zhoršování svého zdravotního stavu žalobce označil operaci v roce 1994, následovanou trombózou povrchových tepen, operaci v roce 2004, kdy bylo postižení kvalifikováno na totální endoprotézu a druhé koleno již na artrózu třetího stupně.

7. Citované vyjádření žalobce doplnil podáním ze dne 24. 8. 2021, v němž upozornil na skutečnost, že v posudkové komisi v Ústí nad Labem nezasedl odborný lékař – ortoped, nýbrž lékaři s odborností interní lékařství – revmatologie, ačkoli období let 1991 až 2010 bylo jednoznačně v odbornosti ortopedů. Poznamenal, že posudková komise v Ústí nad Labem ignorovala připomínky a doporučení soudu, a zdůraznil, že není vyloučeno, že psoriatická artritida u něj propukla mnohem dříve než v roce 2014, když tímto genetickým onemocněním trpí od roku 1965.

8. V dalším doplnění vyjádření ze dne 29. 8. 2021 žalobce konstatoval, že posudková komise v Ústí nad Labem posuzovala důkazy o jeho zdravotním stavu v rozporu s jejich skutečným obsahem, a poukázal na profesní soudržnost lékařů narušující princip nestrannosti a objektivnosti funkce posudkových komisí. Zopakoval, že jeho onemocnění je genetické a trvá od roku 1965. Podle žalobce měla posudková komise v Ústí nad Labem při stanovení data vzniku invalidity více respektovat vývoj jeho zdravotního stavu, k čemuž měla dostatek podkladů.

9. Podáním ze dne 5. 9. 2021 žalobce znovu doplnil žalobu, a to popisem obsahu lékařských zpráv z období od roku 2017 do roku 2020, a trval na tom, že datum vzniku invalidity bylo stanoveno chybně, když invalidita třetího stupně u něj nastala již dne 6. 9. 2017.

10. Dne 28. 12. 2021 žalobce soudu sdělil, že od října 2021 jej v každodenní činnosti omezuje bolestivý chronický zánět Achillovy šlachy pravé nohy, a přiložil příslušné lékařské zprávy. Dodal, že v roce 2019 postihl tento zánět Achillovu šlachu jeho levé nohy.

11. Ve vyjádření ze dne 23. 1. 2022 žalobce nesouhlasil s posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Plzni (dále jen „posudková komise v Plzni“) ze dne 10. 12. 2021 a připomněl, že trpí psoriatickou artritidou, lupénkou a onemocněními kloubů a páteře, a proto by posudkový lékař měl mít odbornost revmatologie, kožní lékařství, ortopedie a neurologie, nikoli interní lékařství. Posudek označil za neúplný a neobjektivní s tím, že posuzující lékaři nemají žádné vědomosti o dělnických profesích a jimi vykonávané práci. Zdůraznil, že svou profesi stavebního zámečníka – svářeče nemohl vykonávat již od první operace kolenního kloubu v roce 1986. Žalobce poukázal na závěry předchozích posouzení svého zdravotního stavu z let 1990 až 1995 a na podle něj správný postup slovenských posudkových lékařů. Podle žalobce vznikla jeho invalidita již v roce 1986, resp. částečná invalidita v roce 1991, nikoli až datem vydání posudku 16. 4. 2010. Konstatoval, že průběh jeho onemocnění vyplývá z jím předkládaných lékařských zpráv, jejichž obsah podrobně popsal. Posudkoví lékaři se podle žalobce měli zaměřit na lékařské zprávy z období před rokem 2010, z nichž plyne, že zdravotní postižení, pro něž se stal invalidním, mu bylo diagnostikováno již v roce 1994.

12. Se sdělením ze dne 23. 2. 2022 zaslal žalobce soudu další lékařské zprávy popisující jeho aktuální zdravotní stav.

13. Ve vyjádření ze dne 9. 3. 2022 žalobce nesouhlasil s posudkem posudkové komise v Plzni ze dne 25. 2. 2022 a trval na tom, že invalidita u něj vznikla dříve, než uvádí tento posudek. Opětovně připomněl vývoj svého zdravotního stavu a jeho hodnocení v České republice v kontrastu s pro něj příznivějšími závěry slovenských posudkových lékařů. Argumentace žalované 14. Žalovaná ve svém vyjádření zrekapitulovala průběh správního řízení a s ohledem na žalobcovy námitky navrhla provedení důkazu posudkem posudkové komise v Ústí nad Labem. Připomněla, že napadené rozhodnutí vydala na základě posudku o invaliditě ze dne 19. 3. 2020, který podle jejího názoru splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a vypořádává se se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Ústní jednání soudu 15. Při jednání soudu konaném dne 17. 5. 2021 tehdejší právní zástupce žalobce přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení ve znění jejích doplnění.

16. Pověřená pracovnice žalované při tomto jednání odkázala na písemné vyjádření k žalobě.

17. Soud při jednání dne 17. 5. 2021 v souladu s § 52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) provedl dokazování čtením posudku posudkové komise v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2021, včetně protokolu o jednání posudkové komise.

18. Při jednání soudu konaném dne 5. 4. 2022 žalobce poukázal na svá písemná vyjádření a uvedl, že z jednotlivých posudků plyne řada pochybností a chybí v nich některé lékařské zprávy. Závěr, že od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1995 nebyl invalidní, označil žalobce za lživý a zdůraznil, že v té době platila v České republice stejná právní úprava jako na Slovensku, kde invalidním byl. Dodal, že mu na Slovensku nikdy nebyla invalidita odňata. Konstatoval, že jeho zdravotní stav se od roku 1966 stále zhoršoval, a vyjádřil přesvědčení, že jej posudkové komise vědomě poškodily, neboť jeho zdravotní stav nehodnotily podle skutečných lékařských zpráv. Podle žalobce si posudkové komise mohly vyžádat podklady ze Slovenska, nikoli se vymlouvat na to, že je nemají. Podotkl, že již 3. 7. 1990 byl uznán občanem se změněnou pracovní schopností a jeho zdravotní stav se dále zhoršoval, od operace si nemůže kleknout, dřepnout, dlouho stát, po třetí operaci v roce 2004 lékař nedoporučil delší chůzi a uvedl, že už je to na endoprotézu. Podle žalobce z tohoto posudkoví lékaři vůbec nevycházeli. Zpochybnil také jejich tvrzení, že měl pouze jednou trombózu, ve skutečnosti to bylo třikrát. Trval na tom, že na Slovensku byl jeho zdravotní stav posouzen spravedlivě na základě skutečných lékařských zpráv. Žalobce uvedl, že problémy s páteří u něj začaly v roce 1996, nikoli až v roce 2013; v letech 1997 až 1998 měl takové bolest páteře, že nedokázal pracovat. Problémy s Achillovými šlachami žalobce trpí od roku 1984. Poznamenal, že po příchodu ze Slovenska vyřadil ze své zdravotní dokumentace a zlikvidoval řadu lékařských zpráv, protože v nich bylo tolik omezení, že by jej nikde nevzali do práce. Žalobce dále uvedl, že těžká polyartróza u něj byla zjištěna již v roce 2009. Uzavřel, že nesouhlasí s invaliditou od 16. 4. 2010, a požádal, aby mu byla uznána alespoň od prosince 2009 a aby mu byl důchod doplacen alespoň pět roků zpětně.

19. Pověřená pracovnice žalované při tomto jednání upozornila na změnu data vzniku invalidity v posudku posudkové komise v Plzni ze dne 10. 12. 2021 a s ohledem na tuto skutečnost ponechala rozhodnutí na úvaze soudu.

20. Soud při jednání dne 5. 4. 2022 v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. provedl dokazování čtením doplňujícího posudku posudkové komise v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2021, včetně protokolu o jednání posudkové komise, posudku posudkové komise v Plzni ze dne 10. 12. 2021, včetně protokolu o jednání posudkové komise, a doplňujícího posudku posudkové komise v Plzni ze dne 25. 2. 2022, včetně protokolu o jednání posudkové komise.

21. Při soudním jednání konaném dne 13. 3. 2023 právní zástupkyně žalobce konstatovala, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2023, č. j. 9 Ads 83/2022–91, se žalovaná měla zabývat otázkou vzniku invalidity a následně se touto otázkou měl zabývat i zdejší soud. S ohledem na specifičnost řízení o důchodech, kdy je možno při zjištění, že dávka je přiznána nesprávně, o parametrech dávky rozhodnout znovu, nelze podle právní zástupkyně žalobce přijmout názor žalované, že se touto otázkou zabývat neměla; žalovaná však žalobcovu žádost podle § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“) pominula a s touto se řádně nevypořádala. Právní zástupkyně žalobce zdůraznila, že před soudem vyvstaly důkazy (zejména doplňující posudek posudkové komise v Plzni ze dne 25. 2. 2022), z nichž je zřejmé, že je namístě počátek invalidity žalobce určit odlišně. Dodala, že je rovněž třeba přihlédnout k posudku ze Slovenské republiky ze dne 16. 4. 2019, podle kterého byl žalobce částečně invalidní nepřerušeně od 1. 7. 1991. Soudem požadované vysvětlení, proč se od slovenského posudku čeští posudkoví lékaři odchylují, podle právní zástupkyně žalobce dosud nebylo dostačující a tuto nejasnost je třeba odstranit v navazujícím správním řízení. Podotkla, že žalobce opakovaně upozorňoval na to, že projevy a příznaky jeho nemoci, tedy psoriázy, kterou trpí od dětství a která je rovněž zásadní pro postižení kloubů, se objevují v různé formě a intenzitě po mnoho let. Lze proto obtížně určit konkrétní datum vzniku nemoci a rozhodně je nelze svazovat s datem vyšetření. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 6/2004 konstatovala, že jde o tzv. plíživý charakter onemocnění a datum diagnostikování nemoci je skutečností nahodilou, s níž nelze vázat vznik invalidity. Právní zástupkyně žalobce uvedla, že Nejvyšší správní soud vlastně neshledal v předchozím postupu zdejšího soudu pochybení, a navrhla, aby soud opět zrušil napadené rozhodnutí a zavázal žalovanou k tomu, aby dbala na zjištění, kdy skutečně vznikla žalobcova invalidita, a aby se řádně vypořádala s tím, že podle posudku ze Slovenské republiky je žalobce invalidní již od 1. 7. 1991 a nejen podle posudkové komise v Plzni byl invalidní již v období před rokem 1995.

22. Pověřená pracovnice žalované při tomtéž jednání uvedla, že žalovaná dosud na základě zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 83/2022–91 neučinila žádné kroky týkající se žalobcova podání ze dne 25. 1. 2020, pokud jde o žalobcem zpochybňované datum vzniku invalidity. Konstatovala, že by mělo být rozhodnuto jen v rozsahu žádosti o zvýšení invalidního důchodu, a s ohledem na závěry posudků posudkových komisí navrhla, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci soudem 23. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

24. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

25. Před vypořádáním jednotlivých námitek soud připomíná, že o žalobě v projednávané věci již jednou rozhodl. Rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 78 Ad 8/2020–210, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s odůvodněním, že žalovaná při svém rozhodování vycházela z neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť invalidita prvního stupně u žalobce nastala již od 1. 1. 2010, nikoli až od 16. 4. 2010, a předcházela jí invalidita částečná podle § 44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to od data 7. 12. 2009. Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti žalované předmětný rozsudek pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

26. V rozsudku ze dne 3. 2. 2023, č. j. 9 Ads 83/2022–91, Nejvyšší správní soud vyslovil, že se zdejší soud měl „… nejprve zabývat otázkou, zdali se stěžovatelka [žalovaná] vůbec mohla v řízení o změně výše dávky invalidního důchodu z druhého na třetí stupeň invalidity zabývat v reakci na žalobcovu námitku proti prvostupňovému rozhodnutí i otázkou posouzení data vzniku invalidity prvního stupně. Stěžovatelka je totiž v řízení podle § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. obecně vázána obsahem žalobcovy žádosti … Žalobce však ve své žádosti ještě nežádal o určení odlišného data vzniku invalidity. Výše uvedenou úvahu krajský soud neprovedl a rovnou se s otázkou stanovení data vzniku invalidity meritorně vypořádal a zrušil kvůli ní napadené rozhodnutí. Otázka, zdali v námitkovém řízení mohla stěžovatelka posuzovat i datum vzniku invalidity prvního stupně, které se týkaly veškeré žalobní námitky, je pro danou věc zcela zásadní. Bylo na místě posoudit i otázku, zdali stěžovatelka neměla žalobcovu námitku o přiznání dřívějšího data vzniku invalidity vyloučit do samostatného řízení, ve kterém by se touto otázkou zabývala v prvním stupni, aby měl žalobce poté možnost napadnout její rozhodnutí o této otázce v námitkovém řízení.“ Nejvyšší správní soud zdejšímu soudu uložil, aby se s uvedenými otázkami vypořádal. Tímto právním názorem je zdejší soud v projednávané věci podle § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán.

27. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil, že žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 1. 2012 přiznala žalobci od 16. 4. 2010 invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, a to na základě posudku o invaliditě ze dne 9. 8. 2010, podle kterého žalobcova pracovní schopnost poklesla o 35 % s datem vzniku invalidity 16. 4. 2010. Invalidita prvního stupně byla u žalobce zjištěna i následujícími posudky o invaliditě ze dne 31. 10. 2011 (míra poklesu pracovní schopnosti 40 %) a ze dne 20. 2. 2012 (míra poklesu pracovní schopnosti 45 %). Rozhodnutím ze dne 4. 4. 2013 žalovaná od 18. 1. 2013 zvýšila žalobci invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně, a to na základě posudku o invaliditě ze dne 31. 1. 2013, podle kterého žalobcova pracovní schopnost poklesla o 50 % s datem změny stupně invalidity 18. 1. 2013. Invalidita druhého stupně byla u žalobce zjištěna i následujícími posudky o invaliditě ze dne 12. 2. 2014 (míra poklesu pracovní schopnosti 60 %), ze dne 30. 4. 2014 (míra poklesu pracovní schopnosti 50 %), ze dne 16. 12. 2015 (míra poklesu pracovní schopnosti 50 %), ze dne 21. 3. 2019 (míra poklesu pracovní schopnosti 50 %) a ze dne 29. 7. 2019 (míra poklesu pracovní schopnosti 60 %).

28. Na základě žalobcovy žádosti o změnu výše invalidního důchodu ze dne 11. 11. 2019 byl pro Okresní správu sociálního zabezpečení Teplice vyhotoven posudek o invaliditě ze dne 17. 12. 2019, ve kterém posudková lékařka MUDr. A. Z. označila za rozhodující příčinu žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zdravotní postižení uvedené v kapitole XII, položce 4b přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity, (dále jen „vyhláška o posuzování invalidity“). Míra poklesu pracovní schopnosti byla stanovena ve výši 70 % s tím, že podle § 3 a § 4 téže vyhlášky se procentní míra poklesu pracovní schopnosti nemění, přičemž změna stupně invalidity nastala k datu 26. 11. 2019. Na základě tohoto posudku vydala žalovaná dne 8. 1. 2020 rozhodnutí, jímž žalobci od 26. 11. 2019 zvýšila invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně.

29. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky ze dne 25. 1. 2020 (nazvané „odvolání“), v nichž poprvé zpochybnil i datum vzniku invalidity jako takové. Žalovaná si v řízení o námitkách vyžádala nový posudek o invaliditě žalobce ze dne 19. 3. 2020, který vypracovala posudková lékařka Lékařské posudkové služby České správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem (dále jen „LPS“) MUDr. D. H. Tato posudková lékařka opětovně posoudila žalobcův zdravotní stav a dospěla k závěru, že rozhodující příčinou žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole XII, položce 4d přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, pro které byla stanovena míra poklesu pracovní schopnosti 70 %, přičemž procentní míra poklesu pracovní schopnosti se ve smyslu § 3 a 4 vyhlášky nemění. Datum změny stupně invalidity z druhého na třetí stanovila lékařka LPS na 6. 11. 2019. Na základě tohoto nového posudku vydala žalovaná žalobou napadené rozhodnutí ze dne 7. 4. 2020.

30. Podle § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. platí, že „[ř]ízení o změně poskytování nebo výše již přiznané dávky důchodového pojištění se zahajuje na základě písemné žádosti nebo z moci úřední orgánem, který je příslušný k rozhodnutí o této změně, není–li stanoveno jinak.“ 31. Z § 41 odst. 3 věty první zákona o důchodovém pojištění vyplývá, že „[p]ři změně stupně invalidity se nově stanoví výše invalidního důchodu, a to ode dne, od něhož došlo ke změně stupně invalidity.“ Podle § 56 odst. 1 písm. b) věty první téhož zákona platí, že „[p]okud se zjistí, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží.“ Z písmene e) téhož ustanovení plyne, že „[p]okud se zjistí, že se změnily skutečnosti rozhodné pro výši důchodu nebo pro nárok na jeho výplatu, postupuje se obdobně podle ustanovení písmene b) nebo c).“ 32. Výkladem citovaných ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2013, č. j. 4 Ads 108/2012–31, publ. pod č. 2815/2013 Sb. NSS, ve kterém dospěl k závěru, že „[b]ylo–li správní řízení zahájeno na základě žádosti účastníka řízení, musí správní orgán o takové žádosti rozhodnout. Učinil–li žalobce ve své žádosti předmětem správního řízení změnu výše přiznané dávky (invalidního důchodu), byla Česká správa sociálního zabezpečení v daném řízení oprávněna rozhodovat jen o výši invalidního důchodu, nikoliv však o nároku na tuto dávku, resp. o odnětí dávky.“ Podobný závěr vyjádřil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 17. 7. 2013, č. j. 3 Ads 99/2012–33, kde uvedl: „V projednávané věci bylo na základě žádosti žalobkyně zahájeno řízení o zvýšení dávky podle § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Obsahem žádosti byl vymezen předmět řízení ve smyslu § 37 odst. 2 a § 45 odst. 1 správního řádu, jedině v tomto rámci se tedy mohl správní orgán pohybovat při řízení, které podle § 9 správního řádu o žádosti vedl, a při rozhodnutí, které ve věci podle § 86 zákona č. 582/1991 Sb. ve spojení s § 67 správního řádu vydal.“ Citovaná judikatura se sice týká případů, kdy žalovaná v řízení o žádosti o změnu výše invalidního důchodu z vlastní iniciativy vykročila z rámce vymezeného žádostí a žadateli invalidní důchod zcela odňala, nicméně obecný závěr o vázanosti správního orgánu (žalované) předmětem řízení vymezeným obsahem žádosti lze aplikovat i na právě projednávanou věc.

33. Předmětem řízení, které žalobce u žalované zahájil svou žádostí ze dne 11. 11. 2019 a které bylo ukončeno žalobou napadeným rozhodnutím, byla změna výše invalidního důchodu, konkrétně z invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Vzhledem k tomu, že žalobce v předmětné žádosti neuvedl, že by žádal přehodnocení data vzniku invalidity jako takové, bylo touto žádostí zahájeno výlučně řízení o změně výše již přiznané dávky invalidního důchodu ve smyslu § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Jak připomněl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Ads 83/2022–91, žalovaná se v prvním stupni řízení ke správnosti data vzniku nároku na invalidní důchod prvního stupně nevyjadřovala, jelikož tato otázka nebyla do prvostupňového řízení vůbec vnesena.

34. Teprve v námitkách ze dne 25. 1. 2020 (nazvaných „odvolání“) žalobce začal zpochybňovat i datum vzniku invalidity jako takové. V těchto námitkách uvedl, že posudkoví lékaři pochybili při stanovení data vzniku invalidity, která „nebyla zásadně od roku 2010 ale mnohem dříve.“ Dále uvedl, že je plně invalidní od roku 1986 a částečně invalidní od roku 1991. S ohledem na výše vymezený předmět správního řízení (změna výše invalidního důchodu) žalovaná podle názoru soudu neměla otázku data vzniku žalobcovy invalidity jako takové v daném správním řízení řešit, neboť příslušné námitky mířily mimo předmět řízení určený žalobcovou žádostí ze dne 11. 11. 2019. Jak naznačil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Ads 83/2022–91, žalovaná měla příslušnou námitku podle obsahu vyhodnotit jako novou žádost o přehodnocení data vzniku invalidity a vyloučit ji do samostatného řízení, nebo v případě, že by seznala, že žalobcova námitka nesplňuje z nějakého důvodu náležitosti takové žádosti, pak jej měla poučit o možnosti tuto žádost podat. Žalovaná však takto nepostupovala a namísto toho předmětnou námitku věcně posoudila v tomto řízení.

35. Popsaný postup žalované považuje soud za chybný, neboť tím žalovaná jednak překročila limit vyplývající z toho, jak žalobce svou žádostí ze dne 11. 11. 2019 vymezil předmět řízení, a jednak porušila zásadu dvojinstančnosti, neboť o otázce data vzniku žalobcovy invalidity jako takové rozhodla toliko v jednom stupni, čímž žalobci upřela možnost bránit se proti jejím závěrům ještě ve správním řízení prostřednictvím opravného prostředku – námitek. Právě z důvodu zachování dvojinstančnosti správního řízení a možnosti žalobce bránit se proti závěrům žalované námitkami nebylo podle názoru soudu možné považovat žalobcovo podání ze dne 25. 1. 2020, pokud jde o zpochybnění data vzniku žalobcovy invalidity jako takové, za rozšíření předmětu správního řízení, nýbrž podle obsahu výhradně za novou žádost.

36. Uvedená pochybení žalované, byť je soud pokládá za závažná, však nemají vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že žalovaná se v daném řízení otázkou data vzniku žalobcovy invalidity jako takové zabývala mimo rámec předmětu řízení, kterým byla výhradně změna výše žalobcova invalidního důchodu, a popsaná pochybení neměla žádný vliv na to, že se žalobce stal invalidním ve třetím stupni invalidity, od jakého data a že mu na základě posudku o invaliditě ze dne 19. 3. 2020 byl zvýšen invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, a to od 6. 11. 2019. Zmíněná pochybení žalované tedy podle názoru soudu nijak neovlivnila správnost rozhodnutí žalované o předmětu daného řízení, tj. o změně výše žalobcova invalidního důchodu z invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně.

37. Směrem k žalované soud zdůrazňuje, že v zájmu zachování žalobcových práv je zcela nezbytné, aby jeho podání ze dne 25. 1. 2020 v té části, kde zpochybňoval datum vzniku invalidity jako takové, posoudila podle obsahu jako novou žádost o přehodnocení (zpětné posouzení) data vzniku invalidity a vycházela z toho, že tímto podáním bylo zahájeno nové řízení o změně již přiznané dávky, jehož předmětem bude posouzení data vzniku žalobcovy invalidity jako takové, a to v režimu § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Podle tohoto ustanovení platí, že „[z]jistí–li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží. Důchod nebo jeho zvýšení se přitom doplatí nejvýše pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí § 55 odst. 2 věta druhá a třetí obdobně. Důchod nebo jeho zvýšení se však doplatí ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení.“ 38. V této souvislosti zdejší soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 4 Ads 104/2011–136, podle kterého „[n]a případy, kdy se po vydání rozhodnutí o přiznání dávky důchodového pojištění zjistí, že dávka byla co do nároku, výše nebo výplaty přiznána nesprávně, pamatuje ustanovení § 56 zákona o důchodovém pojištění a ustanovení § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., které upravuje zahájení řízení o změně dávky již přiznané. … Původní rozhodnutí o přiznání dávky je tedy vydáváno cum clausula rebus sic stantibus, tj. s výhradou změny poměrů, na kterou může příjemce dávky reagovat žádostí o změnu poskytování nebo výše již přiznané dávky. Stejně tak je příslušný orgán oprávněn zahájit řízení o změně dávky z úřední povinnosti, zjistí–li, že dávka byla co do nároku, výše nebo výplaty přiznána nesprávně. V projednávané věci Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka žalobci rozhodnutím ze dne 27. 9. 2004 přiznala plný invalidní důchod od 15. 7. 2004. Další žádost žalobce o tutéž dávku, která byla sepsána dne 9. 1. 2008, proto již neměla posuzovat jako žádost o přiznání dávky, ale jako žádost o změnu poskytování dávky. Žalobce totiž nepožadoval ani nemohl požadovat přiznání „nového“ plného invalidního důchodu, neboť již byl poživatelem tohoto důchodu. Z obsahu jeho žádosti naopak zřetelně vyplývá, že žádal o změnu poskytování přiznané dávky ve smyslu ustanovení § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. tak, aby mu byl plný invalidní důchod poskytován od 26. 4. 1999. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak celé řízení zahájené žádostí žalobce ze dne 9. 1. 2008 mělo být vedeno v režimu ustanovení § 56 zákona o důchodovém pojištění, které řeší mimo jiné i situaci, kdy byl důchod přiznán od pozdějšího data (15. 7. 2004), než od jakého náleží (22. 6. 1999).“ S těmito závěry se zdejší soud plně ztotožňuje a považuje je za přiléhavé i pro nyní projednávanou věc. Bude tedy na žalované, aby na základě žalobcova podání ze dne 25. 1. 2020 v souladu s § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. zahájila a v intencích § 56 zákona o důchodovém pojištění vedla řízení o změně již přiznané dávky invalidního důchodu. V zájmu zachování žalobcových práv se přitom datum uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění musí odvíjet od předmětného podání ze dne 25. 1. 2020 tak, aby žalobce nebyl zkrácen, pokud jde o výši doplatku invalidního důchodu vyplývající z dřívějšího data vzniku žalobcovy invalidity jako takové.

39. S ohledem na výše specifikované vymezení předmětu správního řízení, ze kterého vzešlo žalobou napadené rozhodnutí, soud konstatuje, že veškeré žalobcem uplatněné námitky, jež zpochybňují datum vzniku invalidity jako takové, jsou pro projednávanou věc irelevantní. Tyto námitky bude moct žalobce uplatnit v novém řízení, které žalovaná povede na základě jeho podání ze dne 25. 1. 2020, případně v žalobě proti rozhodnutí žalované, jímž bude toto nové řízení pravomocně ukončeno.

40. Soud se proto v tomto soudním řízení dále zabýval výhradně těmi žalobními námitkami, které se vztahují k předmětu správního řízení, ze kterého vzešlo žalobou napadené rozhodnutí, tj. ke změně výše žalobcova invalidního důchodu z invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Soud se proto omezil na posouzení žalobní námitky, ve které žalobce (toliko obecně) nesouhlasil s datem změny stupně invalidity (v doplnění žaloby ze dne 5. 9. 2021 žalobce upřesnil, že invalidita třetího stupně u něj nastala již dne 6. 9. 2017), rozporoval posudky o invaliditě, které označil za nedůvěryhodné a zmanipulované, neboť zpochybňovaly lékařské zprávy od odborných lékařů, a tvrdil, že žalovaná argumentovala nepravdivými a nepodloženými frázemi posudkového lékaře. Dále se soud věnoval též žalobní námitce zpochybňující nezávislost a nestrannost posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí.

41. Podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že „[p]ojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.“ Z odstavce 2 citovaného ustanovení vyplývá, že pokud pracovní schopnost pojištěnce poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, pokud poklesla nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, a pokud poklesla nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.

42. Pracovní schopnost je definována v § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, podle kterého platí, že „[p]racovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ V souladu s odstavcem 4 citovaného ustanovení se při určování poklesu pracovní schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.

43. V § 39 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění je dále stanoveno, že „[z]a zdravotní postižení se pro účely posouzení poklesu pracovní schopnosti považuje soubor všech funkčních poruch, které s ním souvisejí.“ V souladu s odstavcem 6 téhož ustanovení se za stabilizovaný zdravotní stav považuje takový zdravotní stav, který se ustálil na úrovni, která umožňuje pojištěnci vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti; udržení stabilizace zdravotního stavu může být přitom podmíněno dodržováním určité léčby nebo pracovních omezení. Podle odstavce 7 téhož ustanovení je pojištěnec adaptován na své zdravotní postižení, jestliže nabyl, popřípadě znovu nabyl schopností a dovedností, které mu spolu se zachovanými tělesnými, smyslovými a duševními schopnostmi umožňují vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti.

44. Soud podotýká, že procentní míra poklesu pracovní schopnosti se vždy určuje v celých číslech s tím, že procentní míry poklesu pracovní schopnosti podle druhů zdravotního postižení jsou uvedeny v příloze k vyhlášce o posuzování invalidity. Z § 2 odst. 3 této vyhlášky přitom vyplývá, že „[j]e–li příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce více zdravotních postižení, jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá zdravotní postižení se nesčítají; v tomto případě se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, a procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce.“ 45. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity dále platí, že „[v] případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce je více zdravotních postižení a v důsledku působení těchto zdravotních postižení je pokles pracovní schopnosti pojištěnce větší, než odpovídá horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti určené podle rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, lze tuto horní hranici zvýšit až o 10 procentních bodů.“ 46. V projednávané věci není spor o tom, že žalobce je invalidním ve třetím stupni invalidity, nýbrž s ohledem na předmět správního řízení vymezený žalobcovou žádostí ze dne 11. 11. 2019 výhradně o tom, kdy došlo ke změně z druhého na třetí stupeň invalidity.

47. Soud připomíná, že jedním z předpokladů pro vznik nároku na invalidní důchod je existence invalidity pojištěnce ve smyslu § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, jak vyplývá z § 38 téhož zákona. Bylo proto třeba zjistit, od kdy žalobce splňoval podmínky třetího stupně invalidity, tedy kdy u něj došlo k poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 %. V této souvislosti soud poznamenává, že v daném případě nebylo mezi účastníky řízení žádného sporu o tom, zda žalobce získal potřebnou dobu pojištění, což je druhý předpoklad pro vznik nároku na invalidní důchod, jak vyplývá z § 38 zákona o důchodovém pojištění, a proto se soud touto otázkou nezabýval.

48. Již výše bylo zmíněno, že napadené rozhodnutí bylo odůvodněno závěrem posudkové lékařky LPS o míře poklesu žalobcovy pracovní schopnosti. Soud se s tímto závěrem lékařky nespokojil, a protože nemá odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity především závisí, vyžádal si v rámci tohoto soudního řízení v intencích § 52 odst. 1 s. ř. s. v návaznosti na § 77 téhož zákona odborný posudek od Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem, která je v těchto věcech podle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. povolána k posuzování zdravotního stavu žalobců v soudních řízeních ve věcech důchodového pojištění. Tato posudková komise nově posoudila žalobcův celkový stav, pokles jeho pracovní schopnosti a datum vzniku jeho případné invalidity včetně jejího stupně.

49. Na tomto místě soud poznamenává, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „[s]ama skutečnost, že posudková komise je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí, není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů; ta má být garantována složením posudkových komisí předepsaným § 3 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, podle níž jsou členy posudkových komisí nejen posudkoví lékaři a tajemníci z řad pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí, ale i odborní lékaři jednotlivých klinických oborů, tedy osoby odlišné od pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, čj. 5 Ads 4/2003–35, publ. pod č. 33/2003 Sb. NSS). S tímto názorem se zdejší soud plně ztotožňuje a považuje jej za platný i po změně právní úpravy, kdy shodné požadavky na složení posudkových komisí, jako dříve obsahoval § 3 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., nyní upravuje § 16b odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Soud proto nepřisvědčil námitce žalobce zpochybňující nezávislost a nestrannost posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, která byla založena výhradně na vztahu členů posudkových komisí k tomuto ministerstvu. Žádné konkrétní důvody podjatosti posudkových komisí týkající se přímo samotného žalobce tento neuplatnil. Soud proto neshledal žádný důvod, proč by nemohl v tomto soudním řízení požádat posudkové komise v Ústí nad Labem a v Plzni o zpracování posudků o invaliditě žalobce.

50. Z obsahu posudkové dokumentace vypracované posudkovou komisí v Ústí nad Labem soud zjistil, že komise jednala v řádném složení [předsedkyně MUDr. H. H., lékařka MUDr. Z. B. (odbornost: interní lékařství – revmatologie) a tajemnice Bc. M. H.], posudek ze dne 17. 2. 2021 byl vypracován po studiu a zhodnocení žalobcova zdravotního stavu na základě předložené lékařské dokumentace. Žalobce nebyl jednání komise přítomen. Dále je z posudkové dokumentace patrno, jaké lékařské nálezy, zprávy, vyšetření a další listiny měla komise k dispozici. Posudková komise v Ústí nad Labem dospěla k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí (tj. k 7. 4. 2020) žalobce splňoval kritéria pro invaliditu třetího stupně ve smyslu § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, neboť u něj byl shledán pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 70 %; jako datum změny na třetí stupeň invalidity posudková komise určila 6. 11. 2019, tj. datum revmatologického nálezu prof. MUDr. Š., Ph.D., popisujícího relaps onemocnění s těžkou tendinitidou Achillovy šlachy a polyartritidou s tím, že byla znovu nasazena biologická léčba.

51. Posudková komise v Ústí nad Labem konstatovala, že se u žalobce jednalo k datu vydání napadeného rozhodnutí o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav s tím, že rozhodující příčinou tohoto stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti je relaps dominantního onemocnění psoriatické polyartritidy s těžkou tendinitidou Achillovy šlachy vlevo s klinickou aktivitou onemocnění se zahájením opětovné biologické léčby. Posudková komise v Ústí nad Labem hodnotila míru poklesu žalobcovy pracovní schopnosti podle přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, a to podle kapitoly XII – postižení kůže a podkožního vaziva; položky 4 – choroby se zánětem kůže a poruchou rohovění (psoriáza, lichen, keratodermie); podpoložky 4d – zvlášť těžké funkční postižení, rozsáhlé postižení kůže s masivním zánětem a značnou tvorbou šupin, rozsáhlé trvalé kloubní změny mutilujícího charakteru. Pro toto zdravotní postižení stanovuje vyhláška míru poklesu pracovní schopnosti 70 %, kterou také posudková komise v Ústí nad Labem zvolila.

52. Na žádost soudu posudková komise v Ústí nad Labem ve stejném složení vypracovala dne 10. 8. 2021 doplňující posudek, ve kterém se zabývala vývojem žalobcovy invalidity, přičemž mimo jiné potvrdila, že od 6. 11. 2019 i k datu vydání napadeného rozhodnutí byl invalidní podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Šlo o invaliditu třetího stupně podle § 39 odst. 2 písm. c) téhož zákona (pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 70 %).

53. V návaznosti na žalobcovy výhrady k posudku i doplňujícímu posudku posudkové komise v Ústí nad Labem si soud vyžádal u posudkové komise v Plzni nový srovnávací posudek o invaliditě žalobce. Z obsahu posudkové dokumentace soud zjistil, že tato komise jednala v řádném složení [předsedkyně MUDr. J. V., lékařka MUDr. E. J. (odbornost – interní lékařství) a tajemnice M. T.], posudek ze dne 10. 12. 2021 byl vypracován po studiu a zhodnocení zdravotního stavu žalobce na základě předložené lékařské dokumentace. Dále je z posudkové dokumentace patrno, jaké lékařské nálezy, zprávy, vyšetření a další listiny měla komise k dispozici. Žalobce nebyl jednání posudkové komise přítomen. Posudková komise v Plzni po prostudování dokumentace mimo jiné konstatovala, že žalobce v období od 1. 1. 1996 do 16. 4. 2010 neuplatnil žádost o invalidní důchod, první posudkové jednání proběhlo až 9. 8. 2010, jako rozhodující příčina žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byla při tomto jednání určena bilaterální gonartróza (vpravo až ve III. stupni) se středně těžkým funkčním postižením, která byla posouzena podle kapitoly XIII, oddílu A, položky 1b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity s mírou poklesu pracovní schopnosti 35 %. Podle posudkové komise v Plzni však invalidita prvního stupně v rámci uvedené diagnózy nastala již od 1. 1. 2010 a předcházela jí invalidita částečná podle § 44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to od data 7. 12. 2009, kdy bylo provedeno ortopedické vyšetření konstatující bilaterální gonartrózu III. stupně s pravostrannou prevalencí. Míru poklesu soustavné výdělečné činnosti hodnotila posudková komise v Plzni podle kapitoly XV, oddílu A, položky 2b přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ve výši 35 %, což odpovídá částečné invaliditě s datem vzniku 7. 12. 2009. Posudková komise v Plzni současně potvrdila změnu na třetí stupeň invalidity od 6. 11. 2019 (datum revmatologického vyšetření) včetně určení rozhodující příčiny žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti a jejího podřazení pod kapitolu XII, položku 4d přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity.

54. Na žádost soudu posudková komise v Plzni ve stejném složení vypracovala dne 25. 2. 2022 doplňující posudek, ve kterém konstatovala, že nemá k dispozici záznam z posudkového řízení slovenské strany, jímž byla žalobci uznána plná invalidita od 11. 12. 2017, tedy jí není známa detailní posudková rozvaha se zakomponováním důvodů vedoucích k realizaci změny invalidity z částečné na plnou. Posudková komise v Plzni tak nemohla zaujmout žádné srovnávací stanovisko, navíc při odlišné slovenské legislativě. Respektujíc českou legislativu a stanovená česká posudková kritéria posudková komise v Plzni konstatovala, že v souladu s odborným hodnocením ortopeda přizvaného k jednání komise dne 9. 2. 2022 lze uvést, že funkční nález na nosných kloubech dolních končetin v uvedeném období nekoresponduje s vyhodnocením ztráty pracovní schopnosti ve výši 70 % (není prokázána závažná porucha motorických funkcí na obou dolních končetinách, ani uvolnění jedné či obou komponent v tehdy odoperovaném pravém kyčli). Posudková komise v Plzni dodala, že dne 22. 11. 2017 byla žalobci vystavena pracovní neschopnost s nárokem na výplatu nemocenských dávek do 6. 12. 2018, následně prodlouženou do 6. 3. 2019, přičemž souběžné uznání invalidity třetího stupně od navrhovaného data 22. 11. 2017 s paralelně probíhající dočasnou pracovní neschopností s prodlouženým nárokem na výplatu nemocenských dávek není realizovatelné. Vysvětlila, že jakékoli operační řešení je léčebným krokem cíleným ke zlepšení a stabilizaci zdravotního stavu, neočekává se tedy, že ve svém výsledku povede k invalidizaci či zvýšení stupně invalidity; vyhodnocení výsledného funkčního nálezu po provedení operaci je realizováno až po vyčerpání dalších doléčovacích fází.

55. Soud zhodnotil citované posudky a doplňující posudky obou posudkových komisí, přičemž za klíčový považoval soud posudek posudkové komise v Plzni včetně jeho doplnění, neboť tato posudková komise se řádně zabývala všemi relevantními lékařskými zprávami a hodnotila také správnost závěrů posudkové komise v Ústí nad Labem s tím, že odklon od některých jejích závěrů náležitě vysvětlila. Posudková komise v Plzni zároveň správně upozornila na to, že žalobce byl od 1. 7. 1991 do data kontrolní lékařské prohlídky dne 4. 7. 1995 částečně invalidní, a v tomto směru napravila chybný údaj předchozích posudků o invaliditě. Z pohledu soudu je proto předmětný posudek posudkové komise v Plzni (včetně jeho doplnění) úplný, objektivní a přesvědčivý.

56. S výše popsanými závěry posudkové komise v Plzni se soud ztotožnil a za daného stavu věci neshledal potřebu, aby byl posudek posudkové komise v Plzni ze dne 10. 12. 2021 ve znění doplnění ze dne 25. 2. 2022 dále doplňován či aby byl případně ve věci vypracováván další posudek jinou posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, nebo dokonce aby bylo přikročeno ke znaleckému zkoumání žalobcova zdravotního stavu. Požadavek v tomto směru ostatně v předmětném soudním řízení nevznesli ani žalovaná, ani žalobce, poté co byli s citovaným posudkem a jeho doplněním seznámeni. Soud zdůrazňuje, že žalobcův zdravotní stav byl posouzen dvěma na sobě nezávislými posudkovými lékařkami a dvěma posudkovými komisemi, přičemž všichni s výjimkou posudkové lékařky MUDr. A. Z. (v prvním stupni správního řízení) dospěli ke shodnému posudkovému závěru, že žalobce je od 6. 11. 2019 invalidní ve třetím stupni invalidity. Odlišné datum změny stupně invalidity stanovené MUDr. Z. (26. 11. 2019) bylo vyvráceno závěry posudků obou posudkových komisí, které vysvětlily, proč určily jako datum změny stupně invalidity ze druhého na třetí stupeň dne 6. 11. 2019. Soud nemá pochybnost o správnosti lékařských závěrů posudkové lékařky LPS (z námitkového řízení) a obou posudkových komisí stran data změny stupně invalidity ze druhého na třetí stupeň, neboť posudkové závěry byly řádně odůvodněny a v tomto ohledu se nelišily.

57. Závěr soudu o tom, že v daném případě již nebylo zapotřebí provádět další dokazování, koresponduje s ustálenou judikaturou soudů rozhodujících ve správním soudnictví včetně Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003–50, publ. pod č. 150/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003–48, či ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 Ads 143/2008–92).

58. Posudek posudkové komise v Plzni ve znění jeho doplnění podle názoru soudu představuje dostatečnou odpověď na jednotlivé námitky přednesené žalobcem, který svůj zdravotní stav a jeho vývoj popisuje a hodnotí výhradně subjektivně, zatímco posudková komise předkládá hodnocení objektivní, vycházející z dostupné zdravotní dokumentace a jejího odborného medicínského posouzení. Posudková komise v Plzni (podobně jako předtím posudková komise v Ústí nad Labem) vysvětlila, proč stanovila datum změny stupně invalidity ze druhého na třetí stupeň na den 6. 11. 2019, čímž vypořádala žalobcovo tvrzení, že invalidita třetího stupně u něj nastala již dne 6. 9. 2017. Ostatně sám žalobce v podání ze dne 5. 9. 2021 konstatoval, že dne 6. 9. 2017 u něj bylo ukončeno klinické hodnocení bio–léčby, zdravotní stav stabilizovaný, psoriatrická artritida významně zlepšena. Podle názoru soudu je proto logické, že posudkové komise zvolily jako datum změny stupně invalidity ze druhého na třetí stupeň až den 6. 11. 2019, kdy se podle revmatologického nálezu prof. MUDr. Š., Ph.D., žalobcův zdravotní stav zhoršil, došlo k relapsu onemocnění s těžkou tendinitidou Achillovy šlachy a polyartritidou s tím, že byla znovu nasazena biologická léčba. Žalobcova námitka zpochybňující datum změny stupně invalidity ze druhého na třetí stupně tak podle názoru soudu není důvodná.

59. Žalobce dále rozporoval posudky o invaliditě vyhotovené ve správním řízení, které označil za nedůvěryhodné a zmanipulované, neboť zpochybňovaly lékařské zprávy od odborných lékařů, a tvrdil, že žalovaná argumentovala nepravdivými a nepodloženými frázemi posudkového lékaře. K těmto námitkám soud poznamenává, že pro soud jsou klíčové závěry posudkových komisí (zejména posudkové komise v Plzni), které ve vztahu k datu změny stupně invalidity ze druhého na třetí stupeň potvrdily správnost posudku o invaliditě vyhotoveného v námitkovém řízení. Soud proto nesdílí žalobcův názor, že posudek lékařky LPS zpracovaný v námitkovém řízení byl nedůvěryhodný či zmanipulovaný ani že žalovaná argumentovala nepravdivými a nepodloženými frázemi posudkového lékaře. Na tomto místě soud opakuje, že s ohledem na předmět správního řízení vymezený žalobcovou žádostí ze dne 11. 11. 2019 posuzoval toliko ty závěry žalované, které se týkaly změny stupně žalobcovy invalidity ze druhého na třetí stupně a data, kdy k této změně došlo. V tomto ohledu vyhodnotil soud žalobcovy námitky proti posudkům o invaliditě ze správního řízení jako nedůvodné.

60. Soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl dokazování navržené v žalobě, neboť výpověď žalobce, popis chronického onemocnění, důvody pro nezákonnost rozhodnutí žalované, pochybení posudkových lékařů, odůvodnění rozhodnutí žalované a skutečnosti o dřívějším vzniku invalidity představují toliko názvy kapitol žaloby, tedy pouhé tvrzení samotného žalobce a nemají důkazní hodnotu. Soud rovněž v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl žalobcem navržené dokazování šesti lékařskými zprávami uvedenými v podání žalobce ze dne 29. 8. 2021, neboť tyto zprávy měla k dispozici posudková komise a soud na rozdíl od ní nemá potřebnou odbornost k tomu, aby sám vyhodnotil, zda skutečnosti v těchto lékařských zprávách měly nějaký vliv na pokles žalobcovy pracovní schopnosti, či nikoli.

61. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v rozporu se zákonem o důchodovém pojištění, správním řádem či vyhláškou o posuzování invalidity. Žalovaná totiž správně zjistila, že žalobce je od 6. 11. 2019 invalidním ve třetím stupni invalidity, a proto mu napadeným rozhodnutím zcela správně od 6. 11. 2019 zvýšila invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. O předmětu správního řízení tedy žalovaná rozhodla plně v souladu se zákonem Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.

62. O náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 5. 4. 2022, č. j. 78 Ad 8/2020–210, rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 110 odst. 3 větou první téhož zákona. Žalobce neměl ve věci konečný úspěch, který je pro rozhodnutí o nákladech řízení podstatný, a procesně úspěšné žalované náhrada nákladů řízení podle § 60 odst. 2 s. ř. s. nepřísluší, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

63. Pro úplnost soud podotýká, že žalovaná je v řízení o žalobcově žádosti ze dne 25. 1. 2020 (nazvané „odvolání“), jíž inicioval řízení o přehodnocení (zpětném posouzení) data vzniku invalidity jako takové, bezdůvodně nečinná. Žalobce má přitom možnost bránit se proti této nečinnosti příslušnými prostředky podle správního řádu a následně též žalobou podle § 79 a násl. s. ř. s.

Poučení

Argumentace žalobce Argumentace žalované Ústní jednání soudu Posouzení věci soudem